Ač má venkov pověst idylického prostředí, jako že je tu klid a pohoda, často nabízí i svou druhou tvář.
Kdy je pobyt na venkově docela drsnou záležitostí. Alespoň pro pejskaře to tak je.
Zejména letošní léto bylo v tomto směru hodně výživné. Už jsem tady o psech na vsi několikrát psala, letos v létě jsme se s nimi ale potkali na vlastní kůži a znovu mě to rozladilo.
Nebo spíš tentokrát rozčílilo, naštvalo.
Venkovští hafani totiž mají dost specifický životní styl. Někteří mají svobodu (rozuměj: nikdo je nekontroluje), jiní naopak sedí za mřížemi kotců a čekají, až budou moci na někoho zaštěkat.
Nejlépe zběsile.
Ideálně na kolemjdoucího cizího jezevčíka.
Už jsme samozřejmě zvyklí, že tito venkovští pejsci na nás divoce štěkají, když jdeme kolem. Snažím se je nedráždit a co to jde chodíme mimo jejich teritorium.
Když ale pes uteče ze dvora a v návalu radosti a probuzených loveckých pudů nás napadne , tak to už si moc rady nevíme.
Stalo se to letos překvapivě dokonce několikrát.
Poprvé to byl vlčák, který se zběsile řítil na jezevčíka na vodítku. Pustila jsem ho se slovy "utíkej pryč" a snažila se, přiznávám dost hystericky, vlčáka zpacifikovat.
Marně.
Malý pejsek ale statečně prchal, běžel opravdu o život, já ovšem podléhala panice.
Naštěstí se zjevila pohotová venkovanka s aurou anděla strážného a společně se nám podařilo se nám vlčáka ukočírovat.
Posléze, asi vyburcován ze svého odpoledního poklidu mým jekotem, se přišel podívat se i
vlčákův majitel.
Dokonce tedy s omluvou.
Vypadal slušně. Pes mu prý opravdu náhodou utekl.
Měl prý nějaké starosti a nezavřel branku. A pes se tedy vydal na výlet.
Nevím tedy, jak bych reagovala, kdyby to dopadlo blbě.
Naštěstí jsme přežili, oba.
Tori se třásl jak osika, já měla puls jak po sprintu na tramvaj.
Ještě dlouho se pak každého psa dost obával, utíkal se schovat.
Chápu, že když takový vesnický nesocializovaný pes uteče, je buď totálně rozradostněný ze své nově nabyté svobody, nebo v hlubokém vzteku z toho, co se mu v životě děje.
Ale rozhodně netoužím seznamovat se s nimi osobně.
Tenhle byl navíc bohužel ta vzteklá varianta.
I s druhým uprchlým psem to nebylo příjemné. Tam byla navíc i šílená majitelka, která vyhrožovala zastřelením jezevčíka, mě i každého, kdo by s ní nesouhlasil. Utekli jsme víc před ní než před jejím psem.
Mít takovou majitelku, budu také vzteklý pes.
Další incidenty už nebyly tak dramaticky filmové, ale otravné dost.
Psi si po vsi běhali, jako by se vraceli z mejdanu. Prostě si tam tak chodí a prudí.
A napadají kolemjdoucí, tedy nás.
Další agresoři tedy sice nebyli velikosti medvěda, zato jejich drzost rostla nepřímo úměrně k jejich výšce.
Majitelé samozřejmě nikde.
„On je hodnej, on si jen tak běhá,“ slýchávali jsme celé léto.
Ano. Běhá si. Bohužel i za námi.
A vrčí, útočí a chce se prát.
Venkovští psi se nám prostě letos ukazovali v tom horším světle.
O tyto negativní pocity vůči těmto psíkům, respektive jejich pánům, jsme se svorně dělili s projíždějícím cyklisty, kteří byli rovněž častým cílem těchto venkovských agresorů.
Jejich majitelé to ovšem zcela evidentně nehodlali řešit.
Takže letošní prázdninový venkov pro pejska nic moc tedy.
Já samozřejmě rozumím tomu, že každé prostředí má svoje pravidla, ale co je moc, toho je příliš.
Na vsi je to prostě se vztahem ke psům a jejich výchovou trochu jinak.
Psi jsou tam jiní. Majitelé rovněž.
Utíkali jsme na vesnici před letními vedry. Z hlediska klimatu tam bylo výrazně lépe než
v rozpálené Praze.
Ale jinak jsme se tam dost báli.
A nejen psů.
Zvlášť když jsem znovu zaslechla výrok místního myslivce o tom, že „pes bez vodítka je lovná zvěř“.
Takže naše vesnické výlety ve finále připomínaly spíš vojenské cvičení v terénu: na vodítku, po kraji, v klidu, bez kontaktu.
Volné proběhnutí se vůbec nenabízelo.
Paradoxně Torimu se na vsi, navzdory všem šokům, které tady zažil, zjevně docela líbilo. Tolik nových pachů, mohl dovádět na zahradě, hrát si s kočkami, koupat se v řece.
Mně už ve finále tolik ne. A nejen kvůli těm jeho psím šokům, ale třeba i kvůli tomu, jak tady ti psi musí žít.
To je věc, která mě už roky šíleně dráždí ze všeho nejvíc: pohled na venkovské psy za plotem, na řetězu, bez kontaktu, bez procházek, bez psích kámošů.
Celý den jen čumí. Když mají štěstí, tak štěkají. Když nemají, tak prostě mlčí. A pak, když se jim povede zdrhnout, jsou nebezpečím pro své okolí.
Chápu, že je to „jiný vesnický svět“, ale někdy je to fakt jak Kafka pro psy.
Vesnický pes je prostě jiný živočišný druh.
Má jinou školu života. Není zvyklý na skupinové venčení, psí hřiště, ani na psí small talk na přechodu.
Je to samorost.
Podle mě je to spíš týraný chudák, ale to těm lidem nevysvětlím. Vlastně chápu, že jim utíkají, utekla bych také.
Takže suma sumárum, naše venkovská letní psí dovolená letos byla tak trochu pod psa.
