Návraty

 S nadcházejícím létem přichází oblíbený čas cestování. S radostí vyrážíme za poznáním, za dobrodružstvím, za mořem nebo za horami, každý podle svého gusta. 

Cílem je poznat nová místa, nové lidi, mít nové zážitky

 Zároveň ale se přitom  mnozí z nás rok co rok také se stejnou radostí vracejí na stará místa. Nic nového, naopak,  jedeme na důvěrně známá místa.

Na chatu po prarodičích, do oblíbeného kempu, na koupaliště, kam jsme chodili už jako děti, nebo do města, které známe téměř nazpaměť.

Na první pohled je to trochu ( jen trochu ) zvláštní. Svět je přeci plný míst, která jsme ještě neviděli?

Proč tedy znovu a znovu míříme tam, kde nás už nemá co překvapit?

Možná proto, že nehledáme jen nové zážitky.

Hledáme také něco, co je dnes stále vzácnější, pocit známého a neměnného světa. 

V čase, kdy se svět kolem nás mění raketovou rychlostí, vehementně hledáme místo, které se nemění. Místo, kde dobře víme, jak voní ráno po dešti, kde dokonale známe cestu lesem i cukrárnu, kde už léta  mají nejlepší zmrzlinu na náměstí.

Místo, kde máme uložené vzpomínky.

Léto tak vlastně není prostor jen pro samá nová dobrodružství. Někdy raději vyhledáváme ta stará.

A může to být  ošoupaná lavička u rybníka, stokrát prochozená horská stezka, důvěrně zahrada staré chalupy nebo kavárna, kde jsme před lety seděli s přáteli. Jindy se zase těšíme na setkání se starým známým hoteliérem  či na notoricky prozkoumanou lázeňskou kolonádu. Víme, co nás čeká, kam zajít, s kým se zastavit na kus řeči...  

Některá místa totiž v sobě nesou stopy našich příběhů a my se do nich vracíme podobně, jako se vracíme k oblíbené knize. Ne proto, že bychom neznali její děj, ale proto, že v ní znovu nacházíme kus sebe.

Červenec a srpen jsou prostě i měsíce návratů. Návratů k lidem, na které během roku nezbývá tolik času, ale také k místům, která nám připomínají, odkud jsme vyšli a co je pro nás důležité.

Nemusí to být místa známá, exotická, slavná ani výjimečná. Jejich hodnota spočívá v tom, že jsou naše.

A tak vám přeji, aby vám letošní léto přineslo nejen radost z objevování nových koutů, 

ale také možnost vrátit se na místo, kde se cítíte dobře. Na místo, které možná není vaším aktuálním domovem, ale vrátit se tam je stejné, jak přijít domů.

A léto začíná právě dnes, oslavou slunovratu. 

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Štěňata

 Minulý týden jsme se vypravili na návštěvu do chovatelské stanice, odkud pochází Tori. 

A nebyla to žádná genealogicky vzletná cesta ke kořenům, byl to docela obyčejný výlet za štěňaty, která se tady nyní narodila a příští týden vyrazí ke svým novým majitelům.

 Tak jsme se jeli pokochat. 

Šest malých jezevčíčků. 

To je zhmotnělá roztomilost.  A obrovská nálož energie.

Jsou to takoví kulíšci, hned bych si je vzala domů. Jenže doma máme plno, víc jezevčíků bychom zatím nezvládli. 

Ale určitě není všem dnům konec. 

Zatím jsme se jen kochali šesti mrňousama...Nějak mi nešlo pochopit, že ještě nedávno byl Tori stejný uzlíček:-)

  Na návštěvě se potkal se svou maminkou a sestrou. Obě tedy výrazně přerostl, je proti nim jako malý obřík. Když je sám, připadá mi jako drobek, vedle nich tedy značně přebývá. Nicméně, prý to nevadí, jako pejsek může být "mužně" urostlý.

Náležitě si své psí setkání užil. Vydováděl se štěňaty i se ségrou, dostal pár výchovných od maminky, podíval se na místa, kde prožil své první týdny. 

A druhý den, v neděli, jsme je navštívili znovu, na Konopišti. Byla tam jezevčí soutěž, přehlídka jezevčíků. A Toriho sestřička soutěžila. Tak jsme se na skok stavili na čumendu. 

Je to jiný svět, psí soutěže. Chození v kruhu, přehlídka, setkávání....Byly to vlastně samé psí holky, takže Tori byl z toho docela divoký. Oba jsme byli tak trochu jako v Jiříkově vidění. Je to pro nás úplně jiná dimenze. A Toriášova sestřička získala cenu, takže jsme měli i důvod k radostné oslavě. A jako bonus výzva, ať to zkusíme také. Na podzim na pražské soutěži.

To zatím ještě nevíme, Toriho by jistě těšilo, kdyby se z něho stal chovný pes, ale úplně nevím, zda bychom se dokázali adaptovat. To si ale necháme na léto, přemýšlení o této výzvě. 

Teď se hlavně musíme vyrovnat s tím šíleným vedrem.

                                                   Tori, jeho maminka a sestra Rozárka

Vysvědčení

 Tak mi to máme za sebou. Letošní školní rok je minulostí. Školní silvestr je tady. Je to takové trochu jiné než tradičně. Jednak je to dřív, což je opravdu neobvyklé. Zdálo by se, že je to radost veliká. Na jednu stranu samozřejmě je, zejména děti se radují. A do školy jdou až sedmého, takže mají opravdu dlouhé volno. 

My to tak velkorysé nemáme. Mnohé se dá pochopit, že naše dovolená nekopíruje dětské prázdniny. Ale takový just, že dneska, když se předalo vysvědčení, bylo přikázáno, že musíme být ve škole, tedy na pracovišti, do čtyř hodin, to bylo takové prapodivné. Asi, abychom si nemysleli, že máme volno. Příští týden je home oficce. Takže žádná dovolená, jak jsme si plánovali, že to jednou zkusíme mimo tu úplně hlavní sezonu. Budeme doma vyplňovat kolonky:-).

Nicméně, tak i tak, vysvědčení dneska bylo. Moji primáni zakončili první rok na gymnáziu. Už jen sedm let do maturity. 

Prales

 Prales máme i v Praze. Konkrétně v Kbelích. Trávili jsme tam dnešní dopoledne, takový improvizovaný školní výlet. 

Z Proseka do Kbel. 

Díky zkrácení školního roku jsme se učili do poslední chvíle, odpadly ty koncové školní radovánky, jako sportovní den či školní výlety. 

Tak alespoň takto. 

Lesy hlavního města Prahy nabízejí exkurze do tohoto ekoparku zdarma.

Prostředí je tady příjemné, takový venkov na severu Prahy. Děti piknikovaly, sportovaly, relaxovaly. 

Vedro tedy bylo pekelné, ale byly tady stromy, přístřešky, dalo se uniknout. 

A teď už jen pro vysvědčení....

 

Čechova

 Čechova ulice v Praze 7 dělá na první dobrou čest svému jménu - podle Svatopluka Čecha. Stojí tu dům, kde jsou připomenuty jeho sbírky, Husita na Baltu, Roháč na Sioně čive Stínu lípy. 

Jenže při podrobnějším pátrání je to ulice pojmenovaná podle praotce Čecha.

Nicméně, všichni ji vnímají jako poctu Svatopluku Čechovi, který tady ale paradoxně vůbec nebydlel. To ale neznamená, že s Prahou 7 nemá nic společného. Bydlel nedaleko muzea, u kavárny Letka, kde má pamětní desku.

Umřel někde dole v Holešovicích, podle všeho v Šimáčkově ulici..

Narodil se v Ostředku u Benešova. A nejvíc to měl rád asi v Obříství. 

V Praze sedm je ještě jeho most, Čechův most, a pak Čechova škola v Troji. Je toho tedy požehnaně, i když si myslím, že jeho knihy už dnes nikdo ani nezná. 

Proto mě zaujal ten dům s názvy jeho děl. Jen nevím, proč je to zrovna tady. Když jsem po tom pátrala, nic jsem nezjistila.

Tedy ohledně toho domu. 

Jinak jsem objevila, jak moc byl už za svého života oblíbený, kde všude bydlel - tady tedy ale ne - a jak se jeho pohřeb stal velkou manifestací. Na Palackého to asi nemělo, ale na počátku dvacátého století se jeho pohřeb stal největším pohřbem jeho první dekády. 

Dřív si prostě na ty megapohřby docela potrpěli. 

Ovšem Svatopluk Čech byl mega slavný už za svého života. Vždycky se mi pletlo, jestli byl ruchovec nebo lumírovec? Toto dilema řeší maturanti dodnes:-)! Pořád a pořád:-)

Zajímalo by mě, co jste od něho četli? Já tedy, kdysi dávno, Výlety pana Broučka...A pak Jestřáb kontra Hrdlička..

A také by mě zajímalo, zda je ve vašem městě ulice Čechova? Nebo Svatopluka Čecha? 

V Praze jsem zapomněla ještě na Sady Svatopluka Čecha na Vinohradech. Takže dost míst, nejen Čechova u nás na sedmičce.

Ke slunovratu

 Červen nás neomylně vede k nejhezčímu dni v roce, který ale zároveň v sobě nese kapku deprese 

a smutku. Slunovratem vrcholí ta pozitivní část roku, nastává nejkratší noc a nejdelší den v roce, což si žádá náležitou pozornost i oslavu. Leč, smutek nabízí fakt, že od té chvíle to zase míří zpátky, na tu temnou stranu. Je vlastně okamžik obratu, který v sobě nese začátek konce.

Protože se ale má žít okamžikem, užíváme si červnové cesty ke krásnému ročnímu mezníku. Letní slunovrat nabízí příležitost k oslavě, k radostnému přípitku nad nejkrásnějším časem v roce.

I naši předkové to tak měli, oni možná víc než my. Žili víc propojeni s přírodou, my jsme víc zahlceni městským ruchem.

Karel IV. při zakládání města na podobné rituály dal, proto se dá jednadvacátého června slunečním paprskem propojit Staroměstská věž u jeho mostu s věží katedrály svatého Víta. Turistický ruch na obou frekventovaných místech nám ale dneska nedovoluje tuto Karlovu teorii ověřit v praxi. Jen teoreticky nám ale potvrzuje, že slunovrat byl prostě důležitý odjakživa.

Kráčíme červnem k vrcholu letošního roku. 

Jistě, své vrcholy může mít každý jinde, jde o náboženské, pracovní či osobní úspěchy. 

Ale v pravidelném ročním cyklu je to, pro mnohé z nás, letní slunovrat.

Jenže vrchol, jak známo, není místo k dlouhému setrvávání.

 Je to okamžik. Krátký, ostrý, krásný.

 Zkuste se proto na něj letos v červnu zaměřit víc než obvykle. Nenechme si ho protéct mezi prsty. Vychutnejte si ho. A nemusíte ani zapalovat ohně či tančit mezi menhiry. Stačí si ho uvědomit, připomenout si, že světlo je déle než jindy. Že večery jsou vlahé a příjemné. Všude to kvete a voní.

Měli jsme celý červen na přípravu. Pak už se to zase začne potichu vracet zpátky. 

Příjemnou červnovou cestu ke slunovratu.

 

Výuka

 Výuka se nám chýlí ke konci. Jako každý školní rok probíhá nerovný zápas mezi přicházejícími prázdninami a povinnostmi, které se tváří, že prostě ještě musí být plněny. 

Tedy udržet děti v lavicích je často úkol nadlidský. Nicméně, je to tak dané a musíme vytrvat. 

My letos vytrváváme kratší dobu, již koncem tohoto týdne náš školní rok končí. Začíná rekonstrukce budovy, tak vyklidíme prostor stavební firmě a necháme ji renovovat. A my můžeme stříhat metr. 

Do pátku je to co by kamenem dohodil.

Přesto ještě nějaká výuka probíhá. Respektive, spíš takové dolaďování známek. O ty totiž 

u nás pořád dětem hodně jde. Hlavně mít tu jedničku. 

Úvahy o smyslu tohoto přístupu nechám na jindy. 

Dneska mě spíš zase zdeptala umělá inteligence. Chápu, že s ní vyrůstají, že je dneska všudypřítomná. Do budoucna se s ní musí počítat. Umět s ní pracovat. 

Ale když za ně dělá úplně všechno? 

   Mám - teď už asi spíš měla jsem - pro děti vždy celoroční úkol z dějepisu. Když bereme moderní dějiny. Ať vyzpovídají nějaké pamětníka. Někoho, kdo zažil ty věci, o kterých oni se učí. Rok 89, 68, rozdělení republiky, cokoliv...

  Vždycky z toho vznikly zajímavé věci, někdy dokonce šlo mluvit i o mezigeneračním dialogu. 

   Letos mi to většina odevzdala od AI. Ani se nenamáhali nějakého pamětníka oslovit. Prostě to zadali, rozhovor s pamětníkem. A bylo...

  A pak mi chodily práce, kde všichni rádoby respondenti měli z událostí roku 89 stejné pocity, viděli to stejně, reagovali na stejné podněty, očekávali stejné věci, používali stejné fráze...

Nějaká jedinečnost, autentičnost, pochopení, nějaký dialog... to vše je pryč. Úkol splněn, tak co jako chce? Co se jí nelíbí? 

  Někteří vás ještě jako bonus hodí do starého železa, jako že nechápu a odmítám umělou inteligenci....

 Když tedy položím dotaz, zda si myslí, že jsem luddista nebo dokonce neoluddista, tak neumí odpovědět, protože by se musel mrknout minimálně do vyhledávače nebo do nějaké copilota, co to ten luddismus vlastně je. 

Diskuse z toho tedy nebude, jen osočení, že zakazuji AI. 

Nezakazuji, sama s ní pracuji, ale nemám tu vizi, že bude za mě dělat úplně všechno. Tím, že oni tu vizi mají, se asi lišíme, nejen generačně. 

Prostě, lepší to už asi nebude.

Zároveň si kladu otázku, vlastně jen řečnickou, co bude, až třeba v takovém Hormuzském průlivů přestanou bránit fyzickému průplavu lodí a jednoduše přefiknou ty optické kabely?? A nemusí to být jen ostře sledovaný Hormuzský průplav, může to být kdekoliv, kdykoliv, kdokoliv?

   A nebo naopak? 

AI nás prý zbaví otrocké práce. Nebude to ale spíš tak, že nás zbaví té intelektuální, kreativní, a na nás zbyde právě ta lopata? 

Jdeme tomu hodně naproti, ale to už je úplně jiná úvaha než ta o výuce, kterou jsem to dneska začala.

A tak končím povzdechem, díky bohu, že už v pátek budou prázdniny. Snad to do září nějak promyslíme a začneme jinak a lépe:-)