Vysvědčení

   A je to tady. Slavnostně nastrojení prvňáčci s květinou a otrhaní pubescenti s deskami na výzo se řítí na devátou ke škole, aby z ní po půl hodině byli vypuštěni do dvou měsíců bezbřehé svobody. Učitelky dneska na ulici bezpečně rozeznáte podle květinové výzdoby a policisté zvýšili svou aktivitu u přechodů pro chodce.

   I jako dítě jsem vnímala konec roku jako slavnostní událost. Nastrojená jsem si s kytkou v ruce kráčela pro vysvědčení. Dneska už to tak asi není. Přijdou do školy jako trhani. Čím déle učím, tím více pozoruji, že děti chtějí pořád hezké známky. Na tom jistě není nic špatného, naopak. Ovšem dnes chtějí ty dobré známky zadarmo. Za málo práce, respektive za nic. Ale to jistě není předmětem dnešního zamyšlení. Spíš jsem chtěla jen tak rezignovaně konstatovat, že opět většina (a ty výjimky jsem hlasitě pochválila) dorazila pro vysvědčení v otrhaných džínách a rozšmajdaných botách. A ti, kdo neuspěli podle představ rodičů, hned na místě podávali stížnosti na tu nespravedlivou známku. Chudák dítě pak musí podstoupit maraton přezkušování a prázdniny jsou v tahu. Jako by se ho někdy někdo v budoucnu vyptával, zda měl v pubertě z té matematiky dvojku nebo trojku?! A ani květiny dnes nepřevažovaly. Ne snad, že by to byla jejich povinnost, ale bývalo to dobrým mravem. Dnes se to neslo ve znamení čokolád a bonboniér ( snad v marné naději, že když má učitelka nervy obalené tukem, je pak vlídnější:-))

Zbytek jen fotodokumentací. Jsem ráda, že je to za námi…