Když zabloudíš

 Když zabloudíš tak zavolej, pěla kdysi Helena Vondráčková. 

Dnes by asi zpívala, že když zabloudíš, tak vygůglíš...

Nevím, proč zrovna prapodivné porovnání mě napadlo, ale skutečně jsem nedávno zabloudila. Ne nijak fatálně, jen jsem se ocitla v oblasti, kde to moc neznám a tak jsem přesně netrefila hledanou ulici. 

V podstatě jsem klasicky šla na opačnou stranu, moje prostorová orientace je odjakživa mizerná. 

Na vybitý mobil jsem se moc spolehnout nemohla, tak jsem se zkusila zeptat. 

A byla to zase nová zkušenost. Oslovit někoho na ulici s dotazem na cestu....?! To se asi dneska už nedělá?

Mnozí na mě tupě zírali, naprosto nepřítomně. Teprve v okamžiku, kdy zaregistrovali, že pohybuji ústy, začali trochu reagovat, vyjmuli sluchátka z uší, a teprve teď nastala fáze dialogu. 

Dosud mě vůbec neslyšeli, nevnímali, nereagovali. 

Nu, a když zareagovali, překvapeně,  tak stejně nikdo nevěděl. Někteří sice ochotně nabízeli vygůglení, ale tím jsem je nechtěla zdržovat. Naivně jsem doufala, že jsou třeba místní a tuší, kde se zmíněná ulice přesně nachází.

Netušili.

Většina lidí ale  navíc vůbec nevnímala okolí, neslyšeli a nevěděli, kde jsou. 

Mnozí z těch mnohých pak byli cizinci, většinou s ruskou výslovností, kteří logicky vůbec netušili, kde by se daná ulice mohla nacházet. 

I tak jsme nakonec do místa určení trefili, s novým poznatkem, že zeptat se někoho na cestu na ulici je dneska asi už staromódní, nebo nějaký přežitek. 

  Každopádně to budí trošičku údiv,  čekala bych, že alespoň někdo ví, kde se právě nachází. Nicméně, i když ví, v které je ulici, většinou zase stejně nikdo neví, kudy kam dál. Jdou podle map a tak máte jít také. 

Prostě si to máte vygůglit a ne pronikat do světa za sluchátky, který je neprodyšně odizolován od světa na ulici. 

Dosud jsem ho znala převážně jen zpoza volantu,. Situace, kdy vám bezmyšlenkovitě vstupují do cesty ti, co jsou zahlceni svým světem ve sluchátkách. 

Nyní jsem to zažila i na chodníku, kde to tedy není život ohrožující, ale o to víc bizarní. 

Jdete, pozdravíte, nic. 

Pohledem někdy onoho jedince zastavíte, a pokud se to podaří, je z toho dost udivený, co se děje? 

A když vás ve finále trochu uslyší a reaguje, stejně vás odkáže na google mapy, on sám většinou neví nic. 

Nezná jména těch ulic, jde podle mapy.cz.

Zajímavá realita na pražských chodnících:-)

Takže když zabloudíš, určitě nevolej...