V poslední době, respektive v celé době covidové, se rozmohl takový nešvar. Udávání. Je to docela zajímavý sociologický jev. Měla jsem dlouho za to, že s tímto projevem mezilidských vztahů se už snad ani nesetkám. A ejhle. Je to tady zpátky v plné parádě.
Vede mě to k nečekanému přemýšlení
o tomto hojně rozšířeném jevu. O udavačství. Ono asi z naší společnosti
nikdy nezmizelo. Jen v dobách vyhrocených
získává jiné dimenze. Je určitě rozdíl, když napráskáte svého souseda za něco,
co se vám nelíbí, to v lepším případě, často je to jen obyčejná msta, ale
vycházejme i v přemítání o ošklivých lidských vlastnostech z té lepší
lidské podstaty. Trochu protimluv, ale nastavme to tak. Takže znovu, je jistě
rozdíl, když udáte svého souseda v době mírové, a když ho udáte za
protektorátu. A klidně může jít vždycky
o jednu a tutéž věc. Je rozdíl, když posíláte udání na úřady za normalizace a
pak v devadesátkách.
Je to rozdíl viditelný,
hmatatelný a potvrzuje onu výchozí premisu, že udávání je tady všudypřítomné.
Jen se vyhrocují dimenze, ve kterých probíhá a jaké má následky.
Vzpomínám si, jak se v době
porevoluční odhalilo (tedy odhalilo pro nás, co jsme byli mladí a nevěděli,
která bije), že za minulého režimu měla svého udavače i každá školní třída. Aby
se podchytil ideologický neklidJ.
Nechtělo se mi tomu věřit a vlastně dodnes nechci vědět, kdo to tehdy z naší
třídy byl. Někdo to asi být musel…
Počátek nového tisíciletí se
tvářil, že udavačství patří na smetiště dějin. Ale jen naoko. Jelo se ve
velkém. Jen se to neřešilo ve veřejném prostoru. Tam to vrátil až covid. Kolik
lidí je ochotno volat na Policii, že někde vidí někoho bez roušky, bez čínského
respirátoru…
Už zjara loňského roku to
nabíralo rychlost, letošní jaro tomu jen dodává grády.
Vede to k tomu, že se o
tomto fenoménu lidského soužití víc mluví.
Dosud jsem aktivně zaznamenávala
jen vzrušenou diskusi v historické obci, kde se debatovalo, zda Češi za
války udávali víc než ostatní. Sebemrskači tvrdí, že jsme národ udavačů a že
archivy o tom mluví jasnou řečí. Opačný tábor raději glorifikuje české hrdiny
a tvrdí, že Češi neudávali víc, než ostatní
Evropané.
Spor akademické historické obce
ale většinou na veřejnost nepronikne, snad vyjma probíhajícího sporu o „udavačku“
z Lidic.
Ale udávání ohledně nedodržování covidových opatření je víc aktuální,
asi proto se o něm víc mluví. Říkám si, že vlastně máme kliku, že nebylo
vyhlášené stanné právo, to by bylo zastřelených bez roušek…..
Přemýšlím, co ty lidi k udávání
vede? Strach o své zdraví? Vztek, že já náhubek nosím
a ostatní ne? Přesvědčení, že vládní nařízení
se mají beze zbytku dodržovat? Nebo je to jen obyčejná nenávist a msta a doba
nabídla nečekané řešení, jak se vypořádat s neoblíbeným sousedem?
Nevím a patrně odpověď nezná ani profesionální
sociologie. Mě jen zarazilo, jak moc takových udání je. A jak to asi muselo být
drsné za války (když už máme ty květnové oslavy konce války). Tehdy jste za
udání šli do koncentráku, to v lepším případě. Často také do Kobylis. (tam
je střelnice, kde se za války popravovalo, to pro nepražské.).
Dnes vám to komplikuje život,
případně zaplatíte pokutu.
Ale vede to k zamyšlení, co
by bylo, kdyby bylo ještě hůř než za současné čínské epidemie? Jak moc se lidé
pod tlakem mění… Nebo jak moc krys vyleze z úkrytu, když mají vhodnou
příležitost…
Uf, nejsou to radostné představy…
Ostatně, znáte svého udavače?:-(
Udavačctví má živnou půdu v dobách, kdy je ve společnosti nastolení teroru strachu...👎🏻
OdpovědětVymazat