Zámky na Loiře

 Asi nejvíc zámků na metr čtvereční. Klasický turistický výlet po Francii. 

Již jsem ho kdysi absolvovala. 

Tentokrát podruhé. 

Sice jsem se zařekla, že do Francie už autobusem nikdy, je to šílený způsob cestování. 

Pokud tedy opravdu výjimka potvrzuje pravidlo, pak na tom stále trvám, leč s dětmi jsem do Francie jela. 

Ráda.

Šlo o sympatické třídy, o krásná místa, o Francii, v neposlední řadě to bylo i jako pracovní cesta, tak proč ne. 

Vztah k autobusovému cestování se tím nezměnil, je to fakt peklo. Třeba jen než přejedete Německo a dostanete se do země galského kohouta. Spát zkroucená na sedačce. Čistit si zuby na benzínce, uf, hrůza. 

Navíc  nám to celé, už tak nepohodlné cestování, zkomplikovala nehoda na německé dálnici. Naštěstí ne naše, to je ta lepší stránka věci. Ta horší byla, že jsme uvízli na zavřené dálnici 

a strávili tam sedm hodin. 

Hrůzných sedm hodin bez pohnutí. 

Logicky nám to zkomplikovalo i následující program.

Jsem ráda, že mám tuhle etapu cestování za sebou, byl to takový hororový autobusový výlet proti proudu času. 

Ale ta sladká Francie. To je prostě krása. 

Program zájezdu byl fajn, takže se zážitkům budu věnovat jednotlivě. Zámky na Loiaře 

a magická Bretaň.

Začít  jsme podle itineráře měli na Chambordu. Těšila jsem se. Prý 440 místností. K tomu přes tři sta komínů. 

Vůbec nechápu, jak to mohli postavit. A pak vytopit, uklízet...? 

No, to jsou ale takové přízemní starosti.  

Chambord jsme totiž právě kvůli zdržení museli oželet, ač je to asi nejkrásnější ze zámků na Loiře. I mnozí studenti jeli hlavně kvůli němu. Ale nebylo nám přáno. 

 Snad tedy někdy příště...

Začali jsme nakonec až v Blois.  

I to je samozřejmě krása. Je to půvabné město a hezký zámek. Navíc tady psal své balady i slavný rebel Villon. 

Ale známější je asi zdejší působení Leonarda da Vinciho, který zde vyprojektoval slavné točité schodiště.

Tady jsme i nocovali, uprostřed města, s výhledem na všechny ty krásné historické stavby.