Mnozí akční a neúnavní reformátoři
našeho školství již mnohokrát prezentovali svůj revoluční názor o brutálním
začátku školního vyučování. Podle nich dítě školou povinné v osm hodin
ráno ještě spí a nutit ho do nějakých intelektuálních výkonů je rovno
psychickému, ba i fyzickému násilí.
No, něco na tom
je. Jenom nevím, zda podobné teorie
rozvíjejí lidé, co jsou ze své vlastní podstaty tzv. sovy, či zda platí i pro
skřivany? Mělo by se v takovém případě školní vyučování rozdělit na směny?
Nebo vytvořit kompromis a začínat třeba v devět, kdy sovy už mžourají a
skřivani jsou stále ještě plni energie?
Myslím, že jde o
problém, se kterým si nikdo nejen neví rady, ale vlastně ho ani nikdo nechce
řešit. Je to údajně už od dob císaře Františka Josefa tak pevně zažité, že
vyvrátit návyk začínat v šest hodin ráno práci v továrně a v osm
ve škole je takřka nemožné. Na druhou stranu nevnímání biologických hodin může
být na závadu při porovnání statistik. Národy, které si rády přispí, mají
údajně vyšší IQ.!
Tedy bude třeba
nastolit otázku, co je důležitější, zda konzervativní návyk či flexibilní
novoty? Pozdější start do maratonu pracovních povinností má totiž řadu
nesporných výhod, ale také jednu zásadní nevýhodu. Ve škole musíte být dlouho
do odpoledne, což v zimním období znamená, že jste tam do tmy, či-li
vlastně do noci.
Podle mého by i tak
bylo lepší, kdyby výuka začínala až po desáté dopolední. Aby se dítě nemuselo
potácet do procesu s očima ještě zalepenýma a mozkem v hlubokém
útlumu. Ostatně, o pedagogickém sboru lze bez nadsázky tvrdit totéž.
Nejlepší by samozřejmě
bylo, kdyby každý mohl začínat podle svého vlastního biorytmu. Jenže do
takového stádia demokracie naše společnost ještě zdaleka nedospěla. A nejen
naše. Přitom adeptů na takto pohyblivou dobu vyučování by bylo víc než
dost. Jak v řadách žactva, tak i
mezi kantory. Jeden kolega ze střední školy mi před časem vyprávěl, že když
musí učit první hodiny, tak na sebe se studenty jen tiše koukají. Časem jejich
symbióza dospěla do takového stadia, že snad i kolektivně podřimovali. On pak
vždycky vkládal své pedagogické naděje do práce po obědě.
Rozuměla jsem mu víc než dokonale. Sama také
podávám nějaké smysluplné výkony až v pozdějších hodinách. Přesně podle
bonmotu, že ať vstávám v kolik
chci, probouzím se v jedenáct hodin. No, nebylo by krásné, začínat školu
hodinu před dvanáctou? Pravda, nekončilo by se ve dvě, ba ani ve tři, ale zato
by se udělalo mnohem víc práce.
Nelze ovšem vyloučit,
že kolem čtvrté by zase začali odpadat skřivani, kteří by to měli stejně, jako
se my sovy cítíme v osm ráno.
Vracíme se tedy obloukem k flexibilní
vyučovací době, podle vlastních biorytmů. Uznávám, že v běžném životě tato
teorie není moc upotřebitelná, leč v umělých podmínkách českého školství
by tento experiment mohl zapustit kořeny. Možná by se tak zvýšil zájem o
studium a školy by ztratily pověst likvidátorů kreativity a fantazie. Otázka
je, co by na to říkali rodiče. Byli by pro nebo by to natolik zásadně
narušovalo rodinný provoz, závislý na pracovní době dospělých, která by měla
kopírovat pobyt dětí ve školních zařízeních?
Předpokládám, že tady
by vznikl zásadní třecí bod, který se ve finále ukáže jako neřešitelný problém
a vše tak zůstane při starém.
Trošku problém by byl i
s množstvím odučených hodin, které neustále narůstá. Ti, co by začínali
později, by tak končili takřka o půlnoci, tudíž bychom se obloukem vrátili
k zásadní premise současného školství, a totiž k faktu, že kvantita
bývá zaměňována za kvalitu. Děti sedí ve
školách dlouhé hodiny, mnohdy naprosto zbytečné hodiny. Takže ve finále fakt,
že si ráno během prvních dvou tří hodin trochu zdřímnou, nikterak nevadí. Snad
jen, že doma v posteli by to bylo příjemnější a efektivnější. Leč na sovy a skřivany se u nás nehraje. Ani
fakt, že sovy jsou vlastně diskriminovány, nikoho nezajímá. Je to tady prostě
jak za císaře pána. Minimálně v otázce vstávání a začátků školního
vyučováníJ
Žádné komentáře:
Okomentovat