Volby

 Volby jsou zajímavý a hlavně aktuální jev současnosti.  

Sama jsem aktivní a spořádaný volič, ctím to, že volit zdaleka nebylo samozřejmé a volit chodím, takže dilema, zda volit či nevolit mám samozřejmě vyřešené.

Baví mě ale sledovat celé to dění kolem: třeba ty argumenty, proč někteří nevolí.

Nebo naopak, proč někteří vytrvale volí ty samé, byť je ty zvolené subjekty už několikrát zklamaly…

To je z mého pohledu třeba ANO stejně jako ODS.

Z toho pak vyplývá další postřeh, pročíst si pečlivě volební plachtu na magistrát, kde se objevuje řada jedinců maskovaně, dřív byli nějaká strana a nyní jsou nějaká nová, často variace. Prostě vyhodíš dveřmi a lezu oknem….

A vůbec, sleduji se zájmem ten šrumec kolem voleb.

Něco je inspirativní, něco mě překvapí a něco dokonce i vytáčí. 

Nejvíc mě dráždí ti, co chtějí zrušit Senát. Tam mi tedy vyskakuje kudla v kapse, jejich argumenty vnímám jako populistické, pseudo a hlavně nevzdělané. Třeba diskuse o tom, zda je to trafika či pašalík, přičemž ten intelektuál, co to slovo používá, to vysvětluje úplně blbě, a moderátoři ani slovo pašalík neznají, tak to je dost mimo, zdá se mi.

Dost mimo byla i celá vyhrocená diskuse o nevolícím prezidentovi, který se nakonec k volbám vrátil.

Tak trochu jsem to čekala, že z toho nakonec bude taková komedie, která skončí jeho příletem.

Bavily mě pak ty vtipy na sítích, které z toho udělaly ještě lepší show.  

Někdy šel ale humor stranou a diskuse o jeho účasti byla hodně vyhraněná. Nejdřív útočná smršť, že nebude volit, pak stejná ataka za to, že letí na otočku, že utrácí peníze  a zanechává uhlíkovou stopu, prostě pořád něco. …

  Moje vlastní volby měly letos několik poprvé. Třeba poprvé s e-doklady. Zkusit, jestli to funguje.

A fungovalo.

Také jsme stáli frontu, to úplně nevím, jestli poprvé, ale docela mě to překvapilo.

Poprvé jsem volila nemocná, naštěstí už v doznívající nemoci jsem se dopotácela odhodit dávno připravené lístky.

Je hezké, že vždycky je něco poprvé.

Škoda, že se pořád nedá poprvé volit digitálně😊. 

  Výsledky u nás na sedmičce nebyly úplně podle mého gusta. Do Senátu se zatím ještě nedostal můj favorit, kterým byl pan Padevět, ale to snad klapne příští týden.

Magistrátní voliči to mají jinak než já, a o sedmičce je škoda mluvit, tam se opakovaně volí jeden klan, který to prý dělá dobře....

 Asi jo, když ho jeho příznivci pořád volí, ale vím, že nejsem sama, kdo s tím nesouzní. Leč asi nás bude málo.. .Nebo ti kritici pak k volbám nejdou. Nebo to prostě vidím blbě:-)

Ale byly to volby zajímavé, svobodné, pestré a důležité.  

Přinesly překvapení, volební songy, dokonce vtipný nejhorší volební song for ever, přinesly i zklamání, nečekaně i legraci a humor. Přinesly i dost důvodů k zamyšlení.

A uvidíme, co ve finále přinesou

Tak to jsou moje dozvuky letošních voleb. 

Bez hlasu

 Zůstat bez hlasu se čas od času jistě přihodí každému z nás. Hlasivky, jako křehký nástroj, toho někdy prostě mají dost a začnou stávkovat. Někdy samy, někdy jako projev nějaké virózy neřku-li něčeho náročnějšího.

Jako učitelce se mi ztráta hlasu děje opakovaně. Klasicky nejvíc na podzim, kdy jsou hlasivky po letním intermezzu zmlsané klidem a nenámahou. A najednou jedou na plný plyn. A to na děti neřičím, to bych nemluvila už vůbec. Prostě mluvím, vykládám, komunikuji a najednou to nejde. Navzdory péči o hlasivky, přeci jen je to pracovní nástroj, tak se snažím.

Letos ale přišla němota náhle, bez varování a velmi rychle se k ní přidala nějaká viróza. Být němá učitelka je docela těžký. Pravda, větší děti to vítají, umí s tím nějak pracovat. Menší se také snažily, ale brzy by zbouraly školu. A jelikož mě covid naučil, že nic se nemá přecházet, skončila jsem bez hlasu a nemocenské.

Takže jsem konečně dostala něco, co učitel ve škole obvykle nemá: absolutní klid. Ticho. V mém případě poněkud vynucené, protože když nemáte hlas, těžko někomu vysvětlujete, že už opravdu nemůžete mluvit.

První den to bylo skoro osvěžující. Druhý den už méně. Člověk totiž rychle zjistí, že hlas není jen pracovní nástroj. Je to také nástroj společenský, praktický a v neposlední řadě dost důležitý pro obyčejné fungování. Zavolat si, něco vyřídit, promluvit si. Najednou člověk zjistí, kolik toho během dne vlastně namluví. A jak málo si toho všímá, dokud o to nepřijde. Vždycky mmám pocit, že vlastně nemluvím. A najednou mě oslovuje tolik lidí, jen tak na kus řeči. Spoustu běžných krátkých dialogů, které asi ani nevnímám. Někdy vypadám tajemně, někdy asi spíš naštvaně, když míst odpovědi jen sípavě zachrčím. Někdy šeptám, což je asi velmi nakažlivé, protože protějšek vždycky začal šeptat také. Dokonce i v obchodě se paní prodavačka nejprve udiveně rozhlédla kolem a poté přešla do šeptání. Špitla mi i cenu a pozdrav.

Hlas prostě chybí nejen ve škole, ale i v běžném životě. Nikdy jsem třeba neměla ( nebo možná nevnímal) tolik telefonátů, jako v čase, kdy mi vypadl hlas.

A tak teď poctivě mlčím, léčím virózu a čekám, až se můj pracovní nástroj zase rozhodne spolupracovat. Možná bych ho měla příště méně zatěžovat. I když ve škole to asi moc nepůjde, byť vytrvale digitalizujeme a spoustu věcí už za nás dělá technika. Ale mluvit tam zatím ještě musím, tak vytrvale čekám na to, až se hlas spořádaně navrátí.

 

Žizka

 Jedenáctého října se připomíná smrt Jana Žižky. 

Stalo se tak u Přibyslavi, což je vyjmenované slovo a může to být mnemotechnická pomůcka. 

Žižka nečekaně zemřel a z jeho vojáků se stali Sirotci. Sami si tak začali říkat. A Žižku stáhli z kůže, kterou potáhli buben, na který bubnovali, když vyráželi do vítězných bitev....

Tak to je samozřejmě pověst, pro upoutání pozornosti studentů...

Ale skutečný život Jana Žižky bravurně sepsal profesor Čornej. V knize, která má přes osm set stran!!!!

Je to kniha odborná a přesto je to bestseller. Pan profesor je prostě génius. 

Všechny jeho knihy jsou super. 

Ale jak dokáže napsat tolik čtivého a faktograficky doložené textu o dávném lapkovi, z jehož života známe vlastně jen pár let, je prostě záhada. 

Ale čtení je to skvělé. 

Prodavačka v Lidlu

Již několikrát jsem se s tímto termínem setkala jako s porovnávací jednotkou výše mzdy. 

Naposledy dneska při sledování TV v nějakém volebním studiu, kdy jakýsi starosta konstatoval, že jeho plat je nižší než plat prodavačky v Lidlu. …?

 Vím, že je slušnost o penězích nemluvit, ale zároveň je všechno o penězích. 

Tak jak si má člověk vybrat, že?

Mě to zaujalo spíš jako ustálený obrat.

Úplně nevím, zda je to pozitivní či negativní hodnocení, mít plat jako prodavačka v Lidlu. 

Navíc, žádnou osobně neznám, abych se jí mohla zeptat. Ani vlastně nevím, proč zrovna prodavačka v Lidlu, proč ne třeba v Bille nebo v Kauflandu? Čím si prodavačky v Lidlu vysloužily tuhle výsadní pozici ve veřejném českém platovém slovníku?

V té dnešní televizní diskusi to ale znělo víc jako smutný fakt, že i prodavačka v Lidlu si vydělá víc peněz než komunální politik....?

Někde možná ano, asi i proto mě to zaujalo.

Je to totiž fakt, který je třeba v Praze velmi těžko uvěřitelný. 

Neznám prodavačku, a asi je jedno, jestli z Lidlu nebo odjinud, která by ke svému platu, ať už jakkoliv vysokému, měla milion dalších náhrad, které se sice nezapočítají do výše hrubého příjmu, ale na účtu skončí tak i tak....

 Vlastně by mě docela zajímalo, jak vysoký mají prodavačky v Lidlu plat, že se staly takovým měřítkem výše příjmů?

Pravdou také bude, že někde na malé obci je to s příjmem politika jiné než třeba u nás na pražském magistrátu, což jsou vlastně také komunální volby, ale pořád mi to nevysvětluje, proč si tak často berou na paškál prodavačku z Lidlu?

 Mohlo by se to brát třeba jako symbol člověka, který hodně pracuje, zatímco politici si často jen chodí pro výplatu, ale to asi určitě zmíněný debatující říci nechtěl.

 Nebo je to tím, že Lidl dobře platí?

Nebo možná tím, že ho zná každý?

A kdybychom náhodou zjistili, že prodavačky v Kauflandu berou víc, vyměníme i tuhle ustálenou frázi?

To jsou samé otázky a žádné odpovědi. A tak by mě ještě vlastně zajímalo i to,  zda prodavačky v Lidlu vědí, že se staly měřítkem úspěšnosti českých politiků?

Možná by se jich na to někdo mohl zeptat. Třeba při příští předvolební debatě.

A rovnou u pokladny.

Je vlastně docela zvláštní, že v zemi, kde se tak rádi oháníme odborností, odpovědností a zásluhami, nakonec všechno poměřujeme prodavačkou v supermarketu. 

A ještě ani nevíme, kolik bere.

Chceme mít prostě platy jako prodavačky z Lidlu. Ale nikdo tam nechce pracovat:-), všichni chtějí je ty peníze:-)

A to je taková moje dumka volební, způsobená tím, že si celý den pouštím do hlavy všelijaká volební studia:-)

 

Parfém

 Parfém je hodně individuální záležitost. Každému voní něco jiného, přičemž u nás jsou běžnější záležitostí  spíš parfémované vody než parfém jako takový. Skutečný parfém je úplná alchymie, mistrovské dílo. Existuje i profese, která se živí posuzováním vůní, to jsou legendární nosy. Je to určitý druh talentu, nadání od boha. A není to vůbec snadná práce, byť hodně exkluzivní a exotická.

Parfémy jsou typické pro Paříž. A Pařížanky, respektive Francouzky, je umějí nosit. Pánové samozřejmě také. Není nad to, když muž krásně voní.

Svou představu o vůních mají jistě i zvířata, konkrétně teď myslím pejsky. Když psa vydrbu lidským šamponem, určitě v parku mezi psíma kámošema není za hvězdu. Tou se stává, když se vyválí v něčem pěkně odporném. To je pak parfém.

Zažili jsme nedávno. Na chvíli si odběhl a vrátil se tak zasmrděný, že snad ani nechci vidět, v čem se parfémoval.

 Šli jsme zrovna do hospody na limonádu, takže jsem si hned nevšimla. Jen se mi v restauraci zdálo, 

že tu vládne hodně pronikavý zápach. Posléze mi ale došel jeho zdroj, pes měl na sobě viditelné stopy svého parfémování. Museli jsme pryč, takhle zamořit letní hospůdku se hned tak nepovede. Cesta autem pak byla dost očistec.

On už věděl, že tahle pro něj libá vůně mu nebude dopřána nadlouho. Ještě se pokusil zdrhnout, ale marně. Musel do trojí koupele, tak to bylo intenzivní. Pak se uraženě schoval kamsi pod postel a celý večer nevylezl. Jeho představa parfému se od naší výrazně lišila.

Ale nemusí to být vždycky takhle extrémní. I lidé mají svoje vůně. A kdo si nevoní, nemůže vytvořit vztah, to už je všeobecně známé. Chemie vůní v mezilidských a partnerských vztazích funguje stoprocentně.

A když už jsme u vůní a parfému, nelze si nevzpomenout na děsivý film Parfém.

On je to původně děsivý knižní bestseller, Parfém.

 Jak vidno, asociace ohledně vůní naskakují dost intenzivně. Vůně a parfémy dokážou být opravdu silná věc. Někdy přitahují, jindy odpuzují.

A někdy musíte několikrát do vany, abyste mohli koexistovat😊 

 Ale když už mě k tomu vyprovokoval, leze mi zpoza klávesnice zamyšlení nad parfémy bez ohledu na psa. 

Parfém je totiž hodně zvláštní věc. Nevidíme ho, nemůžeme ho chytit, a přesto dokáže vstoupit do místnosti ještě dřív než člověk, který ho má na sobě. 

A stejně rychle ji také může opustit. 

Nebo z ní všechny ostatní vyhnat.

Vůně je přitom podivuhodně osobní. To, co je pro jednoho nádherné, může druhému připadat protivné. Na jednom člověku voní stejný parfém jinak než na druhém. 

Někomu sluší růže, jinému vanilka, dalšímu něco tak komplikovaného, že by se ingredience daly vypsat spíš na jídelní lístek než na flakon. 

Na parfémech mě fascinuje právě jejich neviditelnost. 

Oblečení vidíme, účes vidíme, šperk vidíme. 

Vůni ne. 

A přesto si člověka dokážeme zapamatovat právě podle ní. Někdy dokonce po letech. 

Stačí náhodně ucítit známou vůni a najednou jsme zpátky v určitém pokoji, na určitém místě nebo s konkrétním člověkem.

Možná proto je parfém mnohem víc než kosmetika. Je to určitý druh vzpomínky v tekutém stavu.

A také určitý druh sdělení. Parfémem o sobě něco říkáme, i když nepromluvíme. Chceme být elegantní, nenápadní, smyslní, svěží, tajemní.... 

Nebo prostě jen nechceme být cítit po tramvaji, cigaretách a třech hodinách v kanceláři.

Ovšem existuje i opačný problém. Když se to s ním přežene,

 A zatímco jeho nositel je přesvědčen, že voní nádherně, okolí už začíná hledat otevřené okno.

Přesto má parfém v sobě něco obdivuhodného. 

Je to malý luxus, který si člověk dopřeje jen pro sebe a zároveň trochu pro ostatní. 

Nepotřebujeme ho k životu. Stejně jako nepotřebujeme dobré víno, hezké boty nebo květiny na stole. Některé věci existují jen proto, aby byl život o něco příjemnější.

A možná právě proto mě na parfémech baví jejich jistá pomíjivost. Vůně chvíli je a pak zmizí. Nedá se schovat do krabice, uchovat na polici ani přesně popsat. 

Zůstane po ní jen dojem.

A někdy vzpomínka.

Většinou hodně silná:-)

 

Jak mohlo....?

 

Jak mohlo lidstvo tak dlouho existovat bez mobilních telefonů? 

Často o tom přemýšlím, zejména, když se ocitnu někde ve veřejném prostoru. Třeba v MHD, kde všichni sedí s pohledem přišpendleným k displayi. 

A v žádném případě nejde jen o mládež, je to napříč všemi věkovými spektry.

Některé situace mě dráždí, jiné mi lezou na nervy, něco sleduji s úžasem.

Dráždí mě to, jak mnohé matky vrazí mobil do kočárku, aby junior nezlobil. A sami pak do toho čumí taky. Místo, aby se tomu dítěti nějak věnovaly, zkusily ho zabavit jinak. Ne, řeší to mobilem. Ten funguje, ale co to s těmi dětmi udělá, bůh ví. Většinou je na takové mamince také vidět, že nebude nejostřejší tužka v penále, což mě zase vede k úvaze nad tím, zda zvýšená porodnost není v některých případech kontraproduktivní. Nechci zažít, až tohle jednou dorazí do školních lavic, generace odkojená mobilními chrastítky.

Leze mi na nervy hlasité telefonování všude na veřejnosti. V MHD, v kavárně, na ulici. V poslední době se navíc rozmohlo volání stylem, kdy mobil drží jako chleba s máslem.

 A do toho hovoří. Jako by si chtěl zároveň kousnout a zároveň u toho přednášel pro kolemjdoucí.

Nebo to mají ve sluchátkách a mluví do éteru, většinou dost hlasitě.

Stejně jako klasický hlasitý odposlech.

Koho to kruci zajímá? Zejména v tramvaji mám často potřebu se ohradit, většinou se nesetkávám s pochopením. Zjevnějsem ještě nepochopila, že veřejný prostor už dávno patří telefonním hovorům, videím, podcastům a všem ostatním zvukům, které si jejich majitelé potřebují pustit právě teď a nejlépe nahlas, ať to hezky slyší všichni kolem.

Jak to sakra měly generace před námi?

Na zprávu či dopis se čekalo několik dnů, týdnů, kdysi dávno i let. Dneska se mnozí hroutí, nebo jsou minimálně nervózní, když někdo neodepíše do pěti minut.

Telefonovalo se z budky a málokdo měl tolik drobných,aby se vykecával jako se vybavují dneska v tramvaji.

Ale není to zdaleka jen o telefonování.

S úžasem sleduji, jak všichni ujíždějí na trapných videích, na hrách nebo čímkoliv jiném, co na ně z mobilu bliká či kvílí. Vidím děti, jak nejsou ochotny od toho odlepit zrak. Nedávno jsem sledovala chlapce z primy, jak jde do školy. Zakopl, upadl, chvíli se zmítal na zemi, poté se mu povedlo vstát a pokračoval dál. A pořád čuměl do mobilu.

To snad už je víc než závislost? Je to nějaká forma evoluce??

Dospělí to ale mají stejně. Jdou po chodníku, čumí do toho. Sedí v mhd, často to vidím i v autě. Vždycky, když se někdo nerozjíždí nebo nečekaně zpomalí, je jasné, že i za jízdy čumí do mobilu.

Když se kolem sebe rozhlédnete, musíte to vidět také. Kde kdo jde s pohledem upřeným na display.

Vlastně je to dnes trochu paradoxní. Nikdy v historii jsme neměli tolik možností dívat se do světa, něco zažívat.

A kolik lidí radši jen čumí šestipalcový displej.

Tak si říkám: Jak to jen lidstvo mohlo tak dlouho vydržet? Bez mobilů.

Návštěvy

 Říjen svými delšími večery přímo vybízí k různým setkáváním, návštěvám.

Kdysi prý bývala návštěva, zejména ta sousedská, docela náhodná aktivita. Prostě se šlo

 a přišel nápad, tak zazvoníme a zajdeme na kus řeči.

Zejména na venkově bývala podobná návštěvnost běžná. Ale i ve městě se stávalo, že na vás brnknul soused s nabídkou, že se na pár minut staví na kus řeči. Tradicí pro dřívější hospodyňky byla výměna atributů, došla mouka, skočím k sousedce.

To se dnes ve velkém asi už dávno neprovozuje.  Zkuste někam přijít jen tak, bez ohlášení, že zrovna jdete kolem a napadlo vás zazvonit…?

Návštěva je dnes většinou přísně organizovaná akce, přijít neohlášeně se prostě nedělá.

Jistě, někde si to dovolit můžete, u hodně dobrých přátel asi spíš než u příbuzných, ale přeci jen se stalo dobrým zvykem se ohlásit.

 Vymizela z toho dřívější spontánnost a stala se společenská událost

 Možná jsme si tím trochu zkomplikovali život. Když totiž návštěvu plánujeme několik dní dopředu, musí na ni být připravený nejen hostitel, ale tak trochu i celý jeho byt, kuchyně, program a nálada. 

Z obyčejného „stavím se na kafe se snadno stane malá společenská operace.

Říjen by to svým nástupem temné části roku mohl kapku provětrat.

 Jak tedy prožít některé říjnové večery?

 Navštívit známé či kamarády.

 A pokud máme v sobě touhu po dobrodružství a změně, lze to zkusit neohlášeně.

Přinese to s sebou adrenalin, to zcela určitě.

Zkusme to ale právě v říjnu, dle hesla, dělejme věci jinak.

Ale bacha na to, kde budeme svoje pokusy provozovat.

Někomu to příjemné není. Ale když odhadnete protějšek, kterému nevadí neohlášená návštěva, můžete zažít zajímavé říjnové navštěvování. Třeba zjistíme, že na kus řeči se vlastně nemusíme objednávat….

Tak hezké říjnové navštěvování.