Muž bez minulosti

Včerejší divadelní počin ve mně zanechal poněkud rozpačitý dojem.  Šli jsme na divadelní trhák roku, lístky sehnat bylo naprosto vyčerpávající, tudíž následovalo obrovské očekávání. Ale znáte to, když se na něco těšíte…Nemůžu říct, že by to byla z mého pohledu hrůza - tedy krom začátku, který přetékal nepříjemnými zvuky, které v malém prostoru Dejvického divadla byly dost intenzivní.  Nejvíc mě dostala jídelní scéna. Já, která se vyhýbám hromadnému stolování, jen s málo lidmi vydržím u stolu, jelikož krom srkání a mlaskání, které je u nás takřka národním sportem, nemohu vystát ani další zlozvyk, a to je mlácení lžíce či příboru do talíře. Tak toho mi herci, pojídající zde erární polévku, dopřáli požehnaně. Už jsem se v zoufalství skoro chystala opustit prostor, když zvukové drama naštěstí utichlo, a začal se rozvíjet příběh muže bez minulosti. Nu, po několika desítkách minut mě dokázal vtáhnout do děje, celkem mě osvěžila hudba, která se prolíná celým příběhem, a některé herecké etudy opravdu stály za to. Ale ve finále mě nejvíc potěšilo, že divadlo bylo krátké a bez přestávky, a tudíž jsme se domů dostali v normální hodinu. Ovšem neodcházela jsem plna energie, naopak, prohloubilo to moji podzimní depresi. Takže, podlé mého, Muže bez minulosti jen na jařeJ. Jedno zjištění mi to ale přineslo. To, že je Muž bez minulosti představením roku, oceňováno na všech frontách, znamená, že divadlu ale vůbec nerozumím. Minimálně tomu současnému. L