Rozmarné léto

 Divadelní zážitek v Celetné. Kdysi jsem to už viděla, tak letos podruhé, s dětským doprovodem. Učíme se mít rád divadlo. A tady to jde samo. 

Je to zajímavé prostředí, neotřelé, s atmosférou. 

Rozmarné léto je klasika. Už kdysi mě zajímalo, jak se to dá převést na divadelní prkna. 

A dá, výborně. 

Super herecké výkony. Zejména pan Hanuš je prostě skvělý. 

Musím ale konstatovat, že prvorepubliková čeština, jakkoliv půvabná, je pro děti takřka neuchopitelná, trochu až jako cizí jazyk. 

Moc to tedy jako tahák na divadlo pro pubescenty nefunguje.

Nebýt kouzelníka, byl by to pro ně propadák.

Ale pro dospělé je to fajn. S humorem, dvojsmysly i poetikou.

Scéna se mění v plovárnu, je tam voda, převlékací kabinky, provaz nad jevištěm, akrobatické prvky a písničky.

I přestávka je vlastně součástí představení, nabízejí se párky, limonáda, vlastně vstupujete přímo do prostoru plovárny.

Takže za mě dobrý, pan Hanuš skvělý, takový dozvuk léta.

 

Desetkrát a dost

 Asi symbolicky, je to zatím poslední kniha, kterou od této autorky doma mám. 

Takže bude chvíli opravdu dost. 

Nicméně, zatím to byly super čtenářské zážitky. Jistě to bude i tahle kniha.

Příběh je současný, seznamovací, opět s řeckými prvky, takže čekám takovou letní příjemnou oddychovku. 

Prostě desetkrát a dost

Za volantem

 Pravidelné ježdění po Praze mě naučilo, krom jiného, třeba podélné parkování. 

Situace, kdy parkování na ulici připomíná boj o místo, vás naučí vejít se i do myší díry. A to jsem se tomu roky vyhýbala, ale jak se říká, nouze naučila i Dalibora housti, tak už celkem v pohodě - někdy-  parkuji i podélně.

 A vůbec, dobře se mi po Praze jezdí. 

Což je pozoruhodné, protože kdysi jsem se městského provozu bála, jet do Prahy, jako do centra, znamenalo mít oči navrch hlavy a žaludek jako po ráně pěstí. 

Dneska to mám jinak. Ona je překvapivě Praha vlastně řidičsky docela přívětivá. Vlečete se v koloně, všude semafory, víte, kdy se pohnete o pár dalších centimetrů, kdy jet na zelenou, kdy je přednost zprava. 

Mnohde je rychlost snížená na třicítku, jinde jsou sloupky, takže se vlastně jen tak zvolna kulíte na čtyřech kolech.

Zato mimo Prahu, kde mi to kdysi, bůh ví proč, přišlo bezpečné, tam je do divočina. 

Žádné semafory, ba co hůř, žádné pruhy, takže často potkávám auta v půli silnice a jak se jim vyhnout?

Běda, když někde jedete přikázanou rychlostí, to jste hned za šneka, vytroubí vás a okamžitě předjedou a někdy i vzápětí za odměnu ještě vybrzdí.

Prostě je tady třeba rychle pochopit, že pravidla jsou asi i tady dobrá věc, ale místní řidič je znalý cest a na pravidla má svůj vlastní názor.

Možná je to jen můj pohled, ale několikrát jsem teď na silnicích mimo Prahu měla pocit dost velkého dopravního dobrodružství. 

S radostí jsem se vrátila do pomalých pražských ulic a takřka se dojala nad kolonou, spořádaně stojící ve svém vlastním pruhu.

Prostě jsem se s úlevou vrátila do bezpečného pražského šnečího tempa.

 

Zemědělci

 Zemědělců jsem si vždycky vážila. 

Je to těžká a zodpovědná práce, jste k ní více méně připoutaní, protože pokud chováte zvířata, nemůžete si ani vzít dovolenou. Pole možná počká, ale kráva ne. A počasí už vůbec ne.

  České zemědělce zdecimovali komunisté,  kolektivizace zasadila zemědělství

a krajině takové rány, že jizvy jsou patrné ještě dnes. Nejde jen o meze, remízky a obří lány, následky vidíme třeba v povodních anebo naopak, v současném suchu, kterému bývalé meliorace ještě přihrávají.

A kdyby jen tyto jizvy, zůstala i ta mentalita.

 Vztah k půdě byl soudružským zásahem fatálně narušen.

Půda byla vnímaná jako něco, co člověku nepatří, a tak není důvod se k ní chovat jako

k něčemu, o co se má starat.

Ti, kteří se po roce 89 do zemědělství pustili, ti si zasloužili obdiv. Byla a je to sisyfovská práce. Zejména, pokud to děláte srdcem, poctivě, se vztahem k půdě, úrodě, ke zvířatům.

Ale zjevně ten vztah není u všech zemědělců pravidlem. Stěžejní jsou spíš evropské dotace.

Nechci samozřejmě tvrdit, že tak fungují všichni. To by bylo nespravedlivé. Ale poměrně hodně takových zemědělců skutečně existuje.

Jak mi vyprávěli více znalí pozorovatelé některých zemědělských praktik, mnohde není důležité, co vypěstujete, nasušíte či obděláte.

 Důležité je dostat dotace a jestli je z polí nějaká relevantní úroda, to už je vedlejší.

Je fakt, že některé farmy vypadají, že by to tak mohlo být. Protože jinak opravdu nechápu, jak mohou fungovat, z čeho žít.

Z dotací.

 Je to smutná realita.

Stejně jako další smutek, který v zemědělství vnímám. A tím je ta mega těžká obří technika, která tu půdu udusává, není to přirozené orání či cokoliv jiného.

 Schválně, povede se vám na takovém zdusaném poli objevit třeba žížalu?

Tuny železa, které se valí po půdě, udusávají ji a mění hospodaření v průmyslovou operaci, spolehlivě zahubí všechno živé.

Tedy i tu půdu.

Jistě, moderní zemědělství bez techniky nejde. Jenže od určité velikosti už člověk musí vědět, že tahle se fakt o půdu starat nejde.

A tak začnete přemýšlet, jestli jsme náhodou nevyměnili jednu pokřivenou ideologii za jinou.

Za socialismu se půda podřizovala systému. Dnes se podřizuje dotačnímu systému.

Tehdy se pěstovalo podle pětiletého plánu. Dnes se hospodaří podle dotačních podmínek.

V obou případech je samotná půda až překvapivě druhořadá

A tak upřímně žasnu a o některých zemědělcích pochybuji, nevím, co si o nich myslet.

A nevím ani to, zda je to uvažování zparchantělé kolektivizací a dobou komunismu, nebo korporací a dobou současného asi kapitalismu nebo co to žijeme?

Tak nevím.

Když dnes vidím některé zemědělce, už si dávno nejsem jistá, jestli se dívám na hospodáře, nebo na rádoby podnikatele v zemědělském sektoru.

A čím dál víc mě také zajímá, jestli je mezi tím ještě rozdíl?

Protože jestli jsme za čtyřicet let komunismu dokázali půdu zbavit vztahu k člověku, pak  po dalších skoro čtyřiceti letech kapitalismu člověka zbavit vztahu k půdě, tak jsme zcela jistě zvládli něco opravdu destruktivního, co se nepovedlo lidem za celá staletí.

 

Noc literatury

 Noc literatury je setkání s knihou na různých místech. 

Sejdou se milovníci literatury, jeden interpret a jeho posluchači. Jde o již tradiční akci. Vyšla i mapa, kde všude se čte. 

My jsme se vypravili k Veverkám. 

Protože je známe, je to pro nás milé a vlídné místo. Ne snad, že by ostatní místa, kde se četlo, milá a vlídná nebyla, to určitě ne. 

Ale šli jsme tam, kde to známe.  

U Veverek se četla švédská kniha. 

Dáme vám vědět. 

Věta, kterou jistě každý, kdo se někdy ucházel o nějakou práci, slyšel z úst personalistů. Nebo její obměna, my se vám ozvem. 

Švédský autor Jacob Sundberg si s touto situací pohrává v humorných příbězích. 

U Veverek je četl mladý herec Libor Stach. A nutno zdůraznit, že četl skvěle. 

A vydržel číst až do jedenácti hodin. Bylo plno, čtenáři rotovali po všech místech. Jen my dali jen Veverky. Ale v celých Holešovicích byla Noc literatury.

 A vlastně i v jiných místech, nejen v Praze. 

Svatá Ludmila

Mám ráda tuto světici. Svatou Ludmilu. 

Možná hlavně proto, že v našem veřejném prostoru se uctívají spíš světci, muži. Jsme prostě patriarchální společnost. 

Na den svatého Václava je dokonce státní svátek. 

Svatá Ludmila nemá ani významný den. A přitom, kde by byl Václav bez Ludmily, kupříkladu. 

Hodně mě fascinuje to, že přes propast časů zůstala existence Ludmily v paměti lidí. 

Jaký asi musela mít vliv v době svého života? 

Možná se dokonce v našich představách o vlivu a možnostech středověkých žen fatálně mýlíme. Třeba  ten středověk nebyl vůči ženám tak strohý. Není to jen Ludmila, ale i její snacha Drahomíra zůstala v paměti z dávné minulosti.  Také Anežka, Zdislava, Eliška....

A kdybychom zapátrali, našlo by se jistě i několik dalších zajímavých žen ze středověkého veřejného života. 

Ono, když se podíváme na složení našich současných elit, tak žen tam také není tolik, aby jednou badatelé mohli o naší době mluvit jako o čase úplné rovnoprávnosti. 

Z některých fotografií nejvyšších politických seskupení by se dokonce mohlo zdát, že ženy ve veřejném prostoru vůbec nejsou. 

Podobně, jak si to myslíme o časech kněžny Ludmily.

Někde se příběh kněžny Ludmily podává sarkasticky, jako první známá ukázka vztahu snachy a tchyně:-)

Jinde se zase akcentuje její vliv na Václava, na jeho vzdělání. 

V podstatě to musela být energická, silná a schopná žena, řečeno jazykem dneška 

i emancipovaná. Státní svátek by si zcela určitě zasloužila. 

Nemá ho, tak si ji jen krátce připomeneme. Byla z kmene Pšovanů, tedy z Mělníka. Dodnes tam mají jak Pšovku, tak i víno Svatá Ludmila. 

Provdala se za Bořivoje. Asi tak ve čtrnácti letech, takže to byla hodně mladá nevěsta. Samozřejmě, podle našich měřítek. Ve středověku to asi byl normální čas pro vdavky.

Původně bydleli na Levém Hradci, pak se přestěhovali do Prahy. I to vypadá na Ludmilin vliv, rozrůstající rodina potřebuje větší bydlení. 

Historie nám zachovala jména dvou synů, Spytihněva a Vratislava, ale zcela určitě měli dětí víc. Minimálně šest dětí prý porodila. 

Zavražděna byla na Tetíně, pohřbena je v bazilice svatého Jiří.

Svatořečená byla už ve dvanáctém století. 

A dneska je den, kdy se svatá Ludmila připomíná a dnešní Ludmily slaví svůj svátek. Existují prý i muži toho jména, Ludmilové. Podle wikipedie jsou v naší republice dva. 

Logicky je víc Ludmil, byť třeba ve školních třídách se jich moc neobjevuje. Už několik let se mi ve třídě Lída neobjevila. 

Korunovační klenoty

 Už se nevystavují jednou za X let, k vidění jsou pravidelně. Přispívá to ke zmenšení front. 

My máme letos školní návštěvu, zamluvenou už od června. Šli jsme se podívat s dětmi. 

Překvapilo mě, že moc velký zájem o to nebyl, určitě třeba nechtěly jít děti mimo vyučování.  A i někteří studenti, kteří to měli místo školy, se netvářili dvakrát nadšeně.

Měli jsme zamluvený slot pro školu. 

Dopředu avizovaných pět minut. 

Asi se pro pět minut nikdo nechce na Hrad táhnout. A to jedeme jenom z Proseka. 

Ti, co sem míří z oblastí mimo Prahu, ti to mají na celý den. Sice bez fronty, ale je to výlet. A naši, když to mají až pod nosem, ten nos docela ofrňují.

Prostě, když něco je na dosah, asi to není tak zajímavé. 

Ale nakonec jsme se na těch svých pět minut vypravili. 

A bylo to krásné. 

Vyšlo nám počasí a nebylo to jen pět minut, ale celých patnáct. 

Bylo to bez fronty, prostě jsme opravdu přišli na čas, prošli bezpečnostními rámy a mohli se kochat. 

Ve Vladislavském sále, který je krásný sám o sobě, byla výstava k výročí Habsburků. 

A byli jsme tam sami, paráda. 

Pak klenoty, je to opravdu trochu chvění, když před nimi stojíte. 

Pak ještě obchůdek, kde mě "šokovala" verzatilka, kterých jsem jako dítě mívala plný penál. A dnes se prodávají jako retro kousek, za pěkné peníze. 

Všichni kolem byli velmi milí, i děti se chytly a asi je to i bavilo, prostě bylo to super odpoledne plné klenotů:-)