Čtenářský deník ještě jednou

„Nač si to budu psát, když všechno najdu na netu?“ dohadují se studenti, když chtějí poukázat na zbytečnost čtenářského deníku.

Nejsou sami, kdo se odvolávají na všemocnost „božské“ sítě. Jiní říkají: „Co chcete od dětí, vůbec dneska nečtou!“ Nebo: „ To víte, učitelka, chce po nich čtenářský deník…“

    Jednou jsem si zkusila vlastní výzkum. Když mi na stole opakovaně přistávaly čtenářské deníky zkopírované z netu, napadlo mě přeformulovat povinnost psaní čtenářského deníku na podmínku psaní vlastní rukou.

„Je to více osobní,“ pokusila jsem se legitimizovat svůj nehorázný požadavek odkazem na mediálně módní emoce.

Zřejmě to na některé maminky udělalo dojem. Začaly vést deník za svoje děti. Dokázat jim jejich diverzní aktivitu nebylo, vzhledem k rozdílnosti rukopisu i slohu, nijak obtížné, leč s odhalením se stejně nedalo nic dělat.

Mně osobně však čtenářský deník, právě tak jako vlastní dětská četba, stále přijdou užitečné. Nechce se mi totiž věřit, že by zkomprimované obsahy na netu dětem poskytly to, co skutečná kniha.  Proto také na čtenářském deníku trvám. Pokud přistoupím ke kontrole, zda knihu skutečně přečetli, ti co opisují, se stejně odhalí sami. Stačí dva tři kontrolní dotazy a je vše jasné.

  Docela ale dám na dobrovolnost výběru. Mám s ním jen jednu potíž. To když si vybrat odmítají nebo  čtou jen manuál k nové hře. Na můj vkus je to málo kreativní. Pak nastupuje diktatura a ke slovu se dostávají knihy povinné.  Ostatně, i já sama kdysi objevila některé autory jen proto, že byli povinnou četbou. 

V podstatě je to ale kantor od kantora. Někteří odmítají číst stažené elaboráty z netu a do deníku děti nenutí. Jiní zase naopak hledají jiné formy zápisu. I tady ovšem jde o to, jak zabránit stahování z netu, protože to je zásadní současný studentský způsob, jak si vést čtenářský deník.

Mně se třeba líbí metoda jednoho mladého kolegy, který nechává děti psát dopis autorovi či hlavním postavám, což je forma deníku, jaká se na internetu nenajde.

Ne, že bych to chtěla povýšit na jedinou správnou variantu. Popravdě řečeno, každý dosud nadšený češtinář má svůj fígl, jak kontrolovat čtenářský deník, aby četba a následné zápisky měly pro děti nějaký přínos.

Sama si představuji čtenářský deník asi tak půl na půl. Půl na bázi povinné četby, zbytek formou vlastního výběru.  Aby děti viděly, jak pestrý literární svět se jim nabízí. A měly právo volby. Pravda, k zvýšení popularity čtenářského deníku to asi nepovede, spíš naopak. Protože ale zatím žijeme v  době, kdy pomalá média, tedy knihy, ještě nějaké slovo mají, čtenářské deníky k nim neodmyslitelně patří. I s povinnou četbou. A záleží na tom, jaká bude motivace a jak se postavíme k jeho kontrole.

Přesto musím dodat, že ve finále nejvíc záleží na rodinném zázemí. Tam kde se čte, většinou nevzniká v souvislosti s deníkem žádné tření. 

I když, někdy i krásně červené jablko dokáže odskočit daleko od stromu. Pak se nějak smysluplně rozhodujte, zda čtenářský deník ano či ne?

Za sebe mohu jen prostě konstatovat, že ano. A raději krátké vlastní zápisky než stahování z internetu. Taková nevyžádaná rada na závěr:-)

   Fejeton psaný pro Rodina a škola.