Rétor

Jsou lidé, kteří by na veřejnosti nepromluvili ani za zlaté prase, a jsou jiní, co na veřejném fóru ožívají a mohou-li někde řečnit, cítí se jako ryba ve vodě. Jsou i tací, co řeční rádi, ale pravidelně, chvíli před výstupem, by nejraději někam zalezli, vše odvolali a nemluvili vůbec s nikým. Do prvního slova se musí tak trochu přemlouvat, neřku-li nutit, pak ale zafunguje adrenalin a oni by mluvili až do aleluja. Není ale v takovém množství lidí závislých na řečnění najít opravdového rétora.  Někoho, kdo umí mluvit, nemá logopedické vady, má cit pro jazyk, zkratku i podstatu věci. Někteří se snaží, to zase ano. Ale je jich jako šafránu. Většina ovšem buď nic netrénuje, nebo je jen prostě přesvědčená o vlastní řečnické genialitě, že by ji možnost kvalitní přípravy, neřku-li studia, ani nenapadla.

Nějaký boj s vlastními nedostatky, jaké svého času provozoval Démosthénes na břehu moře, kde bojoval se sykavkami, hlasivkami, zakoktáváním se či opakováním plevelných slov, není vůbec představitelný. Dneska naopak se třeba ani někteří televizní moderátoři nepozastavují nad svými sykavkami či ráčkováním, o nějaké myšlence ani nemluvě. Když se pečlivě zaposloucháte do mnoha veřejných vystoupení, je rázem jasné, že většina lidí provozujících tuto disciplínu o nějakém studiu řečnictví nemá ani potuchy. Lze si také myslet, že nestudovali ani jazyk český, protože záplava floskulí, frází a dalších řečnických paskvilů, která se nese éterem, musí mít nějaký základ. Absence studia češtiny se sama nabízí.

Většinou bývám bezradná, když hledám někoho, kdo umí promluvit, udržet myšlenku, kdo se nezaplétá do vlastních dojmů, nedojímá  se  nad svými postřehy a nehodlá posluchače zdeptat odbornými termíny či souhrnem veškerého svého dosavadního poznání.  Často i lidé, odborníci v oboru, moc promluvit neumí. Když to o sobě ví, většinou se před publikum moc nehrnou. Horší je, když jsou přesvědčeni, že jejich projev je prostě dokonalý.

Nutno ale říci, že kdo hledá, většinou najde. Najít se totiž samozřejmě dá, ale je to hledání jehly v kupce sena. Nejvíc zrádný prostor pro hledání je ten mediální. Snadno se totiž můžete splést, když vidíte řečníka, který mluví jako kniha (respektive ale čte ze čtecího zařízení předepsaný text). Pak má promluvit sám za sebe a je to (trochu) katastrofa.  Naštěstí vás předem mohou odradit již zmíněné sykavky nebo ráčkování, řeč těla také docela napoví, ale i tak je to chůze po tenkém ledě. Ani řada titulů před jménem či za ním, ba ani titulů zahraničních vám nezaručí, že oslovený řečník bude umět promluvit, nezdeptá vás výčtem vlastních úspěchů a nadpřirozených schopností, bude se držet tématu a v neposlední řadě skončí v časově vymezeném termínu. Někdy si všímám, že lidé takto vystupující splétají všechny řečnické nedostatky dohromady, čímž vzniká posluchačský horor, protože soustředit se na podobný typ přednášky je naprosto nemožné. Mám na mysli projev, který osciluje od špatné výslovnosti, nadměrného množství plevelných slov, milionu různých odboček bez možnosti smysluplného návratu do původní dějové linky, přes monotónnost výkladu ala uspavač hadů až k nabubřelé sebeprezentaci vlastních domnělých schopností. Možná by bylo účinné takové lidi trestat opakovaným poslechem nahrávky vlastního výstupu, ale pro mnoho by to možná byla spíš narcistická odměna než forma drakonického trestu. Jediný způsob, jak najít řečníka, je být vytrvalý, navštěvovat jeho živá vystoupení a hledat opravdu všude. A pokud se povede, pak si takového řečníka hlídat a opečovávat. Naši předkové dobře věděli, že řečnictví je třeba studovat, neustále cvičit a trénovat. Protože jen cvičení dělá mistra. Škoda, že se tato schopnost většinově ztratila v průběhu staletí, respektive až v rozmachu mediální diktatury. Dneska prostě mluví kde kdo, logopedií, filosofií, rétorikou či sebereflexí nepoznamenaný. Ti, co to umí jinak, po staru, kvalitně, ti jsou dost v ilegalitě. Ale hledáme neustále, protože i vytrvalost je podstatou úspěchu. Nějaký Cicero se přeci dá najít i dneska..

Říjnové Hovory s Přemyslovci

Již za týden, jelikož poslední středu v měsíci je státní svátek, a to do školy nenalákáme nikoho snad ani na pána boha, uvádíme další Hovory. Příští středu,  21. 10. 2015 v 19 hodin, se sejdeme s panem profesorem Josefem Žemličkou nad tématem, které nás zavede do českého středověku. Potkáme se s mým oblíbeným českým královským rodem Přemyslovců a naše téma zní: 

        Jak se žilo a lovilo v době Přemyslovců.

    Setkání se již tradičně koná v multimediálním centru gymnázia Thomase Manna na Proseku (Střížkovská 27/32)

Přijďte si poslechnout dramatické osudy českého královského rodu, o kterých se určitě v učebnicích nedočtete

                             Jste srdečně zváni….  

         
                                                                    

Filemon a Baucis

Světem literatury a světového kulturního dědictví nás léta provázejí slavné milenecké a partnerské dvojice.  Vždycky symbolizují nějakou hodnotu či životní vášeň, a každý si v jejich vztahu může najít to své, co ho oslovuje, inspiruje, co obdivuje anebo co by si třeba i sám přál ve svém vlastním životě. Někdo si tak třeba vysní vášeň až za hrob jako v případě Romea a Julie, někdo obdivuje neskutečnou trpělivost čekající věrné Penelopy, která čeká na svého Odyssea. Můžete se ztotožnit s nenaplněnou láskou Tristana i Izoldy či živočišnou divokostí Napoleona a Josefíny. Někoho osloví společensky nerovný svazek Boženy a Oldřicha, inspirativní může být i zakázaná láska Břetislava a Jitky či vztah dohozený, jako v případě Parida a Heleny Trojské, z jejichž krátkého vzplanutí bohužel nevzešlo žádné roztomilé děcko, nýbrž desetiletý válečný konflikt.

 Obdivovat lze i vztah Petra a Lucie či krásné partnerství Filemona a Baucis, tak krásně zpracované v Oidipových Proměnách a v dílech mnoha jeho epigonů.  Je to vztah, který beru za vzorový i já. Líbí se mi tam to souznění, symbióza,důvěra, touha být pořád spolu.  Není takových mnoho, ale když jsou, tak je to štěstí. Opravdové. A nejen pro ty dva, ale i pro jejich okolí, kteří mají také štěstí. Že je znají, potkávají, že je inspirují a prozařují všechno kolem sebe. Je to běh na dlouhou trať a dnešní život je spíš o sprintech. O to víc je cenné takový život prožít či alespoň mít takové Filemony a Baucidy ve svém okolí. 

Mám to velké štěstí. A nedávno jsem si to uvědomila o to víc. Při setkání, která se nezapisují do dějin, ale do srdce.

I když..., do dějin vlastně takéJ

Žijme zdravě

Mravokárcům i průkopníkům všeho nového se to velmi snadno řekne- žijte zdravě, starejte se o své tělo, o zdraví své i svých blízkých. Mnozí se o zdravý životní styl snaží celý život. Jenomže co je vlastně správně? Když věříte módním trendům, můžete si mnohdy paradoxně spíš ublížit.  Slyšela jsem vyprávění o módě hliníkového nádobí, které přišlo někdy v polovině minulého století jako největší a nejzdravější hit současnosti. Dneska ten, kdo jí z hliníku, je vnímám za dobrodruha nebo sebevraha. Pořád vás zahlcují nějaké metody, které jsou zaručeně nejzdravější, aby se o chvíli později objevilo, že to vlastně škodí a běda těm, kdo podobnou věc užívají. Vlhčené ubrousky pro děti z poslední doby jsou toho zářivým příkladem. Není nijak vzdálené období, kdy se o nich mluvilo jako o revoluci v péči o děti, maminky se předháněly v superlativech. Dnes se objevuje zjištění, že vlastně svým dětem hodně, ale hodně škodíme, když je tímto balíčkem agresivních chemikálií otíráme.

Každý z nás by jistě mohl uvést řadu podobných příkladů, kdy se pohled na zdravé využití dané věci změnil nikoliv nenápadně, ale úplně o sto osmdesát stupňů. Markantní je to samozřejmě ve stravě, která se často tváří zdravě, dietně či kdoví jak ještě, ale pokud nemáte dobrý zrak, abyste si přečetli brutální složení, můžete si naivně myslet, jak zdravě se stravujete a přitom je to jeden hřebíček do rakve za druhým.

Nedávno jsem slyšela zajímavý názor o hodnotě současného „nákupního koše.“ Stravujeme se prý jako ve válečných časech. Rozdíl je samozřejmě v množství a pak v tom, že tomu holdujeme nadšeně, dobrovolně a v jakési mylné představě, že tím žijeme zdravě. Mám na mysli všelijaké náhražky, přes margarín místo másla, krabicovou bílou vodu místo mléka až k dalším sofistikovaným náhražkám masa, salámu a dalších poživatin. Pravdou je, že stačí jednou projít Bílou, kde to zejména v pátek odpoledne vypadá jako před ohlášeným vypuknutím hladomoru. K pokladnám se blíží uštvaní lidé s plnými koši potravin. V drtivé většině náhražek.

Odborníci na životní styl jsou tu samozřejmě od toho, aby nám otvírali oči a vyváděli nás z tmářství naší nevědomosti a chybných úsudků ohledně našeho zdraví. Ale neměli bychom zapomínat na klasický selský rozum a na ověřené metody našich předků. Ty skutečně funguji.

Nezříkám se studia knih současných zdravovědců, psychologů či jiných vědátorů, ale už dávno jsem pochopila, že jde o hlavně o módní vlny, které často odezní a jsou přelity vlnami silnějšími. Pokud je to přímo tsunami, pak logicky vydrž déle a trvaleji ovlivní většinové mínění, ale málokdy jde o vliv trvalý. Vzpomeňme na špenát, kdysi dávno vnímaný jako nenahraditelný zeleninový leader v oblasti železa, dnes spořádaně zařazený do zástupu ostatní kvalitní zeleniny.

 Dnes je hitem doby bio. Měli bychom jíst a žít stoprocentně bio. Tedy, je to tak trochu objevování Ameriky, jenomže vymyslet něco nového se nedaří každý den, tak se prostě recyklují staré dobré osvědčené metody. Naši předci automaticky jedli vlastní vypěstovanou zeleninu a ovoce, aniž by asi tušili, jak by byli na počátku jednadvacátého století in. Problém dneška je spíš v tom, že ne každé bio je opravdu bio a často je i fiktivní nálepka bio jen záminkou k tomu, jak zboží co nejvíce předražit.

Ráda bych třeba jedla bio, ale jak mohu věřit tomu, že mi někdo opravdu bio nabízí? A navíc, co když se za čas stane bio chybným vývojovým směrem, jako se to stalo třeba?

Moje štěstí je asi v tom, že nepodléhám módním trendům. I v době největší slávy margarinu jsem i přes masivní tlak v duchu hesla, že kdo nejí Ramu, jako by ani nebyl, zůstávala věrná máslu. A z bia uznávám už roky jedině Bio kino na LetnéJ.

Abych ale nebyla nějak špatně pochopena, můj fejeton není myšlen jako kritika konzumentů Ramy, to v žádném případě. Měl by spíš být zamyšlením nad tím, jak je pojem zdravý životní styl relativní a jak se názory na to, co je zdravé a co není, radikálně mění. Pokud se to týká špenátu a jeho hodnoty železa, je to spíš úsměvné. Pokud nám někdo prezentuje vlhčené ubrousky pro děti div ne s nálepkou bio a poté se zjistí, že jde o takřka časovanou chemickou bombu, je to na pováženou. A to nemluvím o nápojích, lécích, musli tyčinkách a desítkách dalších super bio zdravých věcí.  Prostě není bio jako bioJ a ne všechno, co se tváří jako zdravé tím v reálu doopravdy je.  Nejvíc zdravý je prostě starý dobrý selský rozum, na který se ale nezdravě a ve velkém zapomínáJ

Den, kdy jsem se naučil žít

Mám ráda spisovatele Laurenta Gounella, byť jsou jeho knihy plné frází, které všichni známe, leč žít podle nich neumíme. Jenže on to většinou umí tak hezky podat, navíc jeho knihy mají takové hezky manipulativní názvy, ať je to Filozof, který nebyl moudrý či Muž, který chtěl být šťastný. Četla jsem je, je to prostě známé psychologično, které vypadá tak hezky na papíře a tak těžko (nebo minimálně hůře) se realizuje. Přesto mě ty jeho knihy baví. Navíc jeho první kniha, Bůh chodí po větě vždycky inkognito, má takové zajímavé konotace s jednou mojí knihou, která sice bohužel stále leží u nakladatele, ale pořád věřím, že světlo světa spatří. Tehdy jsem dlouze vymýšlela originální název a pak mě napadlo, dle mého naprosto neotřelé:Když je bůh inkognito. Chvíli jsem byla sama se sebou spokojená, jak umím být netradiční. Pak jdu do knihkupectví a první, co vidím, je, že Bůh chodí po světě vždy inkognito…To tedy byla sprcha. Možná proto kniha stále dřímá u nakladateleJ Ovšem ani to mi nezabránilo pustit se do příběhu s dalším chytlavým názvem, Den, kdy jsem se naučil žít. To by asi chtěl umět každý, i když nepopírám, že znám lidi, kteří to umí opravdu náramně. Tento příběh se odvíjí od myšlenky, že hlavnímu hrdinovi cikánka vyvěští z ruky, že brzy zemře. To mu logicky převrátí život naruby a on najednou začne dbát na všechno, co dosud zanedbával, vnímat svět kolem sebe, svoje blízké, své pocity…Přestane trávit život jen v práci a začne žít okamžikem. Co bude, je nezajímavé, důležité je tady a teď…Nu, kdo z nás už to přinejmenším stokrát neslyšel? Jsou okamžiky, kdy si tyto pravdy připomínáme silněji a kdy zase na ně, s prominutím, kašleme. Ale kniha je to docela zajímavá, když se člověk probere spoustou balastu a patosu, může si v tom to svoje najít. Je to takový příběh, na neděli ke kávě a bábovce jako dělaný. 

Podzim v plné parádě

a k tomu letmé letní ohlédnutí