Jsou nutné dva měsíce prázdnin?

    Možná se mýlím, ale zdá se mi, že zatímco mezi první a druhou třídou jsou prázdniny pocitově nekonečné, tak kupříkladu mezi sedmičkou a osmičkou utečou jako voda. A to nemluvím o pocitech kantorů, kteří letní volno často přirovnávají k mrknutí oka.

„Ani se nenadechnu a jdu znovu do školy.“

Čas prostě patří k veličinám proměnným a jinak ho vnímáte ve školce, jinak před maturitou

a úplně jinak po deseti letech aktivní práce kantora na základní škole.

  Během vrcholícího prázdninového léta se ale také opakovaně objevují různé návrhy, jak zkusit reformovat školní docházku. Zajímavé je, že se nikterak hlasitě nemluví o reformě prázdnin. Ne snad, že bych proti letnímu volnu něco zásadního měla. Ani rušit ho nechci.

Ale zkrátit by se mohlo.

Dva měsíce jsou strašně dlouhá pauza v mnoha ohledech, navzdory pocitu, že léto ulítne ani nevíte jak.

  A nejde jen o to, že v září usedají děti do lavic jako tabula rasa, co dělaly v loňském roce už většinou neumí, a každé září se začíná znovu od píky.

  Kratšími prázdninami by se ulevilo rodičům, kteří veskrze nemají dva měsíce volna, aby se aktivně mohli věnovat svým potomkům.

  V reformní úvahu by se mohly vzít i klimatické změny, často bývá větší vedro v červnu, kdy děti do školy ještě musí a v neklimatizovaných třídách pak předstírají nějaké učení, což je tedy dost kontraproduktivní. Posun prázdninového volna by tak vracel studenty do lavic v srpnu, kdy (většinou) tak šílené vedro nebývá.

   Ale úplně nejlepší by bylo dlouhé volno rozdrobit do menších celků. Inspirací by mohly být dva týdny německého velikonočního volna. Nebo cokoliv jiného. Týdny školní výluky by se daly samozřejmě umístit i jinam. Myslím, že by dětem pomohlo si častěji krátkodobě odpočinout. Asi by to mělo větší efekt než celé dlouhé dva měsíce naráz.

  Někteří se už nad délkou našich letních prázdnin veřejně zamýšleli, ale k ničemu to nikdy nevedlo. Občas se stane, že v tomto směru zmíní školský zákon, který ale nikdo ve finále měnit nechce, není k tomu politická vůle. Proto se i prázdniny asi hned tak nezmění. Hlavně proto, že jsou zažité, všichni jsou na ně zvyklí, je na ně navázáno plno dalších věcí. A pokud by se někdo odhodlal sáhnout do školského zákona, jistě najde plno důležitějších

a zásadnějších věcí, než reformovat prázdniny.

Může za to tradice. Ne, že bych proti ní něco zásadního měla. Ve skutečnosti jsem ctitelka mnoha tradičních rituálů. Přesněji řečeno, věřím, že tradice mají svůj význam. Ale na druhé straně ctím zásadu, že nic se nemá přehánět. Někdy kupodivu mohou být změny i k lepšímu,

 i když zrovna školství většinou nabízí onu druhou skeptickou variantu, a totiž, že každá změna je k horšímu.

Potíž je zřejmě jen v neochotě nést svoji kůži na trh. Prázdniny jsou u nás takřka posvátné

 a představa, že by se třeba v srpnu usedalo do školních lavic, mnohým způsobuje mžitky před očima. Přitom pocitově by se zas tak moc nezměnilo, pořád by šlo o dobu, která uteče jako voda. Jen by takových etap bylo během roku více a staly by se více osvěžujícími. Pořád by bylo se nač  těšit a to je dost motivační… Minimálně ve společnosti, kde jsou dvouměsíční prázdniny vnímány takřka jako posvátná kráva.