Pod parou

 Český film podle dánského námětu, Dánský originál jsem neviděla, jen četla nadšené recenze. Česká verze je jiná minimálně v tom, že hlavní roli tady hrají ženy. Navíc učitelky:-), které se rozhodly být denně pod parou, aby mohly ve školství fungovat. Podle vědecké studie jim k tomu stačí denně půl promile. 

Film je anoncován jako tragikomedie. 

A vlastně takový i je. Výborná je Zuzana Bydžovská, ale to je paní herečka, s nadáním od pána boha. 

Nicméně, i ostatní byli minimálně dobří. Moc jsem nerozuměla té převaze slovenštiny. Ne snad, že bych něco proti Slovákům a slovenštině měla, jen jsem si asi zvykla, že Slováci v Čechách mluví spíš česky. A ve škole o to víc. Vlastně mě to ani moc nerušilo, jen překvapilo. 

Jsem ráda, že jsem to viděla, ale druhý pokus už nebude. Jednou to, myslím, bohatě stačilo. K nějakému zamyšlení to moc nebylo, možná tak o varování před ženským alkoholismem, což ale asi nebylo záměrem. 

Herečky super, ale Bydžovská je totálně převálcuje. Dost prostoru dostává postava Hany Vágnerové, i ta a byla podle mě dobře zahraná, ale další dvě kámošky jsou pro mě trochu tajem, moc toho tam o jejich osudu, motivaci či zázemí nebylo.

Hezky se na to kouklo, byť místy je to kapku zdlouhavé. Možná se sklenkou něčeho dobrého by se dalo i podruhé, ale, jak už jsem avizovala, jednou a dost bude asi definitivní.

I když myšlenka být pořád trochu pod parou by asi někdy stála za vyzkoušení:-)

Brány času

 Takové magicko-historické čtení na dnešní neděli. Hledání červí díry. Nahlédnutí do antiky. Trochu zdlouhavé, nemá to takový šmrnc jako některé její knihy, jako by se už trochu vyčerpala. Nebo vykrádá sama sebe. I tak ji čtu ráda. Je to takový hezký únik do jiných světů

Omluvy a výmluvy

 Bývaly doby, kdy k výmluvě ve škole stačila informace, že nešel elektrický proud, tudíž jsem se nemohl učit. 

Nebo mi sešit sežral pes:-), Fantazii se meze nekladly.

Postupem času výmluvy, ale i omluvy, nabývaly na gradaci. Fantazie pak pracovala na plné obrátky. 

Ostatně, třeba v knize Třídní knížka do tramvaje, omluvám věnuji celou jednu kapitolu.

Ale čas oponou trhnul a vývoj lze vidět i v omluvách. Některé stojí za zamyšlení, jiné si rovnou říkají

 o ostrakizaci. 

S takovým nesmyslem na mě nechoď.

  Ovšem současná politická garnitura nabízí takový level, že by se i záškoláci mohli učit. Takové výmysly typu, že půjčuji telefon v hospodě? To je, pravda, varianta na situaci, kdy se šifrovaný mobil půjčuje dětem, i to tady už bylo. Nic nového pod sluncem.

A ti, co si telefon půjčí, pak s ním dělají věci, za které já neručím.

Zajímavé vysvětlení má také nábojnice, postavená na střeše auta. Prý vypadla z kapsy.

Vypadla z kapsy a sama se postavila na střechu automobilu. Asi do pozoru.

Takových podobných kreací putuje mediálním světem poměrně dost.

Studentovi bych podobnou omluvu neuznala s dovysvětlením, ať laskavě ze mě nedělá blbce.

U politiků to nevadí. Ti z nás dělají blbce kontinuálně a většinou s velkou radostí.

Udivuje mě ale nejvíc to, kolik prostoru tomu média věnují.  Rádoby seriozní pořady a diskuse vedou dialog nad tím, zda opravdu mohl svůj telefon někomu půjčit a onen si pak psal na sociální sítě vše, co ho zrovna napadlo. Zda opravdu mohla nábojnice vyskočit z kapsy až na střechu auta a ještě se tam spořádaně postavit.

Veřejným prostorem tak lítá jeden nesmysl za druhým, lež a lží a místo toho, aby se takové bláboly smetly ze stolu, vede se o nich diskuse.

Nikde nezazní jasné prohlášení, že takovou lží či hloupostí se nebudeme zaobírat. Na to jsme asi až hyperkorektní. Anebo je to vrtění psem. Hodíme davu debatu o blbostech a v tichosti si uděláme vše, co chceme páchat v zákulisí, bez komentářů. Anebo je ta doba až tak vymknutá z kloubů, že se vlastně nad tím nikdo nepozastaví, protože by to v dané situaci dělal rovněž.

Těžko říct, každopádně je to dost smutné, jaké výmluvy a blbosti lítají éterem.

Když se mi, blahé paměti, celá třída omlouvala razítkem z venerologie, protože našli super kámošku, která jim ty omluvenky orazítkovala, ale ve finále se zjistilo, že vůbec netuší, co se na venerologii léčí, bylo to humorné, takové študácké. Historka na školní srazy.

Ale v současném politickém spektru? To snad ani není trapné nebo ubohé, je to spíš takový smutný obraz současnosti….

 

Sníh

 Sníh letos dorazil i do Prahy. A nejsou to jen tři centimetry u muzea, ale opravdová sněhová peřina paralyzující celé město. 

Ale v lednu se má sníh očekávat, tak si užíváme běžkování ve Stromovce, sáňkování na Petříně či bobování v oboře Hvězda. Je to parádní. 

Jen bruslení na Vltavě je už definitivně minulostí, díky (nebo kvůli) vltavské kaskádě už nezamrzne. Nebo by asi musely přijít trvalé obří mrazy a to zase asi nechceme. Ostatně, v Praze se už léta bruslí za každého počasí na bruslařských oválech. Třeba na Letné, na Václaváku, na Havelském trhu a na desítkách dalších míst. Teď je to i na přírodních plochách, ve Stromovce jsou bruslaři a hokejisté denně až do večera. 

Dnešek ale není jen sněhová kalamita, ale hlavně výročí narození Karla Čapka. 

Připomínám ho asi každoročně, je letos mi v souvislosti s novou politickou scénou přijdou jeho úvahy 

a texty nějak víc aktuální a vizionářské. 

Kapesníček

 Hezky v saku, sladěný s kravatou nebo s partnerkou. 

To je jedna varianta.

Může to být i kapesník, který gentleman podá dámě v nesnázích, aby setřela slzy. Může sloužit i jemu, pro otření potu z čela. 

A pak také lze kapesník použít na rýmu a plný nos. 

A tady přichází ona zajímavost. Používá se to ještě?

Onehdá jsem nabídla kapesník, látkový, malému děcku.

 „Co to je?“ divil se mrňous

Už to vůbec neznal.

V tu chvíli mi došlo, že látkový kapesník už není retro. Je prehistorie.

Někteří dospívající, ti co to ještě trochu znají, ti většinou vnímají látkové kapesníky jako symbol staroby.

Někdo takový látkový kapesník bere jako totálně nehygienický, protože do toho frkne a pak to narve do kapsy. V podstatě nosíte kapesní biologickou zbraň.

Jiný si na to potrpí, protože papírový kapesník se při skutečné rýmě protrhne, smrkáte si pak do dlaně. Použitý pak odhazujete, navíc, mnozí ani ne do koše, takže je to ekologická zátěž.

Někdo to má napůl.

Mně osobně se látkové kapesníky líbí, používám je, ale spíš jako kapesníčky, jako dekoraci. Mít ho v kabelce, abych si otřela ústa, ruce, čelo. Někdy i nos, pokud do toho netroubím jako slon. Je to víc doplněk.

Papírové jsou opravdu praktičtější, máme jich všude plné krabice, balíčky, kam se podíváš. Nicméně s tvrzením, že jde o zátěž pro přírodu, nebo minimálně pro naše prostředí, s tím souhlasím.

Všude po ulici se válí papírové kapesníky

Zda jsou symbolem pro určitý věk si také netroufám tvrdit, byť asi logicky ve starší generaci bude uživatelů látkových kapesníků povícero.

Ale znám i ty mladé, stejně jako starce zavalené papírovým použitým odpadem.

Takže žádné jednoduché dělení. Spíš otázka životního stylu, vtahu k vlastnímu nosu, k ekologii či k módě a eleganci.

Také se nabízí vztah k praktičnosti či estetice, ale to už bychom se zamotali do dalších variant. Prostě je to buď a nebo.

A jak to máte vy? Papírový nebo látkový?

.

 

 

Vašima očima

 

Mnohá nedorozumění v komunikaci často vznikají z neochoty dívat se na svět 

i jinýma očima, z jiného úhlu pohledu. 

Módní trend je pojem bublina, která naznačuje, že se bavíte s lidmi, kteří to vidí podobně jako vy.

Mimo bublinu je to pak většinou drama, nechci vidět svět jejich očima. Proto se hádáme, hejtíme, jak se dnes často říká a skutečně i realizuje. 

Za opačný názor či jiný pohled většinou dostanete pěknou čočku.

Pojďme to na začátku roku 26 zkusit malinko jinak, podívat se třeba zrovna na leden jinýma očima.

Navzdory tomu, že leden vypadá v kalendáři pro všechny stejně, má ve skutečnosti pro každého jinou podobu. 

Někdo v něm počítá dny, jiný kroky, další lidi, někdo peníze, jiní třeba stupně pod nulou a výši sněhové nadílky, děti často počítají známky nebo spíš dny do konce pololetí, někdo v lednu sleduje předsevzetí, jiný se ho snaží přežít.

A právě tyhle drobné rozdíly dělají leden snesitelnějším.

Tak jaký je leden kupříkladu očima prodavače? 

Asi jako měsíc tichých obchodů a dlouhých pohledů do regálů. Zákazníci přicházejí s rozvahou, odcházejí s malými nákupy a často s větou „já si to ještě rozmyslím“. Prodavač v lednu ví, že radost z prodeje má jinou podobu než před Vánoci.

Pohled řidiče MHD může být hlavně o ranním šeru a ospalých tvářích. Lidé nastupují tiše, zabalení až po nos, a město se probouzí pomalu. Důležité je jezdit plynule a hlavně bezpečně.

Pro divadelníka je leden měsíc zkoušek. Publikum je po svátcích zdrženlivější, smích přichází pomalu, potlesk opatrně.

U lékaře je to pak docela fofr. Těla po svátcích dávají vědět, že všeho bylo dost, jídla, sezení

i odkládání. Lékař v lednu poslouchá víc stížností než obvykle a často slyší to samé:

„Od ledna se sebou něco udělám.“

Pro úředníka je leden měsíc nových formulářů a starých dotazů. Lidé chtějí začít znovu, ale razítka zůstávají stejná. Úředník v lednu ví, že klid a trpělivost jsou nejcennější položky pracovního dne. A že vlídné slovo někdy vyřeší víc než paragraf.

Pro kavárníka se toho moc nemění, leden je měsíc dlouhých rozhovorů a pomalejších rán. Káva chutná stejně. Kavárník v lednu pozná stálé hosty podle toho, že zůstávají déle. Ne proto, že by spěchali méně, ale protože je kam se schovat.

A jaký je leden očima učitele?

  Tak tam je to o návratech. Žáků do lavic, učitelů k tabuli a všech zpět do reality. Leden je trochu takové pedagogické peklo, pořád písemky, testy, zkoušení. Blíží se konec prvního pololetí.  

Pro rodiče je pak leden logistická výzva. Vstávání, svačiny, kroužky, pracovní schůzky

a návrat k pevnému režimu. Vánoční pohoda je pryč a místo ní nastupuje kalendář plný povinností.

Pro studenta to také není bůh ví jak oblíbená doba. Je to stres, samé zkoušky. Ale je to i měsíc odkládání. Zkoušky se blíží, termíny existují, ale dnešek ještě není ten pravý den začít. Leden studenta dobře ví, že čas je relativní a že „zítra“ má mnoho podob.

A naopak, pro takového aktivního seniora je leden je tichý. Po prosincovém shonu zůstane klid, který může být příjemný i dlouhý. Dny jsou krátké, ale čas má své tempo…

   Prostě leden není měsícem velkých činů. Je spíš časem drobných návratů, k práci, k rytmu, k sobě navzájem. A možná právě proto dává smysl pozorovat ho z vícero úhlů. Vystoupit ze své bubliny.

A brát ho jako tiché nadechnutí před dalším rokem. Z každého úhlu pohledu. 

Psáno pro Listy Prahy 1Jakýma očima vidíte leden Vy?

 

Na Tři krále

 Na Tři krále o skok dále, to je, myslím, nejzásadnější sdělení dneška. 

Tři králové také přicházejí ukončit naše vánoční období.  

Je to všední den, byť ve své podstatě by to také měl být svátek. Když chceme slavit Vánoce, jako svátek, měl by i den Tří králů být svátečním dnem.

On se ale většinou tváří, že s loňskými vánočními svátky vlastně nemá nic společného. Odstrojený stromek už stojí v koutě, připraven na vyhození. Cukroví je snědeno a většina z nás už zase chodí do práce.

Tři králové vlastně přicházejí, když už je po všem důležitém. 

Dítě se narodilo, pastýři odešli, zázrak se stal bez jejich přítomnosti. Dorazí později, a přesto nejsou navíc. Je to taková nečekaná symbolika. 

Kolikrát třeba i my přijdeme k podstatným věcem také až se zpožděním?

Kolikrát pochopíme smysl událostí teprve ve chvíli, kdy už dávno dozněly fanfáry?

Prostě je to symbolika i o nás.

Na Tři krále se také tradičně píše na dveře K+M+B. 

Někdo ví, že to nejsou iniciály, ale požehnání domu. 

Jiný to tuší, někdo je přesvědčen, že je to Kašpar, Melichar, Baltazar, zatímco jiný v tom vidí klíče- mobil- brýle. Aby nezapomněl, když odchází z domu. 

Další to třeba neřeší vůbec. Je to značka, symbol. Napíše se, vyfotí, dveře se zavřou a život pokračuje dál, často úplně stejně jako předtím.

Možná právě to je kouzlo Tří králů. Jsou takovým pokračováním. Návratem do každodennosti. 

Nejsou hluční jako Silvestr ani sentimentální jako Štědrý den.

Nepatří jim reklamy ani velká předsevzetí. 

Jsou spíš tichou připomínkou, že cesta může být dlouhá, klikatá a někdy i trochu zbytečně složitá

Na Tři krále se naše Vánoce oficiálně loučí.

Stromek půjde pryč, světla zhasnou a běžný rok se nadechne k pravidelnosti.

Ale možná by stálo za to nechat si z tohoto tříkrálového dne něco na celý rok. Třeba pomalost, ticho nebo odvážnou ochotu přijít k věcem klidně pozdě. 

Protože ne všechno důležité se musí stihnout včas.

Něco stačí pochopit.