Kovy

 Setkání s youtuberem. Ač tedy pro něj rozhodně nejsem cílová skupina, musím konstatovat, že byl fakt skvělý. Tedy asi lépe je říci cool:-).

Kolegyně ho "ulovila" na besedu s dětmi, opravdu přišel. Už to nebývá pravidlem, není každý známý člověk ochotný přijít do školy mezi studenty.

Kovy, tedy oficiálně Karel Kovář, ochotný byl. Připravil si pro děti přednášku. A byl fakt skvělý. Precizně připravený, vtipný, mělo to spád i gradaci, myšlenku i pointu. 

Ukázal dětem svoji práci i skvělý způsob prezentace. 

Odvážně dal prostor pro dotazy a na všechny odpověděl. 

Po přestávce s nekonečnou trpělivostí absolvoval proces focení, selfíček i podpisů. 

Za mě tedy hluboký obdiv. 

Samozřejmě jsem ho trochu znala, byť nejsem znalec ani youtuberů ani dalších influencerů. 

Možná mě s ním víc seznámilo klasické staré médium, tedy televize. Na tom vlastně ale nezáleží, odkud ho znám. Prostě jsem ho v médiích vnímala. Že je dobrý. Ale naživo je, řekla bych, ještě lepší. Umí mluvit, je připravený, má charisma.

A tak to byla dobrá beseda. Takhle před koncem roku. Spokojený byl i Tobiáš. Super Kovy. Kdybychom neměli velká písmena, tak je to jako nějaký zápis z chemie- super kovy.  Ostatně, chemie tam hrála také velkou roli. Mezi ním a publikem. 

Tedy prolínání oborů. A to asi ve školství hlavně chceme. Tudíž velká výborná:-)

Pragovka

 Kdysi se tam chodilo do "kolbenky", makat o sto šest. Nebo alespoň makat.

 Pak místo osiřelo. 

Dnes se z něho stal výstavní prostor. S atmosférou. Geinus locci. 

A David Strauzz, který, mimo jiné, tvořil i na zdech naší školy, zde vystavoval. S ostatními zajímavými umělci.

 Zajímavý je celý ten industriální prostor, navzdory tomu, že duch doby minulé odtud zcela stopro nevyvanul. 

Je to prostor, který stojí za návštěvu. Protože Pragovka se pomalu mění v pojem:-)

Nové koště

 

  …samozřejmě dobře mete. I chroničtí odpůrci českých pořekadel se s touto ironickou větičkou určitě někdy setkali. Protože to opravdu funguje. Kupříkladu ve školství to lze demonstrovat na ministerských nápadech. Ministři se v čele resortu střídají jak apoštolové na orloji a každý z nich se snaží přijít s něčím novým. Originálním. Asi, aby byl zapamatovatelný. Nebo nevím. Nějaká kontinuita většinou chybí, vytváří se nová vize. Určitě lepší, originálnější…Prostě nové koště

Nejnovější kousek z této kategorie je prodloužení povinné školní docházky. Ministr to sdělil jako svou hlavní prioritu. Navrhuje systém osmi let na základce, pak povinně dva roky na střední….

…A pak to asi nějak doklepat na té střední s obecným vzděláváním nebo nějakou odborností, nebo nevím…

    Aby nikdo nemusel řešit zásadní věci, přichází se s těmito – dle mého tedy - nesmysly. Osobně si navíc myslím, že školní docházka by se měla spíš zkracovat než prodlužovat, ale tohle je tak okaté plácnutí do vody, že to až bolí. A to nikterak nezdůrazňuji fakt, že jde vlastně o „opisování“, podobná varianta už tady kdysi byla.

  A tak jen taková, řekněme neškodná, ukázka tohoto nového metení. Brzy se na to zapomene, navíc budou prázdniny, nic se řešit nebude. Hlavně ty důležité věci usnou, přijdou možná tak kosmetické úpravy.

A pak možná zase nový ministr a s ním nějaká exkluzivní novinka. Protože jestli ve školství něco opravdu funguje, pak asi jedině ona okřídlená pořekadla a přísloví. A nejen ta o novém koštěti, namátkou lze připomenut i rybu, která smrdí od hlavy. Našla by se jistě i jiná, kupříkladu kdo jinému jámu kopá či každá změna bývá k horšímu….

Souběžně mě překvapivě rychle napadají i ta nefungující, jako že:

co se v mládí naučíš…

Tak to asi už fakt nefunguje, stejně jako: kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkemJ, ale o tom jindy.

  Dnes přemýšlím o nesmyslném prodlužování školní docházky, kterou vnímám jako nějaké vrtění školním psem.  Existují daleko závažnější problémy, namátkou letošní tristní situace s přijímáním na střední školy, nedostatek míst, nefungující revize různých programů atd. Místo toho prodloužíme dětem pobyt v lavicích.  

Už teď běžně maturují dvacetiletí a starší. Patnáctiletí dospívající se nudí v devítce….

Nu, a celé to vyřešíme tím, že to prodloužíme.

Ono to samozřejmě vyšumí, ale stejně je divné, co všechno se dá ve školství řešit…Nu, je tomu tak, nové koště opravdu viditelně mete

 

 

Umění otázky

Všude kolem nás je plno návodů, jak pracovat s textem, porozumět psanému textu, jak vyhodnotit informace, jak rozpoznat falešnou zprávu… Není ale vidět moc návodů, jak položit otázku. Pak se kdekdo diví, že nikdo nic neví, nezajímá se, neposlouchá.

A do toho vstupuje umělá inteligence, která, když se jí dobře nezeptáte, může vás zavést takřka na scestí.

 „To by se mělo učit ve školách,“ sdělují významně národu mediálně profláknutí IT odborníci, takže by se kantoři měli nějak kolektivně zastydět.

Možná by se to mohlo jediným stěžejním školním předmětem, jak správně položit otázku. Nic víc údajně děti ze školy potřebovat nebudou.

Už jsem se chtěla svým poznatkem pochlubit ve sborovně, když mi docvaklo, že při trénování kladení otázek je také třeba umět naslouchat. Přesněji řečeno, vnímat, na co se ptám a co mi dotyčný odpovídá. Zajímat se o to, co slyším.

Už jsme si všimla i mistrů v kladení otázek, kteří se i umí zeptat, ale naprosto jasně vidíte, že už myslí na svou další geniální otázku a co jim odpovídáte, registrují sotva napůl. Nemohu ovšem nepoznamenat, že jde o lepší variantu, než když neposlouchá vůbec.

Výuka kladení otázek by se tedy musela zkoordinovat s uměním naslouchat. A to nejen tupě pokyvovat hlavou, mlčet a předstírat, že nasloucháte. Zájem se dá snadno dešifrovat, minimálně z očí.

Jenže jak podobné věci učit? Rozhodla jsem se vyhledat nějaké návody. Dneska je přeci návod úplně na vše, tedy i na kladení otázek a trénování pozornosti.

Kupodivu, návodů je víc než dost. Realita ovšem hodně pokulhává. V obou směrech. Umění naslouchat i schopnost položit otázku. Zamířit k meritu věci. Vědět, na co se ptám.

Je zřejmé, že umět se dobře zeptat není nic snadného. Možná to je pravý důvod, proč se mnozí bojí umělé inteligence, protože pokud ji budou pokládat zavádějící dotazy, ona je snadno zavede kamsi na scestí. Odpoví na něco úplně jiného, dodá informace z úplně jiného balíčku. A to pak bude teprve mazec.

Osobně mám ještě pocit, že jako bonus ke vzdělávacímu balíčku, jak se ptát a naslouchat, by mohl být rychlokurz pravopis. Minimálně vyjmenovaná slova a shoda podmětu s přísudkem. Ale to je zase jiná kapitola. Dnes se zamýšlíme nad schopností dobře se zeptat. Nad uměním, položit otázku. A vyčkat na odpověď, což je umění neméně důležité.

Někdy při pořadech založených na otázkách přestanu kontrolovat mimiku a docela protáčím oči. Naštěstí nejsem v centru pozornosti, tudíž si toho nikdo nevšímá. Nikdo si totiž nevšímá ani těch krkolomně kladených dotazů a chaoticky epických odpovědí.

Možná jsou respondenti nakonec rádi, že žádný mustr na otázky nemají. Mohou se alespoň vypovídat. Když je jinde nikdo neposlouchá. A oni pak na oplátku neposlouchají ty, kterých se ptají. Tedy, pokud se ptají, protože někdy má jejich věta k otázce opravdu daleko.

Jasné tedy je pouze to, že položit otázku je umění, které není vlastní každému. A to ještě necituji Cimrmana, který jde ve svých úvahách ještě dál,  převádí to no na neschopnost otázku, respektive myšlenku, ale často to splývá. Tak tedy neschopnost myšlenku udržet a pak, neschopnost myšlenku opustit. U otázek je to stejné.

A to je takový level, že ani vysokoškoláci často nemají ani ánunk oč tu běží…

 

Oslavy

    Podle Cimrmanů mají mít události výrazné a snadno zapamatovatelné datum. A dneska takový den nastal. 6.6. se dobře pamatuje. 

Bohužel, nemáme aktuálně žádnou oslavu. 

Přesto za některými slavnostními okamžiky roku chceme ohlédnout, třeba se ty události dají zvědomit i zpětně. Když si dnes připomeneme, víc se to vryje do paměti. 

   Tou stěžejní dnešní připomínanou slávou je předávání maturitních vysvědčení. Minulý týden. Ve třídě.

 A na zahradě školy. 

Bylo to hezké,  o tom žádná. 

  Nějak se sice rezignovalo na slavnostní prostředí. Kdysi dostávali naši studenti vysvědčení v obřadní síni, za účasti rodičů, za doprovodu hudby. Slavnostní prostředí, slavnostní událost, slavnostní oblečení - prostě vše, co si slavnost žádá. Oblékáme se podle významu události. 

A pak oslava... Neformální. Někdy i bujará:-).

  Dnes směřujeme k neformálnosti, všichni jsou děsně free / a ti co nejsou, tak se do toho stylizují, zase aby byli in:-)/ takže k čemu slavností oblečení, prostředí či nějaká kultura? 

Vrazíme jim to pod párty stanem na  zahradě. 

 K čemu nějaké formality, že? 

   To ale samozřejmě není jejich vina. Všichni víme, že příklady táhnou, tudíž, když jim to nikdo neukáže / tady ani nenabídne/ nikoho ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. 

A tohle se vydává za rodinné setkání, všichni s tím souzní, takže je to prostě tak. 

   Nicméně, i neformální setkání má své kouzlo. Zejména s touto třídou, byli milí, chytří, empatičtí... 

A navzdory prostředí to dokázali pojmout slavnostně. Nejdřív oblek, to pro vysvědčení. 

A pak kraťasy a triko na zahradní slavnost. 

Je to konec jedné éry. S nimi doslova a do písmene. Tak si to vzájemně užíváme. 

Pak je třeba připomenout oslavu Dne dětí, i ta se v režii starších pro mladší vydařila. 

A samozřejmě, na závěr Tobiášovo historické okénko, 6.6. si připomínáme vylodění v Normandii, tedy skutečný den D.

Prostě, datum jako víno:-)

Na učňák...

   Dítě se dostane na jinou životní dráhu ani neví jak. Stačí převis zájemců na vybrané škole 

a může se dostat místo na gymnázium na obchodní akademii nebo, nedej Bůh , jen na učňák. 

A to jsou i tací, co tam dají dítě dobrovolně. Prostě potomek má zájem o řemeslo, je šikovný, nechť se vyučí. 

Takových je ale málo.

    společenské postavení, neřku- li renomé , učilišť totiž už dávno záhadně utrpělo. Nyní je někde na bodu mrazu, ne-li níže. 

Nepochopitelné.

 Přitom není pochyb, že řemeslníky a šikovné lidi potřebujeme. Víc než absolventy některých prapodivných umělých vysokoškolských oborů. Vím to, protože ve školství se už nějaký ten pátek pohybuji. A v životě, kde ty řemeslníky potřebuji doopravdy, ještě déle.

  Také vidím, že v některých gymnaziálních lavicích sedí i děti bez zájmu o studium.  Naplňují současný módní trend, chodit na gympl. 

Často plní přání rodičů. 

Škola je nebaví, jsou šikovní, manuálně zruční, jsem bytostně přesvědčena, že na učilišti by jim bylo lépe, leč doba si žádá své. 

O učňáku se navíc mluví jako o nějaké hrůze. Učitelském peklu. Zmar ambicí nadějného deváťáka, který se nikam nedostal.

„Přeci ho nedám na učňák,“ hroutí se rodiče a intenzivně hledají předražené soukromé školy, kde jim za sto litrů / pokud tedy budou mít kliku, protože převis je letos fakt veliký/ nabídnou iluzi získání gymnaziálního vzdělání.

Není pochyb, pro děti,  vyrůstající v naší společnosti, musí být konečná stanice učiliště takřka stigma. Mluví se tak o tom.

Možná to ani není myšleno zle, přesto se to tak prezentuje. Přeci to dítě nedám na učňák, zní unisono současnou rodičovskou veřejností.

Jistě, ten, kdo míří někam na medicínu či je opravdu studijní typ, baví ho škola a studovat chce, má výsledky a stejně se nikam nedostal, protože prostě nejsou místa, ten to musí vnímat jinak. A s tím nikterak nepolemizuji, to vnímám stejně. 

Ale zamýšlím se nad tím, zda je pro některé děti opravdu tragédie jít se vyučit?

  Jako by učňák bylo něco divného. Bez ohledu na to, že se tam rodí řemeslníci, které budeme v budoucnu zoufale shánět přes známé, kadeřnice, které si budeme v dospělosti nesmírně hýčkat, kuchaři, z jejichž rukou vycházejí takové laskominy, že se každý vysokoškolák jen obdivně oblízne či kupříkladu truhláři, jejichž voňavá práce je srovnatelná s uměním…

  Mnohdy tito lidé budou v budoucnu i finančně jinde, než vzdělaný absolvent humanitního jazykového gymnázia. Přesto zní mediálním prostorem jeden pokrytecký pláč nad tím, že jednou z variant jejich vzdělávání je učňák. Ještě navíc se nemluví o učilišti, ale  učňáku, s náležitým despektem.

Proč?

Jak se asi mají cítit ti, co tam studují rádi? Baví je práce rukama, jsou tvořiví, šikovní, kreativní?

Když jsem někdy pobývala na některých učilištích, vždy jsem mohla jen obdivovat jejich praktickou výuku, třeba u zahradníků jsem obdivem ani nedýchala. Stejně tak u cukrářů nebo u floristů.

Koneckonců, řemeslo má zlaté dno, tvrdily svého času naše babičky. Vlastně se to nechá vnímat jako výhra, něco se naučit, být v něčem skutečný odborník. Pokud mě doma netlačí do všeobecného vzdělávání.

Pokud je ale řemeslo – respektive tedy příprava na jeho vykonávání, tedy učiliště - vnímáno jako společenské dno, kam já přeci to svoje dítě nemohu dát, pak Pán Bůh s námi a zlé pryč. Jak se do toho vloží rodičovské ambice a společenská kritika, stane se něco prapodivného. Učňovským školstvím pohrdáme, ale pak se můžeme přetrhnout, abychom znali nějakého automechanika či opraváře praček, protože náš filozof doma nic manuálně nedokáže.

Pak se také ale nelze divit, že děti - v letošním roce, stejně jako loni a patrně i napřesrok, upadají do hluboké deprese, když doma řeší jeho neveselou budoucnost zoufalým lkaním nad možností, že třeba půjde na učňák.

Zajímavé je, že při nátlaku na vlastní potomky, aby se zbavili dětství a zoufale se učili na zvrácené státní zkoušky, aby je vzali na vysněné gymnázium, žádné pochybení nevidíme. Ale z možnosti, že dám dítě na učňák, se kácí rodina i celé širší příbuzenstvo. Dokonce mají často pocit, že činí dítěti dobře, když ho stresují tím, že v nejhorším nakonec skončí na učňáku. Aby bylo v obraze a vědělo, co je pro něj dobré a co ne...

 Docela mě zajímá vnímání dětí, které na učňovský obor chtějí. Jak se asi žije v prostředí, kde všichni hlásí do světa svou (často imaginární) touhu po všeobecném gymnaziálním vzdělávání? Kde asi mají brát sebevědomí či hrdost na svůj vybraný obor, když jim všichni kolem tlučou antiučňovské klíny do hlavy?

Někde jdou tak daleko, že mluví i o lůzrech, protože kdo jiný chce na učňák....?

To už je hodně přes čáru, nicméně i takové reakce jsem zachytila. Snažím se zjistit co nejvíc argumentů pro podporu učňovského vzdělávání, ale mediální svět moc prostoru nenabízí. Ani ten rodičovský.

Cílem je prostě gymnázium. A ta jsou potom přeplněna dětmi, mezi kterými se zase ztrácí ti, co to fakt studovat chtějí. Sedí tam znudění apatičtí pubescenti, kteří se nudí, občas prudí otázkami typu, k čemu mi to jako bude, zájem nulový, ale budou mít tu maduridu!!!

 Ono je těžké hledat něco jako pravidla, kterými se řídit v otázce, kam na střední. Neexistují. Za děti velmi často rozhodují rodiče. Leda že se potomek dokáže vymezit a prosadit si svou. Ale to je většinou v extrémním případě, že se třeba rozhodne odejít z domova, málokdy v případě, že navzdory rodičům se půjde vyučit na kuchaře.

Nejdřív si udělej maturitu na gymplu a pak si klidně vař, smetou to dospělí ze stolu, protože oni přeci, proboha, nedají svoje dítě na učňák.

A jsme zase na začátku.

   Abych ale jen neremcala. Není to totiž tak všude, ale je to dost silný hlas. Zejména v okamžiku, kdy se na střední školy hlásí silný ročník. 

Ale i když silný, tak s ním nikdo nepočítá, ačkoliv  se ty děti narodily už kolem roku 2008. Od té doby to nikomu na odpovědných místech zjevně nedošlo, že může nastat takový megapřevis.

 A pak i mnozí z nich naříkají, že nemohou dát dítě na učňák…!

A jsou to ti samí, co si většinu sami neopraví ani netěsnící kohoutek.

Tak nevím…

O co nám v tom vzdělávacím systému vlastně jde? 

 

 

 

 

Miniopery

 Dnes v Národním. Respektive tedy na Nové scéně....

Představení pro děti. Miniopery.  Čtyři pohádky. 

Hezký zážitek, takový Den dětí na pokračování. 

Fascinuje mě ta bezprostřednost dětského publika. I to, jak to prožívají. 

A stejně tak smekám před těmi dětmi na jevišti, členové Dětské opery, napříč mnoha věkovými kategoriemi, malé dětičky stejně jako ti už skoro dospělí. A  krásný výkon. Profesionální. Hezky sladěné všechno dohromady. Pěkné to bylo, moc:-)