Pobyt u dětského hřiště, jakousi letní stáž ve Stromovce, bych vřele doporučila všem, kteří dští oheň
a síru na školství a učitele.
Nejlépe
na několik dní. Ideálně beze sluchátek, s otevřenýma očima a zápisníkem v ruce.
A to vůbec nechci vést křížové tažení na obranu škol, protože dobře vím, že ani tam není vše růžové.
A že kvalita kolísá kus od kusu.
Dnes
se ale chci podívat na opačnou stranu barikády, tam, kde školství končí a
začíná „reálný život“.
Letní
hřiště, minimálně to ve Stromovce, je výživný materiál pro každého, kdo by si
chtěl udělat rychlou socio-studii na téma: „Co dělají děti, když je nikdo
nehlídá“.
Děti
tu nejsou ve škole, ale ve svém přirozeném, rodinném prostředí. Nebo bych měla
říct:
v prostředí absence dohledu?
Sleduji
třeba opakovaný souboj správce hřiště s partou dětí a teenagerů. Hřiště bylo
nedávno nákladně opraveno. Sport, pohyb, smysluplné trávení volného času, to
byl záměr.
Realita?
Hřiště slouží hlavně jako základna letních
mejdanů. Hudba, cola, smích. Potud dobré, jsou mladí.
Ale pak zůstane šílený nepořádek, kde něco
upadne, tam to zůstane. Odpadky se člověk doslova brodí.
Někdy
(často) posedne skupinu i tvořivější impulz: něco urvat, rozkopat, zničit.
Správce
pak uklízí, opravuje a čelí nevybíravým vtípkům a nadávkám. Uklidí, zamkne, skončila
provozní doba hřiště. Oni přelezou plot a mejdan vesele pokračuje.
A policie? Ta jezdí kolem v elektrovozech
a moc jí to nezajímá. Zasahovat se jim moc nechce, nejspíš čekají, až dojde k nějaké
fyzické inzultaci. Pár slovních přestřelek zřejmě ještě nesplňuje kvótu pro
zásah.
A
ten slovník! Výrazy, které slyšíte, když procházíte kolem, jsou… řekněme pozoruhodné...?
Vulgárnosti létají vzduchem lehce jako ping-pongový míček. Sem tam, občas smeč...
Nejmenší děti, které sotva umí rozlišovat slabiky, bez mrknutí oka trousí
výrazy, ze kterých by se červenal i dospělý.
Člověk
se musí divit, i když si myslí, že ho už v životě nic nepřekvapí. Mluví tak
kluci i holky, to je tady genderově naprosto vyvážené.
Onehdy spustila drobná holčička, na pohled
jako z reklamy na nevinnost, takovou dávku vulgarismů, že by zrudnul i dlaždič.
Nešlo ale o nadávky, ona tak prostě oslovovala své kamarády.
Mám
dojem, že čím menší děti, tím ostřejší jazyk.
Skoro
každé ráno pak potkáváme následky jejich prázdninového řádění: vysypané a
rozbité koše, zničené lavičky, posprejované zdi. Rozumím síle kolektivu, že se
většina dětí chová venku jinak než doma, ale tohle je tedy síla. Ta destrukce,
potřeba něco rozmlátit, urvat, zničit. A ten šíleně vulgární a devastující
slovník. Jistě, zase je to jen vzorek, ale tohle je dost početná skupina. A
řekla bych, že i docela děsivá...
Ano, během školního roku to není o mnoho
lepší, ale prázdniny to všechno nějak koncentrují. Odpovědnost školy tady padá
ze stolu a najednou není koho vinit. ...
Tak čí je to vina? Rodiny? Společnosti? Médií?
Sociálních sítí?
Těžko
říct.
Ale když to pozorujete zvenčí, působí to dost
hrozivě. A napadá vás: tohle bych teda učit nechtěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat