Ouběnice

 Při vykopávání pokladů ve středních Čechách objevuji jakýsi pomyslný - a pro mě zajímavý i udivující  -  kruh. 

Či spíš propojení, jak všechno souvisí se vším. Stejně tak, jak se všechno opakuje, jak jsou některé věci v dějinách zapomenuty a jiné akcentovány. Občas se tu dostavuje i aha efekt...

Jako, aha, tak tady se to stalo...

  No, ale abych to nezmotala všechno dohromady. Dneska byly na programu dvě středočeské vesnice. Ostředek spojovaný se Svatoplukem Čechem a Ouběnice, spojované s profesorem historie Josefem Petráněm. To je historik a učitel, s přídomkem skvělý. 

Tak jsme se vypravili na cestu. Ouběnice jsou u Bystřice u Benešova.  

O té jsem už kdysi psala v souvislosti s Milošem Kopeckým, který tady byl v koncentračním táboře. A nejen on. 

A kousek odtud jsou Ouběnice. Profesor Petráň o nich skvělou napsal knihu. 

Dějiny českého venkova v příběhu Ouběnic.

A je to zajímavá, klidná a pěkná vesnička. S profesorem Petráněm na pamětní desce. 

Ale objevil se  i další zdejší rodák.´, Bohumil Zahradník - Brodský. 

Kněz a svého času známý spisovatel. 

Úplně zapadá do mého itineráře po stopách zapomenutých spisovatelů. Krásná náhoda. 

S Brodskou z Netvořic sice nemá nic společného, ale to nevadí. Dosud jsem ho neznala,

Prolustruji si ho. A ejhle. Jednak toho napsal mraky, a jednak, a to je ten můj kruh, vynoří se jeho bratr -  Isidor Zahradník. 

Znáte? 

Asi ne, další zapomenutá osobnost. Ale on vyhlásil První republiku. Byl to ten, kdo to jako první vykřičel ...Extravagantní kněz Isidor Zahradník. A jeho bratr žil a psal v Ouběnicích.

No a pak se v Ouběnicích skrývalo několik lidí, kteří utíkali před gestapem po atentátu. 

O kterých píši ve svých knížkách. Třeba doktor Lyčko, po kterém máme na osmičce pojmenované náměstí...

Jak říkám, kruh....

Dramatické příběhy lidí z Ouběnic jsou pak na další knihu. 

Třeba ta rodina Vaňkových, která Lyčka ukrývala. Mladí lidé, budoucí rodiče. Oba zavražděni gestapem.....

Jeden příběh vedle druhého

Na Ostředek se nedostalo, až jindy..

Tenis

 K tenisu a českému finále ve Wimbledonu již asi bylo řečeno vše, co řečeno být mohlo.  

Nebo mělo.

Dvě šikovná česká děvčata ohromila tenisový svět. 

A  Česko okouzlila snad úplně celé, nejen to tenisové. Každý asi musel minimálně zaslechnout...

Myslím, že to byl mega úspěch. České finále Wimbledonu?!! No, dámy a pánové, kdo z vás to má:-)?

  Nenechala jsem si ujít finálový zápas, byla to parádní hra. Za mě jsou vítězky obě!

A pak ten závěrečný ceremoniál. 

To Angličané umí, tradice a noblesu. Takže nejen jahody se šlehačkou, které jsme si tedy naservírovali i doma k televizi, ale i oblečení, rituály, ceremonie. 

Co mě (krom jiného) hodně zaujalo, byla závěrečná řeč obou děvčat. Obecně nemám proslovy sportovců po výkonu ráda, většinou se tam vyskytuje ono typické, tak určitě, dělali jsme, co jsme mohli, tak určitě....

Jsem příznivcem toho, že svůj k svému. Sportovec umí podávat výkony, nemusí tedy umět mluvit. 

Ale tady to nebylo. 

Obě dívky mluvily hezky, smysluplně. V angličtině dokázaly shrnout, jasně a hezky sdělit své dojmy, pocity, myšlenky. Tedy věci, které dnes mnozí ( a vůbec to nemusí být sportovci) nezvládají v mateřštině. 

 To jsem tedy hodně ocenila. 

A vůbec, byl to krásný zážitek. 

Obě jsou i velkým vzorem pro děti, takže je to po všech stránkách vydařené vítězství ve Wimbledonu, ve kterém mají velkou cenu talíře oba, zlatý i stříbrný.

Ženy slova

Navazujeme na včerejšek. A to je ta je super knížka. 

Alespoň pro mě, je tam to, co mě hodně baví, objevovat zapomenutou minulost. 

V tomto případě jde o ženy spisovatelky. 

Mnozí lidé si myslí, že jsme měli jen Boženu Němcovou, případně tam figuruje Karolína Světlá. Když se ale ponoříte hlouběji, začnou se objevovat další. Ale pořád jsou to dost známá jména, třeba Eliška Krásnohorská.

Jenže Jana Poncarová, současná mladá a úspěšná autorka, jde ještě dál. 

Přibližuje osudy úplně zapomenutých spisovatelek. 

Ne tedy všech, v knize je jich osm a je mezi nimi Marie Majerová, ta zas tak zapomenutá není, jako je hodně spjatá s minulým režimem. Nicméně, zde je kladen důraz na její zapomínanou stránku, dobu předválečnou. 

A pak je tu třeba Vlasta Javořická, Felix Háj- pseudonym pro autorku Káji Maříka, a další. Super čtení.

Ludmila Grossmanová -Brodská tam není, tu jsme objevili při našem putování středními Čechami, se kterými jsou mimochodem, spojovány a zde uvedené autorky, třeba Mníšek pod Brdy a Kája Mařík, tedy Marie Wagnerová, alias Felix Háj.

Kniha je to velmi inspirativní. Zkusíme i další autorčiny knihy. Zálusk mám na Podbrdské ženy

Poříčí nad Sázavou

 Poříčí na Sázavou je známé díky románskému kostelu svatého Petra a Pavla, který je vidět, když kolem projíždíte po věčně ucpané přeložce na České Budějovice. Alespoň já ho podle tohoto kostela znám.

Uvnitř obce je pak ještě další kostel svatého Havla. 

Také tady, u Poříčí,  bojovali husité. 

A kdysi - nebo pořád- tu probíhaly dost oblíbené a známé závody motokár. 

My jsme sem ale jeli po stopách spisovatelů, konkrétně za Josefem Topolem, který se tu údajně narodil. Ale bohužel, ani stopu jsme nenašli. Jako by tu nebydlel....

 Objevili jsme pamětní desku, ale to je slavný rodák, kterého jsme neznali. 

František Poloprudský.??! 

Nu, tak nový poznatek, to se cení. Ale Josef Topol nikde. 

Tak alespoň románský kostel a zmrzlina. Obsluha sice mírná, ale kafe dobré. 

A tím jsme se s Poříčím rozloučili.  Jedeme za dalšími...

Po stopách

 Střední Čechy jsou hodně ve stínu Prahy. Je to na jednu stranu největší kraj, Středočeský, na stranu druhou, takový docela zapomenutý, odsunutý, schovaný právě pod Prahou. 

Není to ani cíl dovolených, málokdo hrdě oznamuje, jedeme letos do středních Čech. To třeba takové jižní Čechy, nebo jižní Morava, to je jiná káva.

 Ale střední Čechy?

Kdo by tam jezdil? Co o nich víte? Čím jsou zajímavé?

No, globálně asi ničím, je to opravdu takový zapomenutý kraj. A když jím projíždím, objevuji i pěkně zaostalá místa, až by jeden řekl, vyloučené oblasti. Přitom, takový kousek od Prahy. 

Když ale jdeme trochu do hloubky, objeví se ony perly. Jak říká staré přísloví, je tam plno pokladů, jen je vykopat.

A tak vykopáváme.

Třeba, a to i díky knížce Ženy slova, která bude v nedělním čtení, hledáme stopy spisovatelů. 

Těch známých, jako je František Hrubín a Lešany, Svatopluk Čech a Ostředek, tak i těch zapomenutých, jako třeba Ludmila Grossmanová- Brodská v Netvořicích.

Jsou tu také třeba i Křečovice Josefa Suka či Neveklov Jana Heřmana. A Jana Kubelíka, jehož rodina je spojena jak s Neveklovem tak s vesnicí.

S Neveklovem je spojená i spisovatelka Eliška Horelová, která se tu sice nenarodila, ale napsala knihu Kluci ze zabraného, což je výborná knížka o vystěhování zdejšího kraje. Je to kniha pro děti, ale určitě má co říct i dospělým. Zejména třeba těm z jiných krajů, kteří o vystěhování Neveklovska a Sedlčanska neví. 

Jsme na začátku našeho putování, určitě objevíme i další skvosty středních Čech. 

Devátého...

 Devátý červenec mám už od školy nejvíc spojený s Janem Nerudou. Dnes se narodil, v roce 1834. 

Je to už skoro dvě let, přesto se jeho básně, povídky i fejetony pořád čtou. Pořád se zkouší u maturity:-) to jsou ti májovci...

Malá Strana je s ním dodnes neodmyslitelně spojená. Už to všechno je docela majstrštyk, dvě stě let se udržet v povědomí, nepovedlo se to všem. Nerudovi ano. A mě utkvěl v hlavě i ten jeho devátý červenec. Jistě mají narozeniny i jiné slavné osobnosti, třeba Vratislav z Pernštejna. 

Nebo i normální, neznámí lidé, třeba můj bratr:-). Asi proti si to datum pamatuji, i když ve spojení s Nerudou to zní vzletněji. 

Stejně tak se devátého července pokládal základní kámen Karlova mostu. To je ta slavná číselná pyramida, kterou Karel vybral proto, aby jeho most vydržel. A on vydržel staletí, takže to bylo dobré datum. 

Rudolf II. si zase devátý červenec vybral pro vydání Majestátu, což je jeho slavné prohlášení o náboženské svobodě. 

Také proběhla devátého července první úspěšná transplantace srdce. A bylo to u nás a v roce 1968.

Pořád dobrá data. 

V roce 1998 se to dost pokazilo Opoziční smlouvou. Klaus a Zeman. Ale jedna kaňka, jinak dobrý, to docela jde. 

Víc událostí mě s dnešním datem nenapadá. 

I tak to je dost, na jeden červencový den. 

Letní houbaření

   Houbaření k českému létu patří stejně neodmyslitelně jako třeba podšálek k oblíbenému hrnečku na kávu.  

A o hrnečcích já vím své😊

Část národa prostě v létě pravidelně vyráží na houby. Aby se prošli, vyčistili si hlavu, nasbírali hříbky na smaženici či na vánočního kubu.

Pravda, někdo má na houbaření talent, zatímco jiný by potřeboval, aby na něho houba volala: tady jsem, seber mě.  

A ještě existuje varianta, že by si i této křičící houbičky dokázal nevšimnut. Je na houby slepý. To jsem tedy já. Chodíme na „houby“ hlavně s cílem projít se a provětrat se.

  Někdo je skutečný houbový znalec, sbírá všechno a všechno také pozná,  jiný se neobejde bez aplikace, která dnes nahrazuje dřívější Smotlachův atlas jedlých hub. My tedy jdeme na jistotu, hříbek, babka, klouzek, liška...víc většinou neriskujeme, 

Pravda, dávný vtip na toto téma praví, že každá houba je jedlá, jen některá jen jednou, ale to nepotřebuje žádný houbař vyzkoušet na vlastní chuťové buňky.

Houbaření je prostě ojedinělý koníček, kterému asi v jiných zemích neholduje tolik lidí jako

u nás.

A neděláme to z hladu, jak si v některých státech údajně o nás myslí. Je to prostě záliba.

Pro milovníky detektivních příběhů pak dokonce i vražedný nástroj.

Vlastně i historici znají reálné příklady, kdy třeba římský císař Claudius pojedl otrávené houby, které mu podala jeho poslední manželka Agrippina, takže vraždění pomocí jedovatých hub není nic nového pod sluncem. Nabízí ho i historie.

Dneska se ale i při houbové tragédii setkáme spíš s nešťastnou záměnu než s cílem zlikvidovat nepříjemného souseda pomocí muchomůrky tygrované.

Autoři detektivek se sice v podobných námětech vyžívají už od Agáty Christie, ale dnešní houbaři cílí opravdu hlavně na výbornou letní smaženici či na sušenou zásobu na vánoční svátky.

  Zajímavou konstantou do houbové mozaiky také ale je vzpomínka pamětníků na houby po Černobylu. Ta se se nese v duchu, že tenkrát byly hub mraky. Radioaktivita zjevně houbám přeje.

Takové množství hub si my logicky samozřejmě nepřejeme, určitě stačí to, co nabídne příroda bez jaderného zásahu.

  Ve skutečnosti je totiž naše letní houbaření hlavně výmluva k tomu, abychom se prošli lesem. Plný košík potěší, smaženice ještě víc, ale největší úlovek bývá často něco úplně jiného, pár hodin klidu, vůně jehličí a pocit, že nikam nemusíme spěchat.

A teď, když  konečně i trochu prší, tak je to výzva...rostou?

Psáno pro Listy Prahy 1