Zahradničení

 O zahradničení uměl báječně psát Karel Čapek. Jako ostatně i o mnoha jiných věcech, ale dnes chci zůstat u zahradničení. Umění psát o rytí v hlíně s takovou něhou a humorem jako Čapek určitě neovládám, ani se o to nechci pokoušet. 

Spíš je to takové pohrávání se se zahradničením jako myšlenkou.

 Jednak proto, že současné jarní období k zahradničení přímo vyzývá. Jednak proto, že máme ve Stromovce šikovné zahradníky a baví mě fotit jejich práci. 

Tori ovšem často zastává názor, že zahradní práce je kolektivní disciplína a že by bylo nezdvořilé se nezapojit. Občas proto přiběhne a začne „pomáhat“ hrabáním, pobíháním a organizováním práce po svém. 

Někteří zahradníci to berou s pobaveným úsměvem, jiným se raději vyhýbáme, protože o podobnou asistenci zjevně nestojí. A vlastně se jim vůbec nedivím. Zahradničení vyžaduje jistý řád, trpělivost a disciplínu, tedy vlastnosti, které pes chápe spíš jako nezávazné doporučení.

 A také mě v poslední době často napadá staré české přísloví, že je někde kozel zahradníkem. Taky odnož zahradničení. 

A člověk si často říká, kolik takových kozlů dnes kolem sebe vlastně máme. Možná víc, než bychom si přáli. 

A tak raději zpátky ke klasice, opravdickému zahradničení a kvetoucí Stromovce. 

Sjezd

 Sjezd v Brně budí vášně. 

Jde o  sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení. 

A někteří politici bijí na poplach, varují před sudetoněmeckým nebezpečím, vytahují Benešovy dekrety, rozdmýchávají emoce....

Mám pocit, že osmdesát tři let po válce už by se měla hledat cesta k nějakému smíření než rozjitřován vášní.

Dělí to politickou scénu. Hádají se jak malí kluci. Z dějin si vytahují jen to, co se jim hodí. 

A když už dojdou argumenty, vytáhne se fašismus, který jako nálepka působí spolehlivě. 

Padají silná slova a silná obvinění. 

Skoro mám někdy pocit, jako by se ty dějiny stávaly jakousi holí v současné informační válce.

Je to vlastně o tom, jak je ten dějepis důležitý. 

Přitom většina nic neví, používá buď floskule nebo si vybírá, čím bude mávat. Ne  argumentovat, mávat ve veřejném prostoru.

Lidé se třeba podle Macinky hromadně bouří, což je blbost. Lidem je to většinou jedno. A dokud to nevytáhli oni, nikdo to moc neřešil. Napadá mě, zda to není nějaké další vrtění psem...

A znovu se vracím k dějepisu. Nedávno jsem mluvila se svými maturanty, tehdy trochu ve stresu před povinnou maturitou z matematiky. A padla  spíš řečnická otázka, proč není také povinný dějepis?

A následovalo i jejich logické vysvětlení. Když v dospělosti, nebo v politice ( dodávám já) nebudu ve společnosti umět kvadratické rovnice, většinou za blbce nebudu. 

Když nebudu znát historické souvislosti, pak je to mnohem větší průšvih. Tak o tom jsem přesvědčená už léta.

Diskuse o sjezdu jsou toho jasným důkazem. 

 

Na fotbal

 Když jsme v sobotu odpoledne mířili na procházku, vynořilo se na ulici několik jedinců se sparťanskou šálou. Podlomila se mi kolena. 

Pane jo, zase fotbal. 

Vždycky je kvůli němu na Letné peklo, nesnáším to. 

Koukla jsem na net a ona Slávie. To se mi zastavilo srdce, to snad ne, musíme pryč. 

Pak teprve jsem si všimla, že se nehraje na Letné.

Uf, tentokrát máme štěstí, peklo bude v Edenu. 

To jsme vůbec netušili, jak velkou budeme mít pravdu. 

  V přímém přenosu bylo vidět to, co si myslím už dávno. O čem tady občas i píšu. Že je to hrůza. Šílenství.  Vždycky. 

Dítě bych na fotbal asi nepustila. 

Jsou to opravdoví bezmozci, kteří sport proměnili v šílené gladiátorství. 

Vždycky, když šli fanoušci na takový exponovaný zápas, a nechtěně jsme se k tomu připletli, připomínalo to válečnou zónu. Na Letné se kvůli nim zavírá letenský tunel, aby mohli projít. Doprovází je těžkooděnci. Stejně vždycky cestou řvou a ničí všechno kolem. Totéž je vždy po zápase.

Co se děje tam, to většinou nevím, nešla bych tam ani za zlaté sele. A většinou to nevybublá do médií, jako se tomu stalo na Slávii. 

Ale ono vždycky stačí, co se děje v ulicích před zápasem. Vždycky, jak zahlédnu první sparťanskou šálu, je jasné, že je zle.

Všechny bary kolem jsou obsazeny většinou už od oběda. I když se hraje až večer. A všichni pak nalití. Nechápu, jak je pak můžou na ten stadion pustit? Jak tam mohou pronést tu pyrotechniku? 

 Když jdu s dětmi do muzea, projedou mi kabelku a nenechají ani lahev s vodou. A to rozhodně nevypadám jako někdo, kdo by tam chtěl něco ničit. 

Když jde někdo nalitej na fotbal, nechají mu v klidu jeho pyrotechniku? 

Nebo na tom spolupracují s pořadateli, aby ji tam pronesli? Jak se to tam může dostat???

Nebo to vůbec nechápu, takové peníze v tom fotbale jsou a takhle to vypadá.

Pořád jsem ráda, že to nebylo u nás a lidi v Edenu upřímně lituji. 

Ale zároveň jsem přesvědčená, že kdyby se to hrálo na Letné, dopadlo by to stejně. Slovo bezmozci, které v diskusích několikrát padlo, mi přijde jako výstižné. 

Na Letné se hodně mluví, že se fotbalisté budou stěhovat na Strahov. 

Už aby to bylo. 

Ti v Edenu asi takovou radostnou vizi nemají, že se to někam odstěhuje. 

A ve finále to všechno vyšumí a brzy to bude zase stejné...

Ledoví muži

 Z květnových tradičních dnů mě vždycky zajímali ledoví muži. Pankrác, Servác, Bonifác.

A Žofie, která následuje, tak ta jim vaří. To říkávala moje babička, takže půjde o nějaké dávné pořekadlo, které je prosto dnešní genderové vyváženosti. Proč by, kupříkladu, nemohl vařit třeba Bonifác? Nebo další dva pánové, z nichž jméno jednoho se mi odjakživa pletlo s pražskou částí. Nechápala jsem, jak se někdo může jmenovat jako kousek Prahy. To se časem rozplynulo, ten údiv nad neobvyklostí jmen. Tenhle typ úžasu prostě s věkem mizí. Stejně jako iluze, že květen je jen o lásce, rozkvetlých stromech a polibcích pod třešní. Navzdory tomu pořád moc Pankráců ani Serváců osobně neznám.

      Přesto mě ten jejich sváteční cyklus zajímá dodnes. I tím, jak se vymyká z tradiční květnové symboliky, která je tradičně právě buď o lásce nebo o válce. Případně ještě o práci.

A do toho najednou vstupuje trojice ledových mužů, která naznačuje, že všechno je vlastně jinak. My čekáme jaro a oni nesou mráz.

Může to evokovat provokativní otázku, zda je jejich přítomnost v květnovém panteonu přínosem nebo spíš škodnou v revíru?

Bereme-li v úvahu jen fakt, že přinášejí osvěžení květnových rituálů, pak jde určitě

o přínos. Pokud nám kvůli jejich aktivitě zmrznou první vysázené květiny či rajčata na balkóně, je to zcela jistě možnost číslo dvě.

Nuda s nimi asi nebude, i když by se na první dobrou zdálo, že takoví ledoví mužíci dneska už nemají šanci zaujmout. Mají.

 Stejně jako obětavá Žofie, která bude třem ledovým tyranům chystat občerstvení.

Můžeme to totiž vnímat i trochu netradičně. Zkusíme se díky jejich existenci kouknout na květen trochu jinýma očima. Může to být zajímavý experiment. Dokázat, že nové věci se dají najít i tam, kde už je prostě nečekáme. Třeba v květnovém zamyšlení nad významem ledových mužů v naší éře globálního oteplování. A proč Žofii z kalendáře vytlačuje Sofie, která už z podstaty svého naturelu nikomu večeři jen tak vařit nebude?

 Když do vyhledávače zadáte pojem ledoví muži, většinou na první dobrou vyskočí otužilecké kluby.

 Potvrzuje to moji teorii, že všechno je vždycky trochu jinak. Ledoví muži jako otužilci

a Žofie změněná v Sofii, nositelku moudrosti.

Všechno je jinak.

Však květen samotný je v podstatě vlastně máj. Také je to jiné. A tak ledoví muži nesou příslib jarních zážitků a Žofie se Sofií to sledují s mrazivým nadhledem.

Je to prostě květnový zlom, který se většinou neslaví.

Ledoví muži. Tak letos v květnu slavme. Klidně i s čepicí a rukavicemi. Navzdory globálnímu oteplování.

Na počet ledových mužů

Alza boxy

 Nejsem tedy nijak zvláštní estét, v otázkách urbanismu už vůbec ne. Určitě nepatřím k lidem, kteří dostávají záchvat při pohledu na moderní fasádu vedle činžáku z devatenáctého století nebo kteří vedou svaté války proti každé nové moderní lavičce .

Většina - i netradičních - objektů mi přijde  buď normální nebo zajímavá. Většinou i ty hodně kontroverzní mi  časem zapadnou do místního koloritu a už se nijak nevymykají. 

Město je přece živý organismus, proměňuje se. Člověk si zvykne.

 Nic mě esteticky neruší.

 Vyjma alza boxů, tedy. 

A nejen alza boxy, ale i všechny ty boxy různých zásilkoven a dalších společností, které jsou nyní takřka všude. Výdejní skříně všeho druhu, taková plechová invaze, která se po ulicích šíří rychleji než reklamní smog. Plechová kavalerie dneška:-)

A všude jsou jako pěst na oko, je to doslova hnusný. 

A kdyby jen hnusný, často je to místo, kde si ulevují nejen psi, ale i kolem jdoucí pánové. 

Takže když si představím, že si někdo vybírá zásilku ze spodních boxů, důkladně promočených, tak mu tedy nezávidím. 

A nejde jen o to, že jsou ošklivé. Ony jsou agresivně ošklivé. 

 Ulice se vlastně pomalu mění v jakýsi samoobslužný terminál. Už dávno nejsou místem setkávání, ale jakýmsi koridorem pro vyzvedávání zboží.

Tyto plechové boxy mají podle mě až magickou  schopnost přitahovat vše, co člověk ve veřejném prostoru nechce. Psí moč, odpadky, graffiti, pánské toalety...

Často stojí v místech, která během pár týdnů získají atmosféru zanedbaného zadního traktu opuštěných dvorků. 

A sem pak přijde člověk, klekne si téměř do louže neznámého původu a loví ze spodní přihrádky nový mixér nebo proteinovou tyčinku. ...Moje fantazie nezná mezí. 

Toto je vrchol civilizačního nákupního komfortu.

Zásadně tyto boxy nevyužívám. Jednak mi leze na nervy alzácká reklama, jednak mi vadí, jak kazí veřejný prostor. 

Stačí chvíli stát třeba na Letenské náměstí a pozorovat ten provoz kolem nich

Lidé už si snad ani nic nekupují, jen permanentně vyzvedávají.  

A s tím pozorováním rychle mizí iluze, že i dnešní město má ještě nějakou kulturu, estetický řád nebo  důstojnost.

 Nemá. 

Zmizela v univerzálních alza boxech..

Zlá babička

 Babičky prý bývají hodné. 

Tak tahle asi nebude:-)

A nebo i bude. Anotace příběhu je totiž o tom, že jde o ženu, kterou její vnoučata a příbuzní vnímají jedním směrem.

 A ono je všechno jinak, jako vždy.

Vidím to na hezký vesnický historický román. Čtivý, dramatický a zajímavý. 

Hurvínek

 Hurvínek oslavil sté narozeniny. Minulý týden. To už stojí za zmínku, takové jubileum.

V roce 1926 ho k už hrajícímu Spejblovi dodal řezbář Augustin Nosek. Tím pádem  ke Spejblovi, místo jeho původního spoluhráče Kašpárka, přibyl ušatý kluk. Původně v noční košili. 

Později v kraťasech, jak ho známe dnes.

A od té doby fungují dodnes.

Jako dítě jsem loutky moc nemusela, ale Hurvínek  byl výjimka. Ten mě bavil. 

Přemýšlím, zda může bavit děti i dnes, kdy je všechno tak zrychlené, uječené, barevné...To Hurvínek ani taťulda nejsou. 

Navzdory tomu to baví i dnešní děti. Minimálně ty nejmenší. Také jsme několikrát v divadle byli a vždycky bylo plno. A děti to bavilo, takže to kouzlo působí i dnes.

Větší děti zase vždycky pobaví, že Hurvínek vlastně vznikl ze "Zkurvínka." To jen tak na okraj, pro zasmání. 

Jinak je Hurvínek stálice. A sto let je tedy jubileum.