Koukám na televizi

 Dlouho jsem to tušila, ale s postupujícím časem je to čím dál jistější, na televizi se skoro nikdo nedívá.

Respektive skoro nikdo mladý. 

Potvrzují to občasné rozhovory s dětmi a studenty, kteří se na dotaz ohledně televizní tvorby tváří dost nechápavě.

Proč by se měli jako dívat?

Není důvod jim nevěřit.

Televizní marketéři si to sice z nějakého záhadného důvodu odmítají připustit a neustále se jako Sisyfos snaží přilepit mládež k obrazovkám. Nebo alespoň k i vysílání.

Marně, logicky.

Dneska letí úplně jiná média než televize, což je v měsíci, kdy se u nás připomíná výročí jejího spuštění, pro televizi asi smutná zpráva. 

Ale takový je život. 

V padesátém třetím, když vysílání zahajovali, to byla logicky velká sláva. Skoro zázrak. Malá blikající bedýnka, většinou jedna v ulici či v paneláku. Na sledování se pořádaly sousedské seance.

Taková zpráva může dnešní konzumenty virtuálního světa skoro až zaskočit. Jako že se jdu k sousedům koukat na telku? To je tedy trapný😊…

 Zdá se neuvěřitelné, že jde jen o sedmdesát let. V historii jako když mrkneš…

Nabídnout dětem povinně sledovat nějaký film, jako tomu bývalo kdysi, dnes samozřejmě není možné. Doporučit ano, přesto to většinou ignorují. Staré filmy jsou pro ně většinou moc pomalé, málo akční. A ty moderní zase sledují všude jinde, jen ne v televizi. Ostatně, 

i mobil je dnes lepší příjemce než byl kdysi v televizním pravěku samotný televizor. Společné sledování programu už rovněž dávno nepatří k vyhledávaným rituálům.

  Otázkou zůstává, jak tedy s televizním vysíláním naložit, aniž by se člověk dostal do rozporu s nějakým zákonem, když kupříkladu poplatky platit prý budete muset ať televizi máte nebo ne.

Jestliže může být něco zákonem vnucováno, neznamená to také, že mohou přijít další vynutitelné (nebo naopak zakázané) platformy? Není to nežádoucí precedens?  A jak vlastně s takovým přístupem nakládat?

Každý psycholog vám potvrdí prastarou pravdu, že většinou nejvíc stojíme o ty, co nás moc nechtějí. Ve vztazích.

Tedy otázka je taková, zda si něco podobného může dovolit i veřejnoprávní médium, které nejvíc stojí o mladé, kteří se na televizi ale fakt už dávno nedívají a opravdu o ni nestojí?

A ti, co ji sledují, ať už – překvapivě – se zájmem, nebo prostě z nutnosti, protože nic jiného jim nezbývá, tak ti vlastně televizi vůbec nezajímají. Pořád dokola jim servíruje jakési okoralé menu normalizačních filmů či nějakých blbostí, straší je čímkoliv je možné, ale

 o nic smysluplného se nesnaží.

Naopak, honí se za nějakou chimérou, jako pes za ocasem. Chce k televiznímu vysílání přikovat mladou generaci. Takové nabírání vody cedníkem, ale to zjevně nikomu nedošlo. Nebo došlo, ale proč to nedělat i nadále, za veřejnoprávní peníze a zvyšující se poplatky je to jistě lukrativní činnost.

Takže zbývá asi už jenom dovysvětlit, jak je možné, že všudypřítomná reklama zapleveluje 

i veřejnoprávní program, byť v kabátku sponzora vysílání? Divné, ne?

  Znám mnoho diváků, kteří na sledování čehokoliv rezignovali právě kvůli reklamám. Ovšem v obcházení zákona jsme tady u nás velmistři, tak proč nemít nějaké reklamy i na veřejnoprávní obrazovce, že?

Navíc to celé vypadá tak, že navzdory nesledování budou muset platit zvýšený koncesionářský poplatek všichni. Není zjevně obrany.

 Na druhou stranu si říkám, že někdy ten pohár přetéci musí. Tak třeba tomu bude nyní. Protože kdyby se pořád jen ustupovalo, kam by to asi vedlo?