Větrníky

 S větrnými elektrárnami se v poslední době roztrhl pytel. Ministerstvo zveřejnilo, kde všude hodlá postavit větrné elektrárny a rozeslalo informace dotčeným obcím. 

A tam, celkem logicky, vypukla panika. Osobně jsem se s tím setkala na Neveklovsku, ale četla jsem i o Svitavách nebo o okolí Řípu. 

A všichni jsou z toho nešťastní.

Zajímavé je, že jde o krásné přírodní lokality, dosud většinou nedotčené ničící vlnou neviditelné ruky trhu. 

A do toho chtějí nacpat větrníky.

 Které hlučí, deptají zvířata i lidi, zvířata navíc i zabíjejí. 

Ničí hodnotu vaší nemovitosti, hyzdí krajinu. Nejdou recyklovat. 

Pro mě tedy výrazně víc mínusů než plusů...

Asi mají i nějaká pozitiva, určitě to bude nějak úsporné, ale i přes ně bych nechtěla bydlet 

v jejich blízkosti. A i když nebydlím, cítím to jako šílenost. Takhle dobrovolně zhyzdit krajinu. 

Tamější lidé asi ještě mají nepatrnou šanci o tom diskutovat, ale zdá se, že už je stejně rozhodnuto. 

No, nevím, jestli je to rozumné rozhodnutí a dobrá cesta....

Jak vnímáte větrné elektrárny vy? 

Dějepisná soutěž

 Byla minulý týden. 

Nese takový vzletný název: Mezinárodní soutěž gymnázií. To mezinárodní znamená, že se účastní gymnázia ze Slovenska. 

Hlavním organizátorem je chebské gymnázium, ale v Chebu je až ono mezinárodní finále, které se koná na podzim. Nyní šlo o jakási krajská kola. 

Pro nás tedy pražské, které bylo v Gymnáziu profesora Jana Patočky. 

Tématem byly velké ženy dvacátého století. Ta ženská témata letos letí, i olympiády byly ve stejném duchu. Takže se děti zaměřily na slavné ženské hrdinky. Nebylo to jasné, neb organizátoři vyhlásili téma, ale konkrétní literatura zadaná nebyla. Vycházelo se z internetu. A je pak těžké odhadnout, které ženy tam asi mohou být.

 Přesto se děti poctivě připravily.

Soutěž je primárně určená pro starší ročníky, je vědomostně hodně nadupaná. A tím pádem se do toho studentům nechtělo. Moc práce, řekli mi. 

Ti mladší mají ještě zájem a chuť, tak jsem to nabídla kvartě. A ti se do toho pustili s vervou a také se aktivně připravovali. A celkem se jim to povedlo, skončili v půlce startovního pole. Na to, že byli nejmladší, věkem deváťáci, a soutěžili s maturanty, tak to bylo hodně dobré. 

A to navzdory tomu, že tato soutěž jde proti všem principům moderního vzdělávání, je těžce faktografická a jsou tam taková data a jména, která prostě nemůže běžný student znát. I letos tomu tak bylo, samozřejmě.

Takže jsem zjistila, že se za ta léta nic nezměnilo. 

Letos byla soutěž bohužel poznamenaná sexuálním skandálem, takže se jednak mnoho škol odhlásilo, že s tím nechtějí být spojovány. A druhak sama nevím, zda jsme to neměli udělat také. 

No, neudělali a účastnili jsme se. 

Neznáme detaily toho, co se přesně dělo, informace máme jen z novinek cz., takže to nijak nekomentuji, nicméně, zůstáváme ostražití a sledujeme, co bude dál. Ale jestli to tak doopravdy bylo, tak tomu nerozumím....??

Nicméně, meritem dnešního sdělení byla historie, velké ženy minulosti a úspěch šikovných kvartánů. A do Chebu nejedeme....

Lanové centrum

 Ve škole je  nyní třeba co nejvíce prostoru pro maturitní písemky. Dnes je to konkrétně matematika. Tak jsme s primány vyrazili do Lanového centra ve Vysočanech. 

Na celé dopoledne. A s instruktorem.

I s pejskem, kteří sem mají vstup povolen. Pro nás je to velký bonus a lanové centrum rázem považujeme za lepší než dosud:-).

Děti jsou úplně jako opice, lezou nahoru, dolů, rychle se to naučily, žádné obavy, závratě, nic...

Já jsem na tom tedy byla výrazně hůř, je to, podle mě, fakt vysoko. Nicméně, bylo to moc fajn dopoledne. Příjemní instruktoři, děti se naučily spolupracovat, procvičily si kamarádské vazby, jak moc se na toho druhého mohu spolehnout, fajn to bylo. 

Lanové centrum ve Vysočanech- odkaz zde, kdyby někdo chtěl vyzkoušet.

Stojí to za to.

Novinový úvodník

 Přemýšlím, jestli ještě dneska někdo čte úvodníky v novinách? Jestli vůbec ještě někdo čte noviny? A lze tomu vůbec říkat noviny, když pojem noviny je odvozen od nějaké neobvyklé, nové zprávy, a takové už dneska vlastně neexistují?

 Zároveň mě napadá řečnická otázka, co je vlastně dneska opravdu nové?

Nic se neutají, všechno se ví předem. Tajemství už není tajemstvím, ale jen špatně načasovaným tweetem. Pojem novina je vlastně oxymóron.

Ale dobře. Řekněme, že přesto existuje malá, statečná skupina lidí, kteří noviny ještě otevírají. Třeba ze zvyku. Možná i proto, že papír pořád šustí příjemněji než notifikace v telefonu.

A tak pro ty, kteří čtou, se nabízí úvodník ve stylu májové nálady. S láskou ke všemu kolem, ke čtení, k lidem, k životu.

Vlastně, kdy jindy se zamyslet nad úvodníkem než v květnu? Úvodníkem všechno začíná, je to zvláštní literární útvar. Něco mezi zamyšlením, povzdechem a lehkým filozofováním nad světem. Někdy se tváří vážně, někdy je trochu rozšafný a jindy připomíná souseda, který se u plotu zastaví jen proto, aby řekl:

„Víte, já jsem nad tím přemýšlel…“

Asi jako já jsem přemýšlela o úvodníku. Ten má, podle mých myšlenkových pochodů, stejné privilegium jako květen. V květnu totiž začíná spousta krásných věcí, nejvíc těch láskyplných. Je to měsíc, kdy všechno nějak znovu začíná, má to svůj nový úvod.

Stromy začnou být zelené, způsobem, který naznačuje, že začínají růst a kvést. Lidé začínají víc chodit ven a tam začínají intenzivněji vnímat kvetoucí přírodu.

Básníci, a to i ti, kteří už dávno nepíšou, si najednou vzpomenou na verše o lásce a začínají veršovat.

Kdy jindy tedy přemýšlet nad úvodníkem než v květnu? Jako v době Nerudy už to nebude, takovou retrospektivu neplánuji. Ale nějaké kouzlo to pořád má.

Úvodník totiž stejně jako květen stojí na začátku něčeho nového.  Otevírá celé vydání. Má privilegium prvního slova, podobně jako květen má privilegium prvního opravdu krásného měsíce v roce.

V květnu začíná spousta krásných věcí. A úvodník, také stejně jako květen, je vlastně taková pozvánka k té očekávané kráse.

Srdečně vás tedy zvu do víru úvodních nových květnových zážitků a dobrodružství.

Psáno pro Listy Prahy 1, úvodník, který nakonec opravdu vyšel:-)

Neopouštěj mě

 

Nahlédnutí do britské literatury,  byť autor  Kazuro Ishiguro je japonského původu. Příběh je dystopický a byl podle něho natočen i film. Ani jedno jsem dosud neznala, byť oboje už je pěkně vousaté. Kniha je z roku 2005, film o pět let mladší.  Načetla jsem si, o čem to je. Téma zajímavé.

Logicky zkouším nejprve knihu. Pak třeba přijde na řadu i film.

Začátek vypadá slibně, minimálně je to hodně čtivé...

Experiment

 Květnové dny s sebou přinášejí plno velkých slov. 

Již tradičně se v květnu hodně hovoří o lásce, ale jedním dechem i o válce a vítězství, o hrdinství 

a odvaze, o zradě a nenávisti. Prostě co slovo to patos.

Alespoň dříve tomu tak bývalo.

Často ještě navíc okořeněné prací, protože prvního května se dlouho prala láska s prací, povinnost prvomájového průvodu s touhu vyrazit za Máchou na Petřín.

Tak to naštěstí pominulo, svátek práce ztratil svůj ideologický podtext, prvomájové průvody zmizely v propadlišti dějin a prvního můžou všichni v klidu na Petřín.

Přesto ale dnešek něco z minulosti zachoval něco proměnil či otočil, pár věcí úplně zatratil.

 Co ale mnohdy zůstalo, je určitá dávka patosu. Zejména, když se mluví o konci války.

To patos často doslova stříká. 

Stejně, jako když se mluví o lásce či svátku matek.

Jako by květnová atmosféra automaticky vybízela k patetické oslavě jmenovaných událostí. Silná slova bývají na pořadu dne.

Někdy mi připadá, že je to rok od roku silnější, květnatější, patetičtější. Jako kdyby současná potřeba zaujmout či šokovat během několika vteřin pronikla i k těmto květnovým tradičním událostem.

Proto často mluvíme květnatě, dojatě či pateticky, přičemž podstata sdělení někdy uniká.

A tak někdy není úplně jasné, jestli události připomínáme nebo zda si třeba chceme na konci války přihřát svoji vlastní současnou polívčičku?

Někdy je to těžké rozlišit, tudíž je nabíledni, že přichází letošní květnová výzva. Zkusme měsíc lásky bez květnatých proslovů, prostě jen tak si užít nejkrásnější měsíc v roce.

Bez velkých slov, ale se skutečnými city a zážitky.  Takový malý květnový experiment. Méně mluvit

 a víc vnímat. Květen je v podstatě krásný i beze slov.

 

Květnová čeština

 Čeština je bohatý a kreativní jazyk, byť v poslední době dostává hodně na frak. A to nejen ve specifické mluvě mládeže, ale hlavně ve veřejném prostoru, který by měl být vzorem spisovné češtiny. 

Není, ale to nebudeme rozebírat.

Chci naopak poukázat na květnatost jazyka.

A to doslova, květnem.

Květnem, který, jako ostatně všechny české měsíce, nese specifické, domácí pojmenování. Přesněji řečeno, květen si v češtině nese dva zažité názvy. Máj a květen. 

Oba vypadají česky. Je to potvrzené letitým užíváním.

Máj, poženeme husy v háj.

Není to anglický may, ani německý mai. 

Je to prostě dávný staročeský máj, který vytěsnil až obrozenec Josef Jungmann svým květnem. Je fascinující, jak výstižné označení dokázal vymyslet. Kvete totiž úplně všechno, stromy, kytky, nálada, lidé, láska, energie… Prostě květen.

A k němu patří i české májky, které zdobí většinu venkovských návsí. Někde o ni dokonce stále svádějí velké šarvátky. A hlídají ji, aby jim ji z vedlejší vesnice neukradli.

Slavíme i majáles, které kdysi dávno korunoval beatnický král Gindsberg.

I dnes mají tyto slavnosti své krále a královny, které ale snad už nikdo nevypovídá ze země, jako kdysi vypověděli amerického beatnika. Současní králové majáles pak mají ke svému majálesovému vítězství většinou i květnatý proslov, čímž se vracím k bohatosti češtiny, májově zabarvené. 

Problém je snad jen v tom, že si její květnatost neuvědomují všichni. Jako by trendem byla jen angličtina. Ta ale, zakomponovaná do češtiny, někdy působí dost bezradně, a hlavně nudně univerzálně. 

Možná to bude důvod, proč se v našich krajích ujal květen i máj.

Každý totiž inklinuje k tomu, co je mu bližší. 

Květen je český, máj univerzální. 

Konečně, v českých příslovích se máj dokonce považuje za zastaralý. Patří výhradně do literatury a do učebnic.  

Domyšleno do absurdna, univerzálně se vracíme do minulosti. Řekněme, že kruh se uzavírá, máme jazyk, který umí být bohatý, hravý a obrazný, ale mnozí se tváří, že si toho radši nevšimli.

Anebo to lze vzít optimisticky, vracíme se ke kořenům. Tím spíš, že v květnu jsme všichni tak nějak víc naladěni na pozitivní závěry.

Nechť to tak trvá celý měsíc. A je asi jedno, zda ho vnímáte jako květen nebo jako máj.  Hlavní je ten optimismus a radost z květnatých kvetoucích květnových dní.

A k němu dnešní polibek pod rozkvetlou třešní... 

Hezký květen Vám přeji

Psáno jako úvodník pro Listy Prahy 1