Obdivuji učitelky malých dětí

Malé děti jsou krásné a roztomilé. Jsou - li doma v jednom či dvojím vydání, dají se  zvládnout, i když mnohdy dovedou pěkné vyčerpat. Puberťáci jsou pro domácí  výchovu mnohem těžší oříšek. Ve škole je tomu ovšem obráceně. Uhlídat pytel blech v podobě jedné třídy, dejme tomu mateřinky, nebo první třídy, je výkon hodný obdivu. Jit s puberťáky do města sice také není žádná lahůdka, ale dá se to. Přinejmenším je nemusím pořád přepočítávat ,  přirozeně se houfují a skupinkují . A ve styku s dospělými přezíravě mlčí. Zatímco malé děti řvou. A to tak, že velmi. Dnes jsem se například nedopatřením ocitla ve školní jídelně, kde zrovna přebývala družina. Na první pohled takové malé roztomilé dětičky :-( Ale hluk tam byl větší než v naplno fungující strojovně. To byla hrůza ve své čiré podobě. A jejich učitelky vypadaly celkem klidně. Zatímco já s třesoucíma rukama a děsem v očích do sebe rychle házela  oběd, abych už byla z toho pekla pryč, ony se na ty malé ďáblíky laskavě usmívaly. Deset minut v tomto prostředí mě odrovnalo na další dvě hodiny. Nechápu, jak si někdo s takovou smečkou na krku dokáže zachovat zdravý rozum. Zlatí puberťáci. Zajímavé je, že v našem školství je ta hodnota práce oceňována úplně obráceně. Nejlépe hodnoceni (teď tedy myslím finančně) byli odjakživa vyučující na vysoké škole. Přitom tam už jen slízávají smetanu. Pracují s dospělými svéprávnými lidmi, kteří (většinou) vědí, co chtějí. Sedí tiše na přednášce, když je to nebaví, tak tam prostě nejdou. Taková práce je klídek a pohoda. Zatímco učitelka v první třídě, podle mě vůbec nejtěžší, co ve školství existuje, bývá vnímána a hodnocena  jako někdo, kdo si v práci prostě jenom hraje,o  mateřské školce ani nemluvě.(Znám podobné pokrokové názory dokonce z vlastní širší rodiny:-() Když jsem jednou zažila profesora z vysoké školy učit v sedmičce Čapka, byl bezradnější než pejsek s kočičkou. Tak je to prostě u nás se vším. My, co do toho trochu vidíme, víme, že práce ve školce a na prvním stupni si zaslouží obdiv největší :-) Ovšem do jídelny v přítomnosti malých děti už v životě nevkročím. Taky je nechci učit. Neumím to :-) A nemám na to sluchovou kapacituJ

Monitorovaný rozhovor

Opět mě dostihly asistentky z O2. Ač jejich čísla monitoruji a vše,co by mohlo připomínat O2 spojovatelku neberu, čas od času se nezadaří a já to zvednu. I dnes. Její hlas v telefonu zněl podbízivě a táhl se jako med. Nepoložila jsem to, jak obvykle dělávám. Vyslechla jsem její monolog.
„Hovořím s majitelkou telefonu?“ švitořila profesionálně do sluchátka. „Mohla bych Vás požádat o chvíli Vašeho času na monitorovaný rozhovor?“
Normálně odsekávám, že nemohla. Tentokrát, patrně z nějakého rozmaru, jsem souhlasila. Po zdlouhavém úvodu, ve kterém mě ujistila, že jsem jejich vážený zákazník, mi nabídla novou speciální sim kartu s bonusem tisíc dvě stě korun. Poté zopakovala, že rozhovor je monitorován a začala se šmírovacími otázkami. Až tehdy jsem ji uťala slovy, „ne děkuji, já nemám zájem.“
Totálně jsem ji tím vykolejila. Víc, než když vztekle štěkám do telefonu, aby mě svými nabídkami neobtěžovali, že co budu potřebovat, si najdu a zařídím sama a že na jejich obtěžující hovory nejsem zvědavá.
„Prosím?“ opakovala.
„Děkuji, já nemám zájem.“
„Vy nemáte zájem o bonus tisíc dvě stě korun?“ To už koktala a zjevně zapomínala, že rozhovor je monitorován. Pošramotila si své profesionální renomé:-)
Hovor ukončila ona, ne já. Zavěsila, aniž se dozvěděla, že jejich : „nechci slevu zadarmo“ na mě neplatí.
  Zvláštní, jak ji taková slušná poznámka vyvedla z míry. Asi jsou trénovaní jen na drsná odmítnutí, protože kt jsou otravní a dotěrní. Klid a pohoda nejsou v jejich manuálu. Vím, že ti tazatelé za to zřejmě nemohou, je to strategie firmy, ale i tak nebývám většinou příjemná. Hlavně proto, že velký bratr nás sleduje na každém kroku, a z toho já mám krapet husí kůži.

Slzy svatého Václava

    Dnešní svátek český patron pěkně proplakal. Ostatně prolévá slzy již několikátý den za sebou. Člověk pak nemusí být ani vytopený, a přesto má depresi a splín. Nebo má alespoň ten pocit. A co teprve ti, kterým se obývacím pokojem prohnala nějaká špinavá řeka. Jako by začínalo být zle, svatý Václav už brečí a až bude nejhůř, vyrazí z Blaníku na zteč. Současné slzavé údolí tomu dost nasvědčuje. Přesto se mnohde svátek svatého Václava slavil, ač je to ve své podstatě morbidní. Slavíme něčí smrt, byť mučednickou. Vůbec jsou mnohé naše státní svátky podivné. Za měsíc se bude slavit vznik státu, který už dávno neexistuje, v létě jásáme nad upálením Jana Husa a nad příchodem Cyrila a Metoděje, praotců azbuky, kterou se u nás, kromě Karlových Varů, zatím nepíše, a státní svátek na sedmnáctého listopadu je asi to jediné, co jsme si doopravdy vyzvonili. Dnes tedy slavíme světce, u kterého se tak rádi scházíme, když se něco děje. A přesto že to většina lidí vnímá jen jako volný den, aniž by věděla, z jakého důvodu je vyhlášen, nemohu se ubránit dojmu, že naše státní svátky jsou trochu postavené na hlavu. Historici dokonce tvrdí, že až onen bratrovrah Boleslav byl skutečným zakladatelem státu, ba co víc, že žádní bratři neexistovali. Jména Václav a Boleslav jsou podle tohoto výkladu jedno jméno- staročesky více slavný. Takže jako vždy, všechno je jinak. A my slavíme toho, kdo se nechal zavraždit- no to je taky špatný výklad, ale podle tohoto klíče by státní svátek mohl být i na Ludmilu nebo na oslavu vraždy Albrechta z Valdštejna- i když ta byla pětadvacátého února a ten už státním svátkem kdysi byl, pěkně morbidním. A tak mě ze svátku svatého Václava nejvíc těší svatováclavské víno. A těším se, že přestane pršet, vždyť se na severu z toho musí zbláznit. Tam by patron mohl ukázat, že něco umí a že se v tom Blaníku nepovaluje bezúčelně:-)

Psí počasí

"Je nejvyšší čas, abys skočil do obchodu!" přikazuje manželovi žena.
"Ale drahá, vždyť tam leje tak, že by psa nevyhnal!" protestuje muž
"A kdo ti říkal, abys bral Azora s sebou?":-)
   
    Co jiného, než vymýšlet hlouposti a bavit se jak se dá, lze v tomto hnusném počasí dělat?:-) Zachariáš nechtěl ani na procházku. Čteme Psí anekdotář:-)

Nedělní podzim

Podzim tedy o sobě dal řádně vědět. Bylo doslova hnusně. Ovšem když přestalo pršet, daly se objevit hezké momenty. Ale nebýt Zachariáše, tak o nich nevím. Sedím u počítače a nadávám, jak je depresivně a odporně. Jenže pes musí ven. A tak jsme šli. A ono bylo hezky:-) Místy, samozřejmě. Zachariáš se vyřádil, já trochu fotila a oba jsme rádi, že jsme doma. Finální koupel nebyla Zachariášovi po chuti, nerad se koupe, ale musel. Teď spokojeně odpočívá a já díky foťáku objevuji, že ten den nebyl zas tak hnusný. Ale stejně mám léto radši:-)

Jako psi a kočky

   Zachariáš během léta často pobýval na návštěvě na venkově, spolu s desetiletým vlčákem, který je tam doma. Ovšem Zachariáš to nějak nehodlá brát na vědomí a tvrdě vlčáka vyštěkává z jeho rajónu. Vlčák je větší, starší a tedy i moudřejší, proto většinou ustoupí. Jenže to je Zachariášovi, jako každému uřvanému mrňousovi, samozřejmě málo. Často jde do osobního souboje a tady už jde o život. Ani moudrý starý pes nevládne nekonečnou trpělivostí a tak by jeden stisk rozzuřených čelistí mohl mít nedozírné následky. A do toho se na dvoře promenádují dvě kočky, které oba dva zbojníky drze provokují. V tom okamžiku stojí oba hafani bok po boku a snaží se společnými silami zdolat vyzývavé mňoukalky, které se jim ale rázem smějí z koruny stromu. Tím je samozřejmě rozzuří doruda a dvorek začíná připomínat koridu. Když nedávno jedna z koček spadla přímo před jejich mordy, zdál se její osud zpečetěný. Malý se ale zjevně nečekané lovecké příležitosti zalekl a napjatě sledoval nový vývoj situace. Velký ovšem po číče hrábl. To už ale do koridy vstupuje toreador v podobě mojí mamky, která se snaží myšilova zachránit. Zdá se, že marně, pes se nechce kořisti vzdát ani přes nečekaný výprask, protože zvířata doma nebijeme. Nakonec milostivě povolil, kočka se vysmekla a pes zůstává ležet. Jedno zděšení střídá druhé. Já mu snad ublížila, pes nemůže na nohy? Kočka si líže rány na střeše a všechno se soustředí k ošetření vlčáka. Ten si to chvíli nechá líbit, pak se ale vycení zuby, zvedne se a pohrdavě odkráčí. Uf, je v pořádku. I kočka žije. Ale bylo to takové malé drama. Zachariáš napjatě sledoval a potom solidárně zavrčel s vlčákem. V boji proti kočkám jsou na jedné lodi. A ty je mají na háku:-) Veselý život na jednom dvorku.

Neber úplatky

Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš, už dnes bohužel neplatí. Nedělám si iluze o tom, že s tím někdo doopravdy bojuje, jsou to většinou jen líbivé řeči. Dnes mě ale poněkud zaskočili studenti, se kterými jsme se na korupci dostali při občanské výchově. Takřka jako jeden muž prohlásili, že by samozřejmě úplatek vzali taktéž, a že je to přeci normální. Dělají to všichni!!

    Dělají to všichni, tedy asi skoro všichni, abych nebyla tak radikální jako oni, nicméně jsem (zjevně velmi naivně) předpokládala, že mládí oplývá ještě nějakými ideály a chce změnit svět. Ideály vyšumí, svět nikdo nezmění, alespoň ten náš český, ale když to ani ty děti nepohoršuje, je to smutné. Ideály už se dneska prostě nenosí. Studentíci naprosto jasně a pragmaticky vyhodnotili situaci, vidí, co se děje a necítí sebemenší důvod něco měnit. Peníze jsou přeci dneska strašně důležitý, byl hlavní argument. O morálce se bavit nehodlali, spíš na mně koukali jak na blázna, když jsem něco podobného nadhodila. Nikterak je neodsuzuji, naopak si cením jejich otevřenosti. Ale je to drsné připomenutí toho, do jakého marastu se řítíme. A můžeme si za to sami, bohužel. Jen já jsem si (zjevně nejvíc naivní z celé školy) myslela, že se jim to ještě hnusí a chtějí to změnit. Nechtějí. Je to prostě odraz našich vzorů. A jaké jsou naše vzory všichni víme. Blahoslavený docent Chocholoušek. Smutné odnikud nikamL

Kastrace

Dneska jsem mezi dětmi zaslechla vtip, který mě tedy opravdu pobavil. A totiž, že na Kubě je politicky překastrováno a ekonomicky vykastrováno:-) Mám ráda tyhle slovní hříčky, které umí jen čeština, ale stejně si říkám, kam na to ty děti chodí?:-) A také, jen abychom to tady brzy neměli jako na Kubě. Zatím je tu jen pěkný nečas:-)

Babí léto

Babím létem jsem ve svém.:-) Mám ráda takové počasí jaké bylo dnes. Škoda jen, že jsem zavřená celý den ve škole. Zejména, když jako dneska byly třídní schůzky. Domů jsem přijela v osm hodin, takže taková pěkná dvanáctka. Pak mám pocit, že v té škole i spím. Jen doufám, že to hezké letní počasí vydrží i do nadcházejího podzimu, na sychravé a mlhavé dny se nějak necítím.

Demonstrace na Letné

U nás se dnes demonstrovalo. A že to byl nával. Ani jsem se nemohla vrátit domů, demonstranti docela blokli dopravu. Ale zase nijak zásadně, v páteční špičce to bývá mnohem horší. Jen tunelem normálně nikdo nechodí, dnes se tam procházeli hasiči:-)My jsme nemanifestovali, jsme privátní škola, ale vedla jsem diskusi s dětmi. Podotýkám, že jsme většinově pravicově orientovaná škola, děti se svým příklonem doprava nikterak netají. Jde samozřejmě o rodinný názor, čímž se dostáváme do širšího myšlenkového spektra. Děti prostě ještě v tomto věku interpretují domácí názory. Přesto ani naši malí pravičáci nesouhlasí. A nesouhlasím a hlavně nerozumím ani já. Nemám v zásadě nic proti úsporám, sama jsem dost spořivý (našli by se i tací,co by řekli škudlivý:-)) typ:-). Přesto nechápu myšlenkové pochody někoho, kdo vymyslí, že peníze se vezmou hasičům, policistům a potažmo zdravotnickému personálu - tam snad už ani není kde brát:-). Osobně to vnímám jak aroganci moci. Již pan Mňačko psal, jak chutná moc (klasický studentský vtip s háčkem na konci už mě nerozhodí:-). Prostě nechápu, že stavíme předražené dálnice, poslanci poletují mezi Prahou a Ostravou a kdyby náhodou měli zaplatit za lístek MHD, kterou stejně nikdo z nich nepoužívá, nechají si to proplatit, ČEZ se topí v miliardách, stejně jako vedení drah a naše úsporné kroky budou brát zdravotníkům a hasičům, bez kterých to prostě nejde? A co nějaká transparentnost, kam vůbec ty peníze mizí? Třeba na Letné, už asi dva roky platíme modrou zónu. Ale nic se tady nezměnilo. Já, z podstaty rýpavý člověk, zásobuji radnici zvědavými maily, kam ty peníze za parkování jdou, když tady nic nového není a nefunguje? A co byste řekli? Dělají mrtvého brouka. Takže kdybych si stěžovala ústřednímu topení, efekt by byl stejný. Já to sice nevzdám, ale je to takový boj s větrnými mlýny. A v malém. Kam mizí peníze ve velkém, když je pak musíme tahat z peněz zdravotních sestřiček či hasičů? Kde to k sakru žijeme, že si nevážíme této práce, bez které to prostě nejde? No, ptát se samozřejmě můžu a je mi to zjevně na dvě věci. Když se naše špičky vyjadřuji k dnešní letenské demonstraci tak pohrdavě, jakože to nás přeci nezajímá, ať si křičí, my už jsme přeci rozhodli? Pak nemá cenu klást otázky. Snad jen nějaké radikální řešení, otázka je ovšem jaké? A navíc je dneska Mezinárodní den Alzehimerovy choroby. Ten zatracený Němec, co nám bere věci....:-)Kdyby tak chtěl sebrat některé naše povedené politiky. Myslím, že by se na ně velmi rychle zapomnělo. A peníze, které mrháme na jejich ministerské platy by se mohly věnovat na výzkum této děsivé choroby. To by mělo alespoň smysl a význam. Přála bych si to.

Nový přítel

Jen trochu větší. Ale na velikosti přeci nezáleží:-)

Knihy kam se podíváš

V neděli se obvykle zaobírám knihou, dnes to ovšem bylo v množném čísle ,a mám z toho oči navrch hlavy. Ten byt se snad scvrknul, vůbec jsem netušila, kolik knih se vyvalí z nejrůznějších polic, poliček, koutů a já nevím, odkud ještě. Kolikrát jsem sama překvapená, jaké knihy vůbec vlastním. Ale hlavně je pořád nemohu narvat zpátky, prostě se nějak rozmnožily. Asi budu muset obdarovat nějaký antikvariát, jinak se postupně domů vůbec nevejdeme. Nejvíc to baví Zachariáše, kličkuje mezi hromadami knih a děsně se baví. Já už méně. Ale jinak barvy září, to zase ano. Jen by měl zítra začínat víkend, nikoliv pracovní týden.

    Užitečné využití přebytečných knih by bylo i pro Mateje Kréna. Můj oblíbený výtvarník z knih vytváří neuvěřitelná seskupení. Jedna je i u vchodu do Městské knihovny, takže ji mnozí z nás často míjejí. Je to neuvěřitelně kreativní člověk a jeho díla mě neuvěřitelně fascinují. A navíc je to i mimořádně milý, vzdělaný a příjemný člověk. Ovšem na nápad s knihami přišel jako první, takže moje věžičky by už byly pouhým plagiátem. Nicméně poskytnout bych je mohla. A Vám doporučit, narazíte-li někde na výstavu Mateje Kréna, zajděte. Stojí to za to.

Omalovánky

Tak nějak se právě cítím. Celý den jsme malovali. Byt je sice nyní čistý, krásně barevný, jen já jsem vybledlá a zralá do postele. Jestli ji ovšem přes hromady vyházených knih objevím. Vymalovat malý byt je snad ještě horší než velký dům. Není totiž kam stěhovat, tak to taháme sem a tam jako kočka koťata, čekáme, až to uschne a pak se to zase posouvá o kousek dál. Prostě sobota jako vymalovaná:-) Ale až se to usadí, budu ráda, že jsme se do toho pustili. Teď mám akorát barevné mžitky před očima:-)

Maturita v září

   Někdo září, někdo v září, staré studentské heslo, jehož platnost rok co rok někdo potvrzuje osobní zkušeností. A za rok jich má být podle Ministerstva celých dvacet procent. Ne snad, že by na to byly kvóty jako skoro na všechno. Jen samo Ministerstvo už dopředu tuší, že ten chaos co brzy organizovaně vypukne, mnozí nezvládnou. U nás, postaru, také máme některé odložené zkoušky. A jedna z nich proběhla právě dnes. Je to jako na jaře, jen v miniaturním provedení. A chybí  předseda z jiné školy, na podzim ho supluje ředitelka. Jinak stejný scénář. Vybrat otázku, patnáct minut na potítku a pak zkouška. Dnes, bohužel, neúspěšná. Takže žádné jásavé vzplanutí, naopak. Zbývá poslední, lednový pokus. Jsem hodně ráda, že moje účast byla dnes jen pasivní, do počtu. Nezkoušela jsem, neznámkovala. Jen tvořila komis. I tak je to pocit rozladění. Tak nějak se očekává, že v září už je to dávačka. Ale nelze dát za nic, to je jasné. Na druhou stranu komplikovat druhé straně život? Je to prostě dilema. Držíme-li se faktů, tak nenaučen, neuspěl. Ale nenaučili byste se na druhý termín maturity? Někdy prostě opravdu těm mladým už nerozumím. A doufám, že v lednu se to už podaří, protože pak by byla střední škola v prachu. Zákon hovoří jasně. Emoce sem nepatří. Jenže zakažte si je…

Sex versus úmrtí

Tak moje sociologické zamyšlení v minulém týdnu vedlo k těsné výhře sexuálních témat. Když píšu o sexu, sledovanost se zvyšuje maximálně. Ještě, že nejsem na sledovanosti hmotně zainteresovaná, protože to bych musela sex vnutit do každého textu. Pak již zmiňovanou mortalitu, a ještě mě napadly drogy. Ty mění nejen lidské povahy a osudy, ale i školní diktáty a význam slov.  Text:  V Praze se sjeli sportovci z celé země je dnes naprosto nepoužitelný, i když metodika proti němu vůbec nic nenamítá:-) To je něco podobného, jako když moje maminka hlasitě přemýšlí, kde sežene dostatek trávy. Vnoučata valí oči a lámou se smíchy, zatímco ona nechápavě hledí na jejich veselé kreace. Dumá totiž o potravě pro králíky, zatímco myšlenkové pochody pubescentů se ubírají úplně jiným směrem. Nejvíc je ale dostala, když jim bezelstně sdělila, že oběd bude, až budou mít s dědou po píchání. To jsem se domnívala, že se dětem od smíchu něco přihodí. Chudáci staříci zatím bojují s cukrovkou, která komplikuje tátovi důchod. A mamka mu poctivě píchá inzulín. Jenže vyprávějte to puberťákům. Ve všem vidí dvojmysl.  A mně tím pádem zvyšují sledovanost.:-).

Hesky blondyna

  Jdu ráno do práce, nos jako okurku, oči plavou v rýmě, naštvaná na celý svět. Před domem ještě hraboším v tašce, protože pořád něco hledám. V daný okamžik to byl telefon. A do toho se ke mně žene jakýsi černoušek. Asi nějaký dělník, protože to mastil v montérkách a s přilbou v ruce. Zastaví se přede mnou, a nedbaje mých mračivých pohledů, vycení svoje bělostné zuby a jásavě mi oznámí: „heský blondýna“…. No, rozesmál mě. Jednak tím, že mě tak léta nikdo neoznačil, a druhak tím, že mi došlo, že jsem na tom jako Halina Pawlovská - ideální žena pro Afričany: obří pozadí a blonďatá hlava. Určitě bych stála několik krav, tedy celé jmění. Žel, narodila jsem se v jiné kultuře. Než jsem stačila něco říct, černoušek zakřepčil vítězný tanec a upaloval pryč. A já upalovala do práce, už s úsměvem. Odpoledne jsem pro změnu potkala cikánku. Skoro na stejném místě. Chtěla poradit cestu do nějaké ulice, o které jsem v životě neslyšela. Pokrčila jsem rameny, že nevím. Lapla mě za ruku, že mi přečte budoucnost. Prý mám tak světlou hlavou jako mě čeká světlá budoucnost. Nevím, co všichni dneska s tou mojí makovicí měli. Vlasy mám pořád stejné, ale asi v tom pochmurném dni nějak zářily nebo co. Ovšem cikánka obrátila, když za svoji věštbu neobdržela bakšiš, tak moje budoucnost rázem ztmavla:-) Ale vytrhla jsem se jí, a pevně svírajíc kabelku se dala na ústup. Mířila jsem do lékárny a poté do vinotéky, něčím ty bacily přeci zdolat musím:-) Uvidíme, co bude lepší. Před lékárnou stála žena s ptačím hnízdem na hlavě. Ne, že by měla rozcuch. Ona měla vyvedené ptačí hnízdo s květinkami a několika plastovými ptáčaty jako dekoraci v účesu!!! Klídek, pohodička. Tak jsem si nakoupila coldrexy a zašla na víno. Abych to rozdýchala. To bylo dneska panoptikum. Takový jeden všední den na Letné:-)

Klony útočí

Každý bacil, který jsem nezlikvidovala poctivým odchodem na nemocenskou, bleskově naklonoval. Jsem tedy totálně zdeptaná, asi jako moje ilustrační foto. A nechápu, jak mohou ty viry tak zmutovat, že z obyčejného nemluvení mám rýýbu jako hrom. A volnou asociací si vybavuji, že jsem četla, že pojem ryba jako takový je už v EU zakázán. Místo ryba se používá termín živočich pocházející z aquakultury.:-) Asi se mi rýma vráží na mozek a čtu a nerozumím. Protože jestli toto je pravda, pak vskutku klony útočí. Radši půjdu zítra k doktorovi....

Vdovou proti své vůli

Poněkud zavádějící název, protože opravdu neznám nikoho, kdo by byl vdovou o své vůli.:-) Snad jen Maryša.

V představení, které jsem včera navštívila, byl vdovou Martin Dejdar. Už z toho je patrné, že šlo o převlekovou, takřka crazy komedii.Jiří Lábus, Dejdar či Jana Synková řádili jak zamlada.

Postavu zloducha sehrál Jan Přeučil, kterému jsou takové role šity takřka na tělo. Jde o hru Marka Twaina. Děj se odehrává v barbizonském lese, takže vyžaduje alespoň minimální ponětí výtvarném umění, na které ovšem diváctvo moc nezabírá, takže občasné narážky na brak se míjejí účinkem. Ale zase narážky na současnost všichni pochopili. Méně už některé vydařené slovní hříčky, ypsilonskou specialitu,ale zábava byla. Místy až tedy trochu laciná, to jsou ony permanentní vulgarismy, dvojsmyslné narážky, které ne vždy mají smysl a pak, to mě docela šoklo, nahotinka na scéně. Nu, diváctvo se musí lákat všemi možnými způsoby a stát v Evině rouše a to dost dlouho na jevišti Ypsilonky, je tedy kus odvahy.Jen nevím, je-li to nutné,ale asi ano. Každopádně být vdovou proti vlastní vůli je bláznivá komedie, kde se zasmějete- často i proti své vůli. Prostě Ypsilonka.

Posvícení

Dvě husy nebo kachny na výkrm. A týden před vypukne šílenství. V pondělí se peče cukroví. V úterý se cpou husy. Šiškami, tuším, že obilnými, které se pro tento účel vyráběly. Samozřejmě doma. Husám se cpaly přímo do krku, aby pěkně přibraly. Ve středu se pralo a ve čtvrtek myla okna. V pátek se pekly koláče přibližně z pěti kil mouky, a v sobotu se peklo, vařilo, smýčilo. Oškubané peří zabitých husí se ponechávalo na podzimní přástky alias draní. Večer byla ještě tancovačka. A v neděli, ve slavnostně naklizeném domě, vypuklo posvícení, které v překladu znamenalo, že se jedlo od rána do večera. Samozřejmě vítali se hosté a jedlo a pilo se až do samotného večera. Ještě tam někde byla pěkná, ale to už nevím, kam zařadit. Tento postup mi detailně vyprávěla maminka, jak pamatuje posvícení ze svého dětství. Pravda, na ty husí šišky si matně pamatuji i já, ale už jen velmi, velmi mlhavě. Dnešní posvícení, na které jsme byli včera pozvaní, spočívá v poklidném nedělním posezení po dobrém obědě, s vínkem a koláči ke kávě. Ale i tak je to zážitek, příjemná neděle. Jen na váhu se mi dnes ráno nějak nechtělo vstoupit:-)

11. září

   Je poměrně expresivní datum. Dost dobře si pamatuji na to úterý před devíti lety. Právě jsme se nastěhovali do nové školy, náš kabinet byl provizorní sklepní kóje s okýnky někde u stropu. Takže pocitově trochu vězení, a tady rádio chmurně hlásilo, co se děje. Nejdřív to vypadalo jako apríl, ale pak, už doma u televize, to moc aprílově nevypadalo. Pak se dobu nemluvilo o ničem jiném a v obecném povědomí nastalo období terorismu. Sama jsem se potom docela bála, když jsem prvně poté letěla na dovolenou, a v letištní hale se vyrojil arabský zájezd. Naštěstí letěl do Londýna:-). Nemívám zásadní problémy s létáním, ale ten film Let číslo 93 vidět nemůžu, obzvlášť před tím, než někam letím. A vždycky mě fascinují ta protiteroristická opatření na letištích, kdy si do letadla nemohu vzít ani lahev vody. Svlékám se, stahuji opasek, ve Španělsku dokonce i tenisky, prosvítí nás, mnohdy i prosahají:-)Přesto jsem dvakrát letěla s pepřovým sprayem, který nosím v kabelce a na který jsem zapomněla. Ne snad, že bych chtěla s mým sprayem unášet letadlo, ale přijde mi krapet nebezpečnější než moje rozpitá lahev poděbradky, ovšem nikdo si ho nevšiml. Zato mi na jiném letu udělali skandál s nůžkami od manikúry, které nakonec letěly do koše stejně jako letos v létě krém na opalování. Tak nevím, jak moc jsou ta jejich opatření účinná, spíš to vidím jen jako takové baroko pro oko. Ale budiž, soudit to nehodlám. Jsem vždycky ráda, když doletím. A dneska bych asi, ač tolik pověrčivá nejsem, letět nikam nechtěla. Radši sedím u počítače (pořád němá-vincentku po ruce:-)) a dokončuji knihu. Pevně doufám, že v příštím roce, tedy v roce 11:-), spatří světlo světa.

Jako by byl červen

Tak se cítím. Ne tak jarně, ale tak vyčerpaně. A to je teprve desátého září. Nechápu to.Už nemám hlas, sípám, hlasivky stávkují. Dřív, než odbory:-) Asi v létě moc zahálely. Jsem zvědavá, jestli víkend bude stačit na jejich regeneraci či zda se budu muset prosípat do dalšího týdne. Ale pátek odpoledne, to je příjemný čas, i když jeden nemůže mluvit:-)

Uvolněte se, prosím

Už se to vlastně tak nejmenuje, je to show Jana Krause, ale my jsme uvolnění potřebovali a lístky do divadla Ponec také hlásaly Uvolněte se, prosím. Tak jsme se šli večer uvolnit. Pravda, za čtyři stovky, uvolňování se pod dohledem kamer vskutku není laciná záležitost, nicméně šlo se. Když jsme žižkovskými ulicemi přeplněnými našimi menšinami dokličkovali k divadlu Ponec, zrovna natahovali červený koberec. Samozřejmě jsme toho využili a do divadla nakráčeli pěkně po vzoru pozvaných hvězd a hvězdiček. Pak už to byl trochu průmysl. Nejdřív dlouhé čekání ve vydýchaném prostoru, než nás vpustí do arény. Přestože anoncovali v sedm, stalo se tak až krátce před půl osmou. Poté následovalo usazování a další čekání. To zpestřoval záznam z minulého show, s lehce skřehotavým ministrem Bártou. Poté naběhla kapela Davida Krause, vybrnkla znělku a už příchází taťka. Je opravdu uvolněný, v úvodu si klasicky rýpne do politiků- škoda, že to po nich stéká jak po peří. Ale jejich hroší kůží nepronikne ani sarkasmus Jana Krause, to je nám všem jasné. A pak už přišli hosté, rybář Jakub Wagner, jeho novopečená švagrová Simona Krainová ve vysokém stupni těhotenství a jakýsi jogín, který si za pašování hašiše pobyl jedenáct let v indickém vězení. Rozhovory odsýpaly, hosté byli vstřícní, jen jogín trochu skřípal, to ostatně uvidíte zítra večer v televizi. A za hodinu bylo po všem. Takže je to úplně stejné, akorát nesedíte v obýváku, ale vrčí vám kamera za zády v divadle Ponec. Ve vinárně, kam jsme se následně přemístili, byl i obávaný moderátor, a nutno konstatovat, že je to milý a vstřícný člověk, face to face. Alespoň k nám byl. Prostě, dokonale jsme se uvolnili.

Bílý pracující heterosexuál

   Četla jsem dnes v novinách plno věcí, které mi hnuly žlučí. Třeba hrozící trest člověku, který zastřelil romského zloděje. Až šestnáct let mu slibují. Nu, zajímavý přístup k výkladu práva:-(. Zaujala mě i zpráva, že snižování platů je hotová věc, demonstrace nedemonstrace!!! Drobet mi to připomíná absolutismus, ale to je asi jen osobní dojem:-) Ono s tím šetřením je to jako s výchovou cizích dětí, na cizím jde nejlíp. Zlevnit drahé zakázky - třeba u těch předražených dálnic, nevypsaných výběrových řízení atd, to nikomu moc nejde. Ale vzít peníze střední a nižší třídě je tak snadné a efektivní. Třeba dnešní zpráva o výkonech našich poslanců v europarlamentu je dokonalá. Nedělají nic. Jak prosté. Takže se šetří na handicapovaných, nemocných, na důchodcích, pracujících… Klasika. A když se k tomu dočtu, že pocit štěstí závisí na výši platu, chápu, proč se tak rychle ocitám v podzimních depresích. Číst noviny se prostě nevyplácí. Už dlouho mě utvrzují v jistotě, že bílý pracující heterosexuál je v naší zemi diskriminovaná menšina.

Sex před tabulí

   Mluví se o tom v poslední době víc než často: sexuální osvěta ve škole je nedostatečná. Nesouhlasím. Sexu je všude víc než dost. Na druhou stranu úkolem školy je připravit pro život…
   Do veřejné diskuse, jak jinak, přispěla svou troškou do mlýna ministerská příručka o sexuální výchově. A někteří mediálně zdatní kantoři, kteří si tak zvyšují své pedagogické libido. A tak se lze dočíst o metodách, kdy učitel nasadí kondom - tedy zatím jen na ruku - a s touto didaktickou pomůckou vítá žactvo na své hodině. Aby výuka byla akční, zařadí do tematických plánů hru Kompot. Pro ty, kdo nejsou zasvěceni do tajů školního zákulisí, princip této hry je na způsob dávné dětské říkačky, místa si vymění…. Ovšem zde si místa, pod dohledem pedagoga, vyměňují ti, co pravidelně masturbují, ti, co provozují sex anální, orální a jiný, ti, co mají jinou sexuální orientaci …. Je zde samozřejmě plno dalších inspirativních výměn. Nejsem puritán a s dětmi o sexu - minimálně v rámci občanské výchovy – /do třicetileté války jsem to ještě napasovat nedokázala, ale asi se budu muset pokusit a být kreativní i v tomto směru/ - hovořím. Ale ani při své bujné fantazii si neumím představit, že bych to s dětmi hrála. (a neumím si představit ani ty pubescenty, jak něco podobného hrají). A podle Radima Uzla klidně i v první třídě. Čím dřív tím líp.
    A tak z toho vycházím jako pěkná konzerva. Nic podobného totiž provozovat nehodlám, přestože sex není v mých hodinách tabu. Ale primáni (tedy šesťáci) se chichotají při jakékoliv - i neúmyslné- zmínce. Sekunda po sobě rozpačitě pokukuje, tercie se raději osahává sama, než abych jim k tomu něco vykládala. V kvartě se sice už dá hovořit normálně, ale jsou sexem natolik přesyceni (myslím tedy tím školním, výukovým), že většinou jen zoufale zahučí, ne, jen žádný sex a drogy. Radši si budeme jen tak povídat…A v tom bych já měla pobíhat s kondomem na ruce a oznamovat, že příští hodinu bude písemka z masturbace a za domácí úkol nechť nastudují poluci?
   Myslím, že je na čase, aby se na Ministerstvu nad problémem zamysleli a přestali vypouštět jednu hloupost za druhou. Když budou ve školách lidé na svých místech, proč by musela být vydávána doporučení a příručky o sexu? Ať přestanou vymýšlet blbosti a začnou uvažovat reálně.
    V tomhle ohledu, pravda, moc optimistická nejsem. Zejména, když vidím, co všechno se ve školství děje. Možná by stačilo popustit uzdu zdravému rozumu, ale ten zjevně na některých místech chybí. Jak dostat sex do škol?
   Nechte tomu volný průběh. A nepodceňujte rodinu!

Smrt přitahuje:-(

   Založila jsem si blog na prezentaci svých knih. Postupem času se z něho stalo i něco jiného, nicméně prvotní záměr zůstává. Hlavně proto jsem si sem také umístila počítadlo. Jednak to byl pro mě technický triumf, že jsem to dokázala sama, jednak jsem si (naivně) myslela, že tak budu vědět, kolik mohou mít moje knihy potencionálních čtenářů. Ovšem, jak už jsem zmínila, časem dostala zelenou moje grafomanie, blog už slouží i k jiným účelům, přesto mě návštěvnost vždycky zajímá. Jsem holt zvídavá. Někteří by sice řekli zvědavá, ale to už je jen hra se slovíčky:-) A tak mě návštěvnost začala zajímat statisticky, kdy je tu hodně lidí a kdy málo, jak začátkem léta sledovanost dramaticky klesla a tak podobně.....:-)
    A z toho mi vyplynulo poměrně zvláštní a smutné zjištění, že největší ( a to tak že úplně) návštěvnost jsem měla, když jsem psala o tragické autonehodě, při které zemřel mladý chlapec. Jako by to neštěstí bylo lákadlem na čtenáře. Už dávno samozřejmě vím, že skandál prodává. Pan nakladatel mi  léta tvrdí, že moje knihy se začnou ve velkém prodávat, až budu se studenty veřejně kouřit marihuanu nebo si s některým mladíčkem něco začnu. Divoký sex pod tabulí bude tou nejlepší reklamou pro moje rádoby seriozní knihy:-)Ale nechápu, jak je to s tou smrtí. Kde se tam najednou vzalo tolik čtenářů a kam pak zase zmizeli? Nemluvím o komentářích, těch ani moc nebylo, mluvím o prostém počtu přístupů. Je snad nějaký vyhledávač, který takové události cíleně vyhledává a pak dává echo? Nikdo přeci nemohl tušit co budu psát, a moji stálí čtenáři rozhodně nejsou vyznavači senzací. Vím, když čtu jiné blogy, že podobná situace se opakuje pravidelně. Jako by smrt či nějaká tragédie byla vždy spolehlivým lapačem blogočtenářů. Ale jak se to dozví a kde se berou? To jsou samozřejmě otázky jako plácnutí do vody, odpovědi nečekám, jen mě zaujalo, že když jsem napsala o tragicky zemřelém chlapci, naskočilo přes tisíc přístupů. Když filozoficky rozebírám prodej svých knih či situaci v českém školství, nezlomím stovku:-( Takže smrt asi blogu sluší. Ale je to smutná pravda. Jak lidsky tak i pro moje knížky:-(

Vy mně taky!

Často mám podobnou repliku na jazyku, jako kantorka si ale musím dávat pozor na to, co vypustím z pusy. Často se i dobře míněné věty vracejí jako bumerang, a což teprve takové jadrné odseknutí. A tak mě potěšila knihovna, moje vlastní, kde na mě vykouklo několik Žáčků. Důsledně píši velké Ž, protože několik žáčků ještě v neděli by mě asi spolehlivě přivedlo k četbě hororu. Zatímco Jiří Žáček mě svými aforismy a sarkasmy příjemně naladil na příští pracovní týden. Mám ráda poezii - sedím si v houpacím křesle, popíjím víno, tichá hudba a čtu si. Na nedělní odpoledne jako stvořené. Dnes jsem ale trochu rozjuchaná po včerejšku, a tak to chtělo něco odlehčeného, pěkně od podlahy, trochu jadrného. Prostě Žáčka. Třeba: Někdo žije kopretinou, někdo je zas na růže. Někdo je hňup vlastní vinou, někdo za to nemůže………Ideální trénink před pondělním ránem. Nebo takové: Mahuleno, Mahuleno, ty máš doma nahuleno. Dokonce i na dvorku, cítím páchnout machorku…..jistě do školy jako dělané:-)
   Baví mě i Negalantní kuplet o posledním zvonění: Roky nám letí- pánbů s námi, jako když práskne do koní. Co člověk zmeškal, milé dámy, sotvakdo ještě dohoní. Co bylo k smíchu, dnes už tíží, radosti mění pořadí. Jako by člověk cloumal mříží. A nikomu to nevadí. Přibývá vrásek, vadne kůže. Už je čas šetřit na věnce. Vzdejte to, už vám nepomůže kvartální změna milence…..a tak dále. Nechci tady rozhodně opisovat celou jeho knížku, spíš ji mohu doporučit- odpoledne, ke kafíčku, krátký relax. Na závěr ještě několik aforismů:
V příliš vysoké koncentraci i blbost hrozí explozí.
Blbost je absolutní polyglot, umí mluvit všemi jazyky světa.
A na úplný konec:
 Všichni víme jak vychovávat cizí děti.

                                        Tak s tím jdu zítra do práce:-)

Velká sláva v malém městě

    Byla jsem dnes pozvaná na městské oslavy do Neveklova, které si připomíná 725 let od svého založení a je tedy jen o kousek starší než já. Přijala jsem ráda, všechno co zavání historií, mě vždycky potěší. A sem měl přijet sám Adam Řepa. Komu to jméno nic neříká, nemusí propadat panice, je to zdejší lokální panovník, který se tady zjevoval někdy v šestnáctém století. Program odstartovala divadelní hra Jak je důležité míti Filipa. Tenhle Wildeův kousek mám opravdu ráda a je zajímavé se podívat, jak se s ním poprali místní ochotníci. Nutno konstatovat, že se ctí. Nu a pak už, pod taktovkou Alexandra Hemaly, který to celé uváděl, vypukly klasické městské oslavy. Hudba,tanec, kouzelník, hasiči, stánky, občerstvení. Hodně zajímavé bylo vystoupení benešovských hornů, to byl parádní hudební kousek. A pak Milan Uhde přebíral čestné občanství. Počasí bylo milostivé, lidé se bavili a tak léta páně dvoutisícího desátého potomci lidí z roku 1285, kteří město založili, hezky oslavili jeho existenci.

rytíř Adam Řepa

hasičihasičky

umělecký truhlář v akci

staré vozy

lovecké trofejekouzelníka to vše s muzikou

Přizpůsobivý a flexibilní

Teorie relativity slov.
  Od srpnového nástupu do školy, kdy školení stíhá školení (nová maturita, milion nových předpisů, navýšení povinností, snížení peněz) se na nás pořád chce, abychom hlavně byli flexibilní. Když jsem podotkla, že flexibilní je přizpůsobivý, a že teď všichni "hrdinové" mají za zlé všem, že byli přizpůsobiví například v minulém režimu, nesetkalo se to s velkým ohlasem.
Asi jsem byla najednou moc kreativní:-)

Srpen v zemi indiánů

Historici většinou žijí v minulosti. Pak není divu, že mám v září pořád srpen. A když navíc otec náhle zmizí, je třeba, aby se celá velká rodina sešla v rodném domě: tři dcery, jejich partneři a děti, teta s rodinou. Dcery jsou při pátrání po otci konfrontovány se svou těžce nemocnou matkou, dochází k rodinnému účtování a odhalení starých jizev a zranění, jež měly být zapomenuty. Matka s rakovinou úst je navíc závislá na tišících prostředcích …..

Nezachycuji zde žádné aktuální rodinné drama, ale skvělou divadelní hru ve Stavovském divadle. Ztracený otec je Jan Kačer, nemocná matka Kateřina Burianová, která si za svou roli loni odnesla Thálii. Pod taktovkou Michala Dočekala se tady odvíjí herecký koncert skvělých herců naší první scény. Kromě již zmíněných můžete vidět Miluši Šplechtovou, Davida Prachaře, Františka Němce, Janu Preissovou-(už netrhají velrybě stoličku, ale jejich výkon je stále excelentní:-))a řadu dalších divadelních hvězd. V této hře se opravdu ocitáte na prknech, jež znamenají svět-dokonalý obraz současnosti. A když navíc sedíte v první řadě a máte všechno jako na dlani, jde o skutečný zážitek. Přestože je už září, srpen v zemi indiánů je pořád aktuální. Budete-li mít cestu kolem Stavovského, doporučuji. Jen pozor, je to dlouhé. Ale dobré.

Pohřeb prvního září

   První září je den, který většinou bývá trochu odlišný od ostatních. A ve škole má samozřejmě ještě trochu slavnostnější příchuť. Zejména pro všechny první (a někdy i poslední) ročníky. Je to setkání po létě a i ti zarytí odpůrci školních lavic většinou přijdou prvního docela rádi. Uvidíme se, pohovoříme a pak se rozejdeme užít si poslední zbytečky volna. I letos to tak bylo, ovšem jen dopoledne. Děti milé, usměvavé, odpočaté po prázdninách. Kéž by jim to vydrželo. :-)
   Odpoledne mě čekalo setkání velmi smutné. Pohřeb dívenky, o které jsem psala před nedávnem. Kostel svatého Salvátora u Karlova mostu byl plný. Julii měl každý rád. A v osmadvaceti je na odchod příliš brzy. Démonický Tomáš Halík celebroval smuteční mši. A já jsem si říkala, že je něco špatně, když už chodím na pohřby svých studentů. Pravdou je, že mi církevní obřad útěchu nikdy nepřinese. Neumím se naladit na ty řeči o tom, že vlastně máme být rádi, že to dítě odevzdáváme do rukou božích, že je to svým způsobem svátek. Vím, že věřící to mají jinak, samozřejmě to respektuji, já to ale vidím, že odešel mladý člověk a to je prostě bolest. A velký smutek.
   A tak měl ten dnešní den dvě odlišné tváře, jednu světlou, plnou naděje. Druhou tmavou, plnou definitivního smutku. Prostě život:-(