Do města

 Je v Praze takové ustálené spojení, že když jedete do centra, jedete do města. 

Eventuálně se ještě říká, že jedu do Prahy. 

Jako bychom v ní nebyli pořád. 😊 

Ale na okrajích či jinde to asi není pravá Praha, ta je zřejmě hlavně prostě v centru.

V podstatě to má logiku. Výprava z nějaké periferie do centra je vskutku skoro jako výlet. 

Cesta přes Prahu do práce mnohdy trvá déle než dojezd z některých měst středních Čech. 

Jedete třeba čtyřicet minut z Benešova do Prahy, pak hodinu přes Prahu a pak další hodinu hledáte místo na parkování. 😊 

Takže zažité rčení „jedu do Prahy“ nebo „jedu do města“ se vlastně překládá úplně stejně jako „jedu do centra“. 

Je to výprava. Do samého epicentra turistické expanze.

 Nechodíme proto do centra často, ve večerních hodinách už skoro vůbec. Maximálně po divadle, cesta na tramvaj a hurá domů. 

Nicméně nedávno se stalo, že jsme se tam ve večerních hodinách ocitli takřka na procházce. 

Kráčeli jsme z oslavy, která se konala v centru, lehce uvolnění, takže se dalo vydržet i to turistické peklo.

Největší šok z toho asi měl pes. 

Vím, že Tori je roztomilý a nějakou pozornost přitahuje, ale čeho se nám dostalo od rozjařených cizinců, to jsem nečekala ani ve snu. Vrhali se na nás s jásavým pokřikem „beautiful dog!“, snažili se ho hladit, objímat, fotit. 

Až z toho byl, chudák, úplně vyděšený. Já ostatně taky. Centrum města bylo totálně free a uvolněné.

Raději jsme se stáhli do klidnějších uliček, kterých ale večer v centru mnoho není. 

Nicméně jsem při tom objevila, co je nyní v centru in.

Jsou to malé gumové kachničky??!!!

Nechápu, ale je to tak. Je jich tam mraky, mají dokonce své vlastní obchody. S klasickým nápisem „Love Prague“. 

Gumová kachna do vany? 

To je tedy hit, který jsem objevila. Asi už je to trochu objevování Ameriky, prý je to populární už několik měsíců.

A největší hit je prý mít mega drahé auto a na palubní desce tuhle kýčovitou, levnou kachnu.

Tak to tedy nevím...

A nemám ani jedno:-).

Asi musíme chodit do města častěji, abychom byli víc v obraze. I když nevím, zda zrovna o tento obraz stojím. 😊

Nicméně centrum bylo opravdu živé. Barevné, místy ukřičené, veselé, pestré. V deset hodin večer jak poledne. 

A pak dvě stanice tramvají a už jsme doma v klidu. Tady to sice úplně nespí, ale proti centru je tu božský klid.

Město je tedy opravdu pojem relativní.

Nicméně, takhle do města, či do Prahy, zase někdy jindy. Až za čas:-)

Až uvidíš moře

 I v září pokračuji se Scarlett Wilkovou. Vracíme se do Řecka.  

Příběh řecké občanské války u nás většinově není moc známý. Třeba učebnice dějepisu se mu skoro vyhýbají. 

I z tohoto důvodu je ta kniha dvojnásob zajímavá.

 A jako všechny předchozí, i tahle mě moc baví. Těžko se od ní odtrhuje, potřebuji to dočíst. Moc tuhle historii neznám, tak si užívám čtení a ještě se vzdělávám. 

Skvělé.

Moc se mi líbí, jak má každý ta postava na události jiný pohled, jak to hezky autorka zpracovává. 

Super záležitost. 

Nabírá to obrátky

   Zdá se, že předpokládaný směr opravdu nabírá raketovou rychlost. 

A tak, zatímco my tady řešíme nějakou etiku, my ve škole dokonce to, jak používání AI zakomponovat do školního řádu, jinde jedou ve velkém. Jsme až směšně pozadu.

Teď jsem třeba četla, jak v Jemenu ji využívají pro tvorbu a vývoj raket.

 Pak naše pokusy o kontrolovatelnou etiku jsou vskutku směšné.

 A to je jen špička ledovce.

Zajímavé je, že sami jsme si vyrobili nástroj, který nás zahubí. Sami ho adorujeme

a propagujeme. Mnozí se vezou na vlně nadšení z toho, co všechno za ně AI dělá.

Sice sami už neumějí ani napsat mail, o nějakém delším textu ani nemluvě, ale jsou nadšení z AI.

Nedávno jsem na sockách četla otázku studentky, jak má zadat AI ten úkol, když chce, aby za ni napsala bakalářku??

Myslela jsem, že to snad musí být nějaký fake, tak velkou hloupostí, naivitou až pitomostí snad boží stvoření nemůže nedisponovat?

Disponuje, samozřejmě.

A bude hůř.

Ale to je asi jen kapka v moři toho, co se na nás valí. 

Jemenci, kteří si pomocí AI vytvářejí rakety, jsou určitě o hodně dál. A logicky, nejen oni.

Takže to s námi nejde pomalu do kopru, tam to jde přímo raketovou rychlostí. 

Pěkně jsme si to předpřipravili😊

 

Čtvrt století

 Už je to dvacet pět let od útoku na Dvojčata. Tehdejší úterní odpoledne změnilo svět. 

Pamatujete si na ten den?

Zkouším vyprudit studenty, že by o tom udělali nějakou reportáž, aktivitu, rozhovor 

s pamětníkem. Někteří se na to moc netváří, ale některé to chytlo. 

Tak jsem zvědavá, co z toho vznikne.

Nicméně, dneska se připomíná dávné úterý, kdy začala válka s terorismem. Jsem tedy už dvacet pět let ve válce, aniž bychom si to moc uvědomovali. 

Je zajímavé, jak některé události vypadají, jako by to bylo včera. 

A přitom je  to dneska opravdu čtvrt století. 

Ti, kdo to zažili, si ten den si opravdu pamatují jako včerejšek. Puštěná televize, záběry, které nikdo nechápal, jak by se něco takového proboha mohlo stát..?

Ti, co měli kamarády nebo příbuzné v USA žhavili telefony, protože jiné spojení tehdy nebylo. A přetížené telefony samozřejmě nefungovaly. 

Kruci, co se to děje???

Myslím, že je to jedna z těch událostí, u kterých člověk ví, kde byl, když se o nich dozvěděl. 

Dneska jsou dospělí už i ti, co se narodili až po 11. září. 

Už mají i děti. 

Učí, třeba:-)

Je to už pro ně úplně stejná historie, jako rok 89, jako druhá světová, jako pravěk:-)

Pětadvacet let je prostě dlouhá doba. 

A přesto se někdy zdá, že od 11. září uběhlo jen pár let. 

Jenže když se člověk podívá kolem sebe, zjistí, že se změnilo skoro všechno.

Tehdy jsme měli jiné telefony. Internet byl něco jiného než dnes. Sociální sítě neexistovaly.  Do letadla se nastupovalo s mnohem menšími bezpečnostními kontrolami. 

Po 11. září přišel svět bezpečnostních rámů, kontrol, kamer, pasů, seznamů 

a všudypřítomného strachu. 

Přišla válka v Afghánistánu, nové bezpečnostní služby a nový způsob přemýšlení 

o terorismu. 

Dnes žijeme zase v jiném světě. Máme válku v Evropě, máme strach z dalších konfliktů, máme dezinformace, umělou inteligenci, útoky, které mohou probíhat přes počítač stejně jako fyzicky.

A především jsme si zvykli na to, že špatná zpráva může přijít kdykoli a během několika sekund ji uvidíme na telefonu.

Dneska je to tedy spíš připomínka okamžiku, kdy jsme pochopili, že svět není tak bezpečný, jak jsme si mysleli.

A možná také uvědomění si toho, jak rychle se z přítomnosti stává historie.

Užij si to

 Asi už jsem tady kdysi psala úvahu o tom, co znamená si něco užít... 

A že mi to je - teď jsem chtěla napsat proti srsti, ale z toho se mezitím stalo politikum, jít proti srsti - to opravdu někdo u nás umí:-).?!

Takže zpět, je mi to nepříjemné. Ta zaužívaná fráze o tom si to užít...

Dokonce tak, že se tomu snažím vyhýbat i v běžné komunikaci. 

Často jsem to používala, užij si víkend, dovolenou, prázdniny, cokoliv... 

Že se z toho stala fráze, je nabíledni. 

Teď se tomu bráním, je to všude a je to trapné. Navzdory tomu užít si výlet nebo třeba divadlo, to ještě beru. 

Mě dráždí jiné užívání si. Tam, kde to - podle mě tedy- není úplně na místě. 

Nejvíc asi ve sportu. Že si to sem sportovci přijeli užít. 

Ono to možná na první dobrou nevypadá tak šíleně, ale já to vnímám jako takřka skandální. Prostě nic dokázat, ale užít si to...

Asi to někdo vnímá jinak, ale mně to strašně trhá uši. Stejně jako rozhovory s některými sportovci, zejména fotbalisty, bezprostředně po zápase: No, tak určitě....

A stejné je to s užíváním si. 

Sledovala jsem to na nedávném mistrovství atletů. Moc se jim nevedlo, respektive vůbec. Téměř žádný zajímavý výsledek. A většina atletů sebevědomě hlásí, že si to sem hlavně přijeli užít....

Vždycky jsem si myslela, že cílem vrcholového sportovce by mělo být uspět. Ne si to užít.... 

Jistě, je to zážitek, zejména pro někoho z Horní Dolní, ocitnout se na světové vrcholové účasti.

 To nepopírám, užít si to. Jenže neměl by to být jediný cíl jejich výletu... 

Zejména u některých, kterým asi schází i bohatší slovní zásoba, to přímo tahalo za uši. Jsem si to přijel, přijela užít...

Pravda je i ta, že na blbou otázku blbá odpověď, nechápu, proč je odchytávají hned po závodě s tím debilním dotazem, jak se cítíte?

No, užil jsem si to, nic jiného na to ani nejde odpovědět. Nebo šlo by, ale to by nebylo publikovatelné...

Zajímalo by mě, jak to vnímáte vy? Užíváte spojení: užít si to?

A co ve sportu, jdete si to užít nebo chcete vyhrát? Uspět? Samozřejmě ve vrcholovém sportování, nohejbal na dovolené si určitě užívat lze...

Zapomínání

 Karel Hašler bych za první republiky mega slavný. 

Dnes ho skoro nikdo nezná. 

To samé se pomalu děje třeba s Karlem Gottem. Nemyslím si, že je to tak definitivní jako u Hašlera, přeci jen to je krátká doba od jeho odchodu. Ale život jde dál, přináší jiné mega hvězdy a na některé se zase zapomíná.

Skýtá to určitou naději, že i dnešní rádoby hvězdy, které září třeba na politickém nebi, zhasnou a nikdo o nich nebude nic vědět.

Vyjma archivářů, historiků a třeba filmařů, kteří budou hledat nějaký neobvyklý námět pro svoji tvorbu.

 Napadlo mě to nedávno, když Jindřich Šídlo na sociálních sítích vzpomněl na Ladislava Bátoru. Musela jsem hluboce zapátrat v paměti a poprosit i strýčka Googla, ale pak se to najednou vrátilo. 

To tehdejší zděšení nad tím, kdo se propracoval do vysokých ministerských pozic, ty demonstrace proti němu.

A pak najednou zmizel a dneska nikdo neví, kdo to byl.

Automatickým řetězením mi naskakují další, třeba Vít Bárta, Kateřina Jacques, která se dokonce koupala nahá ve Stromovce v jezírku pro kachny, asi v rámci své politické kampaně. 

Vybaví se mi třeba Operace Olovo, kdy premiérův tým v podstatě vyrábí návod, jak zničit svoji stranickou kolegyni.

Nelze pominout Grossův byt či Mackovo fackování Ratha. 

Jednu dobu zabíral titulky novin kakaový král v Ghaně, což byl český poslanec a jeho továrna na kakao, či jak Zeman přijíždí z Vysočiny seřvat vlastní stranu.

Prostě, kdo z vás to má, že ano.

Zmizelo to v propadlišti dějin.

Skýtá to tedy velkou naději, že i současný bizár jednou upadne v zapomnění. Že budu googlit třeba Turkovo  jméno jako nyní Bátorovo, abych si vzpomněla.

A třeba z toho vznikne nějaká televizní minisérie, jako jsou v poslední době Extraktoři, kteří také vycházejí ze skutečných událostí.

Unesené dívky z první série jsem si pamatovala víc než ty unesené v Libanonu, o kterých je to nyní. 

A přitom byli uneseni v roce 2015, takže to není zas tak dávno, co jejich únos zaplnil veřejný prostor. 

A dneska jsou z toho Extraktoři, na které se člověk dívá a koluje tam myšlenka, že si to všechno autoři prostě vymysleli a udělali z toho hezkou kovbojku.

 A přitom, stačí zagúglit….

Tak se těším, až jednou budu gůglit o současnosti.

Jestli to ale nebude ještě horší😊

 

 

Nespěchání

 Je to fofr. 

Vrací se školní rytmus, čas letí jako bláznivý. Na nic není dost času. Všichni kmitají jako veverka v kleci. 

Přitom ještě před pár desetiletími se rok neřídil kalendářem v telefonu.

Řídil se vůní polí, barvou listí a tím, co právě dozrávalo na zahradě.

Září nebylo jen měsícem, kdy začínal nový školní rok.

Bylo měsícem sklizně, dožínek, vinobraní a posledních teplých dnů, které si lidé snažili užít, než přišly kratší večery a chladnější rána.

Naši předkové věděli, že některé věci nejdou urychlit. Jablka se nemohla sklidit dřív, než dozrála. Víno nemohlo vzniknout za několik hodin. Chléb potřeboval těsto, kynutí a péči.

A člověk? Ten potřeboval také svůj čas.

Dnes máme září často spojené se slovem start.

Začínají školy, nové projekty, pracovní plány, kroužky, schůzky.

Po klidnějších letních měsících se rozbíhá kolotoč povinností a máme pocit, že musíme okamžitě dohnat všechno, co jsme během léta odložili.

Zdá se to šílené, naskočit a neztratit dech. 

Možná bychom si ale mohli od starých časů vzít jednu zapomenutou dovednost, umění čekat.

Neznamená to nic nedělat.

Naopak.

Naši předkové pracovali tvrdě. Jen věděli, že svět má své tempo. Že každé období přináší něco jiného. Že podzim není konec léta, ale jeho přirozené pokračování.

Možná bychom si tedy během těch posledních teplých zářijových dnů mohli na chvíli sednout venku, všimnout si vůně dozrávajícího ovoce nebo prvních žlutých listů a připomenout si, že ne všechno důležité musí začít právě dnes. Nespěchat.

Některé věci prostě potřebují svůj čas.

Užívejte si ten svůj, zářijový.

Vychutnejte si letošní září přesně tak, jak nabízí přirozený rytmus. 

Nespěcháním.