Odchody

 Některé odchody jsou očekávané a člověk se na ně tak nějak podvědomě připraví. Některé ale přijdou jako blesk z čistého nebe. 

Těžko se tomu porozumí, těžko se to přijímá a bere na vědomí. 

Někdy prostě přijde zpráva, která člověku doslova podrazí nohy. Zpráva, která se nehodí do běžného dne, do seznamu úkolů, do představ o tom, co se má stát zítra nebo za týden.

Když jsem se dozvěděla, že odešla – tak brzy, tak nečekaně –, svět na chvíli oněměl. Telefon od jejího syna jsem brala ještě s úsměvem. Nečekala jsem žádnou špatnou zprávu. 

 Když sluchátko ohluchlo, vzduch kolem jako by zamrzl. 

Byla to žena, kterou jsem měla ráda. Ne okázale, ne na odiv, ale tak tiše a samozřejmě, jako se má rád někdo, kdo do života přináší klid, světlo a laskavost.

Měla v sobě něhu, kterou dokázali vycítit lidé i její psi – a možná právě proto ji tak milovali. I ona je. Přála si, až bude čas, vybudovat útulek pro staré pejsky. Pro ty, které už nikdo nechce, protože zestárli. Osud jí to nedopřál.

Uměla naslouchat ji lidem i zvířatům, způsobem, který byl vzácný: ne tak, že by jen čekala, až druhý domluví, ale tak, že opravdu slyšela. Byla empatická, milá, a chytrá způsobem, který nepotřeboval okázalé důkazy.

A najednou tu není.

Když odchází vrstevník, někdo „z naší generace“, dolehne na člověka zvláštní bolestivé ticho. Najednou se svět přestane tvářit jako nekonečný. Začne se ukazovat jeho křehkost, tenká hranice mezi „ještě tady“ a „už ne“.

Uvědomíme si, mnohem víc, než obvykle, že naše životy nejsou jen přímky směřující kamsi dopředu, ale spíš jemná vlákna, která můžou kdykoli prasknout.

Její odchod bolí.

Ale zároveň v sobě nese připomínku, že máme žít teď. Že máme říkat lidem, že je máme rádi, i když to zní trochu nezvykle. Že máme hladit psy, když se k nám derou, a smát se maličkostem, které možná zítra nebudou. 

A že laskavost, kterou rozdávala ona, nezmizela – zůstala tu v nás, v těch, kteří na ni vzpomínají.

Dnes myslím na ni. 

A zároveň i na všechny naše nenápadné, tiché jistoty, které si často vůbec neuvědomujeme, dokud nezmizí. Možná právě tahle pomíjivost dává životu ostrost i něhu.

A možná v tom tichu, které po ní zůstalo, nosíme kousek jejího světla dál.

Ale bolí to hodně...

 

Hrdinové

 Listopad je měsíc, kdy se hrdinové skrývají ve tmě. 

Doslova.

 Ráno vstávají, když je ještě tma, a vycházejí do práce s kávou v ruce a pocitem, že svět je ještě zavřený, ale oni už musí být čilí a vstřícní.  Nebo bys měli přinejmenším vnímat svět kolem.

A večer se vracejí domů, když je tma už zase zpátky.  Jen aby zjistili, že se jim celý den sice podařilo něco odpracovat, ale světlo v mezidobí jim zase uteklo. 

K listopadovým hrdinům bezesporu patří rodiče malých dětí. 

To jsou vlastně ti praví listopadoví hrdinové. Statečně totiž čelí školním besídkám, dětským nemocem, mikulášským přípravám, třídním schůzkám a nekonečnému plánování, kde se vzít na sobě čas na to, aby všechno klaplo. 

V listopadu si osvojují schopnosti, které by NASA záviděla: multitasking, krizové řízení, diplomatickou improvizaci a někdy i tajné schopnosti, ke který zcela jistě patří dovednost manipulovat s plastelínou a stuhami tak, aby z toho vzniklo něco, co děti doopravdy využijí. Ať už jako splněný domácí úkol nebo vyplnění dlouhých večerů.

Listopadové hrdinství se prostě neodehrává jen ve velkých věcech, které jsme si připomínali včera. 

Je v těch malých gestech, v tom, že ráno vstanete, i když byste nejraději zůstali pod dekou. Že jste ochotni postavit se čelem přesunu v narvané tramvaji, kde všichni dospávají. Že vaříte polévku, aby zahřála všechny členy domácnosti, a přitom nespolykáte vlastní nervy.

Listopadové hrdinství také většinou zůstává neviditelné. 

Nikdo vám nepoděkuje, když ráno odvedete dítě do školy, přestože jste spali o dvě hodiny méně. Nebo když po práci uvaříte večeři, která nakonec mizí rychleji než vaše plánované kalorické cíle.

Hrdinové listopadu prostě nezískávají medaile ani slavné fotografie. 

Ale bez nich by svět fungoval o něco hůř.

Listopad nás vlastně učí, že hrdinství nemusí být slavné. Může být tiché, neviditelné, laskavé, a přesto. či spíš proto -  neskutečně důležité. 

Asi právě proto má smysl se nad ním občas zamyslet, usmát se a dát si šálek čaje, jako malou odměnu.

Tak si tedy připijme šálkem horkého čaje na všechny listopadové hrdiny. 

Těm, kteří za tmy hodí do práce, za tmy se vracejí  domů, přežívají školní besídky a vytrvale bojují s ustupujícím světlem a všudypřítomnou tmou, a přitom jim nikdo netleská. 

Jen my sami, když si uvědomíme, že jsme přežili další temný listopadový den. A třeba už vidíme světlo na konci tunelu:-)

 

 

Revoluční

 Dneska je to takové vzpomínkové. Jaké máme sedmnácté listopady. 

Připomínají se dva, ty hlavní, z roku 1939 a 1989.  

V roce 1941 byl sedmnáctý listopad ve Velké Británii prohlášen Mezinárodním dnem studentů. 

V roce 1990 byl v Praze americký prezident. U příležitosti prvního výročí revoluce 17.11. 1990 Byl to George W. Bush, který Prahu navštívil jako první americký prezident. 

Ale je třeba i o akci Děkujeme, odejděte, která se objevila 17. 11. 1999. 

Klaus se Zemanem, na které byla hlavně cílená, ovšem neodešli. Nikdo tehdy neodešel, petice studentských vůdců se tehdy stala jen oblíbeným bonmotem, děkujeme, odejděte. 

V roce 1999 se také v Praze u Václava Havla sešli Helmut Kohl, Margaret Thatcherová, George Bush, Michail Gorbačov a Lech Walessa. Také oslavovali výročí revoluce, desetileté. 

A 17.11.2014 se házela vajíčka na Zemana. Když se odhalovala pamětní deska na Albertově.  Už tehdy tedy bylo vidět, že kultura projevu a chování jde prudce dolů.

Dnes se připomíná třicet šest let od roku 89. To je jeden dospělý život. 

Třeba Ladˇka Kozderková, která se revoluce bohužel nedožila, zemřela 17.11. 1986. Ve věku 37 let. 

Jsou známé případy, kdy někteří 17.11. 1989 vstoupili do strany! A jiní, kterým se povedlo právě 17.11 1989 emigrovat. Nebo získat azyl. Doba to tehdy byla opravdu turbulentní. 

 Můj dnešní sedmnáctý listopad je o tom, jaké to bylo v ulicích.

Někteří lidé na Národní mi přijdou skoro neuvěřitelní, bizarní. Takový historický oxymóron... Nicméně hlas lidu, hlas boží, skoro se mi křiví prsty na klávesnici, kdybych měla vypsat ty postavy z říše zla, které tam letos jdou zapálit svíčku. Všechno je prostě jinak. 

Nicméně, jsou i hezké chvilky tohoto svátku. 

toto jsem objevila na FB

Vivaldiano

 Již jednou jsem viděla, kdysi v O2 aréně. I tam to byl velký zážitek. 

Včera tedy v divadle Hybernia. 

Hybernia mě baví svou historií, původně gotika, pak kdysi baroko, poté celnice a empír. 

V osmdesátých letech tu byla mega slavná výstava o filmu. Sice šlo - i v názvu-  o znárodněnou kinematografii, ale ta výstava byla tehdy povedená. 

Pak se tu ještě natočil film Velká filmová loupež. 

A ve finále se celý tento prostor přestavěl na muzikálový prostor.

 Je to jeho zatím poslední přestavba a už dvacet let se tu uvádějí zajímavá představení. 

Je to výrazně  lepší prostor, pro moje vnímání kultury, než sportovní O2. Přesto musím konstatovat, že kdysi v O2 to ve finále byla větší show. Větší bomba. 

Tady to bylo takové polovičaté, trochu i ucourané, ale ve finále to byl i tady hezký zážitek. Jen nebylo vyprodáno. A pak mě štvali ti šílení mobilisté, co v temném sále musí čumět do mobilu, pak si to i nahrávat, to mě tedy dost rušilo. 

Ale jiná doba, nikdo se nad tím nepozastavoval, tak místo, aby si užívali představení, tak si nahrávali...

Když se ale oprostím od těchto negativ, tak hezký zážitek.

Ono prostě Vivaldiano asi baví všude. Je to krásná show. Pro děti i pro dospělé.

Je to i jinak

 Ve školství, jehož financování se tak často a s oblibou řeší, ale v reálu se nic moc neděje, nám vždycky tvrdí, že když nejsou peníze v rozpočtu, tak se sáhne na platy. 

Peníze se také různě přesouvají, z FKSP, již vlastně zrušeného, do odměn a bůh ví čeho, většinou se ale reaguje na stav rozpočtu. 

Nejsou peníze v rozpočtu, nejsou odměny. Výplata zůstává ve standartním modu. Základní stav.

Mnozí kantoři ze škol odcházejí. 

Z různých důvodů. 

Většinou tedy z těch platových. 

Žádný z nich si ale s sebou nenese pět svých učitelských platů jako odstupné, jako tomu bylo třeba u poslanců, končících ve Sněmovně. Tam prostě, ať už končí dobrovolně nebo nebyl zvolen, na cestu do jiného pracovního poměru dostanou pět poslaneckých platů. 

Ne snad, že bych jim je záviděla, i když to tak jistě vypadá. Jen mě to zarazilo a přemýšlela jsem o důvodu. Je to státní systém, stejně jako školství. V privátní sféře, kde si na to sami vydělají, tam to má svou logiku. 

Tady? 

Nejvíc mě ale zaráží ta absurdita. V rozpočtu údajně pořád nejsou peníze, ale na tohle jsou? 

Vždyť se dopředu ví, že ve Sněmovně jde o práci na dobu určitou, proč tedy ty výsluhy?

Ve školství třeba tento příměr neplatí. Když peníze v rozpočtu jsou, jsou i nějaké odměny, Když v rozpočtu nejsou, odměny, natož pak další platy, prostě nejsou.

Jinde je to jinak. 

Peníze v rozpočtu nejsou. Ale na něco jsou. Není to divné?

Zaráží mě to ostatně u všech velkých státních podniků. Pošťačky, pokud ještě práci mají, vláčí své poštovní brašny za bídný plat. Argument: Pošta prostě nevydělává, nejsou peníze. 

Ale mít státní plat poštovního ředitele nebo jeho manažerů bych asi docela chtěla. 

Na státní dráze to bude obdobné. 

Nebo u zdravotních pojišťoven. 

Pořád se sbírají peníze na nějaké nevyléčitelné pacienty, protože prostě nejsou peníze. 

Ale na plat managementu / myslím tím nadstandardně vysoký plat, nelobuji za to, aby pracovali zdarma/ nebo ředitele peníze jsou?

Mluvím o státních podnicích, kam jdou peníze z rozpočtu, privátní si jedou za své, mají svá pravidla 

a své podmínky. 

Mluvím i o poslancích, kteří si nesou těch pět platů, aniž by o nich za dobu mandátu někdo něco věděl. A i kdyby věděl, prostě jim končí pracovní smlouva, jdou do jiného zaměstnání, na co těch pět platů?

Zdá se mi to takové divné. A o u poslanců vlastně ještě nejméně divné. Ale přeplacení manažeři nevýdělečných státních podniků? To mi moc hlava nebere. Ani jako neviditelnou ruku trhu bych to neoznačila. 

Jen tomu docela obyčejně nerozumím.

Že na něco peníze jsou a na něco ne. 

Nemá to moc jasná pravidla, někdy je to dost nesrozumitelné....zdá se mi tedy...

Po kom to má

 Nebude to o dětech, jak by se zdálo, ale o psech. I když hláška, po kom to má, se v rodičovském jazyku vyskytuje v množství větším než malém, to zcela určitě.

Dnes ale chci jen krátce reflektovat jméno pejska, jezevčíka Toriho. Všichni moji přechozí psi měli jméno po nějaké historické osobnosti. Zachariáš z Hradce. Tobiáš z Bechyně. 

Když přišel Tori, vlastně tak nějak nečekaně, už své jméno měl. Paní vychovatelka mu říkala Tori.

Neměla v zásadě nic proti tomu, abych ho přejmenovala, ale na Toriho už byl zvyklý, bylo asi v jeho zájmu ho nepřejmenovávat. 

Byl to prostě Torísek. 

Bylo jasné, že bude první u nás doma, kdo nebude mít jméno po někom. 

Žádný král či biskup se v naší minulosti nenašel, který by se jmenoval Tori

Ovšem v poslední době jsem se hodně často setkávala s tím, že náhodní kolemjdoucí se zaradovali, že je to to Torin Pavéza. Přesněji napsáno, Thorin Pavéza. 

Chvíli to trvalo, než to ke mně proniklo. Nejsem fanda Pána prstenů, ani jsem ho nečetla (nedočetla), neviděla. 

Takže slavný trpaslík unikl mé pozornosti. 

Teď už to víme.

Máme nastudováno.

Je to pro nás kouzlo nechtěného. 

Ale je to po něm, je to Thorin Pavéza.

Má to prostě po trpaslíkovi, sám trpaslík

Taková hezká slovní hříčka