Kufr na kolečkách

 Kufr na kolečkách je jistě dobrá věc. 

Praktická. 

Někdy i elegantní. 

Člověk ho nemusí vláčet, netrhá si rameno, netrpí páteř. Civilizační vymoženost, kterou lze jen těžko kritizovat.

Když ale kolem vás neustále drkotají desítky kufrů, přestáváte být jejich fanouškem. 

Je to dost rambajs, v kteroukoliv noční i denní hodinu. Noční samozřejmě víc, ale i ve dne je to chvílemi o nervy. ¨

V místech, kde si část místních přivydělává pronajímáním svých bytů, je to i díky kufrům na kolečkách docela peklo. Nejen, že je v domě všechno vzhůru nohama a dům přestává být domem, v němž lidé bydlí, ale začíná připomínat hotel bez recepce, bez personálu a často také bez základních pravidel, ale 

i kolem domu věčně drandí někdo s kufrem na kolečkách. 

Nedivím se, že kupříkladu v Barceloně, proti turistům vyhlašují pohotovost. Nechtějí je tam. 

Já to mám podobně.

Ne snad, že bych bojovala proti turistům, ale ty zbloudilce s kufrem na kolečkách, kteří v kteroukoliv denní či noční hodinu hledají své airbnb ubytováni, ty opravdu upřímně nemám ráda.

Respektive, nemám ráda tenhle typ ubytování.

Jistě, už slyším ty argumenty, je to levné, zajímavé, netradiční, neformální a bůh ví jaké ještě. 

To asi je.

Ale také je to za mě netransparentní, takřka nezákonné, proti všem pravidlům, nehygienické a hlavně netolerantní...

Ve společných prostorách domu se kupříkladu neustále střídají neznámé tváře, někdo hlasitě hledá klíče na předem domluveném utajeném místě,  někdo vytrvale zvoní na špatný byt, další právě s náležitým komentářem objevil, že jeho ubytování je ve čtvrtém patře bez výtahu.

A kufr na kolečkách to všechno hlasitě ilustruje.

U nás na Letné krom běžné prudy od těch lidí, co sem přijedou na chvíli a nedodržují nic, žádná pravidla, včetně nočního klidu, třeba zmizely z ulic koše na odpadky. Vysvětlení bylo takové, že tam lidé z airbnb nacpou svůj odpad v megapytlích, tím pádem koše přetékají, nemá to kdo uklízet, tak koše prostě zmizely....

A tak bych mohla o airbnb pokračovat.

Pohyb cizích lidí v domě, hluk a nepořádek až se oklikou vrátím k těm drkotajícím kufrům na kolečkách. 

Nesnáším je. 

Můžu souhlasit s tím, že kufr na kolečkách je skvělý vynález.

Ale také  bych si přála, aby jeho majitelé občas zkusili pochopit, že za jejich pohodlným cestováním stojí také něčí každodenní život.

Protože Praha, a nejen Praha samozřejmě, šílené airbnb funguje všude, takže spíš město, je  totiž pořád ještě něčí domov.

Nejen turistický víkendový pronájem.

Pátek třináctého

 A je tu zas. 

Letošní poslední pátek třináctého.  Já tedy mám pátek třináctého ráda, v tomto ohledu na pověry nedám. Řekla bych, že naopak. Věřím, že jde o šťastný den. Nebo přinejmenším příjemný. 

Příjemný je logicky už jen proto, že je pátek. 

Nám dneska přinesl výlet na magistrát. Čili, jak se prý lidově říká, vyrazili jsme na magoš. Na Mariánské náměstí, kde byla pro student přichystaná panelová diskuse k výročí narozenin Václava Havla. 

Třídní schůzky

 Třídní schůzky jsou takový relikt minulosti, který na mnoha školách z nějaké setrvačnosti přetrvává, aniž by měl v současné době nějaký smysl. Všechno je v digitální podobě, neexistuje věc, kterou by rodiče neměli ve mailové schránce, v datové schránce, školní aplikaci či na nějaké rodičovské skupině. 

Přesto se musí jednou za čas sebrat a přes ucpané město se dostavit do školy. Jistě, prohlédnou si budovu, pohovoří s pedagogy, vidí se s vedením školy. 

To vše se dá ale i individuálně, podle dohody a zájmu, nikoli na povel s pod krycím názvem třídních schůzek. 

Navíc je dokázáno a letitými zkušenostmi potvrzeno, že pokud máte ve třídě někoho, o kom by se dalo říci, že je to problémový žák a bylo by fajn mluvit s jeho rodiči, tak ti zcela jistě nepřijdou. 

Dostaví se ti, kteří si vyslechnou vše, co mají na webu školy a zase mohou jít domů.

Vždyť dneska už ani špatnou známku dítě neutají. Doma jí vědí dřív, než se dítě vrátí do lavice. 

O poznámkách nemluvě. Ty se navíc dnes už ani nesmí dávat, takže se rodiče na třídních schůzkách většinou nedozví nic nového. 

Přesto tam musí. 

Ti naši byli včera. Na šestou a ze školy je vyhánělo zvonění v osm hodin. 

Nesnáším takové dny ve škole. Od osmi učit, pak celé odpoledne porada a pak třídní schůzky, u kterých já tedy mívám určitý pocit provinění, že sem ty rodiče ženu. Ráda si s nimi popovídám, ale vím, že jim neřeknu nic, co by nevěděli. Zdá se mi, že je to takové plýtvání časem. 

Leč, pravidla si to žádají, tak je ctíme a rodičovské schůzky tedy provozujeme. 

Ale byla bych mnohem raději, kdyby to zmizelo v propadlišti školních dějin. Stejně jako zmizela papírová třídní kniha, žákovské knížky či plno dalších věcí, které provázely naše školní dětství. 

Třídní schůzky se ovšem svého práva na místo na slunci drží zuby nehty. 

Tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

Velkovýkrmna

 

Listopad má v sobě už po staletí zakódovaný celkem jednoduchý program, připravit nás na zimu. 

A přestože už dávno není situace taková, že přežití zimního období závisí na míře našeho tělesného tuku, v podstatě se na zimu chystáme stejně jako naši předkové. 

Jídlem. 

Někteří samozřejmě intenzivněji, ale zásoby si více méně tvoříme všichni.

Přichází třeba svatomartinská husa, první mladé víno, to si připomínáme a ochutnáváme právě dnes. 

V jedenáct jedenáct se otevírá první svatomartinské. 

Ale i jindy se vaří domácí polévky tak husté, že v nich bez problémů stojí lžíce, hutné bramboráky vonící po česneku na kilometry daleko. 

Uvnitř listopadových kuchyní to prostě voní tak, že by se některé husy snad i samy dobrovolně přihlásily k upečení na svátek svatého Martina. 

Je to oficiální začátek zimního výkrmu. 

I když koupit si dneska husu na svatomartinský oběd je docela pěkný zásah do rozpočtu. U nás třeba začínaly ceny hus na 1900 kč,- takže je to opravdu hodnotný oběd:-).

Nicméně, zpět k tomu vykrmování. 

Tělo totiž už po staletí v tuto dobu instinktivně chápe, že za chvíli přijde období, kdy budeme , drkotajíce zuby, vycházet z domu jen v nejnutnějších případech, a tak ukládá zásoby.

Je to taková pradávná příprava na dlouhý zimní spánek. 

 A na rozdíl od červnových zeleninových a ovocných salátů či srpnového grilování je listopadová kuchyně upřímná. 

Vůbec si nehraje si na „lehké a svěží“. 

Je hutná, poctivá a má jediný, již avizovaný  cíl,  udržet nás při životě do jara.

Listopadová kuchyně prostě hodně ráda a velmi často zapomíná na všechna naše předsevzetí a zdravý životní styl.  

Většinou se totiž podává něco, co vás posadí na gauč a tam vás udrží, dokud nedopijete poslední hrnek čaje. Protože venku se divoce honí vítr s listím a vy v duchu děkujete, že nemusíte nikam. 

Venku je tma, a tak se zůstává déle, přidává se ještě jeden hrnek čaje nebo sklenka vína, 

a k tomu kousek bábovky „jen tak“.

Protože listopadová jídla chutnají nejlíp ve společnosti, fungují jako sociální lepidlo. 

U talíře polévky se řeší plány na Vánoce, u bramboráků se vyprávějí historky, a u husy se vede vážná debata nad současnou politickou situaci. A tu je vždycky dobré spláchnout nějakým tím svatomartinským...

Listopad prostě ví, že cesta k lidskému srdci vede žaludkem. 

Je vlastně tak trochu jako bývala babička, ví, že nejlepší způsob, jak člověka udržet u sebe, je dát mu najíst. 

A tak nás krmí, hřeje a připravuje na zimu.

 Paradoxní pak je, že v prosinci, až se pustíme do cukroví, se možná ohlédneme a zjistíme, že listopad byl vlastně jen rozcvička a byl to vlastně docela střídmý měsíc. 

Tak dobrou chuť k dnešní svatomartinské huse a na zdraví se sklenkou svatomartinského..

Připít si lze třeba na dnešní Den veteránů, označený květem vlčího máku. 

To abychom pro samotné dobroty na svatomartinském stole nezapomínali, že byly i horší doby. Které se zase mohou vrátit. Protože kdo je připraven, není překvapen:-)

Výmluvy

 Říká se, že lidé si dávají předsevzetí v lednu. Je to tak zažité. A pak je neplní, respektive brzy v tomto směru nedělají nic, takže lednová předsevzetí rychle vyšumí. Přichází čas nic nedělání a vysvětlování sobě samotnému, proč nic moc nedělám. 

Jenže to je vlastně docela velký omyl. 

Ten skutečný čas, kdy se nám chce nic nedělat, přichází většinou právě nyní, v  listopadu. 

Přichází temná doba roku a listopad je doopravdy měsícem výmluv. Skutečného nicnedělání. 

Máme jít cvičit? 

Nejdu. Vždyť už je tma, ještě, než se člověk vrátí z práce.

Tak co třeba běhat do parku? Můžu přeci i s čelovkou? 

Copak jsem blázen? Tma, sychravo, mží, není vidět na krok.  A běhat ve tmě  je v dnešní době vysloveně riskantní. 

Co třeba jen běžné chození ven? Naprocházku po práci?

To by snad šlo, ale i tady platí, že je zima, mokro a nevlídno. Namrzlé a mokré listí klouže. 

Člověk by si mohl zlomit nohu, a to přece kvůli obyčejné procházce nikdo riskovat nebude.

Jedna výmluva za druhou. A vždycky mají váhu, umí zahnat výčitky. 

Co tedy jiného?  Třeba věnovat se tedy víc práci? 

To sotva. 

V listopadovém neustálém šeru je určitě  vědecky podložena, že je  nemožné  se nějak víc  soustředit. Určitě to nejde nad rámec běžných povinností. 

Je potřeba trochu zvolnit.  Vždyť i slunce si v listopadu bere velmi často volno. A když svítí, tak je zase nízké a protivné, prostě si člověk nevybere. 

Listopad se proto stává haně královstvím gauče, teplých dek a horkého čaje. 

Žádný leden, listopad to je. Jako první měsíc v roce, který  nám upřímně nahrává do našich vymlouvacích a lenivých karet: 

„Zůstaň doma, nic nedělej, jsi přece unavený.“

A my většinou ochotně posloucháme. Já tedy určitě:-)

 Nabízí se tedy otázka, zda by k mnoha listopadovým seriózním výročím neměl být zaveden národní den prokrastinace. 

Nebo rovnou nějaké listopadové delší volno. 

Na jeho počest bychom nemuseli dělat vůbec nic. 

Jen sedět, posouvat kalendář směrem k akčnějšímu prosinci a tvářit se, že všechno ostatní počká. 

Všechno se prostě dá odložit, a nejlepší je, že to v sychravém podzimní čase nikdo ani moc nezpochybňuje

V některých okamžicích se tak nicnedělání povyšuje na životní styl. Myslím, že čas od času je to více méně nutné, neřku-li povinné. 

Nicméně, prokrastinace v listopadu je nádherná, ale co když se protáhne až do prosince? 

A pak do ledna? 

V tu chvíli už nejde o svátek ani o lenivou chvíli nicnedělání, ale je to spíš nějaké trvalé nastavení, které už nemusí být tolik prospěné. 

Tak by asi nebylo špatné, kdybychom ještě dřív, než přijde Mikuláš, z toho gauče přece jen vstali. Může to být takové naše listopadové předsevzetí:-)

Loučení

 Tentokrát se loučíme s naším panem veterinářem. Ne snad, že by odešel tam, odkud už není návratu. Jen opouští naši letenskou ordinaci a rozhodl se, že už nechce pracovat.

Tomu rozumím. Taky občas uvažuji o tom, že už nechci pracovat. Jenže zatím jsem se k tak radikálnímu kroku neodhodlala.

Je nám to ale trochu líto. Chodili jsme k němu se Zachariášem, potom s Tobiášem a staral se i o Toriho.

Ten se tam při poslední návštěvě ještě u pana doktora zvážil a zjistili jsme, že tloustne. Už má skoro šest kilo. A to by měl být strop, jinak bude muset držet dietu se mnou.

Pak jsme se s panem doktorem rozloučili a jedna další životní etapa se uzavřela.

Svět se samozřejmě nezastaví, život jde dál a my budeme muset hledat nového psího doktora.

Ale ti se hledají podstatně snadněji, než ti lidští. Už dávno jsem vypozorovala, že veterináři jsou na rozdíl od mnoha lékařů velmi milí, vlídní a empatičtí.

Nikdy se mi nestalo, že by se na mě veterinář mračil nebo na mě štěkal. Přitom právě psí doktor by si občas nějaké to štěknutí mohl dovolit. Na rozdíl od lidských lékařů, kteří k tomu nemají žádný důvod, a přesto se člověk štěkotu nezřídka dočká.

Nestává se ani, že bych musela dlouho čekat, když jsem objednaná. Berou nás na čas. To lidé si v čekárnách posedí mnohem častěji. Třeba moje maminka. Nedávno na očním. Jednou tam čekala od šesti ráno do dvou odpoledne, aby jí nakonec oznámili, že už končí a že ji nevezmou. Osmdesátiletou ženu. Při druhém pokusu si poseděla od šesti do dvanácti a pak ji milostivě přijali.

Když jsem se snažila situaci urgovat a navrhla, že bychom se třeba objednali, příliš pochopení jsem nenašla. Tak půjdeme jinam. Což je ovšem v případě očního lékaře trochu složitější než v případě veterináře.

A tak je to vlastně docela smutné loučení. S panem doktorem. Jsem ale ráda, že jsme se mohli rozloučit, a jemu přeju, aby si zasloužený odpočinek užil. Bude mít víc času na svoje pejsky.

A my si najdeme nového veterináře. Ostatně, v tomhle směru mám pořád ještě důvěru ve zdravotnictví.

 

Bylo pozdě, pro mnohé už navždy

 Kniha, kterou vydalo nakladatelství Bourdon

Mohla jsem si ji přečíst a poté o ní něco napsat. Upozornit na ni. 

Nevím tedy, zda jsem ten pravý, jehož názor nějak rezonuje, ale věřím, že minimálně okruh mých čtenářských přátel se na knihu přinejmenším podívá. 

Jde o mladého autora, ty je třeba podporovat.

Tenhle muž, David Seltenreich, je ročník 2006. Přesto napsal knihu vyzrálou, zajímavou, čtivou. 

Je to debut, o to víc mile překvapí, jak je to dobré. Už je na trhu, a podle všeho si vede dobře. 

Zajímavě, a podle mě i napínavě, promíchává příběhy normalizační doby i padesátá léta. Tedy dvě fatální období důležitá i pro pochopení současných událostí. 

Objevuje pro čtenáře protikomunistický odboj, o kterém si mnozí myslí, že v takové podobě vlastně ani neexistoval. 

Připomíná praktiky StB, na které se dnes s takovou velkorysostí (nebo snad prospěchářstvím?) zapomíná. 

 Hledá souvislosti a nečekané zápletky. 

 Nabízí pohled na to, co může přinést objevování rodinné historie a to je vždycky dobrodružství.

Je to pohled na padesátá a sedmdesátá léta od mladého člověka. 

A je to super debut. Určitě stojí za přečtení.