Už od dětství!

 Náš  nedávný historický víkend byl zakončen sobotním workshopem o propagandě. 

Děti se učily na "dokumentu" z padesátého roku o Josefu Toufarovi. 

A pak přišlo srovnání. Kupříkladu se současnou ruskou propagandou. 

Některá teda byla k smíchu, nechápu, jak na to může někdo skočit. Něco ale bylo dost děsivé. Nevím tedy jestli jen pro nás, dříve narozené, děti nevypadaly, že se něčeho obávají, zjevně jim chybí / díky bohu/ zkušenost s Rusem, ale i tak se zdály být docela zaražené. 

A v neděli se pak šlo do kina, na dokument, nese jméno Pan Nikdo proti Putinovi.  Jakýsi ruský učitel se vzepřel a jal se dokumentovat situaci během stávající války. A je to Rusko, jak asi vypadalo za sovětské éry. A k tomu drsná výchova ve škole, silný narativ o tom, jak vyhrajeme a zničíme západ. Nebo ani nebudeme muset, oni se stejně bez našeho nerostného bohatství neobejdou. Od mala jim to tlučou do hlavy. Učí je střílet. Nenávidět. Donášet. Udávat.

Nejvíc mě zaskočilo, jak strašně to šlo rychle. Příkaz shora a už to jede. 

V diskusi jsme měli ženu, která odsud odešla. Znala detaily. Jak ti lidé myslí. Nadějné je, že ne všichni Rusové s tím souzní, ale Rusko je obrovská zem a čím dál od Moskvy, tím hůře. Klesá vzdělání, není kritické myšlení, není práce, roste bída... Armáda pak nabízí výtah k lepšímu životu. Mnozí tam jdou rádi, vydělají peníze...

Propaganda jim drsně vymývá mozky. Ve velkém. 

Teď v tom sice samotní ideologové vytvářejí trochu zmatek, protože je třeba najednou hezky mluvit o Americe, když bratr Trump se tak angažuje. I to je fofr. Najednou jsou amíci ti dobří, na black listu je teď hlavně Evropa. 

No, nebylo to hezké podívání. 

Pěkné na tom bylo jen to, že jsme byli v malém sále Lucerny, kde jsem byla poprvé. Hezké místo pro filmový klub. 

Dobrá byla i beseda a nejlepší bylo, že studenti se aktivně zapojili.

Ale stejně jsem odcházela taková rozladěná. Z války, o které jsem si myslela, že už ji nelze zažít. Z propagandy, která byla až děsivá, z americko-ruského spojenectví, z toho, že ze dne na den může být jinak. 

Nu, snad celý náš historický projekt nebude podobně depresivní. 

Ale JSNS odvádí dobrou práci, z tohoto úhlu pohledu to bylo skvělé. 

Král komiků

 Nevím, jestli se dá najít nějaká skrytá v logika v narození krále komiků v aprílovém měsíci plném žertů, ale Vlasta Burian se opravdu v dubnu narodil. Přišel na svět v Reichenbergu, což je dneska Liberec, nicméně většinu života prožil Burian v Praze.

Vlastně je nečekaně symbolické, že zrovna duben je jeho narozeninový měsíc. Je to měsíc vtipů, jarní nálady, a přitom… ještě pořád nás může potkat pád do zimního počasí a temných mrazivých nálad, je to měsíc, kdy je vše možné, že i když tedˇ se smějeme, najednou se pod námi může zhroutit zem.

Burian, v podstatě génius své doby, si asi nikdy neuvědomil, že pořád nemůže být na vrcholu. Možná byl zvyklý, že život je jako vtip – plný absurdních situací a zvratů. Jeho životní příběh je ale víc tragédie, do které už smích moc nepasuje. Z hvězdy filmového plátna stal mužem, který skončil v těžké samotě a opovržení.

Král komiků, který měl v minulém století své „nej“, ale jak už to tak bývá, tak obří sláva může být vynikající trampolínou k hlubokému pádu.

Dnes ho známe spíš jako symbol dávno ztracené éry české zábavy a zároveň hrdinu hodně smutného příběhu.

Ač se to nezdá, byl ve své něco jako dnešní influencer…Naprosto zbožňovaný Ovšem jen do chvíle, dokud nezmizel z očí veřejnosti. Pak po něm pes neštěkl

V dubnu, měsíci plném vtipů, si občas říkáme, že svět je jedním velkým stand-up show, kde, zejména v dnešní době, není vždy úplně jasné, jestli nás ještě čeká smích nebo už jen trapné ticho.

Burian uměl lidi bavit, ale v osobním životě byl ve finále spíš nešťastný, sláva mu utekla stejně rychle, jak přišla.

My se dneska můžeme třeba ptát, zda Burainův osud není náhodou přesně to, co nám pravidelně nabízí duben? Jednou nahoru a vzápětí bleskový pád, ode zdi ke zdi?

A nejde jenom o aprílové počasí, ale o i vztahy, politické změny nebo třeba ekologickou udržitelnost, kterou duben akcentuje svým Dnem země.

V dubnu, měsíci plném vtipů a smíchu, si tak trochu připomínáme, že vtipy a sláva jsou stejně prchavé jako jarní počasí.

Vlastu Buriana jsme měli za krále komiků, ale jeho osud ukázal, že být na vrcholu znamená taky riskovat pád na dno. Dnes máme nastavený uvolněný trend, kde se smích točí každou vteřinu, ale jak dlouho to vydrží? Kdo bude příští král komiků? A jak rychle se jeho sláva rozplyne v obláčku prachu?

Duben nás proto učí, že humor může být stejně vrtkavý jako vše ostatní.

 Takže ať už máte v plánu aprílový čas strávit na pohovce, na výletě, nebo v práci, přeji vám, abyste našli chvíli na smích. Navzdory všemu. Protože vtipy nejsou jen o tom, co se říká, ale hlavně o tom, jak se cítíme. Když nás humor drží nad vodou, dokážeme si poradit s každým pádem. Takže užívejme duben tak, jak to máme nejradši. A třeba i s vděčností za ten vtip, který nás může nakopnout, když to nejvíc potřebujeme.

Goethe institut

 Goethe institut, místo na pražském nábřeží, kde jsme nedávno trávili víkend se studenty. Budova z počátku dvacátého století, která byla původně bankou.

 Pak soudruzi všechno znárodnili a ze zabaveného domu udělali velvyslanectví NDR. 

To jsem vlastně ani nevěděla, musela jsem si dohledat, co tady bylo před revolucí. Protože Goethe institut je tu už od roku 91. Tedy hodně dlouho.

 Věnuje se logicky šíření němčiny.

 My jsme se tam ale věnovali moderním dějinám, na několika workshopech, který připravil JSNS, tedy Jeden svět na školách. 

Tvůrčí psaní, jak vést rozhovor s pamětníkem, jak pracovat s archivními prameny, jak se bránit propagandě, jak ji vůbec rozpoznat. A čeká nás ještě občansko-  právní část, ale to až zase na podzim. 

Sešli jsme se už v pátek, hned po škole, u Havlova srdce. Z celé republiky, což ve mně vždycky budí obdiv ke kolegům, kteří přijedou z velké dálky. Byli tu studenti až z Ostravy, z Uherského Hradiště, z Pardubic...

Pro mě je výlet už z Proseka do centra, kam cestujeme asi dvacet minut. Takže v tomto směru jsou to pro mě hrdinové. 

Navíc byli všichni sympatičtí, asi proto, že se věnují historii:-). 

Takže víkend byl sice nabitý prací, ale moc fajn. Pátek a sobota byly ve znamení aktivní přípravy na rozhovory s pamětníky. A neděle pak propagandě, o které až jindy. 

Výstava

 Naše první výstava. 

Nikoliv ovšem aktivní, byli jsme na čumendu. V Letňanech. 

A protože to bylo propojeno i s veletrhem chovatelských potřeb, užili jsme si i jiných zvířátek. Byla to tedy docela mega akce. 

Setkali jsme opět i s Torinkovou maminkou. Už ji tedy přerostl. A krom tohoto rodinného setkání tu tedy bylo pejsků, prostě jako psů....

  O víkendu ráno by se jist dalo dlouho spát, ale proč, když se v Letňanech koná výstava psů? Z našeho úhlu pohledu akce, kde se čivava cítí jako lev a rádoby ladná procházka ukázněného psíka v kruhu rozhoduje o osudu  těchto čtyřnohých šampionů.

A že z nich budou šampioni potvrzovalo obrovské množství medailí a pohárů, které čekaly na své nové majitele. 

Už na parkovišti, před kterým se dlouhá a takřka stojící tvořila kolona, takže dojet bylo trochu dobrodružství, bylo slyšet frenetický mix štěkotu, pokynů typu „nežer to!“ „zůstaň“ či „zmlkni“, jekotu dětí a nervózního odkašlávání vystavovatelů.  

Uvnitř to vypadalo trochu jako na tureckém trhu, chaos, mraky věcí, štěkot a dohadování se.   Na první dobrou jsme se navíc dostali do pavilónu potkanů, odkud jsme tedy rychle vycouvali. To nejsou mazlíčci podle mého gusta. 

Prodíráme se dál přecpanou nákupní zónou a hledáme psí halu. Nejlépe tu s jezevčíky.

Našli jsme.

 U přehlídkových koberců je to trochu jako na módní přehlídce, kde modelky mají čtyři nohy, ocas a občas i bryndáček. 

„Tady máme šampiona z loňska,“ šeptá mi paní v svetru s jezevčíky, ukazujíc na mohutného bernardýna, který právě obřím jazykem umyl obličej třem dětem, které vřeští radostí i odporem. Pes se tváří, že vyhrál už jen tím, že tu je.

Přesouvám se k závodnímu kruhu, kde právě soutěží jezevčíci. Je jich tu tolik, že chvílemi nevím, zda nevidím dvojmo. 

Tori je logicky jak v Jiříkově vidění.

Sledujeme dění v kruhu.  Rozhodčí má výraz téměř vlídný. Pečlivě prohlíží jezevčíkům zuby, ocas, uši, což by třeba v parku klidně mohlo skončit ukousnutým malíčkem.

 Tady ale ne, tady je všechno úplně jinak.

 Jeden z pejsků, asi rebel od podstaty, najednou odmítá běžet a raději předvádí, jak umí mrtvolku.

„To je protest proti systému,“ směje se liberální mladý páníček a doufá, že to rozhodčí ocení jako osobnost.

Zdá se mi, že starší páníček psím  rebelstvím ( ba ani synovým nadhledem), tak nadšený není a chystá se k nějaké slovní ekvilibristice, ale od toho jdeme raději pryč. 

V kavárenském koutku zaslechnu polohlasný dialog:

 „On má nervy, víš. Jako já. Jsme propojení.“

 Říká to pupkatý pán s knírem o svém pinčovi, který právě vrčí na jeho kelímek s kávou. Zjevně je dva ještě soutěžní vystoupení čeká. 

   Jezevčíci z Toriho rodné chovné stanice si opravdu ve finále odnesli několik medailí.

 My si nesli domů několik předražených pamlsků, které prostě nešlo nekoupit.....

Také jsme od chovatelky dostali rodný list, takže Tori má už všechny dokumenty pohromadě.

Jen nevím, zda někdy dostane i své další papíry, které si vysoutěží.  Výstava byla sice netradiční zážitek, ale asi to ve finále nebude nic pro nás. No, uvidíme...

  

Vekslačka

Pro dnešní děti je slovo vekslák už dost archaismem. Nebo spíš historismem, abych byla přesná. 

Slovo vekslačka je zase takový novotvar, který se, podle mého, dobově moc neužíval...?

Nechci říct, že proto mě na první dobrou kniha zaujala, tím, že slovo vekslačka vnímám jako neobvyklé. 

Ale trochu ano:-)

Stejně jako jméno autorky, které jsem kdysi považovala za pseudonym. 

Dnes už naopak znám několik jejích zajímavých a dobrých knih, že se na vekslačku dost těším. 

A začátek příběhu se jeví tak, že to bude můj šálek kávy. Dobře napsaná historická kniha. 

Startuje měnovou reformou, dostane se až do normalizace. Mapuje socialistickou atmosféru Prahy, tedy tuzex, bony, vytoužené džíny ze západu...Tolik z anotace. Dál uvidíme

Řekla bych, že nadmíru zajímavé čtení na dnešní neděli.  

Mráz přichází z Kremlu

 Na to je našinec zvyklý. 

Ví, odkud vítr vane, a je i často meteorologicky ověřené, že fujavice doucí z východu nikdy nepřivály nic dobrého. 

Ale řekla bych, že s tím umíme pracovat. Alespoň někteří a nějak. Protože stačil kupříkladu takový normalizační mrazík z Kremlu, aby se člověk naučil číst mezi ruskými izobarami.

Ví se, odkud vítr vane a je jasné, že nic dobrého to nikdy nebude. 

Ovšem  že podobné obavy vzbudí i americký hurikán, to by patrně nenapadlo ani soudruhy z vyhlášeného Prognostického ústavu.

Amerika, léta adorovaná jako ikona svobody, země neomezených možností a popkultury na export, dnes vysílá podobně znepokojivé signály jako guru jejího ideologického protějšku.

Nikdy by mě nenapadlo, že zažijeme dobu, kdy mrazivé obavy budou přicházet z obou světových stran.

 Západní vichr má vlastně dokonce takové zdvojené proudění. Jedno zamořilo politiku, druhé vesmír, sociální sítě či automobilový průmysl. V obou zní skloňování slova „svoboda“, pokud to ovšem znamená, že si můžou dělat, co chtějí.  

A svět se samozřejmě zatím točí dál,  jen o něco dezorientovaněji.

   Řekla bych, že takový Orwell se otáčí v hrobě. Nebo se sarkasticky směje. Do tváře těm, kteří ho nečetli, nebo, což je horší, četli ho špatně.

  Pokud jsme si mysleli, že studená válka skončila, asi jsme se spletli. Ona si jen si vzala pauzu, přebarvila si vlasy na blond a začala tweetovat. 

Jinak je to podobná hra, jen asi vyšší level, ale pořád je to moc, propaganda, kult osobnosti a vědomí, že v sázce je celý svět.

Rozdíl je v tom, že tomu ještě tak úplně nevěříme, udiveně se usmíváme nebo mračíme, lajkujeme to a sledujeme to v přímém přenosu.

Navíc se vynořují i dávno zapomenutá slovní spojení z doby studené války, jako třeba sféry vlivu. Zní to z obou stran a je to docela nepříjemné. 

Oranžová karikatura by podle všeho nejradši znovu oživila všechny duchy minulosti.

Že se tu kupříkladu objeví nějaký obnovený  SSSR? 

Nevadí, klidně se s ním nějak dohodne.

 NATO? 

Moc drahé, zrušit.

Demokracie?  Ta ano, ale jen když vyhraji.

 Zbytek je fake news.

 A národ jásá. Protože kdo by nechtěl být první, že?

Ten druhý? 

 Génius s komplexem mesiáše a slovníkem puberťáka? 

Ono už jen jeho sociální síť přejmenovaná podle pochybného erotického thrilleru, budí rozpaky . Ale i obavy. Třeba jen proto, že je vedená mužem, který nepozná rozdíl mezi svobodou slova a sabotáží jiného názoru.

  Vítr zpoza Atlantiku se navíc sebevědomě tváří, že chce zachránit svět. 

Ale v reálu ho podle mého rozbijí na těžko slepitelné kusy.

Jazykem sociálních sítí lze asi suše konstatovat, že aktivně přepisuje algoritmy podle vlastního ega. 

No, jsem zvědavá, kam to nakonec dospěje. 

   Amerika, která kdysi lákala svou představou amerického snu,  vizí samostatnosti, odvahy a velkorysosti, dnes aktivně exportuje nejistotu, moralismus a kulturní hysterii.

Větrno je tedy v současném světě pořádně.

V našich zeměpisných podmínkách  už mnozí dávno víme, že vítr z východu je ledový 

a diktátorský. Pořád mě sice překvapuje, že to neví všichni, ba že jsou tací, co ho vnímají jako osvěžující vánek, ale o tom to dneska není. Dnes přemýšlím o vichřici z obou stran, což už je meteorologicky asi spíš tornádo?

 Protože nejen východní vichr, ale zdá se, ( mně tedy ano), že americký hurikán, který se žene z Washingtonu a Silicon Valley, není o nic míň nebezpečný.

Jen má asi zatím víc followerů, pořád je tady naděje, že se tlakové proudění nad Atlantikem rozpadne, ale podle mého dost nápadně připomíná apokalypsu, kterou jsme si omylem lajknuli.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jaký pán, takový pes

 Říká se, že pes a jeho majitel se časem začnou podobat jeden druhému. Což je docela logické – sdílíte společné procházky,  každodenní zážitky, bytový prostor, někdy i postel,  některé jídelní zvyklosti (když se páníček rád láduje bůčkem, jeho labrador těžko zůstane ve formě), a možná i životní filosofii. 

Pes se zkrátka adaptuje. Nebo možná jeho majitel. 

 Ale občas se stane, že narazím na dvojici, u které mi tenhe zákon přírody začne vrtat hlavou.

Třeba takový chlap jako hora, ramenatý, s chůzí predátora… a u nohy mu cupitá jorkšír???

 Působí to dojmem, že se mu to miniaturní stvoření snad jen náhodou připletlo pod nohy v parku a on ho od té doby nechtěně vede domů. 

Jenže ne – má na něj luxusní vodítko, něžně mu něco šeptá a očividně si užívá jeho přítomnost. Takže patří k sobě. 

Osobně v tom vidím úlitbu novému vášnivému vztahu. Přítelkyně se prostě přeje / nebo už měla/ jorkšíra a on, navzdory tomu, že jí původně navrhoval rotvajlera, nakonec přeskupil svoje priority. 

A nebo také ne, to je jen hra s představami

Je to asi stejné, jako když vidím takového subtilního intelektuála nebo křehkou dívenku, kteří se na vodítku nechávají vláčet něčím, co má sílu traktoru a mozek sokola. 

Většinou je poznáte podle toho, že je táhne přes ulici jak pytel brambor, zatímco oni s nadšením křičí: „On je jinak strašně hodnej!“ 

Možná hledají v tom psovi něco, co jim samotným chybí.

 Pevnost, rozhodnost, sílu? 

Nebo si jen mysleli, že roztomilé štěně zůstane roztomilým štěnětem a nevyroste do rozměrů menšího koně?

Tady tedy onu výše avizovanou podobnost nevidím. Ale třeba to jen můj úhel pohledu. Ostatní to možná vidí.

Někde je to třeba v nadváze. Vzpomínám, jak jsem kdysi potkávala pána, který po boku svého stejně otylého boxera zoufale kroužil kolem paneláku a polohlasem ho přemlouval:

"Tondo, pojď, ještě jedno kolo. Řekli jsme si přeci, že musíme zhubnout!"

Tondovi to sice bylo naprosto fuk, zda má tajli nebo nadváhu, ale vytrvale funěl za svým pánem. A fakt si byli podobní.

V každém případě platí, že ať už jsou si podobní či nikoliv, pes a jeho pán často tvoří fascinující dvojici. A kdo ví, možná ten ramenatý chlap časem začne nosit kabelku přes rameno a dávat si do ní sušenky pro jorkšíra. 

A křehká dívenka možná začne posilovat, aby jednou toho mastifa venčila ona, a ne on ji.

A nebo se nezmění vůbec nic, protože všichni vidíme svět svýma očima a těchto věcí, nad kterými při venčení v parku občas přemýšlím, si prostě vůbec nevšímají. 

I já se všemi svými jezevčíky jsem měla v něčem shodu. V lenošení kupříkladu. V tom souzníme. Takže určitá podoba tady určitě je:-). 

Les civilizací

 Duben vnímáme hlavně jako měsíc aprílového počasí, bizarních vtipů, kvetoucích stromů

a třeba i první jarní pohody. Prostě takový typický mix. 

K jeho letošním leitmotivům můžeme připojit ještě japonské EXPO 2025 v Ósace. Otvírá se tam jarní česká expozice s názvem "Les civilizací". 

A ne, nejde o školní projekt na téma "nakresli strom". Česko tam opravdu vystavuje stromy, přesněji řečeno, vystavuje 133 kmenů dubů starých šest tisíc let.

Takže jiní klasicky prezentují futuristické technologie, my jdeme jinou cestou a ukazujeme stromy, které přežily všechno – od doby bronzové až k dnešnímu asi nikdy nedokončenému pražskému okruhu.

  Na světových výstavách to většinou umíme. 

Expo 58 dokonce trvale připomíná slavný pavilon na Letné. 

Tedy i v době, kdy se světem nešířily virály, ale socialistický realismus, jsme dokázali přijít s něčím, co ohromilo svět. Nebo minimálně pozitivně zaujalo.

Letošní Expo 2025 je další zajímavou šancí připomenout si, že jsme vždycky byli národem vynalézavých hlav. Ať už šlo o filmové triky Laterny magiky, lehce ztřeštěné nápady brněnského pavilonu na Expo 2010, nebo skleněnou kapli na Expo 2020 v Dubaji.

Umíme to. Jen si to občas musíme říct nahlas.

 Letos tedy servírujeme dávku nostalgie v podobě dřeva, které pamatuje víc než internetová encyklopedie. A i když svět se tváří, že jediným možným trendem jsou létající auta a virtuální města, my máme něco, co nepotřebuje nabíječku ani aktualizace. Staré duby, které ukazují, že pořádná věc prostě vydrží.

 Až tedy budeme v dubnu obdivovat rozkvetlé stromy v parcích nebo čekat na tramvaj pod stoletou lípou, nechme se inspirovat touto dubovou kreativitou, třeba taky něco netradičního vymyslíme. 

I když, možná stačí, že budeme jen obdivně koukat na staré duby a vnímat jejich sílu.

 Ať tak či onak, je to jako s dubnovým počasím. Nabízí plno variant. A to by mohla být 

i dobrá aprílová zpráva na prahu letošního jara.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

Wellbeing

Wellbeing. Magické slovo, kterého se školství chytlo jako klíště. Krásně se vyjímá 

v grantových žádostech, na školních webech i v mediálních výstupech. Všichni najednou masivně hlásají, že jejich programem je hlavně welbeing.

Když se podíváte na strategické dokumenty některých škol, máte pocit, že jste vstoupili do oázy porozumění a pohody. 

Jenže pak přijde realita. A ta bývá neúprosná. Většinou diametrálně odlišná. Nebo minimálně hodně různorodá, někde to jde, jinde zase dost drhne.

Ve školách, kde to vždycky fungovalo lidsky, se o wellbeingu nemusí hlasitě mluvit,  je tam přirozeně přítomen. Vztahy mezi učiteli a studenty nestojí na nařízení shora, ale na obyčejném respektu.

 Jenže pak jsou tu školy, které si slovo „wellbeing“ daly tučně na titulní stránku webu, aby zakryly, že realita je spíš toxická než vlídná. Studenti i učitelé tu čelí neviditelným tlakům, dusivé atmosféře a přetvářce, kde se „péče o duševní zdraví“ smrskla na povinné workshopy a dobře napsané výroční zprávy.

A tím jsme zase na začátku nekonečného příběhu školství. Jeho reformy, či minimálně zlidštění. 

Někde se snaží tvořit bezpečné prostředí jednoduše proto, že jim na lidech záleží. 

Jinde sázka na wellbeing slouží jen jako Potěmkinova vesnice, za níž se skrývá zkostnatělý systém a přístup „hlavně to dobře vypadalo“. 

Ve výsledku platí jedno: žádný projekt, sebelepší strategie ani vzletné fráze nikdy nenahradí obyčejnou lidskou slušnost. 

A tu, bohužel, do škol žádná metodika nepřinese. Logicky, není to jen o školství, podobný problém s wellbeingem / a nejen s ním/ je všude. Akcentuji školství, protože ho trochu znám. Ale takový wellbeiing kupříkladu ve zdravotnictví, to by také jistě bylo dobré téma. 

Nicméně, dnes je to ze školních lavic. 

Pozor na žerty,

 Konečně je tady jaro, vítejte v dubnu. 

Je to hodně rozporuplný měsíc, v podstatě si během něho nikdy nemůžeme být jistí, jestli si z nás život dělá legraci, nebo to myslí vážně. 

Začínáme logicky aprílem, což je den, kdy se nevyplácí věřit ani nejserióznějším zprávám, pokud tedy nechcete skončit s prozřením, že jste zase někomu skočili na špek.

Duben je také obdobím prvních skutečně jarních dní, kdy se většinou Češi rozdělí do dvou táborů: jedni nadšeně uklízejí zahrádky, druzí se schovávají doma s alergickými kapesníky 

a podezřívavě sledují pylové zpravodajství.

A pak jsou tu ti, co se dubnem prostě nechají překvapovat, po vzoru jeho v počasí. 

V dubnu je celkem možné, že ráno můžete vyrazit v tričku a večer se brodit sněhem. Prostě měsíc plný překvapení. 

A možná nesmíme zapomenout ani na jedno docela zásadní dubnové téma, kterým je daňové přiznání. Okamžik, kdy i ti největší optimisté zjišťují, že humor má své hranice a že s daňovým přiznáním se nežertuje ani na apríla. 

 I tady se dělíme na skupiny, jedna zoufale finišuje a ti druzí, kteří už odevzdali, hledí na ostatní s výrazem vítěze maratonu.

 Tak ať už vás duben překvapí čímkoli, ať je to příjemné! 

A kdyby ne, aspoň si můžeme říci, že zima je v dubnu snad už definitivně za námi, čekají nás Velikonoce a světlejší a veselejší část roku. I prázdniny už jsou na dohled, takže vlastně zatím dobrý...

 

Urob si sám

 Parafráze názvu dávného normalizačního televizního pořadu. 

V podstatě návod na to, jak si pomoci v situaci, když na trhu není lautr nic.  

Vybavuji si, že dokonce v pořadu pro kutily vyráběli svépomocí skateboard. Prostě proto, že koupit ho nebylo možné. 

To ovšem byla jen špička ledovce, spousta věcí se vyráběla na koleně a doma. 

Svépomocí

Každá maminka dokázala kupříkladu ve velkém připravovat domácí marmelády. Tatínkové zase dokola opravovali kupříkladu starý stůl, který zdědili po svých rodičích. 

Všechny tyto chvíle byly vyvolané situací a zásobováním, ale zároveň byly i zážitkem, který měl jednu společnou věc ,tvořilo se. 

Tvoření vlastních věcí, ať už to bylo jídlo, oblečení, nábytek nebo dokonce dárky, bývalo kdysi běžnou součástí života.

„Uděláš si sám,“ bylo skoro mantra, která znamenala hlavně nutnost a soběstačnost, ale někdy i radost z tvorby něčeho vlastního, něčeho, čeho si vážíme víc, protože jsme tomu věnovali svůj čas a energii.

Dneska nic takové neexistuje. Věci se neopravují, ale vyhazují…

Stačí otevřít telefon a objednat si prakticky cokoli, co si umaneme. 

Chceme nové tričko? Klikneme a za pár dnů je doma. 

Chceme nový nábytek? Zatímco dříve bychom si ho možná zkusili vyrobit sami, dnes ho máme za pár minut vybraný na e-shopu. A kdysi dávno bytelný stůl vám přijde jako balíček. Tady si sice stůl ve finále také uděláš sám, ale je to úplně jiný proces.

Tento trend „snadného života“ lze vnímat jako pohodu, ale také je možné ho vidět i jinak. Třeba tak, že se vzdáváme tvoření, vlastní kreativity, protože nám někdo jiný nabízí hotová řešení, která jsou rychlá, efektivní a hlavně  bez námahy. 

Samozřejmě, že život ve světě, kde vše může být na dosah ruky, je pohodlný.

Asi se zdá, i já to tak většinou vnímám, že je to příznakem pokroku.

Ale je tu i ta druhá strana věci: ztrácíme dovednosti, které dříve byly běžnou součástí našich životů.

Některé z nich logicky už ani nepotřebujeme, rozhodně ne k přežití v současném digitalizovaném světě, ale tyto dovednosti nám pomáhaly být soběstačnými, kreativními, nezávislými a co je nejdůležitější, spokojenými s tím, co máme.

Možná je proto v dubnu dobrý čas se na okamžik vrátit k těm jednoduchým věcem, které nám dávají pocit radosti z vlastního úsilí, ať už jde o malování, vaření nebo opravu staré židle. 

Třeba i proto, že duben přináší Den země, kdy se přímo vybízí zamyslet se nad nějakou udržitelností.  

Pojďme tedy duben zasvětit nějaké snaze věci raději opravovat než kupovat nové. Nebo se alespoň zamyslet, zda si něco koupíme nebo si raději zkusíme něco vyrobit?

Vůbec nemluvím o myšlenkových variacích, zda to vůbec potřebujeme. Spoustu toho, co máme, logicky vůbec nepotřebujeme,. Ale to je zase jiná kapitola.

 Dnes by to mělo být hlavně tak trochu tvůrčí. Jako celý nasávající duben.

 Konec konců, tenhle svět bude vždycky potřebovat tvořivost a schopnost změnit trochu něco starého v trochu něco nového, aniž bychom nutně museli všechno vyhazovat.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Léto jednoho století

Zajímavý pohled na dobu před sto lety.  Také tehdy nikdo netušil, že bude nějaká válka. A žilo se krásně, v pohodě... 

V učebnicích dějepisu to vlastně vypadá trochu jinak. Ale léto roku 1913 bylo v podstatě super. Ostatně i začátek toho příštího.

Prostě klídek, pohoda...

Dobrá kniha, čtivá, zajímavý úhel pohledu.  

Jet lag

 Už je tu zase změna času. Je to vlastně takový jet lag zdarma!

Je to pořád dokola. Dvakrát ročně nám někdo sáhne na hodinky a tváří se, že je to v pořádku. Že to tak musí být a je to pro naše dobro...

Jako kdyby nestačilo, že musíme řešit budíky, kalendáře a existenci jako takovou, ještě si máme zvykat na to, že „šest ráno“ může být jednou v pět a jednou v sedm.

A výsledek? 

Jet lag pro každého, zdarma a bez nutnosti cestovat. 

Celý národ týden pozměně času většinou vypadá jako po návratu z Austrálie, někteří klimbají nad kávou, jiní jsou podezřele hyperaktivní, protože „se vzbudili moc brzo a neví, co s tím“. 

  V práci se řeší, kdo zapomněl posunout hodiny, a školáci doufají, že se zmatku využije

 k aspoň jedné volné hodině.

  Všichni víme, že se o zrušení střídání času mluví už roky. 

Jenže ono to pořád nějak nejde. 

Nechápu, jak si pak můžeme myslet, že se dokážeme domluvit na řešení globálních problémů, když neumíme vyřešit otázku jednotného času 

A tak dál každé jaro dáváme své biologické hodiny do servisu a na podzim je zase zmatečně vracíme zpátky. 

 Změna času prostě vypadá, že tady bude na věčné časy a nikdy jinak. 

Tak dneska v noci zase posouváme...

Bohužel...

Už pekař Pecka dobře věděl....