Karanténa pozvolna končí, byť člověk neví dne ani hodiny, kdy bude zase všechno jinak. Virus nezmizel, přesto se najednou skoro všechno může? Rozhodnutí, dělaná většinou pod rouškou noci, jsou vždy překvapivá, nečekaná, a udržují vás v kondici, co zas bude. Často aspirují na hovadinu roku, ale to už takřka patří ke koloritu doby. Smutné je, že se to hodně často děje za potlesku davů, což tedy nechápu, ale nechci to nyní rozvádět. Chtěla jsem se zamyslet nad nemocností v době koronaviru. Protože nastala doba, že kdo nebyl nemocný s koronavirem, a ještě to muselo mít těžký průběh, jakoby nemocný nebyl. Nikoho nezajímal, k doktorovi se nedostal, nemocnice nepřijímaly a nebo, díky mediální masáži, tam lidé raději nechodili.
Můj praktický lékař neordinuje stále. Naštěstí ho nepotřebuji, díky bohu.
Ale potřebovala jsem zubaře. A to byl tedy upřímně řečeno horor. Zub si samozřejmě vzpomněl v době karantény, a ještě navíc o Velikonocích. Takže nikde nikdo. Nakonec z toho byla pohotovost. Když jsem se přes všechnu dezinfekci a formuláře, kde jsem svým podpisem pod hrozbou vězení potvrzovala, že nejsem v kontaktu s kovidem, konečně vyčerpaně usedla do křesla a konečně sejmula uslintanou roušku,doktor řekl, že nevrtá, nemá rentgen a neví, který zub to bolí.... Takže mi odpomohl od akutní bolesti asi tak na tři hodiny nějakým vpichem a poslal mě domů.
A za chvíli to bolelo zase. Tak, že jsem měla chuť skočit z okna.
Po svátcích nebyla moje doktorka. Zoufale jsem tedy zkoušela jiné lékaře, ani jsem dosud netušila že jich je na Letné tolik. Nikde mě ale nevpustili do ordinace, vše řešte telefonicky, zněl příkaz.
A pak telefon ale nikdo nezvedl. A když už, tak nikoho nebrali. "Pochopte, v dnešní době? Nemůžeme vás vzít!"
Bolestí jsem takřka mlátila hlavou o zeď, to nikoho nezajímalo. Je taková doba, paní.
Do toho umřel pan Dušan Vančura. Na zánět zubu. Skandální. Logicky jsem samozřejmě čekala, kdy umřu také, protože nikde nikdo neordinoval, pohotovost nepomohla. Až pomohla jedna moje zlatá maminka, která znala odvážného zubaře a tak jsem se díky protekci dostala do ordinace, kde mi konečně ulevili. Po dvou týdnech bolesti. Bez známosti by to ale nešlo.
Nyní už to vnímám jako koronavirovou historku, byť hororovou, zub je v léčení ( a byl to zánět a mohla z toho být sepse) a mě napadá, kam až jsme to s hysterií kolem epidemie dovedli. Není to tom, že bych chtěla zlehčovat zákeřnou čínskou nemoc, je to o tom, že nechápu, proč se paralyzoval celý systém. A to jsem měla
" jenom zuby". Co nádory, infarkty, záněty, kolapsy a kdo ví co ještě?
A k tomu ta šílená, stále se měnící rozhodnutí, celou tu příšernou dobu ještě komplikující?
Copak se vážně z té historie nikdy nijak nepoučíme?
Žádné komentáře:
Okomentovat