Zkouška z dospělosti

Všude v médiích je plno informací o maturitě, její státní podobě, srovnatelnosti, důležitosti či dokonce i kontroverzi. Moc se ale nevyjadřujeme k její stále nižší náročnosti.  Pak se kdekdo diví, že takový gymnazista neví, kdo byl Jidáš Iškariotský a k čemu mu to vlastně je.

Já třeba nedávno zkusila drobnou sondu mezi těmi, co se chystají ke zkoušce z dospělosti příští rok, v podstatě až všichni završí svoje devatenáctiny. Pátrala jsem, zda jsou silnější v biblických pojmech či v těch rádoby cool - tedy anglikanismech. Chtěla jsem vědět, co vnímají jako důležitější vědomost pro jejich život, zda Jidáše či bitcoiny.

„Kdo je to bitcoin?“ Zazněla zpětná otázka ze školních lavic, takže jsem jen překvapeně vykulila oči.

   Možná bych po maturantech raději neměla chtít vůbec nic. Žijí ve své fixní představě, že všechno prostě najdou na netu, takže nějaké trvale udržitelné vědomosti jsou prostě zbytečné. O nějakém všeobecném přehledu ani nemluvě, to je historický přežitek.

Už se to pomalu učím praktikovat, protože jinak bych maturanty nevýslovně stresovala. Doplňujícími otázkami, pátráním po souvislostech, mezipředmětovým propojením. Přesněji řečeno, chtěla bych po nich moc. Přišli by nejen o maturitu, ale i o sebedůvěru a psychickou vyrovnanost.

Fakt jsem se snažila. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že naprosto cizí je jim i užívání spisovného jazyka

„Spisovná čeština?“ diví se okázale všichni kolem. „Copak tak někdo ještě mluví? Slyšela jsi někdy třeba televizní zpravodajství?“

Musela jsem svoje odhodlání nechtít po maturantech v podstatě nic výrazně posílit. Pokud je uznávaným vzorem čeština z našeho mediálního prostoru, pak opravdu nelze než mlčet.

Jenže jak to vydržet v okamžicích, kdy to doslova bolí? Když třeba maturant nečetl ani ty knihy, které si sebevědomě napsal do seznamu vlastní přečtené literatury?

Rozhodla jsem se, že zkusím klást opravdu jen Cermatem předepsané otázky. Abych náhodou nezabrousila někam jinam, čímž bych studenta vykolejila,což pravidla výslovně zakazují. Nemůžete se třeba zeptat v situaci, kdy rozebíráte balady K. J Erbena, zda náhodou, ale čistě náhodou, maturant neví, že balady psal i Jiří Wolker?  To je totiž jiná doba, jiné téma, prostě záludně jiná otázka. Tak velký rozsah přeci po dvacetiletém studentovi nemůžeme chtít. Tedy striktně předepsaně:-)

Nemůže to být přeci až tak primitivní…

Kdo ovšem kdy viděl státní podobu maturitní zkoušky z českého jazyka, by se mnou určitě hlasitě polemizoval. Nicméně, rozhodnutí bylo pevné, proto jsem důsledně kladla jednu jednoduchou otázku za druhou. Když už jsem vlastním přičiněním dovolila, aby došli až k maturitě, měla bych se snažit, aby udělali 
i závěrečnou zkoušku.

Zjistit, že ve většině maturujících hlav moc vědomostí neutkvělo, mi nedalo mnoho práce. Zaregistrovala jsem to i v oborech mně na hony vzdálených, jako je třeba chemie či fyzika. Zjištění, že takto bych odmaturovala i já, která si pamatuje jen vzorec vody a kyseliny sírové, bylo poněkud překvapivé. Zato terminologie jako řádek místo verš či básnička namísto notoricky známé balady mě kapku rozladila. Leč, to bylo to jediné, co jsem s tím mohla udělat. Do bodové škály se podobní maturanti bez problémů vejdou a nyní se již pyšní zkouškou z češtiny, aniž by v podstatě kdy udrželi v hlavě jedno přečtené dílko delší než jídelní lístek.

Při nenápadné snaze propašovat do éteru nějakou otázku svědčící 
o všeobecném rozhledu, mě zarazil předseda komise. Co všechno po těch dětech chceme? Chceme je snad záměrně deptat?

To rozhodně neměl nikdo z nás v úmyslu. Takže zpět k „fučíkovskému“ mlčení. Je ale třeba si dávat pozor i na výraz obličeje. Nelze se tvářit udiveně, nechápavě, otráveně a už vůbec ne ironicky. To by bylo příšerné pedagogické selhání.

   Je zřejmé, že zvládnout maturitní zkoušku není žádná legrace. Možná mnohem víc pro kantory než pro jejich studenty. Přitom by to asi mělo být naopak, protože pedagog již většinou zkoušku z dospělosti dávno absolvoval. Dneska je ale nejspíš všechno naopak, protože jinak by se nevytvářela podoba státní jednoduché maturity, která má absolventy katapultovat do světa vědy, poznání

 a dalších atributů spojených u nás s pojmem vzdělanost.

Maturita je prostě v současné podobě takřka o ničem. Snad jen jako trénink na první větší formální záležitost v životě adolescenta má své nezastupitelné místo.

Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru se stáváme obětí jakéhosi konspiračního spiknutí, které staví na předpokladu, že nevzdělaný národ se mnohem lépe ovládá. Tím, že bude mít maturitu každý, vznikne falešná iluze všeobecné vzdělanosti, která ovšem bude naprosto a totálně klamná. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že pořádný kus cesty jsme v tomto směru již ušli.

   Někdy se trochu zapomenu a nevědomky kladu širší otázky, takzvaně otevřené. Jinými slovy ty, ke kterým nestačí vybrat ze tří nabízených možností. Je nutno trochu přemýšlet a zkusit mluvit

 i v delších větách, neřku-li v souvětích. To je potom poprask. Studenti krčí rameny a ve tvářích se jim usadí vylekaný nechápavý výraz, který postupně přechází v nenávistný. Co to, k sakru, po nás chce?

 Z toho všeho logicky plyne, že klíčovou roli v dilematu zda maturita ano či ne může hrát schopnost mlčet či respektive klást pouze jednoduché otázky.

Možná jsou studenti nakonec rádi, když celou dobu jejich zkoušky zarytě mlčíte. Mohou něco odvrčet a mají to za sebou. Alespoň většina z nich.

Zvážit by se mohla i otázka počtu předmětů. Jestli by nebylo nejlepší vyhlásit zkoušku jen z jednoho předmětu, nač se mají zatěžovat více věcmi najednou.

Jasné je, že taková maturita jednou přijde na přetřes, než aby bylo možné o ní hovořit jako o nemožné utopii.  
Studenti si budou muset ještě chvilku počkat. Po těch letošních se pořád ještě něco málo chtělo, ale nepotrvá dlouho.

Na závěr podotýkám, že tento text je myšlen i napsán jako fejeton, nikoli jako objektivní zpráva z jakýchkoliv reálných maturit. Prostě kompilát dojmů!