Zaskočena

Zaskočena jsem zůstala včera, když se objevila zpráva o odchodu paní Dany Drábové. Nevěděla jsem, že byla nemocná a její odchod jsem vnímala – a vnímám - jako blesk z čistého nebe. 

Měla jsem ji ráda. Ne tak, že bych s ní chodila na kávu, ale tak, jak se dá mít rád někdo, kdo svým způsobem ovlivňuje svět kolem vás. 

Několikrát jsem ji potkala osobně a pokaždé mě překvapilo, jak moc byla „normální“.

 Bavil mě její humor, vtip, inteligence, nadhled. 

Žádné velké manýry, žádné vědecké fráze, které by člověk musel doma luštit s Googlem. Mluvila prostě, chytře a s tím typickým nadhledem, který se dnes už moc nenosí. 

A humor, ten měla přesně ten suchý, inteligentní,  který miluju. 

Tím, že odešla právě teď, znovu jako by připomněla, že tedy často vedeme žabomyší spory, přitom důležité věci nám často unikají. A nikdo nevíme dne ani hodiny...

V debatě na sociálních sítích jsem vnímala, jak moc si jí lidé vážili. 

Ale zároveň se tam znovu odhaluje ta malost a primitivnost mnohých našich spoluobčanů, kteří si i v této debatě, kde je hlavní myšlenkou soustrast a vzpomínka, neodpustí svoje trapnosti.

Prostě i tady se ukázalo, že lidská malost má výdrž větší než jaderný reaktor.

I pod zprávou o odchodu ženy, která si zasloužila jen tichou poklonu, se najdou tací, co si potřebují plivnout či vyjevovat svoje frustrace nebo dokonce své politické preference...

Paní Drábová také nedávno v nějakém rozhovoru s úsměvem sdělovala, že by třetího října měla jít do penze. 

Takže byla v důchodu přesně tři dny. 

To by jeden nevymyslel, kdyby chtěl kupříkladu napsat fejeton o ironii života.

Ale ona by se tomu, myslím, usmála. Možná by řekla něco jako: 

„No, co už, aspoň jsem nemusela řešit, jestli si důchod nechám posílat na účet, nebo poštou.“

   Někdy mám pocit, že tyhle symbolické osobnosti odcházejí spolu s nějakou érou. Jako třeba Karel Čapek odešel s koncem první republiky. 

Dana Drábová také odchází v přelomovém čase. 

A teď, když už tu není, zůstává po ní prázdné místo.

Nejen v úřadu nebo v televizi, ale někde mezi námi ..

Je to prostě smutný čas. 

Je mi líto, že nás tak brzy opustila milá, vzdělaná, vtipná a empatická dáma. 

Radiační situace už nikdy nebude normální...

A jedno z našich setkání třeba tady