středa 18. listopadu 2026

Wellness

 Tradiční wellness víkend v lázeňské oáze Mšené. Je to kousek od Prahy, přesto je to úplně jiný svět. 

Jsou to slatinné lázně, založené už v osmnáctém století. 

Někde jsem nedávno slyšela, že u nás se tradice návštěvy lázní drží snad nejvíce z celé Evropy.  

Samozřejmě, hlavně v těch velkých a zavedených lázních, jako jsou Vary či Mariánky. Pořád chodíte s pohárkem od pramene k prameni, popíjíte léčivou vodu, korzujete po kolonádě a nakupujete lázeňské oplatky:-)

Jistě, je to trochu nadsázka, ale lázeňství má opravdu u nás velkou tradici. A určitě mnoha lidem pomáhá. Ať už třeba se srdcem, protože na srdce jsou Poděbrady. Nebo s ženskými problémy, které se jezdí léčit do Františkových Lázní. 

Dýchací cesty léčí Luhačovice a pohybový aparát Lázně Bohdaneč. 

Ostatně, pohybový aparát opravují i v Mšeném. 

My sem ale zatím jezdíme ještě jen na wellness víkend. Na masáže, bazén a další lázeňské procedury, jako koupele, zábaly, bahno. To vše kombinované s procházkami po okolí a se zdejší vinárnou. 

Samozřejmě, vždycky musím připomenout, že zdejší budovy projektoval Jan Letzel, což je onen architekt, jehož dům přežil atomový útok v Hirošimě. 

Atomový dóm.

A tady vybudoval pavilon Dvorana, secesní.

 Chodíme sem na jídlo. 

Tudíž si tady užijeme i architektonické okénko. A zrelaxujeme, samozřejmě. 

Mšené-lázně prostě patří k naší lázeňské tradici.



















 

úterý 17. listopadu 2026

Národní

 Letošní Národní byla jako vždy narvaná. Plná svíček, lidí, vzpomínek i emocí. Je to zvláštní doba. Jedno shromáždění za druhým. V neděli plná Letná, projev nesouhlasu s vládou. 

V úterý státní svátek, který připomíná události před třiceti sedmi lety. Poněkud deštivý, jako by i nebesa letos zaplakala. Pořád tu máme tolik lidí tak propojených s minulostí, že se nechce věřit tomu číslu třicet sedm let. A on stále ve veřejném prostoru estébák, udavač, voják, příslušník sboru, co ty demonstranty mlátil.... A ti všichni přijdou zapálit svíčku na Národní... To je přeci totálně absurdní situace, Havel jako dramatik by se asi vyřádil, to by bylo témat k psaní....

Přesto jsme tam šli, jako každý rok. Tentokrát ne večer, ale přes den, připomenout si. Ta atmosféra je fakt skvělá, navzdory dešti. 

A Modlitba pro Martu svou sílu vůbec neztrácí, naopak. Místy se až dojímám, asi stárnu:-). Ale bylo to krásné...



pondělí 16. listopadu 2026

Plná Letná

 Nedělní demonstrace na Letné. 

Opět plná Letná. 

Už dávno nejde o televizní poplatky, ale o postoj k současné vládě. 

Samozřejmě jsme vyrazili. I proto, abych na vlastní oči viděla, kolik je tam lidí. 

A byl to masakr, zacpané metro, davy v tramvajích, autem se nedalo projet.

 Pláň byla plná. 

A bylo to takové příjemné, jako kdysi. Ti lidé byli vlídní, milí, usměvaví. Kreativní transparenty. Plno mladých lidí. 

A z tribun zněly zajímavé podněty. Ať už jde o školství, o zdravotnictví, o KRNAP a ochranu přírody jako takovou. 

Je šílené, co se pod rouškou arogance moci děje, jak mizí jeden občanský prostor za druhým.  

Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat, jestli taková mega demonstrace něco změní ..


















neděle 15. listopadu 2026

Neviditelné minuty

 Nejnovější kniha od Jany Poncarové. Román o dvou ženách, z různých časů, které se setkaly na jednom místě. 

Působivá anotace. 

Příběh autorky prolnutý s Boženou Němcovou. V Domažlicích.

Zajímavé úhly pohledu na obě doby, hledání paralel a styčných bodů. 

Pěkný nápad a hezké čtení



sobota 14. listopadu 2026

Kufr na kolečkách

 Kufr na kolečkách je jistě dobrá věc. 

Praktická. 

Někdy i elegantní. 

Člověk ho nemusí vláčet, netrhá si rameno, netrpí páteř. Civilizační vymoženost, kterou lze jen těžko kritizovat.

Když ale kolem vás neustále drkotají desítky kufrů, přestáváte být jejich fanouškem. 

Je to dost rambajs, v kteroukoliv noční i denní hodinu. Noční samozřejmě víc, ale i ve dne je to chvílemi o nervy. ¨

V místech, kde si část místních přivydělává pronajímáním svých bytů, je to i díky kufrům na kolečkách docela peklo. Nejen, že je v domě všechno vzhůru nohama a dům přestává být domem, v němž lidé bydlí, ale začíná připomínat hotel bez recepce, bez personálu a často také bez základních pravidel, ale 

i kolem domu věčně drandí někdo s kufrem na kolečkách. 

Nedivím se, že kupříkladu v Barceloně, proti turistům vyhlašují pohotovost. Nechtějí je tam. 

Já to mám podobně.

Ne snad, že bych bojovala proti turistům, ale ty zbloudilce s kufrem na kolečkách, kteří v kteroukoliv denní či noční hodinu hledají své airbnb ubytováni, ty opravdu upřímně nemám ráda.

Respektive, nemám ráda tenhle typ ubytování.

Jistě, už slyším ty argumenty, je to levné, zajímavé, netradiční, neformální a bůh ví jaké ještě. 

To asi je.

Ale také je to za mě netransparentní, takřka nezákonné, proti všem pravidlům, nehygienické a hlavně netolerantní...

Ve společných prostorách domu se kupříkladu neustále střídají neznámé tváře, někdo hlasitě hledá klíče na předem domluveném utajeném místě,  někdo vytrvale zvoní na špatný byt, další právě s náležitým komentářem objevil, že jeho ubytování je ve čtvrtém patře bez výtahu.

A kufr na kolečkách to všechno hlasitě ilustruje.

U nás na Letné krom běžné prudy od těch lidí, co sem přijedou na chvíli a nedodržují nic, žádná pravidla, včetně nočního klidu, třeba zmizely z ulic koše na odpadky. Vysvětlení bylo takové, že tam lidé z airbnb nacpou svůj odpad v megapytlích, tím pádem koše přetékají, nemá to kdo uklízet, tak koše prostě zmizely....

A tak bych mohla o airbnb pokračovat.

Pohyb cizích lidí v domě, hluk a nepořádek až se oklikou vrátím k těm drkotajícím kufrům na kolečkách. 

Nesnáším je. 

Můžu souhlasit s tím, že kufr na kolečkách je skvělý vynález.

Ale také  bych si přála, aby jeho majitelé občas zkusili pochopit, že za jejich pohodlným cestováním stojí také něčí každodenní život.

Protože Praha, a nejen Praha samozřejmě, šílené airbnb funguje všude, takže spíš město, je  totiž pořád ještě něčí domov.

Nejen turistický víkendový pronájem.





pátek 13. listopadu 2026

Pátek třináctého

 A je tu zas. 

Letošní poslední pátek třináctého.  Já tedy mám pátek třináctého ráda, v tomto ohledu na pověry nedám. Řekla bych, že naopak. Věřím, že jde o šťastný den. Nebo přinejmenším příjemný. 

Příjemný je logicky už jen proto, že je pátek. 

Nám dneska přinesl výlet na magistrát. Čili, jak se prý lidově říká, vyrazili jsme na magoš. Na Mariánské náměstí, kde byla pro student přichystaná panelová diskuse k výročí narozenin Václava Havla. 




čtvrtek 12. listopadu 2026

Třídní schůzky

 Třídní schůzky jsou takový relikt minulosti, který na mnoha školách z nějaké setrvačnosti přetrvává, aniž by měl v současné době nějaký smysl. Všechno je v digitální podobě, neexistuje věc, kterou by rodiče neměli ve mailové schránce, v datové schránce, školní aplikaci či na nějaké rodičovské skupině. 

Přesto se musí jednou za čas sebrat a přes ucpané město se dostavit do školy. Jistě, prohlédnou si budovu, pohovoří s pedagogy, vidí se s vedením školy. 

To vše se dá ale i individuálně, podle dohody a zájmu, nikoli na povel s pod krycím názvem třídních schůzek. 

Navíc je dokázáno a letitými zkušenostmi potvrzeno, že pokud máte ve třídě někoho, o kom by se dalo říci, že je to problémový žák a bylo by fajn mluvit s jeho rodiči, tak ti zcela jistě nepřijdou. 

Dostaví se ti, kteří si vyslechnou vše, co mají na webu školy a zase mohou jít domů.

Vždyť dneska už ani špatnou známku dítě neutají. Doma jí vědí dřív, než se dítě vrátí do lavice. 

O poznámkách nemluvě. Ty se navíc dnes už ani nesmí dávat, takže se rodiče na třídních schůzkách většinou nedozví nic nového. 

Přesto tam musí. 

Ti naši byli včera. Na šestou a ze školy je vyhánělo zvonění v osm hodin. 

Nesnáším takové dny ve škole. Od osmi učit, pak celé odpoledne porada a pak třídní schůzky, u kterých já tedy mívám určitý pocit provinění, že sem ty rodiče ženu. Ráda si s nimi popovídám, ale vím, že jim neřeknu nic, co by nevěděli. Zdá se mi, že je to takové plýtvání časem. 

Leč, pravidla si to žádají, tak je ctíme a rodičovské schůzky tedy provozujeme. 

Ale byla bych mnohem raději, kdyby to zmizelo v propadlišti školních dějin. Stejně jako zmizela papírová třídní kniha, žákovské knížky či plno dalších věcí, které provázely naše školní dětství. 

Třídní schůzky se ovšem svého práva na místo na slunci drží zuby nehty. 

Tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.