Strašidla

  Mám tento týden pracovní, změnila jsem se v táborovou vedoucí. Netrávím samozřejmě čas kdesi v lesích, pod stanem či pod širákem, na to jsem příliš velký kavárenský povaleč. Máme ve škole příměstský tábor, kde kombinujeme výuku jazyků a prázdninová dobrodružství. A večer samozřejmě, hezky domů do vlastní postýlky. Děti to baví a nás též. Zaštítili jsme si týden strašidly. Celotáborová hra je nutná i ve městě, takže takovým leitmotivem našeho týdne jsou strašidla. Začínali jsme ztraceným strašidlem, které zabloudilo v cizí zemi a muselo se naučit novou řeč, aby se vůbec domluvilo a mohlo případně strašit ve zdejších ulicích. Pravda, neučili jsme se česky,alébrž německy, ale ani česká strašidla nepřišla zkrátka. A pak, když se jedno strašidýlko zranilo, naučily se děti na něm první pomoc včetně německých slovíček. Vypravily se do Prahy, do Muzea strašidel, kde nám připravili skvělý program na míru, takže i já sem se v oblasti pražských strašidel výborně pobavila, ale i poučila.  Na výlet jsme jeli „až“ do  Ctěnic, kde sice nejsou strašidla, ale princezny. Respektive šaty princezen. Tedy, to jsem si myslela já. Jenže princezny už dosloužily J, a místo nich jsou tu středověká řemesla. Nu, nevadí, jsme flexibilní a i řemesla jsme dokázali aplikovat na strašidla J.
  Zažili jsme i táborák, který k létu a k táboru neodmyslitelně patří, a na závěr nás zítra čeká čarodějný bál. Takže strašidelný týden jak má být. Myslím, že to stálo za to. Nyní již mohu strašit profesionálně..J

Krvavé toulky Prahou

Jsa vyzvána, abych přišla darovat krev, neb je jí třeba, vypravila jsem se koncem července do horké Prahy, abych jednak splnila svou občanskou povinnost a druhak si užila toulky letním městem. Karlovo náměstí, kam pravidelně chodím, připomíná trochu válečnou zónu, je rozkopané do posledního místečka, tudíž je nutné propracovat se k němu po vlastní ose. Vykukující Emauzy mě vždycky fascinují, tak jsem si je zachytila na svůj stále fungující letitý fotoaparát.

Oddělení dárců krve se nemění, jen bylo v letním čase trochu opuštěné. Dárci jsou na dovolené, tudíž nás tam bylo poskrovnu. O to větší jsme zase měli servis, všude klid a pohoda, sestřičky se zlatýma rukama, takže šlo vlastně o takovou relaxaci.

                             Některé domy na Karlově náměstí prostě svoji historii nezapřou.

Vznikl i časový prostor na návštěvu kostela. Svatého Ignáce z Loyloy, kolem kterého sice pravidelně chodím, leč uvnitř jsem byla málokdy. Dnes tedy pobudu.

Klavír před kostelem je stopa mé oblíbené akce "klavíry ve městě". Když máte kliku, můžete narazit na opravdového umělce, mnohdy žasnu, jak lidé krásně hrají. Zde tedy nehrál nikdo, škoda. A zaujalo mě, že i před kostelem musí být židlička i piáno připoutáno řetězem, aby je někdo nepovolaný nepřemístil. Nu, jak vidno, ani svatá místa si dnes nejsou jistá ničím..

Interiér kostela je úchvatný. Vždycky obdivuji, co všechno dříve umělci dokázali. Poseděla jsem tedy v kostelním tichu a kochala se dávným uměním....

Poté moje kroky vedly k radnici. Šlo o den, kdy se připomínalo výročí defenestrace,takže nešlo radnici jen tak minout. V roce 1419 tu krváceli pražští konšelé a náboženští bojovníci. Dnes jsem tu "krvácela" já, což rozhodně nebyla žádná defenestrace, ale tak pěkně mi to souznělo. 

Byla jsem tu i před pěti lety, kdy se slavilo kulaté výročí. Tehdy zde opravdu vyhazovali z okna, ale už hezky novodobě, sofistikovaně, pěkně do měkkého.

Hned vedle je rodný dům Jeronýma Pražského, který měl tu smůlu nejen v tom, že ho upálili, ale že byl až druhý, takže se dneska o něm ani neučí. Kdo je druhý, prostě nikoho nezajímá:-)

A odtud přes několik zmrzlinových zastávek zpátky na Letnou. Hezké dopoledne to bylo:-)

Kdo umí, umí..

Přijala jsem pozvání k tvořivému odpoledni. Jelikož ale nevlastním šikovné ruce, účinkovala jsem pouze jako přísedící, neboli supervizor. Moje role spočívala v tom, že jsem popíjela lahodnou kávu a osvěžující limonádu a klevetila tvůrčím aktérům do jejich obdivuhodné činnosti. Byl jsme takové "víly co věnce vily", tedy spíše levandulové paličky vytvářely. Šlo takřka o takový letmý dotek Provence v Čechách, kdy jsme využívaly úrodu levandule a učily se novým věcem. Tedy někteří, já jen vše pečlivě zdokumentovala. Jeden výdobytek jsem si sice za odměnu odnesla domů, leč zásluhu na jeho vzniku si nenesu. Přesto se  pochlubím, protože to bylo krásné odpoledne, levandulové....

Wellness Chrastava

  Není lepší relax než se uklidit na víkend do nějakého wellness centra, kde je člověk v klidu, v péči odborníků a v pohodě zde nabírá síly. Tentokrát, v rámci dárku, jsme vyrazili až na sever, do termálních lázní Chrastava. Přiznám se, že dosud jsem je vůbec neznala. A je to chyba, protože je to skutečná oáza klidu. Alespoň tento víkend byla. Hostů bylo přiměřeně, žádný nekontrolovatelný dětský řev a jekot, příjemný personál, slaná mořská voda v bazénu i ve vířivce, vodní barJ, sauna, masáže, prostě všechno, co člověk od wellnessu očekává a potřebuje. Před nástupem do pracovního procesu, kterým pro mě bude týdenní příměstský tábor, to byl náležitý odpočinkový prostor. Pokud máte cestu kolem, doporučuji……………

Nový začátek

   S novým měsícem nám do rodiny přibylo nové miminko, malá slečna Hanička. Takže už jsem zase novopečená tetička:-). 
                                   Hezké to je:-). 
              To ovšem není Nic nového pod sluncem:-). 

  

                                       je to vlasatice. Určitě má víc vlasů než tatínek:-)

Česká pojišťovna

  Velmi často tady na něco žehrám, na Českou spořitelnu, českou povahu, české silnice, ruské turistyJ, české mobilní operátory, prostě pořád něco. Tak je na čase také něco pochválit. Jak praví staré kantorské pravidlo, chvalte, chvalte, chvalte…J

 Když mám důvod, chválím ráda. A ten nyní mám. Česká pojišťovna. Po mé nedávné autohavárii vyřídila vše jako z partesu. Hezky se o mně postarali, byli trpěliví s mojí nechápavostí i netrpělivostí, neměla jsem po dlouhé době pocit, že by mě chtěl někdo oblafnout či obrat. Pomohli, poradili. Stejně tak i v servisu. Jen jsem auto odvezla a zase přivezla. Vyřízeno, hotovo.

Moudré rozhodnutí jsem učinila, přejít k České pojišťovně.  Alespoň já takovou novou zkušenost mám, takže chválím, chválím, chválím. 

Kočárek

 Koupit kočárek ještě před příchodem miminka se z pověrčivosti nedoporučuje. Však také dneska není problém koupit kočárek kdykoliv, výběr je více než bohatý.  Nemusíme ho nikde složit shánět, stát na něj fronty či trpět představou, že ho prostě neseženeme a náš drobek bude nepojízdný. Pravda, hodně se dnes objevuje transport pomocí šátků, dítě co nejblíže vašemu srdci. Ale i tak kočárek musí být.  Jako všechno i tento druh přepravy podléhá módním vlnám, stačí pohlédnout na staré fotografie, v čem třeba jezdily naše babičky. Nízkopodlažní osmipérák je už takřka legendou.  Jeden, asi po babičce, ještě máme na chalupě na půdě. Krásný závan historie.

Stejně tak jako byly v módě někdy v době normalizace kočárky s okýnky, aby se miminko mohlo vesele rozhlížet po světě.

Zajímavé je, že kočárky přineslo v podstatě až devatenácté století, tehdy se dědily a zůstávaly trvalým rodinným majetkem. Dvacáté století pak přineslo jejich boom, v jeho druhé polovině se pak z nich stává ono spotřební zboží.  Odvozí jedno děcko a jde pryč. Neschovává se, nedědí. Naopak, pro další dítě chceme nový kočárek, nebudeme přeci vozit dvě děti ve stejném. Navíc ho mezitím upotřebí celé široké příbuzenstvo, tak je třeba rychle sehnat nový. A k němu ještě golfky, jeden starší na balkón, jeden na cesty městem, další k babičce. Prostě spotřební zboží. A ještě k tomu si dneska lze vybrat z nejrůznějších druhů, barev i cen.  Také jsme právě jeden koupiliJ.