S Bradem Pittem

 

Nedávno jsem zjistila, že mám něco společného s Bradem Pittem. Je jistě škoda, že to není společné konto nebo nějaká nemovitost. To by bylo určitě příjemnější než fakt, že sdílíme spíš určitou neschopnost či slabost. Možná i diagnózu.

A totiž, nemáme paměť na obličeje.

Nepoznáváme lidi.

Kdybych to chtěla zjemnit, tak řeknu, že mi dost dlouho trvá, než si nějaký obličej trvale propojím se jménem.

 Nebo minimálně s faktem, že toho dotyčného znám.

 Nevím jak Bradovi, ale mě to občas přináší životní komplikace. V osobním i profesním životě.

Dočetla jsem se, že je to opravdu i nemoc.  Brad Pitt prý trpí tzv. prosopagnosií.

Tak daleko to se mnou snad ještě není, byť nakročeno mám hodně dobře.

U mě to v praxi vypadá vlastně tak, že permanentně žiju v lehce trapné sociální mlze. Často lidi nepoznávám a pak je přehlížím, protože nevím, kdo to je. Nebo jsem udivená, kdo se ke mně hlásí.

Preventivně zdravím všechny, mnohdy se s někým i dám do řeči, aniž bych ovšem věděla, kdo to je.

Často je identifikátorem pes, podle kterého poznám pána.

Ovšem ještě horší je to v pracovním procesu.

Zejména, když mi přibude hodně nových tříd, které se mám naučit. Loni to bylo devět tříd po třicet dětech. To je přes dvě stě tváří, z nichž většina má jméno, příjmení, duši a často i názor. A taky tu „drzost“ se objevovat v různých světlech, účesech a náladách.

Ještě v červnu jsem mnohde tápala, kdo je kdo.

Když se stane, (a stává se tak často)  že v jedné třídě se nachází (a většinou sedí vedle sebe) Tadeáš, Tobiáš, Jonáš a Tomáš, a za nimi děvčata, která nejen že vypadají jako sestry,  ale ještě nesou jména jak  princezny z pohádky o Měsíčníku, Větrníku a Slunečníku. V řadě tak sedí Ela, Nela, Ella, Hela, Eliška, Elena a Elza, pak není v mých rozlišovacích schopnostech je identifikovat.

Natož pak si je rychle a trvale zapamatovat. Jsem jen člověk.

A bohužel, nejsem Brad Pitt, aby moje zapomětlivost působila jako sympatický hvězdný rozmar. Navíc se z toho nemůžu ani herecky vykroutit.

Tady v tomto výše uvedeném jmenném labyrintu mi tedy často splývají i jména, ale ta se většinou nějak (někdy i rychle) naučím.

Ale ty tváře. Nejde mi to a zapomínám hodně rychle.

Pak pořád doluji v paměti. Toho bych asi měla odněkud znát? Kdo to je? Odkud se známe?

Zejména v létě, kdy mě na ulici zdraví nějaký teenager, pátrám horečně v paměti.

Je to současný student? Bývalý?

Pejskař?

 Syn někoho známého?

No nic.

Brad to má asi podobně. Možná se i on občas tváří, že ví, kdo jste, i když vás vidí poprvé

v životě.

 Rozdíl je jen v tom, že když se spletu já, je z toho trapas. Často následuje ticho, udivený pohled a pak ta věta:

„Vy si mě nepamatujete, že?“

No, spíš nepoznávám, což je ale ve výsledku vlastně totéž. Nepoznávám, tedy nepamatuji.

Když se splete Brad, je to prezentováno jako okouzlující.

Ve finále je to prašť jako uhoď, nepříjemné a složité je to v každé situaci a pro každého.

V můj prospěch (alespoň si to namlouvám) hovoří fakt, že snad ještě nejde o nemoc. Poznávám sama sebe, což prý nemocní neumí.

 A po opakovaném setkávání si nakonec člověka nějak zafixuji, nemusí se mi v práci každé ráno všichni znovu představovat. Takže je to buď drobná úchylka nebo obyčejná skleróza. Ale i tak je to dost komplikace ve společenském životě. Lékaře ale vyhledám až v okamžiku, kdy se vyděsím, kdo to na mě hledí ze zrcadla. A až se začnu vyžadovat, aby se mi představili i doma. Pak už to bude vážné. Zatím je to jen zajímavá glosa na blog, která naznačuje, jaké prapodivné věci mohu někdy komplikovat život😊A přitom to začíná tak lákavě, mám něco s Bradem Pittem😊

 

 

 

 

 

 

Na Bílé hoře

 Bílou horu máme vlastně za humny, přesto je to tak trochu výlet. Úplně často zas tento kout Prahy nenavštěvujeme. Snad jen při nějakých slavnostech při příležitosti rekonstrukce zdejší slavné bitvy. 

 Je tu ale daleko víc zajímavých míst. 

V první řadě zejména letohrádek. Hvězda je opravdu hvězda.

Jejím architektem je tak trochu nezdárný druhorozený syn habsburského panovníka Ferdinanda I. Habsburského. 

Byl v Praze ve funkci místodržitele, tak se mohl věnovat i svým koníčkům. A architektura byla jednou z jeho vášní. Podle jeho návrhu tak tady byl vybudován lovecký letohrádek, který pak postavili stavitelé Aostalli a Lucchese a B. Wohlmut. 

Další z Habsburků, císař Josef II., proslulý svou nechutí ke klášterům a dalším budovám, které nepřinášely zisk na první dobrou, letohrádek zrušil a nechal z něho udělat muniční sklad. Za první republiky se o něj starala správa Hradu. Po druhé světové válce pak probíhala velká rekonstrukce, kterou soudruzi  zadali Pavlu Janákovi!

A pak  zde vzniklo Muzeum Aloise Jiráska.

Dnes je tu Památník národního písemnictví. Vlídná paní pokladní a krásné okolí. 

Dá se odsud dojít do Liboce, na šestku i na sedmičku, lze jít po cestách či lesem. Taková přírodní výprava uprostřed města. 

A to se samotná bitva kdysi odehrála na kopci daleko před Prahou. A teď jed o širší centrum města.

 Pořád ale s mimopražskou atmosférou, historickou patinou i uvolněnou náladou. 

Letní věčnost

 Když vám bylo osm, byl červenec celý život. Trval tři roky. Minimálně. Ráno jste vylezli

z postele a nevěděli, co je za den. Hranice času se rozplývaly jako tavený sýr na krajíci chleba, který vám servírovala babička k snídani.

Dopoledne se šlo k rybníku, odpoledne se hrála schovka, večer se opékaly buřty a noc byla plná strašidelných historek, které fakt nebyly vymyšlené.

Kalendář byl zbytečný. Dny se poznávaly podle toho, kdy došly nanuky v Jednotě a kdy hrálo letní kino. Byli jste věčně opálení, věčně špinaví a věčně přesvědčení, že léto nikdy neskončí.

Léto bylo nekonečné, protože jsme ho nežili rozkouskované na školní týdny a víkendy, ale jako jeden dlouhý den, co má vlastní pravidla.

A pak, čas oponou trhnul, jste dospělí, máte povinnosti, hypotéku a budík i v sobotu. Červenec začne, vy se jen na chvíli zamyslíte, a najednou je třicátého.

Máte v kufru sbalené plavky, hlavu plnou "až někdy" a tělo, které dosud nepochopilo, že mělo letně zpomalit.

 Dospělý červenec je úplně jiná časová dimenze. A také bývá plný předsevzetí.

 Letos si odpočinu! Letos vypnu! Letos opravdu nebudu pracovat po večerech!

Jenže do toho dětský tábor, zahrádka, emaily, úřední hodiny a pořád něco neodkladného.

A když už se rozhodnete vyjet alespoň v neděli, tak prší.

 A tak se stane, že koncem července večer sedíte na terase a říkáte si:

„A kdy to jako mělo začít?“

Čas prostě v dospělosti získává jiné tempo. Červenec už netrvá věčnost, ale mizí rychlostí blesku.  

Ale dobrá zpráva je, že blesky se dají zkrotit. A že třeba i tři volné dny jsou lepší než nic. Zkuste si to jako kdysi.

Bez budíku a kalendáře.

Často překvapivě pomůže i jeden večer bez telefonu, jeden den bez plánu, jedno ráno, kdy si dáte rohlík s máslem a koukáte do prázdna.

Možná nebude červenec trvat věčnost jako kdysi, ale pár jeho okamžiků si do vlastní věčnosti můžete uložit.

A pokud to nevyšlo letos? 

Nevadí. Ještě je tu srpen. 

A příští rok začněte rovnou 30. června.

 

 

Dáváte si bacha?

 Je to trochu zavádějící, ten titulek, protože dnes půjde o jiného Bacha. Ne o toho, kterému vděčíme za rčení dávat si bacha, tedy Alexandra Bacha. Ale o slavného geniálního skladatele Johanna Sebastiana Bacha. Dnes si připomínáme výročí jeho úmrtí. 275 let. A jeho hudba dosud trvá. 

Přesto to v době jeho života nebylo tak jednoznačné. Byl tehdy víc interpret než skladatel. Hrál na varhany, všechny tehdejší dostupné klávesové nástroje, improvizoval. 

Skládal, samozřejmě. Ale jeho současníky to moc nenadchlo. Prý je to zastaralé a konzervativní. 

Po jeho smrti se na něho zapomnělo. Dost dlouho, půl století. 

Pak ho znovuobjevil Bartholdy. 

A dnes je to uznávaná klasika. 

Bach byl plodný nejen jako autor, ale i jako otec. Měl dvacet dětí, to už je víc než rodinná kapela, spíš takový hudební sbor. 

Pamatuji si, že tahle jeho privátní aktivita se kdysi stala tématem reklamy, která snad měla povzbudit současnou porodnost, něco ve stylu, berte si příklad z Bacha, nedávejte si bacha...

Takové skoro letní doporučení:-)

Nicméně, dnes je to o hudbě, Bachově hudbě.

Tak si dneska pusťme Bacha.... 

Pro připomenutí

 

Na hřišti

 

Pobyt u dětského hřiště, jakousi letní stáž ve Stromovce, bych vřele doporučila všem, kteří dští oheň

 a síru na školství a učitele.

Nejlépe na několik dní. Ideálně beze sluchátek, s otevřenýma očima a zápisníkem v ruce.  

A to vůbec nechci vést křížové tažení na obranu škol, protože dobře vím, že ani tam není vše růžové. 

A že kvalita kolísá kus od kusu.

Dnes se ale chci podívat na opačnou stranu barikády, tam, kde školství končí a začíná „reálný život“.

Letní hřiště, minimálně to ve Stromovce, je výživný materiál pro každého, kdo by si chtěl udělat rychlou socio-studii na téma: „Co dělají děti, když je nikdo nehlídá“.

Děti tu nejsou ve škole, ale ve svém přirozeném, rodinném prostředí. Nebo bych měla říct:

 v prostředí absence dohledu?

Sleduji třeba opakovaný souboj správce hřiště s partou dětí a teenagerů. Hřiště bylo nedávno nákladně opraveno. Sport, pohyb, smysluplné trávení volného času, to byl záměr.

 Realita?

 Hřiště slouží hlavně jako základna letních mejdanů. Hudba, cola, smích. Potud dobré, jsou mladí.

 Ale pak zůstane šílený nepořádek, kde něco upadne, tam to zůstane. Odpadky se člověk doslova brodí.

Někdy (často) posedne skupinu i tvořivější impulz: něco urvat, rozkopat, zničit.

Správce pak uklízí, opravuje a čelí nevybíravým vtípkům a nadávkám. Uklidí, zamkne, skončila provozní doba hřiště. Oni přelezou plot a mejdan vesele pokračuje.

 A policie? Ta jezdí kolem v elektrovozech a moc jí to nezajímá. Zasahovat se jim moc nechce, nejspíš čekají, až dojde k nějaké fyzické inzultaci. Pár slovních přestřelek zřejmě ještě nesplňuje kvótu pro zásah.

A ten slovník! Výrazy, které slyšíte, když procházíte kolem, jsou… řekněme pozoruhodné...? Vulgárnosti létají vzduchem lehce jako ping-pongový míček. Sem tam, občas smeč... Nejmenší děti, které sotva umí rozlišovat slabiky, bez mrknutí oka trousí výrazy, ze kterých by se červenal i dospělý.

Člověk se musí divit, i když si myslí, že ho už v životě nic nepřekvapí. Mluví tak kluci i holky, to je tady genderově naprosto vyvážené.

 Onehdy spustila drobná holčička, na pohled jako z reklamy na nevinnost, takovou dávku vulgarismů, že by zrudnul i dlaždič. Nešlo ale o nadávky, ona tak prostě oslovovala své kamarády.

Mám dojem, že čím menší děti, tím ostřejší jazyk.

Skoro každé ráno pak potkáváme následky jejich prázdninového řádění: vysypané a rozbité koše, zničené lavičky, posprejované zdi. Rozumím síle kolektivu, že se většina dětí chová venku jinak než doma, ale tohle je tedy síla. Ta destrukce, potřeba něco rozmlátit, urvat, zničit. A ten šíleně vulgární a devastující slovník. Jistě, zase je to jen vzorek, ale tohle je dost početná skupina. A řekla bych, že i docela děsivá...

 Ano, během školního roku to není o mnoho lepší, ale prázdniny to všechno nějak koncentrují. Odpovědnost školy tady padá ze stolu a najednou není koho vinit. ...

 Tak čí je to vina? Rodiny? Společnosti? Médií? Sociálních sítí?

Těžko říct.

 Ale když to pozorujete zvenčí, působí to dost hrozivě. A napadá vás: tohle bych teda učit nechtěla.

 

Chladna z rána

 Už dnes. 

Je to asi jedna z nejznámějších lidových pranostik, která říká, že nyní nastává typický zlom léta, a sice, že začíná období chladnějších nocí a mlhavých rán.

 To, že "svatá Anna, chladna zrána,“ hlásí kalendář s takovou samozřejmostí, jako by snad mlha mezi letním ránem a rozpáleným dopolednem byla státní svátek. 

Nějak se to prostě zafixovalo.

Pranostika, která přežila generace, nám totiž každoročně připomíná, že léto má sice ještě sílu, ale už začíná couvat. 

Není to ještě podzim, ale ranní rosa už studí. 

Naši předci to brali jako výzvu, je třeba ještě víc sklízet, sušit, zavařovat, připravovat dřevo na zimu.  Léto se lámalo, a kdo to přehlédl, ten mohl v lednu jen mlsně koukat na sousedovy zásoby švestkových povidel.

My? 

Uvědomujeme si, že čas prázdnin a dovolených se blíží do druhé, kratší, poloviny.

Někdy začneme trochu panikařit, že jsme přečetli jen jednu knížku z plánovaných sedmi 

a že ten výlet „na konci prázdnin“ se podezřele rychle blíží. 

A ty, které slaví Annu, se právem dožadují ovocného dortu a vychlazeného šampaňského.

A tak slavme, dokud to jde. 

Protože jestli něco svatá Anna umí dokonale, tak nám bez výčitek připomenout, že čas letí.

A prázdniny taky.

Dříve se na Annu hodně konaly anenské poutě.

Dnes je spíš trendem vyrazit na nějakou pěší pouť.

Třeba do Compostela. 

Nebo jen do Českého ráje.

U Jičína je tam kopec Svatá Anna, kde je i svatoanenská kaple, jejímž architektem byl slavný mistr baroka Jean Baptiste Mathey.

V rámci letního putování jsme ji symbolicky navštívili.

Protože Anna je prostě symbol, víc než jen jméno v kalendáři.

Je to milník.

Připomínka. 

Stylová stopka v rozběhnutém létě.

 

Tetín

 Některá místa z raných českých dějin mám tak zarytá pod kůži, že je až překvapivé, že jsem je ještě osobně nenavštívila. 

Často je to udivující i pro mě samotnou. Takový aha efekt. 

Aha, tam jsi ještě nebyla!?

Fakt? 

No, nebyla. ..

Tetín je jedním z těch míst. 

Nikdy jsem tam nebyla. Ani v časech, kdy jsem se cítila jako zasloužilá teta:-)

Nyní je ale cestovatelko-historické pochybení napraveno. 

Tetín jsme navštívili. 

Kdysi dávno sídlo královského lovčího, posléze královských levobočků. 

A pak ztratil význam a dnes je to jen vyvýšené místo nad Beroonkou

Ale krásné.