Vstupuji se známým svíravým pocitem obav.
Ředitelna byla zavřená a napětí kolem žaludku se zvyšovalo. Opřel jsem se o stěnu a čekal.
Dosud bylo vše jednostranně monotónní. Žádost o přestup se zamítá. Váš prospěch jde valem dolů. Měl byste se věnovat matematice a jazykům, uživí vás spolehlivěji než brnkání na piano.
Nic jiného se tři roky nedělo.
Nikdy jsem do gymnaziálního kolektivu nezapadl. Připadal mi jako infantilní seskupení rádoby intelektuálů. Zoufalý prospěch z přírodovědných předmětů s tím nesouvisel. Naopak. Čím hůř jsem prospíval, i přes rozsáhlou síť kondic, kterých se mi dostávalo, tím hlubší bylo mé přesvědčení, že živit se mohu výhradně hudbou, která jediná mě těší. Byl jsem černou ovcí ve třídě. Neměl jsem nijak zvláštní význam, ale kazil jsem celkový průměr a kantoři mi to uměli dát najevo…. Trochu mi zděšením poskočilo srdce. Co když mě nechá opakovat.?
Otřásl jsem se. Nejlépe bude podívat se pravdě do tváře. Odhodlaně klepu na ředitelnu. Oběžníkem jsem byl pozván k pohovoru. Dumám nad tím už čtvrtou hodinu. Ztratil jsem i poslední zbytky pozornosti, což se samozřejmě projevilo na mých známkách. Zrovna jsem musel k tabuli, chemickými vzorci jsem nijak neoslnil.
Ve skutečnosti moje známky nemusely být tak hrozné. V posledním roce šlo víc o potřebu vzdoru. Dá se říct, že asi zbytečnou. Outsider, bez zájmu, téměř nevzdělavatelný.
Otec se mnou promluvil, když jsem přinesl druhé výroční vysvědčení.
„Jeníku, s konzervatoří se rozluč. Ale tvůj prospěch by měl být lepší. Co chceš dělat s takovými známkami?“ Podíval se na mně a věděl, že budu odporovat. „Měl by ses nad sebou zamyslit.
Odhodil jsem vysvědčení na stůl a posadil se ke klavíru.
„Slyšel jsem, že pravidelně cvičíš.“ Pokračoval
To je samozřejmě pravda.
„A proč mi to říkáte?“
Ani jsem se nemusel ptát.
„Slyšel jsi někdy o panu Mikešovi?“
Tázavě jsem zvedl oči. Tatínek mě objal kolem ramen a prohrábl moji neposlušnou čupřinu nad čelem.
Když jsem se potom s podmínkami školy Adolfa Mikeše podrobněji seznámil, měl jsem dojem, že budoucnost se trochu barví růžově. Vyučuje se podle jakési tajuplné metody, ale co víc si mohu přát. Profesor se chystá z Plzně expandovat do Prahy.
Přes horizont naděje se ovšem musel natáhnout šedavý mrak obav. Navála ho tam podmínka uspokojivého prospěchu při studiu. Nejlépe prospívat s vyznamenáním. Zasekl jsem se. Pro tento druh ultimáta nemám pochopení.
Brzy ale bylo zřejmé, že Adolf Mikeš se svou představou pražské školy uspěje, a otec mi přijetí vytýčil jako povinný úkol. Věnoval jsem se mu s rozporuplnými pocity. Chtěl jsem se zabývat hudbou,nechtěl jsem ale kvůli tomu studovat matematiku.
Spolužáci se škodolibě pošťuchovali, ačkoliv jinak jsem jim býval celkem lhostejný. Ve třídě se třiceti ctižádostivými studenty jsem většinou představoval oázu nezájmu.
Zvýšená míra mé aktivity ale neunikla jejich citlivé pozornosti. Užil jsem si s jejich škodolibou radostí z mých nezdarů stejně jako s upjatým profesorem fyziky, který konstatoval (většinou po každé hodině) moji naprostou neschopnost, která je atentátem na jeho nervovou soustavu. Hrozil mi reparátem každý rok a já odolával jen s obrovskou dávkou štěstí a náhody. Snížené známce z chování jsem ale neodolal.
Sám pan řídící mě přistihl při zakázaném koncertě. Vystupovalo sice inkognito, když jsem ho spatřil, utekl jsem na toaletu, přesto mě dostihla jeho věta:
" Výborně, pane Bartáku, výborně to dopadlo. Jen ale nevím, jak to dopadne s Janem Heřmanem na našem gymnáziu!“
Nu, nejlépe to nedopadlo. Ale nic konkrétního dosud nevím. Právě proto se teď nacházím v temném šeru ředitelského předpokoje.
„Porušil jste školní řád, Heřmane, je vám to jasné? Veřejné vystupování je našim studentům zapovězeno řádem školy. Jsem nucen snížit vám známku z mravů! Otec bude samozřejmě informován písemně. “
Neřekl mi nic, co bych po našem nešťastném koncertním setkání neočekával. Přesto jsem odcházel poměrně rozlítostněný. Hrál jsem tehdy ve vrcholné kondici. Obecenstvo tleskalo jako pominuté. Nevšiml jsem si, že by se řediteli hudba nelíbila. Asi jsem proto očekával určitou dávku shovívavosti. Marně. Co vlastně člověk může čekat od kantora.
Jediný, koho jsem z pedagogického sboru zajímal, byl profesor František Šrajer. Vystřídal profesora Jiráska v hodinách dějepisu a zeměpisu. Oba předměty byly dosud pro mě živnou půdou pro stres.
Docela jsem si oddychl. Nemohl jsem Jiráskovi zapomenout, že zabavil můj neumělý milostný dopis pro Kateřinu, kterou jsem platonicky miloval. Přečetl ho před celou třídou. Myslel jsem, že se hanbou propadnu. Navíc si neodpustil poznámku k mojí stylistice.
Byl jsem rád, že nás přestal učit. Jeho nekonečné husitské ságy jsem upřímně nesnášel.
Naproti tomu Šrajerův zájem o hudbu byl tak veliký, že jsem dokonce týden co týden chodil k němu domů přehrávat.
S panem profesorem jsme se skutečně velmi sblížili.
Našel jsem u něho nečekaný poklad.
Miloval muziku.
Doopravdy.
Brzy jsem všechny své volné neděle trávil v jeho bytě, kde jsem pilně trénoval. Pravidelné, do úmoru opakované skladby. Bytem zněla Smetanova hudba a v ní se zrcadlilo moje štěstí.
Z jeho předmětů jsem náhle nepropadal.
„Vltavu umíte výborně. Ještě abyste zítra znal i levé přítoky Volhy,“, loučil se se mnou lehkým náznakem zítřejšího zkoušení.
Vyprávěl jsem mu, jak jsem jako miminko spával ve staré base bez horního víka, prý jsem už tehdy nasával muzikálnost, jak jsem zpíval na neveklovském kůru i jak jsem do nekonečna driloval prstoklad.
Mertkeho jsem chvílemi skoro nenáviděl.
Dojímalo ho, jak hluboký cit jsem choval k mamince, jak jsem nemohl o ní mluvit, aniž bych měl slzy v očích.
Ztratil jsem ji, když mi bylo osm. Tatínek mě v době její nemoci nastěhoval ke strýci do Blatné, ale už jsem ji pak nikdy neviděl.
Třiadvacátý březen považuji za nejčernější den svého života. Bylo jí sotva třicet dva let, když zemřela. Souchotiny mě připravili o její náruč.
Toužil jsem po mateřské lásce. Tatínek byl přísný nekompromisní muž, po její smrti se ponořil do usilovné práce, do které zatáhl i mně.
Odmalička jsem znal komplex jeho neukojené hudební touhy, z něhož pramenila jeho posedlost realizovat se ve mně.
Byl to jeho bratr Antonín. Z učitelského platu ho celá léta podporoval v hudebních studiích, on si na rozdíl od tatínka své sny splnil.
Byl varhaníkem.
Založil Dvořákeum. Učil na konzervatoři. Tatínek učil na obecné škole.
Ohromující bylo, že své touhy dokázal podřídit rodině.
Své hudební sny si chtěl realizovat přese mě.
A já tvrdnul na gymnáziu.
Nevadilo mi, že se spolužáci pošklebují, když jsem rozpačitě postával před tabulí.
Nemohl jsem se nabažit hudební krásy volných klavírních odpolední.
Bydlel jsem v konviktu pro učitelské děti. Strýc Antonín bydlel nedaleko, ale choroba jeho ženy tehdy hodně omezila naše setkávání.
Její nemoc udeřila znenadání, začátek jsem ani nezachytil, ale konec mi vylíčili jako utrpení pekelné. Čím se však vymykala běžným nemocem, nechtěl strýček specifikovat.
Rázně to ukončilo můj pobyt ve strýcově domácnosti ve Vratislavské ulici na Vyšehradě. Od té doby co onemocněla, se místo, kde neustále zněla hudba, propadlo do bolestivého ticha, v němž byl jediným zvukem změněný tetiččin náhle strašidelný a podivuhodně nemelodický hlas. Strýc jí věnoval veškerou péči. Trhala na sobě oblečení a projevovala se nesmírně hystericky.
Tatínek mi později vysvětlil, že jde o duševní poruchu.
Chovala se tak přesvědčivě, že jsem občas cítil posvátnou hrůzu z jejích nově probuzených vlastností a očekával jsem nějaký nadpřirozený zázrak.
Stav všeobecného vypětí ukončil strýc, když mi našel nové bydlení v bývalé vyšehradské radnici. Když jsem odcházel, se slzami v očích mě upozorňoval:
“ Nezapomínej cvičit,Žanko!“
Brzy na to mi tatínek oznámil, že mě čeká studium na gymnáziu.
Nebral jsem ho vážně. Znal jsem jeho hudební fanatismus.
K mému úžasu svou hrozbu skutečně zrealizoval.
Pídil jsem se tehdy doma po příčinách jeho rozhodnutí, ale sestra jen jaksi zakřiknutě krčila rameny.
Pochopil jsem, až když jsem stanul svému otci tváří v tvář.
Tatínek měl v očích slzy, když mi v rozhovoru nečekaně připomněl maminku.
„Nejste také nemocný?“ napadlo mě a sevřelo se mi hrdlo.
„Ne, ale zapomenout na ni nesmíme!“
„Ale já přece na maminku nikdy nezapomenu!“
„Já samozřejmě také ne. Maminka byla jedinečná. Ale život musí pokračovat!“
Z toho jsem nebyl dvakrát moudrý, je přeci jasné, že se čas nezastaví!
Tatínek, vždy rázný, se rozpačitě kroutil, když mi vysvětloval, že se bude znovu ženit. Marie, která byla víc informovaná, mi rychle pošeptala:
“ Je to vdova! Juliana Masáková!“
Tu ženu jsem znal. Sousedka.
Vybavily se mi pravidelné nedělní moučníky, kterými nás jako „ubohé sirotečky“ pravidelně zásobovala.
Nenapadlo mě, že se stane mojí nevlastní matkou.
Popudilo mě to.
Ne snad, že se otec ožení, ale že jsem byl postaven před hotovou věc. Chvíli jsem rozladěně mlčel.
„Proto musím na gymnázium?“
„Nebuď prostořeký, Žanko. Studium sem nepleť!“
Strohá přísnost byla pro tatínka typická, přesto jsem tušil, že tady někde je zakopaný pes. Přepadla mě lítostivost.
Chcete snad zahodit léta mojí dřiny, vztekal jsem se v duchu. Měl jsem chuť křičet. Ale úcta vůči otci byla silnější. Koneckonců má právo dělat s mým studiem co uzná za vhodné. On platí. Od dob maminčiny smrti jsme ale spolu denně cvičili, samozřejmě jen etudy - to byla jeho jediná uznávaná metoda výuky, ale dala mi hodně. Prstoklad mám výjimečný.
Hned po mém prvním vystoupení v Benešově o mně psali v novinách:
“Velkým sálem burácelo piano, ačkoliv u něho seděl prcek, kterého jsme ani neviděli!“ Označení prcek se mě sice ve dvanácti letech trochu dotklo, ale jinak o mně psali velmi pěkně. Ovšem čokoládového indiánka, můj první honorář za vystoupení, jsem spořádal jako každý druhý opravdový prcek.
A po pravdě řečeno, skutečně jsem nepůsobil jako urostlý chlapec. Pohybu jsem moc nedal, hudba pro mě byla základním projevem života. Sluch, ruce, prsty jsem měl v luxusním provedení.
Když jsem se připravoval na konzervatoř, sedával jsem pravidelně za klavírem dlouho do noci. Ale sport byl pro mě takřka neznámý pojem.
Tatínek nám hodně dlouho hledal novou matku, živil nás stravou z hostince a měl pocit, že si zasloužíme víc.
Vařit se nikdy nenaučil, brzy všechno obstarávala Marjánka.
Že ho ale těžký život dovedl, až k pokusu o sebevraždu skokem do Vltavy z Karlova mostu jsem se dozvěděl až z jeho pozůstalosti. Šokovalo mě to.
Byl zachráněn a vrácen dětem i dalšímu trudnému životu. Vinil sám sebe, že ani ze života odejít neumí.
Upnul se na moji hudbu.
Cvičil jsem, opisoval noty, pokoušel se o vlastní skladby, těšilo mě, že je na neveklovském kůru pokládali za hodné hraní. Bylo mi devět, když hráli moji první skladbičku. Třeba budu jednou konzervatoře opravdu hoden. Snažil jsem se o sto šest.
Bez kamarádů jsem se propreludoval dětstvím.
Obdivoval jsem Kubelíka.
Přátelil se se Sukem.
Do Křečovic k Sukovým jsme s tatínkem občas vyráželi na nedělní vycházku.
Josefovy skladby mě fascinovaly. I on sám konstatoval, že hraji obstojně.
Mám prý měkký úhoz, což se mu hodně líbilo. Aby ne, jeho Zimní idylly jsem hrál, jak nejlépe jsem uměl.
Tatínek by své rozhodnutí ohledně mého studia měl ještě zvážit.
Dešifroval jsem v jeho tváři pevné přesvědčení a zhluboka jsem se nadechl.
„ Dobrá, tedy. Nastoupím do gymnázia!“
Žádné komentáře:
Okomentovat