Pospávání

Letní pospávání či spíš povalování se v chladivé trávě je nyní na denním pořádku. Léto jede na plný plyn, vedra lámou rekordy, odpočívat se musí i během dne.

Lehnout si do chladivé trávy  není v Praze zrovna jednoduchý úkol. Kupříkladu ve Stromovce se o trávu musíte dělit s pejsky a není zrovna jisté, zda všichni majitelé vyznávají ideu po svém miláčkovi uklízet. A nejen toto, jsou tu i sociálně méně zdatné skupiny lidí, kteří zde rovněž často vykonávají své potřeb. Následují mejdany mládeže, které se také dokážou na trávnících podepsat. 

A nelze nezmínit Lesy hlavního města Prahy, které zjevně mají své : úkol zněl jasně, který mnohdy plní navzdory zdravému rozumu. Alespoň tak mi to připadá, když v těchto vedrerch vysekají trávu na výšku jednoho centimetru, tedy až na prach. Romantická představa o tom, že se zkusíte ponořit  do její chladivé hebkosti, rázem bere za své.

A že se v trávě dá příjemně ochladit, o tom právě pejsci vědí své. Zaboří se do trávníku a je jim dobře. 

Ale i člověk by si v polovysoké trávě našel pohodlné místo, kde se dá hlavou opřít o vyvýšenou krtinu 

a spánek je tady. Kdyby ovšem na většině přijatelných míst nebyla tráva úplně vypálená. 

Pospávání v létě má zvláštní rytmus. Není to plný spánek, spíš horkem rozpuštěná bdělost. Věci kolem se nerozpadnou, jen ztratí ostrost, hlas z dálky, šum stromů, vzdálené auto, to všechno se promění v měkkou směs, ve které se dá klidně plavat. Myšlenky se neřadí za sebe, spíš se jen objevují a zase mizí, jako by si taky šly lehnout do trávy.

Navíc současné žhoucí slunce člověka netlačí k žádnému výkonu, nýbrž k ospalé pomalosti. Nutí oči přivírat se nejen z únavy, ale i z přebytku světla.

V tom je letní pospávání takové netradiční, přijde a odejde,  nikterak to ničemu nepřekáží, a přesto má člověk pocit, že se dokonale nabil novou energií

Je to takový letní neorganizovaný pokus o odpočinek.

Pes to má víc přirozené, prostě se složí do trávy, občas si přehodí packu, vyplázne jazyk a vyřešeno.

Žádné přemýšlení, jestli je to správně, nebo dost pohodlné. Jen základní premisa, ležet  v trávě a chladit se.

Člověk ho chvíli napodobuje, ale neúspěšně. Po třech minutách začne řešit, že má na zádech mravence, že ho tlačí kamínek a že by to možná bylo lepší na dece.

Ale i ta tráva má své kouzlo. Ostatně, jako plno letních návyků….

Psi to dobře vědí...

 

Ležáky

 Ležáky byly zničeny přesně dva týdny po Lidicích.

 Kompletně. 

Ukazatel u Lidic ukazuje vzdálenost mezi oběma místy. Fotila jsem to při odjezdu 

z lidického památníku. 

Ležáky jsme letos nenavštívili, Lidice ale ano. 

Byla jsem tam s pejskem, který je hodný, tichý, klidný. Zvyklý chodit se mnou všude a být potichu. 

A on byl v Lidicích neklidný. Ne, že by zlobil, jen pořád tahal a chtěl pryč. 

Zastavila jsem se u dětí. To sousoší v reálu je strašně silné, svírá se vám srdce a slzy tečou samovolně. 

Navíc to bylo po brzy po pietní akci, u těch zavražděných dětí bylo kromě květin i plno plyšáků.

A tady ten jinak tichý pejsek začal kňučet. On prostě taky brečel. Cítil to. To utrpení a ta hrůza tam pořád je. Brečel a chtěl pryč. ..

  V Ležákách to musí být také, stejně silné, ale tam jsme zatím nebyli. Nicméně, dneska je připomenout chci. 

V Lidicích se také některé ležácké příběhy objevily na obrazech, které jsou tam vystaveny. 

Když pak, totálně zdeptaní, odjíždíte od památníku, vidíte již zmiňovaný ukazatel. 

Je to i v Ležákách stejně čirá hrůza jako v Lidicích. 

  Je to už dávno, jeden dlouhý lidský život, přitom je to pořád hmatatelné. A když si uvědomím, že některé názory se vracejí do veřejného prostoru, je mi z toho nevolno. 

   Stejně šílené je  představit si ty červnové  dny v roce 42. Čím jsem starší, tím živěji si to představuji a tím větší je ta emoce.

 Z obrázků o ležáckých obětech na mě vždycky šokujícím způsobem zabírá ten obrázek, kde na mě kouká Mrkvička Jaromír či Sýkora Pavel. Je to ten poslední obrázek, stažený z VHÚ. Ta dvě miminka.... Vždycky si jich všimnu jako první...

Nedá se nebrečet... 

Jaromír v té čepičce. Pak malinkatý Pavel a jeho dva o kousek starší sourozenci... 

Fotbal

 

Fotbal má v sobě ten potenciál zblbnout národ. Totálně zblbnout.

Navzdory tomu, že nejsem vůbec fanoušek, toto připouštím.

  Ostatně, už nedávno jsem se zamýšlela nad pro mě prapodivným jevem, kterým je ochota vstávat v noci a koukat na fotbal a pak ještě celý den obhajovat výkon mužstva, které na hřišti působilo, jako by si spletlo mistrovství světa s all-inclusive dovolenou.

Dobrovolně sledují fotbal, na který se v našem pojetí vůbec nedá koukat.

 Řekla bych, že toto je  taková privátní neodborná sociologická studie, o vlivu fotbalu na mladou generaci. 

Je to fenomén, který mě fascinuje a chtěla bych mu porozumět, ale moc mi to nejde. 

Všichni ti naši rádoby reprezentanti a jejich vliv na děti. Mohla by to být řada vzorů, idolů. Navzdory jejích bídným výkonům jim ti kluci nadšeně fandí....

  A tak jsem na to také koukla. Abych si potvrdila to, o čem jsem četla. Že je to spíš ostuda, že tam vůbec jsou. Rozdíl není jedné, ale několika tříd.

Nejvíc ale nevadí ta fotbalová nekvalita. Tu lze při dobré vůli i odpustit. Nejvíc trapný je ten do očí bijící nezájem, neochota něco udělat navíc, běhat naplno, nějak pobavit, vydat ze sebe vše....

Prostě, jak psal jeden diskutující na sportovním fóru, je to pro ně dovolená... 

A k tomu ještě chybějící sebereflexe, arogance.

Docela mě dostal nějaký rozhovor, kde se někdo z nich brání slovy, zkuste si přeběhnout dvakrát ten trávník, víte, jak je to náročné? 

No, to asi náročné je, o tom patrně nikdo nepochybuje. Však také za to berou pěkné peníze, je to jejich práce. 

Napadlo mě, kdyby takhle uvažoval třeba doktor, víte vy, jak je to náročné, operovat? 

To jistě. A také bychom si mohli zkusit opravovat dálnici ve třicetistupňovém vedru, řídit tramvaj nebo učit puberťáky v pátek šestou hodinu.

Každá práce je náročná.

Rozdíl je v tom, že většina lidí nemá možnost po nepovedeném výkonu odjet domů ve sporťáku za několik milionů

Pravda, oni jsou hodně na očích, běhat v takové nadmořské výšce není jen tak, ale jiné týmy běhají jako draci, kupříkladu. 

Ale mě spíš zajímá, kam zmizela ta snaha a urputnost.

 Z Letné jsem zvyklá na nagelované primadony, kteří se tváří - a někdy i chovají - jako by byli něco víc...A pak přijde konfrontace a skutek utek. 

Často tak vidíme spíš dokonale upravené celebrity s účesem za půl výplaty běžného smrtelníka a s výrazem člověka, kterému svět dluží omluvu za to, že musí běhat, než nadšené a zapálené sportovce.

Mají všechno a nic moc zpět nedávají. 

Tak to na mě působí, fotbalový odborník by mi to třeba vyvrátil. 

Já jen glosuji z pohledu člověka, který sleduje ty malé kluky, kteří je doslova žerou, jsou ochotní pro ně vstávat a jsou to pro ně polobozi. Kterým ale oni žádný příklad nedávají. Navíc, ve veřejném prostoru se o fotbalistech většinu dočtu v souvislosti s nějakým skandálem, s jejich vulgaritou, agresí, alkoholovými excesy....  

    Sama jsem kdysi pracovala ve škole, kde bylo mnoho sportovců.

S fotbalisty to tedy byla bída, jezdili sice do školy nejnovější audinou nebo mercedesem, ale výuka byla dost tristní. Lepší to bylo třeba s tenisty či lyžaři, tam byla i intelektuální odezva, u fotbalistů jsem ji většinou nenacházela. Už byli nastaveni na to, že budou brát prachy, 

o jakých se mi ani nesní (cituji jeden dialog s chlapcem, který sice chodil na školu, která končí státní maturitní zkouškou, ale bez pravopisné chyby se sotva tak podepsal.) 

Pravopis? Literatura? Zeměpis? To jsou přece problémy lidí bez sponzora….

  Je to takový kruhu, možná i začarovaný. On se nesnaží ani v té škole, nesnaží se ani na hřišti, jen berou ty peníze. Protože ty ve fotbale asi jsou...

A tak si říkám, kde jsou ti inspirativní hrdinové pro ty malé kluky? Jako byl kdysi Panenka 

a jeho gól v Bělehradě, jako byl Ivo Viktor či František Plánička? 

I ta devadesátková generace v sobě měla nějakou dravost, snahu překonat sám sebe. 

To tam dneska není.

Proč to je to asi nedokážu odpovědět. Jen se domnívám, že je to cesta bez překážek, hned umělé postavení hvězdy, bezmezná glorifikace, velké peníze bez velké snahy....

Z talentovaného dorostence se u nás patrně velmi často stane hvězda dřív, než se naučí správně napsat vlastní příjmení. Peníze přijdou rychle. Obdiv přijde rychle. Reklamní smlouvy přijdou rychle.

Jen ta pokora někde cestou zmizí..

Ale jak říkám, je to amatérská sociologická studie.

Jen je mi trochu líto těch zapálených malých kluků, co jsou ochotni jim držet palce i ve čtyři hodiny v noci, protože jim pořád věří...

 

 

Na výlet

 Zachytila jsem neobvyklý ( nebo tedy pro mě neobvyklý, neboť by mě nenapadlo, co všechno vyvolá spor, a také, jak to vždycky vidí každý jen ze své strany), dialog.

Jde o školní výlety, v poslední době více než časté. 

Jedete si v klidu do práce, vlakem nebo busem. A najednou se tam nahrnou desítky dětí, které jedou na výlet. V ten okamžik je narváno, není si kam sednout, navíc děti jsou hlasité, některé si dokonce sednou i na místa označená místenkou...

Prostě skandál, vopruz...

 Diskuse začala kritikou kantorů, jak jsou neschopní, že si neumí zajistit místenky. Ať si jezdí vlastním objednaným busem a ne běžnou linkou. Jak jsou neschopní, že to nenahlásí, neobjednají si vlastní vlak...

Místy to bylo docela drsné, ta nenávist vůči těm, co vezou školní děti někam za zábavou, jsou za ně zodpovědní, starají se o ně. A musí je nějak z bodu A do bodu B přepravit.

Druhá strana většinou moc prostoru nedostala. 

Nepopírám, že někteří kantoři to tak opravdu udělají, seberou svých několik tříd s vizí, že se prostě hromadně přepraví hromadnou dopravou. Od toho také hromadná doprava je...

Nicméně, většina těch kantorů, co berou děti na školní výlet, vždycky děti hlásí. 

A většinou je to dost Kocourkov. Nebo boj s větrnými mlýny. Buď vám všechno odsouhlasí a vagón stejně nepřistaví. 

Nebo vás posílají od čerta k ďáblu a stejně se nic nevyřeší. 

Nebo dostanete rady typu, ať přijdete na stanici brzo a pak se tam vejdete jako první. 

Nebo se to vůbec nedostane k šoférovi, sama jsem viděla paní učitelku, která hlásila 

a ukazovala potvrzenou rezervaci na spoj, mimochodem už narvaný, a řidič krčil rameny, že o ničem neví, ať se tedy zkusí nějak zmáčknout...

  Takže asi tak, každá mince má dvě strany. 

Já sama, když jedu privátně a vidím, že do tramvaje nastupuje školní třída, raději vystoupím, protože vím, co to do vagónu přinese. Ale nikomu nenadávám, protože znám i tu odvrácenou tvář. Tu, když jedu sama se třídou, někam na výlet, a všichni na nás nevraživě hledí, protože třicet dětí ve vlaku prostě udělá své.... 

Ale smutnou pravdou také je, že málokterý dopravce reaguje tak, že se to snaží řešit. Spíš je tu ta tendence, že to nějak dopadne, hlavně, ať zaplatí jízdenku.

  Drsnější varianta nastane pak v okamžiku, kdy vás nějaký napružený průvodčí vyhodí 

z místní lokálky, že tu není místo. Že máte nějakou rezervaci ho vlastně nezajímá, máte mít vlastní vagón a ten nikdo nepřipojil.

Pak zůstanete s třicítkou dětí uprostřed lesů a co teď? 

Nemám konkrétně tuhle osobní zkušenost, to znám z vyprávění, ale zapadá to do aktuální diskuse o přeplněných vlacích, kterými se přepravují děti na školní výlety....

Já si to ale mohu v klidu glosovat, my už prázdninujeme...

Návraty

 S nadcházejícím létem přichází oblíbený čas cestování. S radostí vyrážíme za poznáním, za dobrodružstvím, za mořem nebo za horami, každý podle svého gusta. 

Cílem je poznat nová místa, nové lidi, mít nové zážitky

 Zároveň ale se přitom  mnozí z nás rok co rok také se stejnou radostí vracejí na stará místa. Nic nového, naopak,  jedeme na důvěrně známá místa.

Na chatu po prarodičích, do oblíbeného kempu, na koupaliště, kam jsme chodili už jako děti, nebo do města, které známe téměř nazpaměť.

Na první pohled je to trochu ( jen trochu ) zvláštní. Svět je přeci plný míst, která jsme ještě neviděli?

Proč tedy znovu a znovu míříme tam, kde nás už nemá co překvapit?

Možná proto, že nehledáme jen nové zážitky.

Hledáme také něco, co je dnes stále vzácnější, pocit známého a neměnného světa. 

V čase, kdy se svět kolem nás mění raketovou rychlostí, vehementně hledáme místo, které se nemění. Místo, kde dobře víme, jak voní ráno po dešti, kde dokonale známe cestu lesem i cukrárnu, kde už léta  mají nejlepší zmrzlinu na náměstí.

Místo, kde máme uložené vzpomínky.

Léto tak vlastně není prostor jen pro samá nová dobrodružství. Někdy raději vyhledáváme ta stará.

A může to být  ošoupaná lavička u rybníka, stokrát prochozená horská stezka, důvěrně zahrada staré chalupy nebo kavárna, kde jsme před lety seděli s přáteli. Jindy se zase těšíme na setkání se starým známým hoteliérem  či na notoricky prozkoumanou lázeňskou kolonádu. Víme, co nás čeká, kam zajít, s kým se zastavit na kus řeči...  

Některá místa totiž v sobě nesou stopy našich příběhů a my se do nich vracíme podobně, jako se vracíme k oblíbené knize. Ne proto, že bychom neznali její děj, ale proto, že v ní znovu nacházíme kus sebe.

Červenec a srpen jsou prostě i měsíce návratů. Návratů k lidem, na které během roku nezbývá tolik času, ale také k místům, která nám připomínají, odkud jsme vyšli a co je pro nás důležité.

Nemusí to být místa známá, exotická, slavná ani výjimečná. Jejich hodnota spočívá v tom, že jsou naše.

A tak vám přeji, aby vám letošní léto přineslo nejen radost z objevování nových koutů, 

ale také možnost vrátit se na místo, kde se cítíte dobře. Na místo, které možná není vaším aktuálním domovem, ale vrátit se tam je stejné, jak přijít domů.

A léto začíná právě dnes, oslavou slunovratu. 

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Štěňata

 Minulý týden jsme se vypravili na návštěvu do chovatelské stanice, odkud pochází Tori. 

A nebyla to žádná genealogicky vzletná cesta ke kořenům, byl to docela obyčejný výlet za štěňaty, která se tady nyní narodila a příští týden vyrazí ke svým novým majitelům.

 Tak jsme se jeli pokochat. 

Šest malých jezevčíčků. 

To je zhmotnělá roztomilost.  A obrovská nálož energie.

Jsou to takoví kulíšci, hned bych si je vzala domů. Jenže doma máme plno, víc jezevčíků bychom zatím nezvládli. 

Ale určitě není všem dnům konec. 

Zatím jsme se jen kochali šesti mrňousama...Nějak mi nešlo pochopit, že ještě nedávno byl Tori stejný uzlíček:-)

  Na návštěvě se potkal se svou maminkou a sestrou. Obě tedy výrazně přerostl, je proti nim jako malý obřík. Když je sám, připadá mi jako drobek, vedle nich tedy značně přebývá. Nicméně, prý to nevadí, jako pejsek může být "mužně" urostlý.

Náležitě si své psí setkání užil. Vydováděl se štěňaty i se ségrou, dostal pár výchovných od maminky, podíval se na místa, kde prožil své první týdny. 

A druhý den, v neděli, jsme je navštívili znovu, na Konopišti. Byla tam jezevčí soutěž, přehlídka jezevčíků. A Toriho sestřička soutěžila. Tak jsme se na skok stavili na čumendu. 

Je to jiný svět, psí soutěže. Chození v kruhu, přehlídka, setkávání....Byly to vlastně samé psí holky, takže Tori byl z toho docela divoký. Oba jsme byli tak trochu jako v Jiříkově vidění. Je to pro nás úplně jiná dimenze. A Toriášova sestřička získala cenu, takže jsme měli i důvod k radostné oslavě. A jako bonus výzva, ať to zkusíme také. Na podzim na pražské soutěži.

To zatím ještě nevíme, Toriho by jistě těšilo, kdyby se z něho stal chovný pes, ale úplně nevím, zda bychom se dokázali adaptovat. To si ale necháme na léto, přemýšlení o této výzvě. 

Teď se hlavně musíme vyrovnat s tím šíleným vedrem.

                                                   Tori, jeho maminka a sestra Rozárka