neděle 31. srpna 2025

Strom duchů

 Letní čtenářské návraty k mojí oblíbené autorce. 

Tentokrát ke Stromu duchů. 

Myslím, že opakování je někdy skvělé. Před prvním zářím je to asi ideální mantra. 

Mám Barbaru Erskinovou hodně ráda, baví mě její fantazie, představivost, baví mě ji číst. 

  Během letošního léta, při putování po zaniklých místech, ať už třeba Závist nebo i hrad Václava IV. u Kunratic, bych hodně uvítala její fantazii. Vidět na těch tajemných místech dávné příběhy. 

Někde to skoro šlo, kupříkladu oppidum na Zbraslavi to dost evokovalo. 

Ale ona to umí mnohem lépe,  tak si ji raději čtu. 

Dneska tedy Strom duchů, který je situován do Skotska, do Edinburgu.

To je, podle mě, jedno z nejkrásnějších měst Evropy. 

A ten příběh mě prostě baví.




sobota 30. srpna 2025

Poslední víkend

 Už to vlastně nejsou úplně prázdniny v pravém slova smyslu. ale jen poslední kratičký srpnový víkend.

 Poslední prázdninová sobota.

 Poslední záchvěvy bezstarostného volna, i když teď už asi jen volna, bezstarostnost zmizela 

v propadlišti prázdninové historie. 

Starosti už tam určitě v pozadí sedí. U dětí, rodičů i u kantorů.

V rodinách se už od půli srpna většinou ve velkém nakupuje a chystá do školy, což je někde docela zásah do rozpočtu.

V obchodech se to hemží zoufalstvím, nákupními seznamy a opakujícími se dialogy u regálů: 

„Potřebuje čtvrtky A3 nebo A4?  

On ještě někdo obaluje sešity? Máte obaly? 

A co pastelky? Přezůvky? Kdo to všechno zaplatí...?!!!"

 Děti se tváří, že tohle je konec všeho a že vstupují do temného období dějin. 

Rodiče se sice v duchu  těší, až si doma konečně v klidu vypijí kávu, ale pak si vzpomenou na rozvrh, rozpis kroužků, družinu, vstávání, třídní schůzky i na nutnost připravit každé ráno svačinu, kterou dítě nesmí přinést zpátky domů, a je po radosti.

A pak tu jsou ti úplně malí, kteří jdou do školy poprvé. 

Ti se těší.

Nebo bojí. 

Mají oči navrch hlavy, nervy nadranc a jejich rodiče taky. Okolí jim to většinou moc neusnadňuje, zejména obvyklá hláška: "počkej ve škole" mnoha prvňáčkům na optimismu nepřidává. I tak se mnozí do první třídy těší. 

Ti větší zas přemýšlejí, kdo s kým letos bude sedět, jaký bude rozvrh a  jestli půlka učitelského sboru už konečně doopravdy odešla do  důchodu. 

Středoškolští prváci se většinou chystají na nějaký seznamovací či adaptační kurz. I to je docela napínavé, jdu do nového prostředí, hned někam jedeme, s neznámými lidmi.... 

No, někde z toho má stres. 

Někdo se asi i těší. 

Ale určité napětí či rozladění panuje asi u všech

Ale ještě je sobota. 

Pořád se dá říct: je volno

 Zítra už to bude horší. Neděle je vždycky drsná tím, jak se tam vtírá pondělí. A zítřejší neděle to má obzvlášť nepříjemná, vetře se do ní první pondělí nového školního roku...

Probíhá hromadný návrat z výletů. Už tak zacpané silnice jsou zacpané dvojnásob. Nedá se nikde zaparkovat, na Letné speciálně ne. Vše se začíná vracet do normálu. 

Ale dneska je ještě pořád volná srpnová sobota. 

Samozřejmě se vtírá klasická myšlenka i nostalgie, že to tak rychle uteklo. 

Zlepšit si náladu lze třeba očekáváním dalších prázdnin, kupříkladu těch kratičkých, podzimních...

 A člověk se přece má pořád na co těšit. 

Třeba na Vánoce. 

Nebo na další prázdniny. 

Do té doby – vydržme. 

Už jen deset měsíců....:-)







pátek 29. srpna 2025

SNP

 Víte, co je SNP? 

Dnes už je to u nás asi zapomenutá zkratka, není to událost, která by nějak rezonovala veřejným prostorem. I v dějepisných učebnicích je to spíš poznámka pod čarou. 

Tedy u nás, na Slovensku, kde Slovenské národní povstání z roku 1944 patří ke stěžejním historickým událostem, to asi mají jinak. 

I když dneska jeden nikdy neví, jak to Slováci vlastně mají, ale to nechci nijak řešit. 

Spíš mě zaujala ta zkratka. Minulý režim byl zkratkami posedlý, logicky po vzoru Sovětského svazu. Bylo to tak zažité, že se za zkratek stávala běžná podstatná jména a v tom smyslu se také užívaly. 

Komunistický jazyk vypadal, že má jasné pravidlo: čím méně to dává smysl, tím oficiálněji to zní.

A Ivan Mládek o tom nazpíval vtipnou písničku, která je už dneska asi zralá na překlad, řekla bych. 

Dneska je to samozřejmě také často o zkratkách, zase jiného druhu, to ale dnes nebude tématem.  SNP mě vede do historie. 

   Co mi  z historických zkratek tak volně vytane? 

Bylo SNP, ale i SPN. 

Klasické JZD, ale třeba i OPBH, což jsem nedávno objevila i na Letné. Pětatřicet let po revoluci je tu dům s cedulkou, že dům je v péči OPBH:-)

Existoval Svazarm i Tuzex. 

Některé se staly předmětem klasického českého humoru, jako RVHP se překládalo, že ráno vyjedu hovno přivezu:-). 

Z nějakého záhadného důvodu mi v hlavě utkvěl OÚNZ, zatímco desítky jiných si dnes už musím vyhledat. Zmizely v propadlišti dějin. Na wikipedii jsem jich objevila tolik, že 

o některých skoro až pochybuji, že opravdu existovaly. 

Asi ano, wikipedie si na rozdíl od AI snad nevymýšlí 

Je to prostě jiná řeč, jazyk své doby.

 Dnešní doba má taky svou řeč, která asi bude pro budoucnost nesrozumitelná.  

  Použít  běžná slova dneška, třeba influencer, AI,  či třeba home oficce se dříve dalo maximálně tak ve scifi filmech, v běžné řeči by asi nikdo nechápal.

Jako my dnes skoro nevíme, co bylo SNP.

A až jednou naši potomci otevřou digitální archiv, budou se ptát: 

„Co to je LOL? Nějaká obdoba KGB?“

Dnes tedy mám SNP. Takže jen ve zkratce, Slovenské národní povstáni, Banská Bystrica, letiště Tri duby.

 Rudolf Viest a Ján Golian.

Gustáv Husák a Karol Šmidke. Ti zároveň bojují i proti tomu, aby se obnovilo Československo. 

Husák chce Slovensko začlenit do Stalinova Sovětského svazu, sám mu to nabízí. 

Povstání se moc nepovedlo. Rozpadlo se v partyzánský boj.

Takže vlastně nic moc. Ale za připomenutí určitě stojí. 


A také má Tori narozeniny. Je mu dnes jeden rok:-)

To už je důvod k oslavě. 











čtvrtek 28. srpna 2025

Paměť

 Poslední srpnový týden nabízí i první učitelská školení letošního roku.  

Úplně první byly klasické měkké cíle, jak se třeba bránit šílenému střelci. Jsem tedy proškolená, ale doufám, že jde o  typ školení, které v praxi nebudu muset využívat.

Na rozdíl od těch edukativních. 

Tam se hodně školících témat točí kolem umělé inteligence, jak s ním pracovat, jak ji využít ve výuce, jaká je vlastně role učitele, když se to děti vlastně dnes už všechno mohou naučit samy. Tedy s AI / to tedy tvrdí příznivci AI,/

Nicméně, letos jsem dala přednost historii. Jak pracovat s pamětníky, s historií, kterou si pamatujeme. To je často velmi ošidné, mnohdy to vidíme jinak, než tomu reálně bylo. Ale my jsme to prožili....tvrdí a samozřejmě vědí, oni, jen je to vždycky (většinou) jinak. Je to jen subjektivní úhel pohledu.

Je to víc takové dobrodružství než školení. Mnohdy jsem překvapena, jak je všechno jinak. Ale jde o zajímavý seminář.  

Paměť je věc docela ošidná, proto je taková paměťová dokumentaristika hodně odvážný a zajímavý projekt. Studenty to asi bude bavit, vyzkouším to s nimi.

Paměťová studia hodně pracují s devadesátými lety.  To děti hodně zajímá. Jde o dramatické období, které do historického studia tohoto typu lze hodně dobře zařadit. 

Pamětníků je ještě docela dost. 

A zároveň se už otvírají archivy, doba se zkoumá i klasicky historicky. 

Probíhá rekonstrukce tehdejšího myšlení, jak to tehdy společnost vnímala, jaké tehdy měla alternativy. A člověk opravdu kolikrát žasne.

Zkoumá se, jak byly využity možnosti, které tehdy před lidmi stály. 

Je to hodně zajímavý, mnohdy i emotivní návrat. 

Paměťová studia vlastně ani není historie, je to spíš psychologie. Ptá se a nenabízí odpovědi, ty si musíme najít sami. Třeba to, proč si něco pamatujeme a něco zapomínáme. Tím myslím společnost, jak některé události akcentujeme a jiné raději ani nepřipomínáme. 

Mě osobně také zajímá i to, proč kupříkladu komunistická minulost, a to jen klasické členství ve straně, dnes někoho diskriminuje, u někoho je opomíjené, přehlížené a omlouvané. A tak dále...

Jsou tam zajímavé vrstvy vzpomínání. 

Je zajímavé hledat i dělící čáry, kde je kdo vnímá? Každá část společnosti jinak. Obecně se uvádí vstup do EU, může to být i opoziční smlouva, která může ukončovat revoluční ideály. Každý to má jinak. 

Zaujal mě i workshop s tématem, jak technologie změnily myšlení lidí, jejich chování a reakce. Ale o tom zase jindy. 



 




středa 27. srpna 2025

Poslední záchvěvy

 Konec srpna s sebou nese poslední záchvěvy prázdnin. Navzdory pracovním povinnostem zůstává ještě nějaký čas pro cestování a zážitky. 

 Třeba ještě i koupání, tentokrát na Ovčárech, kam mohou i pejsci. Horko se totiž pořád nehodlá vzdát, což je tedy v rozpálené budově školy bez klimatizace trochu náročné. 

Tak ještě rychle někam k vodě. 

Nesměla chybět návštěva zoologické zahrady, byť podobný nápad mělo mnohem víc lidí, než bych čekala. Takže mraky lidí. 

Ale i tak, hezká procházka trojským údolím. 

Povedlo se - na podruhé - muzeum Josefa Suka. 

A i rodinná oslava se do závěru srpna vešla, takové milé setkání jako tečka za prázdninami. 


















Dovolená pod psa

 

Ač má venkov pověst idylického prostředí, jako že je tu klid

 a pohoda, často nabízí i svou druhou tvář.

Kdy je  pobyt na venkově  docela drsnou záležitostí. Alespoň pro pejskaře to tak je. 

 Zejména letošní léto bylo v tomto směru hodně výživné. Už jsem tady o psech na vsi několikrát psala, letos v létě jsme se s nimi ale potkali na vlastní kůži a znovu mě to rozladilo. 

Nebo spíš tentokrát rozčílilo, naštvalo. 

Venkovští hafani totiž mají dost specifický životní styl. Někteří mají svobodu (rozuměj: nikdo je nekontroluje), jiní naopak sedí za mřížemi kotců a čekají, až budou moci na někoho zaštěkat. 

Nejlépe zběsile.

 Ideálně na kolemjdoucího cizího jezevčíka.

 Už jsme  samozřejmě zvyklí, že tito venkovští pejsci na nás divoce štěkají, když jdeme kolem. Snažím se je nedráždit a co to jde chodíme mimo jejich teritorium. 

Když ale pes uteče ze dvora a v návalu radosti a probuzených loveckých pudů nás napadne , tak to už si moc rady nevíme. 

Stalo se to letos překvapivě dokonce  několikrát. 

Poprvé to byl vlčák, který se zběsile řítil na jezevčíka na vodítku. Pustila jsem ho se slovy "utíkej pryč"  a snažila se, přiznávám dost hystericky, vlčáka zpacifikovat. 

Marně. 

Malý pejsek ale statečně prchal, běžel opravdu o život, já ovšem podléhala panice. 

Naštěstí se zjevila pohotová venkovanka s aurou anděla strážného a společně se nám podařilo se nám vlčáka ukočírovat. 

Posléze, asi vyburcován ze svého odpoledního poklidu mým jekotem, se přišel podívat se i

 vlčákův majitel.  

Dokonce tedy s omluvou. 

Vypadal slušně. Pes mu prý opravdu náhodou utekl. 

Měl prý nějaké starosti a nezavřel branku. A pes se tedy vydal na výlet. 

Nevím tedy, jak bych reagovala, kdyby to dopadlo blbě. 

Naštěstí jsme přežili, oba. 

 Tori se třásl jak osika, já měla puls jak po sprintu na tramvaj. 

Ještě dlouho se pak každého psa dost obával, utíkal se schovat. 

Chápu, že když  takový vesnický nesocializovaný pes uteče, je buď totálně rozradostněný ze své nově nabyté svobody, nebo v hlubokém vzteku z toho, co se mu v životě děje. 

Ale rozhodně netoužím seznamovat se s nimi osobně.

Tenhle byl navíc bohužel ta vzteklá varianta. 

I s druhým uprchlým psem to nebylo příjemné. Tam byla navíc i šílená majitelka, která vyhrožovala zastřelením jezevčíka, mě i každého, kdo by s ní nesouhlasil. Utekli jsme víc před ní než před jejím psem. 

Mít takovou majitelku, budu také vzteklý pes.  

Další incidenty už nebyly tak dramaticky filmové, ale otravné dost. 

Psi si po vsi běhali, jako by se vraceli z mejdanu. Prostě si tam tak  chodí a prudí.

A napadají kolemjdoucí, tedy nás.

 Další agresoři tedy sice nebyli velikosti medvěda, zato jejich drzost rostla nepřímo úměrně k jejich výšce. 

 Majitelé samozřejmě nikde. 

„On je hodnej, on si jen tak běhá,“ slýchávali jsme celé léto.

Ano. Běhá si. Bohužel i za námi. 

A vrčí, útočí a chce se prát.

Venkovští psi se nám prostě letos ukazovali v tom horším světle. 

  O tyto negativní pocity vůči těmto psíkům, respektive jejich pánům, jsme se svorně dělili s projíždějícím cyklisty, kteří byli rovněž častým cílem těchto venkovských agresorů. 

Jejich majitelé to ovšem zcela evidentně nehodlali řešit.

Takže letošní prázdninový venkov pro pejska nic moc tedy.

Já samozřejmě rozumím tomu, že každé prostředí má svoje pravidla, ale co je moc, toho je příliš.

Na vsi  je to prostě se vztahem ke psům a jejich výchovou trochu jinak. 

Psi jsou tam jiní. Majitelé rovněž. 

Utíkali jsme na vesnici před letními vedry. Z hlediska klimatu tam bylo výrazně lépe než

 v rozpálené Praze. 

Ale jinak jsme se tam dost báli. 

A nejen psů. 

Zvlášť když jsem znovu zaslechla výrok místního myslivce o tom, že „pes bez vodítka je lovná  zvěř“.

 Takže naše vesnické výlety ve finále připomínaly spíš vojenské cvičení v terénu: na vodítku, po kraji, v klidu, bez kontaktu. 

Volné proběhnutí se vůbec nenabízelo.

  Paradoxně Torimu se na vsi, navzdory všem šokům, které tady zažil, zjevně docela líbilo. Tolik nových pachů, mohl dovádět na zahradě, hrát si s kočkami, koupat se v řece.

Mně už ve finále tolik ne. A nejen kvůli těm jeho psím šokům, ale třeba i kvůli tomu, jak tady ti psi musí žít.

To je věc, která mě už roky šíleně dráždí  ze všeho nejvíc: pohled na venkovské psy za plotem, na řetězu, bez kontaktu, bez procházek, bez psích kámošů.

Celý den jen čumí. Když mají štěstí, tak štěkají. Když nemají, tak prostě mlčí. A pak, když se jim povede zdrhnout, jsou nebezpečím pro své okolí. 

Chápu, že je to „jiný vesnický svět“, ale někdy je to fakt jak Kafka pro psy.

Vesnický pes je prostě jiný živočišný druh. 

Má jinou školu života. Není zvyklý na skupinové venčení, psí hřiště, ani na psí small talk na přechodu.

Je to samorost. 

Podle mě je to spíš týraný chudák, ale to těm lidem nevysvětlím. Vlastně chápu, že jim utíkají, utekla bych také. 

Takže suma sumárum, naše venkovská letní psí dovolená letos byla tak trochu pod psa.  






 

 

úterý 26. srpna 2025

Cesta Česka

 Nejde o v současné době populární Stezku Českem, ale o její kratší variantu, 

Cestu Českaz Blaníku na Říp. 

Dvě mýtické hory.

Každý rok nějakou etapu zkoušíme, celou jsme ji tedy ještě nedali. 

Ne snad, že by chyběla výdrž, spíš čas nebo ještě lépe, organizace letního plánování. 

Vždycky se jen tak projdeme. 

Cesta Česka se mi totiž moc líbí. 

Už jen ta myšlenka, cesta mezi stěžejními historickými kopci, mezi  Blaníkem a Řípem.

 Nebo naopak. 

Od rytířů pod vedením svatého Václava až k praotci Čechovi. Historická posloupnost je sice  logicky obrácená, od pověstí o nevyzpytatelném praotci k pověstem o stejně nevyzpytatelném světci. Většinou se ale vychází od Blaníku. 

Je to asi ale úplně jedno, odkud jdete. 

Cesta je tady cíl.

Navíc, je tu velmi hezký kraj. 

Jsou tam také hodně zajímavé etapy a etapové cíle, Český Šternberk, kupříkladu.

 Stará Boleslav či Svatý Jan pod Skalou. Samá krásná místa.

Nese to s sebou zajímavou myšlenku, cestu k sobě. Zklidnění. Ale ten filozofický odkaz teprve asi dorazí, pro nás to zatím byla hlavně pohodová a příjemná turistika.

 Pořád ještě letní výletování. 

 










pondělí 25. srpna 2025

A je po všem

Ne tedy po všem, ale po dovolené. A za týden i po celých prázdninách.

Učitelská dovolená ale skončila svatým Bartolomějem, tedy včera. Taková „školní Bartolomějská noc.“

A dnes už znovu do práce.

Začínáme trochu bojem se syndromem návratu z dovolené. Odborně se mu říká post-holiday blues, ale my všichni dobře víme, že to není žádná záhadná diagnóza. Je to prostě obyčejné pondělní ráno po prázdninách.

Tělo se brání. Nechce se mu vypínat prázdninový režim.  

Škola je sice zatím bez dětí, tedy úplně jiný prostor. 

Ale plný upovídaných učitelů po prázdninách.

 Hluk se rozléhá úplně stejně jako v běžném školním roce. Upřímně řečeno, místy je to docela řev.

Velká přestávka jako vyšitá.

První den je většinou takový plonkový. Moc práce se neudělá, je třeba se vypovídat, zadaptovat, přelaďovat.

Učitelé se po dvou měsících znovu učí najít sborovnu, kopírku či i vlastní klíče od kabinetu a různých školních skříněk a zákoutí.

 Káva se vaří ve velkém.

Samozřejmě i první den už čekají nějaké povinnosti: porada, první školení, seznamování s novými kolegy.

Klasicky nesmrtelné školení BOZP, které se rok co rok tváří, že kdybychom neviděli tu prezentaci, nejspíš bychom hromadně zahynuli na schodech.

Potom rozvrh, ten, který většinu sboru uvrhne do deprese, ale stejně se s ním musí smířit.

Pozdě odpoledne, cestou domů, to sice ještě na chvíli vypadá jako volno – není třeba na zítřek nic opravovat ani připravovat.

Ale v hlavě už to šrotuje. A hlavně: zítra zase brzy ráno. Prostě už je po všem. 

Uteklo to...