Čtvrt století

 Už je to dvacet pět let od útoku na Dvojčata. Tehdejší úterní odpoledne změnilo svět. 

Pamatujete si na ten den?

Zkouším vyprudit studenty, že by o tom udělali nějakou reportáž, aktivitu, rozhovor 

s pamětníkem. Někteří se na to moc netváří, ale některé to chytlo. 

Tak jsem zvědavá, co z toho vznikne.

Nicméně, dneska se připomíná dávné úterý, kdy začala válka s terorismem. Jsem tedy už dvacet pět let ve válce, aniž bychom si to moc uvědomovali. 

Je zajímavé, jak některé události vypadají, jako by to bylo včera. 

A přitom je  to dneska opravdu čtvrt století. 

Ti, kdo to zažili, si ten den si opravdu pamatují jako včerejšek. Puštěná televize, záběry, které nikdo nechápal, jak by se něco takového proboha mohlo stát..?

Ti, co měli kamarády nebo příbuzné v USA žhavili telefony, protože jiné spojení tehdy nebylo. A přetížené telefony samozřejmě nefungovaly. 

Kruci, co se to děje???

Myslím, že je to jedna z těch událostí, u kterých člověk ví, kde byl, když se o nich dozvěděl. 

Dneska jsou dospělí už i ti, co se narodili až po 11. září. 

Už mají i děti. 

Učí, třeba:-)

Je to už pro ně úplně stejná historie, jako rok 89, jako druhá světová, jako pravěk:-)

Pětadvacet let je prostě dlouhá doba. 

A přesto se někdy zdá, že od 11. září uběhlo jen pár let. 

Jenže když se člověk podívá kolem sebe, zjistí, že se změnilo skoro všechno.

Tehdy jsme měli jiné telefony. Internet byl něco jiného než dnes. Sociální sítě neexistovaly.  Do letadla se nastupovalo s mnohem menšími bezpečnostními kontrolami. 

Po 11. září přišel svět bezpečnostních rámů, kontrol, kamer, pasů, seznamů 

a všudypřítomného strachu. 

Přišla válka v Afghánistánu, nové bezpečnostní služby a nový způsob přemýšlení 

o terorismu. 

Dnes žijeme zase v jiném světě. Máme válku v Evropě, máme strach z dalších konfliktů, máme dezinformace, umělou inteligenci, útoky, které mohou probíhat přes počítač stejně jako fyzicky.

A především jsme si zvykli na to, že špatná zpráva může přijít kdykoli a během několika sekund ji uvidíme na telefonu.

Dneska je to tedy spíš připomínka okamžiku, kdy jsme pochopili, že svět není tak bezpečný, jak jsme si mysleli.

A možná také uvědomění si toho, jak rychle se z přítomnosti stává historie.

Užij si to

 Asi už jsem tady kdysi psala úvahu o tom, co znamená si něco užít... 

A že mi to je - teď jsem chtěla napsat proti srsti, ale z toho se mezitím stalo politikum, jít proti srsti - to opravdu někdo u nás umí:-).?!

Takže zpět, je mi to nepříjemné. Ta zaužívaná fráze o tom si to užít...

Dokonce tak, že se tomu snažím vyhýbat i v běžné komunikaci. 

Často jsem to používala, užij si víkend, dovolenou, prázdniny, cokoliv... 

Že se z toho stala fráze, je nabíledni. 

Teď se tomu bráním, je to všude a je to trapné. Navzdory tomu užít si výlet nebo třeba divadlo, to ještě beru. 

Mě dráždí jiné užívání si. Tam, kde to - podle mě tedy- není úplně na místě. 

Nejvíc asi ve sportu. Že si to sem sportovci přijeli užít. 

Ono to možná na první dobrou nevypadá tak šíleně, ale já to vnímám jako takřka skandální. Prostě nic dokázat, ale užít si to...

Asi to někdo vnímá jinak, ale mně to strašně trhá uši. Stejně jako rozhovory s některými sportovci, zejména fotbalisty, bezprostředně po zápase: No, tak určitě....

A stejné je to s užíváním si. 

Sledovala jsem to na nedávném mistrovství atletů. Moc se jim nevedlo, respektive vůbec. Téměř žádný zajímavý výsledek. A většina atletů sebevědomě hlásí, že si to sem hlavně přijeli užít....

Vždycky jsem si myslela, že cílem vrcholového sportovce by mělo být uspět. Ne si to užít.... 

Jistě, je to zážitek, zejména pro někoho z Horní Dolní, ocitnout se na světové vrcholové účasti.

 To nepopírám, užít si to. Jenže neměl by to být jediný cíl jejich výletu... 

Zejména u některých, kterým asi schází i bohatší slovní zásoba, to přímo tahalo za uši. Jsem si to přijel, přijela užít...

Pravda je i ta, že na blbou otázku blbá odpověď, nechápu, proč je odchytávají hned po závodě s tím debilním dotazem, jak se cítíte?

No, užil jsem si to, nic jiného na to ani nejde odpovědět. Nebo šlo by, ale to by nebylo publikovatelné...

Zajímalo by mě, jak to vnímáte vy? Užíváte spojení: užít si to?

A co ve sportu, jdete si to užít nebo chcete vyhrát? Uspět? Samozřejmě ve vrcholovém sportování, nohejbal na dovolené si určitě užívat lze...

Zapomínání

 Karel Hašler bych za první republiky mega slavný. 

Dnes ho skoro nikdo nezná. 

To samé se pomalu děje třeba s Karlem Gottem. Nemyslím si, že je to tak definitivní jako u Hašlera, přeci jen to je krátká doba od jeho odchodu. Ale život jde dál, přináší jiné mega hvězdy a na některé se zase zapomíná.

Skýtá to určitou naději, že i dnešní rádoby hvězdy, které září třeba na politickém nebi, zhasnou a nikdo o nich nebude nic vědět.

Vyjma archivářů, historiků a třeba filmařů, kteří budou hledat nějaký neobvyklý námět pro svoji tvorbu.

 Napadlo mě to nedávno, když Jindřich Šídlo na sociálních sítích vzpomněl na Ladislava Bátoru. Musela jsem hluboce zapátrat v paměti a poprosit i strýčka Googla, ale pak se to najednou vrátilo. 

To tehdejší zděšení nad tím, kdo se propracoval do vysokých ministerských pozic, ty demonstrace proti němu.

A pak najednou zmizel a dneska nikdo neví, kdo to byl.

Automatickým řetězením mi naskakují další, třeba Vít Bárta, Kateřina Jacques, která se dokonce koupala nahá ve Stromovce v jezírku pro kachny, asi v rámci své politické kampaně. 

Vybaví se mi třeba Operace Olovo, kdy premiérův tým v podstatě vyrábí návod, jak zničit svoji stranickou kolegyni.

Nelze pominout Grossův byt či Mackovo fackování Ratha. 

Jednu dobu zabíral titulky novin kakaový král v Ghaně, což byl český poslanec a jeho továrna na kakao, či jak Zeman přijíždí z Vysočiny seřvat vlastní stranu.

Prostě, kdo z vás to má, že ano.

Zmizelo to v propadlišti dějin.

Skýtá to tedy velkou naději, že i současný bizár jednou upadne v zapomnění. Že budu googlit třeba Turkovo  jméno jako nyní Bátorovo, abych si vzpomněla.

A třeba z toho vznikne nějaká televizní minisérie, jako jsou v poslední době Extraktoři, kteří také vycházejí ze skutečných událostí.

Unesené dívky z první série jsem si pamatovala víc než ty unesené v Libanonu, o kterých je to nyní. 

A přitom byli uneseni v roce 2015, takže to není zas tak dávno, co jejich únos zaplnil veřejný prostor. 

A dneska jsou z toho Extraktoři, na které se člověk dívá a koluje tam myšlenka, že si to všechno autoři prostě vymysleli a udělali z toho hezkou kovbojku.

 A přitom, stačí zagúglit….

Tak se těším, až jednou budu gůglit o současnosti.

Jestli to ale nebude ještě horší😊

 

 

Nespěchání

 Je to fofr. 

Vrací se školní rytmus, čas letí jako bláznivý. Na nic není dost času. Všichni kmitají jako veverka v kleci. 

Přitom ještě před pár desetiletími se rok neřídil kalendářem v telefonu.

Řídil se vůní polí, barvou listí a tím, co právě dozrávalo na zahradě.

Září nebylo jen měsícem, kdy začínal nový školní rok.

Bylo měsícem sklizně, dožínek, vinobraní a posledních teplých dnů, které si lidé snažili užít, než přišly kratší večery a chladnější rána.

Naši předkové věděli, že některé věci nejdou urychlit. Jablka se nemohla sklidit dřív, než dozrála. Víno nemohlo vzniknout za několik hodin. Chléb potřeboval těsto, kynutí a péči.

A člověk? Ten potřeboval také svůj čas.

Dnes máme září často spojené se slovem start.

Začínají školy, nové projekty, pracovní plány, kroužky, schůzky.

Po klidnějších letních měsících se rozbíhá kolotoč povinností a máme pocit, že musíme okamžitě dohnat všechno, co jsme během léta odložili.

Zdá se to šílené, naskočit a neztratit dech. 

Možná bychom si ale mohli od starých časů vzít jednu zapomenutou dovednost, umění čekat.

Neznamená to nic nedělat.

Naopak.

Naši předkové pracovali tvrdě. Jen věděli, že svět má své tempo. Že každé období přináší něco jiného. Že podzim není konec léta, ale jeho přirozené pokračování.

Možná bychom si tedy během těch posledních teplých zářijových dnů mohli na chvíli sednout venku, všimnout si vůně dozrávajícího ovoce nebo prvních žlutých listů a připomenout si, že ne všechno důležité musí začít právě dnes. Nespěchat.

Některé věci prostě potřebují svůj čas.

Užívejte si ten svůj, zářijový.

Vychutnejte si letošní září přesně tak, jak nabízí přirozený rytmus. 

Nespěcháním. 

Do školy II

 Do školy dnes jdeme i my. Konečně. Po šíleném přípravném týdnu snad začíná smysluplný týden s dětmi. 

Začíná náš školní rok. 

Habsburský. 

A nejen Habsburkové budou na centru našeho zájmu. Bude tam i Havel, Charta, Patočka, prostě letošní kulatá výročí.

Habsburkové budou první. 500 let. 

Dnes ale byl náš první školní den. Děti po prázdninách odpočaté, vyrostlé, plné energie. Z mých loňských primánů jsou sekundáni. 

Vyrostli, ale pořád jsou ještě ti malí roztomilí studentíci. 

Těším se na ně. 

Trochu jsme je dneska časově přiškrtili, po prázdninách a hned celé dopoledne. Ale odpoledne měli ještě volné.

Až zítra naplno, podle rozvrhu.

Prázdniny nabídly hodně diskusí o školství, z ministerstva přicházelo plno kreativních nápadů. Třeba o posunutí začátku výuky. Na devátou. To byl ten z té lepší várky nápadů. 

Ty další byly spíš plácání do vody, aby se zaplnila okurková sezóna. To byla třeba úprava prázdninových měsíců.  Nic nového se zatím do školy nepropsalo, takže začínáme a uvidíme. 

Další prázdniny budou v říjnu, byť třem dnům volna říkat prázdniny je trochu nadsazené. ALe budou.  

 

Shakespearovské slavnosti

 Komedie omylů. Jedno z mnoha letošních představení. Respektive, asi poslední z letošní sezony.  Ze školy ho sice znám jako Komedii plnou omylů, ale nový překlad je jen Komedie omylů. Což vlastně ve finále docela omyl byl.

Šlo o dárek, lístky byly za dárkovou poukázku. 

I tak nebylo snadné je koupit.

Jednak bylo dost vyprodáno. Vždycky mě to opakovaně překvapí, za ty dost šílené ceny 

a pořád vyprodáno.

Pak celý ten nákupní proces. Moc se nehraje na to, že si to koupíte osobně. Všechno online. Ale hned vám k tomu napálí poplatek za transakci a další poplatky, takže ta už tak příšerná cena rychle naskakuje. 

Nu ale budiž, jde o zážitek, tak nešetříme.

Pak je tu ta nejistota počasí, i když ta v letošním horkém létě byla docela minimalizovaná.

Ale zase když prší, peníze se většinou nevrací. Sedíte v pláštěnce a sledujete hru v dešti. To se nám, díky bohu, nepřihodilo.

Nakonec se nějaká místa povedlo vybrat a představení mohlo začít. 

V sobotu večer. 

A jako na potvoru se kolem Hradu konaly nějaké běžecké závody, takže byla komplikovaná doprava. Přesněji řečeno, MHD skoro nejezdila. Určitě nejezdila tak, jak měla.

Přesto jsme se tam dostali. 

Nejvyšší purkrabství. Za minulého režimu tady byl Dům československých dětí. 

Dnes se tu hraje divadlo.

Shakespearovské slavnosti, už tradiční. Někdy od devadesátých let. Inicioval je Václav Havel a první byly už v roce 90. Takže dlouhá historie. 

A jaké jsou Shakespearovské slavnosti na Hradě dnes? 

Lidová zábava, řekla bych. Jde o to, aby to byla co největší řachanda a aby se tam vešlo co nejvíc lidí. Ti navíc musí při představení jíst a pít, což mě vždycky na venkovním divadelním představení dost irituje, nechápu, proč se při Shakespearovi někdo musí cpát nebo něco popíjet. Leč je to tak. Pak vítr, který třeba včera docela byl, roznáší po hradním hledišti kelímky, plechovky od piva, no, kultura jako vyšitá. 

A představení samotné?

Tak mile mě překvapilo, že nehráli v džínách, jak je dnešní trend, ale že tam opravdu byl jakýsi náznak historického kostýmu. 

 Potud tedy dobré. 

Jinak mě to vedlo k otázce, zda má takové divadlo ještě dneska vůbec smysl? 

Tyto hry byly psány pro diváky 16. a 17. století a jejich víceméně věrné inscenování rozhodně dnes už k popukání není.

 Několik pokusů o aktualizaci v představení sice je, ale jsou spíš náhodné, neřku-li ojedinělé a samoúčelné. 

Úplná nuda to také není, ale kdybych to neviděla, o nic jsem nepřišla.

Do svižné koukatelné komedie má poměrně daleko.

Třeba první smích v hledišti přišel až po půlhodině hry, což mi u komedie připadá přece jen trochu málo.

Místy to bylo až trapné, především kvůli infantilnímu humoru, přehrávaným zvukům, skřekům a neustálému křiku. Postavy se chvílemi spíš vlastně jen honí a křičí až řvou.

Škoda, protože herci jsou dobří a evidentně si představení užívají. 

Hezké a funkční kulisy, působivé prostředí, povedené kostýmy a živá hudba tedy ve finále vytvářejí docela snesitelný celek, přesto mě to docela zklamalo, byť jsem věděla, že jdeme na frašku. 

Nevnímala jsem to vyloženě jako propadák, ale jako příjemná komedie, u které bych čekala, že se budu opravdu bavit, tak to mě Komedie omylů opravdu příliš nepřesvědčila. Byl to vlastně takový trochu omyl. I Shakespeare by možná před některými scénami zavíral oči

a zacpával si uši.

A tak mi z toho hlavně zůstala otázka, zda takové divadlo má dneska ještě vůbec smysl. Nebo vůbec divadlo jako takové, ale to je zase jiná otázka.

 

 

Jezdíte trolejbusem?

 Kdysi to s trolejbusy vypadalo docela nahnutě, mířily kamsi do propadliště dějin. Na poměrně dlouhou dobu se tam dokonce ocitly.

Pak se ale pomalu začaly do městských ulic vracet a dneska se už několika trolejbusy můžete v Praze bez problémů projet.

V letošním září si připomeneme i jejich dávné začátky. Už to bude devadesát let od jejich uvedení do provozu. Dopravní podnik proto nabídne nostalgické projížďky v historických vozech.

Vedle těch současných, protože trolejbus se znovu stal plnohodnotným členem městské hromadné dopravy.

V září proto můžeme kombinovat cesty do minulosti s moderním provozem. Vzpomínkové exkurze se současnou realitou.

Září tomu často dává velký prostor, takovým kombinacím. Doba na rozhraní léta a podzimu určité dávce nostalgie přeje. Člověk se ohlíží zpátky, ale zároveň už přemýšlí, co bude dál.

Letos si zmiňovanou zářijovou nostalgii můžete užít v trolejbusových vozech, cestováním mezi dvěma světy. Historickým trolejbusem se vrátit do Prahy našich  prarodičů a současným vozem se zase vrátit do Prahy dnešní.