Po kom to má

 Nebude to o dětech, jak by se zdálo, ale o psech. I když hláška, po kom to má, se v rodičovském jazyku vyskytuje v množství větším než malém, to zcela určitě.

Dnes ale chci jen krátce reflektovat jméno pejska, jezevčíka Toriho. Všichni moji přechozí psi měli jméno po nějaké historické osobnosti. Zachariáš z Hradce. Tobiáš z Bechyně. 

Když přišel Tori, vlastně tak nějak nečekaně, už své jméno měl. Paní vychovatelka mu říkala Tori.

Neměla v zásadě nic proti tomu, abych ho přejmenovala, ale na Toriho už byl zvyklý, bylo asi v jeho zájmu ho nepřejmenovávat. 

Byl to prostě Torísek. 

Bylo jasné, že bude první u nás doma, kdo nebude mít jméno po někom. 

Žádný král či biskup se v naší minulosti nenašel, který by se jmenoval Tori

Ovšem v poslední době jsem se hodně často setkávala s tím, že náhodní kolemjdoucí se zaradovali, že je to to Torin Pavéza. Přesněji napsáno, Thorin Pavéza. 

Chvíli to trvalo, než to ke mně proniklo. Nejsem fanda Pána prstenů, ani jsem ho nečetla (nedočetla), neviděla. 

Takže slavný trpaslík unikl mé pozornosti. 

Teď už to víme.

Máme nastudováno.

Je to pro nás kouzlo nechtěného. 

Ale je to po něm, je to Thorin Pavéza.

Má to prostě po trpaslíkovi, sám trpaslík

Taková hezká slovní hříčka 

Veteráni

 Tentokrát ale ti středověcí.

Listopad je ve znamení konce první světové války a veteránů válečných konfliktů dvacátého a našeho století. Válčit se totiž navzdory všem mírovým proklamacím nepřestává. 

Proto měl ale i středověk i své veterány.

Třeba ty, kteří bojovali v Bulharsku. V listopadu roku 1444 se totiž konala slavná bitva u Varny. Místo, které většina z nás zná jako turistické letovisko, bylo 10.listopadu svědkem bitvy, která si dokonce vysloužila přezdívku první bitva národů. Ta druhá pak byla proti Napoleonovi u Lipska, to jen pro upřesnění. 

Zpět k Varně. A jak souvisí s veterány?

 Respektive s našimi českými veterány.

Jde o bitvu křesťanů proti Osmanské říši, kterou křesťanská Evropa dost fatálně prohrála. A to navzdory tomu, že v ní aktivně bojovali veteráni z husitských válek. I se svou vozovou hradbou. Dokonce známe 

i velitele tehdejších husitských žoldnéřů, byl to slavný Jan Čapek ze Sán. Nicméně, nic z toho křesťanské armádě nepomohlo a muslimskému útoku podlehla. Polský král Vladislav III. tu dokonce přišel o hlavu, kterou prý si turecký sultán naložil do medu a ukazoval ji jako "suvenýr z bitvy". 

Bitva u Varny, která je u nás vlastně i trochu opomíjená, ale znamenala, že u uherském království byl zvolen králem Ladislav Pohrobek, faktickým vládcem se ale stal Jan Hunyady. Otec Matyáše Korvína. U nás se vlády chopil jako zemský správce Jiří z Poděbrad.  V Polsku se stal králem Kazimír.

Turci vítězství o pár let později zakončili zničením staré a slavné byzantské Konstantinopole. A to se posléze stalo mezníkem, kterým končí středověk.

A váleční veteráni, kteří tehdy ještě neměli svůj svátek, v tom sehráli dost zásadní roli.

 Takže když si letos v listopadu připomínáme válečné veterány, můžeme myslet i na ty středověké. Žádné pamětní medaile, žádný svátek, žádné psychologické služby. Jen drsný středověk, v němž veteránství znamenalo jediné: že jste měli to štěstí — nebo smůlu — přežít.

 Měli jen své šrámy, vzpomínky a možná i pár historek, které nikdo moc poslouchat nechtěl. Středověk nebyl dobou, která by si potrpěla na veteránské benefity.

My tak máme listopad, kdy na historické události vzpomínáme víc než jindy. Veteráni od Varny tedy hezky zapadají do listopadového koloritu.

 

.

 

Kanonizace

 Svatořečení Anežky České bylo právě 12. 11, 1989. Pár dnů před revolucí. Prý nám vyprosila svobodu. Taková hezká pověst, která se vynořila z hlubin zapomnění a zatím se ve veřejném prostoru docela drží. 

Anežku svatořečil Jan Pavel II., klasicky ve Vatikánu.

Zajímavé samozřejmě bylo, že režim tam tehdy věřící v pohodě pustil, což samo o sobě bylo jistě předzvěstí toho, že se budou dít věcí. Ovšem myslím, že oni to tak nevnímali, prostě měli pocit, že se to povedlo a s radostí v mnoha autobusech vyrazili do Říma.

Na akci jel i kardinál Tomášek, velká osobnost své doby.

Celé to dokonce bylo v televizi, což bylo další znamení toho, že se něco děje. 

Vláda, která se vymezovala vůči církvi, která pronásledovala věřící, tvářila se, že všichni jsme ateisté, najednou neměla námitek proti cestování věřících za svatořečením. 

A ještě jim to pustila v telce...

Mně osobně je Anežka jako osobnost sympatická. Bez ohledu na svatořečení. Je to taková feministka své doby. Ač z ní taťka chtěl mít ( a chvíli také měl) svatební figurku na své mocenské šachovnici, tak se z toho dokázala vymanit a žila si po svém. 

Pomáhala. Budovala.

Anežský klášter, který tady zanechala, je podle mě úžasné místo.

Měla v sobě odvahu, empatii, energii....

Určitě by vynikala i v dnešní době. 

Je vlastně takové hezké, že si svobodu spojujeme s jejím jménem. 

Martinova volba

 Dneska je velká možnost výběru toho, co si připomenout. Zda konec první světové války, den válečných veteránů, svátek svatého Martina či svatomartinské víno s husou. 

Je toho hodně a všechno to spolu vlastně souvisí. 

Zůstanu u toho vína, je to z dnešních událostí to nejveselejší. 

Svatomartinské se má otevírat v jedenáct hodin jedenáct minut. 

Tradice? 

Tak trochu z katalogu marketingu, něco na způsob francouzského beaujolais. Takové epigonství. Nebo hezky česky opičení se.  Ale funguje to.

Mladé víno si u nás vyšlapalo cestu, ačkoli vinaři si na Martina připíjeli dávno předtím, než přišla „oficiální otevíračka“.

Docela se zavedla, řekla bych. 

Je to hezká záležitost. Jen je dobré, když to vyjde na víkend, otvírat si sklenku mladého vína uprostřed pracovní doby většinou moc dobře nejde. 

V Čechách mají vína vždycky dobré postavení, nejen ta tichá. Jako národ, ochotně tolerující alkohol, jsme nakloněni k takovým popíjejícím tradicím. 

Svatomartinská vína jsou proto velmi oblíbená. 

Jsou mladá, svěží, plná energie. Takový elixír mládí, řeklo by se.

Tak na zdraví. 

Nejen Martinům.

I všem veteránům a vlastně i těm dnešním husám.:-)

 

Křišťálová noc

  Dnešní den je výročním dnem židovského pogromu.

 Začalo tím ve velké pronásledování a vraždění Židů, což už před tím posvětily Norimberské zákony, vůči kterým se nikdo moc nevymezoval. 

Naopak, braly se jako současný zákonný stav. 

V některých zemích, včetně té naší, je brali za své už před příchodem Němců, takže například u nás začali Židy vyčleňovat ze společnosti aktivně už před vznikem protektorátu!!!

Křišťálová noc pak znamenala další krok, uvidíme, jak zareaguje veřejnost...

 A ta byla docela lhostejná, jich se to přeci netýká 

Tyto útoky byly organizovány jednotkami SA a dalšími nacisty, zatímco úřady nečinně přihlížely. 

Sklo z rozbitých výloh židovských obchodů pak křupalo i pod botami těch, kteří se přišli „dívat“.

Pogrom, eufemisticky nazvaný Křišťálová noc, byl jen dalším krokem na započaté německé cestě, kam až jim tehdejší Evropa dovolí jít. A Evropa dovolovala docela dost.

Během pogromu byla vypálena část synagog a židovských modliteben v Německu. Byly vypleněny židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno. 

Přímo při pogromu bylo zabito téměř 100 Židů a zhruba 30 tisíc - většinou majetnějších - jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů .

Nacistické vedení cynicky tvrdilo, že pogrom nebyl nijak organizován a že sami Židé vyvolali spravedlivý hněv lidu, a využilo jej k dalším protižidovským opatřením. ¨

Židům pak bylo přikázáno odstranit způsobené škody a uvést vzhled ulice opět do původního stavu ....

Zároveň ale nacisté zneplatnili  pojistky, na něž měli poškození nárok. 

 „Křišťálová noc“ tak byla využita také k urychlení nucené arizace židovského majetku 

a odstartovala vlnu násilností, jež později vyústila v „konečné řešení židovské otázky“, mající za následek milióny mrtvých.

Veřejnost většinou jen tak lhostejně přihlížela. Pořád jakoby nevěřili, že se to týká i jich, že to bude pokračovat a že za chvíli všechno bude jinak.

Vypadá to, že se všechno v jakési variantě opakuje. Také nevěříme...

Dnes si sice připomínáme tu noc a varujeme se slovy „už nikdy“.

Ale stačí se podívat kolem sebe, abychom viděli, že mechanismus je pořád stejný: označit něco za problém, postupně utahovat šrouby, zbavovat práv, majetku, důstojnosti. A čekat, zda se někdo ozve.

Křišťálová noc není jen historie. Je to zrcadlo. 

A nepříjemně vtíravá otázka, zda i my dnes náhodou nestojíme na chodníku a nedíváme se, jak hoří, s falešně úlevnou myšlenkou, že se to netýká nás.

 

Kytice

 Karel Jaromír Erben, jako otec českého hororu, má v listopadu narozeniny. 

Konkrétně sedmého. Spolu s VŘSR:-).

Nebo spíš se Zdenou Mašínovou.

 Karel Jaromír Erben do listopadových revolučních výročí asi úplně nezapadá, i když jako zmiňovaný otec hororu vlastně možná i ano. 

Jeho Kytice vlastně také byla jakousi revolucí

Je tedy nabíledni při jeho narozeninách v rámci nedělního čtení znovu nakouknout do jeho slavné básnické sbírky.

A třeba do nějaké netradiční.

Protože jako trochu netradiční je kupříkladu  komiksové vydání, se všemi jeho původními baladami. 

Já tedy komiksům úplně nefandím, není to pro mě plnohodnotná literatura.

 Ale dobře vím, že jsem se svým názorem osamocena. 

Komiks  je dneska docela na výsluní. 

Láká čtenáře, kteří by jinak klasickou knihu nechali ležet. 

   Řekněme tedy, že Erbenovy narozeniny jsou ideální příležitost, kdy se můžeme do jeho světa odvážit vyrazit trochu jinou cestou.

 Nakouknout do jeho říše fantazie a strašidel trochu odlišně. 

Komiksově.

Zajímavé to překvapivě je. Je to vlastně zároveň i taková bibliofilie. 

Dá se to prohlížet i číst. 

Vlastně je to hezké.

Takže dnes, Kytice od Erbena:-)

Moravané

 Podle pověstí se během bitvy na Bílé hoře, která má dneska výročí, nejvíc statečně choval pluk Moravanů, který jako jediný nezdrhnul, ale hrdinně bojoval až do posledního muže.

Realistické přiznání ale říká, že bojovali jenom proto, že uvízli v obklíčení a neměli tudíž šanci utéct. 

Tak museli bojovat. 

Jde o variantu, ke které se kloní současná historiografie 

Ta romantická z devatenáctého století víc prosazovala obraz statečného pluku moravských válečníků, kteří vytrvali a statečně se rvali až do posledního moravského muže. 

Dnes už také víme, že skutečně moravských jich tam bylo minimum. Platili je moravští šlechtici, to ano, ale v podstatě šlo o nájemné vojáky, tedy žoldáky. 

Takže nějak extra statečně se v této nepochopitelně slavné bitvě nechoval vlastně nikdo, většina vojska se rozutekla a po dvou hodinách šarvátka skončila. 

Vítězná armáda pak vyrabovala Prahu. Takže nejhůř na tom vlastně byli Pražané. 

Král, tedy přesněji řečeno zimní král, Friedrich Falcký, hned následující den vzal roha. 

S celou rodinou, byť se traduje, že ve spěchu málem zapomněli na malého syna Ruprechta. Mimochodem, Ruprecht je ten, který se dospělosti angažoval v Anglii, v jejich občanské válce ,jako velitel královského vojska, marně bojující proti Oliveru Cromwelllovi. 

Ale jako malé dítě málem zůstal v pobělohorské Praze. 

No, nezůstal, rodiče sice ve spěchu balili korunu, klenoty a archiv a rychle se pakovali pryč, ale v poslední chvíli přibalili i synka. 

Prahu ovšem nechali dobyvatelům napospas.

Pro nás je Bílá hora takovým paradoxem. 

Nejenže se stala symbolem „národního neštěstí“, ale její obraz se za staletí proměnil téměř 

v mýtus. 

V 19. století ji národní obrození povýšilo na ztrátu státní samostatnosti, „temno“ a kolektivní trauma. Přitom fakticky šlo jen o jeden střet v mnohem širší třicetileté válce, která by nás drtila, ať bychom 8. listopadu 1620 dopadli jakkoli.

Bitva  trvala jen dvě hodiny, ale porážka se rodila celé měsíce předem. Česká stavovská armáda byla rozhádaná, bez peněz, bez jasného velení a s vírou, že cizí spojenci odvedou práci za ni. A pořád píši o minulosti, nic současného tam nevkládám. Ani myšlenku, že dějiny se v nějaké podobě pořád opakují. 

Snad jen to, že historie nám docela jasně ukazuje, že když lidé nevěří ve vlastní sílu a nedrží pohromadě, prohraje se všechno ještě před prvním výstřelem. 

Bílá hora tak není jen dějinnou událostí roku 1620, ale vlastně i obrazem současnosti, ale to už je zase jiná úvaha.

Dnešek je o historickém výročí bitvy, která je pro někoho národní tragédií a pro jiné zas bezvýznamnou šarvátkou někde před Prahou. A mohla by být i výzvou k výletu k letohrádku Hvězda, na Bílou horu, kde je na podzim krásné místo k nedělním vycházkám.