Blíží se nám to nechvalné výročí ruské okupace, proto dnes vystavím z Odnikud nikam kapitolu týkající se příjezdu rudých bratrů. Shodou okolností je to kapitola 22, takže taková moje
HLAVA 22 :-)
22. Okupace1968
Vesnice si žila svým poklidným životem a málo co jí dokázalo paralyzovat
tak, že strnula v děsivém očekávání věcí příštích. Od války jsem si kromě
měny v třiapadesátém nic jiného nevybavovala. Až příjezd Rusáků to
dokázal.
František mě přivlekl k rádiu. Docela jsem se bránila. Měla jsem dost práce
na dvoře a on mě zdržuje poslechem těch svých různorodých stanic.
Před pokojem jsem však zaváhala. Pootevřenými dveřmi se na chodbu
linula chmurná hudba, v horkém vzduchu bylo náhle cosi mrazivého.
Váhavě jsme vešli a první, koho jsem spatřila, byla plačící Helenka.
Na první pohled mi bylo jasné, že se děje něco vážného.
Vtiskla jsem se na lavici vedle těhotné snachy a rozechvěle ji objala kolem ramen.
Olízla jsem si suché rty a z rádia zaznělo děsivé oznámení. Okupace.
Přestože jsem nevěřícně zírala na chraplavý aparát a snažila se pochopit
smysl toho, co mi tu sdělují, našla jsem v sobě sílu utěšovat zdrcenou
budoucí maminku, což bylo pro mě v daný okamžik primární.
Porodit dítě do takové doby bude hrdinství.
Hledala jsem očima svého muže, ale než jsem se zmohla na slovo útěchy
nebo zmatenou otázku, vpadl do místnosti svým typicky kulhavým krokem
Fanoušek. Byla jsem vyděšená dřív, než promluvil, syn totiž držel
v ruce zbraň. Tvářil se přitom pěkně krvelačně.
Vzápětí František zařval.
„Chceš nás zabít, nebo co?“
Mé snažení uklidnit roztřesenou těhotnou Helenu se naprosto míjelo
účinkem. Moje aktivita se omezila jen na bezmocné vzlykání a křečovité
tisknutí jejích rukou, čemuž učinil přítrž František, který odebral synovi
zbraň, a opřel ji o stěnu.
Pokládala jsem za nutné něco říci.
„To přeci nemůže být pravda?“ zničeně jsem se po manželovi blýskla očima
Františku, řekni nám k tomu něco!“
Váhavě, ochranitelsky se usmál.
„Obávám se miláčku, že je to tak. Hlásí to pořád dokola!“
Když zprávy skončily, přisedl vedle nás, musel mě obejmout, klepala
jsem se jako osika. Chvěla jsem se jako v zimnici. Smutně se podíval na
snachu a na Fanouška.
„Nebojte se děti,“ zašeptal a pohladil mě po třesoucí se ruce, jako by mi
chtěl předat trochu síly a energie. „My s maminkou vás v tom nenecháme!“
Pohlédla jsem na něho jako by mluvil cizí řečí. Zapnuli jsme televizor,
i tam zněla pohřební hudba, kterou vystřídal zrnitý obraz Kamily Moučkové.
Třesoucí se hlas známé moderátorky rozechvěle líčil situaci v Praze,
zahlédli jsme tanky na Václaváku, na blikající obrazovce se mihla mrtvá
těla. Strnule jsme sledovali, jak ji přímo z televizního studia vyvádějí
ruští vojáci se samopaly.
Skoro jsem nedýchala. To snad je zlý sen?
Helenka se rozplakala: „Chtěla jsem porodit do lepší doby!“
Děsila jsem se, co přinese Venda z Prahy, ale nesdělil nám nic nového.
Praha nechce Rusáky, je plná revolučních letáků.
Mojí duše se dotkl závan naděje.
Vývoj situaci ji bez milosti smetl. Klepala jsem se o budoucnost svých vnoučat. Ještě okamžik a je tu zpátky válečná nejistota.
Těhotnou Helenu vyhnali sovětští vojáci z autobusu. Spolu s ostatními,
co brzy ráno cestovali do práce do týneckého Metazu. Hnali je před nabitými
samopaly přes most. Někdo jim dal avízo, že most je zaminovaný.
Tak se pojistili. Chytila jsem se za srdce a sesula na lavici, když mi to
odpoledne vyprávěla.
Obávala jsem se, aby z toho nepotratila.
Po večerech, po boku svého manžela, jsem cítila, jak jsme prosáknutí
beznadějí a lítostí. Tiskli jsme se k sobě na lůžku a vzpomínali na dobu
bezstarostného mládí ve třicátých letech.
Hlas vzpomínek, přežitá traumata, obavy z budoucnosti, vše se zmítalo
náporem emocí. Do očí se mi draly proudy slzí. A nebylo to nostalgií.
„Na emigraci už asi nemáme věk, že?“ zeptal se František. „Zvládneme
to tady?“
Pokrčila jsem rameny – ale emigrovat jsem nechtěla. Už zase jsem měla
důvody proti. Tentokrát jsem se bála o vnoučata.
I o to ještě nenarozené!
Žádné komentáře:
Okomentovat