Začínáme

 Začínáme…

Výchozí premisu pro nějakou úvahu o začátku splňujeme, jsme tady.  A vstřebáváme takřka sci-fi fakt, že je tady rok 2026.

Tedy vstřebávají to víc pamětníci. To znamená my všichni, co jsme kdysi s obavou hleděli na přicházející rok 2000.

Pak na myšlenku, co bude, až bude rok 2006, respektive, až se bude psát rok 2006, až se všichni přestěhujem do obrovských měst, až bude pozdě se ptát, a co děti, mají si kde hrát...

Pak se s určitou nejistotou čekalo na rok 2010.

Konec světa měl být někdy kolem roku 2012. 

Pak se připomínalo sto let od vypuknutí první světové války...

Pak přišel covid, a i ten už je nyní dávnou minulostí.

Je tu druhá polovina dvacátých let.

Dvacátý šestý rok nikde v éteru napjatě neodpočítávali, prostě je tady a jede se dál. 

V lednu, který je svou mrazivou energií trochu rozporuplný. Ukáže nám, jak na tom jsme.

Bez výmluv. Bez prázdnin. Bez rozptýlení.

Někdo leden  vnímá jako bílý nepopsaný list, který se začíná pozvolna zaplňovat. Plány, předsevzetími, novou energií.

Pravda, někteří se nemohou vzpamatovat z rozjásané atmosféry přežitých svátků a nejde jim ten všední rytmus. Školáci se děsí pololetních písemek a rodiče pak vysvědčení svých ratolestí.

Ale zase vyznavači zimních sportů se nemohou vynatěšit na lednové cesty do hor, nadšenci bruslí

 i uprostřed města, sáňkuje se ve Stromovce i na Petříně.

 Někdo sebezpytně přemítá nad tím, kolik předsevzetí už v půli měsíce potichu zruší či kolik pevných rozhodnutí „letos už opravdu“ se rychle mění na klasické, tak „možná příští rok“?

Většina z nás pak vstupuje do nového roku s pocitem, že už zase…

Ale něco nového se zase začíná…

Tak jak tedy smysluplně začít?

Jasně, každý po svém, ale určitě platí, že dobré je nepřepálit začátek. Nezačít s plánem, který nás vyčerpá dřív, než se měsíc pořádně rozeběhne

Možná úplně stačí začít slušně.

K sobě i k ostatním.
A vydržet to déle než do Tří králů.

Hezký lednový odraz do dvacátého šestého roku, do výročního roku od nástupu Habsburků, ale i od vymření Přemyslovců...

 

Silvestr

 Znáte nějakého Silvestra? Kromě Stalloneho tedy, samozřejmě. Nějakého opravdu českého Silvestra?

Já tedy ne. 

Znám několik Davidů, kteří slaví svátek den předem. Ale s nimi není spojen konec roku. 

Silvestra neznám. Pokud vím, většinou jsou to papežové, Silvestr I. a II. třeba. 

Podle statistik je překvapivě v ČR 454 nositelů tohoto jména. 

A to je zase dost. 

Takže určitě někde existuje Silvestr Novák, třeba. Někdo máte Silvestra jako souseda, někdo dokonce jako manžela. 

V podstatě bych asi nějakého Silvestra ráda poznala. Jak se mu asi říká? Silvo? Nebo Vestro? Vestře? Silve?

Jsou to takové bláznivě silvestrovské úvahy, které míří k oslavám konce roku, kdy je takový crazy čas. 

V latině ale slovo silvester znamená lesní, protože silva je les. Takže by to vlastně mohlo znamenat 

i výzvu k útěku do lesů, ale to dnešní silvestr moc nenabízí. 

A když, tak chudák lesní zvěř, protože tam nepřicházíme za klidem, ale neseme tam silvestrovský hluk v podobě petard a dalších šíleností.

  V klasickém kalendáři jde o svátek papeže sv. Silvestra I., který zemřel 31. prosince roku 335 a tím pádem právě jeho památka připadla na poslední den roku. Jeho jméno se postupně přeneslo i na samotné oslavy. 

Konec roku v našem světě se tak slaví na Silvestra hlavně proto, že to vyšlo v kalendáři. Nic jiného v tom není:-).

Ještě ve středověku se začátek nového roku neslavil 1. ledna, naopak, někde začínal na jaře, jinde 

o Vánocích. Teprve s rozšířením gregoriánského kalendáře se 1. leden ustálil jako začátek roku .

   Název „Silvestr“ se používá u nás, logicky pak na Slovensku, prý i v Německu a samozřejmě pak v Rakousku. Snad je tomu tak i ve Švýcarsku. 

Jinde ve světě se Silvestr nepoužívá, ale oslavy jsou všude stejné.

 Oslava přelomu roku je totiž téměř univerzální, jen jméno Silvestr je kulturně středoevropská specialita…

V praxi je to taková největší světská oslava roku, plná ohňostrojů, alkoholu a hlučných přání, což by svatý  Silvestr nejspíš sledoval s mírně nesouhlasně zdviženým obočím. 

  Silvestr zjevně patří k tzv. mezním dnům, chvílím mezi starým a novým. Když se rok láme, láme se i osud myslíme si už po staletí.  

Proto se také lidé i o silvestrovských oslavách snažili nějak si zajistit štěstí a nepřivolat smůlu. A dobré by k tomu bylo, v takové magické noci, ještě nahlédnout do budoucnosti.

Proto třeba k silvestrovským pověrám patří prasátko, protože prase bylo symbolem dostatku a hojnosti. Mít zabíjačku na silvestrovském stole znamenalo, že nebude hlad. Někteří od toho i odvozují jméno měsíce prosinec, který prý byl dřív prasinec podle zabíjaček. 

Nu, chudáci pašíci.

Naopak drůbež, ta má na konci roku klid. Nikdo ji z pověrčivosti nechce jíst. Říkalo se, že štěstí uletí. Proto se na Silvestra nejedla slepice ani kuře ani nic jiného křídlatého.

Ryby to měly tak napůl, někde trvá jejich vánoční vraždění, protože znamenají hojnost, jinde se zase tvrdilo, že ti díky rybě vyklouzne  štěstí z rukou. 

Takže asi podle kraje, obecně si myslím, že dneska už rybu na Silvestra či Nový rok nikdo moc neřeší. Spíš se mluví o čočce😊
 Nějaké pověry jsou totiž o penězích. Začíná to už vánoční kapří šupinou, pak pokračuje ideou, že mít prázdné kapsy na přelomu roku znamená mít prázdný celý další rok. 

Proto si někteří lidé schválně nechávají bankovku v peněžence. 

Říká se také, že se nemá nic půjčovat ani vracet. Protože co odejde na Silvestra, nevrátí se celý rok. Tak se logicky neměly půjčovat peníze, ale ani třeba vynášet smetí a zametat. Asi aby si člověk nevymetl to imaginární štěstí. 

A pak čočka jako novoroční oběd.

Celý Silvestr je vlastně takový pohanský strach z neznáma, i když mu říkáme moderní společenská oslava….

Je to takový pel mel pocitů, které jsou umocňovány aktivním požíváním alkoholu.

…a to všechno se potkává v jediné vteřině o půlnoci.

A pak je zase všechno jako dřív😊

Mezi svátky

 Prostor pro volné chvíle, pro setkávání, pro nějaké neobvyklé aktivity. Sejdeme se mezi svátky...

Uvidíme se mezi svátky..

Podobných frází či naopak upřímně míněných nabídek známe všichni mraky. Mezi svátky to všechno doženeme. 

Ten čas je právě tady. Jsme mezi svátky....

Je to mezičas, takové neurčité vakuum. Čas bez označení.  

Oficiální svátky už nejsou. 

Určitá svátečnost ale zůstává.

  Čas je tak nějak rozvolněný. Ač je všední den, všední běžný režim ještě nenaskočil.

Je to doba, kdy se zdánlivě nic neděje, ale vlastně se toho děje hodně.

Třeba právě ta setkávání.

Mám ráda tohle bezčasí. Toulání se Prahou, čtení, setkávání se, drobná údržba, kavárny....

A jak to vypadá v reálu? Jaké je vaše mezi svátky?

Nový Svět

 Putování po méně frekventovaných místech Prahy nás ještě před svátky zavedlo na Nový Svět. 

Mám tento kout Prahy moc ráda. 

A potěšilo nás, že ani tady nebyly davy turistů. Klidná podvečerní procházka. 

Původně jsem mířila na betlém ke kapucínům, ale ten byl před svátky ještě zavřený. 

Tak jen kolem Lorety zpátky na Hradčanské náměstí a odtud postranními uličkami a Nerudovou dolů na tramvaj. 

Na Pohořelci opravují dům, který tam léta připomínal, jak soudruzi nechali některé domy chátrat. A po revoluci zase chátraly díky nevyjasněným majetkovým vztahům. Prostě vypadal jak z předminulého století. Je totálně zahalený, tak jsem zvědavá, jaký skvost z něj vyrobí.

Pohořelec nabídl i klidný vánoční tržík. Ten mě úplně nadchnul. Malý, vlídný, s příjemnou atmosférou

 i normálními cenami. Paráda. 

Pak dolů na Malostranskou. Někde luxus přímo tryská, jinde ho tedy střídá kýč a nevkus, někde zase najdete i místa neupravená, oprýskaná, jako by se tu zastavil čas. A hned za rohem luxusní restaurace.... Vedle opuštěný krámek. 

Docela mix nabízí tento kout Prahy. 

A pak slezete na Malostranskou a jste zpátky v turistickém peklu. Takže co nejrychleji tramvají pryč. Ale skvělé je, že i tady se pořád dají najít místa, která mají duši.