První kapitolka- ochutnávka Odnikud nikam

1.Svatba 1942
Představovala jsem si svoji svatbu úplně jinak. Skromná hostina z laciných protektorátních náhražek, utajená zabíjačka maskovaná chladnou listopadovou nocí dvaačtyřicátého roku. Jednu chvíli jsem myslela, že jde šťára, infarktový stav. Psi řvali jako pominutí, musela je dráždit toulavá kočka. Rychlé ano, ano, jmenuji se jinak a to je celé. Bleskově se najíst, co kdyby náhodou. Strýček ze sousední vsi má snad boule za ušima. Úkradkem pozoruji snubní prstýnek, je po Františkově mamince. Na nové jsme nemohli ani pomyslit.
Líbánky?!? Čirý idealismus.
První vyhláška se tady objevila 15. 3. 1942 s lhůtou vystěhování do 15. 9. 1942.
Pohlédnu na vedle sedícího Františka, už celou hodinu mého zákonitého manžela. Na rtech se mu leskne mastnota z vařeného ovaru. Lístkový systém podobné hody nepředpokládá.
Kdyby nás někdo udal….! Dneska musí být člověk připraven na nejhorší.
Lupus est homo homini.
Udání jsou na denním pořádku. Soused nevěří sousedovi.
Smutná realita, v níž se napjatě posouváme ode dne ke dni. Hlavní je přežít.
Proto jsem si svůj velký den ani moc neužívala. Napětí a stres mám zalezlé pod kůží. Nelze se jich jednoduše zbavit navléknutím zlatého kroužku.
Na řasách mě zastudily slzy lítosti. Ale kapesník, který mám u Františka v saku, nevyndám. Dnes nebudu brečet.
Když jsem jako děvče snila o své svatbě, určitě jsem neviděla vystrašenou vyhublou holku v přešitých šatech po babičce.
Smůla.
Nostalgicky jsem se pousmála.
Vybavovala jsem si Františkovu nervozitu ve chvíli, kdy žádal tatínka o moji ruku. V očích měl nejistotu. Poprvé co ho znám.
„Postaráš se o ni?“ zeptal se tatínek polohlasem. Všichni jsme si zvykli šeptat. Víc než tatínkova starost mě ale dojalo jeho bezmocné gesto, kterým se vyrovnával s nastalou situací. Nevystrojí mi veselku, jak se na venkovského sedláka sluší!
Já jsem se s tím smířila snáze než on.
Jsem zamilovaná.
Teď ovšem sedím rezignovaně na dřevěné židličce, bez špetky euforie nebo nějaké bláznivé radosti, ačkoli jsem svou podstatou optimistka, většinou zachraňující svým pozitivním přístupem všechny kolem. Bohužel, doba si žádá své. Ale nechtěla jsem úplně zatrpknout, vždycky se přece najde něco pěkného.
Ale teď jsem prožívala obrovskou krizi z okupace a vysídlení celého našeho kraje. Hledání nového bydlení bylo hrozné a úmorné. František byl tolerantní, plný porozumění pro deprese, ve kterých jsem se ocitala. Nikdy nedal najevo, že se trápí stejně jako já. Snad jsem ho svým smutkem okouzlovala. Objevil ve mně novou stránku.
Už před válkou jsme se scházeli a naše schůzky byly vždy plné smíchu a bezstarostných hloupostí. Než jsem se nadála, brala nás vesnice jako pár. Poznali to dříve než já.
„František je trochu ňouma,“ rozebírala jsem svoje pocity s holkami.
Hned v prvních týdnech války mu zemřel bratr. Prý nehoda, ale vesnice si šeptala cosi
o zákeřné vraždě. Rázem byl František doma nejstarší. A tudíž dědic s nárokem na celý obrovský statek. S úkolem postarat se o celou rodinu. Náhle jsem na něho pohlédla jinýma očima. Vzbudil ve mně city, o kterých jsem se domnívala, že jsou jenom v knížkách. Kluk ze sousedství, sedlák od podstaty. Takový radikální kontrast s mými romantickými dívčími sny. Došlo mi, jak málo může člověk ve svých citech něco plánovat. S jakou bezbřehou naivitou jsem si malovala svoji budoucnost ve městě.
Svého manžela sešněrovaného zděděným sakem jsem teď chvíli pozorovala v zaníceném dialogu s jeho svědkem. Z obličeje se mu celkem snadno dala vyčíst určitá spokojenost, manželství pro něho vždycky byla priorita. Rodinný mravní kredit. Rodina je základ – tvrdila jeho babička. Zůstala ve třiceti vdova s třemi dětmi.
Zvedla jsem se ze židle, ke které jsem se už skoro přilepila. Poskakovala jsem na nezvykle vysokých podpatcích, ve spáře po vyviklané parketě jsem si skoro vyvrkla kotník.
Svatebním veselím obluzeným podvědomím mi nepříjemně probleskl přízrak reality. Když jsme opouštěli zabranou oblast, domnívala jsem se, že se zase brzy vrátíme.
„Celé Neveklovsko bude přeměněno na cvičnou střelnici,“ vykládal zdejší hostinský zasvěceně, „hned tak se nevrátíte.“
„Jak jste se to dozvěděl?“
„Mám své zdroje, slečinko!“
Vyvine se z něho ukázkový kolaborant a udavač.
Přistoupila jsem k popíjejícímu Františkovi a objala ho kolem krku. Ještě než na mně promluvil, zaregistrovala jsem jeho spokojenost. Usmíval se mi v ústrety.
Nikdy jsem ho neviděla brečet a teď jsem měla pocit zavlhlých očí.
Situace mě trochu zaskočila. Panika. City neumím moc dávat najevo. Mám ho políbit? To bývalo na veřejnosti nepřijatelné. Potlačila jsem šílenou myšlenku, že by mě snad chtěl někam unést, abychom byli sami. Představy se mi divoce míhaly hlavou. Možná zrovna to mě rozesmálo. Vdávám se, jsem nevěsta, můžu líbat svého muže, kdy se mi zachce. Chtěla jsem ho líbnout na tvář (ležérně), ale nejistá rovnováha na podpatcích nevydržela a skácela jsem se udivenému Františkovi do náručí.
Jeho reakce jsou na tom mnohem líp. Vítězoslavně mě svírá svalnatými pažemi, v nichž se cítím jako v pokojíčku.
„Neboj se, už bude konec!“
Podléhám bludu nebo se mu skutečně chvěje hlas?
„Nebojím se!“
Ani sama sobě nevěřím.
Co se stane, když sem vrazí potravinová kontrola?
Cítím v zátylku slabé mrazení. Budeme mít štěstí?
Ve Františkově objetí moje obscedantní představy vystřídal záchvěv touhy. Svatební noc. Proč nezmizíme už teď? Další moje bláznivá představa.
Podezřívavě jsem sledovala každého svatebního hosta, neboť v iracionálnu, ve kterém jsme už hezky dlouho žili, byla důvěra dost velkým luxusem.
Kdybych snad mohla volit mezi ostudou svobodné matky a velkolepou svatební hostinou, zvolila bych teď určitě hanbu. Ta svatba za ten strašlivý stres rozhodně nestojí. Ale vyprávějte to Františkovi.
Přestala jsem přemýšlet, mozek mi zahalila určitá apatie. Sevřela jsem však Františkovu horkou dlaň, abych se přesvědčila, že je skutečná.
Oči se usmívaly a ústa se sama našpulila k polibku.
Novomanžel mě povzbudivě tiskne. Jeho klidné vystupování je balzámem na moji nervozitu.
Vzala jsem nabízenou sklenku hořkého piva, ozdobené načechranou bělavou čepicí a s chutí se napila. Na rozklepaných nohou se opírám o hruď svého manžela. Vedle mě stáli jeho dva bratranci a s úsměvem mě lákali na další pivo. Odmítavě vrtím hlavou.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se v okamžiku, kdy mi naskočila normální tónina hlasu.
„Nemusíš se bát, všechno je jak má být!“ bezstarostně mávli rukou.
„My asi půjdeme!“
„Jasně!“ oba se na sebe spiklenecky pousmáli.
„Nechceš se ještě trochu najíst?“
„Asi ano!“ ozval se můj žaludek.
„Naložíme ti pořádnou porci!“ nabídli se dvojhlasně.
Sedla jsem si zpátky k rozvrzanému stolu.
„Musíte se krmit, když jste teď dva!“ řekl mi František, dřív než jsem mu vysvětlila, že je mi trochu nevolno.
„Kynu jako těsto!“
Trochu jsem se uvolnila. Žádná ze situací, které mi lítaly hlavou, nenastala. Lidi se dobře bavili a mě bylo špatně jen malinko.
Po třech tajně vykrmených husách se také jen zaprášilo.
Ale co jsem si kvůli nim užila strachu.
Určitě porodím rozklepaný uzlíček nervů.
František mi broukal do ucha moji zamilovanou písničku. Z důvěrně známého textu jsem vnímala jen, že jednou bude líp. Byla jsem spokojená, že sedím a jím, protože žaludek mi začal poskakovat jako na vodě.
„Mám ti přinést něco k pití?“ ptal se můj manžel se starostlivou ochotou.
„Ne, myslím, že nemusíš!“ vydechla jsem, jako by mě něco bolelo.
Všiml si, že sedím křečovitě ztuhlá. Přehodil mi přes záda svoje sako.
„Aby ti nebyla zima!“
Mluvil uklidňujícím, tichým hlasem. Sevřelo se mi hrdlo dojetím. Obličej patrně zrcadlil moje pocity, protože se při pohledu na mě František pořádně vyděsil, unášen směsicí emocí, které komplikovaly starost o zdraví moje a našeho nenarozeného dítěte.
Maminka se k nám přiblížila téměř nepozorovaně. V jedné ruce držela talířek s nějakým jídlem, v druhé namočený šátek. Musela mě dost dlouho pozorovat. Otřela mi obličej a podala občerstvení.
Dýchala jsem zhluboka, věděla jsem, že tím se mi uleví.
„Asi byste měli jít!“ hlas měla docela ustaraný.
„Ještě chvíli a bude to v pořádku!“ lehounký úsměv, přesvědčuji i sama sebe. Teprve když jsem to vyslovila, došlo mi, že máma pochopila můj stav. Dosud jsem se domnívala, že všechno ví jen František a já.
„Už jsme stejně chtěli odejít!“ konstatovala jsem provinile. Pohladila mě po vlasech
a zašeptala, že je moc ráda. Nepřekvapilo jí, že jsme jim nic neřekli.
„Doba je zlá, ale i tak mám radost!“
Dojedla jsem na kousky nakrájené maso a uklidnila rozbouřený žaludek. Zavěsila jsem se do Františka a pohledem se rozloučila se svojí chudičkou svatební hostinou. Než jsem odešla úplně, ještě jsem prohodila pár slov s dojatou babičkou.
Pak už jsme byli konečně sami.
„Jsme manželé, nějak tomu nemohu uvěřit!“ rozněžnil se František, když utěsňoval zatemnění v našem pokoji. Soukromí, kterého se nám dnes dostalo, bylo svatební výsadou. Naši zůstali
u sousedů.
„Jo. A brzy budeme i rodiče!“
„Jen abychom měli kde bydlet!“
Pokrčila jsem rameny. Uvědomila jsem si, jaké jsme měli štěstí, když jsme sehnali střechu nad hlavou na Měříně a div jsem se znovu nerozklepala. Už jsem nemohla myslet jen na sebe. Teď jsem měla zodpovědnost i za novou, dosud naprosto bezmocnou bytost. Schoulila jsem se pod peřinu a zahřívala místo pro Františka. Předpokládal, že budu chtít spát a nejistě se chystal ulehnout vedle na kanapi.
„Přece mě neošidíš o svatební noc?“
Neošidil.
První minuty manželského života se mi líbí. Jestli budeme v podobném tempu pokračovat, brzy budeme mít dětí jako smetí. Jen doufám, že první bude holčička. Kluky jsem měla doma odjakživa. Tři mladší bratry, které jsem měla věčně na krku.
Paprsky svítání dokázaly proklouznout zatemněným oknem, poprvé se probouzím jako mladá paní.
Z ranního šera se k nám prokutával vtíravý chlad. Moc jsme zatím netopili, nebylo nazbyt. Teď už se netrápím zbytečnými obsesemi, užívám si manželství.
Později jsem se divila, že jsem lehkovážně přivolila k utajené zabíjačce. Vedle ve vsi byla minulou noc razie. Na udání. A tresty nebyly zanedbatelné. Asi jsem byla omámená svatební atmosférou, že jsem všechno přežila bez újmy na duševním zdraví.
Hrabu se z vyhřáté postele s naléhavou myšlenkou – bleskově musím na toaletu.
Rychle. Co nejrychleji.
František kolem mě snaživě pobíhá, ale připadá mi, že mi spíš překáží. Něco se mi děje s vnitřnostmi. Bouří se. Asi nezvládly včerejší nápor neobvyklých dobrot. Nejen žaludek,
i hlava se chová divně. Motá se, ztrácím rovnováhu.
Potřebuji kyslík.
Vpadnu na dvůr do kadibudky. Zhluboka dýchám mrazivý vzduch. Svírané útroby zpívají úlevnou píseň.
František – evidentně vyděšený – nejistě postává na zápraží jen ve spodcích. Svědek mého úporného zápasu s nevolností.
To ne!
Půvabu jsem v dané situaci moc nepobrala. Nechci ho tu.
Manžel nesměle přistoupil k dřevěným vrátkům bytelné venkovní toalety. Je to koneckonců jeho vina, že mi je tak blbě. On se nejistě usmívá – zatímco já si trhám vnitřnosti a obracím břicho naruby.
Vylézám s neurčitým pocitem studu.
František krouží kolem jak šelma v kleci, a trapnost celé situace se prohlubuje. Rozladěně jsem si přitáhla noční košili k tělu a rozeběhla se do tepla.
Život se kdysi zdál být tak snadný. Poklidit kolem domu, zabavit kluky a před večerem rychle vyběhnout na záhumenek, kde už posedávala vesnická omladina. Společně se zasmát
a pobavit. Víc se po nás nechtělo.
Nikdy jsem se o věci veřejné příliš nezajímala. Připadalo mi to jako mlácení prázdné slámy. Vesnické prostředí s tím nijak nesouviselo. Naopak. Když jsem nebyla v centru dění, tím víc bych měla lačnit po informacích. Přesto bylo mé přesvědčení o frázovitosti novinových titulků naprosto nezvratné. Byla jsem součástí spokojené a fungující rodiny. Neměla jsem ani ponětí, že všechno může být jinak…
Zase se mi sevřel žaludek. Snad nebudu muset běžet zpátky?
Zaplať pánbůh ne. Uvolněně zalezu pod duchnu a spokojeně pohlédnu na Františka. Můj skutečný manžel. Pohrávám si s tím spojením jako s cukrkandlovým bonbónkem. Spojila jsem s ním svůj osud, miluji ho, čekám jeho dítě, sdílíme společné tajemství.