Vyvažování

 Soudě podle tučných novinových titulků je současným trendem vyrovnanost. Aby všechno

a všichni dostali ve veřejném prostoru možnost se nějak vyjádřit.

Něco jako pět minut Hitlera, pět minut Židům.

 Někdo se tím cítí zaskočen, jiný to považuje za svaté právo. Soudobá posedlost vyrovnaností všech hlasů ve veřejném prostoru má v sobě něco uklidňujícího i zneklidňujícího zároveň.

Skutečnost sice nebude tak precizní, ale určitý trend k takovému jednání lze skutečně vysledovat.

Napadlo mě, že červen je v tomto duchu v podstatě ideálně vyrovnaný. Začínáme pozitivně naladění u Mezinárodního dne dětí, tedy oslavujeme. A končíme připomenutím vraždy Milady Horákové, tedy ocitáme se na opačné straně pocitového spektra.

Je zjevné, že tímto úhlem pohledu červen moc nelustrujeme, zvlášť, když letos se hlavním tématem stává nečekané a radikální zkrácení školního roku o celé dva pracovní dny. Děti tedy čekají delší prázdniny, což některé skupiny lidí zaskočilo, jiné rozladilo.

Jen děti se radují.

Napadá mě tedy, co je pro červen typičtější než očekávání prázdnin?

 Třeba právě ono úvodní uvažování o jakési vyrovnanosti všeho.

Dlouho jsem měla pocit, že vyváženost je spíš výmysl doby. Ve skutečnosti je to ale červnové motto dne. Červen prostě vyvažuje. Práci odpočinkem. Únavu energií. Dobré zprávy těmi nepříjemnými.

Možná bych to našla i v ostatních částech roku. Třeba by to mohlo sloužit jako mustr pro všechny měsíce. Ale červen je z mého úhlu pohledu na podobné vyvažování nejlepší. Od začátku do konce. A mezi tím slunovrat, který celý problém vyvažování obsáhne v jednom dni. Od nejdelšího k nejkratšímu. Je to vlastně celé o pohybu. Taková dialektika, ale to by bylo už moc sofistikované. Na červen určitě, protože ten nabízí hlavně určitou dávku letní bezstarostnosti. Každému podle jeho gusta.

Vyvažujte tedy podle svého naturelu. Celý červen, od A do Z.

 

 

Lidice

 Dnes jen krátký historický exkurz, připomínka vyvraždění Lidic. Jinak to s dnešním datem ani nejde.

A s přibývajícími léty mi to vždycky přijde horší a horší, ta představa toho, co se dělo, jak se asi ti lidé tehdy cítili, jaké to bylo pro ženy, kterým brali děti, co prožívali... br, ani představit si to nejde. 

Ve Francii mají vesnici se stejným osudem, také vypálenou desátého června, o dva roky později. 

Oradour-sur-Glane

Je to prapodivná shoda okolností. 

A k tomu navíc dneska zemřela paní Zdena Mašínová. 

Všechny tyto události se mi "smotaly" dohromady už prvního června, kdy jsme hledali s dětmi důvod vzniku Dne dětí. 

Jedním z impulsů byly osudy dětí z obou výše uvedených vesnic. A když paní Zdena Mašínová pátrala po ostatcích své maminky, narazila na dětský hřbitov, který je nyní pietním místem v Ďáblicích. 

A dneska se to všechno smutně propojilo znovu. 

Tak přidávám jen tichou vzpomínku

Nej

 Mnohokrát v životě máme etapu, kdy buď jsme nebo si přejeme být nej. 

Nejmladší, nejrychlejší, nejbystřejší, nejrychlejší…. 

Pak logicky přijde etapa horších nej, nejstarší, nejpomalejší, nejumírněnější....

 Ta negativní nej úmyslně vynechávám, nejblbější nikdo nechce být úmyslně, a navíc chci psát o červnu, tam by se záporná nej vůbec nehodila. 

Červen má totiž svých nej také dost. Je to třeba nejlepší měsíc z celého roku, má nejdelší dny, nejkratší noci, nejkrásnější přírodu, největší očekávání…

V červnu je opravdu všechno najednou nej, jsou tu nejteplejší večery, největší chuť sedět venku a nic nedělat. Člověk by skoro čekal, že v červnu se slavnostně uzavře i něco jiného než jen školní rok.

Jenže ono se vlastně nic neuzavírá. Spíš se to láme.

Od červnového slunovratu se dny začnou zase zkracovat. Nenápadně, potichu, skoro neznatelně, ale přece.

Červen je tím pádem také nejzáludnější měsíc, tváří se jako vrchol, ale chová se jako přechodník.

Děti končí školní rok a dospělí začínají řešit, kam na dovolenou. Všechno důležité se odkládá na po prázdninách, což je zvláštní časová jednotka, která v sobě nese cosi neurčitého. Taková přechodná fáze.

Červen je také měsíc největších velkých plánů, které mají tu výhodu, že se zatím nemusejí uskutečnit. Až po…

A mezitím se žije venku. Město se nastěhuje na chodníky, do parků a na náplavky. Všude se něco koná, hraje, zpívá, cinká sklenicemi.

Kdo by zůstal doma, jako by nebyl. 

Červen má tu zvláštní schopnost vzbuzovat pocit, že bychom měli být někde jinde, než právě jsme. Na lepší zahrádce, na jiném koncertě, s někým zajímavějším.

Je to měsíc lehkého neklidu, maskovaného jako radost z očekávání.

Červen je krásný. To se mu nedá upřít. Klidně lze říct, že nejkrásnější. 

Ale je to i krása trochu naoko. Jako když někdo mluví příliš nahlas, aby zakryl, že už vlastně nemá co říct.

I tak si ho nejvíc užíváme. Sedíme dlouho venku, díváme se na světlo, které nechce skončit,

a na chvíli předstíráme, že nic nekončí ani se nevrací zpět. 

 Že jsme přesně tam, kde máme být.

Medardova kápě

 Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Všichni známe dávné pořekadlo, které nám predikuje deštivý červen. Zní trochu jako meteorologická hrozba. Nebo jako poetická diagnóza českého června.

Myslím, že mnozí by trochu víc deště uvítali, byť nemusí jít zrovna o období dešťů.

 Obecně teď prší méně, než je třeba, proto by měl být déšť vítán. Nevím sice, jestli zrovna červen je nejlepší adept na deštivý měsíc, ale naši předkové patrně měli vypozorováno, že když osmého června prší, pak prší pěkně dlouho.

Mě spíš zaujal ten Medard a jeho kápě. Ani ne tak jako svatý, ale jako jakýsi neviditelný správce červnového nebe. Představuji si klasickou mniškou kápi, ze které Medardovi crčí nějaká voda. Třeba proto, že si Medard svou kápi špatně vysušil.

 Bylo proto pro mě překvapení, že všechno je jinak. Slovo kápě totiž kdysi také označovalo drobný déšť, kdy prostě neprší, ale jen krápe. A protože Medard, tedy ten svatý, měl údajně rád deštivé počasí, celé se to takto propojilo. A žádná mnišská kápě. O iluzi méně.

Nejslavnější Medard je údajně dávný biskup z Franské říše, který dnes rozhoduje o deštivém či slunečném červnu.

Osobně si myslím, že si to Medard může rozhodnout, jak chce, červen umí být krásný v každém počasí. Může krápat nebo dokonce pršet a on nám nabídne svěží zeleň probuzené přírody. A to i v pražských parcích.

Anebo pršet nemusí a červnem se protančíme se slunečními paprsky v zádech.

Jako vždy, nejlepší je střední cesta. Trochu slunce, trochu deště.

To ale asi Medard neřeší. Ani to neumí. Neumíme to ani my, leč na rozdíl od Medarda si to umíme zařídit a užít po svém, podle toho, co pro nás červen znamená. Užijte si tedy červen podle svého, navzdory slavným pranostikám. Bez ztráty iluzí. Užijme si ho takový, jaký přijde. Ať už Medard kape, krápe, nebo se rozhodne vzít si volno.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

Vzplanutí

 Další z detektivek Jiřího Březiny. A opět je to super. Zajímavý nápad. Hezky rozvinutý. Propojení časových rovin. A hezká čeština. Prostě všechno, co mě na knížkách baví. Super čtení.

Souboj mozků

 Tak titulek je taková literární nadsázka, mám na mysli docela obyčejný pub kvíz. Výjimečný byl pro mě ( a jistě nejen pro mě) tím,  že šlo o souboj maturantů a pedagogického sboru. 

Upečený na posledním maturitním večírku. 

Jednak nás studenti vyzvali, jednak jsme se dozvěděli, že jedna ze studentek má moderování těchto kvízů jako brigádu. A není to nijak z ruky, takže proč nejít. 

Docela mě lákala příležitost nahlédnout trochu do zákulisí, vidět, jak se to moderuje. 

A pak, porovnat se s čerstvými absolventy, to je také výzva. 

A tak jsme šli. Restaurant u Kohouta. 

Souboj na ostří nožů. Tedy právě spíš těch mozků:-).

A nevyhráli jsme:-(

Studenty jsme tedy ještě porazili, ale byly tam i jiné týmy a ty nám daly na frak. Sice to neskončilo ostudou, ale vítězstvím také ne. 

I tak to byl hezký večer, příjemné setkání, rozšíření obzorů a zajímavě strávený čas. 

A dobré je vědět, jaké jsou dneska možnosti brigád, jak si mohou studenti přivydělávat. Třeba moderováním chytrého kvízu! 

Předstírání

 Život se má žít naplno, předstírání se nám většinu nějak vymstí. Nicméně, nadcházející červen je měsíc, který je v předstírání mistr. A přesto, nebo možná proto, ho máme rádi. Protože nám nabízí nějakou iluzi.

Předstírá, že už je léto, na které si ale musíme počkat minimálně do jeho poslední třetiny. Předstírá, že prázdniny už jsou tady, ale děti ještě musí zůstat v lavicích. Stejně jako předstírá dovolenkovou náladu, která ale ještě pořád naplno vypukla.

Je to prostě mistr přetvářky.

A my většinou přetvářku akceptujeme, protože jinak bychom asi ani nemohli fungovat. Drsná pravda často není pro každého.

Proto v červnu věříme, že léto bude trvat dostatečně dlouho, bude teplotně přijatelné, že

o prázdninách děti nezdivočí a my z nich, že půlroční přelom znamená nějakou zásadní změnu stejně jako že v červnu nás čekají jen samé příjemné věci.

Všichni se tváří, že něco uzavírají, ale ve skutečnosti si to jen pečlivě odkládají na později, ideálně na září, kdy už bude chladněji a člověk bude mít zase chuť být dospělý.

V červnu se prostě skvěle plánuje lepší verze sebe sama. Jako že v létě začnu sportovat, zhubnu, budu zdravěji žít, hodně cestovat. Je to typicky červnové.  

Červen je takovou poslední stanice před iluzí, že všechno může být jinak. Trochu nám vnucuje iluzi, že i v životě existuje nějaký reset. Že stačí pár týdnů prázdninové pohody, slunce u vody a nicnedělání a všechno se nějak samo srovná. Prostě předstíráme.

Předstírejme tedy i nadále a červen si užijme v plné parádě. Bez předstírání lepších zítřků by to ani nebyl starý dobrý červen. Byl by to jen obyčejný měsíc.

A kdo by chtěl obyčejný červen, když může předstírat, že žije ten pohodový, lehce nedokončený, trochu neupřímný, ale zato plný naděje, že tentokrát to po těch prázdninách opravdu začne jinak.

Příjemné červnové předstírání