Poslední zvonění jako tradiční gymnaziální rituál opět rozdivočelo prostory školy. Loučí se tři ročníky, dva osmileté, jeden čtyřletý. Takže taková velká jízda.
U nás na to mají vyčleněné tři dopolední vyučovací hodiny. Místy to má i nápad, není to jen o destrukci, jak jsem zažívala na jiné škole.
Mají program, aktivity, nápad.
Loučí se.
Někteří po osmi letech, což je opravdu velký kus života. Ale ani čtyři roky nejsou málo. Jde o formativní léta, tvoří se tu přátelství na celý život.
Loučení tedy vždycky nese určitou nostalgii. Sice se těší na novou životní etapu, na vysokou, na dospělý život, ale dneska je tam kapka lítosti. Nad tím, jak to uteklo. Něco prostě končí.
A letos to bylo obzvlášť vydařené. I pro mě dojemné. Tyhle maturanty mám hodně ráda. Mají v sobě něco, co mě nabíjí pedagogickým optimismem.
A tak jsem si užívala jejich poslední zvonění.
Jde mimochodem o zvyk zahalený určitým tajemstvím, byť většinově se jeho počátek klade do šedesátých let dvacátého století. Zlatá šedesátá..
Takže to může být i námět pro badatelskou výuku... Nicméně, jde o zvyk na školách široce rozšířený a oblíbený.
Ten letošní byl dokonce i velmi pěkný:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat