Familiárnost v naší společnosti poměrně roste, ba řekla
bych, že se rozrůstá jako plíseň. Pravda, není tomu vždy a všude, ale
v neznám člověka, který by na nějakého bodrého familiérního jedince někdy
nenarazil. Nejčastěji se to samozřejmě týká řemeslníků, kteří snad mají
v náplni práce oslovení žen děsným slovem: paninko!
„Tak paninko, kdepak to máte?“ hlaholí většinou
v okamžiku, kdy po několika urgencích dorazí, aby provedli dávno zadanou
zakázku. Bývá zažitým zvykem, že ženy se mnohdy nebrání, protože existuje pevně
zažitý úzus, že řemeslníka není dobré si pohněvat, protože pak už nedorazí
vůbec. Fascinující bývá i jejich další konverzační schopnost typu: „Co pivečko,
nebylo by?“
Moje vstřícnost a tolerance k podobným konverzačním
paskvilům již dávno vzala za své. Nejspíš v okamžiku, kdy mi došlo, že
řemeslníky stejně musí vyvažovat zlatem, tak nemusím jako bonus trpět jejich
neurvalou mluvou.
Vybavuji si, jak jsem kdysi chtěla podobně verbálně
vybaveným chasníkům kontrovat, ale nenapadlo mě adekvátní oslovení v mužském
rodě. Mám na jeho bodré: „ paninko,“ reagovat dotazem,
„ copak, panáčku?“
Většinou by jim to stejně nedošlo a hovor by se ocitnul
v dimenzích pro mě nepřijatelných. Proto se s nimi nijak nemažu a
rázně jim sdělím, že pro něj nejsem žádná paninka a pokud jiné oslovení nezná,
ať raději hovoří bez oné „srdečné“ bodrosti.
Vybavuji si, jak mi to poprvé přišlo trochu nepatřičné. Ne
kvůli tomu napomenutí, ale proto, že pán vůbec nechápal, co mi na tom vadí.
Jistě k tomu přispělo i bohatství jeho slovní zásoby, proto jsem ho
nikterak nepeskovala, ale jen krátce a zdvořile požádala.
Problém je, že podobně by člověk musel žádat poměrně často.
Třeba při pozdravu. Vysvětlit dejme tomu číšníkovi u nás v pizzerii, že
jeho žoviální naschle opravdu nemusím je už věc z říše snů. Zejména
v okamžiku, kdy jeho naschle zní díky jeho „artikulaci
jako na
skle!
Kolegyně nedávno velmi hbitě zareagovala zpětným „pozdravem -
odpovědí“: „na plastu!“
Hoch nezareagoval, nic mu nedošlo! Možná to bude jeden
z důvodů, proč se zde tak často mění personál. Jejich bodré vyjadřování
jde patrně ruku v ruce s jejich všeobecnou profesionalitou, což pak
vede k oné velké fluktuaci v daném podniku.
Každý se samozřejmě vyjadřuje, jak umí. Naschle je ještě snesitelné, paninko ovšem
naprosto příšerné. Bodrost je ale zjevně
v kursu, protože podobných jazykových skvostů lze napočítat dvanáct do
tuctu. Přesto si myslím, že ve veřejném prostoru by se míra podobných
jazykových (ne)schopností měla snižovat. Ovšem, myslet si to mohu, to je asi
tak jediné, co s tím lze udělat.
Konečně, řemeslník je tu od toho, aby něco opravoval, ne aby
mluvil. Pokud se ale podíváme na jazykové profesionály, i zde se občas kapka
bodrého či familiérního projevu vyskytuje. Dovedeno do konce platí, že jazyková
kultura prostě dostává pěkně na frak. Tím spíš, když je trendem současnosti mluvit,
jak mi zobák narost. S nějakou spisovnou mluvou jděte do háje.
Myslím, že je na čase, aby se umění promluvy vrátilo do
nějakých osnov. Když se mohou vytvářet celé nové rámcové plány na výuku doby
kamenné či rozmnožování láčkovců, mělo by to jít i v oboru kdysi zvaném
rétorika. Ten sice z našich škamen již dávno zmizel, byl vytlačen akčnějšími
předměty, ale zoufale tam chybí. Ať někdo naučí děti (tedy budoucí
dospělé)používat rodný jazyk v celé jeho šíři. Ať se vrátí rétorika, bonton
a klidně i další společenské záležitosti, které již nyní v žádném oboru
nenajdete. Neučí se.
Pravda, moc optimistická sice v tomto směru nejsem, ale
za snahu to jistě stojí. Možná by stačilo vytvořit nějaký mediální či populární
kladný vzor, který by inspiroval. Aby se všem současným paninkám mohlo dát
hromadně nachle (případně i naskle!)
Žádné komentáře:
Okomentovat