Mefisto

A nově objevené (tedy pro mě) divadlo Troníček. Divadelní skupina Františka Kreuzmanna zde hrála svoje představení Mefisto, aneb o touze být věčně mladý. V hlavní úloze František Kreuzmann. Hezky zpracované, výborně zahrané. Přiměřeně dlouhé. Zajímavé prostředí, miniaturní prostor na Národní, hned proti hlavě Franze Kafky.  Jeviště propojené s hledištěm. Ke stolečkům si lze vzít občerstvení, ale to není ta úplně můj šálek kávy. Nemám ráda, když se u divadla (ostatně ani v kině to nemusím) jí a pije. Kazí mi to zážitek. Tak tady to tedy mají, někteří i víno popíjeli (no, byl pátek večer) ale to jsem vydržela. Mefisto to přebil. Hezké to bylo.

Síla vůně

Již řada odborníků na vysoké úrovni definovala význam vůně pro člověka. Nehodlám objevovat Ameriku, ale některé voňavé aspekty našeho života bych ráda připomenula. Už jen třeba proto, jak nám vůně vstoupily do lidových úsloví. Všichni víme, že fráze o tom, jak někoho nemohu ani cítit, vůbec nesouvisí se značkou jeho parfému. A s jakou nostalgií a láskou vzpomínáme na voňavé buchty od babičky. Vůně nám dovedou zprostředkovat silné zážitky, které už vypadaly zapomenuty. A hle, něco nás šlehne přes nos a už se odvíjí historie, která je s danou vůní spojená. Pravda, lze se zamýšlet i nad opačnou stranou věci, tedy nevůní, což je aktuální třeba v hodně mrazivých či naopak horkých dnech v MHD, ale vůně mi přijde lákavější. Ne, že bych byla na vůně nějaký odborník. Ba ani slavný román, potažmo film Parfém, mě neinspiroval (ten mě naopak spíš děsilJ). Často dokonce mívám pocit, že necítím vůbec nic. Jenomže vůně mám ráda a mnohé věci mi evokují. Věřím na vůně víc než na cokoli jiného i ve vztahu k lidem, pokud člověku někdo nevoní, je jasné, že spolu nemohou koexistovat na žádné bázi. Pokud by ale někdo dovozoval, že mě potkal nějaký silný voňavý zážitek, neměl by tak úplně pravdu. Nic, co by otřáslo mým světem vůni, se nestalo. Jen mě praštilo do nosu jaro. Pravda, trochu brzy, zejména když únor bílí pole sílJ, ale proběhla taková chvilka, dole ve Stromovce, kde jsem měla pocit, že to jaro už prostě cítím ve vzduchu. A že má jaro neopakovatelnou sílu vůně, donesla jsem si ten zážitek až domů k počítači. Za okny je pořád únorové nevlídno, ale doma voní klid a pohoda (i to může vonětJ) a v duchu už cítím jaroJ. V zásadě tedy mohu říci, že jsem prožila voňavou extázi. Když to cítíte stejně, jistě pochopíte…

Nová Atlantida

A s ní Nová scéna. Samé nové věci a nové zážitkyJ. Nu, trocha nadsázky nikdy neuškodí. Nová Atlantida je představení, které jsem před nedávnem navštívila. Po pravdě, s dost velkými obavami, nejsem milovník alternativního divadla a některé současné kusy vnímám víc jako test psychického zdraví než kulturní zážitek. Tak to tady tak úplně nebylo, byť nějaké záblesky se objevily. Ale dalo se to vydržet, kritika současného digitálního světa, trefný popis současné výchovy mládeže, agitka směrem k uprchlíkům, připomenutí záporů globalizace i obavy z budoucnosti, vše zaštítěno všeříkající otázkou, kam směřuje náš svět? Poměrně zajímavě je zde vyjádřeno, jak si nerozumíme, jak každý mluví jiný jazykem, žije ve své bublině. Chvílemi mě podvědomě napadalo, jak jsem ráda za svoji práci, že nemusím ve svém věku nosit na hlavě masku medvěda, lézt po střeše a válet se po mokrém jevišti, ale v celku mě to neobvyklé představení bavilo. Na netu avizovali hodinu třicet pět minut bez přestávky, což je snesitelné. A zejména pak tehdy, když to herci sfoukli za hodinu desetJ. Asi se jim před poloprázdným hledištěm špatně hrálo. Obří hlediště Nové scény bylo totiž takřka poloprázdné (na rozdíl od hlučícího a narvaného baru)a divák se v něm takřka ztrácel. Co bylo v následné besedě, na kterou bylo diváctvo zváno právě do plného baru, nevím, tam jsme už nemířili. Raději jsme si myšlenky o snesitelně alternativním představení rozebrali sami. Asi to stojí za vidění, ale to prázdné hlediště je deprimující.

Jarní prázdniny

Dneškem bohužel už patří minulosti. Byly letos takové opravdu jarní. Zejména ty první dny, slunce jako na jaře. Opalování v únoru, to se opravdu dalo zažít. Pak se to kapku pohoršilo, ale opravdu to byly jarní prázdniny. Hezké to bylo, jen si říkám, jestli na to jaro není brzy? Abychom pak nesplakali nad výdělkem, že přijde velké sucho. Ale už trochu prší, tak snad ne:-).
Také je dnes výročí komunistického puče, což by měl být černý den v našem kalendáři. Takový protiklad  státních svátků. Ale nic takového se v atmosféře všeobjímajícího odpuštění rozhodně neděje. Všichni si to ale vždycky nechtěli nechat líbit, proto také dnes připomínáme i pochodeň číslo 2. V roce 1969 se sebeobětoval mladinký Jan Zajíc. Ve snaze ho úplně vymazat z historie byli soudruzi dost urputní, leč úplně se jim to nepovedlo. A tak dnes připomínáme i druhého Jana z doby před padesáti lety. V naší ulici Jana Zajíce proběhlo pietní shromáždění, to jsem skoro ani nečekala. Ale bylo to až mile dojemné. 
A když už jsme v těch temných výročích, je třeba připomenout smrt Josefa Toufara, faráře, který zaplatil životem za tzv. číhošťský zázrak. Soudruzi ho umlátili. Že jim umřel pod rukama zrovna na den výročí jejich puče asi nebylo zrovna v plánu, ale stejně bylo všechno utajené, tak je to zas tak z konceptu nevyvedlo. To mě třeba mnohem víc vyvádí z klidu fakt, že ten, co ho ukopal a umlátil, komunista s takovým romantickým jménem Mácha, nebyl takřka vůbec potrestán a v klidu a v pohodě si dožil svůj život. Tím se oklikou vracím k úvodní myšlence, že jde opravdu o černý den v našich dějinách. Ostatně,  i slavný generalissimus Albrecht z Valdštejna by mohl vyprávět. Jeho bývalí přátelé ho zavraždili také 25 února, takže už v sedmnáctém století nebyl ten den zrovna výhra v loterii:-)
Nu, třeba už to nyní bude jiné a lepší:-)

Okamžik pravdy

Amerika po vraždě Martina Luthera Kinga. A pozdní objevování podrobností. Stará známá postava detektiva: Cotton Malone. Již několikrát jsem se s ním setkala  a vždy to bylo čtení zajímavé a příjemné. Doufám, že tomu tak bude i tentokrát. k řešení se nabízí zajímavé dilema, zda odhalit či neodhalit vše, co vím. Steve Berry umí psát čtivě, alespoň mně se jeho knihy dobře čtou. Jen se k nim moc nedá vracet, takže vypůjčit si je je mnohem lepší varianta než poměrně drahý kup. Pro nedělní čtení je to kniha jako dělaná.

                                   

Neznámé telefonní číslo

Nedávno jsem měla dost často zmeškané hovory. Neznámé číslo volalo několikrát denně, vždy tedy v nevhodnou dobu, ale dost vytrvale. Nevolám neznámá čísla zpět a tak mi dlouho zůstalo utajeno, kdo mě tak intenzivně nahání.  Až přišly jarní prázdniny. V půl deváté ráno neznámé číslo. Zvednu to. A ejhle, průzkum trhu.

No, bývaly doby, kdy jsem se v tomto směru moc nevybavovala.

„Jsou to také lidé, musí se nějak živit,“ přesvědčil mě jeden altruista a od té doby je minimálně vyslechnu. A někdy s nimi i vedu vlídnou konverzaci. I tentokrát jsem byla vstřícně naladěna. Jsou prázdniny, ráda napomohu někomu v jeho pracovním úsilí. Žena se mi mile představila a upozornila, že náš hovor bude nahráván.

Ano, vím a akceptuji.

Průzkum se týkal poslechovosti rozhlasových stanic.

„ Co z toho tedy bude vyplývat?“ ptám se i nadále vlídně. Paní ovšem vlídnost ztrácí, dost odsekává, že jde o statistiku.

„ Dobrá tedy,“ souhlasím a vyčkávám dotazy. První se rozhlasu moc netýká, žena vyjmenuje několik profesí, ve kterých nesmím pracovat.

Nepracuji.

„Kolik je vám let?“ pokračuje monitorovaný dialog. Tady se zarazím já. Neumím moc zveřejňovat svůj současný věk, a také ani nechci.

Poctivě to ženě vysvětlím, že nechci udávat svůj věk.  To už jí ale asi pěkně lezu na nervy.

„Musíte!“ sdělí mi úsečně.

„Já ale nechci,“ ještě se bráním.

„Prostě musíte, bez toho se nehneme dál!“ trvá na svém žena na druhém konci drátu (lze toto spojení v mobilní době ještě vůbec používat? Dráty tam přeci dávno nejsou….)

Chvíli se cukám, ale statistika je statistika, tak jí nějaký věk řeknu. Něco si vymyslím. A suše do telefonu sdělím, že je mi 62 let.

A lehce se usmívajíc do telefonu podvědomě čekám jakousi lichotku, jako že mám mladistvý hlas na ten věk, či že by to podle hlasu netipovala:-) nebo prostě jen nějakou další statistickou otázku.

„Aha, ozvalo se z druhé strany. „Tím pádem pro nás nejste relevantní !“ ( rozuměj, tím pádem nás nezajímáte) a telefonát byl ukončen!!!

Tak to mi tedy sklapla čelist. V době přehnané politické korektnosti vám při zjišťování poslechovosti rozhlasových stanic na férovku napálí, že jako starý posluchač je nezajímáte! 

                          Tahle země prostě není pro starý!  

P. S. A pak mě napadlo, že pokud si někdo ve statistice vyčetl, že dnešní mládež poslouchá rozhlas a že třeba nějakým průzkumem ještě zvýší procento mladých, co poslouchají rozhlas, pak tedy statistice asi moc nerozumí. Ale to je zase jiný příběhJ. Jsem zvědavá, co se dozvím, až zase někdy laskavě a vlídně přijmu hovor z neznámého číslaJ

 P.S. 2. Teď mi také leží v hlavě, co bych se dozvěděla, kdybych řekla svůj skutečný věk. Ale asi by to bylo stejné:-)

Krtek

„Máte krtka?“ pokusila jsem se zakoupit v jedné z letenských drogérií agresivní čistič odpadu, nesoucí název černého hmyzožravce. V regálu jsem ho nenašla. Obsluha mému dotazu moc nerozuměla, dle našeho lámaného dialogu šlo poměrně zdatně rozpoznat cizince z východu, který česky takřka neumí. Nu dobrá, má zde asi pouze dohlížet, znalosti řeči patrně netřeba. U pokladny seděla slečna s podobným přízvukem, byť mluvila výrazně lépe. Asi i něco rozuměla, protože se mi snažila vyhovět. Zpoza pultu vylovila hrneček s krtkem. Jiné postavičky prý nemají. Nu, nenakoupila jsem. Úspěch jsem zaznamenala až v pořadí v třetí prodejně a krtek na čištění odpadu je již doma. Poměrně humorná historka, leč přivedla mě ke krátkému zamyšlení o multikulturním světě. Ten letenský mikrosvět je takovým jeho miniaturním odrazem. Plno kebabů, vietnamských jídelen, čínských bister ruské klientely a cizojazyčných zaměstnanců. Nechci, aby to vyznívalo jako nějaký xenofobní výkřik, v reálu nic proti těmto lidem nemám, jen si kladu otázku, kam se poděli čeští pracující?  Ti odešli dál na západ? Nebo nepracují? Hodně viditelné je to kupříkladu v medicíně, na jiného doktora než slovenského či ruského jsem už dlouho nenatrefila. Ale zdá se, že je tomu ve všech oborech. Ostatně, sama mám několik známých, co pracuji v Německu. Musí prý ovšem brilantně hovořit německy, nelze prý pracovat ve službách a nerozumět, co po vás někdo chce.  Ovšem výdělky jsou tam oproti těm českým úplně jiný levelJ. Sem tedy globalizace nezasáhla, minimálně ne v tom směru, aby výdělky byly globalizované, tedy přibližně stejné. Takže takový doktor tady vystuduje a vydělávat jde jinam.  Dál na východ to mají asi podobné, ba ještě těžší, tamější doktor tady někdy i zametá chodníky. Nebo hlídá v supermarketu, takže proč by se učil česky, že ano? Je to prostě celé takové postavené na hlavu. Nebo, řečeno jazykem současnosti, takové multikulturní. Otázka je, nakolik jsou takoví lidé, hnaní z východu na západ, spokojení a nadšení tímto trendem. A k tomuto myšlenkovému galimatyáši mě přivedl jeden malý krtek. A to jsem ani nechtěla krtkovat, ani jet krtkem ani krtkův dort. To by teprve byl mazecJ

                                                                     

Profesionalita

Nedávno se někdo ptal, co si myslím o profesionalitě. Donutilo mě to k hlubšímu zamyšlení. Ne snad, že bych nevěděla, co profesionalita je, ale že jsem váhala, zda je namístě shovívavost či spíš nesmlouvavost.

Začala jsem porovnávat. Lze říci třeba o lékaři, který bravurně operuje a zachránil mnoho životů, ale k pacientům se lidsky chová jako barbar, že je neprofesionální? Neb je jenom buran bez vychování a empatie? To vnímám trochu jako nejednoznačné, protože se asi radši svěřím do rukou člověku, který fakt umí než tomu, který jen uhlazeně mluví, byť si, tak trochu naivně, myslím, že profesionál by měl zvládat obé. Představa, že se doktor ke mně chová, jako ke kusu hadru mi vždycky připadala dost děsivá. Ale mnozí by jistě mohli vyprávět….

Může o sobě prohlašovat reportérka, která nám během pohřbu pana Munzara sdělila, že nad Národním divadlem přeletí rakev (pardon letadlo), že je nadanou profesionálkou? Jistě, v tomto případek je výsledek spíš humorný a baví se tím celý internet, což už jistě samo o sobě je velký trest. Dejme tomu, že jde o přebrebt daný i nervozitou. Jenže takových rétorů je mediální prostor plný, nějaká gramatika už dávno nehraje roli, k tomu přibývá zakoktávání, opakování a velmi často i fatální neznalost toho, o čem mluvím. Nějaké ověřování a zjišťování je asi příliš náročné a zdlouhavé. Pravda, jsou výjimky, ale ty většinou jen potvrzují pravidlo. A tak si říkám, jakou váhu má profesionalita v tomto světě, který je tolik na očích?

Jsme obecně nakloněni tomu, být přebrebtům tolerantní. Vždyť kdo z nás má v tomto čisté konto? Já třeba onehdy v autoservisu zaníceně vysvětluji panu opraváři, že mi nejde stahovat zrcátko u řidiče. On, s profesionálně vážnou tváří pokyvuje a laskavě se přeptá, zda náhodou nemyslím okýnko u řidiče? Samozřejmě, ale protože myslím i na otázku, proč se mi nevyhřívá boční zrcátko, spojím dvě věci dohromady a výsledkem je nestahující se zrcátko. Opravdu výkon. Tam byl pán profesionál, nepoklepal si na čelo a nesetřel mě, ale s úsměvem mě navedl na to, co vlastně chci. Mám v hlavě i svůj školní přebrebt, kdy jsem u žákovské neznalosti (nutno podotknout, že opakované), dost důrazně konstatovala, že další nedostatečná mu zásadně zhorší průjem.  Samozřejmě jsem měla na mysli průměr, leč podvědomí či bůh ví, co si dělaly své. Neprofesionalita, lze suše konstatovat. Nikoho ale neohrozila (troufám si tvrdit, že ani v duši onoho studenta nic nenapáchalaJ,) ale tím pádem nemohu kritizovat letící rakev, protože kdož jsi bez viny…. Mohu se ale zamyslet nad profesionalitou obecně a nad mírou tolerance, kterou k její absenci nabízíme. Většinou se k ní postavíme buď humorem, nebo pasivitou (případně si zanadáváme někde v ústraní). Málokdy důsledně profesionální přístup vyžadujeme.  Doktor nás dobře odoperuje a že je hulvát s tím nic nenaděláme. Řemeslník skvěle opravuje, a že neumí přijít včas a udělat práci v termínu, co my s tím? Prodavačka toho má tolik, neošidila nás, tak co je mi po tom, že se neusmívá a ještě po mě štěká?  MHD mě doveze, tak co, že někdy přijede pozdě, narvaná či plná nějakých individuí, které už od pohledu vypadají nebezpečně? Kdo by to hlídal, že?  Pračka se rozbije hned po záruce, tak koupíme novou, proč by také měla vydržet nějak dlouho? A tak bych mohla pokračovat do nekonečna.  Možná by se o profesionalitě či stavovské a cechovní cti mělo víc hovořit a ještě víc ji vyžadovat. Protože jen tam, kde je poptávka, vznikne i nabídka. Jenže když hitem současnosti je víc, rychleji a hlavně po povrchu, tak nevím, nevím…. Ale možná se tak nějak neprofesionálně mýlím. Protože mýlit se profesionálně bych opravdu nechtělaJ    

Bez aut

Nejsem žádný odpůrce automobilové dopravy, to spíš naopak. Ale najít zákoutí v podvečerní staré Praze bez aut znamená zažít jakési chvilkové kouzlo:-). Takhle nějak to tady kdysi vypadalo:-)

Jak jsem chtěla daňový odpočet

V loňském roce jsem podlehla nevyvratitelným argumentům, že čas nezastavím a že je, vzhledem k věku, třeba myslet na důchod a platit si nějaké důchodové připojištění. Bez ohledu na riziko, že peníze někdo vytuneluje, si na důchod spořím již dlouhá léta, leč jde o částku takřka symbolickou. Je čas částku povýšit, souhlasila jsem a stanovila její výši na takřka závratné tři tisíce korun.  Po této rozhodovací fázi jsem se svou „ vyspělou finanční gramotností“ usedla k internetovému bankovnictví, abych tedy upravila trvalý příkaz. Z vrozené lenosti jsem ani nevyhledala smlouvu a pátrala podle výše odcházející částky. Jelikož se shodovala jediná, zdálo se vše snadné a nad slunce jasné. Několika kliky jsem změnila výši trvalého příkazu a v duchu se pyšnila tím, jak jdu s dobou a jsem moderní a flexibilní. Stalo se loni na jaře. Nyní, v únoru, se začala připravovat daňová přiznání. Čekám na potvrzení z banky o daňovém odpočtu. Nic nechodí.  Termín se blíží, proto mě naše paní účetní žádá, ať tu banku popoženu. Opět tedy usedám k internetovému bankovnictví, potvrdím si, že peníze odcházejí a píšu do banky. Na první pokus jsem si banky spletla, takže jsem se dožadovala potvrzení v bance, kde nemám žádný účet! Paní ale vypadala, že je na podobné intelektuály zvyklá a nijak ji to nerozhodilo. Na druhý pokus jsem se trefila, ale paní mi suše oznámila, že sem žádné peníze nechodí a na moji minimální částku, kterou sem platím, žádný daňový odpočet nedostanu. To mi tedy spadla čelist. Chvíli jsme se dohadovaly, jako že to není možné, ale bylo mi jasné, že banka se asi mýlit nebude. Nastala fáze takřka detektivního pátrání, kam tedy ty peníze posílám. Až paní ze Spořitelny, kam jsem musela potupně zavolat, mi sdělila, komu onen účet patří. Pražské plynárenské!

Ano, výše mé zálohy byla stejná jako výše penzijního připojištění, které mi ale rovnou posílají z práce, takže nejde přes můj účet, což jsem při svém rozhodování o změně záloh velkoryse pominula. Nu, to asi v Pražské plynárenské koukají na výši záloh, které jim z vlastního rozhodnutí posílám. Naštěstí i tamější paní měla pochopení, byť se s tím asi ještě nesetkala a uklidnila mě, že formou přeplatku se mi peníze vrátí. Uf. Jen ty daňové odpočty nebudou.

Za blbost se prostě platí. Díky bohu, že letos ještě nejdu do důchodu a snad tedy ještě něco málo našetřím. 

P. S.

Příběh s knihami, respektive tedy z knihkupectví, má své p. s. Ve své kritičnosti vůči ostatním jsem pozapomněla na svoje vlastní nedostatky, třeba na nesoustředěnost, nepozornost či lajdáctví. V zápalu nakupování a kritického pohledu na otrávenou prodavačku jsem koupila knihu, kterou již doma máme. Zaměnila jsem římskou dvojku za trojku a ejhle, doma se tak ocitly dvě dvojky. Poměrně drahé dvojky, jedna za pětistovku. Nezbývalo tudíž, než se vydat na opravnou misi. Znovu do jámy lvové. Za pultem mladinká prodavačka. Asi zde jiné nezaměstnávajíJ. Nebyla to tatáž, tahle byla snad ještě mladší. Ale nedívala se na mě stylem, co tady jako otravuji. Naopak. Milá, vlídná, usměvavá. O knihách věděla tolik, že jsem žasla. Můj omyl nijak nekomentovala, knihu vyměnila za tu se správnou římskou číslicí a ještě mi popřála hezký den.  A já znovu objevila Ameriku, jak také jinak. Že je to vždycky a všude (a v každém věku) jen a jen o lidech. A také jsem si potvrdila svoji nastupující stařeckou sklerózu a sklony k morouství a karatelství. Takže snad je ještě čas se nad sebou zamysletJ. Třeba s vyměněnou knihou v ruce.

Vášně mysli

IIrving Stone v tomto monumentálním románu přiblížil života Sigmunda Freuda. A vylíčil ho bravurně, jak to ostatně Irving vždycky uměl. Přestože o tomto psychiatrovi něco vím, kniha mě pohltila a bavila. Asi i proto, jak mapuje Vídeň, kterou mám ráda. A samozřejmě, Freudův životní příběh je vskutku impozantní. A nejen proto, že Freude, Freude, vždycky na tě dojdeJ. Spíš proto, že proniknete do jeho zaujetí, vytrvalosti a odhodlání.  Je to bichle, proto také od Vánoc chvíli trvalo, než jsem se k ní dostala a posléze ji přečetla. Ale šlo veskrze o hezký čtenářský i historický a vzhledem k Vídni i objevovatelský zážitek.

                                  

A krom této Vášně mysli ještě dnes také hodně myslím na svou tetu Jarušku. V roce 1979 odešla. Ve čtyřiceti letech.  Strašně brzy. Napadá mě, zda by jí dnešní medicína dokázala zachránit? Ale to jsou moje vášně mysli, vlastně zbytečné, ale těžko se jim ubránit. I když ve finále mohu jen zapálit svíčku a vzpomínat.  Je to letos kulaté výročí, takže tak nějak zakulaceně smutnější.  I takové mohu být vášně mysli.

Nákupy

Nechodím moc na nákupy (krom běžných potřeb, samozřejmě J) ale jednou za čas zajdu.  Nakouknout do obchodních center, abych viděla, jakým směrem doba kráčí, jaké jsou trendy a oč se dobrovolně ochuzuji. Nedávno jsem se vydala dokonce cíleně, s jasným záměrem směnit darované poukázky za konkrétní zboží.  Metou bylo knihkupectví, kam obecně chodím ráda a užívá si to. Tak proč to pro jednou nezkusit v mega obchodním centru a dosytnosti si naprohlížet a navybírat.  Ukázalo se ale, že to nebude až tak jednoduché a že za knižní rozkoš se bude platit J. Už při vstupu do supermoderního (prý) prostoru jsem měla mnohem jasněji v tom, proč řada lidí trpí neurózou, případně vyhledává pomoc psychologa potažmo psychiatra. Bzučící davy lidí valící se sem a tam, do toho permanentní muzika, telefonování, výkřiky, hluk eskalátorů, hádky nakupujících, blikající reklamy, měnící se poutače, ba i jezdící rekvizity, které lákají do některých z nesčetných obchodních kójí mě rozcukaly hned po několika minutách. Ale rozhodla jsem se vytrvat, když už jsem tady, s prázdnou se nevrátím. V záplavě blikajících neónů jsem našla informační tabuli a na ní i kýžené knihkupectví. Spustila jsem se podle návodu do minusových pater a poměrně snadno zde objevila cíl mých večerních nákupů. Zde bylo, na rozdíl od okolí, ticho a klid. Kdo taky dnes kupuje knihy, že? Pospávající mladinká prodavačka byla takřka překvapená, co že tu pohledávám. Nebyla agresivní, to vůbec ne. Spíše udivená. Nedala jsem se ale odradit jejím ospalým výrazem a směle se dotázala, zda zde mohu proměnit své poukázky za knihy. Otázka mi připadala logická, dívku jsem ovšem poněkud zaskočila. Líně se zanořila pohledem do počítače, aby posléze přikývla. Nevěřícně uznala, že jde o legální, byť pro ni asi výstřední přání, v pátek večer za tolik peněz nakupovat knihyJ. Vpustila mě do arény. Užívala jsem si to. Nikde nikdo, jen já a knihy a pro mě takřka neomezený výběr. Luxusní zážitek. Objevila jsem svého oblíbeného autora  Kena Folleta v zataveném obalu. Žádná anotace. Zkusila jsem se zeptat prodavačky, cože tato kniha nabízí? Tím jsem ji vyděsila podruhé, jak to proboha má vědět? Napověděla jsem ji počítačovou databázi, když fakt, že prodavač v knihkupectví by mohl o knihách něco vědět, mi ani na mysli nevytanul. Žijeme v jiné době. A omluvou jí budiž fakt, že knih je všude mraky.  Zabralo to, nakoukla a něco vyčetla. A vlastně pomohla. Šikulka. Víc už jsem ji netrápila, nebo jsem si alespoň myslela, že ji netrápím. Jenže jsem potřebovala mezisoučet, abych věděla, jak na tom jsem. Pomocí kasy ho poměrně rychle udělala. 2698 korun, konstatovala otráveně. Kolik mi tedy zbývá do tří tisíc? Automaticky jsem pokračovala v rozhovoru. Vytřeštila oči? Jak to mám vědět? Něco kolem čtyř set korun, odpověděla.

Já bych ráda přesně, řekla jsem ještě ze setrvačnosti, ale už jsem si to sama spočítala. Abych věděla, co si ještě mohu dovolit. Máte ještě nějakou knihu za 302 korun? Pokračuji tedy plynule. Nevím, odvětí zmatené děvče za pokladnou a hledí na mě, jako bych byla Majka z Gurunu. 

A proč zrovna za 302 korun? 

No tolik ještě zbývá, ne?

Jak to víte?

Boží prostoto…

Jsem dobře naladěna, nenaštve mě, nerozhodí, laskavě se usmívám a vysvětluji, že jsem si to sama z hlavy spočítala, což na dívčině tváři vyloudí nedůvěřivý úsměv, ale už nic neříká, já si koupím knihu v dané ceně, nechám si to všechno spočítat a s nákupem opouštím tichou zónu v knihkupectví, abych se šílícími davy ve vyšších patrech dostala někam na tramvaj.   

U zubaře

Včerejšího Valentýna jsem zasvětila zubaři. Ne tedy celý den, ale návštěva tam byla. Ani jsem si to nemusela nikam znamenat, dobře se to pamatovalo. Prohlídka na Valentýna. A přesto, že chodím k zubaři pravidelně, tedy jednou za půl roku, vždycky mě tam něco překvapí. Vývoj tady nejde, ale běží dost divokým tempem. Když si vzpomenu na svoje dětství a zoufalý strach z návštěvy ordinace, mám dojem, že dnes žiji v jiné galaxii. A to jsem nezažila kováře ani nožní vrtačky, ale i tak byl zubař v době reálného socialismu dost velký postrach pro celou dětskou populaci. Dnes tedy vstupuji do zubní ordinace s pocitem zvídavosti, co nového zde zase bude. Někdy mám dojem, že se reálně ocitám v laboratoři NASA, všechno je takřka vesmírné.  Kdybych nemusela mít otevřen á ústa, cítila bych se takřka jak na kosmetice. Nevím, možná mám jen štěstí na šikovné zubařské ruce nebo mě ještě nepostihlo nic zásadního, ale o svých posezeních- či spíš takřka poleženích- v zubařském křesle zatím mohu mluvit jen v superlativech. Tak uvidíme, co bude za půl roku, jaké nové vychytávky se objeví.  

Na Valentýna

Na Valentýna oslavuje kde kdo. Někdo lásku, jiný narozeniny, někteří mají i svátek, byť třeba osobně žádného Valentýna neznám. Jen jednu malou Valentýnku:-). Narozeniny slaví i jeden z našich slavných cestovatelů. Miroslav Zikmund má dnes sto let! A vypadá, že je ve skvělé kondici:-). Že by na to mělo vliv to cestování? To asi úplně ne, je to prostě někomu geneticky dáno, že se dožije takového věku a navíc v pohodě. Alespoň navenek to vypadá, že je v pohodě. Je to velký dar a je dobře, že média jeho výročí věnují prostor. Mladá generace asi moc o něm neví, protože jaké je pro ně na cestování dobrodružství? Oni dva byli logicky fenoménem své doby, ale i k dnešnímu světu mají co říci, tak je dobré připomínat a objevovat.
 Loni jsem si těch stoletých lidí všimla v souvislosti s dokumentem, který vznikl spolu s výročím republiky. Ti, co byli v dokumentu, byli opravdu svěží a v kondici a někteří si i mnoho pamatovali. To já si třeba nepamatuji už dnes, co bylo za mého dětství, a to mi ke stovce ještě něco málo chybí.  
Zajímalo by mě, zda i v tomto věku to mají tak, jak se cítím nyní já. V duchu pořád mladá, ale když jdu kolem zrcadla nebo výlohy, divím se, co je to tam za cizí starou bábu. Někdy se i leknu, to že jsem já? Asi to tak má každý, jedno, zda je vám či není sto let. Ale dožít se sta let je vlastně úctyhodné, stává se pak z vás živoucí kronika minulého století. Nevím tedy, zda v době, která uctívá heslo, že „tahle země není pro starý,“ je to úplně to pravé ořechové, ale určitě je to jediná opravdová spravedlnost. Mají to tak všichni. A pan Zikmund, byť už léta bez pana Hanzelky, v plné parádě. Tak nezbývá než popřát plno dalších spokojených životních kilometrů.  Je to pro něho letos jistě takový netradiční Valentýn:-)

Chudák čeština

Je to jen takové postesknutí nad úpadkem spisovné češtiny. Lkala jsem tu sice již nedávno, ale nedá mi to svůj stesk nezopakovat. Tentokrát jako filipika proti prznitelům gramatiky, ač i to je nošení sov do AthénJ.  Protože co se týká češtiny, tak ta ani ve veřejnoprávním prostoru dlouhodobě nezní. Mluví se tak, jak nám zobák narost. Čeština se tak stává takovým prapodivným jevem, který se uplatní jen v hodinách českého jazyka v nějaké (nikoliv alternativní) škole. Ani v jiných předmětech se totiž spisovně většinou nemluví, proto si čeština nese punc něčeho extravagantního. Nikdo ji nepoužívá! Ani ve veřejnoprávní televizi.  Nejvíc mě tam za uši tahají lidi, židi, komunisti, turisti,policajti….

Zkuste se někdy vědomě zaposlouchat, tyto tvary  tam  kmitají jak na běžícím pásu.

Nás kdysi dávno učili, že pokud chci slušně „urazit“ nějakou skupinu, řeknu komunisti, zatímco spisovně a emočně neutrálně jsou to komunisté. A tak je to se všemi ostatními slovy. Vypadá to, že dnešní komentátoři tedy chtějí dehonestovat kde koho, slovo lidé, židé atd., jsem neslyšela, ani nepamatuji. A policisté už vůbec ne, to jsou dokonce policajti, což není ani nespisovné, ale snad rovnou hanlivé.

Redaktoři nebo moderátoři si to asi ani neuvědomují, nebo to vůbec neví, protože vypadají, že se snaží dělat zpravodajství dobře. Jsou mladí, říkám si rádoby shovívavě.  Preventivně jsem i koukla do slovníku, zda nejsou možné obě varianty, třeba lidi i lidé, ale nejsou. Tak se to třeba časem naučí, myslím si. Ale když slyším podobné gramatické surovosti i od letitých profesionálů, tak poměrně znejistím. Jestli třeba už neproběhla nějaká reforma češtiny, o které jsem dosud neslyšela? Anebo je to tak, že se plíživě mění jazyk, což je klasická evoluce? Možné je vše. Pak je ale načase zrušit učebnice češtiny, fakulty českého jazyka a snad i žurnalistiky. A pojďme oficiálně mluvit, jak nám zobák narost.

 Ostatně, třeba z Hradu jiná čeština ani nezní, a jelikož příklady táhnou, pojďme na to. Lidi to tak chtěj, ne?:-) 

Zimní radovánky

Letos i v Praze byly.  Minulý týden, teď je zase jaro. Ve  Stromovce se nejen sáňkovalo a bobovalo, ale i běžkaře jsem potkala. Prostě, jako kdysi. Sport i ve městě. Teď je zase doba bruslení na rybnících dole ve Stromovce. Prostě zima jak má být. Děti a psi se radují, ostatní se tak v poklidu kocháme. Tedy kochali jsme se, teď už se zase kocháme příslibem jara. 

Svátek

Viděla jsem film Svátek. Přesněji řečeno, film se jmenuje Prázdnik. Znalost ruštiny je někdy také k něčemu dobrá. Film jsem viděla na netu, k tomu jsou zase dobrá tato média. Do distribuce asi hned tak nepůjde, v Rusku je dokonce zakázaný. Dost se o něm mluví, tak jsem ráda, že jsem ho viděla. Nový pohled na historii. Na blokádu Leningradu. Dříve narození si jistě vzpomenou, že to bylo detailně ve škole probíráno, že se mluvilo o tom, že z Leningradu se stal gorod-geroj, a jaká to byla hrůza. No, musela to být hrůza. Když jsem o tom četla knihy, vždycky to byla hrůza. A nyní přichází film, který tvrdí, že i v takové hrůze existovaly elity a že i v obleženém Leningradě si soudruzi vesele debužírovali, zatímco na ulici, za jejich okny, se umíralo hladem, zimou a zoufalstvím. Nevím, zda to má pan režisér nějak archivně podložené, ale asi to tak bude. Zaskočilo mě to, ty hrůzy, které jsem o tom četla, mi připadaly tak děsivé, že jsem si tuto variantu ani nijak nepředstavovala. Pravda, vždycky je na tom v životě někdo líp a někdo hůř, ale že se dalo v obleženém Leningradě pít šampaňské a jíst kaviár je pro mě dost silná káva a tudíž i dost velké překvapení. Současné Rusko údajně o filmu moc diskutovat nechce, památku Leningradu tento film dle tamějšího (k nám doputuvšího) mínění dehonestuje a to veřejnost nepřijímá. Je údajně i zakázaný, čímž logicky získává punc lákavosti a nepřímo říká, že to tak asi bylo. Lepší by byla diskuse, ale tu nikdo nepřipouští. A tak poučení z filmu je jediné, a tím je moje oblíbené heslo, že všechno je vždycky jinak!!!! V historii obzvlášť.

Extáze

Je román o Almě Mahlerové.Příběh nadané dívky,která se osudově zamilovala do muže o dvacet let staršího. A ten ji brzdí v rozletu, žárlí a nechce aby se věnovala umění. To vše se tak trochu o Almě ví, tady je to jen rozvedeno do detailů v poměrně dramatickém a hlavně čtivém románu. Je to vskutku extáze. Nejen extáze dramatického života této zajímavé dámy, ale i čtenářská extáze.

                                                    

Maturitní ples

I letos v hotelu Olšanka, jako loni. Pro nás už je to něco jako trénink, za rok je to naše. Respektive mojí třídy, která je na řadě a už okukuje, jak na to. Ono se sice řekne, je to až za rok, ale uteče to jako voda. Ale dnes ještě večer patří letošním maturantům a také imatrikulaci malých primánů. Ti jsou vždycky dojemně krásní, v těch slavnostních úborech a celí rozechvělí. Rozechvělí jsou asi i maturanti, ale ti si to užívají. Je to jejich večer…..
A byl velmi půvabný, ve znamení Pomády a vůbec, celé to bylo takové něžné a milé:-)

Meteorologická devítka

Často si připomínáme kulatá historická výročí, po loňských výživných osmičkách jsou n řadě kulaté devítky. A že jich letos jeJ. Své výročí má dokonce i počasí. Znám z domova příběh své prababičky, která se v únoru po venkovské zabíjačce vydala za svou sestrou, aby jí předala výslužku. Cestou se nastydla a zemřela. Byla totiž taková zima, že i krátký pobyt venku byl nebezpečný. Psal se rok 1929. Je to tedy letos devadesát let od nejkrutější zimy, jaká tady v posledním století panovala. A není to jen rodinná historka, opravdu jsem v mnoha dokumentech četla, že zima tehdejšího roku byla opravdu výjimečná.  V mém oblíbeném rozhlasovém pořadu Meteor jí dokonce věnovali prostor ve vysílání, popisovali, jak se v únorových dnech tehdejšího roku sbíralo v parku zmrzlé ptactvo po pytlích! V Praze, kde se dnes „řeší“ pět centimetrů sněhu u Muzea, bylo přes metr sněhu.  Rtuť teploměru jednou spadla i pod čtyřicet stupňů Celsia a déle než dva měsíce teploty nepřekročily nulu. A v únoru to bylo nejhorší, lidé hromadně umrzali. Moje prababička vlastně také tak trochu umrzla, byť ve finále zemřela doma. Ale šla v tom šíleném mrazu asi patnáct kilometrů a to se jí stalo osudným. On také procházet se ve třicetistupňovém mrazu na zdraví nepřidá. Myslím, že od té doby takové mrazy nebyly, i když zima v roce 1979 také stála za to. To je tedy výročí mladší, čtyřicetileté a je spojováno s legendární změnou počasí na Silvestra, kdy večerních patnáct stupňů nad nulou se změnilo v ranních mínus patnáct pod nulou. I tady mám rodinnou vzpomínku, rodiče šli slavit. Jen tak nalehko. S představou, že ráno přijdou pěšky domů, tři kilometry není tak daleko na procházkuJ . Jenže jít v mínus patnáct v lodičkách není nic moc. Naštěstí mohli k tetě na přespání, takže nemuseli pěšky jako kdysi prababička. A pak vypukly neméně legendární uhelné prázdniny. Ptactvo myslím hromadně v letu nepadalo, ale zima to také byla pořádná.   Ta letošní, i když se často divíme, že je zima a sněží, je také po čase tak trochu zimní, ale rekordní určitě nebude. I když, čas ještě máJ, aby překvapila.
P.S.
A zde ještě odkaz na Novinky, které o rekordní zimě psaly v den jejího výročí

Jak se cítíte?

Kdosi v tištěném tisku si nedávno posteskl nad audioprojevy některých reportérů, které způsobují milovníkům českého jazyka, estetiky a empatie lehké nervové chvění, které v některých okamžicích přechází až v třes, posléze vystřídaný nevěřícným pohledem a kroutící hlavou.  Sice to není zásadní světoborný problém a většina platičů koncesionářských poplatků s tím docela dobře umí žít, ale někdy opravdu jen zíráte.

Nemyslím tím samozřejmě oblíbené přebrebty, které účastníci rádi zúročí v silvestrovské estrádě, aniž by jim docházelo, že vydávat na odiv svou neprofesionalitu zas taková show vlastně není. Ale co už, že ano. Splést se jednou či dvakrát je asi normální, stává se každému. Nebýt schopen vykoktat smysluplnou větu a strávit jejím natáčením půl dne je už na pováženou.  Pro někoho je podobná situace pobídkou k nějaké práci na sobě, pro jiné to znamená mávnutí rukou s odůvodněním, že je přeci mladý a tak se učíJ.

 Děsivá je pak absence kreativity při tvorbě otázek a nulová citlivost.  Znovu jsem si toho povšimla při nedávném pohřbu pana Munzara. Televizní zpravodajství se smutné příležitostí ke zvýšení sledovanosti chopilo s vehemencí sobě vlastní. Ale krom piety a zajímavých dokumentů i filmů jsme se dočkali i věčných otázek na „celebrity“ :“ A jak se cítíte“ „ Jdete na pohřeb“ … a podobně empatické dotazy pořád dokola. Odpovědi byly rozpačité, slušné, ale mě tak napadá, jak by se takový reportér asi cítil, kdyby se mu dostalo jadrného odseknutí nebo přinejmenším udiveného konstatování v tom duchu, co že je mu do toho? No to se asi nedělá, ale ty dotazy k tomu úplně svádí.

Zřetelné je to u sportovců, často ráda kouknu na pěkný sportovní přenos, ale rozhovory poté jsou tak tristní, že se divím, proč je vlastně vysílají.  I zde je častý dotaz, jak se cítíte? No, jak asi, myslím si, vyhrál či prohrál, emoce jsou, většino jasné rozdány. Ale to neznáte reportéra, pořád to chce vědět. Strašně by se mi líbilo, kdyby je někdy nějaký sportovec vykolejil úplně opačnou odpovědí.  Po vítězství by na stereotypní dotaz upřímně národu sdělil: „Cítím se blbě, vůbec jsem nechtěl vyhrát, škoda, že nevyhrál někdo jiný!“ Nebo na opačném pólu „ Cítím se skvěle, jsem nadšený tím, že se mi to dneska nepovedlo!“…No, to se asi nestane, stejně jako se nestane, že by se zvýšila kultivovanost některých redaktorů či jejich schopnost klást normální a smysluplné otázky.

Je to zajímavý jev, který je ale lépe ignorovat než nějak rozpitvávat. Protože jakmile si toho začnete všímat, pěkně to umí lézt na nervy. A nejsou to jen otázky, jde i o koktání, věčné opakování slov či frází, nadužívání floskulí i vycpávacích zájmen či výkřiků. I když někdy je lépe být zticha. To ale v audiovizuálním médiu moc nejde, tak snad víc učit a lépe příště…..

DOD

Tajuplná zkratka v záhlaví znamená docela obyčejný den otevřených dveří. Ona asi moc tajuplná není, zejména pro ty, co se nějakým způsobem motají kolem školství. To jen mě vždycky v tom ročním plánu přijde jako utajená či nedokončená zmínka o ptákovi DODo. J.  Trochu infantilní, vím, ale léta ve školství budiž omluvou. 
Oč tedy doopravdy jde? O lákání dětí a rodičů k nám do školy. Aby se jim tu líbilo a vybrali si nás k dalšímu studiu. Učíme opravdu s otevřenými dveřmi, aby kdokoliv mohl vejít a pohlédnout, jak se dítkám a kantorům vede při vyučování. Není proto asi dobré psát celohodinové písemky, to by hosté moc neviděli. Učí se a diskutuje.  A návštěvníci chodí. Někteří ze zvědavosti, jak to jde stávajícím studentům, jiní proto, aby si ujasnili, zda chtějí, aby sem v budoucnu chodili i jejich potomci. Někdy je to těžké se stávajícími dětmi, napjatě sledují, kdo vešel, poté si to sdělují, mávají ke dveřím, chichotají se, když vidí někoho známého.... Je to prostě celé takové veselé, takový veselý den. 

Hovory- reflexe

Tak ještě jednou o Hovorech, jaké to vlastně bylo, naposledy? Milé a příjemné, taková laskavá tečka. Určitě nešlo o kontroverzní téma. Pan Žantovský dorazil naprosto včas, opravdový profesionál. Lidí přišlo hodně, to bylo milé překvapení.  Zase jednou bylo „narváno“. Pan Žantovský začal reklamním proslovem ohledně knihovny. Tím mě sice kapku zaskočil, ale budiž, každý chceme prosazovat to své. Odpojit se od tématu moc nechtěl, tak jsme měli v úvodu nečekaný reklamní blok na Knihovnu Václava Havla. A pak už přišel příběh pana prezidenta. Jak z čítanky, nic nového pod sluncem. Pro mládež asi ano, ale mladých zas tolik nebylo (byť určité procento dorazilo, to zase ano).  Příběh skončil a nastal čas na dotazy. Ty na tělo byly snadno převedeny do laskavého obrazu všeobjímacího prezidenta, ty bulvární nezodpovídal a ty klasické nic nerozbouřily. Takže proč nebyli zakázaní komunisté, proč jsou tu stále, šlo o ekonomické předání moci, kde byly chyby a pár ostatních vlastně ani nijak zodpovězeny nebyly. Nebo velmi něžně. Pan prezident byl velmi laskavý člověk, všichni se všechno učili, nechtěli být jako oni…. Rozdělení republiky pan prezident nechtěl, ale nic nezmohl. A potřebujeme nyní nového Havla? Ani to nezaznělo. Takže jsme si zopakovali životopis, připomněli jeho díla, třeba Zahradní slavnost se zdá být znovu aktuální, ale to si myslím jen já. A slavnostně se rozloučili. Nic nového pod sluncem. Přesto si já osobně, že nějakou silnou osobnost s charakterem opravdu potřebujeme. Neříkám, že někoho jako pan Havel, ale rozhodně ne někoho, koho aktuální politická scéna nabízí. Ale to už je zase jiný příběh, Hovory skončily, deset let je deset let a na nějaké detaily ze sametového období před třiceti lety si musíme počkat na nějakého výrazného lovce detailů a tajnostíJ