Pěší březen

   V Praze se často pomyslně přetahují auta s MHD. 

Původně jsem chtěla napsat, že se perou motoristé s MHD, ale to by dnes vypadalo na aktivistický politický úvodník, což není mým úmyslem.

Jde mi o klasické, leč věčné dohadování se o pražské dopravě, zda raději metrem či autem.

A vychází mi z toho taková hezká březnová kulišárna, že když se dva perou, třetí se pere. Tím třetím by se v březnu mohli stát chodci a výzva projít se březnovou Prahou pěšky. Hezky pěkně po svých. 

Často je to dokonce i nejrychlejší forma dopravy, byť netvrdím, že nejbezpečnější. Třeba se sluchátky v uších je to docela o život. Ale bez nich, když vnímáte okolí, je to docela lákavá forma přesunu z bodu A do bodu B. 

Tím, že se nám v březnu do ovzduší intenzivně vtírá jaro, dny jsou delší a radostnější, občas

i slunce svítí, může být putování Prahou po svých víceméně příjemnější než přecpané tramvaje či nehybné kolony aut. 

Navíc se pěšky dají využít různé zkratky, městská zákoutí či pozapomenutá podloubí, podchody či pasáže, které dají naší cestě do práce nebo za kulturou úplně jinou dimenzi.

Čas při putování po svých pak lze využít k urovnání si myšlenek, protože není lepšího prostoru k přemýšlení než během chůze.

Často také stačí sejít z hlavní trasy a zabloudit do vedlejších uliček, kde objevíte úplně jiný svět. Dá se to i přeplněném turistickém centru, které je místy úplně zacpané, ale ve vedlejších uličkách je dokonale prázdno. 

Doba, kdy už není zima, ale ještě nenastala únavná vedra, je k takovým objevům jako stvořená.

Naši předkové sice vyzývali, ať v březnu vlezeme za kamna, ale ta už dnes takřka nikdo nevlastní. 

A u ústředního topení to není ono, proto je lépe vyrazit do ulic.

Březen k tomu dost hlasitě vyzývá. A můžete jít třeba s knihou v ruce, což je dneska trochu cesta proti proudu. Ale kdy jindy než v březnu to vyzkoušet? Dělat věci jinak? Chodit pěšky a číst si?

Můžete samozřejmě vyzkoušet i jiné experimenty, ostatně, s březnem přichází jarní energie, která s sebou nese nové nápady, elán a vizi nových začátků. 

Zkoušejte, putujte, čtěte...

 

Okupace

 Vždycky mi to naskočí. Tedy i dnes. Patnáctý březen. 

Vlastně po všechny tři dny, čtrnáctého, patnáctého i šestnáctého. 

Ale myslím si, že dnešek, tedy patnáctý březen, je nejvíc symbolický. Prostě je jasné, co si dneska připomínáme. 

Německou okupaci. 

Den, kdy fašistická vojska vpadla na naše území. Řada lidí byla v šoku. Ale existovalo i mnoho lidí, kteří okupanty vítali. 

Máte takové lidi mezi námi. 

Dodnes tu jsou. 

Lísají se k okupantům. 

Řiťolezci. Nebo pátá kolona. Nebo prostě lidé se zvráceným uvažováním, protože souznít s okupantem normální a morální člověk prostě nemůže.

U nás ale ano. 

I tehdy v březnu byli tací, kteří ty nácky vítali. 

A další, co rychle přehodili kabát a přizpůsobili se. 

Dneska to dělají ve vztahu k Rusku.

Místo nedělního čtení přidám odkaz na zajímavé filmy, které se věnují okupaci. 

A ještě připomenutí knihy od Pavla Kosatíka, která má právě premiéru v rozhlase. Je to o Benešovi. Kritický pohled.

Konečně na něj někdo hledí jinak, než pozitivně. 

V den, kdy si připomínáme výročí okupace, je to docela dobré, poslechnout si o něm něco, co ho staví do jiného světla. A hledá paralely s dneškem, protože takových Benešů je bohužel plno.

Pí

 Dnes má svátek číslo pí. 

Ludolfovo číslo. 

Respektive, podle wikipedie je to Den pí, svátek slavné matematické konstanty. Vlastně jsem to ani nevěděla, nebo spíš zase zapomněla. 

Připomněla mi to soutěž Na lovu, kde to soutěžící nevěděl. Ani si to neodvodil z dnešního data, 14,3....

Tak jsem se na to podívala.  Na wikipedii pak je i tento dort, který se podává u příležitosti oslavy. 

A vysvětlení, proč tomu tak je. 

Je tam i odkaz na další matematické dny, nicméně dneska je 14.3. takže slavíme den Pí. 

Ale krom toho si z historie připomínáme  úmrtí Klementa Gottwalda, jehož odchod patří k těm dnům, 

u kterých tak úplně neplatí, že o mrtvých jen dobře. A to mu bylo jen padesát šest let, což je docela málo. 

Přitom mně vždycky připadal jako stařík, ale fakta mluví jasně. Jen padesát šest let. Zemřel pár dní po Stalinovi, jako by si spravedlnost tehdy určila nějaké očistné období. 

Překvapivé je, že řada lidí tehdy truchlila doopravdy. Měli pocit, že odešel důležitý a dobrý člověk. Ostatně, a to je mnohem víc překvapivé, takoví jedinci existují i dnes. Dokonce se scházejí u jeho hrobu na Olšanech. Zjevně se moudrost, že z historie se máme poučit, míjí účinkem. 

Své o tom vědí i na Slovensku, kde jsou tací, co dnešek slaví jako významný den. Nu, zjevně se někde ta historie opravdu musí opakovat, aby jim to došlo. 

Raději dneska tedy připomínat matematickou konstantu. Je to takové neměnné, nedá se to vykládat jinak. Prostě den pí:-)

                                                                      obrázek převzatý z wikipedie

Pátek třináctého

 Letos už druhý. Těšíme se na jeho neobvyklosti. První letošní pátek třináctého nepřinesl nic extravagantního, tak snad dnešek se polepší....?

A aby to bylo stylové, tak k pátku třináctého přidám příběh, jak na Letné hořelo. Sice už v úterý, ale psát o tom v pátek třináctého je takové zajímavější.

Už když jsem jela z práce domů se o požáru informovalo na sítích. Nicméně, zdálo se, že jde o nějaké neškodné blafnutí při nekonečné rekonstrukci. 

Ale nebylo tomu tak.

Domů jsem tedy dojela celkem normálně, klasické kolony, delší cca o deset minut, nic fatálního. Naše půlka Letné byla celkem v pohodě, ale za křižovatkou vypuklo peklo.

Teprve, když jsem to viděla na vlastní oči, bylo jasné, že nejde o nevinný ohníček. Nějaký "šikovný" dělník, jak se předpokládalo, údajně najel na plynové potrubí, druhý tam vesele řezal dlaždice, takže jiskřil jako ďábel. 

Blaf a požár tu byl natotata. 

Pravda, asi lepší, než kdyby ten plyn bouchnul a smetl celou ulici, ale i tak. 

Plameny skákaly až ke střeše. Rychlá evakuace. A intenzivní chlazení domu, stejně to z části chytlo. 

A tak se hasilo a chladilo.

Celá Milada Horáková, kde přestaly jezdit tramvaje, byla plná sanitek, hasičů a policistů. 

Kolem hořícího domu plno zvědavců. Někteří říkali, že ty domy, nebo minimálně ten jeden, asi nakonec budou muset zbourat, bude poničený tím vytrvalým prolíváním vody...? 

Další, štamgasti u blízké hospody, to také zasvěceně komentovali. Většina s cigárem v ruce. 

Prasklé plynové potrubí, požár a o kousek dál partička pivních skautů s cigárem má ve všem jasno.....???

Oheň stále hoří. 

Říkám si, jaký to musí být šok, ráno si odejdeš do práce a odpoledne nemáš byt?

Celkově to bylo divné. Matoucí.

Taková atmosféra, napjatá, zasmušilá. 

Snad i ptáci z okolí zmizeli.

Ticho na Miladě bylo takové až zlověstné. 

Hasiči a vůbec všichni z IZS byli skvělí. Všechno šlapalo jako hodinky. Nakonec to uhasili. Tramvaje se vrátily na Miladu. 

Hasiči i záchranáři odjeli. Stejně tak kamery a média. 

Ale co ti lidé? Nemají se kam vrátit? 

Uvidíme, jak to dopadne. 

Také jsem přemýšlela o tom, kdo je za to zodpovědný? Když totiž vidím tu rekonstrukci ulice, která se táhne už roky, vtírají se pochybnosti. Něco udělají, pak přijde jiná firma a zas to rozkope a dělá něco jiného? 

Žádná koordinace, nebo alespoň viditelná, dělníci, někteří tedy, od pohledu trochu divní, jako že je jim jedno, co dělají, že o tom moc nepřemýšlí. 

A tak si tak dumám, kdo je za to zodpovědný. Někdo by asi měl být?

Nelze přeci jen tak překopnout plynovodní potrubí? 

No, to je asi spíš řečnická otázka, zjevně lze. A tak připravit řadu lidí o bydlení, o teplo, světlo...

Tak uvidíme, jak se to dovyvine. A jestli třeba ta nekonečná rekonstrukce jedné ulice někdy skončí?

Téma pro pátek třináctého jako vyšité

NATO

 Dnešní výročí vstupu do NATO.  Vstoupili jsme v roce 99, v roce padesátého výročí založení NATO. To se dobře pamatuje. 

Myslím, že je to hodně důležité výročí, zejména v dnešní době. 

Když si vzpomenu na idealistické představy z devadesátých let o tom, že NATO by se mělo zrušit, protože už nemá smysl, komunismus padl, ze strany Sovětského svazu potažmo Ruska už nic nehrozí, pojďme to tedy zrušit??

To bylo po pádu železné opony, takový idealismus. Jako, že teď už bude jen lépe a radostněji. Asi se tou nějakou dobu i věřilo. A fakt se chtělo NATO zrušit. Jako Varšavskou smlouvu.

Naštěstí se nic takového nepřihodilo.  

Viděno ale tehdejšíma očima je vlastně i současné NATO, zejména pak jeho hegemon- USA, úplně neuchopitelné, taková historická anomálie. Všechno je najednou úplně jinak.

I NATO je diametrálně jiné. 

Nicméně, dnes si připomínáme náš vstup. A to za zmínku prostě stojí. 

Protože jsme díky NATO v pořád ještě v relativním bezpečí, i když dneska jeden nikdy neví. Žijeme hodně turbulentní dobu, válka je slovo, které se ve veřejném prostoru skloňuje více, než by se jednou líbilo. 

Určitě to dnes není historismus, jak by se ještě před časem dalo oponovat. Naopak, je to víc než aktuální termín. 

Proto je i NATO pro nás jinak důležité, než třeba v době našeho vstupu. 

Karlín

 Nedávná návštěva Hudebního divadla Karlín mi připomněla naše dávné výpravy za operetami. 

Bylo to tehdy období, kdy jsem operety milovala a do Karlína jsme jezdili velmi často. 

Hlavní naší hrdinkou tehdy byla Pavla Břínková, viděli jsme snad všechno, v čem tehdy v Karlíně vystupovala. 

Samozřejmě, že jsme nepohrdli ani jinými interprety, ale většinou jsme chodili na Pavlu. Dodnes to mám pod kůží, její tehdejší výkony. 

Třeba Chtěla bych tančit jen...:-)

Znovu se mi to vrátilo, byť dnešní Karlín už je něco úplně jiného. Ale vzpomínky to probudilo.

A také nějaké fotografie na chodbách, připomenutí dávných hvězd. Třeba i Laďky Kozderkové, která bohužel odešla tak mladá. Vždycky si tak říkám, co všechno ještě mohla dokázat, protože ona už tehdy byla geniální. 

Takové vzpomínky na minulost Karlína. 

I dnešní Karlín nabízí velké hvězdy, tentokrát muzikálové, protože operety už asi převážně skončily na smetišti dějin.

Mně se vybavily velké hvězdy minulosti, nejvíc již zmiňovaná Pavla Břínková, ta byla pro nás kdysi opravdu skutečnou megastar. 

Ale i Laďka Kozderková či na fotografii zachycená Nelly Gaierová. 

A která představení jsme v minulosti viděli mnohokrát?  

Tak určitě Polská krev, pak Mam´zelle Nitouche, Veselá vdova a také Netopýr. Čardáčová princezna i Loď komediantů. 

Pořád dokola. 

A pak , už v té době i muzikál, My fair lady.  To byl prostě megahit!!! Viděný snad desetkrát. Pavla Břínková v tom byla skvělá. 

Pak to vyšumělo, přišla jiná představení, ale tohle byla jedna slavná karlínská éra. Srdeční záležitost. Kdy : Chtěla bych tančit jen, protančit noc i den ...

Masaryk

 Dnešek k připomenutí Masaryka přímo vybízí. 

Tím, že o tomto tématu se toho napsalo už stohy, je to spíš nošení dříví do lesa. 

Nepíšu to s ambicí něco vypátrat. 

Ani s pocitem, že je mi nějaké řešení bližší. I když, to vlastně ano, je tu pocit, že si myslím, že ho k tomu skoku nějak donutili. 

Ale já dnes chci Masaryka připomenout jednak tedy jako záhadu našich dějin, kterých historie nabízí povícero. 

A vždycky by mě zajímalo to rozřešení, jak to bylo doopravdy?

 Právě  s Masarykem, jehož skon nám asi navždy zůstane zahalen. 

Nebo  kupříkladu s Václavem III., třeba, jehož vražda je pomníčkem už po staletí.

 Kam třeba zmizely hlavy popravených českých pánů? 

Kde jsou hlavy Kubiše a Gabčíka? Kdo je všechno pohřben v Ďáblicích v hromadných hrobech? 

To jsou všechno historické záhady, které mě napadají, když píši o masarykovské záhadě. 

Je to pro mě jeden z důvodů, proč dneska připomenout Jana Masaryka z jiného úhlu pohledu. 

A ten druhý úhel je takový trochu školní, také ne úplně tradiční. Chci připomenout Masaryka i jako problémové dítě. 

Z dnešního hlediska by tak určitě byl označen a vnímán. Trochu ho odsvětit, že to není ten svatý Jan, který měl pokračovat v linii svého adorovaného otce. 

Ten, mimochodem, určitě mohl za to, že Jan byl problémové dítě. 

Ono byl Jan vnímán jako problémové dítě už ve své době, proto ho ostatně tatíček poslal za oceán, aby se dal dohromady u amerického příbuzenstva. 

Moc se mu to nedařilo, ale nakonec se z toho všeho nějak dostal, dospěl a dnes je z něho historická záhada a adorovaný politik. 

Je to naděje pro všechny problémové děti, že to nakonec nějak dopadne. Nebo jen porovnání, jak se k problémovým dětem stavělo školství tehdy a teď? 

Nebo je to nahlédnutí pod svatozář jedné idealizované rodiny? Že třeba tatíček pro ostatní nebyl úplně dokonalý tatíček pro své vlastní děti?

Od každého asi trochu. 

Je to prostě připomenutí Jana Masaryka, kterého desátého března roku 48 našli ležet pod okny Černínského paláce. 

A dále už je to interpretace každého z nás...