Pan prezident krade

Netem hýbe onen veselý klip, kterak si náš pan prezident nelegálně přivlastňuje protokolární pero. Chce se samozřejmě říct, jaký prezident, taková země. Jak se divit krádežím v podhradí, když hlava státu má  podobné choutky. Nebo snad jde o kleptománii? To ovšem nehodlám řešit, jen mě pobavilo, jak rychle tato prezidentská aktivita (na rozdíl od jiných) zaujala i všechny školou povinné. Děti občas ode mne dostanou úkol sdělit nám nebo napsat nějakou aktualitu či něco, co je zaujalo. A tak jsem si dnes přečetla několikrát větu: Klaus ukradl někde propisku:-) Malé děti v primě ještě mají svoje vlastní vidění světa:-)
Vůbec jsem se dneska dozvěděla věci - bavili jsme se o divadle. Tak například černé divadlo je smutné divadlo, divadlo za komunistů,tragédie, divadlo pro slepé lidi nebo divadlo, kde se hrají pohřby. Premiéru většinou zvládli, ale generálka je podle nich přísná herečka, kontrola divadla nebo klasicky, manželka generála:-).
V žákajdě jsem pak objevila sloní úlohy -místo ohlášených slovních, a celou řadu dalších veselých překlepů. Ovšem kterak pan prezident šlohnul propisku, to mě dostalo nejvíc. Ta dětská interpretace dokáže rozjasnit i tak drsně studený den, jako byl ten dnešní.

Luxusní SPZ

Onehdy mě zaujala reportáž o mafiánských státních poznávacích značkách. Pobavilo mě to. Ne snad, že bych o nich nevěděla, ale žasla jsem nad tím vysvětlením. Za všechno může počítač.
  Pustila jsem si reportáž na netu. Říci, že úřednice z magistrátu přesvědčivě komentovala situaci, by znamenalo akceptovat její lež, což rozhodně nemíním.  Ten kšeft s luxusními SPZ je natolik profláknutý, že nechápu tu drzost to popírat. Představa, že se dostavím se svojí škodkou pro novou značku a tam mi bude úřednice vnucovat značku se čtyřmi jedničkami nebo třeba sedmičkami, protože to vybral počítač, je natolik absurdní, že jí snad nemůže uvěřit ani přesvědčená naivka. Kromě toho si myslím, že magistrát je tak velká černá díra, která polyká pražské peníze, že snaha vydělávat i tímto směrem je jistě pro řadu magistrátních úředníků vnímána velmi pozitivně.  Zajímavá procházka Pařížskou, kde veškerá parkující luxusní vozidla měla již zmíněné espézetky, bohorovné úředníky nevyvedla z míry. Se stoickým klidem prohlásí, že kdyby se člověk podíval po našich silnicích, jistě by stejné kombinace našel na fábiích, favoritech a možná i na dosluhujících stodvacítkáchJ. Ba, dokonce vyhlásili svoji protiakci, oni ta čísla na škodovkách najdou.
Můžeme po zhlédnutí takové reportáže s čistým svědomím říct, že žijeme v civilizované zemi?
  Se zájmem jsem se podívala, jak je to s luxusními espézetkami v jiných zemích. Mnohde, když už se najde takový narcis, že podobné číslo potřebuje, aby si tímto způsobem lechtal svoje ego, se také platí. Ovšem legálně. Jen u nás to jde do úřednických kapes.  Zajímavé je, že se to ví, ale nikdo to neřeší. Klasika. Někteří jedinci na to sice upozorňují, ale o ty se zdejší různé klany rychle postarají.
   Dozvěděla jsem se, že mnozí mocipání vyžadují i podobně luxusní kombinace telefonních čísel, a musím říct, že jsem žasla.
Na té naší ekonomické totalitě opravdu něco je. Když totiž začnete pátrat, jaká zvěrstva se tady ještě páchají, není to nic moc. Jak říkám, lépe je nevědět.

Pozvánka

            Gymnázium Benešov        a             RESTAURACE FONTÁNA


                                                            V HOTELU NA POŠTĚ


                                                    POŘÁDAJÍ


                                                                AUTORSKÉ ČTENÍ

                                                     spisovatelky

                                               JITKY NERADOVÉ

                                  Autorka bude číst ze svého románu

                                           ODNIKUD NIKAM

úterý        19.4.                                                                               17 HODIN

RESTAURACE FONTÁNA
V HOTELU NA POŠTĚ

Bude nový ministr?

Státní maturity se kvapem blíží. Maturanti maskují zvyšující se nervozitu, učitelský sbor s napětím očekává, co bude, až padne ministr.  Nicméně státní maturita letos asi nepadne, hlavně proto, že vzdělanost v naší zemi utěšeně klesá, ovšem maturitu musí mít všichni.  Při pohledu na tuto realitu usuzuji, že vzdělání stejně nemá v naší zemi takový význam jako dřív. Maturitu bude mít každý, tudíž inflace maturantů bude znamenat, že zkouška z dospělosti ztratí svou ojedinělost.  Ojedinělí naopak budou lidi bez maturity, ba dokonce bez vzdělání.  Někteří se dokonce umí vyhnout i základnímu vzdělání, což prý podle zákona není možné. Ale všichni víme, jak se česká veřejnost, po svatém vzoru svých elit, staví k zákonůmJ.
   Všichni víme, jak je těžké dneska najít šikovného řemeslníka, který nekrade, pracuje, chodí včas.
A situace bude ještě horší. Sice si budete moci s řemeslníkem maturantem pokecat o vedlejších větách, ale vodu vám neopraví.
  Prý se mají rušit některá gymnázia. Donedávna jsem v tom viděla katastrofu, ale dneska už mám úplně jiný názor.  V Praze bývalo kolem dvaceti gymnázií a stačilo to. Nyní je jich přes padesát a pořád přibývají nová, zatímco odborné a učňovské školy aby hledal v pravé poledne s lucernou.  K šikovným dětem, které se hodlají živit rukama, začínáme proto preventivně přistupovat jako k vymírajícímu živočišnému druhu.  Obskakujeme je, lichotíme jim a doufáme, že se nám to jednou vrátíJ. Že nám přijedou opravit pračku, elektrické rozvody či u nich budeme moci nakoupit čerstvé pečivo nebo zeleninu.  Protože co se státní maturitou, jejíž úroveň klesla tak, aby ji udělal každý?  Matematickou zkouškou se dříve testovala schopnost studentů dostat se na střední školu, dneska stejná úroveň znamená ukončení gymnázia a certifikát státní maturity. Nebudou ani vzdělaní ani šikovní. A pokud vysoké školy nesníží svoji úroveň na jejich level, nedostanou se tam, a co budou dělat? S levýma rukama a státní maturitou?
   Jednou budou z nevzdělanců bez maturity celebrity. Ne, že by dnes takové nebyly,J ale ty příští se budou odrážet od zlatého dna, které s sebou přináší kvalitní řemeslo.  Zatím jsou tací lidé spíše rarity, a pod tlakem státních maturit budeme takové rarity vyhledávat a hýčkat si jeJ. Ale třeba jednou přijde nové národní obrození, tentokrát se smysluplnější myšlenkou, než je rozbití Rakouska –Uherska nebo zavržení němčiny. Že opráší poznatek, že řemeslo má zlaté dno. Ovšem s vizí státních maturit před námi je tato realita vskutku v nedohlednu.

Barcelona

    Navštívila jsem ji kdysi v devadesátých letech, tedy dávno tomu. Sice dvakrát, ale to neznamená, že si něco pamatuji:-(. Nicméně zůstaly dojmy, které jsem si ráda oživila při vyprávění kolegyně, která se s manželem vypravila na víkend právě do Barcelony. Přivezla krásné fotky, tak jsem si znovu vybavila hlavní turistickou tepnu historického centra La Rambla, kde jsme se procházeli od pobřeží moře a obrovského Kolumbova sloupu. Líbily se mi obrázky staré čtvrti La Ciutat vella, samozřejmě si i vzpomněla na hlavní barcelonské náměstí Plaza de Catalunya. Pořád - či snad ještě víc než tehdy-, je to místo s neskutečnou hustotou kaváren a restaurací, místo, kde se mačká nejvíc turistů na metr čtvereční…prostě je místo, kde to žije v jakoukoli denní dobu. Ulice má fantastickou atmosféru a mezi korzujícími davy je opravdu vždy na co koukat. Na každém kroku pořád potkáváte různé pouliční umělce. Živé sochy v těch nejoriginálnějších kostýmech a pózách – klauny, zeleninového muže, muže s kolem na hlavě, havarovaného pilota či růžového pantera. Pouliční hudebníky,žongléry, hazardní hráče, breakdancové show. Mezi tím vším obchůdky se suvenýry, barevná květinářství a stánky s desítkami klecí s hlučnými papoušky. Tenkrát před lety mě to okouzlilo, dnes mi snad už stačí jen ty fotografie. Představa toho všudypřítomného hluku mě děsí už dopředu. Ale zase znovu vidět Gaudího Palau Güell, Plaça Reial či staré tržiště Mercat Boqueria…
Nu, ale pointa mého cestopisného sdělení je trošičku někde jinde. Jako doušku kolegyně s všeříkajícím úsměvem dodala, že s manželem samozřejmě museli i ke stadionu Barcelony, postát před tím chrámem vrcholového fotbalu. Je to jako u nás na Letné. Jakákoliv návštěva, která k nám dorazí, má touhu vidět stadion Sparty. A mohu připravit sebelákavější program v Praze, stejně je sparťanský stadion třešničkou na dortu. Samozřejmě vždycky podlehnu, dovedu je tam a postáváme před tím obrovským, zrezivělým monstrem, které mnozí povýšili takřka na svatostánek. Zatímco já se domnívám, že mnohem smysluplnější by bylo zdejší fotbalem zaplácnutý prostor využít třeba pro park, muži se hrdě nechávají fotit před prorezlou branou, děti nadšeně nakukují za olezlé mříže a z Prahy si odvážejí skutečně skvělý zážitek. Byli u sparťanského stadionu:-). Nu, jsou věci, které můj mozek v životě nedovede pochopit, a ani se o to nesnažím. Spíše se obávám zítřejšího nájezdu slávistů na Letnou. Nesnáším každý den, kdy se tu hraje fotbal. Ale když je derby, to se Letná mění v peklo v pravém slova významu. Je to takové putování Barbarů a Vandalů v praxiL

Metrem v pyžamu

   Dnes bylo možné potkat v metru mladé recesisty, kteří v pyžamu jeli "demonstrovat" za delší spánek:-) Přestože šlo o recesi, myšlenka mě zaujala. Ne snad, že bych měla potřebu se projíždět pod zemí v pyžamu a s natáčkami ve vlasech. On ten ranní pohled do zrcadla bývá dost stresující a rozhodně nehodlám podobným zážitkům vystavovat půl Prahy:-) Nicméně víc spánku bych uvítala. Sobotu jsem hodlala "prospat" na semináři, který měl mít za lektorku úřednici z ministerstva. A světe div se. Místo očekávné zapšklé úřednické krysy dorazila normální a rázná mladá žena, která tedy spánek na své přednášce nepřipustila. Ne proto, že by nás napomínala, ať tam v tom koutě neklimbáme, ale proto, že její přednáška měla švih a spád, dokázala zaujmout a vysvětlit. Dobré to bylo, ikdyž znovu se mi vtírá do podvědomí kacířská myšlenka, že je vážně lepší nevědět, protože když člověk nahlédne pod pokličku, vždy ho přepadne černá beznaděj a pesimismus. Takže jsme se společně do čtyř hodin prokousávali různými ministerskými vyhláškami,abychom se pak vyčerpaní odploužili domů. Žádné pyžamáče už jsme nepotkali, ale asi bylo něco ve vzduchu. Do mrtvolného spánku jsem upadla celkem brzy a navzdory sobotě jsem totálně vytuhla. Zjevně je tedy toho spánku opravdu potřeba více:-). Nebo snad za to mohly ministerské vyhlášky? Rozhodně jsem přání mladých demonstrantů z dnešního rána skvěle prakticky zrealizovala.

Jako malé děti:-)

   Osmý dubnový den přinesl nejen Mezinárodní den Romů – dnes už má svůj mezinárodní den opravdu každý - ale i další den mého dálkového studia. V pátek, po celotýdenním maratonu, ještě odpoledne usedat do lavic a předstírat pozornost, to je někdy docela nadlidský výkon. A protože učitelé určitě nejsou nadlidi, občas je přepadnou zaječí úmysly. Zejména, když je na programu legislativa, která je nudná už ze samotné podstaty.  Tudíž jsme se, vyzbrojeni rozmanitými zkušenostmi od svých studentů, hodlali trochu ulejt.  Postarší dámě, která dorazila na náš kurz coby lektorka, vyzbrojena hezky postaru foliemi do meotaru, které už by mohly klidně zdobit kdejaké pedagogické muzeum, jsme se pokusili namluvit, že běžně končíme už ve čtyři. Dobrá to žena nám to ochotně spolkla a spolu s námi se radovala z nečekaně nabyté svobody ve slunečném pátečním odpoledni. Ovšem, nechval dne před večeremJ. Když jsme začali vesele balit, pro jistotu už patnáct minut před čtvrtou, objevila se vedoucí našeho kurzu, tedy něco jako ředitelka. Udiveně pozorovala naši činnost a pak striktně zasáhla.“ To tedy ne, přátelé. Nebudete nám tady z toho dělat holubník. Lekce je do šesti hodin, tak kam se chystáte?“

   Nu, snad jen úlek nám nedovolil snížit se k běžným studentským výmluvám, jako že máme doma nemocnou babičku či že naprosto nutně musíme k doktorovi.  Ale nutkání bylo, to ne že ne. Statečně jsme přiznali svoje záškolácké plány, vyslechli si kázání a pokorně se vrátili zpět do lavic. A hezky pěkně do šesti. Pobaveně jsme konstatovali, že tedy už léta nám nikdo nevynadal, že jdeme za školu. Holt, každé studium je určitý návrat do dětství.

Příště musíme ty výmluvy lépe vypilovatJ