Bez hodinek

Kde kdo si pořád stěžuje, jak ten čas letí. Pravda, letí každému stejně, jen každý má jiné vnímání. Neděje se to jen lidem v letech. Může se stát, že vaše dítko školou povinné si posteskne, jak to utíká a že tím pádem prostě na nic nemá čas. Pro některé to bývá důvod k větší aktivitě, pro jiné k pasivní rezignaci nad ubíhajícím životem.

Ideální je, když čas vůbec neregistrujete. Mně se to například daří 
o prázdninách. Vlastně ani nevím, jaký je den. Asi je to spolehlivá reakce organismu na kvalt a stres, nejspíš i určitá forma sebeobrany. Jenže to netrvá celé léto a pozvolna se ta úžasné relaxační bezčasí zkracuje.

Je to určitá nevyváženost. Už jednou tu byla, kdysi v raném dětství. Tehdy mi týden připadal naprosto nekonečný, o dvou měsících prázdnin ani nemluvě. Většinou jsem si to nijak hmatatelně neuvědomovala, prostě všechno bylo dlouhé a na vše dostatek času.

Později se začal ten vztah k časoprostoru měnit. Zlom nastal v okamžiku, kdy jsem poprvé vyřkla onu obranou formulku, že na to prostě nemám čas. Vlastně šlo spíš o výmluvu. Nechtělo se mi do nějaké práce, kterou jsem úspěšně odkládala s tím, že někdy se chuť dostaví. Nedostavila. Ovšem místo toho se dostavil časový deficit. Od té doby vím, že odkazovat se na čas je docela výhodné. V okamžiku, kdy něco prostě neudělám, tak mantra, že na to nemám čas, funguje naprosto spolehlivě. Původní výmluva se totiž stane rituálem a nemít čas je jaksi módním pravidlem.

Zajímavý jev, který funguje stejně spolehlivě jako fyzikální zákony. Začněme se ohánět časem a on zrychlí svoje beztak závratné tempo. Za chvíli nemáte čas vůbec na nic. Přestaňte si ho všímat a on zase jako zázrakem zvolní. Kdo nevyzkoušel tak asi neuvěří. Hlavně proto, že na podobné experimenty nemá čas.

Ani já nemám. Ale v době prázdnin se této metodě s radostí učím. Nechávám čas plynout, nesleduji ho a neposlouchám. Naše role se obracejí. Stávám se paní svého času. Čím jsem starší, tím větší radost mi to činí.

Není to, pravda, jednoduché. Někdy bývá docela obtížné s tímto přístupem normálně fungovat. Očekávání přesného času a diktátu hodin je návykem všeobecně velmi pevně zažitým. Zřetelné je to zejména v počátku léta, kdy sebou automaticky trhnu při každém zazvonění. Do výtahu vstupuji s klíčem v ruce a doma klepu na dveře toalety.

Pozvolna ale tyhle tiky mizí a začíná příjemné bezčasí. Důležité je, aby začalo co nejdřív. V polovině srpna už si to tak nevychutnám, jako když dokážu naskočit hned počátkem července. No, spíš v půlce července, ten první týden je ve znamení lhostejné apatie. Pomoci může i rychlý odjezd. Pokud hned s vysvědčením odjíždíte za hranice (třeba jen vlastního města, nemusíte nikam daleko), lze docílit nástupu regenerace ve zrychleném režimu. Ovšem vzhledem k tomu, že během června takřka není možné se zabalit, zajistit věci na cestu, napéct řízky a zařídit dalších tisíc věcí, většinou se takový odjezd nevydaří.

Samozřejmě, je tu i možnost na všechno se vykašlat a odjet jako každý normální občan někam už v půli června. Nic proti tomu. Jenže to bezčasí, kdy nevnímáte čas a žijete bez hodinek a bez zvonění, to stejně jde jen tak pár dní na přelomu července a srpna. Na druhou stranu, nemusí to přijít vůbec. Tak doufám, že letos se ten pocit ještě dostaví….

V přírodě

Nejezdím moc do přírody, tedy do takové té syrové, kde chybí civilizační výdobytky, které tak nějak k životu už potřebuji. Myslím tím střechu nad hlavou, koupelnu, toaletu a podobné výstřelky.  Někdy se ale podobné nedopatření vyskytne a já se ocitnu v úplně jiné přírodní dimenzi. Letos padl los na západní Čechy, kde měl být úžasný pobyt v kouzelné přírodě.  Ukázalo se ale, že to až tak romantické nebude. Hned v úvodu mě totiž zaskočilo počasí, které opravdu letně nevypadalo.

„Prší tam také?“ telefonovali mi zvědavě z domova, kde za oknem pozorovali jemný pražský deštík.

Otázka mi připadala dost nelogická. „ Prší? Tady se otevřelo nebe, lije a padají kroupy!“

Vysvětlovat jsem ovšem mohla teprve v okamžiku, kdy jsem zprovoznila prolitý aparát, který navlhnul i přesto, že se ukrýval na dně batohu. Batohy nám totiž promokly i přes veškeré pláštěnky i deštníky také. To opravdu nebyl běžný letní deštík.

S obavami jsem si uvědomovala, že to ve zdejší klimatické smyčce asi několik dalších dní opravdu jiné nebude. A nebylo.  

V romantickém přírodním kempu chybělo krom jiného i mýdlo. Správci připadal náš požadavek skoro nepatřičný. Teprve po určitém nátlaku uznal, že je to v jednadvacátém století docela legitimní, byť v jeho očích dost výstřední, požadavek. Chvíli vysvětloval, že mu tady mýdlo s jelenem zdejší hosté pravidelně kradou, tak ho tam raději nedává, ale pak v krabici něco vyhrabal a jedno nám přidělil. „Tady máte,“ pravil neochotně a tvářil se, že nás obdarovává nadbytečným rozmarným luxusem. Chtěl ho dokonce vydávat oproti podpisu pro případ, že by snad zase zmizelo, ale to jsme mu s poukazem na jejich webové stránky, kde inzerují pohodlí a splnění všech požadavků, nakonec rozmluvili.

„Ještě upozorňuji,“ dodal ve snaze zpochybnit legálnost našich požadavků, „že toaletní papír vydávám obden. …Proč? Přeci aby ho nikdo neukradl.“ doplnil těžko napadnutelné vysvětlení.

Chtěla jsem vědět, co dělat v situaci, kdy žádaný toaletní artikl dojde v liché dny. Mohlo by to být poučné jednání o tom, jak se chovat v krizi, ale nedošlo k tomu.

„Tady se totiž ukradne úplně všechno,“ konstatoval správce kempu rezignovaně a trochu zoufale si postěžoval. „I umyvadlo nám odšroubovali, o kličkách u oken a dveří ani nemluvím.“

Pochopila jsem, že jeho neochota vydávat určité hygienické doplňky má svůj reálný podklad. Podnikání v tomto oboru se v dnešní době podobá jakési zvrácené formě sebemrskačství.

Těžko se to dá pochopit. Logika toho, že někdo jede na dovolenou do kempu (už jen to je nelogické, ale asi jen pro měJ), a tam si ukradne sprchová závěs a dvě ušmudlané záclonky.

Ostatně, něco podobného se prý děje i v luxusních hotelech, jen na materiálně vyšší úrovni.

Jestli jsem všechno dobře pochopila, jde hlavně o český problém a problematiku českých turistů.

Třeba v Německu se to prý neděje. Jak si ale vysvětlit, že stejný problém tady klidně působí i němečtí turisté. Někteří sice původně hovořili jiným rodným jazykem, než se z nich stali Němci, ale i ti původní Germáni nemají problém se zdejším „zvykům“ snadno přizpůsobit. Ano, přizpůsobit. Doma si to nedovolí a tady, kde jde o běžnou normu, se snadno naladí na zdejší vlnu.

To byste nevěřili, jak vydatný nepořádek dovede udělat skupina německý turistů, kteří z nějakého důvodu mají potřebu strávit víkend v českém kempu.

Jenomže to nikdo neřeší. Vyžadovat dodržování pravidel není zdejším návykem. To se raději vytvoří premisa, že kradou a hlučí všichni, vypne se teplá voda, aby se ušetřilo. Toaletní papír jedině vlastní a mýdlo se značí jako nedostupná komodita.

V našich přírodních kempech je prostě možné úplně všechno, jen pohodlný odpočinek a klid to není.

V období nečekaných letních dešťů, či lépe řečeno lijavců, když se nemáte kde usušit, je delší pobyt takřka nerealizovatelný.

Ne že bych si chtěla stěžovat. Tento způsob trávení volného času je mi na hony vzdálen a jednou za pětiletku to i já vydržím. Jde jenom o letmé nahlédnutí do jiného světa. Navíc si myslím, jestli by se neměl alespoň nějaký český kemp pokusit o přiblížení se tomu německému, aby se učinilo zadost evropské rovnoprávnosti.  Tedy aby se nastavila nějaká pravidla, která by se dodržovala bez ohledu na národnost, věk i pohlaví.  Pokud by se někdo chtěl rekreovat v takovém kempu, měl by jistotu, že nezmrzne, nechytí žádnou chorobu z nedostatku hygieny a neomdlí při pohledu na nemyté společné záchody. Někdy je to pro ty jedince, co chtějí v tomto oboru třeba podnikat, takřka nadlidské úsilí. Například situace, kdy vám po každém víkendovém sezení zmizí skoro všechny sklenice, které si lidé berou domů jako suvenýry, nezbývá než snížit kulturní level a čepovat vše do kelímků. Ty si zatím nikdo domů nenosí.

Kemp by se tak vrátil ke svému původnímu relaxačnímu a odpočinkovému účelu. Jenže to zatím mnozí moc nechápou. Jezdí se sem spíš vyřádit a vybít.

V zásadě tedy svoje zvyky měnit nehodlám. Výlety do přírody v tomto duchu prostě nejsou pro mě. Akorát jsem zvědavá, co bude za další časovou prodlevu, až zase podlehnu nějakému nátlaku a vydám se blíž k přírodě. Zda nastane nějaká změna. (myslím změna k lepšímu, samozřejmě.)

Za dobré vysvědčení knihu

Slogan mého dětství již dnes asi už tolik neplatí, leč já ho mám tak pod kůží, že si novou knihu naděluji pravidelně. I bez vysvědčení:-)
Jsem ráda, že nejsem úplně sama, mnoho dětí to má podobně, i když všeobecně převládají spíš hmotné a finanční odměny. Třeba za dobré vysvědčení nový mobil....
 No, tak to není moje krevní skupina. Za vysvědčení na zmrzlinu nebo do zoo se mi zase docela líbí.
 Ale zůstaňme u té knihy a prvního prázdninového čtení. Nadělila jsem si detektivní příběh. Detektivka k létu patří:-). Tato je francouzská, protože Francie je moje slabost. Jmenuje se Výjimeční lidé a jde o příběh učitele biologie ( od té školy se asi tak rychle neodpoutám:-)), který se díky sázce pustí do pátrání po vrahovi deset let nevyřešeného zmizení francouzského vysokoškolského profesora. Krásně napínavé, plné záhad a Francie:-) Na začátek léta skvělé čtení. ...
                                                           

Regensburg

Moje letošní druhá návštěva "deštivého hradu", který tentokrát dělal čest svému německému jménu. Pršelo celý den. Význam českého názvu mi v tomto kontextu uniká, Dešná by jistě byla případnější. Další rozdíl byl v tom, že nešlo o privátní návštěvu, ale o výlet s dětmi. I tak je ale Regensburg milé a půvabné městečko. Navzdory dešti. Zajímavá exkurze do staré radnice, oběd v pizzérii a zmrzlinka v eis ráji:-)
Regensburg má kouzlo i v dešti, i když slunečný pobyt je nesporně příjemnější. Těším se tedy na letní návštěvu...

Uf

....je to za námi:-)

                          Dnes přichází Silvestr:-)

Školní výlet

  Člověk si ze školy většinou nepamatuje okamžiky, kdy se potil před tabulí či šprtal na písemku z matiky. V milosrdné selektivní lidské paměti většinou zůstávají ty okamžiky, které ex post  označujeme jako hezké a které si navíc s věkem výrazně idealizujeme.

 K takovým zásadním pozitivním dojmům ze školních lavic většinou patří školní výlet. Jsou dokonce i tací, co na školní výlety jezdí i v dospělosti, což jsou logicky většinou kantoři. Zda i pro ně je školní výlet tou třešničkou na dortu, na kterou se těší celý rok, si dovolím trochu zpochybnit, ale vzhledem k tomu, že jde většinou 
o dobrovolné rozhodnutí, netřeba to nikterak rozpitvávat.

 Prostě školní výlety k závěru roku patří.

Moje rozhodnutí nikam už nejezdit, protože na výletě jste jako kantor ne jednou, ale takřka oběma nohama v kriminále, utrpělo v jedné slabé chvilce, kdy jsem přikývla na požadavek pedagogického doprovodu.

  Není pochyb, že v době mojí výletové absence se pravidla pobytu v přírodě výrazně změnila. Všechno se dneska mění. Vím to, protože kdysi jsem na výlety jezdila poměrně hodně. I k moři jsem v době mladistvého nadšení a lehkomyslnosti děti vzala. Dnes je ale všechno jiné. Například nezbytná výbava pro výlet. Kdysi to byla kytara a karty. Dnes mobil s připojením a tablet.

  Když na nádraží před cestou do lesů spatříte děvčata s kufírkem, který si já třeba spojuji výhradně s leteckou dopravou, nezbývá, než jen dumat, jak se asi dostanou přes lesní výmoly k táborovým chatičkám…? 
Překvapit ale dovedou i jiné věci. Například obrovský neskladný deštník v batohu místo pláštěnky či fén a kulma v papírové taštičce. Říkám si, že podobné jevy je lépe nekomentovat, přesto si nemohu nepoložit řečnickou otázku, zda se dítě balilo samo či pod dospělým dozorem…?

   Koneckonců, i za našich mladých let se jezdilo na výlet, takže se podobné výstřelky asi objevovaly také, jen jsem je musela zapomenout. Paměť je, jak známo, milosrdná.

   „Nechcete si třeba večer rozdělat oheň?“ zeptala jsem se jeden večer. Většina dětí se mé otázce skoro podivila. 

„Vždyť tu není žádné dříví?“ ptali se s jasným odkazem na to, že žádné naštípané louče nikde nevidí. A chtít po nich, aby šli do okolního lesa pro nějaké roští by přeci byl vůči nim nefér požadavek.  Ale jestli chci, ať si ho sama klidně rozdělám…..

   Pak se divte, že se všechno mění rychleji, než je člověk schopen vstřebat. Sedět na výletě kolem ohně už je prostě dávná minulost. Dnes se sedí kolem tabletu či telefonu. 
Zajímavé je, že ač do mobilu zírají pořád, poslat rodičům zprávu o tom, že jsme v pořádku dojeli, napadne jen málokoho. Dokonce se někteří diví, proč by to jako měli dělat?

   Jedna věc se ale pořád nemění. A to je snaha jít spát mnohem později než stanoví oficiální večerka, případně úsilí strávit noc jinde než v pedagogickým dozorem určené chatce. Učitelka tedy většinou dlouho do noci klimbá před chatkami, aby ji v závěru stejně přepadl spánek, na který skupina dětských nespavců netrpělivě čeká. Teprve pak totiž vypukne ta pravá výletová zábava:-). Většinou naštěstí jde o neškodné klábosení v cizí chatce, které má za následek, že ráno na snídani nikdo nepřijde včas. Tím rozladíme obsluhující personál, který nám připravil „český švédský stůl“ v podobě dvou rohlíků a jednoho máslíčka. Tady prvně děti i kantorky trochu zapochybují, zda se ve skutečnosti doopravdy všechno mění….

Řetězovou reakcí se chvíli na sebe mračíme, ale atmosféra výletu většinou dlouhé napětí nedovolí. Jde se na výlet, který se plánuje podle Google map v telefonu, a aby se děti nenudily fádním putováním v přírodě, vyhrávají si cestou na své mobily. Vnímat přírodní ticho je příliš nudné. K tomu hledají kešky, což je na rozdíl od dávné šipkované baví a zaujme.

   Celkem mě i zajímalo, co dnešní děti, zvyklé na komfort a pohodlí, na školní výlet táhne. Zeptala jsem se jich cestou na rozhlednu, která slouží zároveň i jako mobilní přijímač. I rozhledny se zjevně musí přizpůsobit době:-)

Děti se zamýšlely nad mým dotazem celkem poctivě.

 „Že jsme spolu,“ byla jejich nejčastější odpověď.

To je velmi dobré vědět. Že pořád mnoha dětem záleží na tom, společně si zablbnout a vydovádět se, byť v podmínkách, které rozhodně nejde označit za komfortní. Alespoň mně společná sprcha a rozbité toalety jako komfortní nepřipadají.

 Děti (i ty dnešní) jsou ale zjevně odolné a podobné „maličkosti“ je z míry nevyvedou.

Těžko ale hledat něco jako pravidla pro školní výlet. Zda po stan, pod širák či do hotelu. Neexistují. V podstatě funguje jen jeden zákon, a to, jestli ta třída jet chce a jsou spolu rádi, či zda jim jakákoliv společná aktivita vadí. To pak výlet rozhodně smysl nemá, byť by byl třeba ve čtyřhvězdičkovém hotelu.

Abych se ale zbytečně nerozepisovala. Pokud se nic nestane 
a dovezete všechny děti v pořádku zpátky, brzy stres zmizí a na výlet se vzpomíná jako na hezkou tečku za školním rokem.

Dětem tento zásadní stres odpadá, tak si to prostě užívají. A překvapivě docela ochotně a s plnou parádou. Byť některé výdobytky si neodpustí ani uprostřed lesa.

Ovšem na výlet bez mobilů bych se už asi nevydala ani já.

 Časy se prostě mění.

 Jen zážitky zůstávají.  A výlet plný zážitků je jednou, na setkání po letech, vítaným zdrojem vzpomínek a informací. Někdy se i kantoři teprve po letech dozví, co všechno se tam dělo…:-).

Nám se letos „dělo“ v západních Čechách a Regensburgu, takže jsem zvědavá na vzpomínky po letech. Pro mě je nyní nejpodstatnější, že jsme se vrátili všichni živí a zdraví. Byť totálně promrzlí a promočení, protože jestli nám něco nepřálo, tak to bylo počasí.

A ty dětské zážitky asi zase později:-)

  

Zkouška z dospělosti

Všude v médiích je plno informací o maturitě, její státní podobě, srovnatelnosti, důležitosti či dokonce i kontroverzi. Moc se ale nevyjadřujeme k její stále nižší náročnosti.  Pak se kdekdo diví, že takový gymnazista neví, kdo byl Jidáš Iškariotský a k čemu mu to vlastně je.

Já třeba nedávno zkusila drobnou sondu mezi těmi, co se chystají ke zkoušce z dospělosti příští rok, v podstatě až všichni završí svoje devatenáctiny. Pátrala jsem, zda jsou silnější v biblických pojmech či v těch rádoby cool - tedy anglikanismech. Chtěla jsem vědět, co vnímají jako důležitější vědomost pro jejich život, zda Jidáše či bitcoiny.

„Kdo je to bitcoin?“ Zazněla zpětná otázka ze školních lavic, takže jsem jen překvapeně vykulila oči.

   Možná bych po maturantech raději neměla chtít vůbec nic. Žijí ve své fixní představě, že všechno prostě najdou na netu, takže nějaké trvale udržitelné vědomosti jsou prostě zbytečné. O nějakém všeobecném přehledu ani nemluvě, to je historický přežitek.

Už se to pomalu učím praktikovat, protože jinak bych maturanty nevýslovně stresovala. Doplňujícími otázkami, pátráním po souvislostech, mezipředmětovým propojením. Přesněji řečeno, chtěla bych po nich moc. Přišli by nejen o maturitu, ale i o sebedůvěru a psychickou vyrovnanost.

Fakt jsem se snažila. Nemohla jsem ovšem nezaznamenat, že naprosto cizí je jim i užívání spisovného jazyka

„Spisovná čeština?“ diví se okázale všichni kolem. „Copak tak někdo ještě mluví? Slyšela jsi někdy třeba televizní zpravodajství?“

Musela jsem svoje odhodlání nechtít po maturantech v podstatě nic výrazně posílit. Pokud je uznávaným vzorem čeština z našeho mediálního prostoru, pak opravdu nelze než mlčet.

Jenže jak to vydržet v okamžicích, kdy to doslova bolí? Když třeba maturant nečetl ani ty knihy, které si sebevědomě napsal do seznamu vlastní přečtené literatury?

Rozhodla jsem se, že zkusím klást opravdu jen Cermatem předepsané otázky. Abych náhodou nezabrousila někam jinam, čímž bych studenta vykolejila,což pravidla výslovně zakazují. Nemůžete se třeba zeptat v situaci, kdy rozebíráte balady K. J Erbena, zda náhodou, ale čistě náhodou, maturant neví, že balady psal i Jiří Wolker?  To je totiž jiná doba, jiné téma, prostě záludně jiná otázka. Tak velký rozsah přeci po dvacetiletém studentovi nemůžeme chtít. Tedy striktně předepsaně:-)

Nemůže to být přeci až tak primitivní…

Kdo ovšem kdy viděl státní podobu maturitní zkoušky z českého jazyka, by se mnou určitě hlasitě polemizoval. Nicméně, rozhodnutí bylo pevné, proto jsem důsledně kladla jednu jednoduchou otázku za druhou. Když už jsem vlastním přičiněním dovolila, aby došli až k maturitě, měla bych se snažit, aby udělali 
i závěrečnou zkoušku.

Zjistit, že ve většině maturujících hlav moc vědomostí neutkvělo, mi nedalo mnoho práce. Zaregistrovala jsem to i v oborech mně na hony vzdálených, jako je třeba chemie či fyzika. Zjištění, že takto bych odmaturovala i já, která si pamatuje jen vzorec vody a kyseliny sírové, bylo poněkud překvapivé. Zato terminologie jako řádek místo verš či básnička namísto notoricky známé balady mě kapku rozladila. Leč, to bylo to jediné, co jsem s tím mohla udělat. Do bodové škály se podobní maturanti bez problémů vejdou a nyní se již pyšní zkouškou z češtiny, aniž by v podstatě kdy udrželi v hlavě jedno přečtené dílko delší než jídelní lístek.

Při nenápadné snaze propašovat do éteru nějakou otázku svědčící 
o všeobecném rozhledu, mě zarazil předseda komise. Co všechno po těch dětech chceme? Chceme je snad záměrně deptat?

To rozhodně neměl nikdo z nás v úmyslu. Takže zpět k „fučíkovskému“ mlčení. Je ale třeba si dávat pozor i na výraz obličeje. Nelze se tvářit udiveně, nechápavě, otráveně a už vůbec ne ironicky. To by bylo příšerné pedagogické selhání.

   Je zřejmé, že zvládnout maturitní zkoušku není žádná legrace. Možná mnohem víc pro kantory než pro jejich studenty. Přitom by to asi mělo být naopak, protože pedagog již většinou zkoušku z dospělosti dávno absolvoval. Dneska je ale nejspíš všechno naopak, protože jinak by se nevytvářela podoba státní jednoduché maturity, která má absolventy katapultovat do světa vědy, poznání

 a dalších atributů spojených u nás s pojmem vzdělanost.

Maturita je prostě v současné podobě takřka o ničem. Snad jen jako trénink na první větší formální záležitost v životě adolescenta má své nezastupitelné místo.

Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru se stáváme obětí jakéhosi konspiračního spiknutí, které staví na předpokladu, že nevzdělaný národ se mnohem lépe ovládá. Tím, že bude mít maturitu každý, vznikne falešná iluze všeobecné vzdělanosti, která ovšem bude naprosto a totálně klamná. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že pořádný kus cesty jsme v tomto směru již ušli.

   Někdy se trochu zapomenu a nevědomky kladu širší otázky, takzvaně otevřené. Jinými slovy ty, ke kterým nestačí vybrat ze tří nabízených možností. Je nutno trochu přemýšlet a zkusit mluvit

 i v delších větách, neřku-li v souvětích. To je potom poprask. Studenti krčí rameny a ve tvářích se jim usadí vylekaný nechápavý výraz, který postupně přechází v nenávistný. Co to, k sakru, po nás chce?

 Z toho všeho logicky plyne, že klíčovou roli v dilematu zda maturita ano či ne může hrát schopnost mlčet či respektive klást pouze jednoduché otázky.

Možná jsou studenti nakonec rádi, když celou dobu jejich zkoušky zarytě mlčíte. Mohou něco odvrčet a mají to za sebou. Alespoň většina z nich.

Zvážit by se mohla i otázka počtu předmětů. Jestli by nebylo nejlepší vyhlásit zkoušku jen z jednoho předmětu, nač se mají zatěžovat více věcmi najednou.

Jasné je, že taková maturita jednou přijde na přetřes, než aby bylo možné o ní hovořit jako o nemožné utopii.  
Studenti si budou muset ještě chvilku počkat. Po těch letošních se pořád ještě něco málo chtělo, ale nepotrvá dlouho.

Na závěr podotýkám, že tento text je myšlen i napsán jako fejeton, nikoli jako objektivní zpráva z jakýchkoliv reálných maturit. Prostě kompilát dojmů! 

Dálnice, známky a tiráci

Pobyt na českých dálnicích je roven velkému dobrodružství. Člověk nikdy neví, kam dojede, jestli vůbec dojede, kdy ho sejme nějaký tirák či či kdy ho nějaká uzavírka zavede tam, kde ještě vůbec nikdy nebyl. S tím souvisí otázka dálniční známky, za kterou by patrně v některých zemích bylo ředitelství dálnic minimálně pranýřované, ne-li žalované. Zákonem vás donutí koupit si známku na dálnice, které pak buď díky nikdy nekončícím (a k ničemu nevedoucím) opravám nelze používat.  

A když už používat jdou, tak s omezením rychlosti, takže i se známkou se ploužíte rychlostí jako na nějaké okresce. Prostě vám neumožňují ty dálnice využívat!

Zajímavé je, že se velmi často opravují místa, která se opravovala loni i předloni a opravují se zase.

A když tam ve vzácných okamžicích žádná stavební firma provoz neblokuje, pak stejně žádnou změnu k lepšímu nevidíte. Takže známka je takové přilepšení do nějakého rozpočtu, ovšem „skutek viditelně utek“.

 Stejně jako omezení provozu tiráků, které se vesele prohánějí mezi osobními auty i o víkendu, kdyby podle všeho jezdit moc neměly. Ale jezdí. A jak je jejich zvykem, arogantně, nebezpečně až děsivě.    

    Kdybych někdy měla kandidovat na europoslance, pak s programem zákazu tohoto druhu dopravy, který považuji nejen za život ohrožující pro ostatní, ale i zcela obyčejně zbytečný. Vozí jedno zboží z jednoho konce Evropy na druhý. Většinou to samé zboží, takže, klasické nošení dříví do lesa. Když už se musí vozit něco z místa na místo, je tady železnice. Kamionová doprava prostě vůbec není nutná….!

   Vzhledem k tomu, že do Bruselu se nechystám, pak jde jen o zbožné přání, které zjevně zůstane nevyslyšeno. Tím pádem české dálnice zůstanou adrenalinovou džunglí, která vám přinese tolik zážitků, že jeden až žasne. Pravda, na východ od nás je to zjevně drsnější, ale když tak chceme na ten západ….? Po našich dálnicích i s poplatkem ovšem jedeme tak akorát ….víte kamJ

Kolik dáte?

 Často se o tom v poslední době mluví: korupce je v naší zemi všudypřítomná. Souhlasím. Blbej kdo dává, blbější kdo nebere, říkalo se kdysi s určitou nadsázkou. Dnes už bych v tom nadsázku nehledala.

To by jistě mohli potvrdit rodiče, kteří chtějí, aby jejich synek hrál třeba hokej na nejvyšší úrovni. Jinak se vlastně u nás už hokej hrát nedá, protože lítat s hokejkou někde na zamrzlém rybníku se dnes nejen nenosí, ale je to asi i nerealizovatelné (nejsou rybníky, mrazy, děti, které by to chtěly takto provozovat….). Takže hokej u nás vlastně asi hrají jen ti bohatí.

Kapříci tedy plují tedy nejen v kopané, jak jsme se dozvídali z telefonických přepisů Ivánku,…,ale stejně tak i v hokeji.   Je doba obětavých sportovních nadšenců, dnes se musí pěkně solit už od malička. Zdá se, že s tichým souhlasem veřejnosti, protože najednou se ukazuje, že to všichni vědí a přistupují k tomu v podstatě s bohorovným klidem: tak to prostě je, co chcete? Těm, co se celá věc nelíbila, se dostalo tolika odsuzujících reakcí, že raději spolkli výtku a pokusil se držet ústa i krok.

Naposled jsem se s hokejově korupční problematikou setkala před pár dny v jakémsi diskusním pořadu. Kdosi tam sofistikovaně vysvětloval, že stát prostě do sportu dává hrozně málo peněz a tak prostě ti rodiče platit musí.  To snad ani nechci zpochybňovat, ostatně, platit se má za všechno. Ale platit někomu jen tak do kapsy? A ještě takové částky, o kterých se tady mluví, jako by to byla houska na krámě. Sto, tři sta, pět set tisíc… to jsou částky, které někteří nevydělají ani za rok poctivé práce.

 A tady se nedávají na opravu stadionu či lepší hokejovou výzbroj. Tady se sypou někomu do kapsy?

Nerozumím tomu. Ve skutečnosti asi stejně půjde jen o špičku ledovce. Nedávno jsem potkala kamarádku, která zjevně nebyla v nejlepší kondici. Na můj nenápadný dotaz, cože se děje, rezignovaně vysvětlila:-„Nevzali nám kluka na školu.“

Bylo ale zřejmé, že vinu nehledá v synových studijních výsledcích, ale v tom,že si zkoušky prostě nezaplatili.

„Ty myslíš, že se to dá uplatit?“ podivila jsem se jako Alenka v říši divů.

„Všechno se dá uplatit,“ odsekla mi, popuzena mým nesouhlasem.

To už zavánělo náběhem k hlasitější výměně názorů. „ Zkuste jinou školu…“ pokusila jsem se o hledání alternativy a zároveň požádala o upřesnění. : „On si někdo řekl o peníze?“

„Sousedka na tom gymplu má obě děti a říkala, že když nabídnu sponzorský dar, pak kluka určitě vezmou.“

„Ona to tak udělala?“

„To nevím, ale asi jo, když mi to radí. Ale ty její děti jsou geniální, ona to asi nepotřebovala….“

Nechtěla jsem jí chytat za slovo a vyptávat se, proč tedy svého syna, když ho nepovažuje za dostatečně chytrého, chce dostat zrovna na gymnázium.  Stejně její hlavní myšlenka byla, že měla zaplatit a všechno by se tím vyřešilo.

Diskutovala jsem o tom se studenty. Nijak se nedivili. Je to prostě kulisa celého jejich dosavadního života. Vychovali jsme je v tom. Nevidí na úplatcích v postatě nic divného. Berou všichni, proč by nebrali i oni? Jak by se tento stav nechal změnit? Vysvětlují si to tak, že jde prostě o pokrytectví, protože problém není v tom, kdo bere či dává, ale kdo se nechá chytit. Řeší spíš tento „morální“ problém. Nad myšlenkou změnit tento přístup, žasnou. Opravdově.

Jim samotným je totiž jasné, že zabít mnohohlavou saň je sice pěkný pohádkový happy- end, leč v realitě useknete jednu hlavu a dvě další narostou.

Před časem jsem už podobnou diskusi vedla, tehdy se ještě i úplně malí tvářili, že oni takoví nebudou. Dnes už moje sonda podobný závan optimismu nezaznamenala. Když pak vzory nenajdete ani v úvodu uváděném sportu, u takřka národních hrdinů, pak se ale vůbec nelze divit.

Ovšem musí se jednou něco stát. Vždycky v historii se stalo. Nejčerstvější analogie může být s právě často zmiňovaným patnáctým husitským stoletím, kdy korupce dovedla zemi až k občanské válce. Někdy si podobné konce nechci raději ani domýšlet.

Je to taková klasická potíž. Že se historie sice vždycky v nějaké podobě opakuje, ale vždycky jsou tam odchylky. Adekvátní době. Řešení současné morální a korupční krize by tedy mohlo mít mnohem dramatičtější dohru než onu glorifikovanou, leč přeceňovanou bitvou u Lipan.

A kdyby se přeci jen hledalo řešení, pak jedna z mnoha cest je kriminalizovat nejen ty, co berou, ale i ty, co dávají. Protože: blbej kdo dává a blbější kdo nebere je sice hezký bonmot, ale vinu nesou obě zblblé strany…

Stalker

To je tedy detektivka. Docela jsem se při čtení i bála. Číst to někde na samotě u lesa, kde budu sama, tak nevím nevímJ. Drsná severská škola tady opravdu má pré. Vždycky jsem si myslela, že Skandinávie je taková pohodová oblast, ovšem takové příběhy, jako je Stalker, se tváří úplně jinak. Ale všechny knihy od této manželské autorské dvojice jsou takové. Jsou samozřejmě velmi čtivé, hned vás chytnou drápkem. Mají spád, zápletku, čte se to jedním dechem. A to rozuzlení. Zde se opět jedná o sériového vraha, víc asi prozrazovat nemohu, protože to by mi potencionální čtenáři dali. Tak snad jen, že je to výborné a dramatické čtení a milovníci skvěle vystavěných detektivních příběhů si přijdou na své. Číst ovšem za dne, nejlépe slunečného, a pokud možno ve společnostiJ

                            

Když v baru stoupá dým…

....tak to už asi brzy nebude. Cigaretový dým nejenže nebude obtěžovat hosty v restauracích při obědě, v kavárně při kávě a dortíku, v baru při sklence whisky, ba ani v hospodě čtvrté cenové skupiny při půllitru piva. Jistě chvályhodná snaha vlády o zdraví českého národa. Inspirována západním zahraničím, kde už dávno kuřáci přešlapují před bary, které ještě nezkrachovaly, a holdují svému zlozvyku na chodníku. Naši zákonodárci vzdorovali, patrně tabáková lobby bude příliš silná na to, aby se jí odporovalo jedním škrtem pera. Nyní se zdá, že je dovzdorováno. Stát začíná mluvit do tolika oblastí, v tolika směrech zase lidem řídí život, tak proč by nemluvil i do kouření. Navíc, když to zní tak krásně, vždyť kouření přeci škodí zdraví. To tady nehodlám popírat, leč fascinuje mě to pokrytectví . Pokrytectví těch, kteří na jednu stranu vydávají plošné zákazy, na druhou stranu bohatě tyjí z tabákových daní. Nechápu, proč tedy cigarety jednoduše neoznačí za drogy (což jsou), tedy za nelegální drogy, abych byla přesná, a tím je vše jasné. 

 Teď je to tak trochu jako chytrá horákyně, na jednu stranu je to dovoleno, protože peníze státu setsakramentsky hodí, na stranu druhou chtějí zakazovat kouření v soukromých zařízeních. Jako by byl člověk nesvéprávný a neuměl se sám rozhodnout, zda chce jít do kavárny kuřácké či nekuřácké.  

Takže na jednu stranu hon na čarodějnice, respektive na kuřáky, na stranu druhou třeba aktuální snaha o legalizaci marihuany. Neodporuje si to trochu?

 Mám prostě dojem, že si ti naši zákonodárci nevidí do úst a jejich rozhodnutí, to je takové, kam vítr tam plášť. 

Ale bylo by dobré  někdy se rozhodnout doopravdy, ne jako chytrá horákyně, oblečená neoblečená. 

A mimochodem, argument, že je třeba chránit zdraví dětí, aby v barech nebyly pasivními kuřáky, je tedy poněkud absurdní (opravdu jsem to četla). Jsem sice nyní módně children friendly,ale co je moc, to je příliš. Děti patří do cukrárny, v okamžiku, kdy se pohybují v baru, měla by po jejich rodičích vyrazit sociálka. A ne se zakazovat kouření v baru, aby se děcko ochránilo před cigaretovým dýmem....

 Nu, jak vidno, někomu je každý argument dobrýJ

Školní kabinety

Školní kabinety jsou tajuplná místa.

Mnohé jsou obestřeny záhadami, jiné hrůzou větší než obávaný Alcatraz.

Znám kabinety, kde se člověk cítí jako v knihovně, jinde zase rychle nabudete pocitu určité sterilnosti neřku-li asexuality.

Nejvíc obávané matematické kabinety bývají většinou strohé a plné polámaných kuželů, kvádrů a krychlí. Mezi tím leží pečlivě srovnané písemky, zatížené letitým pravítkem a zabaveným mobilním telefonem.  Matikáři bývají převážně velmi precizní, tedy i jejich kabinet logicky postrádá uvolněnou rozevlátost kabinetů výtvarných, hudebních případně češtinářských, protože i milovník literatury za katedrou může být víc bohém než pintlich na pořádek.

Kabinety chemikářů jsou zase dost podobné laboratoři. Káva se tam zásadně pije z viditelně umatlaných  kádinek a usednout takřka není kam, jelikož netušíte, kde zanechal chemik kyselinu či jinou žíravinu, která se nesmazatelně podepíše na vašem oblečení.

Bioložky si kabelky a jiné nezbytnosti odkládají na kostru, jenž většinou nese nějaké familiérní jméno-nejčastěji Pepa či Lízinka, podle toho, zda kabinet obývají ve většině ženy (častěji) či muži.

Tělocvikáři jako svůj kabinet často označují propocenou šatnu vedle tělocvičny a jen na důrazný nátlak ředitele školy zde nepřijímají rodiče během třídních schůzek, které jako jediné je donutí využít kabinet, který většinou sdílejí s nějakou přírodovědnou aprobací, takže si často svůj teplákový úbor mohou přihodit na nějakou Lízinku v biologickém kabinetě.  Ani takové prostředí jistě není vhodné pro sofistikované rozhovory s rodiči, leč tady už ředitel většinou ztrácí energii. Jen zarytí estétové se nevzdávají a nutí své kantory, aby povinné konzultace s rodiči provozovali na neutrální půdě ve sborovně, když už nejsou schopni zkulturnit svůj kabinet.

Náš kabinet, jenž nese hrdé označení humanitní, je poměrně velkou místností. S trochou nadsázky se dá říci, že je větší než nejmenší třída, pročež je také zdrojem závisti ostatních kolegů. Proto také vždycky před koncem roku očekáváme hromadný nátlak na výměnu kabinetů. Už několikrát jsme podlehly a byly odsouzeny ke stěhování, které nás ale paradoxně vždycky zachránilo. Představa, že se musí přetahat tuny knih, příprav, písemek, zabavených taháků, natahaných krámů, vyřazených učebnic či nově zavedených desek s portfolii jen proto, aby se vyměnil prostor, vždy nakonec všechny spolehlivě odradí a kabinety zůstávají na svém místě. V tom našem je krom výše uvedeného i plno stop po jeho minulých obyvatelích, mnoho historických artefaktů tvořících jakýsi skanzen, několik náznaků věcí každodenní spotřeby, ba i kosmetiky, které mají dosvědčit, že i učitelky žijí normální život. Mezi haldami knih skomírají tři květiny, které ale už nás živoří již řadu let, tudíž je lze bez nadsázky označit přesným botanickým názvem trvalky.

Vlastníme i jedno křeslo z vyřazené obývací sedačky, které má vytvářet iluzi domácí pohody, ale převážně je zavelena nějakými listinami, písemkami či hromadícími se třídnicemi. Vleže na ni pak spočine pouze nějaký student, kterému se udělá nevolno a v kabinetě se mu takto dostane první pomoci. Ležet některou z nás jsem tam ještě neviděla, leč bývá nám to často podsouvánoJ.

Čímž ale vlastně nechtěně podporují teorii o tom, že náš humanitní kabinet sluje také vstřícnou a domáckou atmosférou a nikdo se tam nemusí bát vstoupit. To, že se u nás dveře netrhnou, tuto teorii jen podtrhuje. Takže musíme věřit, že i letošní snahu o stěhování ustojíme a v září se zase nastěhujeme do našeho obřího, často neuklizeného, leč útulného humanitního zázemíJ.

Waterloo

„Víte, co je Waterloo?“

„Tak to brzy poznáte!“

 Tento vousatý vtip lze s určitou nadsázkou použít jako vstupní představení se v hodinách dějepisu či jako leitmotiv dnešního zamyšlení, kdy si připomínáme 200 let od legendární Napoleonovy porážky u belgického městečka Waterloo, které se tímto stalo symbolem pro kdejakou katastrofu. Pro „malého velkého“ Francouze to jistě katastrofa byla, pro vítězné velmoci ale právě naopak. Zajímavé je, že ty si s vítězné bitvy odnesly také své pořekadlo, o holínkách welingtontkách:-)

  I česká historie má tento den také své Waterloo. 18. června byli po dlouhém hledání dopadeni a v přestřelce v Resslově ulici zavražděni parašutisté, kteří bojovali, odstranili Heydricha a bojovali proti německé okupaci a ponížení naší země.

   Tedy 18. červen je den nadmíru dramatický. Možná proto máme dnes závěrečnou školní slavnost :-),aby se něco dramatického na bitevním poli školním třeba ještě nepřihodilo.

Nicméně, hlavním dnešním připomenutím je kulaté výročí a Napoleon. Někým obdivován, někým nenáviděn. Každopádně, zajímavá osobnost. …  

Zpomalit čas

Dlouho jsem to tušila, ale s léty jsem si čím dál jistější, čas neplyne všude stejně rychle. Dosvědčují to okamžiky, kdy nestíháte vůbec nic, vystřídané náhodnými chvilkami, kdy čas stojí nebo volně plyne…

Není od věci zapátrat nad prvotním spouštěčem těchto zásadních dojmů. (když pominu věk, samozřejměJ).

Pohlédněme na ten první bod, kdy prostě nestíháme ani v klidu vydechnout, natož něco jiného.  Přesně vidíte, jak vám čas letí před očima. Dnem prolítneme jako na splašeném koni, v lednu už chystáme Velikonoce a během májových oslav se v duchu už balíme na dovolenou a začátkem července i povzdychneme, že vlastně Vánoce jsou už zase na krku. A že to prostě letí, jako blázen Přitom zjevně nejde o žádnou časo - úchylku. Podle reakcí v mém okolí to tak mají mnozí. Sama občas takhle chvátám…

Takové pojímán času mě, musím říct, trochu rozlaďuje. Možná i proto, že to takto vlastně vnímám také.  Postavit se tomu čelem není vůbec snadné.

 Občas mívám pocit zpomalení na venkově. Zmizí časové termíny, den přestane být přesně rozdělován a čas najednou jakoby zvolní.  Hodiny zde také nevisí na každém rohu, takže když vědomě vyrazíte bez hodinek a mobilů, může nastat i situace, kdy opravdu nevíte, kolik je právě hodin. A řídíte se pocity, intuicí.  

Jenže to je záležitost relaxační. Ti, co zde běží svůj vlastní závod s časem, by mi jistě oponovali, že i tady čas letí jako bláznivý.

Jako malá jsem třeba měla pocit, že dva měsíce prázdnin jsou opravdu moře volného času. Dneska už prvního července vím, že je to skoro za námi. Ani se nenadechnu a léto je na smetišti dějin. Někdo rád experimentuje s jídlem jiný v cestování, někteří pak s návykovými látkami. Já zkouším experimentovat s časem. Zda je možné ho nějak zpomalit, zbavit se toho obsedantního pocitu, že to všechno tak strašně letí, utíká či mizí… Je to takový časosběrný pokus.  Nechci čas zastavovat, ba ani vracet. Jen docela obyčejně zpomalit.

Otázku samozřejmě zůstává, jak se s tím vším popasovat, aniž by člověk vypadl z rodinného, pracovního či jiného koloběhu. Jestli se dá pravidelně chodit do práce, když máte problém s časem. A pokud se kýženého pocitu docílí, jak pak vlastně s ušetřeným časem naložit?

Tedy ono se to mnohde již řeší soudě podle chytrých rad všude kolem, které nabádají k uvědomění si okamžiku či stažení se do samoty v přírodě, kde zaručeně časovou symbiózu objevíte. Jako by čas pádil jen ve městě.

Ono asi lépe bude vypátrat vysvětlení, jak je možné, že někdo s časem vychází přátelsky, zatímco jiný je pořád v presu, na nic nemá čas a je vlastně takovým časootrokem. Znám pár lidí z každé skupiny, přičemž většina z nich je se svým vztahem k času spokojena. To jen takoví remcalové jako já pořád do něčeho zarypují a chtějí vědět, proč to tak je. Prostě proto, odsekli by mi mnozí.

Jenže při bližším průzkumu někdy zjistím i překvapivý fakt, že někteří z pomalejší množiny by si v duchu přáli hektický závod s časem, zatímco na druhé straně se bojuje se zpomalením.  I tady také platí, že někteří respondenti prostě chtějí přesný opak toho, co mají.

Na druhou stranu si říkám, že je to vlastně jedno, jak ten čas letí. Je to totiž asi jediná spravedlnost, která tady funguje, že prostě ubíhá všem. A že ne stejně? Doba rovnostářství je snad už minulostí, takže si můžeme vybrat. Zda nám to uletí či zda si ho vědomě zpomalíme a využijeme. Jednoduché to není, zvlášť když Vánoce už jsou skoro na krkuJ

Světový den dárců krve

V neděli proběhl den dárců krve. Zdá se, že skoro všechno má už svůj světový den, tedy i dárci.

A to je hezké.

 V neděli se sice neodebírá, ale i tak je to pěkné zdůraznění. Zároveň se tím připomíná objev RH faktoru, který hraje při darování krve svoji zásadní roli. Tedy nejen Jánského čtyři krevní skupiny, ale i RH faktor doktora Landsteirena, který právě 14. června Rh faktor objevil.

 Protože u této příležitosti probíhá odběr krve s Českým rozhlasem, tak se odběrům také rozhlas věnuje na svých stránkách. Předával se i zlatý kříž, jistě někde slavnostně a s plnou parádou.

To vše mimo jiné i proto, aby se nalákali noví dárci. Docela mě překvapilo, že jich tolik chybí. Vždy, když dorazím k odběru na Karlovo náměstí, je tam narváno nebo přinejmenším plno. Snad vyjma letních měsíců, kdy dárci zmizí na dovolenou.

Jednou jsem přesvědčila jednu třídu maturantů, aby se z nich stali dárci. A šli jsme párkrát darovat společně. Dnes už na takovou agitaci nemám energii, ale daruj krev s rozhlasem by jistě mohlo mnohé oslovit. Když je ten den dárců krveJ

Mariánský sloup

Barokní mariánský sloup to má tak trochu jako Hus, vzbuzuje emoce i po letech. Zajímavé je, že v naší ateistické společnosti mají potřebu se vůči mariánskému sloupu vymezovat takřka všichni, zejména pak pražští radní, kteří mají povolení stavby v kompetenci. Chce se mi říct v nekompetentní kompetenci, protože pochybuji, že by někdo řešil nějakou uměleckou či historickou hodnotu. Prostě jde spíš o to, jak se kdo nechá „přemluvit“ ohledně lukrativního místa v centru města. Tentokrát bych to viděla na hokej. Ne snad, že bych si byla jistá, to věru ne. Jde spíš o moje domněnky neřku-li konspiraci. Prostě mě zaujalo, že v okamžiku, kdy v médiích proběhlo, že příště už velkoplošná obrazovka na Staromáku, kam se chodí hromadně fandit (a devastovat okolíL), nebude, nebude ani sloup. Obrazovka zjevně má být vystřídána právě sloupem.Tedy původně asi měla.  A ejhle, vzápětí osvícení radní rozhodli, že tomu tak nebude. Tak to si, uznejte, o konspiraci přímo říká. 

Možná je důvod jiný, nevím, ale také nevím, co chudák člověk, který na sloupu intenzivně dlouho pracoval, investoval do své práce čas, materiál, energii a najednou nebude nic...?! Nu, přinejmenším prapodivné.

A k sloupu jen kratičce připomenu jeho historii: Postaven byl jako výraz vděčnosti Pražanů za konec třicetileté války. Strhli ho anarchisté v roce 18. Prý je to symbol nenáviděného R-U. Nu, už tehdy byla u některých skupin viditelná míra vzdělanosti. Nebudeme si nic namlouvat, šlo o docela obyčejné vandalství. 

A dosud nemá nikdo odvahu, aby tehdejší omyl napravil. Možná

 i proto, že nikdo už vlastně neví, co sloup symbolizoval.

 A představa, že by tam nemohl řvát dav před obrazovkou, také může být pro některé zákonodárce (respektive městopříkazodárce) podstatná.  

Sloup prostě nebude a basta. Buďte vlastně rádi, že nezbouráme 

i toho Husa…

To pak budou emoce.

Poutník pod hvězdami

Čas od času mám sáhnout do knihovny a vrátit se ke starým ověřeným kouskům. K mým oblíbeným stálicím patří knihy Ilony Borské. Dnes mě tedy znovu zlákal příběh Josefa Čapka. Zachycuje jeho příběh od dětství, jeho zádumčivost, hlavu plnou nápadu, ale i to,že byl v podstatě velmi neprávem ve stínu bratra Karla. Seznámíme se zde logicky i s jeho sourozenci,jak s již zmiňovaným Karlem, tak s Helenou, která později o svých bratrech napsala slavnou knihu. Je zde vykreslen i Josefův osobní život,jeho cestování i životní láska. Jako všechny knihy Ilony Borské se jeho příběh velmi dobře čte, vtáhne vás do děje a o Josefu Čapkovi se dozvíte plno zajímavých věcí. Krásná knížka...

                                                      

Někomu všechno někomu nic

Je zajímavé sledovat český mediální prostor, který samovolně zaujal roli arbitra. Jen tam se ví, co je správně a co ne, co je morální a co naopak nikoli. Někomu se tedy neodpustí ani drobné škobrtnutí v řeči, jiný naopak může takřka viditelně škobrtat morálně, ale všechno je odpuštěno, zahlazeno, případně rovnou nezveřejňováno.  

A nejen mediální prostor, ten je jen vhodný ke vzetí na paškál. Ono je to tak v podstatě všude.

„Nemůže to tak být, je to přeci šikovný kluk,“ vysvětlovala mi kolegyně, kdykoli měla pocit, že jejího oblíbence „trestáme.“

Naši snahu o oblibou nezatíženou objektivitu považuje za nepatřičnou, protože sama ví nejlíp, co je dobře a co ne.

Když mi jednou s pohoršením vysvětlovala, co zase ti ostatní neví, poznamenala jsem, že právě nedávno se podobně prezentoval i její oblíbenec. Pohoršena se ohradila, že to je přeci něco jiného.  Několik dní poté se v médiích rozpitvával jakýsi úplatek, kterýžto je již takřka trvalou součástí naší „kultury.“ Leč někdo je za něj v podstatě uvláčen, jiný je z toho venku tvrzením, že tady jde přeci o něco jiného. Trochu jsem mezi oběma nesourodými světy hledala paralelu, což se ale kolegyni vůbec nelíbilo. 

„To mi není příjemné, když to takhle říkáš,“ vyrukovala se svou nejnovější asertivní mantrou. Používá tento únikový manévr v poslední době velmi často.

Pochybuji, že by šlo nějak pregnantně vyjádřit podstatu celé věci. Prostě na někom se nenechá chlup suchý, zatímco druhý může všechno a je za to ještě adorován.

S podobným škatulkováním mám sice určité potíže, ale to je asi tak všechno, co s tím zmohu.  Není v tom nijaká rezignace. Jen prosté konstatování. Ostatně, copak je něco nevyzpytatelnějšího, než veřejné mínění?

Sice občas zjistíte, že vám jednostranné odsudky lezou na nervy nebo naopak, budí ve vás ironický úsměv. Jako když se začnou hledat důvody i tam, kde prostě vůbec žádné nejsou.

Popravdě řečeno, nic víc než humor a nadsázka na podobné soudy neplatí. Ba řekla bych, že jsou jedinou cestou k uchování si zdravého rozumu a schopnosti o věcech přemýšlet. Zvlášť o těch, která jsou vám podávána jako jasná věc. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že o „jasných faktech“ už se dál nepřemýšlí. A málokdo pochopí, že tato forma manipulace vládne současnému (nejen) virtuálnímu světu.

Ne všichni to tak mají. Ale zatím to vypadá na většinu. Prostě někdo může všechno a někdo zase nic. Tak to prostě je, vlastně už od dětství…  

Ty ale blbě vypadáš....

Češi jsou národ liberální a tolerantní. Skoro nic neřeší, pokud nepočítáme tradiční nadávání v hospodě, je jim v podstatě takřka všechno fuk. Možná i proto mnohým lidem chybí některé zásadní komunikační vlastnosti. Přesněji řečeno, schází tady takt. Od revoluce se sice už národ naučil, že se neptáme na výši příjmu, věk či náboženské vyznání. Přesto jsou vám lidé schopni vpálit do očí takové dotazy, že kolikrát valíte oči. Všímám si toho vždycky, když přijde řeč na stav vizáže. Mnozí jsou schopni naprosto bezelstně vyrukovat s dotazy typu:

 „Vypadáš nemocně“,

„Neměla bys uvažovat o plastice?“ či třeba: „Máš tu paruku kvůli chemoterapii?“

Je to někdy docela napínavé sledovat, kam až dotazující, který zjevně nikdy nezaslechl slovo takt, je schopen dojít. Napínavá je

 i reakce zpovídaného subjektu, protože ne každý je schopen ovládnout svoji mimiku. Třeba v okamžiku, kdy se vás kdosi hlasitě zvídavě vyptává, zda je vám manžel pořád nevěrný či zda se ty vaše hemoroidy už trochu zlepšily.

Někdy ale situace tolik humorné nejsou. Nejspíš pod vlivem jakéhosi globálního uvolnění totiž taktu ubývá, protože se objevují lidé, kteří svou neomalenost už ani neskrývají. Jejich okolí potom bledne, rudne či zelená a je zřejmé, že namísto nějakého typického small talking, který by měl nastat, přichází trapas či situace jako vystřižená z béčkového filmu.

Problém je v tom, že se neomalenost či nedostatek taktu stávají takřka normou. Jako by byla chyba přemýšlet o tom, co vůbec vypustíme z úst. Autocenzura by na rozdíl od té velké, opravdové cenzury, existovat měla.

Možná právě její ilegalita je ale tím pravým důvodem, proč se v našich krajích ujaly buranské mravy.

Každý prostě mluví, jak mu "zobák narost". Občas si představuji, co bude, až devalvace ještě víc postoupí a slova jako bonton, mrav či takt se definitivně ocitnou na indexu?

V podstatě pevně věřím, že se toho s jasnou hlavou nedožiji. Ale když ano, asi pak to jistě nebude nic příjemného.

   Možná, že je na čase, aby se nad tím někdo seriózně zamyslel. Mohlo by jít o zajímavé téma nějaké disertační práce. Třeba pod názvem: „Jak nepůsobit jako slon v porcelánu“ či „Na co se mohu zeptat a nač raději ne?“

Nechť se někdo zamyslí nad tím, proč někdo je schopen neomaleně komentovat cokoli, bez ohledu na to, zda se to hodí či ne. A dá se to nějak zlepšit?

Pravda, s tím zlepšením moc optimistická nejsem. Stačí, když třeba zahlédnu reklamu na televizní reality show, která může být klasickým příkladem absolutní absence veškerého taktu. Dovolená v protektorátu sice hýbe zahraničními médii, leč u nás to nikdo neřeší. Rozbor dělat nebudu, jen se mi to nádherně hodí. Jako ukázka toho, že když neexistuje takt a nějaká úcta ve veřejném prostoru, těžko ji hledat i jinde. A potvrzení výchozí premisy, že Češi jsou extrémně tolerantní a liberální.

Otázka je, kdy podobný přístup přechází v lhostejnost.  Nevzdělanost a nevychovanost. A to už nemluvím o  nějaké show, to už myslím všeobecně….

Vivaldianno

Je prostě neoddiskutovatelným faktem, že se často dělají psí kusy, aby se klasická hudba přiblížila masám a ztratila punc něčeho výlučného. Proto zpívají tři tenoři na fotbalových stadionech, někteří houslisté hrají v netradičních oblecích či s mladistvou pokrývkou hlavy, aby to bylo hrozně cool, propojuje se klasika s avantgardou, hraje se venku, v oblacích či na hokejových stadionech….

  Jinak to už asi nejde a i přesto, že některé aktivity ve mně budí rozpaky, něco se naopak velmi daří a pokud přitáhne víc lidí do koncertních sálů, asi je to dobrá cesta. Vivaldianno je jedna z nich. Z klasické hudby je show v O2 aréně, což samo o sobě by mělo být odrazující. Monstrakce na hokejovém stadionu mě většinou spíš spolehlivě odradí. Nicméně tentokrát jsem to zkusila a dobře jsem udělala. Ovšem jen kvůli té muzice.Ta hudba se tady nejen neztratí, ale i nádherně vyzní. A  show je kupodivu opravdu úžasná, je to asi opravdu cesta, jak protlačit klasiku k uším širší veřejnosti. Jaroslav Svěcený je jí myslím (doufám) dostatečně znám, on je také duší celého projektu. Následuje famózní Američanka s čínskými kořeny, která bravurně ovládá violoncello a našeho Dvořáka:-). Nejmladší účastník projektu je čínský houslista, který prý už v pěti letech vyhrál nějakou mezinárodní hudební soutěž. Nu, tentokrát onemocněl a místo něho zaskočila Julie Svěcená.  
Krom skvělé hudby a světelných efektů se mluvilo, krásně ožil příběh Antonia Vivaldiho(už jsem o něm také psala) a vůbec jsme se dozvěděli řadu hudebních zajímavostí. Projekt Vivaldianno se opravdu povedl. A navíc, pohladí po duši, ta hudba je opravdový zážitek:-).

   To prostředí ale zůstává degradující. Navíc mnozí lidé se sem hromadně  plouží i po začátku, jsou to fakt masy. Do toho kelímkové pivo, takže mnozí pořád courají na toaletu, většina jich koncert natáčí, takže tam pořád blikají telefony či tablety. Ba jsou i tací, co smskují během koncertu. Když se pak ve finále někteří zvedli k potlesku ve stoje, tak jiní to zase pochopili jako signál k úprku, aby byli co nejdřív na tramvaji či v autě.....
 Nu, jak říkám, prostředí degradující, ale hudba a výkony opravdu skvělé. A nabíjející. 

Čtenářský deník ještě jednou

„Nač si to budu psát, když všechno najdu na netu?“ dohadují se studenti, když chtějí poukázat na zbytečnost čtenářského deníku.

Nejsou sami, kdo se odvolávají na všemocnost „božské“ sítě. Jiní říkají: „Co chcete od dětí, vůbec dneska nečtou!“ Nebo: „ To víte, učitelka, chce po nich čtenářský deník…“

    Jednou jsem si zkusila vlastní výzkum. Když mi na stole opakovaně přistávaly čtenářské deníky zkopírované z netu, napadlo mě přeformulovat povinnost psaní čtenářského deníku na podmínku psaní vlastní rukou.

„Je to více osobní,“ pokusila jsem se legitimizovat svůj nehorázný požadavek odkazem na mediálně módní emoce.

Zřejmě to na některé maminky udělalo dojem. Začaly vést deník za svoje děti. Dokázat jim jejich diverzní aktivitu nebylo, vzhledem k rozdílnosti rukopisu i slohu, nijak obtížné, leč s odhalením se stejně nedalo nic dělat.

Mně osobně však čtenářský deník, právě tak jako vlastní dětská četba, stále přijdou užitečné. Nechce se mi totiž věřit, že by zkomprimované obsahy na netu dětem poskytly to, co skutečná kniha.  Proto také na čtenářském deníku trvám. Pokud přistoupím ke kontrole, zda knihu skutečně přečetli, ti co opisují, se stejně odhalí sami. Stačí dva tři kontrolní dotazy a je vše jasné.

  Docela ale dám na dobrovolnost výběru. Mám s ním jen jednu potíž. To když si vybrat odmítají nebo  čtou jen manuál k nové hře. Na můj vkus je to málo kreativní. Pak nastupuje diktatura a ke slovu se dostávají knihy povinné.  Ostatně, i já sama kdysi objevila některé autory jen proto, že byli povinnou četbou. 

V podstatě je to ale kantor od kantora. Někteří odmítají číst stažené elaboráty z netu a do deníku děti nenutí. Jiní zase naopak hledají jiné formy zápisu. I tady ovšem jde o to, jak zabránit stahování z netu, protože to je zásadní současný studentský způsob, jak si vést čtenářský deník.

Mně se třeba líbí metoda jednoho mladého kolegy, který nechává děti psát dopis autorovi či hlavním postavám, což je forma deníku, jaká se na internetu nenajde.

Ne, že bych to chtěla povýšit na jedinou správnou variantu. Popravdě řečeno, každý dosud nadšený češtinář má svůj fígl, jak kontrolovat čtenářský deník, aby četba a následné zápisky měly pro děti nějaký přínos.

Sama si představuji čtenářský deník asi tak půl na půl. Půl na bázi povinné četby, zbytek formou vlastního výběru.  Aby děti viděly, jak pestrý literární svět se jim nabízí. A měly právo volby. Pravda, k zvýšení popularity čtenářského deníku to asi nepovede, spíš naopak. Protože ale zatím žijeme v  době, kdy pomalá média, tedy knihy, ještě nějaké slovo mají, čtenářské deníky k nim neodmyslitelně patří. I s povinnou četbou. A záleží na tom, jaká bude motivace a jak se postavíme k jeho kontrole.

Přesto musím dodat, že ve finále nejvíc záleží na rodinném zázemí. Tam kde se čte, většinou nevzniká v souvislosti s deníkem žádné tření. 

I když, někdy i krásně červené jablko dokáže odskočit daleko od stromu. Pak se nějak smysluplně rozhodujte, zda čtenářský deník ano či ne?

Za sebe mohu jen prostě konstatovat, že ano. A raději krátké vlastní zápisky než stahování z internetu. Taková nevyžádaná rada na závěr:-)

   Fejeton psaný pro Rodina a škola.