Bez hudby

 Ráda poslouchám rádio. 

Ale jen mluvené slovo. Strašně mi vadí hudba v éteru, protože na hudbu potřebuji být naladěná a potřebuji poslouchat to, co se mi líbí. 

Některé hudební variace mě dokážou nejen rozladit, ale úplně vykolejit. Ať už jde o styl, interpreta nebo provedení.

 Hudba se vám natlačí do uší, do hlavy a rozvrtá nervy, pokud zrovna není naladěná na vaši vlnovou délku.

Různé nesmyslné hudební předěly, většinou řvoucí, vnímám jako bodnutí rozpálenou jehlou do mozku.

 Averze k nechtěné hudbě pramení patrně z letních hudebních festivalů, které svou hlasitostí terorizují celé široké daleké okolí. Možná se tomu říká hudební zážitek, já tomu říkám akustický terorismus.

 V Praze pak máme Výstaviště, kde to řve takřka celý rok, takže hlasitou a nevyžádanou hudbu prostě nesnáším.

 Škoda jen, že ji nabízí i rozhlas, který ji dokáže vmáčknout i do stanic, které se prezentují jako stanice mluveného slova, jenže bez obligátního hudebního cáru se to tam také neobejde.

 Přitom primárně mám hudbu opravdu ráda, jen mi vadí její nevyžádaná porce. Když se nad tím totiž zamýšlím, taková nechtěná hudba je všude kolem. V nákupních centrech, v restauracích ( tam většinou pak neslyšíte vlastního slova) v prostředcích městské hromadné dopravy ( konkrétně tedy v autobusech) , prostě nechtěná hudba všude kolem.

A bojovat se s tím moc nedá.

 Jen to rádio můžu vypnout a neposlouchat, ale jinak tomu těžko lze uniknout.

Někdo to dokáže nevnímat, někoho to dokonce těší, někteří se dokonce usmívají, když na ně v supermarketu zaútočí Mariah Carey.

Mě to tedy v lepším případě štve, v těch horších dráždí a dál ani nechci pomýšlet. Prostě jsou chvíle, kdy hudbu vnímám jako teror. Pak bych, bez ohledu na to, že hudba někdy může být i lék, všechny ty hudební aparatury s chutí zabavila a hudební redaktory poslala někam do vyhnanství.

Je pravda, že leden se po hlasitém a hudbou přetékajícím prosinci zdá být relativně tišší. Navíc napadl sníh, ten vždycky navozuje atmosféru ticha a klidu. Navíc jsou všichni víc doma v úkrytu před zimou. A nebo na horách, kde k lyžování také často duní hudba. Takže hudbou terorizují horská střediska. Prostě není úniku. 

A do toho zní z rádia Reklama na ticho...

Nejlépe je prostě být bez hudby. Minimálně ve veřejném prostoru:-).

 

 

Dějepisná olympiáda

 Moje klasická lednová aktivita. 

Jednak jako doprovod studentů do akce obvodního kola. A pak jako porotce. Asi abych náhodou neměla v lednu málo opravování:-).

Nicméně, jednou jako porota, jednou jako dozor. Respektive dohled, jak se nyní říká. 

Dvě role a dva úhly pohledu. 

V každém pražském obvodu to pojímají trochu jinak. 

Osmička je rychlá, je to ve vlídném prostředí DDM. Zdejší ženy vytvářejí laskavý a inspirativní prostor ve Spirále, která i navzdory tomu letos končí. Smetl ji drsný kapitalismus. Či spíše nekompetentnost politiků, kteří vymýšlejí stále nové a nové veletoče, které jsou málokdy ku prospěchu věci. Tak tento tedy není. Spirála je super a je to velká škoda, že končí. 

Olympiádu ale stejně udělaly, jako vždy dokonalou. A z jedné vody načisto. Děti přijdou, soutěží, vyhlásí se vítězové a domů jdou s diplomem. 

Na devítce je to ve škole. Prostředí školní, trochu továrna, byť i tady to musí dělat víc srdcem, protože jinak se to dělat nedá. Je to takové formální, musí tu být dohled, mraky dětí, jejich doprovodu. Napíšou to a vrací se zpátky do školy. Výsledky budou nejdřív za týden....

Takže asi tak...

Zastřešující téma letošního ročníku jsou velké ženské osudy. To je nyní velmi módní téma, všechny historické soutěže se věnují velkým ženám minulosti. 

Taková klasika, buď nic nebo všechno. 

Teď jsme ,alespoň v dějepisných soutěžích,  ve fázi všechno. Slavné ženy, kam se podíváš. Jsem zvědavá, zda to bude mít nějaký sekundární efekt, třeba víc žen ve veřejném prostoru. 

Nicméně, dějepisné olympiády to reflektovaly a nyní čekáme na vítěze. Nebo spíš na vítězku:-)

Slavíme?

 Narodit se spolu s novým rokem, v lednu, víceméně znamená, že vaše narozeniny zaniknou v šumu novoročního útlumu. Po silvestrovském gejzíru se najednou nikomu nechce slavit.

A když ještě narozený drobeček „pošvihne“ každoroční novoroční závod o první dítě roku, které s sebou nese svých pomyslných pět minut slávy / a finanční bonus z městského rozpočtu/, pak jako druhý a další zapadne do množiny lednových zrozenců, kteří zachumlaní do peřinek tiše přežívají svůj první životní měsíc, který je zároveň prvním měsícem roku.

I leden je takové miminko, je také tak zachumlaný, pomalu se rozkoukává, nadechuje a snaží se nějak pochopit svět kolem.

Někdy je leden divočejší, jako miminko, které o sobě dává vědět hlasitým pláčem. Křičí a volá na všechny kolem:

„Tady jsem, všímejte si mě, se mnou všechno začíná nanovo.“

 Jindy je to klidný chlapeček, který tiše spinká, pevně se chytá za nabízenou ruku, jak leden, který nabízí tichou sílu do dalšího roku.

Slavit narozeniny se v lednu většinou nikomu moc nechce, však také lednoví oslavenci nezažívají bujaré večírky s večerní grilovačkou, to vlastně nikoho ani nenapadne. Narozeniny se v lednu řeší přáním všeho nejlepšího s douškou, že se těšíme na jaro.

 Jako leden samotný, většinou si všichni přejeme, aby hlavně nastartoval tu světlejší část roku a víc se s ním nechceme zaobírat. Je to takový pomyslný most k lepším časům.

Zkusme mu letos nabídnout víc šancí, nejen tu tříkrálovou. Prostě takovou pěknou lednovou narozeninovou párty.

Aby ten rok, do kterého se skrze leden prodíráme, opravdu patřil k těm povedenějším. A to si parádní mejdan přece zaslouží…

 

 

Sauna

 Sauna je moje oblíbená aktivita, v každém ročním období.  Je to taková jistota, která funguje v létě i v zimě, jako odpočinek či jako impuls.

 Současné mrazy jí však dodávají na atraktivnosti. Přinášejí jiný rozměr. 

Sauna pak nabízí samé bonusy. 

Ohřejete se, dokonale. Někdy až tak, že máte pocit, že se horkem rozpustíte.

A pak ta výzva, ponořit se do ochlazovacího bazénu. 

Je to tady už skoro jako přírodní aktivita. Bazén je pod širým nebem, jeho teplota výrazně klesá. 

Četla jsem kdysi, že po potopení Titaniku měla voda teplotu 5 stupňů. 

U naší sauny byla zatím nejnižší teplota 7 stupňů. Ještě dva mi tedy zbývají. I tak vydržím jen chvíli, 

i rozpálená ze sauny se tam dlouho nezdržím. Určitě nejde o dlouhé minuty. 

Zjevně bych tedy Titanic ve vodě nepřežila:-).

Tady je to ale povzbuzující. Chvílí to až bolí, to když vydržím přes moc, ale pak je to taková zásobárna energie, že vydrží na několik dní. Sauna je vlastně taková továrna na energii a sílu. 

Líbí se mi ten finský zvyk, mít saunu doma. A ochlazovat se přímo ve sněhu.  

 Teď už zbývá další krok, zkusit kryokomoru:-)

Pod parou

 Český film podle dánského námětu, Dánský originál jsem neviděla, jen četla nadšené recenze. Česká verze je jiná minimálně v tom, že hlavní roli tady hrají ženy. Navíc učitelky:-), které se rozhodly být denně pod parou, aby mohly ve školství fungovat. Podle vědecké studie jim k tomu stačí denně půl promile. 

Film je anoncován jako tragikomedie. 

A vlastně takový i je. Výborná je Zuzana Bydžovská, ale to je paní herečka, s nadáním od pána boha. 

Nicméně, i ostatní byli minimálně dobří. Moc jsem nerozuměla té převaze slovenštiny. Ne snad, že bych něco proti Slovákům a slovenštině měla, jen jsem si asi zvykla, že Slováci v Čechách mluví spíš česky. A ve škole o to víc. Vlastně mě to ani moc nerušilo, jen překvapilo. 

Jsem ráda, že jsem to viděla, ale druhý pokus už nebude. Jednou to, myslím, bohatě stačilo. K nějakému zamyšlení to moc nebylo, možná tak o varování před ženským alkoholismem, což ale asi nebylo záměrem. 

Herečky super, ale Bydžovská je totálně převálcuje. Dost prostoru dostává postava Hany Vágnerové, i ta a byla podle mě dobře zahraná, ale další dvě kámošky jsou pro mě trochu tajem, moc toho tam o jejich osudu, motivaci či zázemí nebylo.

Hezky se na to kouklo, byť místy je to kapku zdlouhavé. Možná se sklenkou něčeho dobrého by se dalo i podruhé, ale, jak už jsem avizovala, jednou a dost bude asi definitivní.

I když myšlenka být pořád trochu pod parou by asi někdy stála za vyzkoušení:-)

Brány času

 Takové magicko-historické čtení na dnešní neděli. Hledání červí díry. Nahlédnutí do antiky. Trochu zdlouhavé, nemá to takový šmrnc jako některé její knihy, jako by se už trochu vyčerpala. Nebo vykrádá sama sebe. I tak ji čtu ráda. Je to takový hezký únik do jiných světů

Omluvy a výmluvy

 Bývaly doby, kdy k výmluvě ve škole stačila informace, že nešel elektrický proud, tudíž jsem se nemohl učit. 

Nebo mi sešit sežral pes:-), Fantazii se meze nekladly.

Postupem času výmluvy, ale i omluvy, nabývaly na gradaci. Fantazie pak pracovala na plné obrátky. 

Ostatně, třeba v knize Třídní knížka do tramvaje, omluvám věnuji celou jednu kapitolu.

Ale čas oponou trhnul a vývoj lze vidět i v omluvách. Některé stojí za zamyšlení, jiné si rovnou říkají

 o ostrakizaci. 

S takovým nesmyslem na mě nechoď.

  Ovšem současná politická garnitura nabízí takový level, že by se i záškoláci mohli učit. Takové výmysly typu, že půjčuji telefon v hospodě? To je, pravda, varianta na situaci, kdy se šifrovaný mobil půjčuje dětem, i to tady už bylo. Nic nového pod sluncem.

A ti, co si telefon půjčí, pak s ním dělají věci, za které já neručím.

Zajímavé vysvětlení má také nábojnice, postavená na střeše auta. Prý vypadla z kapsy.

Vypadla z kapsy a sama se postavila na střechu automobilu. Asi do pozoru.

Takových podobných kreací putuje mediálním světem poměrně dost.

Studentovi bych podobnou omluvu neuznala s dovysvětlením, ať laskavě ze mě nedělá blbce.

U politiků to nevadí. Ti z nás dělají blbce kontinuálně a většinou s velkou radostí.

Udivuje mě ale nejvíc to, kolik prostoru tomu média věnují.  Rádoby seriozní pořady a diskuse vedou dialog nad tím, zda opravdu mohl svůj telefon někomu půjčit a onen si pak psal na sociální sítě vše, co ho zrovna napadlo. Zda opravdu mohla nábojnice vyskočit z kapsy až na střechu auta a ještě se tam spořádaně postavit.

Veřejným prostorem tak lítá jeden nesmysl za druhým, lež a lží a místo toho, aby se takové bláboly smetly ze stolu, vede se o nich diskuse.

Nikde nezazní jasné prohlášení, že takovou lží či hloupostí se nebudeme zaobírat. Na to jsme asi až hyperkorektní. Anebo je to vrtění psem. Hodíme davu debatu o blbostech a v tichosti si uděláme vše, co chceme páchat v zákulisí, bez komentářů. Anebo je ta doba až tak vymknutá z kloubů, že se vlastně nad tím nikdo nepozastaví, protože by to v dané situaci dělal rovněž.

Těžko říct, každopádně je to dost smutné, jaké výmluvy a blbosti lítají éterem.

Když se mi, blahé paměti, celá třída omlouvala razítkem z venerologie, protože našli super kámošku, která jim ty omluvenky orazítkovala, ale ve finále se zjistilo, že vůbec netuší, co se na venerologii léčí, bylo to humorné, takové študácké. Historka na školní srazy.

Ale v současném politickém spektru? To snad ani není trapné nebo ubohé, je to spíš takový smutný obraz současnosti….