Úkoly

 

Nejsem moc příznivec domácích úkolů, ale nikterak je neodsuzuji. Pokud jsou samozřejmě v přiměřené míře. Nějakou domácí práci také občas zadávám, co ale nedělám, jsou úkoly na prázdniny. Myslím na vánoční, pololetní či jarní, na letní snad nedává úkoly vůbec nikdo. Ale na ty krátké, během roku, často děti odcházejí s hromadou úkolů, někdy takovou, že kdyby to chtěly opravdu splnit, budou jen sedět nad školními učebnicemi.  Mně víc imponuje myšlenka, že o prázdninách si mají děti odpočinout, proto jim žádnou práci nedávám. Ostatně, ani já nechci během svého volna řešit pracovní záležitosti, tak proč by měly pracovat děti? Neříkám, že by se neměly kupříkladu něco přečíst, kouknout na nějaký film, ale to je všechno. I to čtení by mělo být na základě záliby, nikoli povinné četby. Prostě prázdniny by měly ctít svůj název a od školy by mělo být prázdno. Pravda, něco jiného je, když aktivně prokrastinujete a týden prázdnin vidíte jako jedinou šanci, jak smazat všechny svoje resty. To je ale věc osobní, prostor byl, ale nedošlo k jeho využití. Píšeme kupříkladu s dětmi seminární a ročníkové práce. Cílem je, aby si uměly práci rozvrhnout a pracovaly průběžně. Mnozí to ale stejně nechávají na vánoční prázdniny. Za týden to nějak namastí. Pak nečekaně onemocní a rodiče za ně orodují, zda by to nemohly odevzdat později, protože teď mají horečku a nemohou nic do školy dělat. To nemohou, ale byl na to půl roku čas, nešlo o zadání na prázdniny. Termín posunout nelze. Ať hezky pracují o prázdninách.

Ale to je odvrácená strana měsíce.  Jejich boj a jejich rozhodnutí. Nechalo se to až na prázdniny. Pokud pracovaly průběžně, mají o prázdninách volno.  Nedělají nic. Protože mají odpočívat a nabrat síly do další práce. To je také účel prázdnin.

I když po pravdě, znám tolik dětí, co si na prázdniny vlečou tolik úkolů, že to skoro vypadá, že do školy nechodí a jsou to tzv. domškoláci.

Takové prázdniny jsou opravdu pod psa. A to nás teď čekají jak jednodenní pololetní, tak i ty jarní. Uvidíme, co bude s úkoly.

Jak to vidíte vy? Jste pro prázdninové úkoly nebo slastné a odpočinkové nicnedělání?

Deskové hry

 Hry nás baví. Ať už klasické Monopoly či něco nového.

 I karetní hry rádi provozujeme. 

Nejlepší je ale klasické Člověče, nezlob se ... 

Docela mě pobavil fakt, že jednou jeho variantou je i seriálová verze. Tedy, místo figurek postavy z nekonečných telenovel či právě populárních seriálů, k nim kostka a jede se. Nevím, jak se hercům líbí, že jsou z nich figurky...?

 Ale reklama je reklama.

 Mě nejvíc bere klasické Člobrdo... 

A když jsme onehdá na Špulce objevili jeho venkovní verzi, nešlo odolat. Zahrát si pod rozhlednou Člověče, nezlob se, s krásně udělanými figurkami ( zjevně tu opravdu někde sídlí šikovný řemeslník, který tyhle vyřezávané věci pěkně umí), s velkou kostkou, kde hezky vidíte na čísla, na velké ploše, to byl  fakt příjemný zážitek. 

Deskovky jsou prostě super...

Olympiáda

 Právě dnes. Tedy ta dějepisná. 

Milá povánoční tradice v DDM Prahy 8. Každý rok se tam scházíme se dvěma dalšími kolegyněmi a dámami z DDM k soudcování obvodního kola olympiády. 

Letos bylo téma poválečné, Československo v letech 1945-1992. Tedy události veskrze pamatovatelné... 

Děti to bavilo. Mě také.

Potěšila mě velká účast. Zdá se, že o novodobé dějiny je mezi studenty a žáky opravdu zájem. 

A klasicky mě povzbudilo prostředí DDM. Opravdu se tady dětem věnují a mají tady hezké prostory. 

My jsme sice dnes naplnili dávné olympijské heslo, a totiž, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se:-), nicméně i tak to stálo za to. Hezký olympijský den to byl... I Tobiáš byl spokojen:-)

Dvořák jako Dvořák

 Nedávno jsem na netu zahlédla článek s titulkem, že Josef Dvořák slaví osmdesáté narozeniny. Fotografie u textu ovšem zachycovala Jiřího Dvořáka. 

Tak jsem si to rozklikla, co asi tím chce autor říci?

 A s úžasem jsem četla text, který pojednával o tom, jak tedy sice Josef Dvořák slaví ty narozeniny, ale doprovázely to fotografie Jiřího Dvořáka. Mihla se tam zmínka o Televarieté, což je zase Vladimír Dvořák. 

A autor se nikterak nepozastavoval nad tím, že Jiří Dvořák opravdu nevypadá na osmdesát a vesele tam smotal tři Dvořáky dohromady. Je to možná humorné, ale jen na první dobrou. Vlastně o nic moc nejde, byť já osobně bych se třeba asi urazila, kdyby mě teď označili za osmdesátiletou dámu. 

Ale ve finále je to šílený, v tom, jak si dnes někteří jedinci představují novinářskou práci. Co bych si něco ověřoval? Prostě píšu o Dvořákovi a tak o něm něco napíšu. Ještě, že tam nebyla Rusalka a Antonín Dvořák, byť o Rusalce si jistě takový autor, pokud ji tedy zná, myslí, že ji napsal Smetana. 

Jestli je to takto i v případech, které jsou složitější, než herecké narozeniny, což jistě je, tak potěš Pán Bůh. 

Školy jsou tlačeny k tomu, aby vedly děti k mediální gramotnosti. Myslím, že mnoho škol na tom aktivně pracuje.  Učí se, jak bojovat s dezinformacemi, s hoaxy, s fake news...Jenže tohle není ani hoaks ani cílená dezinformace, to je prostě nevědomost, nevzdělanost či docela obyčejná lenost typu, co bych si něco ověřoval...

Takže to s tou mediální gramotností vypadá opravdu bídně....

Je to takové jako hodinky nebo holinky, oboje se natahuje...:-)

Lyžování

 Letošní leden lyžování moc nepřeje, o sněhu a lyžích si spíš necháváme zdát či vyprávět. Přesto leden přináší jedno zajímavé lyžařské výročí. A totiž první uvedení lyží do Čech, jinými slovy první lyžovačku. Tedy přesněji asi skiovačku.-)

Lyže přivezl do Čech velký průkopník mnoha sportů Josef Rossler Ořovský, který je praotcem mnoha českých sportů. O populárních ski se doslechl a objednal si je v Norsku. Ovšem myslel si, že objednává brusle. 

Ski dorazily a co to je? A co s tím?

Vyzkoušet někde na kopci. 

Josef Ořovský spolu s bráchou tedy vyrazili na blízký kopec, kterým byl shodou okolností Koňský trh, tedy dnešní Václavské náměstí. A za šera ho opatrně sjížděli dolů, tedy první kopec, na kterém se u nás lyžovalo, je Václavák. 

Když jsem to říkala dětem a nechala je, ať tipují, odkud jeli, padala různá jména, ale Václavák mezi nimi nebyl. Nabízelo by se hbitě doporučit moji knihu Nic nového pod sluncem, kde se o příběhu Josefa Ořovského také lze dočíst, ale to jsem dětem nenabídla. Abych nedělala reklamu na nepravém místě. Ale tady to zmínit mohu. Je to moje oblíbená kniha, ale je úplně zapomenutá. Tak ji trochu oživuji. Třeba tím dnes populárním lyžováním, které bylo kdysi ski a které do Čech zavedl právně Josef Rossel Ořovský. V lednu. Konkrétně tedy pátého ledna, to bylo výročí. Ale to jsem měla Mikrofórum, tak to připomínám o deset dnů později, aby tam ta lednová pětka byla. 

A abychom si připomenuli začátky lyžování v Čechách. Takoví lyžníci bez Krakonoše:-).

Nicméně, dnešní doba asi učiní z lyžování něco výlučného, neobvyklého. Kdysi, jako děti, jsme mohly lyžovat i my, z nížin. Dnes už kvůli teplu a absenci sněhu fakt není běžné, že by si děti ze středozemí mohly každodenně zalyžovat. 

Pomalu to nebude běžné ani pro horské děti. Kdo bude chtít lyžovat, bude muset vysoko do hor, na ledovec, cíleně. Přirozenost zmizí. Lyžování jako běžný relaxační sport také. Na vrcholové úrovni to bude jen pro ty, co na to opravdu mají. A nejen talent, ale hlavně hodně peněz. 

Nu, Ořovský s bratrem by asi docela žasli:-) Stejně jako odvážní lyžníci, průkopníci lyžování v Čechách. 

Volíme

 Druhý den prvního kola se pozvolna chýlí ke konci. 

V rámci předvolební kampaně poněkud s rozpaky vnímám, jak média postavila "svatou trojici", která jako jediná má šanci uspět.  A na ostatní se tlačilo, aby odstoupili, že nemají šanci. Vlastně je tím totálně diskvalifikovali. Nezdá se mi to tedy moc demokratické. 

Mnozí totiž tomu podlehli a volili nikoliv podle sebe, ale podle toho, jak diktovala média. Podle průzkumu, který odhadoval, kdo má šanci vyhrát. Pokud se ale budeme řídit jen odhady, pak budeme jako celek ještě víc zmanipulovaní než jsme nyní. Nu, uvidíme, jak to nakonec dopadne.  

Vždycky při volbách tak pozoruji ty lidi, co kráčí do volební místnosti a strašně by mě lákalo se zvědavě zeptat, koho budou volit:-).  V duchu si tipuji a odhaduji, kdo asi koho volí, ale naštěstí jsem soudná ( zatím) a žádné otázky nekladu:-) . 

Máme výsledky... Už trochu tušíme, co a jak bude...

Hledíme do dáli, zatím tedy s určitou nadějí:-). 

V Praze je to jasný. Jinak to ale ještě na šampaňské není.....

Badatelský dějepis

 

    Školní dějepis je poměrně často na pranýři. Vytýká se mu kde co. Že je to o datech,

o memorování, že se neučí moderní dějiny a spousta dalších floskulí. Jistě, někde to může být i trochu pravda, ale mnohde jde o automaticky opakované fake news, které se zabydlely ve veřejném prostoru 

a dost těžko se nezasvěceným vyvracejí.

   Moderní dějiny si už vydobyly trochu klidu, přeci jenom snad proniká na veřejnost, že hodně učitelů se jim věnuje a že opravdu nedrží své studenty permanentně v pravěku či v husitství.

 Ale objevují se další výkřiky, na kterých si permanentní kritici školních dějin chtějí udělat jméno.

Neučí se romský holocaust, tvrdí kupříkladu.

Učí, jen ne v tak velké míře.

Neučí se regionální historie, zní odjinud.

Ale učí, jen záleží na kantorovi.

Děti se musí učit data významných událostí nazpaměť.

Nemusí, ale všichni to tak vehementně tvrdí, že tomu věří i děti samotné.  

A tak by se dalo pokračovat. Vždycky někdo objeví cosi, co jeho samotného nadmíru zajímá nebo se stává mainstreamem v mediálních diskusích a hned se vyrukuje s atakem, že se to ve školách neučí. No, něco se opravdu neučí. V dějepise určitě ne. Vždycky najdete něco, co se nevyučuje, není na to prostor, lidé, kapacity…

 Už léta proto prosazuji teorii, že cílem školního dějepisu by mělo být jediné, aby se dějiny dětem neznechutily. Aby školu opouštěly s pocitem, že historie je zajímavá a má smysl. Aby si životem nenesly ten vnucený pocit, že děják mě nebaví, protože to jsou jen data…

Až pak přijde ta životní fáze, kdy historie začne být zajímavá, aby měly na co navazovat.

   Proto jsem víc nakloněna myšlence hledat v dějepise příběhy. Je to trochu proti současnému modernímu trendu, kterým je badatelský dějepis. Ten zní velmi hezky, má skvělé PR:

„děti si na všechno přijdou samostatně, učí se kritickému myšlení, umí porovnávat, vytvářejí si vlastní názor.“

S tím naprosto souhlasím, nicméně přidávám své ale… Aby mohly děti bádat, musí mít nějaký vědomostní základ.

 Aby se dalo intenzivně bádat, je třeba hodně času a ten školní dějepis opravdu nemá.  Zejména v době, kdy humanitní předměty jsou upozaďovány, protože trendem je víc času pro informatiku. Takže není ani moc času bádat.

Sama badatelské způsoby zařazuji hlavně do seminářů, pro starší studenty, kteří jednak mají vědomostní základ a také, to je hlavní, hlubší zájem o historii.

Průkopnicí badatelské metody tvrdí, že se snaží, aby děti pochopily příčiny vzniku historických milníků, porovnávaly podklady z různých zdrojů, ověřovaly si je a hlavně o nich diskutovaly.

Tak, v dějepise diskutujeme odjakživa, ale odjakživa také narážíme na výše zmíněné mantinely, jako je čas, zdroje, chybějící vědomostní základ a v neposlední řadě také zájem. Jsou prostě studenti, které ta historie nezaujme, ani kdyby se učitel na hlavu postavil. A ti budou mít  z badatelské výuky stejný odpor k dějepisu jako ti, co se kdysi museli učit zpaměti data významných událostí.

  U  mladších dětí proto moc nebádáme, spíš vyprávíme, hledáme příběhy, čteme knihy

a budujeme faktografický  a vědomostní základ. Bádají ti starší, ti co chtějí. Protože postavit školní dějepis na právě populární badatelské metodě je podle mě stejná chyba jako postavit ho na memorování.

Prostě, jako vždy, vítězem je zlatá střední cesta. Ta, kterou jednou dojdeme k vlastnímu pocitu, že ty dějiny mají nejen smysl, ale mohu nás i nějak poučit a pomoci nám třeba v těžké současnosti…