Pankrácká sekyrárna

 Temné místo naší historie. Není moc o co stát, ale zase vidět bychom to měli. 

Logicky, aby se nezapomnělo na to, co člověk dokáže udělat člověku. 

Nedávno jsem se navíc popasovala s knihou Duch Pankráce, takže to bylo takové hodně neuralgické.

Vzala jsem tam maturanty. 

 Je to jedno z našich posledních setkání, jejich vysvědčení se blíží mílovými kroky. Takže v rámci maturitního semináře jsme se včera, na Josefa, vydali do bývalé popravčí místnosti. Je to přímo ve vězení, takže klasická kontrola, odložení všeho a teprve pak cesta za mříže.

V památníku nás provázel takový drsný dozorce, trochu jsme se ho i báli. Ale pověděl nám toho dost. 

Místo s gilotinou bylo logicky nejhorší. Pořád, i po těch letech, co se historii věnuji, nechápu, co je člověk schopen člověku udělat.

Jaké vraždící mechanismy vymyslet a vyrobit. 

Fotky nemám žádné. Fotit jsme tam nemohli, telefon patřil k povinně odloženým věcem. Ale stejně by se mi asi fotit nechtělo. Je to hrozně depresivní, smutné.

Pořád jsem přesvědčená o tom, že studenti to vidět musí, aby se na ty šílenosti nezapomínalo. Ale asi už je nebudu doprovázet, nechám to na jiných. 

Josef

 Baví mě takové virální video, kde se cizinci učí česká jména. Zkrácenina či zdrobělina jména třeba Tomáš jim přijde logická, je to Tom. 

Nebo Daniel jako Dan.

 Pak ale přijde Jakub jako Kuba, to se ještě dá. 

Ale Jan jako Honzík či Josef jako Pepa už většinou nedávají. Stejně jako ten vtípek, že máme tři syny, všichni mají jméno od písmena J.

 Kuba, Honza a Pepík. 

  A právě na Pepíka mi tyhle vtípky vyskakují. Josef dneska už nesedí na špičce nejoblíbenějších jmen, tam se usadil myslím právě Jakub. Ale Josef je notoricky známé jméno. I jeho svátek je tak nějak zažitý, že nemusíte říkat datum, stačí oznámit, že to bude na Josefa a většino všichni ví, že jde o devatenáctého března. 

To tady recykluji už léta, jak jsem zjistila při zpětném pohledu do svého psaní. Asi je to pro mě natolik určující, že mi to vždycky na Josefa znovu naskočí. Asi je na čase zkusit na Josefa jinou úvahu. Třeba historickou?

Že to tak máme už od Josefa II. Nebo možná od Babičky.  

Dřív u nás tolik Josefů nebývalo. 

Ani dneska už zase tolik není, ale pořád je to slavné a oblíbené jméno. I v ženské podobě, která se v poslední době šíří možná rychleji než v té mužské. 

Takže úvaha třeba o Josefách? Či Pepinách?  Třeba Učitelka Josefína?:-)

Nebo spíš o pocitech, jaké z toho máte? 

Když slyšíte jméno  Josefina,  tak vám velmi snadno naskočí třeba hřejivá vzpomínka na babičku nebo dávno zapomenutou kamarádku ze školy. 

A co Pepina? 

Pepina má v sobě cosi drzého, možná trochu rošťáckého, možná přímočarého, co nedává moc na konvence.... A nebo klidně to můžete mít i obráceně.

Každopádně je to jako u kluků Pepíků. Variant je bezpočet, pocitů také. A jedna jistota, že navzdory všem žebříčkům popularity je nejznámější české jméno právě dnešní Josef. 

Přeji všem mým milým Josefům všechno nejlepší. A těm ostatním také:-)

 

Nečti to

 Nečti to, nečti to... 

Je to jako neber úplatky, neber úplatky... a pak z toho byl blázinec.

Často mám takový pocit, když čtu příspěvky v různých učitelských skupinách. Nečti to, nečti to, říkám si, pak mi to stejně nedá a se zvyšujícím se tlakem čtu.

Příspěvky jsou tam z obou stran, z té učitelské i rodičovské. Většinou agresivní a útočné. Velmi často plné pravopisných chyb. 

Nebo naprosto nesmiřitelných postojů. Kupříkladu zastánci a odpůrci mobilů. Nebo AI ve výuce 

a o budoucnosti vzdělávání. 

Práv a povinností dětí. 

Respektive, tam je to víc o právech, povinnosti se moc neakcentují 

Říkám si, že už mě nic nemůže překvapit, ale vždycky se něco objeví. Nedávno třeba vyjmenovaná slova. Divoká diskuse na téma, proč se je mají ty nebohé děti učit? K čemu jim to je, aby uměly vyjmenovat několik slov, kde se píše tvrdé y? ¨

Vždyť je to vlastně šikana, tohle je nutit učit se zpaměti. 

A obhájci - z řad pedagogů i rodičů ( tam jich tedy bylo výrazně více) to mysleli naprosto vážně. 

A tak bych mohla pokračovat. Někdo staví budoucnost vzdělávání jen na AI . Nic v hlavě udržet nemusí, je to zbytečné. 

Jiní zase jen na právech dětí. Mají právo na všechno, na povinnosti se většinou zapomíná. 

Někde se sází na rozvolněnost, jinde jen na to, co děti baví. 

Někteří je nechtějí učit ani násobilku, protože se to všechno má nechat odvodit. 

A tak bych mohla pokračovat, protože moje mantra, nečti to, nečti to, bohužel moc nefunguje. Vždycky mě něco zaskočí, neřku-li rozčílí. 

Naposledy ta vyjmenovaná slova. Křížové tažení proti nim. Nač se je učit?

Ale nejvíc mě vždycky nemile překvapuje si to, že je to vždycky tak radikální, že je to vždycky forma útoku na ty druhé. Buď rodičů na školu, učitelů na rodiče nebo kantorů do vlastních řad. Každý to vždycky ví nejlépe, on učí nejlépe, k dětem přistupuje nejlépe, on je nejlépe chápe atd....

Někteří dokonce našli díru na trhu v honu na ostatní učitele, v jejich dehonestaci, v tom si udělali svoji vlastní novou živnost. Mediální slávu. A tepou a tepou. 

Teď tedy stíhají kritikou a opovržením ty kantory, co nutí chudáky děti naučit se vyjmenovaná slova. 

A to si pořád říkám, nečti to, nečti to...

No, uvidíme co bude na řadě jako další. 

Dnes poprvé

U Veverek probíhá první ročník minifestivalu s knihami. Začalo to už včera, neformálním setkáním s učitelkami, které se věnují literatuře. Nabízejí dětem nové knihy a autory.

Veverky jim nabídly setkání a diskusi nad knihami.

Včera se tak debatovalo celé odpoledne.

Festival pokračuje dnešním historickým přesahem.  

 A je z toho takové nové historické setkávání.

Zatím tedy jen jako součást festivalu. Uvidíme, co bude dál. 

Měla ( nebo mohla) by z toho být nová aktivita nad dějinami, nejen těmi literárními, Prahy 7.

Besedy a přednášky. 

Chceme se pravidelně scházet u 2veverek se čtenáři a zájemci. 

Prvotní idea je taková, že budeme hledat známé sousedy, tedy ty, kteří tady žili nebo žijí s námi. Mělo by to mít nějaký přesah ke knihám, ale dneska jsme zvolily prostě jen zajímavosti. 

Co na té Praze 7 bylo a už není, kdo tu žil a má tu pamětní desku, kterou třeba denně míjíme a nevnímáme. 

Kdo tu má třeba ulici po sobě pojmenovanou, ač tu třeba bydlel jen krátce. 

Určitě neopomeneme ani tu typickou Spartu, byť ta zrovna mě tady spíš vadí než těší. Ale patří sem. 

A zajímavé možná může být dnes už nemyslitelný fakt, že tu kdysi byla i Slávie. Fungovaly vedle sebe. 

Pěší březen

   V Praze se často pomyslně přetahují auta s MHD. 

Původně jsem chtěla napsat, že se perou motoristé s MHD, ale to by dnes vypadalo na aktivistický politický úvodník, což není mým úmyslem.

Jde mi o klasické, leč věčné dohadování se o pražské dopravě, zda raději metrem či autem.

A vychází mi z toho taková hezká březnová kulišárna, že když se dva perou, třetí se pere. Tím třetím by se v březnu mohli stát chodci a výzva projít se březnovou Prahou pěšky. Hezky pěkně po svých. 

Často je to dokonce i nejrychlejší forma dopravy, byť netvrdím, že nejbezpečnější. Třeba se sluchátky v uších je to docela o život. Ale bez nich, když vnímáte okolí, je to docela lákavá forma přesunu z bodu A do bodu B. 

Tím, že se nám v březnu do ovzduší intenzivně vtírá jaro, dny jsou delší a radostnější, občas

i slunce svítí, může být putování Prahou po svých víceméně příjemnější než přecpané tramvaje či nehybné kolony aut. 

Navíc se pěšky dají využít různé zkratky, městská zákoutí či pozapomenutá podloubí, podchody či pasáže, které dají naší cestě do práce nebo za kulturou úplně jinou dimenzi.

Čas při putování po svých pak lze využít k urovnání si myšlenek, protože není lepšího prostoru k přemýšlení než během chůze.

Často také stačí sejít z hlavní trasy a zabloudit do vedlejších uliček, kde objevíte úplně jiný svět. Dá se to i přeplněném turistickém centru, které je místy úplně zacpané, ale ve vedlejších uličkách je dokonale prázdno. 

Doba, kdy už není zima, ale ještě nenastala únavná vedra, je k takovým objevům jako stvořená.

Naši předkové sice vyzývali, ať v březnu vlezeme za kamna, ale ta už dnes takřka nikdo nevlastní. 

A u ústředního topení to není ono, proto je lépe vyrazit do ulic.

Březen k tomu dost hlasitě vyzývá. A můžete jít třeba s knihou v ruce, což je dneska trochu cesta proti proudu. Ale kdy jindy než v březnu to vyzkoušet? Dělat věci jinak? Chodit pěšky a číst si?

Můžete samozřejmě vyzkoušet i jiné experimenty, ostatně, s březnem přichází jarní energie, která s sebou nese nové nápady, elán a vizi nových začátků. 

Zkoušejte, putujte, čtěte...

 

Okupace

 Vždycky mi to naskočí. Tedy i dnes. Patnáctý březen. 

Vlastně po všechny tři dny, čtrnáctého, patnáctého i šestnáctého. 

Ale myslím si, že dnešek, tedy patnáctý březen, je nejvíc symbolický. Prostě je jasné, co si dneska připomínáme. 

Německou okupaci. 

Den, kdy fašistická vojska vpadla na naše území. Řada lidí byla v šoku. Ale existovalo i mnoho lidí, kteří okupanty vítali. 

Máte takové lidi mezi námi. 

Dodnes tu jsou. 

Lísají se k okupantům. 

Řiťolezci. Nebo pátá kolona. Nebo prostě lidé se zvráceným uvažováním, protože souznít s okupantem normální a morální člověk prostě nemůže.

U nás ale ano. 

I tehdy v březnu byli tací, kteří ty nácky vítali. 

A další, co rychle přehodili kabát a přizpůsobili se. 

Dneska to dělají ve vztahu k Rusku.

Místo nedělního čtení přidám odkaz na zajímavé filmy, které se věnují okupaci. 

A ještě připomenutí knihy od Pavla Kosatíka, která má právě premiéru v rozhlase. Je to o Benešovi. Kritický pohled.

Konečně na něj někdo hledí jinak, než pozitivně. 

V den, kdy si připomínáme výročí okupace, je to docela dobré, poslechnout si o něm něco, co ho staví do jiného světla. A hledá paralely s dneškem, protože takových Benešů je bohužel plno.