Jezevčíci

 Jednou jezevčík, vždycky jezevčík. Alespoň já to tak mám. Mám tohle psí plemeno moc ráda, a to navzdory jeho tvrdohlavosti či nevyzpytatelnosti. Za mě jsou to zlatíčka. 

Měli jsme Zachariáše z Hradce, Tobiáše z Bechyně a nyní je to Toriáš z Kladna:-). 

Kdysi jsem si myslela, že bych ráda měla chovnou stanici. Představovala jsem si to samozřejmě jako Hurvínek válku.

Takže chovnou stanici ne. Nemám tolik energie, peněz ani prostoru pro chov. To ovšem neznamená, že bych své oblíbené chovné stanice nesledovala a neobdivovala.

Ale úplně nejvíc obdivuji Jezevčíky v nouzi. Jsou od nás strašně daleko, až kdesi u Olomouce. Kdyby byli blíž, asi bych s nimi chtěla spolupracovat. 

Našla jsem je na sociálních sítích. A je to to, co bych možná někdy na stará kolena také zkusila, péče 

o ty pejsky, které už nikdo nechce. 

Každý je paf z roztomilého štěněte. Baví je pes v plné síle. Ale sotva pejsek začne ztrácet síly, stárnout, tak někde začne překážet. Nehodí se jim. 

To je tedy věc, která se bohužel děje i lidem. Prostě stáří je mnohdy na obtíž.

Vymyká se to mému chápání, ale vím, že to existuje. 

V míře větší než malé. 

Lidem sem tam někdy ještě někdo pomůže, pejsky pak nechávají utratit. Nebo uvázané v lese. 

O to víc mě Jezevčíci v nouzi oslovili. 

Nemohu jim pomáhat osobně, ani si žádného adoptovat. Mohu jen občas přispět na náročnou veterinární péči. 

A jsou mi velkou inspirací. 

Jednou to možná také zkusím. 

Dát domov těm pejskům, asi právě také jezevčíkům, které už nikdo nechce. 

Zatím je jen sleduji a obdivuji. 

A držím palce.

Či vlastně tlapičky:-)