Poprava

 Dnešní doba potřebuje k udržení zájmu senzaci. Šok. Aby se o události mluvilo, jinak prý nikoho nezajímá. Zdá se, že před čtyřmi sty lety tomu bylo podobně. Protože monstrózní divadlo, které uspořádal Ferdinand II., zvaný Krvavý, šokovalo i tehdejší otrlou Evropu.

A mluvilo se o ní pěkně dlouho. Vlastně se o ní mluví do dneška.

Poprava 27 českých pánů vzbudila nejen zájem, ale i strach v tehdejší Evropě, protože do vzpoury proti Habsburkům bylo zapojeno mnoho lidí z celé monarchie. Nicméně, Ferdinand

a jeho exekutivci se nakonec spokojili s dvaceti sedmi reálně mrtvými na Staroměstském náměstí, které na onen svět odeslal mistr katovského řemesla, slavný Jan Mydlář. Poprava probíhala od páté hodiny ranní, což nikterak nezabránilo tomu, aby nebylo „narváno.“ Plné náměstí sledovalo se zájmem krvavé představení, které řídil Karel z Lichtenštejna, usazený spolu s ostatními v křesle na tribuně, pro větší efekt zahalené do černého sukna. Urozenost popravených určovala pořadí, podle kterého vystupovali na vyvýšené podium pod ostrý Mydlářův meč. První zemřel Jáchym Ondřej Šlik, následoval ho Václav Budovec z Budova

a jako třetí z vysoce urozených pánů byl popraven hudebník a cestovatel Kryštof Harant z Polžic. Další popravení již byli z řad rytířstva a měšťanů. Tudíž mezi dvaceti sedmi popravenými pány jsou páni vlastně jen tři.

Nejstarším popraveným byl šestaosmdesátiletý rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Měšťan Jan Kuttnauer naopak nedožil čtyřicítky. Jako měšťana ho potupně oběsili v okně radnice, stejně jako jeho nevlastního otce. Další měšťané viseli na šibenici, která stála v místech dnešního Husova pomníku. Milost byla v průběhu akce, zjevně pro efekt, udělena stařičkému Sixtu  z Ottersdorffu. Lékař Jan Jesenius před smrtí přišel o jazyk, který mu byl vytržen za to, že k rebelii vyzýval i ostatní. Jeho tělo bylo ještě týž den rozčtvrceno u Horské brány, tedy tam, kde se dnes říká U Bulhara.

Když v devět hodin dopoledne poprava končila, kat Mydlář měl tři otupené meče a výdělek, za který si mohl koupit několik pražských domů. Hlavy dvanácti popravených byly vystaveny na Staroměstské věži nad Karlovým mostem, kde pro výstrahu, že Habsburkům se nemá odporovat, visely dalších deset let.

Letos si připomeneme čtyři sta let od onoho krvavého letního slunovratu. Jména popravených lze přečíst na zdi Staroměstské radnice, a v znovuotevřeném Národním muzeu si můžeme na výstavě Cesta na Horu připomenout, co k tomuto brutálnímu aktu vedlo.

Psáno pro Listy Prahy 1 / 6/2021