Napoleon

 

Napoleona máme u nás spojeného hlavně se Slavkovem.

Jenže takový míst je asi povícero.

Stejně jako mi kdysi někdo vyprávěl, že české příjmení Fulín je z nějaké podoby francouzského Fulau či tak nějak a že jsou to potomci francouzských vojáků, kteří tady zůstali po napoleonských válkách. 

Nu, fantazii se meze nekladou. Možné to je. A nebo také ne. 

No, a když si takhle jedeme krajinou již včera zmiňovaným stylem doktora z Vesničky, narazíme na pomník z roku 1813.

Napoleonské války na u Slaného.

 To by tedy jeden neřekl, co všechno ta naše krajina ukrývá. Ještě že jezdíme jako pan Hrušínský:-)

 A navíc, třeba o tomto místě  jsem vůbec nevěděla.

Setkání armád před slavnou bitvou u Lipska.

Tady??!

 Tady kdysi stály desetitisíce vojáků??

Rozhlížím se kolem a zdá se mi to skoro nemožné. 

Přesto, v srpnu roku 1813 se prý tady, v prostoru mezi Slaným, Litoměřicemi a Louny, shromažďovala ona obrovská spojenecká armáda rakouská, ruská a pruská.

Všichni už tehdy měli Napoleona plné zuby.

 Nebyla to žádná malá vojenská výprava. Evropané se domluvili. A dali dohromady údajně kolem 236 tisíc mužů a téměř čtyři stovky děl.

Na území Čech tedy tehdy stála největší armáda, jakou do té doby naše země zažila.

A právě tady.

U Vraného?

V polích, kolem zdejších vesnic.

Trochu zvláštní představa. Tehdejší obyvatelé asi dvakrát nejásali. 

Vojáci tenkrát rozbili tábor na polích od Jarpic přes Páleček až k Vranému. Dva dny tu žili ve stanech, čekali na další rozkazy a připravovali se na tažení.

Dokonce tu proběhla velká vojenská přehlídka. 

Tři panovníci: frustrovaný bijec Napoleona rakouský císař František, ruský car Alexandr a pruský král Vilém.

Dnes bychom tady hledali maximálně zajíce nebo srnku.

Místa, kde se rozhodovalo o osudech Evropy, vypadají po dvou stech letech úplně obyčejně.

Pomník ve Vraném byl obnoven v roce 2012 péčí městyse Vraný a připomíná události,

 o kterých dnes ví jen málokdo.

Na takovýchto letních cestách prostě nikdy nevíte, koho potkáte.

Někdy kamenného pastýře starého tři tisíce let.

A někdy Napoleona.

Tedy alespoň jeho stopu😊

 Zajímalo by mě, kolik žije v Vraném Fulínových:-)

Aquapalace

 Pražská aquacentra jsou naším častým a oblíbeným cílem. Občas je záměrně střídáme, pro porovnání. 

Nejlepší v našem žebříčku je asi Šutka, ale vyzkoušet se má mnohé. 

I mega aquacentrum. 

Není sice přímo v Praze, byť se to tak jmenuje. 

Aquacentrum Praha je v Čestlicích. Respektive on je to Aqupalace:-)

To je podobné, jako wellness Konopiště není na Konopišti, ale v Tvoršovicích, což je zapadlá vesnice asi deset kilometrů od Konopiště. Kam by nikdo, pokud by se to nejmenovalo Konopiště, asi nejezdil. Stejně jako do Čestlic. 

I Čestlice jsou cca deset kilometrů od Prahy. 

  Aquapalace je tahák na peníze, takže návštěva byl vlastně narozeninový dárek, jinak to ani nejde. 

Takže takový zážitkový den. 

Byla jsem tam podruhé v životě, a stejně jako poprvé mě překvapilo, jak je tam narváno. Přitom ty částky za vstupné jsou až nehorázné. Přesto....

No, dobrá, je to drahé. Stejně tam přijdou lidi s taškou z Billy:-)

A teď ty zážitky. 

Pro mě to tedy zas tak zážitkové není, ale děti si to užijí. Jsou to hlavně tobogány, některé tedy hodně divoké. Ovšem, pořád se tam stojí fronty, takže je to takový frontový zážitek. 

Divoká řeka je tady opravdu divoká. 

Dítě tam nechci pustit samotné, tak pluji taktéž. 

Jako obéznímu člověku mi divoká řeka přináší zážitky navíc, které štíhlí lidé mít nemohou. 

Třeba, že mě proud hodí do prostoru, odkud nelze vyplout. Zasekla jsem se v nějakém akčním víru a točíce se pořád dokola to vypadalo, že zde skončím až do zavírací doby. 

Poté mě z víru  náhodně vykopnul jakýsi rozdivočelý chlapec, kterého to ale natolik zaskočilo, že se mi ještě omlouval. 

Jako skoro topící se jsem nemohla na jeho zdvořilost adekvátně zareagovat. 

Ani mu vysvětlit, že mě jeho náraz vlastně vysvobodil. 

Při dalším zhupu divoké řeky jsem se ocitla na zádech a třepotající nožkama připomínala obřího chrobáka, který se nemůže dostat z divokých vln. 

I odsud jsem se nějakým zázrakem nakonec dostala a na okamžik jsem spočinula v klidnější části. 

Vydechla jsem. 

Do další etapy jsem se měla zhoupnout přes tyč, která mi ale vyklouzla z ruky a tlak vody mě na ni rázem  napral. Přišpendlil mi k ní obličej. 

Jiskření v očích a bolest taková, že jsem měla pocit zlomeného nosu. 

Dav za mnou mi ale nedovoloval věnovat se svému zranění nějak víc, na podruhé jsem se 

s bolavým nosem a slzou v oku vyhoupla a doplula, respektive domlátila se o stěny do cíle. 

Nos nakonec zlomený není, jen ho zdobí pěkná modřina.  

Zajímavé je, že děti podobnými zážitky nedisponují, do divoké řeky se s radostí spouštěly opakovaně. 

Nostalgicky jsem vzpomínala na klidnou divokou řeku na Šutce. Už jí asi tak říkat nebudu, je to poklidný potůček. 

Tobogány jsou zde také dost divoké, některé dokonce nabízejí i jízdu na pneumatice. 

Pravda, jednou nás museli roztlačit, neb jsem svou váhou pneu přišpendlila ke startovní čáře natolik, že se nechtěla rozjet. Pak ale, zase tou váhou, nabrala takovou rychlost, že jsem 

v duchu sepisovala závěť.  Zvítězili jsme v místní rychlostní tabulce. 

Pojem pneu se tu objevuje i u klidnějších vod. Jako zákaz vstupovat s pneu. 

Prvně mi to  tedy asociovalo  pneumatiku na břiše, tudíž jsem se domnívala, že nám tlouštíkům je vstup zakázán. 

Ale nebylo tomu tak, šlo o opravdové pneumatiky, které zde patří jen do některých tobogánů. 

Jiné tobogány vám nabídnou zběsilou rychlost nebo jízdu ve stylu útěk před bouří. 

Nu, máčeli jsme se tu celý den, zážitek to asi byl. Pro všechny.  Po pěti letech jsem 

k podobným radovánkách vstřícnější, byť některé pocity se opakují. 

Příště ale asi už jen na Šutku nebo někam do stojatých vod našich českých luhů a hájů.  

Menhir

 

Občas jezdíme po kraji stylem pana doktora z Vesničky mé střediskové.

Pomalu a kocháme se. Naštěstí zatím bezpečně.

A náhodně tak objevíme některá zajímavá místa. Třeba i známá, jen zrovna nevím, že jsou právě tady. Nebo že pojedeme kolem.  

Takové překvapení na nás čekalo kolem Panenského Týnce.

Najednou jsme v Klobukách.

A tady je menhir, ne?

A je, samozřejmě.

 Klobuky nejsou velké, pár domů, náves, barokní kostel svatého Vavřince na návrší.

I u kostela se na chvíli zastavíme. Na zdi je pamětní deska připomínající, že tu v letech 1899 až 1909 působil spisovatel Jindřich Šimon Baar. Také dnes už široké veřejnosti neznámý autor. Přitom svého času hodně slavný. Lída Baarová si podle něho dokonce vzala pseudonym.

Já si  z dětství pořád nějak pamatuji jeho knížku Hanýžka a Martínek…😊

Ale skutečný poklad Klobuk neleží ve vsi

Jedeme ještě kousek dál. Za ves, mezi pole, směrem na Telce.

A tam stojí.

Menhir

Kamenný pastýř.

Na první pohled vlastně jen velký kámen. Stojí tu rovně, osamoceně, trochu tajemně. Jako by opravdu něco hlídal.

Možná právě proto mu lidé začali říkat Kamenný muž nebo Zkamenělý pastýř.

Je vysoký asi tři a půl metru, váží přibližně pět tun a je z červenohnědého železitého pískovce. Materiálu, který se v okolí běžně nevyskytuje.

Někdo ho sem kdysi dávno přinesl a vztyčil.

Jenže kdo? A proč?

To už dnes nevíme.

Archeologové zatím jen zjistili, že kámen opravdu není náhodným výtvorem přírody. 

Kdysi kolem něj prý dokonce býval kruh z menších kamenů.

Proč to bylo, to je záhada. 

Možná tu lidé před tisíci lety slavili své obřady.

Možná podle něj sledovali pohyb slunce.

Možná byl důležitým místem v krajině, která tehdy vypadala úplně jinak než dnes. Takové české  Stonehenge...

To jsou vždycky věci, které dráždí mojí fantazii.

Jaké to asi tehdy bylo?

Menhir jsme navštívili nedávno i v Dolních Chabrech, tam je to Zkamenělý slouha.

Tady Pastýř. Nebo Kamenný muž.

Co to kdysi bylo?

Je zvláštní, jak některé věci vůbec nechápeme a neumíme vysvětlit.

Tento Kamenný pastýř ale zažil i krušné chvíle, o kterých se ví.

V roce 1852 ho třeba povalila bouře.

Naštěstí ho tehdejší lidé znovu postavili.

   Samozřejmě k němu patří i pověst. Prý při každém zazvonění klobuckého kostela udělá pastýř miniaturní posun směrem ke vsi. Až jednou dojde až ke kostelu, přijde konec světa. Zatím je tedy naštěstí dost daleko. 

A má krásný výhled do zdejšího kraje, do okolí na hranici krajů Středočeského a Ústeckého. 

Jen se tu blbě parkuje, na autoturisty se u Kamenného muže nemyslí. Přesto, že je to při cestě a on vlastně ty autoturisty láká. 

 Třeba u nedávného bojiště u Jankova parkoviště je. 

Tady ne. 

Takže buď s Klobuk pěšky nebo to odstavit do pole, což je asi proti všemu. Takže pěšky:-) 

                                                             

                                                             a tohle je ten chaberský...

Antonín Dvořák

 

Hudební génius. 

Milovník vlaků. 

Kdyby v jeho době existovaly sociální sítě, asi by velmi často sdílel obrázky lokomotiv. 

Šotouš:-). 

Zanechal svoje stopy na mnoha místech (nejen) středních Čech. 

Kupříkladu ve Zlonicích.

Tam studoval a také je oslavil ve své slavné skladbě Zlonické zvony.

Ovšem když jste ve Zlonicích, musí vás logicky napadnout, vážně tady? 

Je to místo mimořádně nehezké. 

Nevlídné. 

Zanedbané. 

Potkali jsme několik místních opilců a narazili na pěkně rozbité cesty. 

I domy oprýskané. 

Hezký chrám, byť by také jistě uvítal nějakou rekonstrukci. 

Vůbec nechápu, jak tady  Dvořák mohl najít nějakou inspiraci. 

To Nelahozeves je úplně jiný příběh.

Hezká, upravená obec, která dává najevo, že si svého nejslavnějšího rodáka váží. 

Dvořákův rodný dům stojí jen pár kroků od nádraží. 

Náhoda? 

Těžko. 

U nádraží pak najdete  informační centrum, expozici a také překvapivě příjemnou kavárnu. 

V Nelahozevsi jsem si ho užila. Stejně jako města samotného, krásné to bylo.

                                                A toto jsou Zlonice....