Jarní prázdniny

 V únoru přicházejí první jarní prázdniny.

Už samotný název je malým češtinářským oříškem. Jaro v nedohlednu, zima v kalendáři

a jarní prázdniny ve školním rozvrhu.

Děti mají volno. Dospělí se s tím musí popasovat. Nebo spíš najít několik variant, jak další dětské prázdniny logisticky zvládnout. Zejména v situaci, kdy máte dětí víc a každé má jarní prázdniny jindy.

 Jarní prázdniny jsou často ideálním příkladem toho, že volno neznamená klid, jen jiný druh organizace. Musíme na týden překopat pravidelný rytmus, protože brát si v únoru k prázdninám dovolenou se mnohým většinou nechce.

Jarní prázdniny původně asi byly vymyšlené pro ozdravný pobyt dětí na horách.

V době, kdy za sněhem musíte až na ledovec to zas takové terno není. K jaru to má daleko, zimu to často nenabídne.

Nicméně, někdo odjíždí na hory v každém případě, aby si prostě odpočinul aktivně. Jiný zůstává doma a odpočívá pasivně tím, že řeší, kam s dětmi.

Ale z jiného úhlu pohledu jsou jarní prázdniny v únoru takovým malým příslibem. Říkají nám, že změna je možná, i když zatím není vidět. Že se jaro tu sice ještě není, ale už má v kalendáři rezervované místo. Naznačují nám, že si volno vlastně můžeme udělat kdykoliv, když mohou být jarní prázdniny v zimě. Přesvědčují nás vlastně o tom, že všechno může být úplně jinak, když chceme. 

Klidně i v únoru.

A to někdy úplně stačí.

 

Půst

 Včerejší Popeleční středa zahájila velikonoční půst. 

V naší školní jídelně jsme na to poněkud pozapomněli a většina z nás měla na talíři kus masa. Takže jsme ten půst nezahájili zrovna podle tradic. 

  Půst ale primárně nemusí být jen o jídle. Může to být půst od hluku, od kávy, od vína ( třeba navázat na suchý únor), od auta, od mobilu, od sociálních sítí, od zbytečných slov, od věčné potřeby reagovat...

 Prostě od něčeho, čeho máme dost, neřku-li mnoho. 

Na čem jsme trochu závislí, co potřebujeme k běžnému přežití i k relaxaci. 

Prostě něco z toho si odepřít. Vlastně tady v tom bodě začíná kreativita. Rozhodnout si, co si odepřu, čeho se na čas vzdám. Půst dnes totiž doopravdy nemusí  znamenat jen vzdát se řízku. A také neznamená. 

Zkoušejí se různé varianty odříkání. 

Paní na venčení mi říkala, že se do Velikonoc vzdává kávy. Chce to zkusit bez ní, jako výzvu.

Když o tom přemýšlím, tak tohle by tedy pro mě byla výzva asi nezdolatelná. 

Jiní mají ale své jiné kreativní nápady a pokusy. Odříkaného chleba sice největší krajíc, ale o tom právě tento předvelikonoční půst není. Je výrazně duchovní, takové hledání cesty k sobě. 

V postním období se vždycky lépe přemýšlí. 

 Můžeme si dokonce dát i půst od brblání. 

Od věty že „to nemá cenu“. 

Představa, že bychom čtyřicet dní neklevetili u kafe je někdy možná větší výzva než vzdát se čokolády.

Tenhle den je prostě takový duchovní reset. Něco jako když vypnete počítač, protože už je toho na něj moc. A potřebuje aktualizovat. 

Ne proto, že už je rozbitý, ale protože potřebuje nadechnout. Stejně jako  my.

Bitva u Chlumce

Chlumec se nám většinou pojí s katastrofou sedláků, takže často tvrdíme, že jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. 

To je ovšem jiný Chlumec. 

A dnes to bude o vítězství u Chlumce, v roce 1126, takže je tomu 900 let, kdy český Přemyslovec Soběslav I. nečekaně a slavně porazil německého krále Lothara III.

 Je to dvanácté století a to nabízí pěkný zmatek v Přemyslovcích. Je to zmatené či chaotické i pro ty, co je Přemyslovci zajímají, čímž myslím sebe:-). Ti, co jsou jim Přemyslovci ukradení, jsou z dvanáctého století docela na větvi. Tím myslím studenty:-)

Ale dvanáctým stoletím je netrápím, nicméně, kdo se zajímá, zjistí, že je tam tolik zajímavých dramat, že je to vlastně taková stoletá detektivka plná íntrik, vražd, bratrovražd, žalování v Německu, podrazů, ale i silných vazeb, přátelství či hrdinských činů. Ale protože každý chvilku tahal pilku, tedy vládl jen krátce, pak byl svržen, nastolen někdo jiný a za chvíli zas naopak, dost blbě se pamatují. Soběslav proto mezi nimi vyniká i tím, že se jako jeden z mála udržel na knížecím trůně déle. 

Byl to syn prvního českého krále Vratislava. To je dobrá indicie pro zapamatování si jeho jména i vlády. Seděl na přemyslovském trůně od roku 1125 do roku 1140.

Byl nejmladší syn krále Vratislava, takže se asi moc nepočítalo s tím, že bude vládnout. Také si dobu pobyl ve vyhnanství a v čele země se střídali jeho bratři, potažmo i bratranci. 

Maminky těžko nesou, když se jejich děti hádají a snaží se je usmiřovat. Stejně tak to dělala i matka Soběslavova, česká královna Svatava, Ale povedlo se jí rozhádané bratry dát dohromady až těsně před svou smrtí. A Soběslav se pak stal knížetem, když bratr ustoupil. A hned se dostal do sporu s německým panovníkem. To proto, že tam na něj žaloval jiný Přemyslovec, který si myslel, že vládnout by měl on a ne Svatopluk. 

Tím žalovníkem byl Ota Olomoucký. Protože byl nejstarší žijící Přemyslovec a dosud platilseniorát z dob knížete Břetislava. 

Lothar III: se ujal role mediátora, samozřejmě za tučný poplatek, Otu uznal za českého panovníka a se Soběslavem se vydal bojovat. Aby ho o své pravdě přesvědčil. 

A to byla ona bitva u Chlumce, což je nedaleko Ústí nad Labem,kde 18. února 1126 nečekaně Soběslav vyhrál. A nejen vyhrál, v bitvě zemřel jeho protivník Ota Olomoucký, takže už si nikdo nenárokoval český trůn. A německého krále Lothara III. dokonce zajal. 

Takže tenhle Chlumec je vlastně synonymem pro slavné vítězství. Soběslav I. si tady upevnil svou moc a následovala docela dlouhá doba jeho vlády. 

A o tom, že byl nejen válečník, ale i diplomat a politik, svědčí fakt, že zajatého krále Lothara III. vzápětí propustil a začal s ním spolupracovat. 

Od těchto dramatických okamžiků tedy dnes uplynulo devět set let:-)

 

Hrusice

 Cestou po D1 stačí jen sjet a krátce odbočit, kousek za Prahou. A nabídne se vám jako cíl výletu rodná vesnička Josefa Lady a kocoura Mikeše. 

Drobnou kaňkou v improvizovaném programu byl zavřený památník. Nu, nabízela se ještě varianta, že řadu exponátů vystavují na obecním úřadě. A ejhle. I ten byl zavřený. 

Nu, co už, v zimní čas se asi do Hrusic jezdit nemá. I tak jsme si je prošli, je to opravdu ladovská vesnice. 

A vypravíme se v létě, na turistický okruh kocoura Mikeše. A třeba už i památník bude otevřený.

Tentokrát to byl jen venkovní pobyt, letmý dotek zdejší historie. A odtud zase zpátky na D1, byla to prostě jen víkendová odbočka. 

Miloš Kopecký

 Dnes je to třicet let od úmrtí Miloše Kopeckého. To je výročí, řekněme, že docela kulaté. Třicet let uteklo jako mrknutím oka. 

Neustálým opakováním starých filmů, kde Miloš Kopecký hraje, mi nepřijde, že už je to tolik let. 

A ono je. 

Láka mě to k zamyšlení na téma Miloš Kopecký. Byl to totiž, podle mého, geniální herec. Baví mě jeho herectví i po letech. 

Zároveň to byl složitý člověk. 

A mohla bych ho použít i pro ilustraci života v minulém režimu, jak vystoupil proti emigrantům, aby toho později litoval.

Nebo ještě dál, jak se jeho tatínek rozvedl s maminkou, která pak zemřela v Osvětimi. 

On sám se kvůli svému židovskému původu ocitl v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. To je pro mě zajímavé i tím, že je to můj rodný kraj. Ve škole jsme se o válce učili hodně, ovšem o táboře v Bystřici se moc nemluvilo. Tuhle historii překrylo vystěhování tohoto kraje, o koncetráku se tady moc nemluvilo.

A Miloš Kopecký zde byl vězněn asi v patnácti letech. 

Přežil.

Začal nový život v poválečném, posléze komunistickém Československu. 

Hrál divadlo.

Vstoupil do strany.

Vystoupil ze strany. Spíš ho asi vyloučili, ale to je nyní jedno.

Hrál ve filmu a v televizi. Řekla bych, že geniálně.

Podepsal Antichartu.

Brojil proti emigrantům. Musel. 

Pak toho litoval.

A nakonec ostře vystoupil proti komunistům. Vlastně jako první z hereckého světa. 

Věnoval první židle do pražského divadla Ungelt, asi i stál za myšlenkou jeho vzniku. Nebo ji minimálně hodně podporoval. 

Trpěl depresemi. Byl ale vnímán jako vtipálek a bonviván. 

Prostě takové dvacáté století v kostce. 

Zemřel v Bohnicích, právě před třiceti lety. 

Určitě stojí za to připomenout si ho některou z jeho rolí, nejen to nejslavnější doktorskou. I když možná úplně nejlepší je kouknout na divadelní záznam jeho skvělého Lakomce. 

Pohádkový svět

 Výstava obrazů Zdeňka Smetany je instalovaná v Holešovicích v tržnici. Tedy v místech primárně neuměleckých. Nicméně jsme zavítali. I s pejskem. 

V hale číslo 17 je vyčleněn prostor pro pohádkový svět. Křemílek a Vochomůrka, kupříkladu. Rákosníček.  

Taková vzpomínková jízda do dětství. 

A pro děti. 

Takové netradiční výstavní zastaveni. Pro nedělní odpoledne jako stvořené. 

Valentýn

Nehodlám se pouštět do rozboru, zda slavit či neslavit, zda jde o importovaný vnucený svátek či úspěšně domestikovanou oslavu. 

Spíš chci připomenout, že nejde jen o tuto událost, kterou spojujeme se čtrnáctým únorem. Jako dějepisci se mi s ním hodně pojí bombardování Prahy ze 14.2.1945.Prý si Prahu spletli s Drážďanami.

No, o tom si můžeme myslet své. Faktem je, že pro Prahu to byl šok, hodně lidí zemřelo, ještě víc jich přišlo o střechu nad hlavou. Byl to tehdy hodně drsný Valentýn.

A další připomínka 14.2. je narození Zikmunda Lucemburského, nejschopnějšího ze všech synů Karla IV. Někdy to tak bývá, že ti nejméně oblíbení jsou v reálu nejschopnější. Někdy, pravda, všehoschopní:-), ale to je zase jiná úvaha. Dnes jen připomenutí Lišky zrzavé, tedy Zikmunda Lucemburského.

A do třetice byl 14.2. spuštěn you tube, sociální síť, bez které si dnes už asi nikdo nedovede svoji virtuální existenci představit. 

Takže trojice událostí, které se svátkem svatého Valentina nemají vůbec nic společného, Tedy kromě data. 

Nicméně, i ten Valentýn stojí za zmínku. Vlastně je to příjemný svátek.  Je hezké dát i dostat valentýnku, jít na dobrou večeři nebo třeba si pustit hezký film. Prostě taková příjemná valentýnská sobota.

Navíc, pokud nás nikdo nebombarduje, máme se vlastně parádně a můžeme si to užít. A k tomu si třeba pustit muziku z you tube. 

.