Zvon

 Dnes zase zkoušíme dětskou literaturu. Máme od Veverek. 

Pro mě neznámý autor, ale je třeba poznávat nové lidi, nové věci 

Kniha je vizuálně velmi pěkná. Anotace je hodně zajímavá, téma pro mě velmi dobré. Cestování v čase, válečné příběhy z roku 1942. 

Začátek je velmi čtivý, rychle vtáhne do děje, tak to vypadá na příjemný čtenářský zážitek.

Určitě můžeme pro dospívající čtenáře doporučit. A zcela jistě i pro ty dospělé, je to fakt zajímavé.

Hokej

 

Nejsem úplný fanoušek, ale po očku hokej samozřejmě sleduji. 

Zejména, když vyhráváme:-)

Rozhodnutí, které nyní rezonuje veřejným prostorem, mě docela zaskočilo. 

Nerozumím tomu, proč. Tedy asi rozumím, jako vždy jde o peníze, prestiž, vliv a také o to, aby se sportovní kolotoč točil dál a nikdo nepřišel o svůj podíl na zisku.

Ale i tak, v tomto případě. 

Rusové zpátky na mezinárodní scénu? 

Nějak si neumím představit, že by třeba za druhé světové války někde v normálních zemích chtěli hrát s Hitlerovými sportovními týmy?

No nechtěli, kdyby náhodou někdo váhal.

 Tehdy by asi nikoho nenapadlo vysvětlovat, že sport je přece něco jiného než politika.

Dnes se ovšem tváříme, že je.

A my s nimi hrát chceme, nám už to dneska nevadí. 

Ono už to funguje v několika sportech, kde se ti Rusáci tolerují. Jen to dosud asi nevyvolává takový humbuk, protože hokej je takový výrazný, víc lidí ho sleduje, Rusové

v něm byli vždycky dominantní. A tak se kolem jejich návratu vede velká debata.

Najednou tedy válka nevadí? Nebo už jen trochu? Případně vadí pouze do okamžiku, než začne překážet sportovnímu byznysu?

Rozhodla o tom nějaká arbitráž. 

Zapátrala jsem, co to je. 

Sportovní arbitráž je (prý) nezávislý mezinárodní soud, který řeší spory ve sportu.

A rozhodla naprosto jednomyslně ve prospěch ruské strany.

Podle této arbitráže nikdo nepředložil dostatečné důkazy, že bezpečnostní rizika odůvodňují další vyloučení ruského týmu.....

Když takové věci čtu, mám pocit, že nerozumím psanému textu.

 Jaké ještě chtějí důkazy?

Nevím. 

 Zároveň přemýšlím, jaké důkazy by tedy ještě byly dostatečné. Fotografie zničených měst? Záběry z masových hrobů? Jména mrtvých?

Opravdu nevím. 

Samozřejmě chápu, že sportovní arbitráž nerozhoduje o vině za válku.

Posuzuje konkrétní pravidla, pravomoci a důkazy v konkrétním sporu.

Jenže právě v tom je možná ten problém. Všechno se nám postupně rozpadá na byrokratické kolonky, ve kterých se dá všechno právně, procedurálně a organizačně zdůvodnit.

 Až nakonec zjistíme, že se sice všechno vešlo do pravidel, ale něco podstatného se nám cestou ztratilo.

Třeba obyčejný lidský úsudek..

 Nejlepší asi bude se úplně od nějakých informací a zpráv odříznout, digitální detox. 

Jinak každý den objevím nějakou mediální bombu, která vypadá, že je z jiného vesmíru, nerozumím tomu, proč se to toleruje, respektuje či dokonce adoruje.... 

Možná jsem jen příliš staromódní. Evidentně  jsem nepochopila, že v dnešním světě se dá všechno oddělit od všeho.

Válka od hokeje, agresor od reprezentace, odpovědnost od důsledků.

A když se někdo zeptá, jestli nám to opravdu nevadí, vytáhneme příslušný paragraf, rozhodnutí arbitráže a vysvětlíme mu, že tomu nerozumí.

Takže zmiňovaný digitální detox je určitě dobrá cesta…

Vypnout zprávy, zavřít internet, přestat sledovat, co se kde právě schválilo, povolilo, omluvilo nebo normalizovalo....

Ostatně, ono je to celkem jedno, jestli jde o mezinárodní hokej, českou politiku či americkou rozpínavost, nějak to pasuje skoro na všechno

Očima dneška

Listopad už je na dohled. 

  Je u nás už řadu let hlavně ve znamení oslav Sametové revoluce. Je i díky tomu vnímán hlavně  jako revoluční měsíc.

Roky před tím se v listopadu zase akcentovala říjnová revoluce, která už ale naštěstí zmizela v propadlišti dějin.

Nahradila ji ta aktuální, Sametová.

Jenže i ta aktuální výročí stárnou, postupně ztrácejí podobu osobní vzpomínky a stávají se jen součástí učebnic dějepisu.

Pro dnešní mladé lidí je rok 1989 už stejně vzdálený, jako byl pro jejich rodiče rok 1968 nebo pro jejich prarodiče první republika.

Je to doba, kterou nezažili. Těžko se jim pak oslavuje.

Nemají vlastní vzpomínku na fronty před obchody, na omezené cestování, na cenzuru knih

a novin ani na opatrnost, s jakou lidé tehdy někdy volili svá slova.

Asi právě proto je pro ně někdy těžké pochopit, co vlastně ten listopad 1989 znamenal.

Svoboda je pro ně běžnou součástí každodennosti.

Většinou je to jejich přesvědčení, že je to na věčné časy a nikdy jinak…

I když svoboda je ve své podstatě dost zvláštní věc.

Nejvíc si ji totiž uvědomujeme až ve chvíli, kdy už ji nemáme.

Dokud ji máme, připadá nám samozřejmá. Můžeme říct svůj názor, vybrat si školu i povolání, cestovat, číst knihy, poslouchat hudbu, která se nám líbí, a žít život podle vlastních představ.

Ale ono nic z toho není samozřejmé.

V listopadu je tedy dobré si to zdůraznit a zopakovat.

Dnes už nestojíme na náměstích se svíčkami a klíči v rukou.

Naše výzvy jsou jiné.

O to důležitější je ptát se, jak se svojí dávno vybojovanou svobodou dneska zacházíme.

Někdy to totiž vypadá, že s ní velkoryse hazardujeme.

Ono totiž největší nebezpečí pro svobodu není jen její definitivní ztráta.

Jsou jím hlavně chvíle, kdy zapomeneme, že vůbec někdy nebyla samozřejmá.

Právě v  revolučním listopadu je z toho důvodu správný čas si to znovu připomenout.

Hezké revoluční listopadové připomínání vám přeji.

 Psáno pro Listy Prahy I, už pro listopadovou uzávěrku, tedy před časem. 

A stalo se nečekaně aktuální:-)

Barvy

 Podzim teď dělá čest své výtvarné pověsti. 

Procházky ve Stromovce jsou opravdu hodně barevné. 

Nejhezčí jsou samozřejmě ráno, kdy se tu nepohybuje hodně lidí. Ale i přes den se tu dají objevit hezká zákoutí, pěkně vybarvená. 

U rybníků, které tu kdysi zakládal Rudolf II., to místy vypadá jak na impresionistických obrazech.

Přes mříže lze nakouknout i do Rudolfovy štoly.

Z dálky je hezky vidět letenský zámeček, který se tyčí nad celou Královskou oborou. 

Dnes je tam archiv časopisů, depozitář a studovna.

Kdysi tu bývala vesnice Ovenec, která patřila Přemyslu Otakaru II. 

Jsme prostě v Královské oboře. 

Stromovka byla lovecký revír. 

Dnes tady venčíme psy, běháme, jezdíme na kole, relaxujeme. 

A kousek od letohrádku je ruské velvyslanectví, které si kus obory zabralo neoprávněně. 

A jeden z nedávných volebních slibů byl, že se i tento prostor, bývalého zahradnictví, které po roce 68 spolkli Rusové, vrátí do Stromovky. 

To jsem tedy zvědavá. 

Zatím tu máme volně přístupný letohrádek, krásný. 

Dole pak nepřístupnou Šlechtovku. Letohrádek ala Šlechtova restaurace. Sice naoko zrekonstruovanou, ale nepřístupnou. 

Dále tu lze najít několik odkazů na mrtvé ruské aktivisty, je tu promenáda Anny Politkovské, náměstí Borise Němcova. 

A pak již zmíněný kus zabrané Stromovky. 

Nejlépe se vlastně tady obdivují krásně vybarvené stromy. A zdejší šikovní zahradníci, kteří tu mají krásné květinové záhony. 

A podzimní paleta barev. 

Výročí

 Sto osm let od vzniku Československa. 

Asi tady nelze napsat nic nového. 

Možná se ale dá přijít s kvízem. Doba dneska kvízům přeje, v oblibě jsou i ty hospodské kvízy, tak si můžeme dát jeden hravý, prvorepublikový. 

Třeba, kdo vás v souvislosti s 28. říjnem jako první napadá?

Nebo, kdo byl Isidor Zahradník?

Další třeba, jestli umíte vyjmenovat ( z hlavy, samozřejmě:-)) tvz. muže 28. října?

Jaká byla úloha Jaroslava Rošického?

Který den v týdnu to tehdy bylo?

Kdo napsal první zákon a jak?

Kde tu republiku vlastně vyhlásili?

Hezký a hravý sváteční den:-)

Halloween

 Halloween se blíží mílovými kroky.

 Připomíná se, možná lze napsat i slaví se, posledního října.

 To je ale volný den, jsou podzimní prázdniny. 

Proto jsme měli Halloween ve škole už dneska. Děti dorazily v maskách a o velké přestávce probíhal rej v tělocvičně.

Ukázalo se, že někteří jsou opravdu kreativní.

 I někteří z pedagogů se vyparádili halloweenskou maskou. Ale na dětskou fantazii to nemělo. Děti zkrátka nemají problém proměnit se v cokoli, co dospělého ani ve snu nenapadne.

Většina dětí ve svém masce navíc vydržela celý den. To si zaslouží obdiv už jen proto, 

že v takovém převleku je mnohdy nesnesitelné vedro. Ale dětem to zjevně nevadilo. Když se prostě člověk jednou promění v legální příšeru, nějaké vedro ho rozhodně nerozhází.

  A tak navzdory tomu, že nejsem úplně velký fanda amerických importovaných svátků, tak dnešek byl docela příjemný, místy až roztomilý.

Šlo o takový příjemný maskovaný start do kratičkých podzimních prázdnin. 

Někdy si říkám

 Někdy si říkám, že už mám oddemonstrováno. Že už mě to nebaví, jsem líná. Po pravdě, nevím, jestli bych jela demonstrovat do Brna nebo do Ostravy. 

Ale když už to mám u nosu, je volný den, tak mi to nakonec nedá. Jsem samozřejmě radši, když je to na Letné, ale na Staromák je to pár zastávek tramvají, tak proč to nezkusit. 

Třeba jen proto, abych viděla, co je doopravdy realita. Jestli tam ti lidé budou nebo ne. 

A včera tam vážně byli. Narvaný Staromák, navzdory tomu, že bylo dost hnusný počasí. Trochu jsme se s Torim báli jít někam do "kotle", postávali jsme víc na kraji, ale byla tam hlava na hlavě. 

A mělo to atmosféru. 

Jsem zvědavá, jestli to přinese nějaký efekt. 

Blíží se listopad, revoluční měsíc. Na Korzo Národní lidé posílají symbolickou pětistovku, za tolik současný ministr kultury udával své kamarády. Veřejnost je napnutá, že stačí brnknout do zánětu a něco se semele. 

Je to půl na půl. Polarizace. 

Včera to bylo plné náměstí, bylo ale ve vší slušnosti, v mezích zákona. Na to, jak narychlo to bylo svolané, šlo o ukázkovou občanskou reakci. 

Uvidíme, co v listopadu na Letné. 

Zdá se, že revoluční měsíc se probudil už v říjnu. Držme si palce