Rukavice

                             Dříve- respektive nyní, ty použité:-)

                                                                   
                                       Nyní, ty nové

                                                  A jen takové letmé porovnání

Jsou to auto rukavice, opotřebované za pár let řízení. Nejsou nutnost ani potřeba, spíš takový rozmar či drobná extravagance, jezdit v rukavičkách. Nějak jsem tomu přišla na chuť a lépe se mi v nich řídí. Asi ten volant držím rozdílnou silou, když jedna je prošoupaná do roztrhání, druhá takřka černá od řazení.  A teď mám nové, krásné, pevné, ručně ušité. Ty řídí úplně samyJ. Tak jsem zvědavá, jak dlouho vydrží v této své luxusní podoběJ. Odsud to mohu pěkně evidovatJJ A také srdečně poděkovat dárcům:-)

Snídaně v kostele

Pro ty, kdo mají rádi netradiční setkávání, zde mám jednu nabídku:-). Již zítra v komunitní skupině U Jákobova žebříku. Pravidelně sem přicházejí významné osobnosti, se kterými se debatuje o aktuálních společensko-politických tématech. Namátkou uvádím například Martina Fendrycha a téma Rozdělená média v rozdělené společnosti, nebo Jakuba Kalenského a téma Hrozba dezinformací nebo Daniela Prokopa a jeho tématu, kterým je Chudoba v ČR. Všechny debaty jsou otevřené veřejnosti, takže kdokoliv může zavítat. Příští debata se tedy koná tuto sobotu. Hostem bude místopředseda spolku Milion chvilek pro demokracii Benjamin Roll.  
Adresa je U školské zahrady 1

Mefisto

A nově objevené (tedy pro mě) divadlo Troníček. Divadelní skupina Františka Kreuzmanna zde hrála svoje představení Mefisto, aneb o touze být věčně mladý. V hlavní úloze František Kreuzmann. Hezky zpracované, výborně zahrané. Přiměřeně dlouhé. Zajímavé prostředí, miniaturní prostor na Národní, hned proti hlavě Franze Kafky.  Jeviště propojené s hledištěm. Ke stolečkům si lze vzít občerstvení, ale to není ta úplně můj šálek kávy. Nemám ráda, když se u divadla (ostatně ani v kině to nemusím) jí a pije. Kazí mi to zážitek. Tak tady to tedy mají, někteří i víno popíjeli (no, byl pátek večer) ale to jsem vydržela. Mefisto to přebil. Hezké to bylo.

Síla vůně

Již řada odborníků na vysoké úrovni definovala význam vůně pro člověka. Nehodlám objevovat Ameriku, ale některé voňavé aspekty našeho života bych ráda připomenula. Už jen třeba proto, jak nám vůně vstoupily do lidových úsloví. Všichni víme, že fráze o tom, jak někoho nemohu ani cítit, vůbec nesouvisí se značkou jeho parfému. A s jakou nostalgií a láskou vzpomínáme na voňavé buchty od babičky. Vůně nám dovedou zprostředkovat silné zážitky, které už vypadaly zapomenuty. A hle, něco nás šlehne přes nos a už se odvíjí historie, která je s danou vůní spojená. Pravda, lze se zamýšlet i nad opačnou stranou věci, tedy nevůní, což je aktuální třeba v hodně mrazivých či naopak horkých dnech v MHD, ale vůně mi přijde lákavější. Ne, že bych byla na vůně nějaký odborník. Ba ani slavný román, potažmo film Parfém, mě neinspiroval (ten mě naopak spíš děsilJ). Často dokonce mívám pocit, že necítím vůbec nic. Jenomže vůně mám ráda a mnohé věci mi evokují. Věřím na vůně víc než na cokoli jiného i ve vztahu k lidem, pokud člověku někdo nevoní, je jasné, že spolu nemohou koexistovat na žádné bázi. Pokud by ale někdo dovozoval, že mě potkal nějaký silný voňavý zážitek, neměl by tak úplně pravdu. Nic, co by otřáslo mým světem vůni, se nestalo. Jen mě praštilo do nosu jaro. Pravda, trochu brzy, zejména když únor bílí pole sílJ, ale proběhla taková chvilka, dole ve Stromovce, kde jsem měla pocit, že to jaro už prostě cítím ve vzduchu. A že má jaro neopakovatelnou sílu vůně, donesla jsem si ten zážitek až domů k počítači. Za okny je pořád únorové nevlídno, ale doma voní klid a pohoda (i to může vonětJ) a v duchu už cítím jaroJ. V zásadě tedy mohu říci, že jsem prožila voňavou extázi. Když to cítíte stejně, jistě pochopíte…

Nová Atlantida

A s ní Nová scéna. Samé nové věci a nové zážitkyJ. Nu, trocha nadsázky nikdy neuškodí. Nová Atlantida je představení, které jsem před nedávnem navštívila. Po pravdě, s dost velkými obavami, nejsem milovník alternativního divadla a některé současné kusy vnímám víc jako test psychického zdraví než kulturní zážitek. Tak to tady tak úplně nebylo, byť nějaké záblesky se objevily. Ale dalo se to vydržet, kritika současného digitálního světa, trefný popis současné výchovy mládeže, agitka směrem k uprchlíkům, připomenutí záporů globalizace i obavy z budoucnosti, vše zaštítěno všeříkající otázkou, kam směřuje náš svět? Poměrně zajímavě je zde vyjádřeno, jak si nerozumíme, jak každý mluví jiný jazykem, žije ve své bublině. Chvílemi mě podvědomě napadalo, jak jsem ráda za svoji práci, že nemusím ve svém věku nosit na hlavě masku medvěda, lézt po střeše a válet se po mokrém jevišti, ale v celku mě to neobvyklé představení bavilo. Na netu avizovali hodinu třicet pět minut bez přestávky, což je snesitelné. A zejména pak tehdy, když to herci sfoukli za hodinu desetJ. Asi se jim před poloprázdným hledištěm špatně hrálo. Obří hlediště Nové scény bylo totiž takřka poloprázdné (na rozdíl od hlučícího a narvaného baru)a divák se v něm takřka ztrácel. Co bylo v následné besedě, na kterou bylo diváctvo zváno právě do plného baru, nevím, tam jsme už nemířili. Raději jsme si myšlenky o snesitelně alternativním představení rozebrali sami. Asi to stojí za vidění, ale to prázdné hlediště je deprimující.

Jarní prázdniny

Dneškem bohužel už patří minulosti. Byly letos takové opravdu jarní. Zejména ty první dny, slunce jako na jaře. Opalování v únoru, to se opravdu dalo zažít. Pak se to kapku pohoršilo, ale opravdu to byly jarní prázdniny. Hezké to bylo, jen si říkám, jestli na to jaro není brzy? Abychom pak nesplakali nad výdělkem, že přijde velké sucho. Ale už trochu prší, tak snad ne:-).
Také je dnes výročí komunistického puče, což by měl být černý den v našem kalendáři. Takový protiklad  státních svátků. Ale nic takového se v atmosféře všeobjímajícího odpuštění rozhodně neděje. Všichni si to ale vždycky nechtěli nechat líbit, proto také dnes připomínáme i pochodeň číslo 2. V roce 1969 se sebeobětoval mladinký Jan Zajíc. Ve snaze ho úplně vymazat z historie byli soudruzi dost urputní, leč úplně se jim to nepovedlo. A tak dnes připomínáme i druhého Jana z doby před padesáti lety. V naší ulici Jana Zajíce proběhlo pietní shromáždění, to jsem skoro ani nečekala. Ale bylo to až mile dojemné. 
A když už jsme v těch temných výročích, je třeba připomenout smrt Josefa Toufara, faráře, který zaplatil životem za tzv. číhošťský zázrak. Soudruzi ho umlátili. Že jim umřel pod rukama zrovna na den výročí jejich puče asi nebylo zrovna v plánu, ale stejně bylo všechno utajené, tak je to zas tak z konceptu nevyvedlo. To mě třeba mnohem víc vyvádí z klidu fakt, že ten, co ho ukopal a umlátil, komunista s takovým romantickým jménem Mácha, nebyl takřka vůbec potrestán a v klidu a v pohodě si dožil svůj život. Tím se oklikou vracím k úvodní myšlence, že jde opravdu o černý den v našich dějinách. Ostatně,  i slavný generalissimus Albrecht z Valdštejna by mohl vyprávět. Jeho bývalí přátelé ho zavraždili také 25 února, takže už v sedmnáctém století nebyl ten den zrovna výhra v loterii:-)
Nu, třeba už to nyní bude jiné a lepší:-)

Okamžik pravdy

Amerika po vraždě Martina Luthera Kinga. A pozdní objevování podrobností. Stará známá postava detektiva: Cotton Malone. Již několikrát jsem se s ním setkala  a vždy to bylo čtení zajímavé a příjemné. Doufám, že tomu tak bude i tentokrát. k řešení se nabízí zajímavé dilema, zda odhalit či neodhalit vše, co vím. Steve Berry umí psát čtivě, alespoň mně se jeho knihy dobře čtou. Jen se k nim moc nedá vracet, takže vypůjčit si je je mnohem lepší varianta než poměrně drahý kup. Pro nedělní čtení je to kniha jako dělaná.