Egelitka

 Bývaly časy, kdy vlastnit igelitovou tašku se západním potiskem něco znamenalo. Že jste in, že na to máte. Tašky se recyklovaly, opečovávaly, honila se s nimi paráda. Nebyla to obyčejná taška. Byl to společenský status, malé plastové vyznamenání.

Moje babička, která uměla zkomolit kde co, mívala vlastní slovník, mluvila o egelitce. 

Takové zahraniční igelitky se tehdy nevyhazovaly. To by bylo asi stejné barbarství jako dnes rozštípat starožitnou komodu. Velmi  pečlivě se skládaly, schovávaly a recyklovaly do úplného rozpadu.

A musím říct, že taková igelitka s Marlboro dokázala zvýšit vaši prestiž v dětském kolektivu. 

Nicméně, čas oponou trhnul, doba je jinde a dneska je igelitka spíš na indexu než na výsluní. Dnes je igelitka takřka ekologický zločin,

Jenže některé věci se z české povahy vykořenit nedají. Někdo i dnes bez igelitky nedá ani ránu. Někde je to normální, někde se to hodí, někde to nevadí

Musím ale konstatovat, že třeba taková Billa taška v plaveckém bazénu mi přijde - slušně řečeno trochu nepatřičná. Na férovku pak trapná.  Ale že jich je. 

Nevím proč, ale právě v bazénu často narážím na tašky z Billy, které evidentně pamatují ještě první vládu Miloše Zemana. 

Jsou takové  trochu vytahané, ošoupané, úplně stejně jako kdysi ty marlborky. Nesou známky dlouholetého boje s nákupy, ale pořád statečně slouží. 

Vedle moderních sportovních batohů opravdu působí trochu nepatřičně. 

A člověk si uvědomí zvláštní věc. Že jsme kdysi chtěli díky západním igelitkám působit světově, ale nakonec jsme dospěli do věku, kdy do ní cpeme mokré plavky a je nám to úplně jedno

Třeba  je to jakýsi generační vývoj. Igelitkový společenský status zmizel, i když egelitka přežila. 

Což je, když nad tím člověk přemýšlí, asi nejčeštější pointa ze všech.

A také vlastně docela přesný vývoj společnosti.

Kde domov můj

 Účast v soutěži. 

Televizní soutěže mě baví a čas od času pocítím potřebu se jich aktivně zúčastnit. Kde domov můj zkouším již podruhé. Ne pro výhru, byť by mě samozřejmě potěšila. 

Ale výhry v televizních soutěžích, minimálně ty v ČT, jsou natolik symbolické, že vlastně ani vítěz nikterak nezbohatne. Časy milionářských soutěží jsou pryč:-). 

Mě nicméně hlavně baví ta hra, lehký televizní adrenalin. 

A když ČT nabízí i druhý pokus, zkusila jsem to. Nebylo to snadné, protože do prvního natáčecího dne mi hodila vidle maturitní zkouška. Najednou jsem zjistila, že musím zadávat maturitní písemku z němčiny. Bylo to v odpoledních hodinách, v čase, kdy neučím, tak jsem tomu asi dlouho nevěnovala pozornost. Zjistila jsem to vlastně až na poslední chvíli, že musím být v práci. 

Asi to byl i takový test, zda jsme pořád v pozoru a pohotovosti. Maturitu nelze přesunout, takže jsem musela natáčení zrušit. 

A v podstatě jsem druhou šanci ani nečekala. S televizní soutěží Na lovu to totiž bylo stejné. Na první natáčecí termín, který mi nabídli, jsem nemohla. A znovu se již neozvali. 

To v ČT jsou jinačí frajeři, ozvali se i podruhé a tak mohlo dojít k natáčení. Druhá výzva také nebyla jednoduchá, šlo o dopolední hodiny. Nakonec se ukázalo, že omluvit se z pravidelné výuky je snazší než z té nepravidelné ( o poradě ani nemluvě:-)) a tak se mohlo natáčet.

Šlo jen o dvě dopolední hodiny, z nichž nejtěžší bylo nějak zaparkovat. Všechno ostatní už šlo jak na drátku. Všude v ČT velmi milí a vlídní lidé. Až mě to zaskočilo, jak příjemní byli. 

A mohli jsme tam i s pejskem, takže super. 

Navíc, všechno fakt klapalo na čas. Setkání na vrátnici, kde si nás vyzvedl sympatický chlapec. Odvedl nás do šatny pro soutěžící, pak do maskérny a najednou jsme ve studiu. Zkouška a jede se naostro. Dva muži a já. 

První kolo se mi povedlo, vyhrála jsem. Druhé bylo dlouho nerozhodně, pak jsem skončila na britském herci. Hugh Laurie. Bohužel. 

Takže třetí kolo už jen jako divák. 

Chlapec, který vyhrál, šel do dvojité šance a nevěděl, takže nic. Odešli jsme všichni s nulou. Ale s příjemným zážitkem, dobrým pocitem ze hry. 

A vysílání bude na podzim. Kdy přesně, nevěděli ani v ČT.  Dají vědět. A já pak dám vědět také. 

Bonton

 Bonton nebo nějaká kultivovanost se z našeho veřejného života valem vytrácí. Ne snad, že by kdysi nějak viditelně převládala, ale nějaké prvky slušného chování se daly vystopovat. 

Nebo byly alespoň naoko požadovány. 

Ale i ty Potěmkinovy kulisy mizí rychlostí blesku. 

Ono už kdysi šavlování u korunovačních klenotů naznačovalo, že se ubíráme úplně jinou cestou než jakou kdysi narýsoval třeba Guth Jarkovský. 

Ostatně, toho už dneska asi nikdo ve veřejném prostoru nezná, natož aby se podle něho nějak choval. 

A tak tu máme starou dobrou premisu, že ryba smrdí od hlavy...?

Tudíž se nelze divit, že najednou neplatí žádná nepsaná pravidla slušného chování. Vlastně, ani ta psaná. 

Ti totálně úplní bezmozci se v tom vidí a pak řádí třeba na fotbalovém stadionu, protože se předpokládá, že u nás jim všechno projde. 

A proč by neprošlo, když se to stává normou

Ale není to jen u fotbalu, klasické gladiátorské zábavy. Úpadek je vidět na každém kroku. 

Ti nejvýše postavení jsou tím zářným příkladem, dělají naschvály, chodí pozdě, vymýšlejí si, pomlouvají jeden druhého, nedodržují pravidla, nezdraví, neomlouvají se, urážejí...

Agresi často vidím na silnici, co tam se realizuje duševních mrzáků, to jeden žasne. A znovu dokola, nedodržování ničeho, o rychlosti nemluvě, vybržďování, vytrubování...Asi další heslo doby

A tak bych mohla pokračovat.

Když se obloukem vrátím k fotbalu, který tedy normálně moc nesleduji, ale teď se mu moc vyhnout nedá, tak lze vystopovat přístup k nějakým uznávaným normám i tam- když totiž toho člověka, který byl vyloučen za agresi a nesportovní chování reprezentační trenér povolá se slovy, že je to skvělý fotbalista a ona za ním stojí, je to jasný zpráva společnosti, co si o nějakém slušném chování mají myslet. 

Ostatně, děti mi to při debatě potvrdily. Je to vlastně jejich hrdina a je dobré, že bude hrát za národní tým. Tedy reprezentovat?!!

Bonton už prostě zmizel na smetišti dějin. Teď máme zjevně jiné hodnoty....

Po Praze

 Někdy při putování po Praze hledáme v centru místa, kde se skrývá běžný život. A není to lehké, protože centrum je už v podstatě takový skanzen pro turisty. Přecpaný, předražený, takový Disneyland. Žít a bydlet se tam pomalu nedá. 

Někde zase nacházíme tak prapodivné věci, že člověk jen kroutí hlavou. Třeba označení WC na papírovém tácku. U starých zámeckých schodů. Jako by neměli peníze na nějakou normální cedulku. 

V místech, kde se po staletí rozhodovalo o osudu království, dnes plebejci  improvizují  stylem „co dům dal“.

Praha navíc umí fascinujícím způsobem vrstvit luxus a nedostatek těsně vedle sebe. Často proto narážíme na přepych hned vedle totální bídy. I kolem Hradu taková místa existují. Až se jeden diví.

 Za mřížemi razítko o pronájmu, datum 2010 a kolem prapodivné existence. A hned vedle mega luxusní vila Richter, kde to vypadá, že i vzduch se podává na stříbrném podnose.

Soužití protikladů:-)

Kávu Starbucks mám docela ráda, ve městě si ji občas dopřeji. Ale když ji vidím v historických budovách Hradu, trochu koulím očima. Tady to tedy vnímám jako pěst na oko.

Působí to trochu, jako kdyby si na Karlštejně otevřeli pobočku fastfoodu. 

Ale asi to zjevně nikomu nevadí.

Zaskočili jsme i kouknout na Marii Terezii, která opravdu vypadá jako figurka z Člověče nezlob se.  

 Což je vlastně taková metafora celé současné Prahy: velkolepé dějiny, komerce, improvizace i různé absurdity namačkané vedle sebe na pár metrech čtverečních.

 

První

 První maturitní zkoušení mám dnes za sebou. A rozjeli jsme to ve velkém, všichni byli připraveni naprosto exkluzivně. 

Jestli to tak půjde i nadále, bude to paráda. 

Ráda zkouším u maturit, protože dějepis si vždycky vyberou ti, které to baví, mají přehled, zajímají se. Není to povinný předmět, jde vlastně o jakýsi nadstandard. A potom jde většinou o sofistikovaný rozhovor, v jehož závěru už jen naslouchám a někdy i obdivně žasnu, co všechno ti - dnes už absolventi- vědí. 

Ani letos to nebylo jiné. A to si skoro nikdo nevytáhl otázku, kterou si přál, nad kterou by zajásal. Přesto dokázali zkoušku složit přímo ukázkově. 

Mám z toho radost, navzdory dlouhému dni. A věřím, že zítra to bude stejné. 

Svět knihy

 Klasická květnová aktivita. Už od čtvrtka. Nakoukli jsem tam každý den. A vždycky něco zajímavého. Průmyslový palác, který vyhořel takřka před dvaceti lety, stále neopraven. Ale prý už za rok, tak uvidíme. Nyní byla část veletrhu venku, část v pavilonech. Ta venkovní část mě baví víc. Ale i pod střechou se daly potkat zajímavé události. Největším tahákem byl asi Timothy Snyder. 

Z rozsáhlého plánu se mně líbilo setkání s Pavlem Kosatíkem a jeho knihou O tom Benešovi. Zajímá mě kritický pohled a těší mě, že snad konečně mizí ta pro mě nepochopitelná glorifikace tohoto politika, podle mě až zločince. Dále mě zaujala Ditta Kůtová. Nedávno jsem četla Zlou babičku, mimochodem skvělá. A paní autorka taktéž. Zajímavé vyprávění, empatie a laskavost. Hezké a zajímavé byly besedy u České televize i rozhlasu. 

Objevila jsem Petra Čorneje, jeho novou knihu. A Martina Nodla, takže zásoby historických knih jsou obnoveny:-).

K akci Čti za nároďák jsem poněkud skeptická, nicméně PR na veletrhu měla mohutné. Výstaviště bylo knihami doslova zaplněné. Vlídní byli  k pejskům, nabízeli  dobré víno, Hruška. 

Vydrželo i počasí, což bylo zásadní hlavně pro stany v meziprostoru. Svátek knihy se prostě letos vydařil. A všichni jsme zvědaví na podzimní Frankfurt, kde jsme čestným a hlavním hostem. A to je velká událost.