Mnichovo Hradiště

Zámek v Mnichově Hradišti se stal naším dalším letošním cílem. 

Výlet s malým bonusem, průvodkyní nám byla naše studentka. 

A už samotné městečko se ukázalo jako nečekaně půvabné.

Hlavním cílem byl samozřejmě zámek. Při příchodu působí opravdu krásně, skoro až vznešeně. Člověk má pocit, že vstupuje do místa, kde se historie zastavila v tom nejlepším okamžiku. Teprve při pomalejší procházce si všimne i omšelejších míst, oprýskané omítky nebo detailů, které by si zasloužily trochu více péče.

Pes sem nesmí. To jsme věděli dopředu a samozřejmě jsme to respektovali. Chtěla jsem ale 

s ním jít k pokladně, koupit lístek a nějaký ten suvenýr. Byl bezpečně v náručí, přesto následovala poměrně razantní až hysterická reakce: sem pes nesmí.

A nebylo to zrovna podáno s vlídností, která by odpovídala velikosti malého jezevčíka schovaného v náruči. Spíš jsem měla pocit, že nedržím čtyřkilového pejska, ale minimálně rozdivočelého pitbula.

Suvenýry jsme tedy nekoupili. 

Nám to vlastně nevadilo, o psa bylo postaráno. 

Ale potkali jsme slovenské turisty s pejskem ještě menším, takovým, který by se snad schoval do kapsy. Ani ten nemohl dovnitř. Pán byl viditelně rozladěný, a dokonce poměrně hlasitě upozornil na to, že někteří návštěvníci, zejména dětští, mohou být pro interiér zámku svým chováním větším rizikem než malý pes bezpečně ukrytý v tašce.

Ani tento argument ovšem pravidla nezměnil. Jen oni odešli zklamaní a zámek měl o dva návštěvníky méně.

 Nu což, každé místo má svá pravidla.

Samotná prohlídka ale byla skvělá. Průvodkyně vynikající a stejně příjemná byla i místní kavárna. 

A pak jsme vyrazili objevovat i město.

Mnichovo Hradiště je zajímavá směs. Má v sobě určitou omšelost, která ale není úplně nepříjemná. Spíš připomíná, že město má svou historii. Vedle krásně opravených domů najdete stavby, které pamatují lepší časy. Jedna ulice nabídne nádherný historický dům, 

o pár kroků dál stojí absolutní ruina.

Je  zvláštní kombinace současnosti a minulosti. Moderní obchod střídá výloha, u které by člověk skoro čekal frontu na banány a prodavačku z osmdesátých let. Chvíli obdivujete upravené centrum a vzápětí narazíte na místo, které jako by se v čase trochu ztratilo.

Paneláková předměstí jsme jen projeli, takže si pořád můžu myslet, že je to malé pěkné městečko.

A možná právě proto se nám líbilo. Protože tu zůstala i ta minulost.

A ta bývá často naším cílem. A navíc jsem si uvědomila, že už jsme tu jednou byli. Před mnoha lety, za Valdštejnem. Nu, opakování je matka moudrosti, teď už si to tu všechno pamatujeme lépe. 

 

Defenestrace

 Vyhození nepohodlných politiků z okna. 

Stalo se v našich dějinách několikrát, dnes se připomíná ta první, husitská defenestrace.

Vyhazovalo se na Karlově náměstí. Tehdy samozřejmě na Dobytčím trhu. Z okna Novoměstské radnice. 

A bylo to drsné, jako následné husitství samo. 

Tekla krev. 

On Želivský, který to vyprovokoval, nebyl nijak útlocitný. 

To, že byl kněz, z podstaty tedy měl být láskyplný člověk, ani v nejmenším nenaplňoval. 

Na jeho kázání se chodilo se zbraní v kapse, protože co kdy se něco dělo. 

A tehdy se tedy dělo. 

Z chrámu Panny Marie Sněžné, což je údajně nejvyšší chrám v Praze, táhli tehdejší věřící na Dobytčí trh, aby si to s těmi konšely vyřídili. 

Vavřinec z Březové, který nám to ve svých spisech vylíčil, uvádí, že i Žižka tam byl. 

Václav IV. se o tom dozvěděl v Kunraticích, kde měl svůj oblíben hrad. 

Asi se rozčílil, ale umírá až 16. srpna, takže to úplně bezprostřední reakce asi není, i když určitě nelze vyloučit, že svůj podíl na zhoršení jeho zdravotního stavu to mělo.

Nicméně, v době první defenestrace ještě žil. A defenestrace jako taková zahájila občanskou válku, která trvala patnáct let. 

Kdo by si to tehdy, toho třicátého července 1419 pomyslel. 

Divoká Šárka

 Divoká Šárka je opravdu divoká. Tedy jen na pohled. 

Jinak je tam příjemně a klid, snad i větší než ve Stromovce. 

Člověk si někdy myslí, že na opravdový výlet musí někam daleko. Do Beskyd, na Šumavu, alespoň do středních Čech:-)

 A pak vystoupí z tramvaje na zastávce Divoká Šárka a zjistí, že stačilo jen pár minut jízdy. 

Za zády jsme strašně rychle, je to hned u tramvaje, nechali  paneláky, semafory a kolony aut. 

A najednou jsme mezi skalami. 

Šárka je zvláštní místo. Není to park, kde se člověk prochází po rovných cestičkách mezi záhony. To máme ve Stromovce, 

Tady se Praha opravdu ukazuje v trochu divočejší podobě. 

Skály, soutěsky, louky, lesy a Šárecký potok, který si tu po tisíce let hledá svou cestu mezi buližníkovými stěnami. Místy vypadá opravdu hodně divoce. 

Vůbec, celá zdejší krajina působí skoro nepatřičně, jako by někdo omylem přeložil kus romantického českého venkova doprostřed hlavního města.

Podle známého vyprávění z Kosmovy kroniky a pozdějších pověstí tu měla žít bojovnice Šárka, která během dívčí války lstí přemohla Ctirada. 

Samozřejmě jsme šli po jejích stopách.

Údolí Dívčí skok  připomíná tragický konec příběhu

Jenže Šárka není zajímavá jen kvůli pověstem, i když to mě láká nejvíc. 

Lidé sem chodili samozřejmě už dávno. Navíc to kdysi vůbec nebývala Praha, byl to kraj daleko od centra, od Hradu, který představoval Prahu. 

Bývalo tu slovanské hradiště, určitě tu jsou pravěké pozůstatky, žilo se tu ve středověku. 

A dneska si jdete se psem hezky po červené značce, posloucháte šumění potoka, který opravdu vypadá jako divoký,  a vlastně kráčíte po místech, kde před více než tisíci lety chodili jiní lidé se svými starostmi, radostmi a úplně jinými pocity.

Divoká Šárka může být i v Praze výlet na celý den, byť mi jsme jí věnovali jen odpoledne. 

Je to totiž možnost vyrazit na výlet tramvají. 

A pak  stačí vystoupit z  narvané šestadvacítky, sejít pár metrů z asfaltu a Praha ukazuje svou zapomenutou tvář.

Potok teče, skály mlčí, kolem tiše kráčí turisté nebo sviští cyklisté  a člověku dojde, že některá cestovatelská  dobrodružství máte vlastně přímo u nosu. A také, že všechno už tu vlastně bylo.