Slavkov

 Slavkov u Brna je místem, kde proběhla snad největší bitva na našem území. Slavné Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů proběhlo 2. prosince, před 220 lety.

Dost dlouhá doba, řekla bych.  

A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl. 

Další hledači tam hledají zakopaný poklad, který tam měla zanechat ruská armáda

  O letošních Velikonocích jsme zdejší muzeum navštívili, takže o místě jako takovém asi psát už nechci. 

Spíš o tom, jak to tady tehdy probíhalo?

Masakr před dvěma sty léty. 

Těžko si představit pocity těch chlapců, co jsem doputovali přes celou Evropu, aby tady zemřeli. 

U Austerlitzu. 

Skoro třicet tisíc mrtvých vojáků. Další tisíce zraněných a zajatých. 

Vždycky mě zajímalo, kam zmizela ta těla? Kdo je po bitvě uklidil? Pohřbil?

Kdysi se říkalo, že většina z nich zmizela, ale většinou se píše, že k nějakému pohřbení došlo. 

Největší část padlých byla samozřejmě urychleně naházena do masových hrobů.

Dělo se to patrně pod dohledem armádních velitelů i místních vrchností, ale určitě bez bez kněží, bez obřadu, bez jmen, bez označení hrobů.

Cílem nebyla pietní vzpomínka, ale zabránit epidemiím. 

Existuje i opakovaná legenda o utopených Rusech v okolních  rybnících. Asi má nějaký reálný základ, někteří vojáci skutečně zahynuli po prolomení ledu v místních  rybnících. 

 Do vody byly házeny i mrtvoly, jako rychlé řešení...

 Místní obyvatelstvo bylo nuceno mrtvé pohřbívat, často na svoje náklady, ve vesnicích, které samy trpěly hladem. 

Často se pohřbívala nahá těla, uniformy se pokoušeli hladoví vesničané zpeněžit. 

Vůbec si asi ti místní užili své. 

O tom se tolik nemluví, je to slavné vítězství, tak co řešit pocity tehdejších venkovanů. 

Přitom vojáci, jak je jejich zvykem už po staletí, zde rabovali a znásilňovali. Kradli vesničanům jídlo i pití, víno samozřejmě nejvíc. 

Někde jsem četla, že svlékali lidi přímo na ulici, brali jim oblečení a boty

Chtěli, aby jim lidé krmili koně.

Prostě zdejší okolí neslo zcela jistě velkou zátěž. 

Když pak armády odtáhly, zůstal po nich nejen zničený kraj, ale i epidemie a nemoci. 

V podstatě bylo mrtvých venkovanů víc než vojáků na bitevním poli. 

A to všechno si dneska připomínáme?? 

U Slavkova jistě bude rekonstrukce, rádi si dneska hrajeme na vítězné bitvy. 

Jak by na to asi nahlíželi tehdejší Slavkované, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, které je drsně semlelo??

To je tedy doba. A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl. 

Čekáme

 Advent se prezentuje jako doba ztišení. 

Jenže kdo kdy viděl ztišeného člověka v prosinci? 

Adventní kalendář má sice čtyřiadvacet okének, ale člověk má pocit, že mu z každého vypadne spíš povinnost než čokoláda. 

Ve skutečnosti je advent spíš maraton než meditace. 

Běháme po obchodech, stojíme ve frontách, hledáme cukr krupici (který se v prosinci mění v nedostatkové zboží) a přemýšlíme, zda ještě stihneme upéct aspoň jedny perníčky, aby to doma nevypadalo, že advent ignorujeme.

Zajímavé přitom je, že advent vlastně může být jednou z mála chvil v roce, kdy si můžeme dovolit být záměrně neefektivní. Sedět, koukat do plamene svíčky a nic neprodukovat. Čekáme, ne...

Jenže ruku na srdce, kdo to opravdu vydrží?

 Pět minut klidu a už nás hryže svědomí, že se nepohnula fronta, práce v kuchyni ani vyřízení dalšího e-mailu.

Největší paradox proto je, že všude slyšíme právě ono slovo „čekání“. Adventní doba je prý

 hlavně o čekání.

Ovšem kdo dneska čeká?

Všichni naopak předbíháme. Chvátám, chvátám....

Vánoční výzdoba startuje s Halloweenem a reklamy nás ujišťují, že jestli letos nesháníme dárky od září, jsme beznadějně pozadu.

Čekání se proměnilo ve sprint.

Možná by tedy vůbec nebylo špatné zavést nový adventní zvyk, místo zapalování svíček zhasnout světlo a chvíli sedět potmě.

To by byl teprve zážitek!

Protože jestli advent o něčem je, pak možná právě o tomhle, najít si kousek tmy a klidu uprostřed blikajícího světa.

Tudíž by neškodilo zvolit trochu retro verzi adventu. Třeba právě v čekání. Sednout si večer, vypnout wi-fi a představit si, že některé věci prostě přijdou… až přijde jejich čas.

Žádná notifikace, žádná zelená „ fajfka“.

Jen ticho. A čekám….

Doopravdy čekám. Až budu v klidu a pohodě.

Užijme si tedy hezky restartovaný adventní čas. Méně shonu, více klidu. Všechno ostatní si počká.

 

Adventní

 Je tu první adventní neděle. 

Na Ondřeje jsme tvořili adventní věnce. Charitativní akce fondu Moje velké přání se tentokrát konala v hotelu na Senovážném náměstí. 

A sešlo se tolik zájemců, že se tvořilo na dvě party. Výtěžek z celé akce půjde na plnění dalších přání. Mezi nimi je poukaz na plavání, rehabilitace po operaci, návštěva Opery a plno dalších přání, které Moje velké přání plní seniorům a osamělým lidem. 

Co se v mládí naučíš

 Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, praví české pořekadlo. 

V podstatě s ním souhlasím, byť místy v realitě vidím hodně věcí, které jsme se prostě v mládí nenaučili, ačkoliv jsme se je učili. Vypadá to, že život má rád výjimky. Ale někdy jich má tolik, že se člověk ptá, zda nejde o pravidlo. Kolik toho, co jsme se v mládí učili a dnes to nikde nenacházíme? Nebo to hledáme dost urputně a ztuha?

Třeba jazyk. Kolik dospěláků se v pozdějším, ba i pozdním věku, učí angličtinu, kterou měli ve škole od třetí třídy? A přesto dnes plní jazykovky lidé, kteří sice mají na dávném vysvědčení z angličtiny jedničku, ale skutek utek.  

Často vidím dospělé v plaveckém bazénu, kterak se pod vedením učitele učí plavat. Někteří doslova, jiní pilují styl. S plaveckou destičkou a statečně zápasí s kraulem. Také to bývá předmětem školní výuky, přesto se to v mládí nenaučili.

Zatímco v dětství se z tělocviku všichni většinou spíš ulejvali, v dospělém chodí cvičit dobrovolně a rádi, učí se třeba i běhat. Ve Stromovce potkávám takových běžeckých kurzů plno.

Objevování historie je kapitola sama o sobě. Vždyť kolik jedinců v dětském věku bavil nebo baví dějepis? Zato dospělí lidé se s objevitelskou  jiskrou v oku účastní přednášek o Přemyslovcích, chodí na komentované prohlídky hradů, kupují historické romány a lamentují, že je to ve škole nenaučili.

 V dospělém věku jde to učení logicky hůř než ve školním čase, příležitost naučit se to tady byla, stejně to mnozí řeší až v okamžiku, kdy dostanou rozum. Docvakne jim, že to potřebují. Začne je to bavit. Důvodů, proč jsme se to nenaučili právě v mládí, je řada. Některé jsou logické, mají své opodstatnění. Jiné jsou vysvětlitelné třeba leností, jinými zájmy, nedostatkem příležitostí nebo i neinspirativním rodinným prostředím.

Proč to tedy  v mládí nešlo? Možná proto, že jsme byli líní. Nebo nás lákalo něco jiného. Nebo nám učitel nepředal jiskru. Anebo jsme prostě museli nejdřív zestárnout, aby nám došlo, že znalosti nejsou pro známku, ale pro život.

Když se v mládí mnoho nenaučím, doháním to v dospělosti. Ztuha, ale většinou s radostí a zájmem.

Takže se nám povedlo úspěšně vyvrátit platnost prastarého českého pořekadla. To se sice  tváří jako neprůstřelná pravda, ale všechno ukazuje, že realita je pestřejší. Možná tedy nejde o to, co se naučíme v mládí. Ale kdy nás to konečně začne bavit

Tudíž to pořekadlo můžeme klidně převrátit: Co se v mládí nenaučíš, ve stáří tě to sice stojí víc potu a peněz, ale často tě to začne bavit. Lze to samozřejmě nahradit i jiným pořekadlem, jako že nikdy není pozdě. 

Na kraul, angličtinu ani Přemyslovce.

 

Ťuk ťuk..

 Prosinec už klepe na dveře.

 Někteří ho vítají s rozzářenýma očima, těší se na světýlka, cukroví a adventní klid.

Jiní se na něj dívají s mírnou panikou a šeptají si nové měsíční motto:

„Co všechno ještě nestihnu?“

Všudypřítomná světýlka začínají blikat, kalendáře se plní, a punč volá tak naléhavě, že mu málokdo odolá.

Je to tady. Navzdory tomu, že mnozí z nás jen sledují narůstající seznam úkolů

 a nervózně vzdychají, že ten seznam je přitom delší než dny v měsíci.

Návštěvy, koledy, rodinná i přátelská setkání, to vše se mísí do malého prosincového chaosu, který ale zvláštním způsobem zahřeje.

Ať tedy už patříte do kterékoliv skupiny, těch nadšených nebo těch mírně vyděšených jedno je jisté, prosinec je vždycky malý zázrak i chaos zároveň.

Tak si připravte punč, utáhněte šálu a zkuste ho přivítat s úsměvem… nebo alespoň

s dobrou kávou na rodinném setkání.

 Protože když už nic jiného, alespoň si můžete říct:

„Já jsem to přežil(a) – a ještě s úsměvem!“ 

V lavicích

 Sedět v lavicích je často synonymem určité životní etapy.  Jo, to když jsme chodili do školy… Navzdory určité modernizaci a proměnám školních interiérů si stále neseme určitou představu o tom, co lavice znamená. Pravda, už to dávno nejsou pradávná propojená sedadla s lahvičkou inkoustu na stole, jak je známe z Cesty do hlubin študákovy duše, jde pořád o určitý symbol. 

A pořád se tam děti kroutí celé hodiny, pořád se v lavicích pošťuchují a pořád je nějak poznamenávají. Žvýkačkami na spodní desku či malůvkami na té horní. Tyto stopy nejsou jen vandalismem, možná vůbec nejsou negativní, byť hospodářka školy si to jistě nemyslí.

Jsou stopami života, drobnými připomínkami, že lavice není jen pasivním nábytkem, ale tichým svědkem dětských příběhů.

Už neexistuje oslovská lavice, to už je skutečně relikt minulosti.

 Ale kupříkladu boj o ty zadní a neoblíbenost první lavice trvá pořád. Je tomu tak i mezi dospělými, kdykoliv je nějaké školení, automaticky se většina lidí sune do zadních lavic. Do té první se chce jen málokomu. 

Do první lavice tedy většinou usedne jen odvážlivec, který se nebojí být na očích.

Když při pohledu na lavice popustím uzdu autorské fantazii, pak vidím víc než jen dřevo poškrábané desky. Vidím tisíce příběhů, které se po ní převalily.

Taková lavice toho slyšela: první rozpačité pokusy o představení sebe sama, tajné poznámky mezi žáky, první „zamilované“ pohledy přes lavici a samozřejmě i hádky o tužky, gumu nebo místo u okna.

  Lavice nezná školní rozvrh ani dnešní módní trendy, ale pamatuje proměny dětí, které seděly, rostly a měnily se. Pamatuje víc než nepovedené písemky . Zná všechny ty drobné lidské radosti a školní trable, které se do kronik nezapisují: tajné lásky, první básně, které nikdo nikdy nečetl, první důležité neúspěchy, první vítězství. 

Zároveň je svědkem každodenního rytmu školy – zvuku zvonku, šustění sešitů, smíchu na přestávce, pošťuchování v řadě.

Lavice je malým svědkem velkých dějin i obyčejného života, který se v učebnách odehrává každý den.

Lavice tedy není jen kus nábytku. Je symbolem našeho vztahu ke vzdělání, k ostatním a k sobě samým. Je svědkem našich úspěchů, trapasů i drobných radostí. A ať už sedíme v první nebo v poslední řadě, vždycky nese kousek našeho příběhu, stejně jako my neseme kousek příběhu těch, kteří seděli před námi.

No, a my na státní škole, ještě musíme lavice pečlivě evidovat, kontrolovat jejich štítky, aby se náhodou neztratily. 

Nebo nepřemístily z jedné učebny do druhé. 

Takže to s sebou nese i trénink pro odolnost vůči byrokracii. A také určitou výchovu k pořádku… Jeden doslova žasne, co všechno jedno zamyšlení nad školní lavicí přináší.

A kdo ví, možná právě proto na nás lavice působí tak důvěrně. Když si do nějaké sedneme ,třeba na školení, v kurzu nebo i na rodičovské schůzce, hned nám naskočí vzpomínky na naše vlastní školní eskapády. Ať už jsme byli v zadní řadě za tichého rebela, nebo vepředu za snaživce.

Tak až příště usednete do lavice, zkuste ji nevnímat jen jako kus dřeva či plastu. Možná se vám vybaví tajné psaníčko od spolužáka, první pětka z diktátu nebo i ten nesmrtelný boj o místo u okna. 

Prostě zase zpátky v lavicích, jako za mlada.... 

U Holubů

  

Slavná policejní protimafiánská razie U Holubů měla letos kulaté výročí. V roce 1995.  Sice už v květnu, ale to nic nemění na tom, že stojí za to si tuto událost připomenout. 

Letos tomu tedy bylo třicet let od okamžiku, kdy byli z Prahy vypráskáni tehdejší ruští mafiáni. 

Z pražské Štefánikovy ulice tehdy vzlétlo docela vyplašené početné ruské mafiánské hejno, které tu nikdo oplakávat nemusel.

 Byla to slavná mega-akce, myslím, že i úspěšná, která dlouho plnila mediální prostor. 

Dneska se o ní moc nemluví. A holubi se logicky vracejí...

Připomínám ji v rámci výuky o devadesátkách.

A čím víc o tom všem s dětmi mluvíme, tím víc mi dochází, jak to byla tehdy velká akce, rychlá, odvážná, úspěšná.

A zjevně asi už neopakovatelná. 

 Vůbec, z hlavně z dnešního pohledu, to byla opravdu velká odvaha a risk. 

Určitě  by nebylo od věci něco podobného zopakovat.

Nicméně, právě ta odvaha tady už dávno není. 

A není to jen o tom, vypráskat odsud ruské či jiné mafiány, zločince a vůbec všechny, co nerespektují pravidla a zákony.

Ono jde i o to, jak se k tomu celému mediálně slavnému činu ve finále nakonec postavil náš stát. 

Bylo to stylem, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. 

Ano, byla to bomba, super akce. Média se mohla přetrhnout, jak horlivě a akčně se o tom referovalo. 

 A pak, celkem v tichosti,  sejmuli toho, kdo to vedl. 

Takže to, minimálně z laického pohledu, vypadalo tak, že po krátkém mediálním  standing ovation následovala česká specialita, kdy potlesk přejde v pískot a místo hrdiny máme viníka.

 Šéf zásahu skončil v poutech, protože kdo jiný by měl nést následky úspěšné akce než ten, kdo ji vedl?

Musel se soudit, obviňovali ho z bůh ví čeho. Taková pomsta na razii U Holubů. … prostě lekce z devadesátkového pragmatismu, místo poděkování dostaneš facku a razítko, že jsi problém. 

Tradice se ctí ,za hrdinství trest, za lumpárnu odměna. To trvá a do dnešních dní, stačí se rozhlédnout kolem. 

Nakonec byl sice očištěn, ale není divu, že od policie odešel.

Mafiáni si otřepali peří, my jsme přišli o chlapa, který měl odvahu.

 A razie u Holubů postupně upadala v zapomnění.

Ani ta hospoda tam už není, je tam nějaké čínské bistro. 

Turista projde kolem, aniž by tušil, že se tu kdysi psala česká kriminální historie. I my kolem chodíme taky, oči zabořené do mobilů, aniž bychom vnímali, co se tady dělo

A tak mi mimopražská malebná hospůdka U Holubů jen tuto  významnou akci připomněla. Tam se nic podobného nedělo, jen se to tak hezky jmenuje.

 Dnes bychom akci u Holubů asi potřebovali znovu, nejen na mafiány, ale i na spoustu jiných „holubů“, co nám nad hlavami klidně znovu staví svá nelegální hnízda.

Devadesátky byly drsné, ale měly grády.

Dneska po nich máme nostalgii, řešíme umělou inteligenci a máme pocit, že odvaha je cosi, co se už dávno nenosí.

A tak když jdu Štefánikovou ulicí kolem toho nenápadného domu, říkám si, že po holubech tu nezůstalato  ani pírko. 

Jenže ti noví ptáčci si klidně staví hnízda dál. Jen jim už nikdo nevypráší peří.

Malebná venkovská hospůdka nemá s mafiány vůbec nic společného, je to naše letní oáza energie při turistických výletech. 

Ale jsem ráda, že mi připomněla fakt, že připomínat události z minulosti je hodně nutné😊