Vychytávky

Na papíře všechno vypadá hezky.

Respektive, dnes tedy spíš na webu. Nebo při nějaké vizualizaci. 

Realita je pak často takovému řešení či vizuálu na hony vzdálená. Alespoň v Praze.

Často mě napadá, že ti autoři mnoha vychytávek, vylepšení či vzletných řešení praktických situací nikdy na daném místě nebyli, nedovedou si to představit v běžném životě.

 Jen to prostě hezky vypadá na papíře. 

Většinou je úplně jasné, že ti kreativní  lidé, co navrhují různá „inteligentní řešení“, „modernizace“ a „uživatelsky přívětivé inovace“, nikdy nevytáhli paty z kanceláře.

 Natož aby si zkusili danou věc použít.

 Třeba nové tramvajové zastávky v Praze. 

Designově pěkné. Někde dokonce ukazuji i časové údaje. 

Ale nemají stříšku. 

Ani lavičku. Takže čekání na tramvaj v dešti je jistě zajímavé. Stejně, jako když přijde starý člověk nebo třeba těhotná paní a chtěli by, nedej bože, spočinout při čekání na lavičce. 

Není. 

Asi by lavička mohla rušit vizuální čistotu

Ovšem i tam, kde jakési zastřešení je, vás to v dešti pěkně propláchne. Je to totiž hezké, nikoliv ovšem praktické.

Stejně tak hezky zní, že jde o bezbariérové – cokoliv.

Třeba v nedalekém okresním městě na vlakovém nádraží. Vypadá hezky.

Zkuste tam ale být na vozíku. Nebo jen s dětským kočárkem. 

Výtah, který tady sice je, ale věčně nefunguje. A bez něho se prostě na bezbariérové nádraží nedostanete. 

Bezbariérovost se tedy u nás zjevně často posuzuje podle toho, jestli tam výtah někdy byl. Fungovat už nemusí. 

Takže to vypadá na webu hezky, jsme bez bariér. Ale v reálu…

 Hodně to znám ze školství, které často na papíře či na webu vypadá úplně jinak než v reálu. 

Ale on to bude spíš takový současný hit.

 Něco hezky zvizualizovat, protože to vypadá fakt pěkně. Že to nebude fungovat, bude nepraktické či dokonce komplikující život už většinu těchto designérů nezajímá. Ale hlavně, že to dobře vypadá. A že se to dá dát na Instagram. 

Mě sice zajímá, kdo oni jsou, respektive, kdo za to může, ale jak je dalším trendem, k odpovědnosti se většinou nikdo moc nehlásí.

A když, tak jen papírově, aby se neřeklo a dobře to vypadalo😊

Mám plán

  Mám plán, tvrdil Edvard Beneš před a kratičce po Mnichovské dohodě. 

Brzy po Mnichově toto jeho časté prohlášení přetavila lidová tvořivost na dobový vtip, Beneš má plán a aeroplán.

Reagovala tak na fakt, že už pár dní po Mnichovské dohodě, přesně tedy pátého října, Edvard Beneš ponechal svou zemi jejímu osudu a rezignoval. 

A brzy, konkrétně dvaadvacátého října, pláchnul do emigrace. 

Měl prostě plán a aeroplán.

Dnes si to připomínáme, tedy den, kdy prezident republiky, místo toho, aby stál v jejím čele v těžkých dobách, pláchnul do bezpečí emigrace. 

Zajímavé je, tedy pro mě, že navzdory tomuto, ( a samozřejmě dalším jeho prapodivným rozhodnutím) ho historici stále velebí, vnímají jako velkého státníka a je pro nás pořád pozitivním synonymem první republiky.

I studenti, pokud se tedy nechají zlákat k nějaké diskusi, ho omlouvají. Prý nemohl jinak...

Nechal si prostě převést milion korun na anglické konto a hurá do Londýna.... 

Máme to s tou politickou reprezentací někdy na štíru....

 

Kosmova kronika

 Dnes uplyne už 900 let od úmrtí Kosmy, autora Kroniky Čechů (Chronica Boemorum), nejstarší známé česky psané kroniky.

Kosmas sám byl děkanem svatovítské kapituly, což mu zajišťovalo přístup k významným osobnostem své doby i ke kronikářským záznamům. 

Jeho kronika tak představuje nejen nejstarší souvislé vyprávění o českých dějinách, ale také pohled vzdělance, který se snažil spojit historické skutečnosti s literárními ambicemi a morálním poselstvím.

Kosmas je pro historiky někdy i problematickou postavou. Míchal skutečné události s legendami, vybíral si, co mu zapadalo do jeho obrazu dějin, a navíc otevřeně dával najevo své sympatie i antipatie. 

Přesto se jeho kronika stala zásadním pramenem pro pochopení raného českého státu.

 I když jeho informace nejsou vždy přesné, ukazují nám způsob, jakým tehdejší elity přemýšlely o vlastní minulosti.

Zvlášť zajímavé je Kosmovo líčení mytických počátků Čech – příběh praotce Čecha, Krokových dcer nebo Kroka samotného, který byl podle něj nejen vladařem, ale i soudcem. Tyto legendy ovlivnily českou historiografii na dlouhá staletí a stále se objevují v učebnicích. 

Možná by se dalo říct, že Kosmas byl takový středověký influencer. Vybíral, co se mu hodilo, co zní dobře a co může poučit čtenáře. Něco věděl z první ruky, něco si poslechl 

a něco si možná i trošku přibarvil. Třeba  zmiňovaná legenda o praotci Čechovi nebo o Krokových dcerách. Byla to pravda? Těžko říct, ale díky němu tyhle příběhy známe dodnes.

Při čtení jeho kroniky je potřeba si uvědomit, že psal pro svou dobu. Nebyl objektivním historikem v moderním smyslu, ale člověkem, který chtěl zanechat odkaz a dát svým současníkům poučení.

 O to je ale jeho dílo zajímavější. Nejen že nás informuje o minulosti, ale také o tom, jak si lidé v 12. století svou minulost představovali.

I po devíti stech letech tak Kosmova kronika zůstává fascinujícím čtením, nejen jako historický pramen, ale i jako svědectví o tom, jak se historie tvoří, přetváří a používá.

Žádná minulost neexistuje sama o sobě – vždy ji někdo popisuje, interpretuje, někdy i ohýbá podle svého. To platilo ve 12. století a platí to i dnes, kdy si každý může na internetu napsat „vlastní kroniku“. Kosmova kronika je důkazem, že příběhy mají sílu přežít celé věky – a že historie je vždycky taková, jak ji kdo vypráví.....

Škoda jen, že výročí našeho prvního kronikáře prošumí naší současností bez povšimnutí. Ani veřejnoprávní média se k němu nepostavila čelem, což je myslím škoda. A tak zde provozuji takovou sysifovskou práci a slavného děkana připomínám. 

A s ním i Jiráska, který se jeho kronikou inspiroval...

Včas

 

Říká se, že přesnost je výsadou králů... 

No, to nevím. 

Jestli to není spíš výsada lidí, kteří pak stejně zbytečně postávají a čekají na ty, co žádnou výsadou netrpí. 

No, já třeba chodím včas. 

Nemám ve zvyku chodit nějak moc předem, abych měla rezervu. To ne, to by mě zase vytáčelo to očekávané zbytečné čekání. 

Ale v podstatě věci, tím, jak nic nefunguje na čas,  bych tím vlastně měla jen rezervu na nechtěné a logicky  zbytečné čekání.

 Ale i tak chodím včas. 

Na vlak, do práce, na poradu, na schůzky, do divadla.... Vlastně tedy všude. Asi úchylka. 

Když je to kupříkladu na vlak, tak to mám tak, že přijdu a jedu. Nečekám na nádraží, to mě nebaví. Ale ani mi vlak neujede. Prostě přijdu a jedu. 

Pravda, není to úplně nejlepší příklad, protože vlak často nepřijede vůbec, ale jako ilustrace to snad jde. 

Když jsem objednaná na nějakou hodinu, třeba k doktorovi nebo k holiči, jsem tam včas.

 Nejraději přesně. 

Abych nemusela čekat. 

Když pak přijdu, třeba tedy i náhodou dřív, jsem trpělivá do určeného termínu. Tiše a spořádaně čekám. Do okamžiku, na který jsem objednána. 

Ale jak je to přes čas, začne moje trpělivost mizet rychlostí blesku. A stačí deset minut, abych měla zkažený den a byla pěkně vzteklá. 

Nesnáším nedochvilnost, čekání a hlavně zbytečné čekání. Takové to přes čáru, přes termín...

 Nejsem totiž z podstaty úplně trpělivý člověk, prodlevy mě rozčilují. 

Fronty nesnáším.

Abych někde čekala, to moc nezvládám. 

Když není vyhnutí, dokážu to, samozřejmě. Ale rozhodně to nevyhledávám, do fronty bych dobrovolně čekat nešla. 

A když jsem pak objednaná na určitý čas a ten se nedodrží, čert by mě vzal. 

Kousni se do pozadí, říkával mi tatínek ve snaze mě uklidnit. 

Jako že s tím nic nenadělám. 

( on to tedy říkal jadrněji).

Vím, že s tím nic nenadělám. 

Zejména v době, kdy je současným mobilním zvykem na poslední chvíli všechno zrušit nebo posunout. Domluva zní na určitý čas a najednou přicházejí zprávy, typu, že se omlouvám, nestíhám, dorazím později nebo prostě nepřijdu vůbec. 

Pak být trpělivý není moc snadné. 

Moc ten nadhled na nedochvilnost neumím. U dospělých tedy, dětem to paradoxně docela toleruji, protože stejně většinou přijdou pozdě proto, že je pozdě dovezli rodiče:-) 

Často mě napadá, že chodit včas se prostě nevyplácí. Lépe řečeno, vím to.  

Protože stejně tak musím čekat.

Ti, co přišli včas, tu jsou, stejně se čeká na opozdilce....?!

Chodit včas je prostě otravná vlastnost, která přináší jen další čekání. 

Snad jen v nějaké královské společnosti je tomu jinak:-) ?

Přesnost je sice výsadou králů…

…ale pro obyčejné lidi jen vstupenkou do čekárny. 

Nejsem král.

Jsem jen blbec, co přijde včas…
…aby mohl čekat na ty, co si myslí, že opozdilost je známka geniality. 

Přesto, že to vím, zatím je to pořád stejné. Asi se musím naučit chodit prostě tak, jak mě napadne. 

Blbý je, že pak budu ve stresu, že jdu pozdě. Je to prostě prašť jako uhoď. Buď stres z toho, že na někoho čekám, nebo z toho, že jdu pozdě:-) 

Takové nedochvilně dochvilné dilema

Dům v Matoušově ulici

 Zajímavé čtení pro dnešní den. 

Dějiny dvacátého století na osudu jednoho domu. Respektive jeho obyvatel. 

Najdeme tam všechno, holocaust, komunistické zločiny, normalizaci, současné válčení...

 Jde prostě o takovou - podle mě- zajímavou a čtivou - mozaiku dějin. 

Někdy jsem se tedy trochu ztrácela, někdy to je až chaotické, ale za přečtení to určitě stojí. 

Nezájem

 Moc nechápu projevy neprofesionality. 

Třeba to, když přijdu do knihkupectví a zeptám se prodavače, zdá mají poslední Soukupovou...?

Hledí na mě, vidím, že neví, která bije, a ještě se zeptá, kdo to je?

"Asi cukrářka ne, když se ptám v knihkupectví," chce se mi ironicky odseknout, ale trpělivě odvětím, že jde o současnou českou autorku Petru Soukupovou. 

Chlapec zaloví v počítači a poté se upřímně podiví, že toho tedy napsala hodně....?!

A pak mi sdělí, že knihu mají a že ji podle abecedy tedy vyhledá. 

Bravo.

Alespoň abecedu tedy snad umí.

Podobných příhod mám poměrně dost, řekla bych, že jde o množství větší než malé.

Dívka, která touží být herečkou. Zeptám se na něco z divadelní historie, kulí očka a neví ani zbla.

Zmínila jsem některé české herce, ty opravdu slavné. Pokrčí rameny a bezelstně konstatuje, že nemá ani tušení, kdo to je? 

Chlapec, který má individuální vzdělávací program, protože se věnuje volejbalu. Hraje ho asi na nějaké úrovni, která vyžaduje regulaci jeho přítomnosti ve škole. 

Zeptám se ho, jak je nadšený z nedávného úspěchu volejbalistů, kteří sice nakonec skončili na MS čtvrtí, ale usilovali o medaili. 

Kouká jak zjara. Neví! Nezajímá ho to. 

Na nějaká slavná jména z této oblasti (nota bene třeba z historie) se už neptám. Je mi jasné, co bych se dozvěděla.

Nevím, neznám...?!

Nemyslím si, že všichni musí znát všechno, byť určitý všeobecný přehled by bylo asi fajn, ale vím, že to bejvávalo. 

Všeobecný přehled dneska nikoho nezajímá.  

Ale když neznají ani věci a lidi ze svého stávajícího nebo vysněného oboru, pak to nechápu. 

Kdysi jsem se tomu usmívala, pak mi to přišlo trapný, dnes tomu jednak nerozumím a jednak, a to hlavně, mě to unavuje. 

Nevím, zda je to oním trendem, že dneska si všechno najdu, ale to, že prodavač v knihkupectví nezná současné české spisovatele ( o těch minulých ani nemluvím), mi prostě přijde zoufalé.

Číšník nezvládne obsluhovat, o tom, že by něco spočítal z hlavy ani nepřemýšlím. Moderátor neumí vyslovovat a řidič autobusu klidně přijde do práce pod vlivem alkoholu. 

Je to nezájem? 

Neodpovědnost či docela obyčejná neschopnost? 

Těžko říci, ale vidím to častěji, než bych si přála.

Asi opravdu  žijeme v éře hesla: „To si najdu na Googlu, tak proč bych to měl vědět?“

Jenže jestli je to trend, nezájem nebo prostá neschopnost, to už je jedno. Výsledek je stejný: profese máme. 

                                                                       Profíky nikde.

Žokejka

 

Řekla bych, že dnešek nese větší popularitu tzv. dídžejkám než klasickým žokejkám, byť samozřejmě žokejek máme patrně plno. 

Ale vítězku Velké pardubické asi zatím ne. Vyjma té dávné, která je dosud jediná. 

Dostihové závody jsou evidentně víc doménou mužů. 

Ne snad, že bych tomu nějak zvlášť rozuměla, koně se mi líbí, jsou to krásná zvířata, ale vášní jsem k nim nikdy nepropadla. Spíš k nim mám respekt a trochu se jich i bojím.

 A že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla? 

Asi ano, pro někoho. 

Nicméně, některé závody sleduji. A Velkou pardubickou pravidelně.

  Lata Brandisová je ona žokejka, o které se dnes chci zmínit. 17. října 1937 jako první a jediná žena závod Velké pardubické vyhrála. Je to tedy dnešní výročí

17. října 1937 byla neděle. 

Bylo tehdy pár dní po úmrtí TGM, schylovalo se k válce a česko - německé napětí se přeneslo i na závodiště. 

Favoritem byl německý kůň. 

Ale ten padl na Taxisu a vyhrál český kůň. Přesněji řečeno česká klisna s českou jezdkyní. 

Dav šílel a z Laty Brandisové se stala slavná a obdivovaná  "naše slečna".

Na ramenou ji nosili.

 Jaký byl její život?

Když se v roce 1895 narodila v Úmoníně dvojčata Lata a Týna Brandisovy, netušil nikdo, že jedna z nich se jednou stane legendou českého turfu. 

Tehdy to byly jen dvě holky, co v osmi letech sedly na koně a v deseti už řídily bryčku, samozřejmě samy.

 A protože obyčejná vyjížďka byla nuda, začaly pořádat „důstojnické dostihy“. V mužských šatech, se sazemi namalovanými kníry. Šlo hlavně o to pobavit se a vyhrát.

Lata měla slabost pro koně, pro tehdy módní velocipéd a pro historky o prastrýci Oktaviánu Kinském, známém bouřliváku. Vyhledávala adrenalin a chtěla vítězit. Dostihy se pro tento způsob adrenalinu přímo nabízely.

Když v roce 1916 poprvé závodila, skončilo to pádem. V té době byl dostihový sport pánská záležitost.

 Zajímavé, jak se některé věci nemění. 

Pak přišla válka. 

Otec narukoval, bratr padl, a Lata zůstala doma s rodinou, lesy a osmi koňmi. Před rekvizicí zachránila jen jednoho, svého Sareku. V noci hlídala lesy před pytláky, přes den bojovala s pozemkovou reformou, která rodině sebrala vše až na slepou kobylu Lusku. 

Ale kdo chce, hledá způsob ,a tak se Lata postupně propracovala k úspěchům na dostihové dráze.

V roce 1927 přišla její velká provokace. Lata se přihlásila na start Velké pardubické. 

Pánové jezdci to brali jako urážku. 

Vítězství ženy nad důstojníky? To by bylo horší než porážka u Lipan! 

Protestovali, ale šéf jockey-clubu Zdenko Radslav Kinský (shodou okolností její příbuzný) ji podpořil, podržel a ještě  si to nechal posvětit v Anglii. 

Ti jen odvětili: 

„Ať jede, jen jí dejte vlastní šatnu.“

A tak Lata vyjela!

A dojela pátá. 

Na stupně vítězů sice nebylo, ale prvenství měla: byla první ženou, která Velkou pardubickou absolvovala.

Další prvenství pak přišlo o deset let později. 

V již zmíněném roce 937. 

Česko plakalo po Masarykovi, politická situace houstla a na dostihové dráze vítězili Němci. Bylo třeba ukázat, že český kůň (a proč ne i česká jezdkyně) má navrch. 

Lata sedlala klisnu Normu, Taxis přežila bez úhony a v cíli předběhla všechny německé favority. 

Čtyřicet tisíc diváků řvalo nadšením,  noviny psaly o „naší slečně“ a Pardubice zažily průvod, jaký by jim záviděl i první máj.

Pak přišla druhá válka. 

Brandisovy holky odmítaly mluvit německy, na statku měly nuceného správce. Na konci války Lata ošetřovala raněné v lazaretu.

Po válce se pokusila o návrat do Velké. 

Už to ale nešlo.

Osud k ní byl dost krutý – pády, zlomeniny, a nakonec těžký úraz v roce 1949, po němž musela jezdeckou kariéru ukončit. 

Kůň přežil, ona také, ale už navždy s hůlkou.

Zámek jí znárodnili, energie ubývalo, zdraví taky.

 Žila skromně, nosila vodu, štípala dříví. 

Pozvali ji ještě v roce 1965 do Pardubic jako čestného hosta. A  tehdy se symbolicky jako druhá umístila Eva Palyzová.

Poslední roky strávila u příbuzných v Rakousku. Plánovala, že se vrátí na svou chatu.

Ale v květnu 1981 zemřela na zápal plic. 

Pohřbena je v Reitereggu, u koňského výběhu. 

Lata Brandisová a koně k sobě patřili. 

V sedle, na dráze i v životě.

Jen škoda, že dnes se o ní moc neví. 

A že nemá nějakou stejně úspěšnou následovnici, která by tu Velkou vyhrála i dnes