Dneska připomenutí okupace.
Je to už skoro šedesát let.
Zdálo by se, že je to už skutečná historie.
Jenže ta nastává, až když zmizí pamětníci. A těch, co okupaci pamatují, je pořád ještě hodně. Paradoxní je, alespoň pro mě, že i mnozí pamětníci jako by tu ani nežili, najednou vyznávají Rusko.
Obdivují je. Fandí jim. Věří jim.
Okupaci jako takovou zlehčují.
Nevím, čím to je. Jestli nedávali v hodinách dějepisu pozor? Nebo jestli žili na jiné planetě?
Nerozumím tomu a asi nikdy nepochopím.
Okupaci tady připomínám jako memento. Jako výročí, na které nelze zapomenout a ze kterého bychom se měli, nebo přinejmenším mohli, poučit. Třeba v tom, jak snadno lze o mnohé přijít.
Stejně ale i v tom, jak snadno se lze přizpůsobit, bohužel.
To všechno výročí okupace nabízí.
Byla tam tehdy radost z celého předcházejícího jara. Měli tedy to, co chtěli.
Pak přijeli Rusáci a rázem bylo po všem. O vše přišli.
A dost rychle se přizpůsobili, najednou bylo tolik adeptů, co si sypali popel na hlavu, litovali pomýlení a vstupovali do strany.
Nebyli to všichni, ale bylo jich hodně.
Stejně jako je jich hodně dnes.
Těch, co vidí v Rusku zemi zaslíbenou. V naší politické reprezentaci spásu...
Nu, výročí okupace je prostě třeba připomínat se vší vervou i šedesát let po okupaci samotné.
