Vzplanutí

 Další z detektivek Jiřího Březiny. A opět je to super. Zajímavý nápad. Hezky rozvinutý. Propojení časových rovin. A hezká čeština. Prostě všechno, co mě na knížkách baví. Super čtení.

Souboj mozků

 Tak titulek je taková literární nadsázka, mám na mysli docela obyčejný pub kvíz. Výjimečný byl pro mě ( a jistě nejen pro mě) tím,  že šlo o souboj maturantů a pedagogického sboru. 

Upečený na posledním maturitním večírku. 

Jednak nás studenti vyzvali, jednak jsme se dozvěděli, že jedna ze studentek má moderování těchto kvízů jako brigádu. A není to nijak z ruky, takže proč nejít. 

Docela mě lákala příležitost nahlédnout trochu do zákulisí, vidět, jak se to moderuje. 

A pak, porovnat se s čerstvými absolventy, to je také výzva. 

A tak jsme šli. Restaurant u Kohouta. 

Souboj na ostří nožů. Tedy právě spíš těch mozků:-).

A nevyhráli jsme:-(

Studenty jsme tedy ještě porazili, ale byly tam i jiné týmy a ty nám daly na frak. Sice to neskončilo ostudou, ale vítězstvím také ne. 

I tak to byl hezký večer, příjemné setkání, rozšíření obzorů a zajímavě strávený čas. 

A dobré je vědět, jaké jsou dneska možnosti brigád, jak si mohou studenti přivydělávat. Třeba moderováním chytrého kvízu! 

Předstírání

 Život se má žít naplno, předstírání se nám většinu nějak vymstí. Nicméně, nadcházející červen je měsíc, který je v předstírání mistr. A přesto, nebo možná proto, ho máme rádi. Protože nám nabízí nějakou iluzi.

Předstírá, že už je léto, na které si ale musíme počkat minimálně do jeho poslední třetiny. Předstírá, že prázdniny už jsou tady, ale děti ještě musí zůstat v lavicích. Stejně jako předstírá dovolenkovou náladu, která ale ještě pořád naplno vypukla.

Je to prostě mistr přetvářky.

A my většinou přetvářku akceptujeme, protože jinak bychom asi ani nemohli fungovat. Drsná pravda často není pro každého.

Proto v červnu věříme, že léto bude trvat dostatečně dlouho, bude teplotně přijatelné, že

o prázdninách děti nezdivočí a my z nich, že půlroční přelom znamená nějakou zásadní změnu stejně jako že v červnu nás čekají jen samé příjemné věci.

Všichni se tváří, že něco uzavírají, ale ve skutečnosti si to jen pečlivě odkládají na později, ideálně na září, kdy už bude chladněji a člověk bude mít zase chuť být dospělý.

V červnu se prostě skvěle plánuje lepší verze sebe sama. Jako že v létě začnu sportovat, zhubnu, budu zdravěji žít, hodně cestovat. Je to typicky červnové.  

Červen je takovou poslední stanice před iluzí, že všechno může být jinak. Trochu nám vnucuje iluzi, že i v životě existuje nějaký reset. Že stačí pár týdnů prázdninové pohody, slunce u vody a nicnedělání a všechno se nějak samo srovná. Prostě předstíráme.

Předstírejme tedy i nadále a červen si užijme v plné parádě. Bez předstírání lepších zítřků by to ani nebyl starý dobrý červen. Byl by to jen obyčejný měsíc.

A kdo by chtěl obyčejný červen, když může předstírat, že žije ten pohodový, lehce nedokončený, trochu neupřímný, ale zato plný naděje, že tentokrát to po těch prázdninách opravdu začne jinak.

Příjemné červnové předstírání

 

Zahrádky

 Jestli v Praze něco roste jako houby po dešti, tak jsou to restaurační zahrádky, které rázně expandují do veřejného prostoru. Některé chodníky úplně ztratily svou původní funkci, protože se na nich zabydlela nějaká restaurační zahrádka.

Jsou velmi oblíbené, kde jinde se v červnu sejít na kus řeči, kávu či něco ostřejšího než právě na zahrádce. Některé městské části jdou dokonce tak daleko, že proměnily v zahrádky celé části ulice.

Tam byl sice primární cíl vyštvat automobily do jiné pražské části, ale ve finále vyhrála zahrádka, která se mohla roztáhnout nejen přes chodník, ale rovnou přes celou silnici.

 Je to prostě oblíbený pražský zvyk, posedět někde na zahrádce. V červnu je to obzvlášť příjemné. Pravda, bydlet někde nad zahrádkou, asi bych mluvila jinak.

Na zahrádce se mluví, křičí, někdy i zpívá. Kouří se tam, hraje hudba… Určitě tedy není nic příjemného bydlet nad zahrádkou. Nad tím se asi většina návštěvníků zahrádek ale nikterak nepozastavuje. Ani já nebudu, neboť to je téma na kritickou sondu do pražských zvyklostí či rovnou na stížnost někam na Magistrát, a já píšu červnový úvodník.

Píšu ho na jedné vlídné zahrádce, která není směrem do chodníku, ale je zanořená do vnitrobloku.

Zahrádky jsou prostě opravdu všude.

Ten výraz zní mile, skoro domácky, jako by šlo o pár květináčů a dvě židličky pod oknem. Ve skutečnosti jde o disciplinovaný, každoročně opakovaný, lehce agresivní, proces, při kterém se kavárenský život přenese ven.

Praha se prostě v červnu mění v město k pouličnímu posezení.

A tak se proplétáme mezi stolky, opatrně, s úsměvem, abychom nenarušili červnovou idylu.

  Možná je to jen drobná změna perspektivy.

V červnu už na všechno hledíme s letním nadhledem. Nejde o omezení, ale naopak,

o klasickou červnovou atmosféru.

Možná jsme si všichni zvykli, že červnové město je prostor, kde se sedí venku a všude, kde se dá.

 A ideálně na zahrádce. Přeji vám tedy příjemné červnové zahradničení v pražských ulicích.

 

Abiturienti

 Naši maturanti už jsou abiturienti. A dnes se stali majiteli svých maturitních vysvědčení. Na radnici ve Vysočanech. 

Celé slavnostní odpoledne na to padlo.

Tři třídy, každá měla svoji vlastní slavnostní hodinu. Takže někteří kantoři to měli trojmo. Ale bylo to hezké, místy i dojemné. 

Po sérii uvolněných maturitních večírků to dnes přineslo slavnostní atmosféru a seriózní tečku za osmiletým i čtyřletým gymnaziálním studiem. 

Pravda, někteří abiturienti vůbec nevěděli, že jsou abiturienti. Neznali to slovo. Zaskočilo mě to na jednom z večírků, kde jsem je tak oslovila a jedna dívka se dost hlasitě podivila, 

co tím jako chci říct. 

Tak jsem se poradila s AI, která mi sdělila, že jde o slovo značně zastaralé a nepoužívané. Jsou to prostě absolventi.

Nu, já si abiturienty vzít nenechám, nicméně jsem poučena. 

A dnes tedy absolventi obdrželi maturitní vysvědčení a jejich středoškolské studium je definitivní minulostí. 

Jde o třídy, za které jsem hodně ráda, že jsem je potkala. Tak vlastně tak trochu věřím, že se budeme někdy potkávat i v budoucnu. Alespoň s některými. 

A radnici má Praha 9 opravdu hezkou.

Marilyn

 Červnové přemítání se dá klidně začít tradičním včerejším Dnem dětí. Úvahou nad dětstvím, porodností, chováním dětí a jejich dnešními možnostmi. Či klasickým povzdechem, že ty dnešní děti jsou úplně jiné.

Tak se to děje pravidelně, proto mě letos napadá i jiná cesta. Zamyšlení nad jedním kulatým výročím a tím, jak se v průběhu staletí mění nejen dětství.

Ale třeba i symbol krásy.

Prvního června před sto lety, tedy v roce 1926, se totiž narodila Marilyn Monroe.  Často vnímaná jako symbol krásy. Femme fatale. I ti, co o ní nic neví, její jméno vnímají jako určitý symbol. Sex symbol. Tajemná kráska.

Žena s nevšedním osudem a s dosud neobjasněnou smrtí.

Většina z nás nezná detailně její životní příběh, ale znají jméno. Jako symbol. A pak ti, co milují konspirace (případně i drby) znají její pletky s Kennedym i domněnku, že za její brzkou smrtí stojí právě klan Kennedyů.

Lze ji ale docela dobře napasovat i na to dětství, které je dnes často na piedestalu, dítě jako středobod vesmíru. Marilyn neměla šťastné dětství. Pěstouni, sirotčinec, pořád dokola.

 Ani sirotčinec se už dnes neříká.

Dnes máme dětské domovy či náhradní rodinnou péči. Slovo sirotčinec už asi ani není ve slovníku.

Ovšem Marylin v něm své dětství prožila.

A pak rychle utíkala do dospělosti, brzy se vdala, snažila se prorazit v modelingu i ve filmu. Nafotili ji se sukní zvednutou až ke krku, stal se z toho ikonický snímek. Další symbol.

Jí ale stál druhé manželství, opět se rozvedla.

Prostě Někdo to rád horké.

 To paradoxně točit nechtěla, ostatní herci ze slavného filmu ji za její rozmary nesnášeli, ale ona už byla slavná.

Utekla svému dětství. I když, jen na oko. Trauma jejího nemanželského původu a drsného dětství ji dohánělo v podobě psychických poruch a mnoha různých zdravotních neduhů. S tím logicky souvisely léky, drogy, závislosti. A do toho politika, respektive vztah s Kennedym, to už byla jízda. Na tobogánu. Její smrt, o které se dodnes vedou spory, zda šlo o úmrtí, sebevraždu či dokonce vraždu, přišla hodně brzy. Bylo jí šestatřicet let. Její drsné dětství, které započalo právě na Den dětí, ji pronásledovalo celý život.

Nese s sebou klasickou otázku, jak moc jsou tyto rané zážitky určující. A vybízí k zamyšlení, jak to mají dnešní děti.

Lze tomu věnovat celý nadcházející červen. Letos to motivuji připomenutím výročí jedné dávné ikony a jejího dětství. Můžeme si to spojit s úvahou i nad tím, jak se mění ideál krásy

a zda by Marilyn i dnes byla femme fatale. A jakou roli v tom všem hrálo právě její dětství.

Hezké červnové přemítání

 

Den dětí

 Dnešní den dětí slavíme s radostí. 

Ale také trochu netradičně a edukačně. Beru totiž svoje primány na hřbitov. Na Ďáblický hřbitov, do sekce Dětský hřbitov.

Aby si uvědomili, v jaké  době žijí a že vlastně mají velké štěstí. A také, aby věděli a nezapomněli. 

A cestou zpátky už zase někam na zmrzlinu, aby opravdu oslavovali a měli radost. 

Je to netradiční oslava svátku dětí, ale funguje. Děti to zaujme, přemýšlejí o tom, vyptávají se. 

Semínko bylo zaseto.  

Trochu to vypadalo, že nám to zkomplikuje déšť, ale nakonec všechno krásně klaplo.

 I ta cukrárna, kam jsme vletěli jako stádo kobylek. Nevím, jestli byla paní cukrářka ráda, že má kšeft, nebo vyděšená tím obřím návalem. Podle výrazu tedy spíš vyděšená, ale zase měla opravdu úspěšný prodej. 

A my jsme zase měli zajímavý a hezký den.