Herečka

Je pro mě vždy radost, když vyjde nová kniha Magdy Váňové. Čtu ji moc ráda, má obrovský vypravěčský dar. Žádná z jejích knih mi nepřivodila čtenářské zklamání a v totéž doufám i od Herečky. Zajásala jsem, když jsem ji spatřila na pultě svého oblíbeného knihkupectví na Letné ve Veverkově ulici. A už je doma, začátek je slibný, příběh v anotaci také, tak jen se pustit do čtení. Navíc, taková sychravá podzimní neděle, co jiného, než dobrá kniha může zlepšit náladu. 

                                  

Podzimní lázně

Je třeba umět i relaxovat, což se třeba v lázních většinou daří náramně. Je sice už asi načase změnit lokalitu, ale najít něco tak blízko od Prahy zase není úplně jednoduché. Tady, v lázních Mšené,  jsme za slabou hodinku. Pracovní týden za námi a relaxační wellness víkend může začít. Není přeci Nic nového pod sluncem, že voda, ticho a masáže prostě léčíJ.

I na podzim

Na půl....

Na trhu práce najdete řadu návodů, jak uspět u přijímacího pohovoru, jak zaujmout v nové práci, jak se rekvalifikovat napříč všemi možnými obory. Nikde ale není návod, jak se postavit k práci pro  práci. Chci se zamyslet nad situací, kdy práce je odváděná tak nějak napůl. Ale napůl asi jen z hlediska nějakých rýpalů, protože všeobecný problém to rozhodně není. Přesto se i tak každý diví, že nás obklopuje záplava nedodělků, polotovarů či zboží na jedno použití.

Nemyslím tím jen výrobky denní spotřeby, které jsou záměrně infikovány něčím, co čeština hezky nazývá "kurvítkem," a co způsobí, že se vám výrobek rozbije hned po ukončení záruční doby.

„To neopravujete,“ radí vám žoviálně v prodejně, kde jste za velké peníze zboží nakoupili. Takže si odnesete výrobek nový, protože oprava toho dva roky starého je buď nemožná, nebo mnohem dražší než ten nový. I když nový v takovém případě zní trochu jako výsměch.

Podobné je to ale i v oborech, které žádné hmatatelné zboží nevytváří. Třeba v novinách, které jsou sice jen na jednodenní použití, i tak tam objevíte řadu neověřených informací, záplavu floskulí i vyčpělých frází. Záměrně nepřipomínám jejich cenzurovatelnost ze strany majitelů, protože v tomto případě se také jedná o prazvláštní paskvil či nedodělek. Jak může být svobodný tisk v rukou nějakých finančních magnátů, se ptám jistě nejen já, ale v podstatě jde samozřejmě o otázku řečnickou. Bohužel.

Zjistit, jak se v současnosti dbá na kvalitu a preciznost, nám většinou nedá mnoho práce. Stačí něco potřebovat, co něčeho se pustit a takřka vzápětí narazíte na řadu nedodělků, byrokratických průtahů či naprosto zjevného fušerství, že by si člověk mohl vytvořit sáhodlouhý seznam.

Je ovšem zřejmé, že sestavit manuál pro nějakou potencionální nápravu nebude naopak vůbec jednoduché. Možná je pravý důvod v neochotě něco měnit, proto se s daným stavem všichni tak snadno smiřujeme. Přitom bychom sami měli být první, kdo důrazně protestuje proti „kurvítkům“, která jsou nejen v pračkách, ale obrazně takřka všude, ve službách, na úřadech, v politice, v televizním vysílání či dokonce i v běžných mezilidských vztazích. Podobných nedodělků je v populaci nejspíš už tolik, že jsme si na ně navykli jako na nezbytnou součást moderní současnosti.

Osobně mám dokonce pocit, že jinou realitu si už ani neumíme představit. Prostě akceptujeme všechny ty nekvalitní věci prostě proto, že to tak je. A je to tak zjevně takřka všude. Myslím, že se nemýlím, když poodhalím, že hledání opravdové kvality je v podstatě asi velmi nemoderní.

Někdy zapomenu, v jaké době žiju, a ještě zkouším hledat. Zpočátku jde o vítané zpestření, napětí a dobrodružství, které po určité době vystřídá rezignované pokrčení ramen a výraz v tvářích mého okolí, jako že mi to přeci říkali.

Z toho by asi plynulo, že klíčovou roli v současném světě hraje apatie a lhostejnost. Možná to tak napovrch vypadá, ale troufám si tvrdit, že pravda je asi zase někde uprostřed. Třeba jsou lidé většinou rádi, když se od nich mnoho nežádá, když si mohou pořizovat stále nové a nové věci či se schovávat za frázi, že to prostě tak je. Aspoň někteří to tak mají.

Jasné je, že realita je mnohem složitější, než by se dalo popsat na pár řádcích krátkého zamyšlení. Na zlepšující trend si asi budeme muset chvíli počkat. Jasné ale je, že „kurvítka“ nás pořádně štvou. Zejména ta ve veřejném prostoru, která manipulují vaším názorem na situaci. Prostě takové to české vrtěti psem…. Lepší už to prostě asi nebude. 

Projektová výuka

Učit formou projektů je dnes velmi žádané, jde o módní trend a v neposlední řadě je to záležitost, která velmi dobře vypadá na efekt a škola se s její pomocí dobře prezentuje. Někdy je ale těžší nalézt pochopení u rodičovské veřejnosti, která, přes veškerý proklamovaný pokrok, často vnímá školu nejvíc přes klasickou výuku. Jinými slovy, pokud děti nesedí v lavicích a nenosí známky, je to všechno (někdy) trochu podezřelé a často se vůbec váhá, zda se děti něco naučí. Je to většinou pro školu běh na dlouhou trať, přesvědčit rodiče svých dětí, že projektová výuka má smysl. Pokud se toto podaří, je většinou vyhráno. Většinou říkám proto, že je nutné zaangažovat i děti, aby nezískaly dojem, že projektový týden znamená volno navíc. Aby nezůstávaly doma, protože ve škole se stejně neučí, aby k projektu přistupovaly stejně odpovědně jako třeba k písemce, aby prostě si z něho chtěly něco odnést. Toto vše platí v případě, že projekty chtějí dělat i učitelé. V souladu těchto tří prvků je projektová výuka jednou z nejlepších variant vzdělávání. Pokud ale jde víc o PR akci školy, kdy si vedení usmyslí, že tato výuka je navenek velmi efektivní, mediálně propagovatelná, pak jde asi o velmi kontraproduktivní počin. Učit projektově je totiž mnohem náročnější než klasická výuka. Připravit dobrý a smysluplný projekt trvá řadu dní neřku-li týdnů, učitel musí být pro věc hodně zapálený, musí vědět, co chce dětem ukázat a kam je dovést, musí mít prostředky, prostor, čas i podporu. A to jsou věci ve školství takřka nedostatkové. Když toto chybí, pak se projektová výuka stává trápením dětí i kantorů a nelze se pak divit rodičům, že projevují určitou (velkou) nedůvěru. Zejména tehdy, když se setkávají s projekty naoko, které jsou jen žroutem času a výsledek nepřináší takřka žádný. Protože jde o módní trend, chce učit projektově takřka každý. Alespoň podle mediálních prezentací škol to tak vypadá.  Že jde o náročný pracovní postup, který nemůže být všehospasitelný, už se tam většinou neobjevuje. Myslím si, že nejde učit formou projektů natrvalo, vedlo by to k určité jednostrannosti. Projekt může zpestřovat výuku, prohlubovat nějaké téma, oživit a usnadnit těžko pochopitelné věci. Není ale náhradou za rozmanitou výuku a je velmi náročný. V případě, kdy má splnit svůj účel. Často ale mívám dojem, že jde hlavně o efekt. Ono to tak hezky vypadá na stránkách školy, kde se píše, že učíme formou projektů. Jenže výsledek bývá většinou dost tristní. Prostě je to současná móda a móda je, jak známo, pomíjivá. 

Tabletizace

Elektronizace v našem školství utěšeně roste. Nedávno jsem si přečetla, že tablety mají už i v mateřských školkách a moc si je pochvalují. Když jdeme na exkurzi do muzea, mnohde se snaží poskytovat dětem pracovní listy v tabletech, aby je vůbec nějak upoutali.

Z toho usuzuji, že digitalizace se šíří napříč generacemi a jiná forma výuky než elektronická už brzy nebude považována za relevantní. Všichni budou propojení všemocnou sítí a ti, co nebudou, natož pak ti, co chtějí být off line dobrovolně, přesněji řečeno nechtějí být závislí, budou označeni za zpátečníky a posláni na smetiště dějin.

Nechci podobnou vizi příliš rozebírat, ale drobné protitabletovské filipiky si neodpustím. Nebudu strašit digitální demencí. Ne, že by snad nehrozila, ale lobby příznivců digitalizace by mě rozcupovalo. Zkusila jsem s nimi párkrát vést polemiku, ale žádná nevedla směrem, který by se dal označit za smysluplný.

Donedávna jsem se nad snahou dostat tablety do škol s určitým nadhledem usmívala, ale dneska pomalu měním názor a začínám se viditelné glorifikace všeho elektronického poněkud obávat. Pozoruji přitom děti školou povinné, které ztrácí schopnost psát rukou, dlouhodobé paměti či trvalejšího soustředění. Protože co není podané formou rychlého klipu, nejsou schopni pojmout

a vstřebat. A od nesoustředěnosti je jen krůček k povrchnosti.

 Možná jednou přijde doba, kdy dlouhodobá paměť či schopnost vytvářet vlastní hypotézy a analýzy ze vzdělávacích požadavků úplně vymizí. Všechno si přeci lze najít, vyhledat, vygooglit. Na tabletu lze psát, sledovat filmy, vyjadřovat svoje názory, seznamovat se, pracovat, prostě všechno…. A hlavně poměrně jednoduše a bez námahy, což je evidentně motto dneška. 

Děti logicky většinou obdivují všechno nové, snadno podléhají vlivu mediálních lobbistů, kteří si v jejich generaci budují svoji klientelu, k čemuž jim školy svou tabletizací zdárně napomáhají. 

   Není to poprvé, co se zamýšlím nad budoucnosti klasického vzdělávání.  O reformě školství se mluví patrně od dob Marie Terezie, která ale asi jako jediná přistoupila do slov k činům. Od té doby se vezeme na vlně sloganu, že „slova se mluví a skutek utek“. Nebo moderněji, „slibem nezarmoutíš“. Ale smysluplná reforma školství není ani na obzoru, natož na pořadu dne.

    Nemělo by se, samozřejmě, učit stejně jako v době rozvíjející se průmyslové revoluce, ale zase bychom neměli kontraproduktivně zapudit veškerá pozitiva stávajícího systému. Myslím tím schopnost něco si zapamatovat déle než dvě minuty, umět psát i jinak než na klávesnici, na které většinou datluji jedním prstem bez diakritiky a v často nesmyslných zkratkách, znát i jinou formu utváření vlastního názoru než tu, kterou přináší vševědoucí internet…

   Nejsem si jistá, jestli dnes příliš nepodléháme tlaku módních vln. Kdo nemá tablet s nejnovějšími aplikacemi, jako by neměl právo na vzdělání. Školy ukazují svoji vyspělost rychlostí připojení na internet a poměřují se tím, kdo má akčnější webové stránky či větší počet tabletů pro každodenní výuku.  Úkoly se zadávají metodou google class roomu a všichni mohou mít hezky všechno na jediném účtu od Google!!!!

 V okolí každého z nás je navzdory několika nemobilním rebelům víc digitální techniky než je svéprávný jedinec schopen obsáhnout v jediném okamžiku. Někteří žáci ( ale i dospělí)  totiž vlastní vícero tabletů, mobilních telefonů či dalších elektronických „udělátek“, na kterých při sebelepší vůli nedokážete pracovat naráz. Zdá se, že se aktivně razí heslo čím víc tím líp, proto se jedinci bez podobných zařízení snad ani nezapočítávají do mediálních statistik.

   Většinou mě to dost udivuje, protože nejsem v zásadě fanatický odpůrce moderní techniky, ale vím, že nic se nemá přehánět. Jenomže když dnešním maturantům zadám písemné práce, které jsem běžně dávala studentům před deseti lety, nezvládnou to ani premianti. Prý je toho moc a je to těžké!  

    Samozřejmě tuším, kde hledat kořeny podobného stavu současné vzdělanosti.  Vlastně je to dost jasné.  Jen to asi zní kapku zpátečnicky, ale měli bychom si položit otázku, zda opravdu chceme dětem zjednodušovat úplně všechno, včetně písma?  Chceme vskutku generaci, která neumí psát vlastní rukou, protože na všechno máme techniku? Která nezvládne základní počty, protože vše řeší kalkulačkou na mobilu? Která ztrácí schopnosti přečíst delší text a porozumět mu? Děti, co se nevydrží soustředit, pokud na ně něco barevně nebliká a nekřičí z youtube? A i tady jde o schopnost časově omezenou, redukovanou nejlépe na minuty, když už ne na vteřiny!

 Čím dřív začnou s tabletem, tím víc je tato vize reálnější. 

Jenže všichni víme, jak hezky se na školních webových stránkách vyjímá informace, že učíme s pomocí tabletů a další současné moderní techniky?!

Takový začarovaný kruh. Nicméně, přimlouvala bych se za trochu historizující klasiky, tedy víc psát rukou, cvičit paměť a vlastní úsudek. A s těmi tablety pomalu, do školky tedy určitě ne! Snad na střední školu…?

Psáno pro časopis Rodina a škola

Výlet

...letos asi počtvrté a předpokládám, že naposledy. Je to městečko půvabné, ale nic se nemá přehánět.
Přesto i po čtvrté se dala objevit nová místa, zapadlá zákoutí, překvapivé skvosty. Svým zásadním způsobem přispěl i podzim, město je logicky jiné v barevném hávu než v rozpáleném létě či v situaci, kdy s sebou vedete hrozen dětí školou povinných:-). Zůstaly samozřejmě i ověřené jistoty: stará radnice, zmrzlinový ráj nedaleko i půvabná kavárna. V Regensburgu je prostě krásně, ale letos už stačilo. Až za rok, zase:-)

Dušičky

Tajemný svátek zemřelých, který mám svým způsobem hodně ráda. Letos navíc přibylo lidí, kteří odešli na druhou stranu a kterým bych ráda zapálila svíčku. Hřbitovní tour byla tedy poněkud delší, nostalgičtější, ale já mám dušičkové hřbitovy ráda. Přidala jsem i malebný kostelík u nás na sedmičce, kde je dušičková atmosféra přímo ukázková. A krásně se do tohoto tématu hodí i pomník mladého vojáka, který padl v prusko- rakouské válce.(1866). A je posledním pohřbeným na zdejším hřbitově. Pořád se o jeho hrob starají. O dušičkách jsem mu přidala jednu svíčku i já. A v kostele svatého Klimenta svou letošní dušičkovou výpravu zakončila.