Chcimíři

 Nové slovo v mediálním prostoru. Slovo hanlivé a pejorativní. Alespoň v bublině, ve které se pohybuji. Tam je to jednoznačně nadávka. I já to tak vnímám.  Stejně jako dezolát.

Ale...

Nemám ta slova ráda. Jsou taková bezobsažná, urážlivá, o ničem. 

V květnovém čase, kdy si připomínáme konec války, mě napadlo pohrát si s tím výkřikem, já přece chci mír!! . Jak to vidí ti druzí, z jiných myšlenkových bublin.. Mír přeci chtějí všichni, je hezké žít v míru...?

Vím, jací lidé se za oním heslem skrývají, co se se schází na náměstích a halekají, že chtějí mír. 

Ale asi to nejsou zdaleka všichni. 

Ti z tribun na náměstích dobře odhadli náladu lidí, že se bojí války a chtít mír není přeci nic špatného....? 

A tím se dostávám k meritu věci (alespoň k mému meritu věci, jak to chápu já). Že je to jen další rozdělení společnosti, radikalizace. Na dvě nesmiřitelné skupiny. Nebo možná i na víc. Ale dvě asi budou převažovat. 

Ten, kdo chce mír a ten, kdo chce válku. 

Takhle zjednodušené to je. 

A obloukem zpátky ke chcimírům. Ti na tribunách na náměstích halekají, že chtějí mír a žádnou válku a ti zbývající, co jim  nějakého důvodu věří, jim na to skáčou. Taky chtějí mír. 

Ti na opačném spektru se jim většinou smějí, že jsou blbí, že žádná válka nebude, že chcimíři jsou trapní. 

Aby jim to ale nějak smysluplně vysvětlili, v čem je podstata, jak to vnímají oni, to jsem nikde ve veřejném prostoru slušnou formou moc nezaznamenala. 

Prostě klasika, kdo nejde s námi, jde proti nám. 

Těm strachům se většinou ti vysoce postavení vysmívají. 

Je to nesmysl, smetou to ze stolu. Nevysvětlují, zesměšňují. 

A tak se jedna skupina lidí asi opravdu může bát války, zatímco ta druhá si z jejich strachu tropí posměch a vytvoří přezdívku chcimír, kterou je totálně dehonestují. 

A oni to v podstatě, v rámci svého vnímání světa, nechápou, co je na tom, že chceme mír, tak špatného?

 ( znovu podotýkám, že mluvím o lidech běžných, možná méně vzdělaných, ale spořádaně žijících kdesi dál od centra dění. Ty rádoby vůdce, co chtějí mír na náměstích a těží z toho strachu, ty fakt nemyslím).

  A tak už tu válku vlastně máme. Mezi chcimíry a dezoláty. A těmi druhými, asi pravdoláskaři? Nebo sluníčkáři? Nebo jak se jim říká?

A nějaké uklidnění není na obzoru. Alespoň já to tak vidím. 

   Jen si tak představuji, jak bych asi s tímto rozdělujícím přístupem uspěla ve škole? Na ty chytré a hloupé. A s hloupými se nebavila, protože co se budu namáhat. 

Ve třídě? Ale to už je zase jiný příběh. 

   Dnes dumám o míru a zjišťuji, že bezpečnější je vrátit se do minulosti a připomenout konec druhé světové války.

Taky chtěli mír a vypadalo to hezky. Ale realita byla úplně jiná. 

Když totiž zabředneme do detailů,  tehdy to bylo drsný. Jako dítě jsem si vždycky myslela, že konec války, a tedy mír v květnu roku 1945, to musela být euforie a čistá radost. ..!?

A pak přijdou ty detaily: znásilňování, převlékání kabátů, vyhánění Němců, krádeže, vendety,  antisemitismus,  bezpráví.... 

Nic moc tedy, žít v tom.

A byl to mír v této podobě desítky let oslavován. 

Nu, ta historie se prostě vždycky v nějaké podobě vrací. Chtít takový mír asi není to pravé ořechové?

Ale i tak, navzdory všemu, považuji ty květnové dny za významné a tehdejší konec  šestileté války za důležitý. 

A mír je hlavně o tom, jak k němu přistupujeme a jaký si ho uděláme. V padesátých letech tady také byl mír a jak se tady žilo???

A pak : konec války 7. května poprvé, osmého května podruhé a devátého vlastně potřetí. 

A pak ještě v září....?

Není to prostě jednoduché, vyhlásit mír. A umět v něm žít je ještě těžší.

Ještě, že už bude červen:-). 

Kalokagathia

Staří Řekové vyznávali ideál kalokagathia, což lze ve zkratce vysvětlit jako ideál tělesné

 i duševní krásy. Rozvíjíme tělo i ducha. Inspirativní, myslím si.

Řekla bych ale, že naše reálná současnost se inspirovala víc u starých Římanů. Ti se váleli u svých lukulských hodů, aby se zde přejedli ( někteří až do organizovaného zvracení), a pak se vyřvali na gladiátorských zápasech. Chléb a hry. 

Vidím to podobně i dnes. Soulad těla a ducha moc nefrčí. Buď jste skvělý sportovec 

a nevyplodíte ze sebe kloudnou větu, nebo filozofujete i nad nesmrtelností chrousta 

a nedoběhnete ani na tramvaj. 

Nedávný hokej to vlastně jen potvrzuje. Jak davy vyžadují nějaké kolektivní sdílení, gladiátorský zápas nejlépe "na krev". Glorifikovaní borci pak národu opakovaně sdělí, že to prostě dali, určitě je to dobrý a tím to ještě vygradují. Dav víc nepotřebuje. 

Ve frenetickém nadšení z vítězství pak hromadně vyhazují kelímky od piva za 220 korun, tedy takové kelímky, kvůli kterým museli na nedávném majáles zasahovat policejní těžkooděnci. Tady to ale v návalu kolektivního vzrušení najednou nikomu nevadilo. 

   Zajímavá / tedy z mého asi kritického/ pohledu byla viditelná účast politických špiček na zápasech. Vnímám to jako potřebu být viděn při lidové zábavě, tedy nějaké politické body zdarma. 

Na kulturních akcích fakt tolik politiků nevidíme. Aby se třeba poštěstilo vidět tolik "hlav pomazaných" na divadle nebo vernisáži nebo na koncertě? Sem tam někdo, přičemž bych si skoro troufla tvrdit, že mnohdy raději pošlou svoje náměstky. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá. 

Zato na hokeji se ukážou s radostí. Přestože někteří z nich jsou svým založením tak antisportovní, že to jiný účel ani mít nemůže, protože představa, že by takový člověk šel fandit s přesvědčením je opravdu bizarní. 

Samotnou kapitolou pak byly oslavy vítězství. Prý vyhráli jsme, zní napříč celou zemí. Jako kdo, my? Vyhrálo pár kluků nad jinými kluky, je to pro ně určitě úspěch, ale ten zaužívaný plurál, jako že jsme vyhráli, ten už je skoro trapný. Leč, zní v éteru úplně stejně jako pojmy národní hrdost či sjednocený národ....Řekla bych floskule, ale asi by se do mě opřeli všichni hokejoví fanatici. Škoda, že tu hrdost nemáme i na jiné lidi a jiné události...

Ale rýpnout si do organizovaných alkoholových orgií na Staromáku si neodpustím. Od Nagána se zjevně nic nezměnilo. Asi ani nejde mluvit o opilosti, definovala bych to jako že ožralí hrdinové se předváděli na podiu a dav jim k tomu zfanatizovaně  tleskal za zvuku normalizačních hitů. Sledovala jsem i diskusi na toto téma. Ti, co vyjádřili nesouhlas nebo jen pochybnosti, byli nelítostně smeteni a označeni za konzervativce a suchary, protože takhle se prostě u nás slaví. A kluci si to přeci zaslouží, vždyť tolik dřeli...

Dobrý dvojí metr. Navíc opravdu tomuto organizovanému a glorifikovanému ožírání nerozumím. Ale zkritizovali to už jiní, nebudu tedy nosit dříví do lesa. Jen dodám, že to zkazilo dojem z jejich vystoupení...

Jsem docela zvědavá, s kým se bude národ opíjet příště. 

 

 

 

 

Sedm let

 Utíká to. Není to sedm let v Tibetu, ale sedm let společně. I když, přesně před sedmi lety jsme se ještě neznali, přivezeniny se slaví až později. Dnes jsou to skutečné narozeniny. Sedmé psí:-).

Tobiáš se narodil jako jeden ze čtyř kluků, čtyř mušketýrů. V Benátkách. 

Samozřejmě v těch nad Jizerou. 

 Své bráchy občas vídá na srazu jezevčíků.

Mušketýrské jméno nenosí, to má jen v rodném listu. Je to Tobiáš, Tobík, někdy i Bobík:-)

Má za sebou školy, dokonce několikeré:-).

Hodně cestuje.

Umí si získat lidi. Za pamlsky je snadno prodejný :-).

Pořád má energii. Umí dovádět. Ale už déle a rád spí, víc vyhledává klid. Je víc lenošivý.

Je mu prostě sedm let. 

Skončil hokej

 Utekly dva týdny a je po hokejovém šílenství. 

Psala jsem před jeho vypuknutím

Nedá mi to, abych nezkusila krátkou reflexi. Na rozdíl od mých pesimistických předpovědí tým uspěl a vzbudil tak klasické hokejové šílenství. Místy tedy až fanatické.

Jedním mým původním úhlem pohledu byl pocit, že jít na hokej za ty peníze, do haly, kam se dostanete po šílené době čekání, je tam vedro, není pořádně vidět na led, že to prostě mnoho lidí nenaláká. 

A ejhle, to tedy byl velký omyl. Lidí bylo jako smetí, narváno. Vyprodáno. 

Asi je ta potřeba gladiátorských her pořád v kolektivním povědomí. Chléb a hry.

Překvapilo mě množství falešných lístků, jak snadno a jak moc lidí naletělo. 

Pomalované vlajky také moc nechápu. Ba dokonce jsem se dosud domnívala, že na poškození státních symbolů, tedy vlajky, pamatuje i zákon. Že tedy není úplně běžné mávat vlajkou dozdobenou názvem kdejaké vesnice či party, která na hokej dorazila???

Při hokeji je ale asi povoleno vše.

Pořád nerozumím tomu, že zrovna hokej dokáže ten národ tak zblbnout. Lidé vytáhnou vlajky a při hymně se drží za srdce. Kvůli hokeji.

Zvláštní je, že to jiný sport nedokáže. A nemyslím tím třeba šachy, ale napadá mě třeba basketbal, když už musí jít o kolektivní sport? Fotbal asi jo, ale tam patrně v mezinárodním měřítku nemají naše regionální hvězdy žádnou šanci, tak nemohou české davy tak pobláznit.

Možná jsou opravdu ti hokejoví fanoušci také trochu kultivovanější než ti fotbaloví, byť někdy asi i tom lze pochybovat. Ale když srovnám s fotbalovými fandy, co pravidelně demolují Letnou, v posledním zápase dokonce i samotné fotbalové hřiště, ba i  židlí smetli  reportéry ČT, tak určitě. 

 Nepřestává mě fascinovat psychologie davu.  Jak najednou všichni společně skáčou, slzí, řvou....?

Tolik prostoru v médiích? 

I jak tenká je hranice mezi obdivem a zatracením. 

A další zamyšlení si nechám na příště:-)

Atentát

 Jen historický odkaz, žádná aktualizace. Atentát na Heydricha. Právě dnes je výročí událostí z roku 1942.

 Tehdy tedy byla středa.  A z hlediska vyššího principu mravního se vžilo, že vražda na tyranu není zločinem. Odstartovalo to etapu vraždění českých vlastenců, které dějiny přiřkly název heydrichiáda. 

Bylo pro mě docela překvapením, když jsem se dostala do diskuse, která legitimitu atentátu zpochybňovala. Atentátem se situace prostě řešit nemá, tvrdí oni. Měl být soud, nikoli lynč. 

Vlastně mají pravdu, byť ona Drdova premisa, že vražda na tyranu není zločinem , se zdála být silným protiargumentem. 

Ale asi proto se mnozí dnes raději kloní k termínu, že nešlo o atentát, ale o vojenskou akci. A rozkaz musí být splněn. 

Nechci jako protiargument vytahovat jinou zažitou větu, že rozkaz zněl jasně, zlikvidovat muže s koženou brašnou, to bychom se dostali trochu jinam a do jiných hsitorických souvislostí a debatních dimenzí. 

Prostě stručně a jasně.

 Dnes si připomínáme den, kdy byl v Praze odstraněn kat českého národa, řezník z Prahy, třetí muž Říše, Reinhard Heydrich. 

A o lidech, kteří se kvůli tomu dostali do soukolí dějin, se lze dočíst mimo jiné i v mých knihách. 

Já osobně mám nejsilnější vztah ke Svatobořickým dětem, byť jsou jen jako audiokniha. Ostatně, audiokniha je i Doskočiště Protektorát, oba díly, které báječně namluvila Simona Postlerová, což mě nesmírně těší.

Nicméně, knih s touto tematikou je mnoho, stejně jako filmů.  Jen si vybrat. Šlo tenkrát  prostě o velkou a stěžejní přelomovou událost. 

A je asi jen na nás, jaký k ní zaujmeme vztah, protože to všechno hodnotíme z bezpečí jednadvacátého století. Těžko říct, jak bychom to vnímali, kdybychom žili ve dvaačtyřicátem. A kdo z nás by byl jako Kubiš nebo Opálka, učitel Hajský a teta Moravcová ?Nebo zda by bylo víc Čurdů? 

A tak jen připomínám, takové dnešní historické okénko. 

   

Rozhodná chvíle

 Nějak mě to v poslední době vrací ke starým knihám. 

Po nedávné Robinsonce jsem narazila na Rozhodnou chvíli od Jaromíry Kolárové. Kdysi mě to docela bavilo, asi i nějakou stopu to zanechalo, protože si pořád pamatuji název i téma. 

Tak to zkouším znova. A pořád se to nechá číst, byť reálie doby jsou dávno jiné. Ovšem emoce a vztahy, ty zůstávají. V této knize navíc dobře popsané. 

Hezké čtení na dnešní neděli. 

Jak to máme se Slováky?

 O Slovensku jsem  psala nedávno.    

Tehdy to byla reakce na nějakou aktuální situaci. Nečekala jsem do budoucna nic pozitivního, ovšem že se tam vývoj bude hrotit tímto směrem mě tedy vskutku nenapadlo. 

Aktuální situaci glosovat nehodlám, spíš mě napadlo - z hlediska historie - kouknout se na to, jak to vlastně se Slováky historicky máme? Prý společný stát, společná historie...?

Zkusila jsem na dětech. 

Teď samozřejmě mnozí  Slovensko zaregistrovali, vědí, co se tam děje.

Jinak ale ani ťuk.  

A není to o tom klasickém stesku starších generací, že děti nerozumí slovensky. No, většinou nerozumí, byť spíš bych to definovala, že nemluví, ale nějak porozumí. Že se prostě se Slováky domluví. 

Ale o nějakém historicko - kulturním vztahu asi nemůže být moc řeč. Nezajímá je slovenská literatura, jejich dějiny, ani jejich kultura. Neznají knihy ani filmy, ba většinou ani sportovce, byť nyní, během hokejového mistrovství, je to asi trochu jinak. 

  Ostatně, nemáme s nimi tolik proklamovanou společnou historii, byť jsme byli jeden stát. 

I pro mě to byl kdysi takový aha efekt, že oni to mají jinak. 

A když jdu po rozdílných stopách, pak už jen jejich jiný vztah a přístup k normalizaci, 

k osmašedesátému roku a vlastně i k porevolučnímu  rozdělení...všechno je jinak.

Jiné měli středověké dějiny i národní obrození. Přemyslovce vlastně neznají, pro ně jsou mnohem známější Arpádovci.

  Ani kusé úseky slovenských dějin, které dříve byly minimálně v českých učebnicích 

/ když už ne v povědomí:-)/, jako je nápis na skále v Trenčíně, Pribina, Matúš Čák Trienčanský,  Jan Zápolský, Gábor Bethlen, Imrich Tököli, Anton Bernolák, Ludovít Štúr, 

P, J. Šafařík.....to už v učebnicích vůbec nenajdete. 

Mimochodem, vybaví se vám někteří z nich?:-) Nebo naopak, naskočí vám jiná jména?

Z obrozenců narazíme na Jána Kollára a  dvacáté století reprezentují Šafařík, Husák a Dubček. 

To je asi v kostce vše.

 Zbytek je asi na vlastním zájmu či nějakém samostudiu. Ovšem vzhledem k tomu, že směr studijních cest je víc směrem z Bratislavy do Prahy než naopak, mnoho slovakistů mezi námi není. 

   Přesto si pořád myslíme, že máme nějakou společnou minulost. A přitom nemáme takřka žádnou. Společná republika byla krátký útvar, z hlediska Slovenska lze klidně říci, že šlo o patvar. Myslím, že ji neměli rádi. 

Pak ty jejich pokusy o samostatnost a federaci také nesvědčí o tom, že by jim bylo ve svazku s Čechy nějak dobře. Rozdělení vítali určitě víc než Češi. 

Jsou také určitě emotivnější a divočejší. 

Mají odlišné dějiny i pohled na své sousedy. Myslí jinak.

   Já tedy pořád přemýšlím víc československy, mám k nim nějaký vztah, ale z historického hlediska je to vlastně úplně jiný národ. Nemá s námi společné ani kořeny, ani historii. Šlo 

o uměle vytvořený konstrukt, který vlastně ani pořádně nefungoval. Zrovna tak jsme mohli mít kdysi společný stát s Polskem. 

Nebo zůstat v Rakousku, ke kterému máme historicky určitě blíž než ke Slovensku.

Nicméně, asi je - i díky mediální masáží - pořád vnímáme jako spřízněný národ. Minimálně proto, že jsou blízko, rozumíme jim a na společný kousek dějinné cesty v jednom státě se mnozí ještě pamatují. 

Jen neznáme ani jejich dějiny ani jejich literaturu ani jejich současnu kulturu. Nebo snad ano? 

Takže to se Slováky pořád nějak máme, tož uvidíme, kam to nyní dovedou.

Vysílám do zdi

 Učím ráda a baví mě to. Nicméně, jsou dny, kdy to nějak nejde. Jako nedávno. Vysílala jsem do zdi. 

Jako se kdysi Karel Kryl obával, že ho ze Svobodné Evropy nikdo neposlouchá, tak já jsem se neobávala. Viděla jsem. Prostě to byl den, kdy jsem ve všech třídách viděla, že neposlouchají. 

A to jsem sama měla pocit, že máme zajímavá témata, necítila jsem útlum na své straně. I to se někdy stává, nejsem ve formě a nejde to. Tady jsem naopak do toho dávala všechno, ale nic. Ticho a útlum. 

Ani žádné zlobení, vyrušování, neklid. S tím bych si nakonec snad věděla víc rady, než s nezájmem,  apatií a tichem. 

Prostě jsem vysílala do zdi. 

 Doma mi  připomenuli, že to mohlo mít různé konotace, únavu, stres, změnu počasí, prostě plno různých aspektů, které situaci vysvětlují. 

Asi ano, ale nic moc příjemného to není. Vyčerpá to. Zneklidní. Rozhodí. 

Vlastně ani nevím, jestli to tak vnímaly i děti. 

Zeptám se. Dneska je to o mojí emoci. 

Hledám pořád ve výuce nějakou interakci.

 Vím, že blesková videa z různých sociálních sítí netrumfnu. Jsem pomalé médium, toho jsem si vědoma. Tak trochu jako herec na jevišti. Jdu s kůží na trh.

 Ale ani když vytáhnu největší pecky, zajímavosti, aha efekty, souvislosti, nakonec

 i historické pikantnosti... Tak nic.

Moje kůže roztrhána, jejich zůstává hroší.

Tak snad to nezůstane na věčné časy a nikdy jinak...:-)