Historická data

 Dějepis jsou jen samá data, tvrdí ti, kteří vysvětlují, proč je školní historie špatná a vlastně k ničemu.  Že je to zbytečné, učit se nějaká data.

 A většinou ještě řeknou datumy, což samo o sobě potvrdí domněnku o úrovni jejich vzdělání. 

Nicméně, nechme datumy být a spíš se pověnujme tomu oblíbenému, že ta data nejsou vůbec potřeba? 

Opravdu to tak je?

 No, je to trend doby, nic si nepamatovat. Víc a víc se spoléhá na umělou inteligenci. Ta vlastní se nechává odpočívat. Všechno jde přeci vyhledat. 

V dějepise se  hodně hraje na pocity, na to, co si myslíš o dané situaci, jak se ti to zdá? Historie se prý má méně učit a více prožívat. 

Místo faktů se proto klade důraz na pocity, na osobní interpretaci.

 Hlavně nechtít nic konkrétního. 

Případně se bádá. Všechno si mají děti vybádat samostatně, vše sami odvodit, objevit, rekonstruovat. 

Myšlenka to jistě  není špatná, kdo by nechtěl, aby děti přemýšlely? 

Jenže tu narážíme na zásadní paradox, z čeho vlastně mají bádat, když nemají základní znalosti? 

Jak mají spojovat souvislosti, když nemají jednotlivé body?

Osobně si myslím, že bez nějaké vědomostního základu nic nevybádáš, ale to dnes není

 v kurzu a je to označeno jako zastaralé uvažování. 

Hlasitě se prosazuje kritické myšlení.

Na tom jistě není nic špatného, kriticky myslet je v naprostém pořádku. 

I to by ale mělo být podepřeno nějakou vědomostní základnou. Protože kriticky myslet 

o ničem je poněkud obtížné.

  Představa, že se lze obejít bez faktografického základu, je svým způsobem pohodlná. Odpovídá duchu doby, která si zvykla na okamžitou dostupnost informací a zároveň na jejich povrchní konzumaci. 

Fakta se ráze stávají podezřelými, prý svazují, zatěžují, brání kreativitě. ..

Proto, nebo přesto, si myslím, že k lepší orientaci v historii ta data trochu potřebná jsou. Nemyslím tím úplně dlouhé seznamy dat, určené k memorování, ale některé letopočty 

v paměti utkvět měly. 

Lépe se s tím pak pracuje. 

Jak v kritickém myšlení nebo třeba v oblíbené konverzaci s umělou inteligencí, která vám ráda namluví úplně jiná data, kupříkladu. 

 Těžko se mi vede konverzace s lidmi (myslím reálnými, živými), kteří druhou světovou válku řadí do devatenáctého století, o revoluční roce 89 už ani neví, že někdy byl, natož aby věděli kdy...

Jistě to jde i bez nich, jen je to takové složitější. 

 A sno, všechno se dá dohledat. Ale bez základní orientace nevíme ani co hledat, ani jak nalezené informace posoudit. 

A v tom je možná největší ironie současnosti, čím víc spoléháme na vnější zdroje, tím víc bychom potřebovali mít něco uložené i ve vlastní hlavě. Ovšem nemáme... 

A pak se třeba z dějin stává jen mlhavý příběh bez časové osy a porozumění, a z nás jen jeho poněkud zmatení posluchači, kteří si vše vykládají po svém. Nebo po tom, co jim vyplivl vyhledávač nebo chatbot. 

Ryba ve čtyřech

 Po delší době zase nějaký divadelní zážitek. Tentokrát v  divadle Karla Heřmánka, tedy Bez zábradlí. 

Už dlouho jsem tam nebyla. 

Navíc, bez Karla Heřmánka už to není to, co to bývalo. Alespoň tak to vnímám. Kdysi jsme tam chodili hodně a rádi, teď to bylo po dlouhé době. 

A dost mě tedy překvapila cena vstupenek. Jsem docela zvyklá na brutální ceny vstupného, ale tisícovka za jednu mi přišla dost. 

Dlouho jsme nikde nebyli, tak budiž, říkám si. 

Navíc, obsazení působilo lákavě, minimálně ženské obsazení dobře znám a mám herecky ráda. Pana Maryšku, jako jedinou mužskou roli, tolik neznám, ale věřila jsem, že do takové sestavy musí patřit i silný herecký mužský hrdina. 

Ve finále to zas tak úplně mega zážitek nebyl, ale úplný propadák asi také ne. Je fakt, že tak silné obsazení predikovalo silnější zážitek. 

Řekla bych, že někde se stala trochu chyba. Takové skvělé  herečky mít a tak to prokaučovat. 

Nejlepší byla paní Bydžovská, ale ta snad ani neumí být špatná. 

Obě další dámy hrály, co se dalo. 

Nebylo to dlouhé, tak to šlo.  Nicméně, v divadle takového jména čekáte prostě víc. 

Skoro se mi zdá, že v současné době  je i skutečné mistrovství k ničemu. A tady bych to tak trochu viděla až jako vyhozené peníze a příště si opravdu hodně rozmyslím, kam se za divadelním zážitkem vydat. 

Je to i docela hazard s důvěrou diváků, řekla bych. 

Bylo to takové - nedotažené? Jako dobré jídlo bez nějaké zásadní ingredience. 

Ostatně, i závěrečný potlesk byl poněkud vlažnější, řekla bych. 

Nicméně, úplně ztracený večer to zase nebyl. Jen to prošumělo a vyšumělo. 

Mě baví i herectví paní Freimannové a Jana Švandová působí jako přírodní úkaz, jak pořád skvěle vypadá. 

Našla jsem na netu, že kdysi se to hrálo jako Štika k obědu, s Václavem Postráneckým 

a ženským trojlístkem Naďa Konvalinková, Libuše Švormová a Květa Fialová. 

Údajně to bylo skvělé a vždy vyprodané představení. 

Tak trochu přemýšlím, čím to je? 

I současné herecké obsazení je skvělé, ženy tedy určitě. Václav Postránecký byl samozřejmě jedinečný, ale že by to bylo jen v něm? 

Nebo že by to bylo režií? 

Těžko říct, takový divadelník či spíš teatrolog nejsem. Ale jako divák mohu říct, že Ryba ve čtyřech je taková nedotažená, při vší úctě k herečkám. 

Myslím, že jednou a dost, znovu bych už nešla. 

A asi bych ani nedoporučila, přeci jen při ceně vstupenky, za jakou přestavení  nabízejí, už si rozmyslíte, co doporučíte dál. I když na druhou stranu, není nad vlastní zkušenost, takže ano, je to docela dobré divadlo... A (ne) kritický názor nechť si udělá každý sám:-)

Na Slamníku

Hospoda Na Slamníku, nedaleko Stromovky, je dávné kultovní místo. 

Historická hospůdka. 

Už leccos pamatuje, za minulého režimu se tady nejvíc scházeli ti, co s režimem nesouzněli. Dnes je to dokonce chráněná kulturní památka. 

S hodně dlouhou historií, už od středověku. Kdysi k němu patřila i kovárna se stodolou a nějaká pole. Asi i vinohrady, býval to to totiž hlavně viniční šenk. 

Jmenuje se podle slavnosti krejčích, kteří tady kolem Velikonoc pořádali své slavnosti zvané Štrozok neboli Slamník. 

Podobně jako ševci měli Fidlovačku, krejčí slavili se Slamníkem. 

Do zdejší krčmy se ale chodilo nejen při krejčovských slavnostech, ale i při poutích nebo korunovacích. 

Prostě slavnostní zájezdní hospoda. Často chodíme kolem. 

Nedávno jsme byli i uvnitř, na oslavě. A pořád je tu určitá atmosféra, historické interiéry, dobré  pivo. 

Takže pořád dobrý, zajít na Slamník na jedno. Je to takový začátek výletu po historických místech kolem Stromovky. 

Také mě spolu s tím baví, jak se mění slovní zásoba. Slamník je tady hospoda, kterou 

v okolí znají. Ale původní význam slova slamník neznají, ten už vymizel. 

Když se občas ptám dětí, tak většinou vůbec netuší, co by to mohlo být? A když se ještě vytasím s Nerudou a jeho fejetonem, tak: Kam s ním? moc nechápou. Nebo vnímají úplně jinak:-).

Takže se přes Slamník, potažmo slamník, dostávám k oblíbenému tématu o češtině a posunu mnoha slov. Nebo o tom, jak si někdy mezigeneračně nerozumíme. 

Když je vnuk v čilu, tak babička moc nechápe. Stejně tak jako on nerozumí tomu, když mu starší generace sdělí, že se mu nějak zapalují lýtka:-).

  Baví mě hledat ta slova, úplně nesrozumitelná napříč generacemi. Nebo posunutá. 

Slamník k nim vlastně také patří, zatímco štrozok je nesrozumitelné už i pro střední generaci. 

A tak zatímco jedni flexí, druzí relaxují a někteří ještě pamatují, kdy se váleli za pecí, čemuž dnes už zase mnozí nerozumí. 

Nakonec mě to celé přivedlo k mezigeneračnímu dialogu, který si ale nechám na jindy. 

A to vše způsobila procházka kolem Slamníku:-)

Empatie

 Empatie je dneska moderní slovo. Stejně jako flowee či další, jemu podobná. Je to hodně o sebepoznání, o tom, že chceme žít v pohodě a bez stresu. Když se nad tím hlouběji zamyslím či když detailněji pozoruji, jde jen o klišé. Zaužívanou frázi. Neřkuli letitou floskuli. Protože mnohé z toho, co se dneska staví na piedestal, ve společnosti vlastně chybí. Třeba empatie. Tolik se o ní mluví, je takřka všudypřítomná. V krvi či v kostech ji má ale málokdo. Spíš je běžné takové jájství. Já to mám jinak, já to umím, já tím netrpím…  Rozhovory už dávno nejsou dialogy, ale štafety ega. Jeden začne vyprávět

a druhý už netrpělivě podupává v napjatém očekávání, kdy přijde jeho chvíle.

Nedávno jsem četla diskusi o sporu mezi mládím a stářím. Jako že ti staří nestíhají ty současné technologie, jsou digitálně utiskovaní a podobně.

A v názorech pak samé, já to tak nemám, já to zvládám, nemá si paní stěžovat, /podotýkám, že šlo o pětaosmdesátiletou paní, která nestíhala samoobslužnou pokladnu/… Samozřejmě. Protože jestli něco spolehlivě řeší cizí problém, pak je to naše vlastní bezproblémovost.

A pak se tam objevil osamělý názor, který konstatoval, že se tady nikdo nedokáže vžít do pocitů člověka jen o deset či patnáct let staršího, protože on zrovna podobný problém neřeší.

A jak to tedy máme chtít po mladých, kteří vyrostli s iphonem místo dudlíku? Jak máme chtít po nich empatii, když ji nemáme sami k sobě?

A nemáme, to je zase pravda. Většinou. Protože, všimněte si, jak často rozhovor začíná oním já…? Začnete něco vyprávět a protistrana jen čeká na mezeru, až se nadechnete a vrhne do toho svoje, já to mám takhle….

Empatie dnes není nedostatkové zboží proto, že by byla složitá. Je nedostatková proto, že překáží. Zdržuje. Nutí nás zastavit se, poslouchat, nepřerušovat, nevyprávět hned vlastní historku.

A to je v době rychlosti a sebeprojekce skoro revoluční čin.

Takže až příště začnete větu slovem „já“, zkuste malý experiment. Chvíli počkejte. Třeba se mezi tím do rozhovoru vejde i někdo jiný. A možná se tam na chvíli vejde i ta ztracená empatie. 

Podcast

Knihovna v Benešově má také různé přidružené aktivity. Půjčování knih už je jen jednou z mnoha činností, kterým se dneska knihovny věnují. Knihovnický svět je pestré, zajímavé a kreativní prostředí. 

V Benešově krom jiného mají i virtuální činnost, bez té to dneska nejde. Rodí se tu nový podcast. 

Kafárenský podcast. 

Dostalo se mi pozvání k natočení rozhovoru.

 Tak jsme se s Torínkem vypravili na výlet. Měli jsme i kliku na počasí, takže jsme se 

v hezkém jarním podvečeru ocitli na poklidném benešovském náměstí. V knihovně nás mile přivítali a natáčení mohlo vypuknout. Vyklubala se z  toho příjemná a inspirativní hodina. Snad je i k dohledání v různých aplikacích, kde je možné najít benešovský Kafárenský podcast  

Je to zajímavá práce mladé knihovnice. Setkávání s různými lidmi ze zdejšího regionu. 

A myslím, že je to práce chvályhodná a úspěšná. 

Těšilo mě být její součástí. 

 

Úklid

    Nedávno jsem znovu sledovala dávný dětský seriál o Arabele. Jeho geniální první díly. Vtipné, originální a nečekaně aktuální.

Když kupříkladu princezna Xenie, která představuje ono klasické pohádkové zlo, chce z pohádkové říše udělat moderní lidský svět, nechá, krom jiného, navážet hory odpadků do vody a do lesů. Aby čistou pohádku změnila na špinavý svět. Docela výstižné, řekla bych.

A jak to souvisí s nadcházejícím dubnem?

Kdyby totiž nešlo o klasický pohádkový příběh, mohlo by se to vydávat za vizionářskou varovnou ekologickou studii. Podobné věci se totiž děly a stále dějí i v reálu. Snad jen, že nejde o legální řízenou činnost, ale o protizákonné aktivity. Arabela byla v tomto směru v podstatě ekologický protest.

Protože jak se dobrat poznání toho, co lidi vede k tomu, že navzdory dnešním vymoženostem, jako jsou kontejnery na tříděný odpad, popelnice na každém kroku, koše ve všech parcích, ba i v lese jsem narazila na odpadkový koš, tak co je vede k odhazování nepořádku na chodník, do lesa či prostě kamkoliv je napadne?

Líbí se jim to jako pohádkové Xénii? Žít mezi odpadky?

Možná proto, že o tomhle tématu přemýšlí víc lidí, je do dubnových slavných dnů zařazen Den Země, tedy ekologický svátek, upozorňujíc na dopady podobného chování. 

Je to taková dubnová výzva k návratu do pohádkové čistoty.

Země se v dubnu probouzí do jarních dní, znečištění všude kolem je víc patrné než v jiných měsících.

Duben se vlastně stává impulsem pro úklid kolem sebe.

A vůbec to nemusí být jen dvacátého druhého dubna, kdy Den Země září v kalendáři. Uklízet kolem sebe můžeme každý den.

Pravda, s prstenem princezny Arabely by to šlo lépe, jenže žádný prsten, který by uklidil les, nemáme. Musíme fungovat bez kouzel.

 

 

 

 

Světice

 Na jednom ze hřbitovů Tori objevil sochu světice. Povedlo se mi ho u ní vyfotit, ač zrovna neměl fotogenickou náladu. 

A přivedl mě tím na myšlenku o funerálním umění. Které je mnohdy velmi zajímavé, ale moc ho nevnímáme. 

Je to prostě hřbitov. Tam nějaké sochy patří, tak většinou splynou s okolím, neberou se jako nějaké specifické umění. 

Funerální umění:-)

Pravda, někdo má hřbitovy rád a hodně tam chodí. Ten to pak má asi jinak. 

Ostatně, my někdy také rádi zajdeme na hřbitov jen tak. Není to pravidlo či zvyk, ale čas od času je i hřbitov cílem našeho výletu či procházky. 

A nejen ten slavný, vyšehradský, který je už vlastně takovou i turistickou atrakcí. Chodíme 

i na jiné hřbitovy, kde se dají najít opravdové skvosty funerálního umění, podobné, jako tato úvodní  malá světice.

Procházka po hřbitově nese jinou atmosféru, přináší jiný druh zážitků.  Je to putování za netradiční architekturou. Objevování dávných osudů. Připomenutí pomíjivosti všeho.

    Navíc, v těchto dnech si připomínáme sto let od narození Olbrama Zoubka. Jeho funerální sochy jsou na mnoha hřbitovech, snadno se dají objevit, protože mistrův rukopis je nezaměnitelný. 

Olbram Zoubek mě vždycky bavil i proto, že jsem jeho sochy dokázala rozpoznat na první pohled. 

A nejde jen o památník totality na Újezdě, každá jeho socha je charakteristická. 

Tak se tedy obloukem dostávám k jeho výročí, které tady připomínám. Narodil se 21. dubna 1926 v Praze. 

Slavná je  jeho posmrtná maska Jana Palacha, která je dneska na Filozofické fakultě v Praze.

Spojujeme ho s Prahou a s Litomyšlí, i když do Litomyšle ho vlastně vyhnali soudruzi za "trest". On tam udělal spoustu krásné práce

Najdeme ho veřejném prostoru na mnoha místech.

Na Letné máme dokonce jeho hřiště, které připravoval v šedesátých letech spolu se svojí manželkou, Evou Kmentovou.

Byl originální, zajímavý, charismatický...

A narodil se přesně před sto lety.