Nečti to

 Nečti to, nečti to... Je to jako neber úplatky, neber úplatky... a pak z toho byl blázinec.

Často mám takový pocit, když čtu příspěvky v různých učitelských skupinách. Nečti to, nečti to, říkám si, pak mi to stejně nedá a se zvyšujícím se tlakem čtu.

Příspěvky jsou tam z obou stran, z té učitelské i rodičovské. Většinou agresivní a útočné. Velmi často plné pravopisných chyb. 

Nebo naprosto nesmiřitelných postojů. Kupříkladu zastánci a odpůrci mobilů. Nebo AI ve výuce a v budoucnosti vzdělávání. 

Práv a povinností dětí. Respektive, tam je to víc o právech, povinnosti se moc neakcentují 

Říkám si, že už mě nic nemůže překvapit, ale vždycky se něco objeví. Nedávno třeba vyjmenovaná slova. Divoká diskuse na téma, proč se je mají ty nebohé děti učit? K čemu jim to je, aby uměly vyjmenovat několik slov, kde se píše tvrdé y? Vždyť je to vlastně šikana, tohle je nutit učit se zpaměti. 

A obhájci - z řad pedagogů i rodičů ( tam jich tedy bylo výrazně více) to mysleli naprosto vážně. 

A tak bych mohla pokračovat. Někdo staví budoucnost vzdělávání jen na AI . Nic v hlavě udržet nemusí, je to zbytečné. 

Jiní zase jen na právech dětí. Mají právo na všechno, na povinnosti se většinou zapomíná. 

Někde se sází na rozvolněnost, jinde jen na to, co děti baví. 

Někteří je nechtějí učit ani násobilku, protože se to všechno má nechat odvodit. 

A tak bych mohla pokračovat, protože moje mantra, nečti to, nečti to, bohužel moc nefunguje. Vždycky mě něco zaskočí, neřku-li rozčílí. 

Naposledy ta vyjmenovaná slova. Křížové tažení proti nim. Nač se je učit?

Ale nejvíc mě vždycky nemile překvapuje si to, že je to vždycky tak radikální, že je to vždycky forma útoku na ty druhé. Buď rodičů na školu, učitelů na rodiče nebo kantorů do vlastních řad. Každý to vždycky ví nejlépe, on uč nejlépe, k dětem přistupuje nejlépe, on je nejlépe chápe atd....

Někteří dokonce našli díru na trhu a v honu na ostatní učitele, v jejich dehonestaci, si udělali svoji vlastní novou živnost. Mediální slávu. A tepou a tepou. 

Teď tedy stíhají kritiku a opovržením ty kantory, co nutí chudáky děti naučit se vyjmenovaná slova. 

A to si pořád říkám, nečti to, nečti to...

No, uvidíme co bude na řadě jako další. 

Dnes poprvé

U Veverek probíhá první ročník minifestivalu s knihami. Začalo to už včera, neformálním setkáním s učitelkami, které se věnují literatuře. Nabízejí dětem nové knihy a autory.

Veverky jim nabídly setkání a diskusi nad knihami.

Včera se tak debatovalo celé odpoledne.

Festival pokračuje dnešním historickým přesahem.  

 A je z toho takové nové historické setkávání.

Zatím tedy jen jako součást festivalu. Uvidíme, co bude dál. 

Měla ( nebo mohla) by z toho být nová aktivita nad dějinami, nejen těmi literárními, Prahy 7.

Besedy a přednášky. 

Chceme se pravidelně scházet u 2veverek se čtenáři a zájemci. 

Prvotní idea je taková, že budeme hledat známé sousedy, tedy ty, kteří tady žili nebo žijí s námi. Mělo by to mít nějaký přesah ke knihám, ale dneska jsme zvolily prostě jen zajímavosti. 

Co na té Praze 7 bylo a už není, kdo tu žil a má tu pamětní desku, kterou třeba denně míjíme a nevnímáme. 

Kdo tu má třeba ulici po sobě pojmenovanou, ač tu třeba bydlel jen krátce. 

Určitě neopomeneme ani tu typickou Spartu, byť ta zrovna mě tady spíš vadí než těší. Ale patří sem. 

A zajímavé možná může být dnes už nemyslitelný fakt, že tu kdysi byla i Slávie. Fungovaly vedle sebe. 

Pěší březen

   V Praze se často pomyslně přetahují auta s MHD. 

Původně jsem chtěla napsat, že se perou motoristé s MHD, ale to by dnes vypadalo na aktivistický politický úvodník, což není mým úmyslem.

Jde mi o klasické, leč věčné dohadování se o pražské dopravě, zda raději metrem či autem.

A vychází mi z toho taková hezká březnová kulišárna, že když se dva perou, třetí se pere. Tím třetím by se v březnu mohli stát chodci a výzva projít se březnovou Prahou pěšky. Hezky pěkně po svých. 

Často je to dokonce i nejrychlejší forma dopravy, byť netvrdím, že nejbezpečnější. Třeba se sluchátky v uších je to docela o život. Ale bez nich, když vnímáte okolí, je to docela lákavá forma přesunu z bodu A do bodu B. 

Tím, že se nám v březnu do ovzduší intenzivně vtírá jaro, dny jsou delší a radostnější, občas

i slunce svítí, může být putování Prahou po svých víceméně příjemnější než přecpané tramvaje či nehybné kolony aut. 

Navíc se pěšky dají využít různé zkratky, městská zákoutí či pozapomenutá podloubí, podchody či pasáže, které dají naší cestě do práce nebo za kulturou úplně jinou dimenzi.

Čas při putování po svých pak lze využít k urovnání si myšlenek, protože není lepšího prostoru k přemýšlení než během chůze.

Často také stačí sejít z hlavní trasy a zabloudit do vedlejších uliček, kde objevíte úplně jiný svět. Dá se to i přeplněném turistickém centru, které je místy úplně zacpané, ale ve vedlejších uličkách je dokonale prázdno. 

Doba, kdy už není zima, ale ještě nenastala únavná vedra, je k takovým objevům jako stvořená.

Naši předkové sice vyzývali, ať v březnu vlezeme za kamna, ale ta už dnes takřka nikdo nevlastní. 

A u ústředního topení to není ono, proto je lépe vyrazit do ulic.

Březen k tomu dost hlasitě vyzývá. A můžete jít třeba s knihou v ruce, což je dneska trochu cesta proti proudu. Ale kdy jindy než v březnu to vyzkoušet? Dělat věci jinak? Chodit pěšky a číst si?

Můžete samozřejmě vyzkoušet i jiné experimenty, ostatně, s březnem přichází jarní energie, která s sebou nese nové nápady, elán a vizi nových začátků. 

Zkoušejte, putujte, čtěte...

 

Okupace

 Vždycky mi to naskočí. Tedy i dnes. Patnáctý březen. 

Vlastně po všechny tři dny, čtrnáctého, patnáctého i šestnáctého. 

Ale myslím si, že dnešek, tedy patnáctý březen, je nejvíc symbolický. Prostě je jasné, co si dneska připomínáme. 

Německou okupaci. 

Den, kdy fašistická vojska vpadla na naše území. Řada lidí byla v šoku. Ale existovalo i mnoho lidí, kteří okupanty vítali. 

Máte takové lidi mezi námi. 

Dodnes tu jsou. 

Lísají se k okupantům. 

Řiťolezci. Nebo pátá kolona. Nebo prostě lidé se zvráceným uvažováním, protože souznít s okupantem normální a morální člověk prostě nemůže.

U nás ale ano. 

I tehdy v březnu byli tací, kteří ty nácky vítali. 

A další, co rychle přehodili kabát a přizpůsobili se. 

Dneska to dělají ve vztahu k Rusku.

Místo nedělního čtení přidám odkaz na zajímavé filmy, které se věnují okupaci. 

A ještě připomenutí knihy od Pavla Kosatíka, která má právě premiéru v rozhlase. Je to o Benešovi. Kritický pohled.

Konečně na něj někdo hledí jinak, než pozitivně. 

V den, kdy si připomínáme výročí okupace, je to docela dobré, poslechnout si o něm něco, co ho staví do jiného světla. A hledá paralely s dneškem, protože takových Benešů je bohužel plno.

Pí

 Dnes má svátek číslo pí. 

Ludolfovo číslo. 

Respektive, podle wikipedie je to Den pí, svátek slavné matematické konstanty. Vlastně jsem to ani nevěděla, nebo spíš zase zapomněla. 

Připomněla mi to soutěž Na lovu, kde to soutěžící nevěděl. Ani si to neodvodil z dnešního data, 14,3....

Tak jsem se na to podívala.  Na wikipedii pak je i tento dort, který se podává u příležitosti oslavy. 

A vysvětlení, proč tomu tak je. 

Je tam i odkaz na další matematické dny, nicméně dneska je 14.3. takže slavíme den Pí. 

Ale krom toho si z historie připomínáme  úmrtí Klementa Gottwalda, jehož odchod patří k těm dnům, 

u kterých tak úplně neplatí, že o mrtvých jen dobře. A to mu bylo jen padesát šest let, což je docela málo. 

Přitom mně vždycky připadal jako stařík, ale fakta mluví jasně. Jen padesát šest let. Zemřel pár dní po Stalinovi, jako by si spravedlnost tehdy určila nějaké očistné období. 

Překvapivé je, že řada lidí tehdy truchlila doopravdy. Měli pocit, že odešel důležitý a dobrý člověk. Ostatně, a to je mnohem víc překvapivé, takoví jedinci existují i dnes. Dokonce se scházejí u jeho hrobu na Olšanech. Zjevně se moudrost, že z historie se máme poučit, míjí účinkem. 

Své o tom vědí i na Slovensku, kde jsou tací, co dnešek slaví jako významný den. Nu, zjevně se někde ta historie opravdu musí opakovat, aby jim to došlo. 

Raději dneska tedy připomínat matematickou konstantu. Je to takové neměnné, nedá se to vykládat jinak. Prostě den pí:-)

                                                                      obrázek převzatý z wikipedie

Pátek třináctého

 Letos už druhý. Těšíme se na jeho neobvyklosti. První letošní pátek třináctého nepřinesl nic extravagantního, tak snad dnešek se polepší....?

A aby to bylo stylové, tak k pátku třináctého přidám příběh, jak na Letné hořelo. Sice už v úterý, ale psát o tom v pátek třináctého je takové zajímavější.

Už když jsem jela z práce domů se o požáru informovalo na sítích. Nicméně, zdálo se, že jde o nějaké neškodné blafnutí při nekonečné rekonstrukci. 

Ale nebylo tomu tak.

Domů jsem tedy dojela celkem normálně, klasické kolony, delší cca o deset minut, nic fatálního. Naše půlka Letné byla celkem v pohodě, ale za křižovatkou vypuklo peklo.

Teprve, když jsem to viděla na vlastní oči, bylo jasné, že nejde o nevinný ohníček. Nějaký "šikovný" dělník, jak se předpokládalo, údajně najel na plynové potrubí, druhý tam vesele řezal dlaždice, takže jiskřil jako ďábel. 

Blaf a požár tu byl natotata. 

Pravda, asi lepší, než kdyby ten plyn bouchnul a smetl celou ulici, ale i tak. 

Plameny skákaly až ke střeše. Rychlá evakuace. A intenzivní chlazení domu, stejně to z části chytlo. 

A tak se hasilo a chladilo.

Celá Milada Horáková, kde přestaly jezdit tramvaje, byla plná sanitek, hasičů a policistů. 

Kolem hořícího domu plno zvědavců. Někteří říkali, že ty domy, nebo minimálně ten jeden, asi nakonec budou muset zbourat, bude poničený tím vytrvalým prolíváním vody...? 

Další, štamgasti u blízké hospody, to také zasvěceně komentovali. Většina s cigárem v ruce. 

Prasklé plynové potrubí, požár a o kousek dál partička pivních skautů s cigárem má ve všem jasno.....???

Oheň stále hoří. 

Říkám si, jaký to musí být šok, ráno si odejdeš do práce a odpoledne nemáš byt?

Celkově to bylo divné. Matoucí.

Taková atmosféra, napjatá, zasmušilá. 

Snad i ptáci z okolí zmizeli.

Ticho na Miladě bylo takové až zlověstné. 

Hasiči a vůbec všichni z IZS byli skvělí. Všechno šlapalo jako hodinky. Nakonec to uhasili. Tramvaje se vrátily na Miladu. 

Hasiči i záchranáři odjeli. Stejně tak kamery a média. 

Ale co ti lidé? Nemají se kam vrátit? 

Uvidíme, jak to dopadne. 

Také jsem přemýšlela o tom, kdo je za to zodpovědný? Když totiž vidím tu rekonstrukci ulice, která se táhne už roky, vtírají se pochybnosti. Něco udělají, pak přijde jiná firma a zas to rozkope a dělá něco jiného? 

Žádná koordinace, nebo alespoň viditelná, dělníci, někteří tedy, od pohledu trochu divní, jako že je jim jedno, co dělají, že o tom moc nepřemýšlí. 

A tak si tak dumám, kdo je za to zodpovědný. Někdo by asi měl být?

Nelze přeci jen tak překopnout plynovodní potrubí? 

No, to je asi spíš řečnická otázka, zjevně lze. A tak připravit řadu lidí o bydlení, o teplo, světlo...

Tak uvidíme, jak se to dovyvine. A jestli třeba ta nekonečná rekonstrukce jedné ulice někdy skončí?

Téma pro pátek třináctého jako vyšité

NATO

 Dnešní výročí vstupu do NATO.  Vstoupili jsme v roce 99, v roce padesátého výročí založení NATO. To se dobře pamatuje. 

Myslím, že je to hodně důležité výročí, zejména v dnešní době. 

Když si vzpomenu na idealistické představy z devadesátých let o tom, že NATO by se mělo zrušit, protože už nemá smysl, komunismus padl, ze strany Sovětského svazu potažmo Ruska už nic nehrozí, pojďme to tedy zrušit??

To bylo po pádu železné opony, takový idealismus. Jako, že teď už bude jen lépe a radostněji. Asi se tou nějakou dobu i věřilo. A fakt se chtělo NATO zrušit. Jako Varšavskou smlouvu.

Naštěstí se nic takového nepřihodilo.  

Viděno ale tehdejšíma očima je vlastně i současné NATO, zejména pak jeho hegemon- USA, úplně neuchopitelné, taková historická anomálie. Všechno je najednou úplně jinak.

I NATO je diametrálně jiné. 

Nicméně, dnes si připomínáme náš vstup. A to za zmínku prostě stojí. 

Protože jsme díky NATO v pořád ještě v relativním bezpečí, i když dneska jeden nikdy neví. Žijeme hodně turbulentní dobu, válka je slovo, které se ve veřejném prostoru skloňuje více, než by se jednou líbilo. 

Určitě to dnes není historismus, jak by se ještě před časem dalo oponovat. Naopak, je to víc než aktuální termín. 

Proto je i NATO pro nás jinak důležité, než třeba v době našeho vstupu.