Zaskočena

Zaskočena jsem zůstala včera, když se objevila zpráva o odchodu paní Dany Drábové. Nevěděla jsem, že byla nemocná a její odchod jsem vnímala – a vnímám - jako blesk z čistého nebe. 

Měla jsem ji ráda. Ne tak, že bych s ní chodila na kávu, ale tak, jak se dá mít rád někdo, kdo svým způsobem ovlivňuje svět kolem vás. 

Několikrát jsem ji potkala osobně a pokaždé mě překvapilo, jak moc byla „normální“.

 Bavil mě její humor, vtip, inteligence, nadhled. 

Žádné velké manýry, žádné vědecké fráze, které by člověk musel doma luštit s Googlem. Mluvila prostě, chytře a s tím typickým nadhledem, který se dnes už moc nenosí. 

A humor, ten měla přesně ten suchý, inteligentní,  který miluju. 

Tím, že odešla právě teď, znovu jako by připomněla, že tedy často vedeme žabomyší spory, přitom důležité věci nám často unikají. A nikdo nevíme dne ani hodiny...

V debatě na sociálních sítích jsem vnímala, jak moc si jí lidé vážili. 

Ale zároveň se tam znovu odhaluje ta malost a primitivnost mnohých našich spoluobčanů, kteří si i v této debatě, kde je hlavní myšlenkou soustrast a vzpomínka, neodpustí svoje trapnosti.

Prostě i tady se ukázalo, že lidská malost má výdrž větší než jaderný reaktor.

I pod zprávou o odchodu ženy, která si zasloužila jen tichou poklonu, se najdou tací, co si potřebují plivnout či vyjevovat svoje frustrace nebo dokonce své politické preference...

Paní Drábová také nedávno v nějakém rozhovoru s úsměvem sdělovala, že by třetího října měla jít do penze. 

Takže byla v důchodu přesně tři dny. 

To by jeden nevymyslel, kdyby chtěl kupříkladu napsat fejeton o ironii života.

Ale ona by se tomu, myslím, usmála. Možná by řekla něco jako: 

„No, co už, aspoň jsem nemusela řešit, jestli si důchod nechám posílat na účet, nebo poštou.“

   Někdy mám pocit, že tyhle symbolické osobnosti odcházejí spolu s nějakou érou. Jako třeba Karel Čapek odešel s koncem první republiky. 

Dana Drábová také odchází v přelomovém čase. 

A teď, když už tu není, zůstává po ní prázdné místo.

Nejen v úřadu nebo v televizi, ale někde mezi námi ..

Je to prostě smutný čas. 

Je mi líto, že nás tak brzy opustila milá, vzdělaná, vtipná a empatická dáma. 

Radiační situace už nikdy nebude normální...

A jedno z našich setkání třeba tady

 

Povolební

 Tak je to za námi. Volební víkend. Předvolební napětí je pryč a je tu napětí povolební.

 Dopadlo to tedy ...

Bídně, řekla bych. 

Nejsem spokojená. Ale co už, hlas lidu, hlas boží.

Nicméně, něco pořád nechápu a úplně nerozumím detailům toho myšlení, které k takovému výsledku vedlo. 

 Nebo přesněji, chápu frustraci, chudobu i nespokojenost, vnímám i to, že v Praze se žije jinak než jinde, přesto nerozumím tomu, podle mého vnímání světa, tomu šílenému výsledku. 

Zdá se, že v poslední době jsou volby o tom, zda vyhraje menší zlo, nebo, jako v tomto případě, mohlo to být ještě horší....

Těšínská jablíčka:-)

I když....

Když se blíže podívám na čísla a statistiku, zas tak výrazně jiné to není, jenom ten celkový výsledek je tristní. 

Nerozumím hlavně tomu, že těm lidem - voličům- nevadí minulost, nevadí jim lhaní a podvody....?

Jinak je to vlastně odraz toho, jak se kde žije. Jak je kdo vzdělán, jaké má podmínky pro to, aby žil důstojný život. 

A když se na to ti v čele povyšují, respektuje to neřeší, pak asi není divu, že pak voliči skáčou na sliby, někdy i velmi laciné.

 To je vlastně i logické. 

Když třeba kouknu na venkov, třeba jen malý kousek za Prahou, kam často jezdíme, tak je tam všechno jinak. Žije se hůř. 

Příklad,  třeba doprava! Ta je tam většinou taková, že nemít vlastní auto, jste vyřízení. Nějaká dopravní infrastruktura vlastně neexistuje. A když už existuje, tak je nárazová, ezdí tak dvakrát za den a samozřejmě za ni všichni platí. 

Ne snad, že bych měla něco proti placení za dopravu, ale kupříkladu v Praze jezdí děti MHD do patnácti let zdarma. Když máte lítačku, jezdíte po celé Praze cca za deset korun denně. Senioři zase zdarma...

Tam nikoliv, všichni pěkně platí. 

Dobrá, tak když už platí, ať to jezdí...

Jenže ono to moc nejezdí.

Jezdit tak stejně musí většinou autem, protože těch spojů je minimálně. 

A z Prahy jim vláda pořád hrozí, že ta jejich stárnoucí auta budou muset vyměnit za předražená elektroauta... Třeba.

   A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Není lékař, není pošta, za nákupem jedině autem. Není ani moc pracovních příležitostí, ale tady se dá dojíždět za prací do Prahy. 

A ani si nechci představovat, jak se žije ještě dál, kupříkladu v oněch tzv. vyloučených oblastech, když tohle vidím padesát kilometrů od Prahy. 

Nechci to dál všechno vypočítávat, rozumím tomu, že za tím výsledkem je silná frustrace. 

A také asi, všichni jsme jiní, každý si volí podle svého. To je vlastně dobrá zpráva...

Jen nemohu pochopit, a to už roky, že tolika lidem nevadí minulost, Stb, podvody, nerespektování zákonů a další atributy, které vlastně už roky proplouvají veřejným prostorem a nic se s tím neděje. 

Znovu mě i napadá, jak třeba vychovávat děti a nabízet jim nějaká morální pravidla, když 

v reálu vidí, že funguje něco jiného? A funguje to tedy velmi intenzivně, když vidím, jak dopadly volby.

A to je jen jedna z mnoha otázek, které mě v době povolební napadají...

No, uvidíme

Je jasné, že nás čeká velmi turbulentní čtyřletka...

Básník

 Dnešní čtení je takové náročnější, ale zajímavé. Je to tak trochu návrat, kdysi jsem se tím už pokoušela prokousat. Teď se vracím k některým zajímavým pasážím. Pro inspiraci.

Z nějakého důvodu je básník Ivan Blatný dnešní veřejnosti méně známý.

 Alespoň soudě podle náhodných dotazů, které jsem rozhodila po svém okolí a mezi studenty. 

I proto je tato kniha zajímavá, přibližuje nejen jeho život, ale i dobu, která ho formovala a nakonec i zlomila.
Blatný byl totiž zvláštní úkaz. Působil jemně, někdy až neprakticky, jako by se o běžnou realitu otíral jen letmo. 

V Brně, kde vyrostl, se pohyboval mezi básníky Skupiny 42, ale nikdy nehrál roli „tvrdého chlapa“ literárních kaváren. Byl laskavý, zdvořilý, se sklony k melancholii ,a možná i proto tak dobře slyšel na jemné tóny každodennosti, které pak proměňoval ve verše.

Po únoru 1948 odjel na stipendium do Anglie a už se nevrátil.

 Jenže místo svobody přišlo osamění a úzkosti, které přerostly v psychické onemocnění. 

V britských psychiatrických léčebnách pak strávil zbytek života .

V nemocnici byl známý jako „ten zdvořilý český básník“ – kultivovaný, nekonfliktní, s notýskem v kapse.

A k neděli také patří třeba hudba. Fascinuje mě kreativita České filharmonie. Teď, kupříkladu, jejich další dokonalé video, které zve na japonské turné. 

Jsou super

Ztráta třídní knihy

 Vyšetřování ztráty třídní knihy už dnes napsat nelze. Navíc asi  brzy i nastane doba, kdy noví čtenáři či diváci klasických her Járy Cimrmana nebudou vůbec chápat, co tím autor vlastně chtěl říci. Třídní kniha ve fyzické podobě???

Třídní knihu lze dnes tak akorát hacknout, stejně tak jako žákovskou knížku, která už dávno ztratila ten romantický nádech toho, že jste ji třeba mohli ztratit, schovat nebo mít dublovanou. Zatajit známku nelze, rodiče ji vidí dřív, než si student sám uvědomil, že mu do systému přistála třeba další nedostatečná. 

Dřív než si ji sám všimne, už má hovor od táty, co že to zase blbne, zatímco maminka rozladěně volá příslušné kantorce či kantorovi, jak to, že dal jejich drobečkoví špatnou známku, když on se tak učil…

   A zatímco některé věci a symboly jsou dávno na smetišti dějin, jiné vytrvale přetrvávají. 

Třeba školní inspekce. 

Pedagogický svátek, řekl by Cimrman.

 Jak jinak také označit situaci, kdy se na vás chodí inspektoři podívat jak do zologajdy.

 A pak vás i hodnotí, zda se dost usmíváte, píšete čitelně na tabuli, jste empatičtí, střídáte aktivity, jste kreativní, zkoušíte, známkujete, hodnotíte formativně i neformativně, motivujete známkami, ale zároveň je lépe neznámkovat, protože to děti stresuje, zda stíháte reflexi hodiny, motivujete, víte, kdo je SPU, OMJ, umíte je okamžitě vyjmenovat a reagujete prostě na všechno, nejlépe naráz…

Prostě pedagogický svátek.

 A hezky pěkně postaru, žádná digitalizace. 

Někdy to vypadá, že cílem je najít nějakou chybu za každou cenu, vystresovat všechny kolem a pak si odejít jinam. 

Asi to tak nebude, chápu, že kontrola je třeba. Ale je to celé takové divné. 

Také jsem kdysi dávno zažila až šikanu ze strany inspektorů, ataky a naprosto nesmyslné reakce. 

To tedy dnes nezažíváme, ba dokonce paní inspektorka na naší hodině byla vlídná a příjemná. 

Nicméně, je to zásah do fungujícího školního organismu. 

Stres měly i děti, některé se bály promluvit. Jiné zase neobvykle zlobily, / to většinou dělají ti malí/. 

Je to pro ně neobvyklá situace, tak se chovají jinak. 

Všichni se prostě chovají jinak. 

Hlavní stres je v tom, zda budou v pořádku papíry. 

V době digitální je to jistě trochu schizofrenní, ale když vidím, jak třeba v době voleb fungují 

e – doklady, tak už se ničemu nedivím. 

Kontrola jde po papírech, i když cílem školy má být něco jiného. 

To se ale blbě kontroluje. 

  A digitalizace, tak ta se zatím daří právě jen u těch žákovských knížek. 

A tam mi to třeba přijde škoda, elektrožákajdu si neschováte do budoucna a ukazvat někdy v budoucnu třeba svému potomkovi žákovskou archivovanou někde v cloudu je rozhodně méně zajímavé, než vyhrábnout ze šuplíku svoji vlastní fyzickou stopu svých žákovských let. 

Ale elektrovolby by naopak třeba byly fajn. Leč nejsou. Zatímco e-žákovská je.  

Jenže je to jako s tou inspekcí. 

Přes ten papírový svět je to pro ně zatím jednodušší.  

Vždyť ten největší stres v české škole stále točí kolem šanonu s razítky.

Vlastně to má i něco do sebe. 

Protože v papíru je přece jen kus jistoty. 

Ztratíte třídní knihu? 

Drama! 

Ztratíte digitální třídní knihu? To je jen další update.....

Tak hlavně, ať máme všechny ty papíry v pořádku😊

Říjen v sedle

 Říjen má v sobě trvale zakódováno něco z atmosféry Velké pardubické. 

V říjnu totiž i ti, kdo jinak koně vnímají jen z pohlednic či filmů, najednou vědí, co je Taxisův příkop a proč se mu říká strašák závodiště. 

Jednou za rok se i ti největší nejezdci posadí k televizi a sledují, jak se jezdci s koňmi řítí oranicí, mizí za Irskou lavicí a znovu se objevují v cílové rovince, kde si i laickému divákovi napětím tají dech.

Napadá mě, že i ten závod je hodně podobný právě probíhajícímu měsíci. 

Spolu s říjnem totiž přichází klasická podzimní oranice v podobě práce a povinností, do kterých se nám často ani nechce, protože jsou ponejvíce zahalené ve tmě nebo sychravé mlze. Mnohdy se proto před námi rýsuje naše vlastní Irská lavice, nějaký náročný úkol, jednání, zkouška, kterou je třeba s velkým úsilím přeskočit. A občas se někde objeví i náš osobní Taxis, místo, kam se díváme s trvalými obavami, ale nakonec ho nějak zdoláme.

    V říjnu prostě máme dostihy všichni. Není to pohodové nedělní závodiště za městem, ale každodenní ulice plné spěchajících lidí, neodkladných povinností a přeplněných tramvají, mezi kterými si musíme najít cestu, tempo a rovnováhu. 

Někdo sází na jistotu a běží krátkou trasu, jiný si troufá na celý okruh s překážkami. 

A stejně jako na pardubickém závodišti, i tady má každý možnost volby, poběžíme naplno, s bičíkem v ruce, na pohodu a dojetí nebo se jen tak projdeme v klobouku a budeme jen elegantně sledovat dění?

 Říjen je zkrátka možné vnímat i jako takový náš vlastní dostih. Sami si rozhodneme, jestli ho poběžíme v plném cvalu, nebo si ho užijeme v mírném klusu, s pohárem teplého čaje v ruce.

 Tak ať už v říjnu ponesete startovní číslo, nebo jen jemně zdvihnete obočí nad tempem ostatních, přeji vám šťastný doběh. 

Bez pádu, bez šrámů – a hlavně s pocitem, že jste si ten svůj dostih užili. Nejdůležitější je totiž zůstat v sedle, v tom svém.

 

 

Analogový svět

 Všechno je dnes digitální. Kalendáře, hodinky, cesty, lásky. Všechno bliká, vibruje, připomíná, měří. 

A hlavně, neustále se to aktualizuje. 

Vždycky v tu nejnevhodnější chvíli.

 Třeba když nutně potřebujete najít cestu k zubaři, ale mapa se rozhodne, že teď zrovna musí stáhnout novou verzi sama sebe. A co že máte mezitím dělat vy? No, počkejte. Sedněte si. Dýchejte. V klidu. Zůstaňte offline.

V analogovém světě se tohle nestávalo. Papírová mapa se nerozpadla do kostiček, když jste si zrovna potřebovali zkontrolovat kudy jít dál. Hodinky vám neřekly, že potřebují restart, než vám ukážou, kolik je. 

A kniha… kniha se nikdy neodmítla otevřít, protože nemá nejnovější firmware.

Říjen je v tomhle taky trochu analogový.

 Má v sobě něco z těch dob, kdy se svět neřídil podle algoritmů, ale podle počasí. Nepotřebujete připojení, abyste poznali, že začal podzim. 

Stačí vyjít ven. Listí křupe pod nohama, ráno se vám už nechce z peřiny a vzduch má najednou jiný tvar. Klidnější. Méně ostrý.

V říjnu se nic nesynchronizuje. Všechno je prostě tam, kde má být, listí na zemi, kaštan v kapse, čaj na stole. 

Nic se neseká, jen občas vítr. 

Je to měsíc tichých přechodů. Mezi dnem a nocí, mezi zelenou a hnědou, mezi světem venku a tím uvnitř. 

Jako by si svět zase na chvíli vzpomněl, že se dá žít i bez aktualizací. A že ne všechno musí být nové, rychlé a chytré.

Možná bychom si to v říjnu mohli připomenou. Odinstalovat na den realitu. Vypnout obrazovky, zapnout deku. 

Číst si papírovou knihu bez procent načtení. Psát tužkou, která nikdy nevyžaduje souhlas s podmínkami použití.

A když vám zrovna něco nejde? No tak to prostě nejde. V analogovém světě to neznamená, že jste selhali. Jen že je třeba chvíli počkat. Anebo jít jinou cestou.

Říjen to ví. A neotravuje vás s tím. Jen tiše listuje stránkami světa.

Psáno pro Listy Prahy I

 

Duchové

 Říjen je vlastně měsícem převleků. A duchů

Jde o čas, kdy se do výloh stěhují dýně, do ulic podzim a mlhy, do hodin nový čas a do kalendářů letos i volby. 

V centru města sice ještě pořád potkáte turisty s mapou, v parcích pak už i děti s kaštany, ale narazíte i na kostlivce s plastovým kyblíkem. Halloween u nás totiž trvale zdomácněl. Rej masek může vypuknout.

Ale pokud chvíli a pozorně postojíte, možná zahlédnete i někoho, kdo si zkouší masku „člověka, který to s námi myslí dobře“. 

Volby jsou totiž už na dohled. 

 V říjnových obchodech vládnou dýně a čarodějné převleky. 

Na hřbitovech zatím ticho a předdušičkový klid. 

Ve společnosti tepe rozdivočelý předvolební šum. 

Někdy je proto těžké rozeznat, kdo je jen sezónní strašák a kdo duch minulosti, co se znovu dere do popředí.

 A právě proto má letošní říjen zvláštní sílu. Je to měsíc, kdy si připomínáme, že jsou pořád mezi námi. 

A že některé duchy stačí rozesmát. 

Další zase musíme vytěsnit.

A jiné je třeba zastavit včas. 

Když jsem ale viděla bizarní předvolební šoty těch, co aktivně vstupují do letošních voleb, zdá se, že něco zastavit už ani nejde. To je halloween už teď, ne až na konci měsíce...

  No, ale v kostce, ať už v říjnu slavíme cokoli, všechno to má jeden společný motiv: nenechat se ovládnout strachem. Ani z toho, co číhá v temném koutě, ani z toho, co nám někdo zkouší podsunout jako „jistotu“.

Tak si v říjnu klidně rozvěste světýlka, zapalte svíčku, oslavte vznik neexistujícího státu,  a nebojte se duchů. Ani těch strašidelných, navracejících se ze záhrobí ( z politického záhrobí), ani těch převtělených či reálných. 

Ať vám říjen přinese světlo v dýni, smích na ulici, pohodu doma, klid na duši a úspěšné rozhodování u volební urny.

Takový říjnový, dobře maskovaný, ale pozitivní, zážitek. Koktejl z mnoha ingrediencí. Nebo jen prostě správný převlek,