Těžké příjímačky

   Po nekonečném lockdownu a státem glorifikované distanční výuce přišly přijímací zkoušky. Posunuté, odložené, s delším časem na realizaci, ale živé. Tedy nikoli distanční.

 Po jejich skončení okamžitě sociální sítě zaplnily stížnosti, že byly nadmíru těžké. Že Cermat nezohlednil těžkou dobu…

  Nu, nejsem fanoušek Cermatu, a neviděla jsem kritizované, údajně těžké, testy z matematiky. Tak mohu přispět do diskuse jen názorem, který z této divoké emoční reakce vychází.

Rodiče a žáci se bouří, že to bylo těžké. Myslím si ale (a jsem si vědoma, že moc populární názor to není, ale umím si ustát svou neoblíbenostJ), že bouřit se měli už dávno předem. Proti distanční výuce.

Proti snižování úrovně.

Proti záměně distanční výuky za prázdniny, což někteří zdatně činili.

   Distanční výuka byla státem označena za skvělou. A nyní nestačí na to, aby na jejím základě děti zvládly zkoušky? Není to snad protimluv?

Mnoho dětí se nepřipojovalo, neučily se. Předpokládám, že to byl fakt už dlouho známý. Nikdo ho moc neřešil.

Když ale nic nedělám, těžko se připravím na zkoušky.

Mnoho učitelů moc distančně neučilo. Posílali sem tam úkoly. Rovněž předpokládám, že šlo

 o známý jev, který bylo třeba řešit dřív, intenzivně a důrazně. Nikoliv po „těžkých“ zkouškách. Nebo nadáváním na sociálních sítích.

   Ministerstvo školství vysílalo signály, že nejdůležitějším prvkem distančního vzdělávání je být na děti hodný. Dávat jim dobré známky. Nebo ještě lépe, nedávat jim žádné a jen je pozitivně hodnotit. Mají to přeci těžké…

To samozřejmě mají, není mým cílem to zpochybnit. Ale ty vědomosti samy do hlavy nenalezou. Musím proto něco dělat.

Těžko na bojišti, lehko na cvičišti.

Tudíž se před zkouškami musím učit.

Chápu, že to jde těžko, když mi rok někdo tluče do hlavy (pokud ho tedy poslouchám),

že všechno umím, že si to mohu najít na googlu, že jsou prostě na mě všichni hodní.

 Asi se čekalo, že přijímací zkoušky budou jen formalita. Ale Cermat nic takového předem nedeklaroval. Myslel vážně, že chce adepty studia nějak testovat. Dopředu se nikdo nebránil.

Pak přišly testy.

A nesetkalo se to s ohlasem.

Nemám to ale za zlé dětem. Ty k tomu všemu přišly jak slepý k houslím.

Viním z toho systém, který umožnil, že děti rok sedí u počítače a pak je najednou jejich vynucené sezení označeno za nekvalitní přípravu. Zároveň nedokázal prosadit, aby distančně učili všichni a v nějaké kvalitě.

Vědělo se, že tisíce dětí na vzdělávání v této podobě nedosáhnou. Nijak se to neřešilo.

Ti, co se učili, nedostávali adekvátní zpětnou vazbu.

   Tlučeme jim do hlavy, že je všechno na pohodu a pak je necháme tvrdě narazit.

Rodiče jim umožní nic nedělat (samozřejmě ne všichni), omluví jim kde co, a nyní se najednou bouří…

   Aféra s nadmíru těžkou matematikou jistě brzy vyšumí, stejně jako kdysi vyšuměl epizeuxis. Děti na nějaké školy nakonec přijaty budou, vždyť co by s nimi systém ve finále dělal? Nechal je opakovat devátou třídu?

   Ale vede to k takovému zamyšlení nad tím, jak odpovědně k tomu vzdělávání přistupujeme. Trend v duchu být hodný a hlavně nestresovat náročností, požadavky a tím, že něco musím, že i v onlinu je nějaká povinnost, proti tomu se nikdo nebouřil. Proti náročnosti zkoušek se rychle ozývají nespokojené hlasy.

Pokud najdete cestu bez překážek, určitě nevede nikam…  Arthur C. Clarke to hlásal. A je to myslím realita, navzdory tomu, že Clarke byl autor sci-fi.

   Znovu opakuji, že nejsem ani fanoušek Cermatu ani drsných zkoušek. Ale na druhou stranu, když něco chci, někam se hlásím, tak bych pro to měla udělat maximum?

Vždycky je lepší být připraven a čekat náročnost, než spoléhat na to, že na mě bude někdo pořád hodný.

A z celkového hlediska, tedy hlavně toho rodičovského: už dávno se mělo bojovat za návrat dětí do školy, za zrušení distanční výuky. A nebo alespoň za to, aby  online výuka fungovala, všude a kvalitně a ve stejné podobě.

A ne to nechat na systému v „dobré“ víře, že to buď nějak dopadne, nebo že na mě budou hodní.

Nebudou.

 Psáno pro web velka-prestavka.cz