Atašé

 Pojem atašé, jsem vždycky vnímala jako něco, s čím se míjím, mimo mé kruhy. 

Kulturní atašé je diplomatická funkce. K diplomacii mám hodně daleko. Setkání s diplomacií mě vždycky překvapí, zavádí mě do světa, kde se každé slovo i gesto pečlivě váží. A kde mu také nelze úplně věřit.

Zatímco kupříkladu škola je většinou plná spontánnosti, neformálnosti či možná až divokých reakcí, diplomatický svět se opírá o úplně jiné pilíře. Protokol, nuance a skryté významy. 

Baví mě to. Někdy i překvapuje, místy leká, někdy je to úsměvné. Promíchala bych to se školou, že by se oba světy naředily. 

Kulturní atašé je pak, symbolicky řečeno, jakýmsi mostem mezi kulturami.

Osud tomu chtěl, že jsem jednu ženu, která v této funkci pracovala, poznala osobně. Umožnila mi nahlédnout do onoho tajemného diplomatického světa. 

Je to taková renesanční žena, umí spoustu věcí.  

Tento týden ukončila své druhé volební období. 

Dokázala importovat slovenskou kulturu do Čech. Hlavně divadlo a výtvarné umění, ale jí v podstatě nebyl cizí žádný umělecký obor. 

Pro umění a kulturu má cit. 

Divadlu rozumí jako málokdo. 

Napsala několik knih. 

Zajímavá je třeba monografie o Milanu Kňažkovi, Ladislavu Chudíkovi, Martinu Hubovi.

Setkání s ní jsou vždycky neopakovatelná a inspirativní. 

Na rozlučce s ní se sešlo mnoho zajímavých lidí. 

Proč k tomu loučení došlo rozebírat nebudu. Prostě i na tomto postu dochází ke změně. 

Je to velká škoda, pro Slováky i pro nás. Ale to je současná realita, bohužel. 

Setkání na diplomatických místech bylo takovým smutným zážitkem.