Procházky

 Jaro láká k procházkám. 

Nedávno to bylo kolem Slamníku, dneska je to různě po sedmičce či po osmičce. Hledání - napadá mě ztraceného času.-) - ale je to spíš hledání hezkých a klidných míst. 

Je to vlastně taková úplně přízemní disciplína, hledání místa, kde není kravál.

Ve Stromovce jsme kupříkladu docela rádi, že skončilo dvouměsíční šílenství Matějské pouti. Je to docela na hlavu pořád slyšet ten pouťový řev, letos opepřený i intenzivním a docela protivným světelným smogem. To světské vyřvávání dokáže opravdu na dva měsíce úplně zničit atmosféru celé Stromovky. Jsou to dva měsíce řevu, který se tváří jako zábava, světel, které se tváří jako atrakce.

 A stěžovat si můžete leda tak na Hlavním nádraží, pouť prý ke Stromovce patří... No, tak to přetrpíme, protože úniku není. 

O to víc si nyní užíváme chvíli klidu. 

Někde je to až romantické. 

Někde je to nové, jinde narazíte na relikty minulosti. Dům v péči OPBH je tady pořád:-), stejně jako Obzor. Nově je tu vlaková zastávka, byť na letiště se odsud přímo pořád ještě nedostanete. Mělo to být někdy v roce 2016, teď se jako reálné jeví 2034, tak uvidíme, zda vůbec dožijeme. 

Ale nová zastávka je hezká, zapadá sem. 

Hezky to celé kvete, někde až překotně. Je třeba to stihnout, než to zase rychle odkvete. 

Magnolie, sakury.

Čekáme na rododendrony, které už se chystají...

Volavka u rybníků pravidelně číhá na svoji rybí snídani. 

To je atrakce, která nepotřebuje řvát a lákat na sebe pozornost. Stojí a čeká. 

A my s úžasem pozorujeme. 

Je to čím dál víc marnější snah najít kus města, kde se vytrvale neřve a rytmus dne nenarušují šílené decibely.  

A to, jak se ukazuje, je čím dál tím náročnější disciplína.