Na dvojku

 Nedávno jsem si vzpomněla na vtipkování v době covidu, kdy se objevila hláška, vypočítávájcí, co všechno zmizelo. 

Kupříkladu, dýchni na mě, podej mi ruku, zůstaneš po škole….

 Víc mi jich teda nenaskočilo. Možná i proto, že tehdejší žhavé vtipkování už nemá ty vtipné ostny, je to vyčpělé a o ničem.

 Ale ten začátek, co všechno zmizelo, ten mi občas naskočí. Vždycky, když objevím, co dalšího zase zmizelo. 

Třeba míry a váhy. 

Menší porce za vyšší cenu. Současný trend snad všude. 

Dneska je to ale hlavně requiem za dvojku vína. 

Už totiž většinou neexistuje. Minimálně v Praze ne. Zkusili jste v nedávně době zajít na klasickou  dvojku bílého? 

Určitě nedostanete dvě deci. Většinou je to jedna a půl, za cenu výrazně vyšší, než bývala dvojka. Takže vína méně, peněz více. Současná klasika.

A to ještě za 1,5 můžeme být rádi, jinde vám za dvojku vydávají 1,15. A nejenže to stojí víc peněz, ještě navíc se to blbě říká. 

Pojď na dvojku, to je zaužívané, smysluplné a naprosto jasné. 

Jak ale vyzvat ke společné konzumaci jedna a půl deci vína? 

Pojď na jedna a půlku? 

Nebo na jedničku, v případě pečlivě odměřené předražené dávky 1,15 dc vína.?

Těžko říct. Jistě, dá se použít klasické, že: Pojďme na víno. 

A tak jdeme na víno. Někteří jdou, pravda, rovnou na lahvinku, nebo na sedmičku, ale ti, co chtějí jen na dvojku, mají prostě smůlu. 

Dvojka neexistuje.

V rámci současného ekonomickéhopokroku zmizela dvojka v propadlišti dějin. Stejně jako plno dalších kdysi samozřejmosti.

Dneska můžeme leda tak ze setrvačnosti usrkávat deci vína a nalhávat si, že jsme s kámoškou zaskočily na dvojku.

Na dvojku, která není dvojka. 

Je to taková fejková dvojka. Jako plno dalších věcí. 

Klasická dvojka bílého  je prostě definitivně pryč.

 

Poutní cesta

 Z Proseka až do Staré Boleslavi. Autem za chvíli, pokud tedy není dopravní špička. Ale jako výlet parádní. 

Dá se i pěšky, ale na to jsme neměli čas a vlastně ani odvahu. A patrně ani ne fyzickou kondici. 

Prostě autem. 

I když samozřejmě pořád existuje celá historická trasa právě po stopách bývalé pěší poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi a její jednotlivé body přesně procházejí Vinoří, Jenštejnem, Dřevčicemi, Brandýsem a Starou Boleslaví.

U příležitosti svátku svatého Václava je to až stylový výlet.  Od kostela svatého Václava až k místům, kde byl kdysi dávno zavražděn. aby se poté stal svatým. 

Jeli a fotili jsme to samozřejmě dřív, protože dnes je všude plno lidí a na nějakou klidnou pouť, ve smyslu putování, není  moc prostoru. Protože třeba prostor před kostelem je zaplněný řvavými pouťovými atrakcemi. 

A v Boleslavi je klasická mše a plno lidí, takže proplétat se tady moc nejde. Ale připomenout svatého Václava lze. 

Ovšem moje svatováclavské připomenutí ve škole skončilo fiaskem. Svatý Václav je studentům naprosto ukradený. Ani maturanty to nezaujalo. 

Vtipné mi na tom přišlo, že mnozí prostě vůbec nevěděli, proč je v pondělí volný den. Někteří ho ani nezachytili, to je zase úplně jiný level. Ale osoba a příběh svatého Václava, jeho druhý život, nějaké svatováclavské slavnosti, s tím jsem fakt nepochodila. 

Škoda.

                                                         Kostel svatého Václava na Proseku

                                    Fara ve Vinoři, kterou navštěvovala Milada Horáková

                                                    Jenštejn, rodiště arcibiskupa Jana z Jenštejna

                                            Stará Boleslav, místo zavraždění svatého Václava

                                                               Konec poutní cesty z Proseka

Takové velké štěstí

 A ještě jednou.  Jede se dál. 

Nejnovější kniha od Scarlett Wilkové. Takové velké štěstí. 

Tentokrát se věnuje venkovskému prostředí, které po válce ničí kolektivizace. Osudy sedláků, označených za kulaky. Jak jim zabrali majetek, vyhnali je z jejich domovů, mnohé z nich uvěznili. 

Navíc to celé začíná tím, jak ruští osvoboditelé znásilňovali ženy na území, které osvobozovali  a zároveň obsazovali. 

Je to silná kniha a smutný příběh. 

Hezky se to četlo, zase jsem to musela hned dočíst, jak to asi dopadne. Nedá se to odložit. 

 Nenabízí to ale moc naděje. 

Naopak, nabízí otázky, které si často nepokládáme. Připomíná věci, na které zapomínáme 

a rádi je vytěsňujeme. Za mě je to úplně skvělá kniha. A strašně smutný příběh. 

Nicméně, už se těším na její další novou knihu. 

 

Zlatá bula

 Dnešní den je spojený se Zlatou bulu sicilskou. Už jsem asi ani o ní nechtěla psát, je to tak notoricky známé, nemá žádné výročí, psala jsem o ní několikrát. Přesto mě to vybudilo, hlavně asi po těch Přemyslovcích v Národním muzeu. Protože je to s nimi neodmyslitelně spjato. Zlatá bula sicilská. 

Zároveň je tato dávná přemyslovská listina symbolem zbytečnosti dějepisu. Vždycky si ji totiž oponenti berou do úst, jako že všichni znají Zlatou bulu sicilskou, ale neumí moderní dějiny. 

Něco na tom asi je. Zlatou bulu sicilskou, z nějakého, mně neznámého důvodu, opravdu většinou mnozí znají. Ne snad, že by věděli, proč byla, co znamenala, ale nějak si ji pamatují. I s tím jejím snadno zapamatovatelným datem. 1212. Jako dva obědy:-)

Že to bylo 26. září už většinou zase nikdo neví. Stejně jako to, čím byla zajímavá. Že je to ale pro mě zajímavý, opakující se a dosud nevyřešený problém, to potvrzuje zpětný pohled na moje texty.  Už v roce 2012 jsem o ní dost psala. Tehdy měla bula kulaté výročí a byla dokonce vystavena široké veřejnosti. 

Ale o tom, proč je tak zapamatovatelná, spekuluji často. Bez nějakého konkrétního výsledku. Ale šestadvacátého září mi to vždycky znovu naskakuje:-)

Blbý kecy

 Narážky, nejapné připomínky, trapné komentáře neboli hezky česky blbý kecy si užívá asi každá profese.

Četla jsem o tom, co vytáčí třeba prodavačky, jaké narážky si vyslechnou lékaři, rádoby vtipné komentáře znají řidiči v MHD, číšníci a servírky nebo třeba herci. Prostě asi každá profese, nebo minimálně ta, kde se setkáváte s lidmi, je zatížena nějakými předsudky či potřebou ostatních jim k tomu něco sdělit. 

Buď mají zkreslené představy o jejich práci nebo mají potřebu ji rádoby vtipně komentovat.

Logicky, nejvíc znám blbé řeči týkající se učitelů.

Klasické je zaužívané, že ve dvanáct jsou všichni kantoři doma, pořád mají prázdniny, ve škole si s dětmi hrají, případně jsou všichni buď šílení / vulgární slova raději vynechávám/ nebo naopak svatí.

A když už náhodou pracují, tak přece jen opravují písemky a o tom se nedá říct, že by to byla nějaká skutečná práce.

V oblasti poslouchání tzv. blbých keců rozhodně nejsou ale jediní.

Zaujaly mě ty na pokladně, které už radši neříkám, byť jsem jimi svého času prodavačky také obšťastňovala. Třeba klasická odpověď na otázku, zda chcete účet, tak rádoby vtipně, ne, mně to nikdo neproplatí.  

Když to slyšíte denně minimálně stokrát, asi vám to už vtipné nepřijde.

 Nejde asi ani tak o to, že ten vtip je špatný. Jde o to, že pro jednoho je to rádoby vtip, který ho právě napadl, zatímco pro druhého je to otravná trapnost, kterou slyší po tisící.

Je to stejné, jako když učitelům někdo pořád připomíná, že jsou ve dvanáct hodin z práce doma. Nebo, že musí všechno opravovat, opakovat a plno dalších pitomostí.

Člověk se pousměje. Protože co jiného má dělat.

Někdy asi stačí pomyslet na staré známé a velmi jednoduché pravidlo, že než někomu řekneme něco, 

co nám připadá strašně vtipné, zkusme si představit, kolikrát to ten člověk slyšel před námi.

Protože zatímco my jsme právě objevili Ameriku, on už tam má dávno postavený hotel.

A teď mě samozřejmě zajímá, jak je to u vás.

Jaké jsou vaše profesní blbé kecy?

 

Nic není hned

    V srpnu roku 1526 se v uherských močálech u Moháče odehrála bitva, která změnila dějiny střední Evropy. 

Český král Ludvík Jagellonský v ní zahynul a zdálo se, že se před českými zeměmi otevírá období velké nejistoty.

Takové neklidné září.

Kdo nastoupí na prázdný trůn? Co bude dál?

Kdybychom se na události dívali dnešníma očima, možná bychom čekali rychlé řešení. Jeden den bitva, druhý den nový král, třetí den nový pořádek.

Jenže dějiny tak nefungují.

Od srpnové porážky u Moháče do říjnového nástupu Ferdinanda Habsburského na český trůn uplynuly dlouhé týdny plné jednání, obav, rozhodování a nejistoty.

V září se tehdy nic nevědělo.

Nic nebylo jasné.

 Září si tehdy muselo poradit se svojí nejistotou.

I když je docela dost dobře možné, že třeba tehdejší lidé žádnou necítili. Prostě dál sklízeli úrodu, vyráběli víno a chystali se na zimu.

Za velkými historickými změnami se totiž vždycky skrývá množství drobných kroků, které často v danou chvíli nikdo nevidí.

Asi je to jedna z největších lekcí, které nám historie dává, že nic není hned.

Velké říše nevzniknou přes noc. 

Ani nezaniknou. 

Že velká rozhodnutí nepadají z nebe.

Ani člověk se nezmění jedním jediným okamžikem.

Všechno potřebuje svůj čas. Někdy týdny, někdy roky, někdy celé generace.

Někdy ale úplně stačí jedno září.

I tehdy po Moháči se mnohé vyřešilo během září.

Ono vlastně každé září je zvláštní právě tím, že stojí mezi.

Mezi dovolenou a povinnostmi.

Mezi bezstarostností a odpovědností.

Tehdy to bylo mezi dvěma králi, mezi dvěma dynastiemi.

Mezi dvěma světy.

Ani po fatální bitvě u Moháče nebylo mezi srpnem a říjnem prázdno, nebyl prázdný ani čas, kdy se čekalo na změnu.

Je to prostě září.

A tak si v i v letošním září můžeme připomenout jednoduchou větu, která platila před pěti sty lety stejně jako dnes:

Nic není hned.

Ale to neznamená, že se nic neděje.

Zkusme tedy v září pozorovat, co se děje, když se zdánlivě nekoná nic zásadního. Možná se budeme divit.

 

Jak jsme cestovali

 Léto už je dneškem bohužel za námi, a tak se nabízí malinká rekapitulace. 

Na počátku podzimu, letmé ohlédnutí za létem.

Jak jsme cestovali, co všechno jsme viděli😊. 

Hodně jsme jezdili, jen co je pravda. Dog firendly.

Plno výletů, které přinesly plno zážitků.

Některé jsou už zpracovány, ve formě článků, které ve finále vlastně tvoří takový vzpomínkový letní cestopis. 

Některé zpracovány budou, jejich čas teprve přijde.

Dneska je to jen krátké zamyšlení nad cestování se psem. Na Letné máme hodně dog friendly, takže si vždycky musím připomenout, že ne všude jsou pejsci vítání.

Tori je mini jezevčík, navíc extrémně hodný, takže se dá schovat do tašky a nosit jako batoh. Nikde netlape, nikde neštěká.

Neruší.

 Přesto nás mnohde nevzali.

Poctivě jsem se ptala předem.

Některé odpovědi byly normálně zamítavé, s tím vlastně nemám problém. Mají to tak nastavené, nejde to, ano. Každé místo má svá pravidla. 

Někde psi prostě nemohou, dobře, respektuji to.

Některé odpovědi ale byly až arogantní, co si jako myslím, že budou pro mě dělat výjimku? Rovnou tahle útočně

Nemyslím, ptám se, slušně a čekám slušnou odpověď.

Nebyla.

Tak jsme tam nejeli vůbec. 

Jinde zase přišlo vysvětlení, že jde o posvátná místa, kam pes z rozhodnutí boha, tedy faráře, rozhodně nemá přístup. 

Dobře, beru, byť jsem si až dosud myslela, že církev je přístupná všem božím tvářím, či tak nějak to hlásají. Inu, někdy jsou hranice Božího království zřejmě vymezeny poněkud prakticky.

No, není, takže nic.
Ostatně, jak to mají některé církve s přístupem ke zvířatům mi ukázali v Praze, v kostele svatého Ducha v Dušní, kam jsme nedávno s pejskem nahlédli. Nikde nebyla živá duše, pes byl v tašce a na rukou, stáli jsme jen u dveří. 

Vtom se odkudsi vyřítil doslova zuřivý kněz a vulgárně mě vyhazoval ven, aniž by mi umožnil se zeptat, zda za těchto podmínek nemůžeme třeba nahlédnout.

Nemůžeme.

Jenže jak byl sprostý, tak to ve mně hned budilo protiakci, minimálně se nějak ohradit proti jeho nadávkám. Marně, ani ke slovu mě nespustil.

No, radši jsem to vzdala. Také jsem tam slyšela i trochu přízvuk, možná mi nerozuměl a česky uměl jen jadrně.

Ale potvrdil to, že v církvi nejsou všichni vítání.

Nicméně, byla i jiná letní místa, kde nás vzali bez problémů. 

Třeba v Sázavském klášteře mohl zavřený v tašce, tedy nikomu a ničemu neškodící, se mnou na procházku. 

A i jinde. Samozřejmě, že jsme raději vybírali místa, kde to nevadí, kde pes není na překážku, kam automaticky může. 

Ale není to všude, takže jsme se ptali. Za zeptání prý člověk nic nedá. Nedá, ale dozvěděla jsem se spoustu věcí. Že někdo umí být slušný, že jiný zase ne, že někde to jde, jinde se hledá proč ne.

Zajímavé bylo, že někde, kam jsme se psem nemohli, se během prohlídky lidé chovali, řekněme prapodivně. Jednou zůstal po návštěvnících takový nepořádek, že to musela průvodkyně připomenout. Leč k úklidu odpadků, respektive nějakých obalů po něčem, se samozřejmě nikdo neměl. 

Odpadky, obaly, nepořádek, to nikomu nevadilo tolik jako malý pes ukrytý v tašce.

 Jsem si jistá, že můj pes v tašce by byl méně zátěžovým hostem.

Leč, nesměl.

 Ale i přes všechny zavřené dveře jsme toho během léta viděli a zažili opravdu hodně. 

A náš malý jezevčík u toho byl s námi.