Prodloužený víkend

 Dnešní volný pátek bych si nedovolila nazvat prázdninami, natož pololetními. 

Prázdniny si představuji jinak, stejně jako konec půlroční práce. Dnešek je docela obyčejně prodloužený víkend. 

Malinké nadechnutí před druhou půlkou školního roku. 

Pravda, někde prázdniny navazují, už od pondělí začíná rotující cyklus jarních prázdnin. Ale jen někde. A dneska je jen volný pátek.

 Věnovaný údržbě, kosmetika, kadeřnice, sauna...

A připomínám si  roční výročí v jiné škole. Dnes už tedy skoro domovské, ale je to proces....

  Pololetí včera skončilo. A škola jde vytrvale dál.

 Místo slavnostního předání vysvědčení dostaly děti do ruky výpis. Takový školní e-shop: hodnocení k nahlédnutí, originál si můžete stáhnout doma. 

A dnešní pololetní "prázdniny?" 

Také v rytmu doby. Takové tik tokové video. Jeden jediný den volna. Žádné velké pauzy, žádné oddechnutí, jen krátké nadechnutí před druhým kolem.

   Kdysi bylo pololetí časem, kdy se hodnotilo, bilancovalo a slavnostně se odevzdávaly výkazy pololetní práce a originál vysvědčení. Šlo se na oslavu do cukrárny, rituál oslavy 

a ocenění půlroční práce. To si myslím, že by děti měly mít i dneska, vnímání nějaké předělu. A tím vysvědčení ( výpis) snad pořád je? 

Nebo ne? Těžko říct, když se na žádnou pauzu nehraje. 

 Pololetní den volna je sotva znát – ve čtvrtek škola skončí, v pondělí zase začne a jede se dál. Všechno je jinak.

A přitom se toho za těch šest měsíců stalo tolik! Nová látka, nové známky, nové zkušenosti, možná i nové vztahy a určitě nové zážitky....

 Jenže to školní kolo času se točí stále rychleji. Druhá polovina roku začne dřív, než si vůbec stihneme pololetí uvědomit....

Takže hodně štěstí do dalších měsíců. 

Koneckonců, druhé pololetí uteče ještě rychleji. A pak už tu bude konec roku – a ten už, naštěstí, pořád slavnostní je. 

A jsou po něm pořádné a opravdové prázdniny:-)

Včera a dnes

 Blíží se konec pololetí, dnes si děti ponesou domů vysvědčení. Tedy přesněji řečeno, výpis, protože originál vysvědčení se už roky dává jen na konci roku. Aby se pololetním předáním neponičil. 

Výpis samozřejmě také bude jen tam, kde není slovní nebo třeba obrázkové hodnocení, doba je pestrá a školy tedy (snad) také. 

 U nás se předává výpis. Děti půjdou do školy, celý den se budou učit a  během dne si vyzvednou výpis, kde budou zaznamenány jejich předměty, známky, zameškané omluvené hodiny / i neomluvené/, číslo ve třídním výkazu a bůh ví co ještě. 

  Napadlo mě, jak moc se tady doba posunula. Pro mě to vlastně skoro nic navíc neznamená, jen mít známky v systému. Ten pak všechno spočítá, zprůměruje i vytiskne. 

  Zažila jsem  dobu, kdy bylo všechno jinak. Ještě se psalo. Ručně.

 Nejprve jsem samozřejmě musela každému jednotlivému dítěti spočítat zameškané hodiny, vypočítat  požadované průměry, zanést ke každému do jeho kolonky. Proškrtat třídní knihu

 a posléze usednout ke stolu a ručně každé jedno vysvědčení napsat. 

Kdysi dávno i předměty, pak už jen známky. 

  Doplnit hodiny a pochvaly, případně napomenutí. Pokud možno pečlivě, bez ztrát, protože zakoupený tiskopis nebyl zadarmo a kazit se moc nedoporučovalo. 

Pak podepsat a předat. 

  Dneska jen vytisknu, ještě ani ne já, ale centrálně se všechny výpisy vytisknou v ředitelně. Pohodička.

  Jen mě tak napadá, kam se poděl ten čas? 

Jak se to všechno dřív dalo stihnout? 

No dalo, samozřejmě. Jen už nevím jak. Někdy jsem psala i čtyřicet vysvědčení naráz. 

Dnes je maximálně tak podepisuji. 

Nechci sarkasticky tvrdit, že toto je jedna z mála jasně viditelných změn ve školách, ale změna to je, radikální. 

Jen na otázku, kam se ztratil ten čas, úplně odpověď nemám. 

Asi jako když zmáčknu knoflík u pračky a tvrdím, že dneska bylo "velké prádlo," prala jsem!!

Babička by se tomu určitě od srdce zasmála, tohle že je praní velkého prádla:-)?

Čas má prostě dneska jiné dimenze:-) 

A zítra tedy volný pátek....

                                                    

                                                          

Pět měsíců

 Dneska takové pětiměsíční výročí. Ještě to úplně nejsou narozeniny v pravém slova smyslu, ale na druhou stranu, na co bychom čekali. 

Jsou to narozeniny. Tady a teď. 

Pět měsíců...

Pořád ještě myslím na to, že když se narodil, 29. srpna, tak byl Tobiáš v pohodě a rozhodně by mě nenapadlo, že o pět měsíců později budeme mít doma jiného pejska. 

Máme. 

Už je docela šikovný, zvládá odloučení i hygienu, chodí na masáže i kosmetiku, kámoší s mnoha pejsky z celého širokého okolí. 

Roste jako z vody, ale pořád je takový sameťáček, trochu jako plyšová hračka. 

Je to lump i mazel. 

Snaží se. 

Někdy se tedy nesněží, lumpačí a dělá alotria. 

A pak se přijde udobřit. A je to mazel

A ještě Tobíček. I on by měl narozeniny, byl také 29. Ale května. Měl by tedy sedm let a  osm měsíců

Měkké cíle

 Tvrdá doba vyselektovala prapodivný pojem měkké cíle, což je termín, se kterým se 

v poslední době setkáváme víc, než jen v malém množství. A víc, než by se nám líbilo.

A jelikož školy bohužel do kategorie měkkých cílů patří, snažíme se být připraveni. 

Měkké cíle tedy bylo i cvičení, které u nás v pondělí proběhlo, Cvičení a přednášky, abych byla přesná.  

Pojem  měkké cíle se v zásadě nejvíc používá zejména v souvislosti s bezpečností a prevencí proti teroristickým útokům. Proti osamělému střelci. Či proti další anomálii, která vás uvrhne do stavu ohrožení. A školy jsou na ráně dost často, bohužel. 

Pro zajištění bezpečnosti měkkých cílů se již automaticky zavádí preventivní opatření, jako jsou kamerové systémy, vyškolení pracovníci nebo bezpečnostní kontroly.

A cvičí se. 

Protože těžko na cvičišti lehko na bojišti. 

Pravda ale také je, že na šílené věci není nikdy nikdo dokonale připraven. Ale bez přípravy by to asi bylo ještě horší. 

Tak jsme cvičili.

Celé pondělní dopoledne. Ale nejen bezpečnost, ale i první pomoc a další nezbytné prvky nutné pro přežití. 

Zajímavé to bylo, ale byl klid a pohoda. To se to pak uniká a zachovává klid. Dokonce i před požárem odcházíme spořádaně ve dvojicích. 

Naostro by tomu tak zcela jistě nebylo. Ale snad zůstanou nějaké automatické návyky. Nebo ještě lépe, nikdy to naostro nezažijeme.

Ono i během tréninku je to divný, že jste "měkký cíl!"?

Osvětim

 Dnešní historické výročí je vlastně prvním z řady těch osmdesátkových připomenutí konce druhé světové války.

Před osmdesáti lety byla osvobozena Osvětim. Dnešek je tedy dnem památky obětí holocaustu. 

Připomenutí událostí, které nelze ani pochopit, ale ani zapomenout. Není to totiž až tak dávno, co se všechny tyto zvrácenosti děly. 

Nechci se o těch šílenostech rozepisovat, od toho jsou tu povolanější. Chci jen upozornit na pořad Daniela Stacha Hyde park civilizace, kde pan Tomáš Kraus mluví o holocaustu. 

Jeho rodiče Osvětim přežili. On proto mluví jako velmi povolaný, má ty příběhy od těch nejbližších.

Jeho syna jsem kdysi učila, mám tedy k němu tak trochu blíž. 

Vím, že je to skvělý spisovatel a vypravěč. 

Z jeho vyprávění o koncentračním táboře ale mrazí. 

Podívejte se na Hyde park civilizace. 

Já to pustím studentům, je to pro ně jako zpověď pamětníka.

A pro nás ostatní hodně dobře udělaný dokument. Abychom nezapomínali. Ani osmdesát let poté.

 

Viktorín

 Se smutkem v duši jsem přijala fakt, že už mezi námi není Viktorín Šulc. Zemřel v pátek, po těžké nemoci. 

Autor detektivních příběhu, muž s neobyčejným darem pro humor, vypravěčským nadáním a schopností dokonale glosovat život kolem nás.

Patřil k mála spisovatelům, které osobně znám, jeho přátelství jsem si nesmírně cenila a jeho práci obdivovala, byť témata jeho knih nikdy nepatřila k těm, které jinak vyhledávám.  Však také patřil k "mordpartě" a té se člověk vždycky raději vyhne.

Ale jeho knihy jsem si s chutí / často i s husí kůží"/ přečetla, jeho detektivní příběhy 

v televizi ráda sledovala. 

Mrzí mě, že už tady mezi námi není. 

Jako vzpomínku na něho připomínám třeba dávnou Agenturu Puzzle. Nebo Muž, který vycházel z hrobu, Bratrstvo tajných hrobů, Všichni musí zemřít...

A mnoho dalších. 

Nástěnky

 Školství má, mimo jiné, i tu anomálii, že nutí dospělé lidi vytvářet nástěnky. Vzdělávací, zábavné, informativní, prostě nástěnky různého typu. 

Vím, že mezi kantory jsou jedinci, které to baví. S radostí vytvářejí barevné, smysluplné, někdy i estetické nástěnky, které pak zdobí školu a stávají se vlajkovou lodí školních nástěnkářů. 

Vím také, že existují lidé, které to nebaví, ba jsou i tací, co to považují za relikt minulosti. Nebo možná drobnou zvrácenost, protože si nějak neumím představit jiné pracoviště, kde by to po svých zaměstnancích vyžadovali. 

Navíc, nástěnku si spojuji s Pelíšky, takže Gagarinův bratr prostě vždycky vyhraje. 

Nicméně, povinnost je povinnost, rebelské období života už mám dávno za sebou, tak i já se musím starat o nástěnku. Historickou, aby to bylo hezky tematické. 

Starám se tedy.

Využila jsem starého dobrého Kantorka, jehož vtipy se často věnují nějakému historickému tématu. Pravda, některým (mnohým) vtipům již mnozí vůbec nerozumí, jako kupříkladu zmínce o jezuitovi Koniášovi, ale pořád dovedou pobavit či zaujmout. Navíc jsou to přímo "Historické okamžiky", takže pro dějepisnou nástěnku jako dělané. A tady jsem narazila. 

Prý urážím a znesvěcuji dílo učitele národů. A vulgární řeč do školy a už vůbec na nástěnku také nepatří...

V dřívějších letech bych se zcela jistě dostala do konfliktu. Nyní jsem se ovládla, byť naštvaná jsem byla jako bych bývala kdysi, obrázky jsem sundala.  

A tak mě ale napadá, zda to vidíte také tak?  

Jen taková řečnická otázka, jak to kdo vidí?

O smyslu nástěnek a dalších věcech to není, spíš jen o vidění světa Kantorkovýma a kantorovýma očima:-)

Usmíváte se?

 Nikdy jsem trvale nežila v zahraničí, proto to mám jen zprostředkovaně, od těch, co to zažili na vlastní kůži, že na západ od našich hranic se člověk ve veřejném prostoru cítí lépe. Na první dobrou.

Lidé jsou tam vlídnější, víc se usmívají. Nejsou apriori pořád naštvaní. Alespoň se tak netváří.

U nás aby usmívajícího se jedince pohledal. 

Jsou, ne že ne. Ale je to menšina.

Většina národa pádí po ulicích s výrazem Jacka Rozparovače, neusmějí se, nepozdraví, nic. Někteří by na svůj výraz v obličeji klidně mohli vyfasovat zbrojní pas. 

  Někdy to člověka trochu i rozhodí. Zejména v institucích, kde musí přebývat. Když potkáváte neustále kamenné obličeje, s výrazem, že všechno mě totálně štve, klidně se můžete začít bát. Vlastně nikdy nevíte, odkud přiletí jedovatý pohled, ještě jedovatější slovo, zákeřná pomluva či jinak personifikované naštvání. 

Pravda, může jít o masku, ostatně sama ji také čas od času nasazuji. 

Ale je to opravdu únavné. 

Ne snad, že bych vyžadovala americké keep smiling, ale s nějakou laskavostí, náznakem úsměvu, se určitě lépe dýchá. 

   Často člověk, někdy i proti své vůli, zjihne, kdy vidí krásné miminko, batole. Nebo štěně. Jejich radost ze života bývá nakažlivá. 

 Sleduji to nyní více než dřív. Někdy to fakt funguje. Mračoun vidí štěně a pousměje se. Někdy i rozesměje, roztaje, jde dál s úsměvem, který vyvolalo štěněčí dovádění či batolení.

Stejně tak to je s dětskou radostí, která obecně nabíjí. 

   Ale překvapivě takových lidí  není většina. Mnozí setrvávají ve své nabubřelé zamračenosti, dítě přehlédnou, štěně klidně takřka odkopnou, nezájem. Rty úzce sevřené a oči nervózně těkající. Chvátá, svět kolem ho nezajímá. Štve. Irituje. 

Takových mračounů je bohužel víc, než by se zdálo. V práci, na ulici, v parku. 

Ti, co zažili trvalejší procházky po ulicích jiných metropolí, kupříkladu švédské, dánské, finské, italské či španělské, ti tvrdí, že to tam není. 

Nebo jen minimálně.

U nás / nebo jen v Praze?/ maximálně.  

Zajímavé je, že se hned mluví o české povaze. Že je malá, zatrpklá, závistivá, nerudná....

Tak nevím...

Co Vy? Usmíváte se na ulici?

   Já se snažím, protože primárně patřím k těm, kteří i s dobrou náladou vypadají, že by chtěli vraždit. 

Tak na to myslím a snažím se. 

A možná proto i víc vnímám, ty mračouny a věčné bručouny, že je to vyčerpávající. Možná 

i trochu nepříjemné. 

   Sama vím, že to není snadné. Někteří napružení jedinci kupříkladu místo opětování úsměvu hledají důvod, proč se jim smějete? Nebo kde snad mají nějaký flek či rozepnuté kalhoty?

 Ale  navzdory tomu, úsměv na ulici zpříjemňuje naši každodennost. 

Když se chceme tím západním světem nějak inspirovat, tak tohle je dobrá cesta. 

Usmívejme se, prosím:-)

Jezdíte vlakem?

 Já tedy ne, respektive moc ne. 

Kdysi býval vlak mým denním chlebem, až se mi zprotivil. Pravdou ale je, že vždycky šlo 

o vlaky takřka příměstské, osobáky do Benešova nebo do Budějic, s odpornými toaletami, věčně narvané a také s neustálým zpožděním. 

Ale byla to levná forma dopravy. 

   Od té doby  nejezdím. Jen občas jedu vlakem se studenty. 

Někdy je to operace, domluvit si třeba hromadnou jízdenku. Jindy je to drama, když vlak nabídne výluku, což je s třiceti dětmi a jejich bagáží vždycky lahůdka. 

Někdy to ale bylo fajn, sešli jsme se na Hlaváku, v pohodě a včas odjeli. Nabídlo to určitou romantiku, sedět ve vlaku, zpívat nebo si povídat, sledovat ubíhající krajinu...

   Osobně ale vlak téměř nevyužívám. 

Vlastně ho tak nějak podvědomě nesnáším, za ta zpoždění a neustálý nepořádek, diskomfort, nedostatek soukromí...i když je už asi všechno jinak.

Znám ho vlastně dnes převážně jen z vyprávění. 

Když kupříkladu kolegyně jede rychlíkem z Moravy do Prahy a zpoždění má pět hodin. 

Jiná kamarádka se nemůže dostat z Brna, protože někde byla havárie a tím pádem nic nejezdilo. Tak trávíte tři, čtyři i pět hodin na brněnském nádraží. 

To by mě asi sejmul infarkt vyvolaný vztekem. 

O penězích už to také není. Jízdenky jsou drahé, a pohádka, že vlak je nejlevnější druh dopravy, už ani není pohádka, jako spíš sci-fi.

 Nebo marketingová lež. 

   Kolegyně, která se onehdy potřeboval dostat do Berlína, říkala, že jí letenky vyšly výrazně levněji než vlak. 

Takových historek mám ze svého okolí poměrně dost. 

Pravda, někdo naopak nedá na vlak dopustit, užívá si prostor, někdy i wifi, pohodlí, jídelní vagón.

 Ale většinově je to asi bída. 

A tak já tedy vlakem nejen že nejezdím, ale asi znovu jezdit nezačnu. 

Co Vy? Jezdíte vlakem?

Vy zíráte, my zíráme

 Pamětníci si možná vybaví dávnou vtíravou reklamu na prací prášek, Vizír. Dnes se mi tak vtíravě hodí ono reklamní heslo na pocit ze školních lavic. Často totiž mám pocit, že na sebe zíráme vzájemně a někdy si vůbec nerozumíme. 

Konkrétně mě tato situace zaujala již několikrát v okamžiku, kdy celá třída tiše zírá a nikdo, opravdu nikdo, si nic nepíše.

Vždycky mě to trochu znejistí. To je to opravdu tak nudí, že nemají potřebu si napsat ani ťuk? Ani nějaký vlastní dojem, postřeh?

Nemají. 

Někdy proto, že jim to vůbec nedojde. Menším dětem musím pořád připomínat, otevřte si sešity, knížky, notebooky,  mysl....

Často proto, že na to nejsou zvyklí. Nevnímají to jako potřebné. 

Větší studenti většinou vůbec. 

Několikrát jsem se pokusila na dané téma vést dialog. Vytáhla jsem jako příklad samu sebe, že kdykoliv / tehdy i nyní/, když něco studuji, učím se nebo mně to jen zaujme, dělám si poznámky. Písemné. 

Opět na mě zírali. Jako bych mluvila cizím jazykem. 

Ti, co se do dialogu se mnou pustili, oponují argumentem, že když si budou psát, nesoustředí se na to, co říkám. Nebo na to, co běží za dokument, prezentaci, audio nebo video, to je prostě jedno. Rušilo by je to. 

To zase zírám já. 

Zjevně generační rozpor. 

Nebo vliv zrychlené doby, mobilních telefonů, sociálních sítí. 

Já nepopírám, že si všechno mohou dohledat. Psát rukou je vůbec nenutím, ba skoro bych si to ani nedovolila, aby mě někdo neukamenoval, že používám zastaralé metody. Mohou si to naťukat do čeho chtějí. Ale oni si to dneska už ani neofotí, jak jsem registrovala před lety. Prostě sedí a zírají. 

Pak to většinou umí / alespoň ti u nás/, diskutovat jim také jde, ale většina z nich sedí a zírá. 

A já zase zírám zpětně. 

Pravda, není to stoprocentní, někteří to mají jinak. 

Ale většinově to vidím tak, že poznámky během výuky jsou pro ně přežitek.  

A tak zírám.

A mimochodem, když jsem se chtěla ujistit, že Vizír a zmiňovaná reklama byly skutečně propojené a že opravdu šlo o tento reklamní slogan, AI mi vysekla následující text.... A to také zírám:-)

Vizír může mít několik významů v různých kontextech:

1. Historický a politický význam:
   Ve starověkých a středověkých muslimských státech byl vizír vysoký úředník nebo ministr, často druhý nejvýznamnější muž v říši po panovníkovi. Vizíři hráli klíčovou roli při správě státu, diplomacii a někdy i vojenských záležitostech. Například v Osmanské říši existoval titul velkovezír, což byl nejvyšší správní a vojenský úředník.

2. Součást přilby nebo helmy:
   Vizír je také označení pro pohyblivou ochrannou část přilby nebo helmy, která kryje obličej a oči. Dnes se tento pojem používá například u motocyklových helem, kde označuje průhledný kryt na obličej.....

   
   
   

Dobrý den, pane

 Venčení psů s sebou nesou určitou dávku socializace. Tentokrát ale myslím  na tu lidskou, nikoliv psí, která je asi intenzivnější, přímočařejší.

Je to i o setkávání s dalšími lidmi.  

Jdeme se psem a proti jde někdo jiný. Střetnete se očima, pejskové se začnou očuchávat. 

Z logiky věci se pozdravíte. Alespoň já si to myslím.  

Ale určitě nejde o většinový názor. Ne vždycky se zdraví. 

Často psí majitel prostě jen čumí. Jinak se to asi nedá napsat. 

Psi se spolu zarazí a hrají si a pán / většinou to bývají muži, ale jsou samozřejmě výjimky potvrzující pravidlo/ apaticky zírá. 

Nepozdraví. 

Síla zvyku mě mnohdy nutila zdravit automaticky, ale když se čím dál tím častěji stává, že se vám neodstane odpovědi, tak se také brzdím. Nepozdravím a čekám. 

Nic se většinou nestane, proč by také zdravil, když se neznáme, že?

Kdysi se říkávalo, že pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. 

Tak toto pořekadlo mnozí páníčkové opravdu neznají. Ve Stromovce je jich docela dost. 

Prostě fakt čumí. A neodpoví. 

Někdy mě samozřejmě přepadne tendence vychovávat a zdravím podruhé, důrazněji. To už se někteří chytnou, ale ani to není pravidlo. 

Někdy si o tom povídám se psem, vysvětluji mu, že pán nezdraví, asi ho to doma nenaučili...

To většinou nezabere, ono jim ani nedocvakne, že je to myšleno na ně. A já si vlastně jen  tak nahlas ulevím.  

  Tak jsem zkusila nezdravit také. Už samozřejmě vím, který balík ani nepozdraví ani neodpoví, tak se ovládám, abych automaticky nepozdravila první. Ostatně, i z hlediska bontonu už na to mám věk, že by muži měli zdravit první. 

A ne ne. Je jim to fakt jedno. 

Stojíme u sebe, psi dovádějí a nic. Pak pán / věk tady nehraje roli, mladík stejně jako stařík/ trhne vodítkem, houkne na psa, že jdeme / takže mluvit umí/ a odejdou. 

   Štěně je kontaktní, dovádivé a zvídavé, tak se do blízkosti jiných pejsků dostáváme mnohem častěji než dříve.  

A fakt se nezdraví. Není to stoprocentní jev, ale určitě bych napočítala přes padesát procent. A to mi přijde dost tristní. 

Někdy komické, jak je pán důležitý, ale pozdravit neumí. 

Někdy mě to rozladí, když neumí ani odpovědět. 

Ale většinou je to taková moje vlastní sociologická studie. Jen nevím, co si z ní vyvodit?  Že tady převládají nevychovaní balíci? Nebo  že majitelé psů nezdraví ze zásady, protože mají raději zvířata než lidi? 

Nevím, jen mě to zaujalo. Jak někdo dokáže tupě zírat a neodpovědět na pozdrav, přesto, že stojíme kousek od sebe. ..

Zvláštní anomálie.

Nebo se jim nevydařila jejich vlastní socializace:-)

 

 

Krásná paní

 Letošní kalendář. Znovu po čase se k ní - ke Krásné paní- vracíme. 

I proto vím, že dnešek je ve znamení Vah a je vhodný pro konzumaci fazolí., protože dnes máme udělat všechno na podporu ledvin. 

Ale v kalendáři je spíš mnohem  zajímavější rozpis a rozložení půstů. Podle fází Měsíce, kdy se prý nejlépe nabízí jít půstem ke zdraví. 

Je to ale náročné, nejíst. 

Vlastně držet půst už moc neumím, ale asi je to cesta, kupříkladu k větší energii. 

Kdysi, a vlastně pro někoho tomu tak je i dnes, bylo držení půstu cestou k duchovnímu očištění. Nebo k tréninku pevné vůle. 

Pro někoho je to dneska třeba i módní záležitost, jako že všichni drží půst, budu taky. 

Pro jiného je to zase výzva, jako když si dobrovolně zakážete něco oblíbeného. To s sebou často nese i test blízkého okolí, které někdy nechápe, někdy provokuje. 

Zakážete si kupříkladu na jeden den maso a někdo vám do práce přinese čerstvé řízky. 

Já mám půst, prohlásíte nejistě, protože ty řízky opravdu báječně voní. Kolegové na vás chvíli zírají jako na vtipálka, jehož žertu vůbec nerozumí. A pak nabízejí zas a znova, no tak vezmi si....

Někdo se  s tím popere, ale jiný ztroskotá na první nechápavé otázce 

A proč jako držíš půst? Jsi nemocný?

   Jinde je zase ale půst  populární, dokonce tak, že vás nejen obdivují, ale i následují. Prostě těch cest k půstu je více, než by si jeden na první dobrou pomyslel. 

Je ale také  pravda, že když držíte půst jen na oko, jako že je to in, pak je to dost nesnesitelné. Rázem máte pocit, že vás jídlo pronásleduje. Všude reklamy na všemožné lahůdky, na ulici vás paralyzuje vůně z pekárny a kde kdo vás najednou má potřebu pozvat na oběd.

 Kalendář Krásné paní ale tohle neřeší, prostě jen eviduje, co by ten daný den bylo nejlepší. Dnes tedy půst. 

A zítra je den objímání. Dokonce mezinárodní den objímání. 

I to je dobré vědět:-).

Vyhladovělí se můžeme někomu schoulit do náručí:-)

Krásná paní je prostě celkem zajímavý projekt, jako kalendář, myslím, hodně dobrý. 

Je o vztahu k tělu i k duši, k okolí, k přírodě i stravování. 

Jsou tam zajímavosti vypozorované, ověřené, meditační. Přináší i plno zajímavých citátů, často motivačních. 

Baví mě to studovat. 

Je to takový trochu symbolický návrat k pradávným kalendářům, které také sloužily ke čtení, nešlo jen  o prosté zachycení data a svátečního jména. 

Apropó, Krásná paní jde i tady do hloubky a těch jmen, které si právě připomínají svátek, je tam opravdu hodně. Jen si vybrat, koho chcete potěšit svým blahopřáním.

 Dneska jsou to kupříkladu Ilony a Sebastianové. Tak všechno nejlepší:-)

Osmdesát

 Slavíte osmdesátku?

Letošní rok s sebou nese několik výročí s číslem osmdesát.

V únoru je to kupříkladu slavná Jaltská konference, kde se před osmdesáti lety rozhodovalo, co bude po válce.

Napadá mě v té souvislosti, zda je osmdesát hodně nebo málo?

Kdyby se historie jako taková převtělila v člověka, pak by si (už) užívala důchod a listovala starými alby s fotkami s nostalgickými myšlenkami, že za jejích mladých časů bylo všechno jinak.

Asi by to bylo z lidského hlediska docela hodně.

   Kdyby se ale o osmdesátce mluvilo ryze jen z historického hlediska, pak je to jen mrknutí okna, z dějinného hlediska se vlastně nic moc nezměnilo. Pořád se kupříkladu vedou války, vyvíjejí nové a nové zbraně, národy se hádají, a přitom mluví o míru, prostě jak před osmdesáti lety.

Kdybychom šli v personifikovaných představách ještě dál a vymysleli kupříkladu únorový večírek všech letošních osmdesátkových výročí, pak by tu byl mejdan prazvláštních událostí.

Kupříkladu únorová Krymská konference by se mohla tvářit důležitě, že může do všeho mluvit, zatímco lednové osvobození Osvětimi by se pořád vzpamatovávalo z hrůzného zážitku. Květnový konec evropské války by se rozpačitě radoval, protože s sebou krom osvobození přinesl i nové hrůzy.  A kdyby někdo sarkasticky připomněl, že narozeniny má srpnové i použití atomové bomby, asi by zavládlo trapné ticho. Takže dvanáct letošních měsíčků by se určitě takhle scházet nechtělo, navíc to nebyla žádná pohádka. 

 Proto fiktivní historizující večírek   necháme být a zkusíme události před osmdesáti lety připomenout jinak.  

   Můžeme kupříkladu letošní mezník transformovat do podoby jakési moudrosti, která by s věkem měla /mohla/ přijít.

Taková výzva, ať už se lidstvo konečně poučí, vždyť to trénuje už osmdesát let…

Jenže to asi také během letoška nestihneme. Na to je rok příliš krátký a my nepoučitelní...

Asi můžeme maximálně tak posílit slábnoucí historické vědomí. Tím že si připomeneme, co se v Evropě dělo před osmdesáti lety…

Teta Wiki

 Kdysi dávno bývala wikipedie dost nespolehlivou záležitostí. Každý tam mohl napsat všechno, co ho napadlo, alespoň se to tak tehdy tvrdilo. 

Najít něco na wikipedii neslo s sebou velké riziko, že půjde o neověřený fakt či pěknou hloupost. Někdy jste mohli slyšet pořádnou dávku ironie, jako:  "To máš  z wiki..?" 

Školy často používání tohoto zdroje zakazovaly, jako neseriózní, snadno dostupný či co já vím ještě jak popisovaný pramen, který do školy rozhodně nepatří. Je to takové to - viz text přípravy na minulou válku. 

Dneska ve školách wikipedie nevadí, teď se bojuje s AI a s mobily...

Ale zpátky k wikipedii. Jak šel čas, přístup k wikipedii se měnil. Ten tvůrčí i ten spotřebitelský. Dnes je wikipedie vnímána docela jako seriózní zdroj informací. Hláška, že to najde strýček google či teta wiki se už asi ani nepoužívá. Wikipedie se stala běžnou a důvěryhodnou součástí našich životů. 

Napadá mě, zda tomu tak bude i s AI? Asi ano. V některých oblastech a oborech je už dneska špičková, ví a umí.

 V dějinách a literatuře tedy podle mě ještě dost tápe, pokud se neumíte přesně a vytrvale ptát, je schopná naservírovat vám takové blbosti, že člověk žasne. Předkládá je ovšem tak sebejistě, že to na první dobrou působí důvěryhodně, což lze vnímat jako alarmující. 

Není ovšem mým dnešním cílem dehonestovat AI. Spíš pochválit wikipedii. Jak se vypracovala. A že to nebylo zrovna jednoduché. Ale dokázala to, dobře se s ní pracuje, řekla bych, že z velké části je docela spolehlivá. V podstatě si myslíme, že wikipedie je tu už strašně dávno, takřka od nepaměti. Tak tomu je pro studenty, samozřejmě. Ti nemohou její experimentální začátky v roce  2001 pamatovat, ba ani si představit. Je to pro ně pravěk. 

Nicméně, pamětnici jejích divokých začátků samozřejmě žijí. I ta vzpomínka, jak představa internetové encyklopedie působila idealisticky až naivně. Logicky zprvu dominoval chaos. Až po mnoha letech se vytvořila pravidla, nějaké normy a standardy kvality, které z původně neseriózního zdroje udělaly jeden z největších a nejdostupnějších zdrojů informací. 

AI má ambici ji překonat, tváří se tak. Jako nový symbol digitální éry. Zda to bude fungovat a zda překoná vlastní limity /možná i ty naše/ ukáže čas. Wikipedii se také nedávalo moc šancí, AI má vlastně ve srovnání s ním mnohem příznivější startovní čáru. Mnohem víc se jí věří už na začátku.

Pokud přitom nezapomeneme na vlastní inteligenci, může mít velký potenciál. Ale v tomto ohledu, jako že nezakrní ta naše inteligence, jsme trochu skeptikus, tak uvidíme.

Dnes tedy mnohem víc věřím a podporuji tetu Wiki:-) 

Připravujeme se na minulou válku?

 Většina dvacátého století byla v mnoha oborech přípravou na minulou válku. 

Některé obory ale naopak zase šly mílovými kroky vpřed, takže nyní nastává totální nesoulad. Nůžky  jsou rozevřené tak, že už ani nejde o nůžky. 

Školství je takovým zrcadlením společnosti. Tam je hodně vidět  vytrvalá příprava na minulou válku, alespoň někde tomu tak je. 

O školství se pořád mluví, pořád se nějak reviduje, reformuje,  ale vždycky je to minimálně 

o krok vzadu. 

Chybí tam stěžejní vize, schopnost domluvy.

 A tak ve vzduchu pořád lítá nějaké ŠVP, RVP, revize, reforma, dneska hodně i AI, ale skutek utek. 

Pořád nikdo pořádně neví jak to uchopit, jak připravit děti na život ve století, kdy jim partnery budou roboti a další umělí diktátoři. 

Už i ze scio - škol, které jsou velmi pokrokové, zní jakési varování či  spíše úvaha nebo jak to nazvat, že pokud se systém opravdu radikálně nezmění, pak AI znamená, že děti opravdu zhloupnou. 

Už teď je velkým problémem kupříkladu čtení s porozuměním / a nejen u dětí, podotýkám/ 

Moc se ale netrénuje. Není na to prostor. 

Nebo lidé? Nebo ochota to učit? 

Stejně jako komunikace, která by měla být stěžejní dovedností do budoucna. Není na ní moc prostoru. 

Ostatně, komunikovat neumí ani Ministerstvo, které sice nyní představuje nové RVP, ale vlastně se o tom s nikým nebaví. Ani se školami, ani s rodiči, nemluví se podle mého ani se zřizovateli, s veřejností. 

Těm se to nyní formou nějakých tiskovek jen oznamuje.

 Že platí nové ŠVP / zkratku už ze přeložit i jako šikana vytíženého pedagoga:-)/

Pravda ,mluví se tam o kritickém myšlení, schopnosti spolupráce či kreativitě. Ale jsou to tak nadužívané a nenaplněné pojmy, že bych je klidně označila za floskule.

Na digitální kompetence, které jsou nyní tak žádané, chybí školám hlavně peníze

 a odborníci / ti zase logicky souvisí s nedostatkem peněz/.  Ovšem celé se to shrne do poznatku, že digitálním dovednostem se ve školách nevěnují, případně jen okrajově. 

A vydá se zákaz učit děti cokoliv zpaměti. To je dneska hodně in. Tedy i v ŠVP. Hlavně žádné biflování!!!

Navíc to vypadá, že je naprosto zbytečné a hlavně nežádoucí učit historii, literaturu nebo filozofii. 

Vždycky se vynoří ona oblíbená fráze, a k čemu mi to bude?

Nové ŠVP v podstatě v tomto duchu hodně rezonuje. 

 A můžete v historii třeba hledat aktualizace, propojovat s problémy dneška, které jsou vlastně staré jako lidstvo samo - tedy dezinformace, kupříkladu, přesto je tam pořád to ohrané, k čemu mi to bude? Dějepis? Zeměpis?  Fyzika? 

Pořád dokola se omílá fráze, že dějepis jsou jen data, která se podle mě už léta neučí, přesto je to takřka nevyvratitelný argument. 

Je jasné, že školství potřebuje změny. Jenže -  a to je ale můj osobní názor - ne touto cestou, jakou se to vede. Takovému ŠVP, co nám teď  bez diskuse vnucují, úplně věřit nelze. 

Odhaduji trvanlivost na rok, možná na dva...

Pak zase vstanou noví bojovníci, tedy přijdou noví úředníci, a pojede to nanovo.

Ale možná se mýlím...?

Korunovace

 Dnešní den je výročním dnem korunovace královny Alžběty. Té první, která vládla 

v šestnáctém století a byla korunována právě 15. ledna v roce 1559.

Jde tedy o dobu hodně dávnou a Alžběta I. je v současnosti logicky zastíněna Alžbětou II., kterou si mnozí ještě pamatují. 

Alžbětu I. pak ti, co se o ni zajímají, často ztotožňují s Cate Blanchet, která jí výborně hrála ve dvou slavných historických velkofilmech. 

A nebo ji vidíme jako Judi Dench, která byla skvělou Alžbětou v mém oblíbeném filmu Zamilovaný Shakespeare. Tam byla bravurní královna. Však také za ní dostala Oscara za nejlepší vedlejší roli.

Myslím si, že obě představitelky se do Alžbety trefily. Nicméně, je to ve své podstatě pořád záhadná a tajemná postava, byť dala jméno celé kulturní epoše Anglie, kterou známe jako Alžbětinskou Anglii.  

Zajímalo by mě, jakou roli by asi hrála v dnešní době?

Pro tu svoji dobu měla tolik handicapů, které ji vlastně z veřejného života vyřazovaly, ale ona je naopak dovedla přetavit v úspěšnou a dlouhou vládu. 

Natolik úspěšnou, že někteří nevěřící Tomášové dokonce vypustili fámu, že byla ve skutečnosti muž, protože žena by takhle úspěšně vládnout nemohla. Jednu dobu šlo o dost populární historickou dezinformaci. Stejně jako to, že její ikonický bílý makeup zakrývá buď mužské rysy nebo jizvy po neštovicích

   Patnáctého ledna roku 1559 tedy probíhala její slavnostní korunovace ve Westminsterském opatství. 

Alžběta tak nastupuje na trůn jako třetí dítě Jindřicha VIII., po sestře Krvavé Marii a bratru Eduardovi, který zemřel asi v šestnácti letech. Alžběta měla mít podle všeho zlatem vyšívané šaty a už při korunovaci měla prezentovat jako tzv. panenská královna. A to byl atribut, který si nesla až do konce života. Však také její obdivovatelé a první američtí osadníci nazývají svou zemi na její počest Panenskou zemí, tedy Virginií. 

Když pak na počátku sedmnáctého století umírala, tak s mottem : video et taceo, tedy sleduji a mlčím. No, to by prospělo nám mnohým, tento přístup. A ni přitom nemusíme být královského původu:-). 

Alžběta vládla čtyřicet pět let, jak již bylo řečeno, nikdy se nevdala, ustála mnoho politických krizí, španělské útoky, intriky u dvora i novou renesanční módu.

Její život mohl být v podstatě námět pro Shakespearovo drama, když už slavný autor žil a tvořil v její době. Byla dcera popravené matky, nechtěné dítě a zavržené dítě, označená za levobočka, která ve finále jako jediná zkrotila španělskou Armadu, anglické dvořany i své údajně divoce rozčepýřené zrzavé vlasy, což bez kvalitní kadeřnické péče jde opravdu těžce:-) 

Dokázala spojit svoji vůli s renesanční elegancí a nekompromisní vládní taktikou. Byla a zůstala symbolem celé dlouhé epochy a dneska by se asi divila i tomu, že její podoba, kterou známe jen z obrazů, je motivem turistického zboží, hrníčků, triček či pohlednic.

Obvodní klání

 

Dnešní obvodní klání v dějepisné olympiádě se neslo v duchu Coubertainova hesla, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. 

Účastníků bylo opravdu hodně. Vítězové logicky jen tři. 

Odnášejí si poukázky do Luxoru a krásně vyvedené diplomy.

Prostředí DDM v Přemyšlenské ulici bylo jako vždy vlídné a vstřícné. Děti po skončení vědomostního souboje mohly trávit čas v herních prostorách. 

Aktivně tak využívaly čas do okamžiku vyhlášení vítězů. 

Porota byla ve stejném složení, nový byl vlastně jen Tori, který tady nahradil Tobiáše. A docela to zvládnul, překvapivě...

Letos se mi nabízí možnost porovnání, v jedné čtvrti jako porotce, ve druhé jako doprovod. Nahlédnutí pod pokličku jiného systému. Uvidíme, co z toho vzejde.