Sportem ku zdraví

....a k trvalé invaliditě, dodávají cynikové, když komentují váš úraz, který jste si přivodili při sportovní aktivitě. 

Také se říká, že v zdravém těle zdravý duch. A staří Řekové, blahé paměti, ctili ideál kalokagathia, což znamená tělesný i duševní soulad. Abychom jen nesportovali a nezapomínali myslet, stejně jako  abychom se jen nevěnovali studiu bez pohybu. Krásná myšlenka. Leč asi, jako mnoho jiných, zapomenuta.

Mám poměrně kladný vztah ke sportu. Aktivně i pasivně. Zajímá mě a něco o něm vím. Vnímám ho jako důležitou součást života. 

Ale učit sportovce, to je zjevně, řečeno sportovní terminologií, docela prohra. Asi jejich koncentrace ve větším počtu než malém je dost destruktivní. Nebo je to možná tím, že jde převážně o zástupce kolektivních sportů, kteří individuálně moc vynikat nepotřebují, nevím. 

Ale je mi jasné, že mnohé rozhovory se sportovci nejsou záměrně a záludně sestříhány či pozměněny,  oni tak hloupě opravdu reagují.

 A to jsou ještě lidé, kteří už něco dokázali. 

Ti na prahu sportovní kariéry, tedy té kolektivní, nemají ani to. Tolik absolutně prázdných výrazů v obličeji při výuce, bizardních odpovědí a absolutního nezájmu o jakoukoliv formu vzdělávání, to jsem už dlouho neviděla. Nebo spíš, asi ještě nikdy neviděla. A že jsem viděla už hodně:-)

Ani klasické české, že ve zdravém těle zdravý duch tady neplatí, natož idea řecké tělesné i duševní krásy.  

A to nemluvím o nějakém chování. Tady je to viditelné zejména u chlapců. Rozcapené sezení typicky provázené občasným poškrábáním se v rozkroku, normálka ne, komentuje podivení ze stran kantora. Stejně jako čepice či kapuce na hlavě v místnosti. „Jsem hokejista, to je styl…“

K tomu samozřejmě patří nezaměnitelně pubertální tón, který nelze písemně zprostředkovat, ale který celému výjevu dodává nezaměnitelný charakter absence jakékoliv inteligence, nikoli originality, jak by se třeba nezasvěceným mohlo  třeba zdát. 

Děvčata z kolektivních sportů působí ještě děsivěji. 

Nu, dost radikálně jsem přehodnotila svůj vztah ke sportu. Respektive tedy ke sportovcům, alespoň v této instantní školní podobě. Říkám si, proč vlastně šli studovat?

Jistě, zdá se to být zodpovědné, ale ten absolutní nezájem a neochota tu kladnou premisu totálně přebíjejí. To není zodpovědné, to je spíš nepochopitelné. 

No, uvidíme, bude to opravdu výzva, něco je naučit. Vyjít s nimi. Zaujmout je. Prostě udržet míč ve hře😊

A je docela dobře možné, že vytvořím nové přísloví. Sportem k trvalé apatii. Nebo ve zdravém těle alespoň nějaký duch. Či sportem pomalu ale jistě do blázince😊