V televizním studiu

Někdy je obtížné najít pro pubescenty aktivitu, která by je zaujala. Muzea většinou prochází s viditelným nezájmem, výstavy též, takže najít něco, co by bylo smysluplné a zaujalo je někdy docela problém. Zdálo se mi, že televizní technika by mohla trochu uspět. U nás v muzeu nabízejí dílny, kde si pod vedením skutečných televizních pracovníků mohou děti práci ve studiu vyzkoušet. Jde o činnost jistě atraktivní, protože objednávky se vyřizují poměrně na dlouho. Ale výsledek budil trochu rozpaky. Ne snad, že by šlo úplně o krok mimo, ale akční to tedy doopravdy nebylo. V podstatě i mě to nudilo. A navodilo mi to moji oblíbenou kacířskou myšlenku, jak snadno se do toho učení mluví, jak všichni vědí, jak se to má dělat, a pak, když mají zaujmout skupinku teenagerů, jde to ztuha. Byl to kapku návrat proti proudu času, dobu se dětem zdlouhavě vysvětlovalo, že dnes je svět hlavně o internetu (jako by to nevěděly!!!!!), pak dostaly text, mohly před kameru a vyzkoušely si, jak v osmdesátých!!! letech probíhaly Televizní noviny. I ta znělka byla dobová....
A pak se šlo domů s tím, že možná do konce roku dostaneme link na naše sestříhané vystoupení. Nu, odcházela jsem s velkými rozpaky.
Televizní práce má zjevně pro určitý věk své kouzlo. A když je ještě dobře podaná, jde o zajímavé nahlédnutí do zákulisí této profese. Leč, nám se tak úplně nezadařilo. 
Ale snažíme se myslet pozitivně, tak jsme se alespoň do muzea podívali. A před kameru se také obyčejně nepodíváme. 
A někdy třeba dostaneme i naši fiktivní reportáž, takže vlastně dobré odpoledne:-)