Letní čas

 Nad neúprosně ubíhajícím časem si občas posteskne každý z nás. 

Nebo alespoň každý dospělý, protože všichni máme v paměti, jak byly prázdniny dlouhé v našem dětství. 

Dva měsíce volna tehdy něco znamenaly.

Do škol jsme se pak vraceli po nekonečně dlouhých letních dnech plných dobrodružství, zážitků

a setkávání, na která vzpomínáme dodnes. Prázdniny prostě byly v dětském pojetí času opravdu dlouhé.

 Dneska je tomu samozřejmě jinak. Myslím ohledně vnímání té délky. 

Čas se v našem dospělém vnímání nějak splašil, letí jako bláznivý. Sotva se trochu nadechneme, vybereme pár dní dovolené, už se v obchodech objevují školní pomůcky a v televizních reklamách nám vyhrožují návratem do lavic. 

 Nic nového pod sluncem. Je to dávno ověřený fakt, že v dětství má čas úplně jinou dimenzi, není to vlastně důvod k údivu. Ale před letním obdobím se většinou tyto dávné  pocity cyklicky vracejí. Jak jsou ty prázdniny najednou všude kolem nás, tak si najednou  zas a znovu  uvědomujeme, jak moc se čas zrychluje a prázdniny budou pryč sotva se stačíme trochu uvolněně nadechnout.

  Ale je docela dobře možné, že dlouhé prázdniny pocitově tak úplně a definitivně nezmizely. Možná jsme je jen přestali umět prožívat. Čas je proti nám. 

 A tak si na začátku letošního léta dávám malé předsevzetí. Zpomalit. Neřešit čas. Najít si alespoň pár okamžiků, kdy nebudu nic dohánět, plánovat ani dokumentovat.

Chvíli jen být. 

Třeba pak zjistím, že prázdniny jsou pocitově pořád stejně dlouhé jako kdysi.

 Jen je potřeba zpomalit natolik, aby se to nevymklo z  rukou:-) 

Krásné a pomalé léto