1)
Už jsem to všechno tak trochu znal. Stres a napětí z neúspěchu spolu se zlobou na nepřející osu , prolínající se s touhou na konzervatoři zůstat v klavírním oddělení,když už nevyšlo houslové.
Nemá houslovou ruku, tvrdil pan profesor.
Tatínka mohl trefit šlak. Dvanáct hodin denně cvičíme. Na klavíru i na houslích. Pro úspěch jsme udělali maximum. Neexistují hry, kamarádi, volný čas.
Cvičení, cvičení a zas jen cvičení. Přesto se nezdráhám.
Hudba vládne mému srdci.
Jako Janovu.
Jan Kubelík, můj velký vzor.
Z maminčiny strany vlastně rodák. Starší jen o šest let.
Několikrát nás v Neveklově navštívil. Tatínek to vždycky vnímal jako velkou poctu.
Toužil jsem uspět jako on.
A toužil jsem po studiu.
Houslová třída mistra Ševčíka. Jako kdysi Jan.
Takový úspěch jsem ani nečekal. Ve třinácti letech.
Ale pak přišla sprcha. Ledová.
Nemá houslovou ruku!
Ta profesorova věta mě straší i ve snu.
Co to znamená, že nemám houslovou ruku? Hraji na housle od malinka.
„Doporučím vás do klavírního oddělení, Heřmane!“
Přijímám jeho verdikt. Je mistr svého oboru, ví,co říká. Navíc - já klavír miluji. Ale z tatínkových slov mi zůstane v mysli pocit jeho hořkosti. Tolik toužil mít ze mě
muzikanta-houslistu. Udělal pro to možné i nemožné.
Na minuty rozpočítaný denní program. Stereotypní obrázek mého dětství
Ale nestěžuji si, hrál jsem rád.
Úspěch se musí dostavit.
Tatínek byl vždycky přesvědčen o mém úspěchu.
Vzrušující hudba, v níž spolehlivě nacházím potěšení a radost.
Ani jsem neuvažoval o jiné dráze. Muziku mám v srdci. I v rodě. Strýc Antonín vždy s oblibou tvrdil, že jsme nejvíc muzikantská rodina celého Neveklovska. Hned po Kubelíkových a Sukových.
Kolem žaludku se objevilo známé pnutí. Ale rozhodnutí, které čekám, stále nepřichází.
Kdybych viděl svůj obličej, asi bych se nepoznal. Napětím jsem vytvořil na tvářích rej vrásek, málokdo by mi hádal čtrnáct let. Vybavoval jsem si svou radost ve chvíli, kdy mi loni oznámili přijetí na konzervatoř. Srdce se mi zastavilo. Podařilo se.
„ Bůh tě má rád,“ řekl dojatě tatínek. Víc než jeho slova mě těšilo jeho objetí. Tatínek své city moc často neodhaloval.
Já emocemi hýřím.
Nyní jsem ale sevřený vtíravými pocity, nedokážu se od nich oprostit, ačkoli jsem svou povahou optimista, předurčený vidět svět z té lepší stránky. Záchvaty paniky jsou pak ale o to silnější. Na štěstí většinou rychle přecházejí. Ale od nástupu na konzervatoř jsem si s nimi užil své. Počáteční trému před velkým jménem vystřídala frustrace z neúspěchu.
Nemá houslovou ruku.
Ta věta mě deptá!
Mistr byl velkorysý, pokud šlo o moji snahu vnitřně se s jeho rozhodnutím vyrovnat, ale zásadně odmítal moje další setrvání v jeho třídě. Sice mě nezahanboval ponižováním, ale jeho rozhodnutí bylo jednoznačné. Možná jsem ho překvapil svou houževnatostí. Objevil ve mně vytrvalost a píli.
A zručného pianistu. Často jsem mu dělal doprovázeče při výuce.
Proto mi nabídl místo v klavírní třídě. Pokračoval jsem ve studiu, ale tady jsem se od profesora Kaana dozvěděl další překvapivou novinu.
Máte malou ruku!
Pro klavír nevhodné, Heřmane.
Srazilo mě to až na samé dno propasti, odkud jsem dlouho nezahlédl ani kousek nebe.
Mohlo mě to odradit, ale neodradilo. Jen jsem pochopil, jak málo může mladý člověk rozhodovat sám o sobě. Jaká beznaděj se tehdy přede mnou rýsovala.
Uražený tatínek rozhodl dál múzy nepokoušet. Když nechtějí mého nadaného syna,doprošovat se nebudeme. Gymnázium je také škola.
Na moje výhrady nebral sebemenší zřetel.
Klasické vzdělání je důležité, s ním se v životě neztratíš.
Ani Antonínova přímluva nepomohla.
Přestoupíš do primy a basta.
Své budoucí působiště jsem trochu znal. Budova gymnázia se majestátně vypínala uprostřed Žitné ulice. Z pootevřených oken se paradoxně linul zpěv. Těšínská jablíčka. Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nevede nikam- Sokrates. Antiku zvládám dokonale. Učitelský synek.
Pro klasické vzdělání dobrý základ.
Vstoupil jsem do kamenné budovy, která mě pohltila svou chladivou temnotou. Podvědomě jsem se přikrčil v ramenech, dušička si bolestně povzdychla.
Nepříjemně mi bliklo v hlavě profesorovo kázání. Když jsem vyslechl jeho argumenty, rádoby laskavě dodal.
„Jako kantor se určitě uživíte. Sluch máte, ve školství pak dostanete místo pod penzí!“
Neměl jsem sílu na odpověď.
„Co je s tebou,Žanko?“ Laskavá starost strýce Antonína.
Nic.
Dva krásné roky na jeho vyšehradském kůru se propadají na smetiště dějin.
Na gymnázium mě přijmou bez průtahů.
Čtrnáctiletý primán.
Otevřel jsem dveře a vešel do tmavé chodby. Dříve než jsem se stačil nadechnout, objevil se přede mnou pan řídící Grešl. Sestupoval proti mně ze schodů.
Ještě jsem s ním nemluvil a přece jsem pocítil touhu utéct.
Zkoumavě na mě pohlédl. Panika. Mám se uklonit? To by bylo příliš pokořující. Potlačil jsem šílenou myšlenku otočit se na podpatku a zmizet a zdvořile zdravím. Jazyk se mi trochu lepí na patro. Možná to trochu odlehčilo mé napětí. Jdu se zapsat do školy, patřím sem, jsem jeden ze studentů. Chtěl jsem pokračovat v řeči, ale ředitel mě přerušil.
„Dobrý den. Jan Heřman?“ pozdravil otázkou.
Podléhám bludu nebo se skutečně trochu usmívá.
„Ano, prosím.“
Hlas se zpátky usadil v obvyklé tónině.
Co se stane, až mě uvede do třídy?
Slyším jeho vemlouvavý hlas. Vstřícný.
Po celém těle se mi rozeběhli mravenci. Housle. Proč jsem si nevzal housle? Docela šílená myšlenka. Co bych s nimi asi dělal?
Pečlivě jsem poslouchal jeho slova, neboť ve vakuu, v němž jsem se pocitově ocitl,to bylo asi najednou životně důležité.
Kdybych mohl uniknout na konzervatorní pranýř nepochopení, unikl bych. A rád. Nemůže být totiž horší věci než vstupovat do neznámé třídy.
Přestal jsem vnímat, před očima mi poskakovaly mžitky. Kráčel jsem však po boku ředitelově a tušil, že finále se blíží.
Mravenci na zádech zrychlovali a dveře před námi se otvírají. Kantor mi dává přednost. Jeho zdvořilost mi brnká na nervy jako na rozladěný nástroj.
Vešli jsme do prostorné učebny, vybavené třemi řadami dřevěných lavic a zavřeli za sebou. Zády jsem se lehce opíral o špatně smazanou tabuli. Proti mně stál zamračený profesor dějin a třicet párů zvědavých očí.
„Dobrý den,“ vzpomněl jsem si na dobré vychování v okamžiku, kdy jsem si byl jist, že mi hlas nervozitou nepřeskočí o oktávu výš.
„Rád bych vám představil vašeho nového spolužáka. Jmenuje se Jan Heřman a přestoupil k nám z pražské konzervatoře. Skákal jsem očima z jednoho pedagoga na druhého.
„Můžete se posadit!“ Oba se na mě současně pousmáli.
„Ano?“ Zhoupl se mi žaludek
Sedl jsem si do lavice u okna, vedle mě se šklebil zrzavý mrňous. Podvědomě jsem si vybral člověka podobné tělesné konstrukce.
„Máme zrovna historii,“ celkem zbytečně mi oznámil vyučující, dřív než jsem sesmolil omluvu, že dnes nemám žádné učebnice. „Můžete jen poslouchat, dějiny jste asi na konzervatoři neměli!“
Záměrně jsem pominul ironický podtón.
„Ne, neměli!“
Trochu jsem se uvolnil. Žádná ze situací, které jsem si od rána živě představoval, nenastala. Ředitel se rozloučil a hodina pokračovala.
V duchu jsem se uklidňoval hudbou. Vždycky mi to pomáhalo.
V hlavě jsem slyšel orchestr, ze kterého jsem paradoxně obzvlášť silně vnímal druhé housle. Asi proto, že mám pocit, že právě hraji jejich part. Byl jsem rád ,že sedím a nikdo se na nic nevyptává,protože se mi do očí draly slzy.
„Mám vám zajistit nějaké doučování?“ probral mě kantorův hlas podbarvený nečekaně vstřícnou ochotou.
„Ne, to ne,“ vyjekl jsem, jako by mě chtěl zkoušet.
Všiml si, že sedím křečovitě na kraji lavice. Gestem mě pobídl.
„Posaďte se pohodlně!“
Mluvil hlubokým, přísným hlasem, asi jako jeho literární hrdinové. Profesor Alois Jirásek. Jeho knihy jsem znal z domácího povinného podvečerního čtení
Souhlasně jsem pokývl. Obličej mi asi trochu zrudl, ale učitel se mě už dál nevšímal,pokračoval ve výkladu, zaujat směsicí dat,jež mi zněly nesrozumitelně,naprosto disharmonicky.
Konec hodiny se přiblížil rychlostí blesku. Roztěkaným pohledem jsem sledoval své nové spolužáky, ruce nervózně zapletené do sebe. Prohlíželi si mě jako exotické zvíře. Několik hochů usedlo na desku mojí lavice.
Zachycoval jsem s napětím každé gesto, jako bych mohl špatným odhadem něco nenapravitelně rozladit.
„Proč si přišel?“ Hlas se ozval vedle mě.
„Vyhodili mě z konzervatoře!“
Vyřčená pravda, bolestivý osten. Teprve když jsem ji vyslovil, došlo mi, že se vlastně hodně trápím.
„Aha!“ ozvalo se uznale. Další otázky se rázem sypaly ze všech stran. Nepřekvapilo mě, že se ptají. „Proč tě dali do naší třídy?“
Stručně jsem vylíčil průběh svého konfliktu s profesorem klavíru a probral tím své podvědomí. Nemohu se přece vzdát svého snu. Než znovu zazvonilo, ještě jednou jsem své pocity zrekapituloval.
Pak už jsem se až do konce výuky ke své minulosti nevracel.
„První týden máš za sebou!“ Vítal mě v pátek večer otec a zvedl se od stolu, kde přepisoval noty.
„Jaké to bylo?“
„Šlo to.“ Přitakal jsem.
„Byla i hudební výchova?“
Zavrtěl jsem hlavou. Uvědomil jsem si, jak moc mi hudba chybí a div jsem se nervozitou nerozklepal. Přestal jsem myslit na školu. Poprvé za celý svůj dosavadní život jsem trávil dny bez houslí či klavíru. Odložil jsem aktovku, svlékl sváteční kabát, protáhl se a vyndal pouzdro s houslemi. Otec spokojeně sledoval moji činnost a nebránil mi.
„Máš ještě hodinu do večeře!“
Hodinu. Bylo jedno, jak málo času mi zbývá. Jestli nemůžu hudbu studovat, čas mi proteče mezi prsty. Jistě se musí něco stát, nemohu skončit na gymnáziu.
Nasadil jsem housle.
Černé symboly not mě rázem pohltily, hudba prosvětluje temné zítřky.
Z muzikálního opojení ke mně proniká sestřin hlas. Maruška mi jásavě skočila do náruče. Tolik se jí po mně stýská.
Přesunuli jsme se k večeři. Juliána se snaží, jídlo je chutné. Ale nějak se teď už nedovedu tvářit, že jsem spokojený. Naštěstí malý Miroslav dokáže svým křikem vznikající napětí spolehlivě rozptýlit. Přesto nemám pocit,že je otec v nové rodině šťastný. Obě Juliániny děti jsou sice hodné,ale k hudbě mají daleko. Maruška zpívá,ale nově narozené mimino odčerpává otcovu energii. Nemá klid na zkoušení. Idylka mého vlastního dětství se ztrácí v zapomnění.
Neodkázal jsem přesně definovat své pocity, v té době se všechno zdálo neuspokojivé,jakési temné disharmonické tóny neustále pronikaly do mého mladistvého opusu.
Později jsem se divil, že jsem nezahořkl a nacházel sílu k pravidelnému domácímu cvičení. Čtyři až pět hodin po škole. Vitalita mládí.
Ulehám na tvrdou dřevěnou postel s naléhavou myšlenkou: musím se vrátit na konzervatoř.
Rychle. Co nejdříve.
Čas letí jako bláznivý,ale mně připadá,že se bezútěšně vleče. Bez hudby nic nemá smysl. Jen živořím,jako by gymnázium utlumilo všechny mé životní funkce a dusilo mě. Nejen matematika, i ostatní předměty mě trápí. Ty dvě hodiny hudby,které předepisuje rozvrh,mi nestačí.
Potřebuji hrát.
Soustředil jsem se na klavír. Zadumaně prohlížím svoje dlaně. Nezdají se mi tak malé. Černobílé klávesy je poslouchají celkem ochotně.
Otec – místy despota – trpělivě bdí nad mým hudebním rozvojem. Můj jediný stálý učitel hudby. Jeho dril mi vytvořil dokonalý prstoklad.
Už je mi to ale málo.
Jenže co dělat. Vykašlal se na mě celý svět.
Tatínek významně zakašlal a upozornil mě na chybu. Je koneckonců opravdický kantor s hudebním vzděláním a smyslem pro preciznost. Jenže zůstal za katedrou – zatímco já chci na světová pódia.
xxx
Žádné komentáře:
Okomentovat