Divoká Šárka

 Divoká Šárka je opravdu divoká. Tedy jen na pohled. 

Jinak je tam příjemně a klid, snad i větší než ve Stromovce. 

Člověk si někdy myslí, že na opravdový výlet musí někam daleko. Do Beskyd, na Šumavu, alespoň do středních Čech:-)

 A pak vystoupí z tramvaje na zastávce Divoká Šárka a zjistí, že stačilo jen pár minut jízdy. 

Za zády jsme strašně rychle, je to hned u tramvaje, nechali  paneláky, semafory a kolony aut. 

A najednou jsme mezi skalami. 

Šárka je zvláštní místo. Není to park, kde se člověk prochází po rovných cestičkách mezi záhony. To máme ve Stromovce, 

Tady se Praha opravdu ukazuje v trochu divočejší podobě. 

Skály, soutěsky, louky, lesy a Šárecký potok, který si tu po tisíce let hledá svou cestu mezi buližníkovými stěnami. Místy vypadá opravdu hodně divoce. 

Vůbec, celá zdejší krajina působí skoro nepatřičně, jako by někdo omylem přeložil kus romantického českého venkova doprostřed hlavního města.

Podle známého vyprávění z Kosmovy kroniky a pozdějších pověstí tu měla žít bojovnice Šárka, která během dívčí války lstí přemohla Ctirada. 

Samozřejmě jsme šli po jejích stopách.

Údolí Dívčí skok  připomíná tragický konec příběhu

Jenže Šárka není zajímavá jen kvůli pověstem, i když to mě láká nejvíc. 

Lidé sem chodili samozřejmě už dávno. Navíc to kdysi vůbec nebývala Praha, byl to kraj daleko od centra, od Hradu, který představoval Prahu. 

Bývalo tu slovanské hradiště, určitě tu jsou pravěké pozůstatky, žilo se tu ve středověku. 

A dneska si jdete se psem hezky po červené značce, posloucháte šumění potoka, který opravdu vypadá jako divoký,  a vlastně kráčíte po místech, kde před více než tisíci lety chodili jiní lidé se svými starostmi, radostmi a úplně jinými pocity.

Divoká Šárka může být i v Praze výlet na celý den, byť mi jsme jí věnovali jen odpoledne. 

Je to totiž možnost vyrazit na výlet tramvají. 

A pak  stačí vystoupit z  narvané šestadvacítky, sejít pár metrů z asfaltu a Praha ukazuje svou zapomenutou tvář.

Potok teče, skály mlčí, kolem tiše kráčí turisté nebo sviští cyklisté  a člověku dojde, že některá cestovatelská  dobrodružství máte vlastně přímo u nosu. A také, že všechno už tu vlastně bylo. 

 

Knínské dohody

 Když se řekne středověká listina, skoro každý si vybaví Zlatou bulu sicilskou.

Když se řekne Knínské dohody, většina lidí si nevybaví nic😊

 A ukázalo se, že ani Google si s knínskými dohodami moc neví rady. 

Po zadání „knínské dohody“ mi totiž s neochvějnou jistotou vnucoval dohody minské.

 Umělá inteligence se rozhodla, že určitě myslím něco jiného než to, co píšu.

Po několika kolech přemlouvání jsem to vzdala. Sama se nějak propracuji k detailům o knínské dohodě, bez AI.

Přitom pro středověk a pro vývoj české státnosti je to významný mezník.

Ale patrně asi jen pro středověkáře, tedy medievalisty.

Ani v Kníně jako takovém není na událost žádná hmatatelná připomínka.

 Vyrazili jsem tam ze Slap, v rámci objevování středních Čech. Nový Knín je půvabné městečko nedaleko Dobříše, kam se dnes jezdí spíš za klidem než za dějinami.

Je to už jen Nový Knín, Starý Knín, kde byly ty dohody uzavřeny, už vlastně neexistuje, byl začleněn do Nového.

A překvapivě se zdá, že v Novém Kníně opravdu není pamětní deska ani samostatný pomník připomínající knínskou dohodu (knínský mír) z roku 1186.

 Ačkoli jde o jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách českého státu, připomíná ji město především ve svých historických textech a při výročích.

Přitom právě zde se roku 1186 setkali český kníže Bedřich a moravský markrabě Konrád Ota. Dohoda znamenala, že Morava zůstala součástí českého státu, ale zachovala si postavení markrabství.

 Zní to možná suše, ale právě tahle dohoda pomohla uklidnit přemyslovské rodinné války a položila jeden z kamenů české státnosti.

Nejpravděpodobnějším místem, kde jednání proběhlo, je okolí kostela sv. Mikuláše v Novém Kníně.  Ale cedulka žádná.

Podle archeologů se dá usuzovat, že právě zde stál románský knížecí dvorec, v němž se schůzka nejspíš odehrála. Přesné místo ale zatím nebylo archeologicky potvrzeno.

Je to vlastně trochu paradox, že událost, která bývá označována za jeden z mezníků české státnosti, dnes na místě svého konání nemá výrazný památník.

Škoda, že o tom nevíme víc. Musela to být událost. Nevíme ale ani přesné datum, nevíme, jak jednání probíhala ani co přesně si oba Přemyslovci řekli.  

Jen ten rok. 

Tedy, někdy v roce 1186 se knížata z rodu Přemyslovců, Bedřich a Konrád, sešla v Kníně, dnes Starém Kníně, kde se nacházel jeden z knížecích dvorců, sloužících k oddechu a loveckým kratochvílím.

 Také víme, že oba středověcí vládci se rozešli smířeni a prý se z nich dokonce stali přátelé. Na poměry středověké politiky téměř zázrak.

A z dalších souvislostí pak plyne, že si Konrád Ota podržel markrabský titul, na druhé straně uznal autoritu pražského knížete Bedřicha nad celou monarchií včetně Moravy. Uspokojený Bedřich mu nejspíše tehdy otevřel vyhlídku na vládu v Praze. 

Je to skoro námět na román😊

  Oslavná připomínka ale v Novém Kníně bude.

 Je to letos 840 let, je to kulaté výročí, a to v Kníně připomínají.

Krom toho je tady zajímavé muzeum Zlata a plno krásných zákoutí.

 Je to prostě hezké a historické městečko, které je, podle mě neprávem, tak trochu zapomenuté.

A to navzdory tomu, že Nový Knín nestojí jen na jedné zapomenuté dohodě.

Je to městečko, které má historii skoro na každém rohu. Pobýval tu první dědičný přemyslovský král, Přemysl Otakar I., se svými syny, zastavil se tu Jan Lucemburský, narodil se zde Husův přítel Matěj z Knína, který na rozdíl od Mistra Jana přežil koncil

v Kostnici.

Pak se v okolí našlo zlato, město zbohatlo, husité ho vypálili, Jiří z Poděbrad ho znovu postavil na nohy a Švédové během třicetileté války všechno znovu zničili.

Tak bych mohla pokračovat, historicky důležitých událostí se tu stalo strašně moc.

My jsme sem jeli primárně za knínskou dohodou.

A byl to hezký výlet.

Knín prostě stojí za návštěvu. Objevili jsme tu hezké úzké uličky, náměstí a zákoutí, která mají zvláštní kouzlo měst, která ještě neobjevily davy turistů.

Letos si navíc Nový Knín připomíná 840 let od uzavření Knínské dohody.

Tak přece jen se na ni nezapomnělo úplně.

A to jsem se ještě dočetla, že se tady natáčel film : Ať žijí duchové:-)

Sázavský klášter

                                   

Sázavu mám odjakživa spojenou hlavně se sklárnami Kavalier. 

Ty už dneska si neexistují. 

Druhou asociací jsou pak Pavel Kohout a Michal Viewegh, oba zdejší rodáci.

Jenže my jsme nepřijeli za sklem ani za literaturou. Hlavním cílem byl Sázavský klášter, jeden z nejvýznamnějších benediktinských klášterů u nás. 

Vlastně je to letos v létě už druhý „nedostavěný“ klášter, který jsme navštívili, po Panenském Týnci. 

Na rozdíl od něj ale Sázava nabízí nádherný kostel, kryptu i dochované interiéry, takže si člověk dokáže mnohem lépe představit, jak tu mniši skutečně žili.

Celé místo je neoddělitelně spojené se svatým Prokopem. To je ten světec, který podle pověsti oral pole s čertem zapřaženým do pluhu.

Na okamžik mě napadlo, jestli odtud náhodou nepochází název zemědělského nářadí „čert“. 

Nepochází.

Ale pověst o čertovi a svatém Prokopovi patří k těm nejznámějším českým legendám.

A znovu se mi do příběhu připletl kníže Oldřich. Ten samý, jehož dub jsme nedávno obdivovali 

v Peruci. 

Podle legendy právě Oldřich potkal Prokopa jako poustevníka.

Když mu světec nabídl obyčejnou vodu, proměnila se ve víno. Kníže byl zázrakem natolik ohromen, že pomohl založit zdejší klášter a Prokop se stal jeho prvním opatem.

Prokop je tedy světec, ale napadá mě, jaký byl asi v reálu. Nic moc se o něm neví, možná bylo jeho poustevničení řešení nějaké krize:-) Prý byl totiž nejdřív ženatý a měl děti, pak ho to přestalo bavit a stal se poustevníkem. A pak i, díky knížeti, opatem:-)

No,to je takový akční výklad, jak si ho představuji já:-). V Sázavě o něm hovořili s úctou a hezky. Byla  to moc pěkná prohlídka. 

Sázavský klášter se stal významným centrem slovanské vzdělanosti. 

Pěstovala se zde staroslověnská liturgie a pokračovala cyrilometodějská tradice, která byla ve střední Evropě stále vzácnější. Jenže dlouho to nevydrželo. Roku 1096 byli slovanští mniši definitivně vyhnáni, jejich knihy i písemnosti byly zničeny a klášter připadl břevnovským benediktinům. 

Od té doby se zde sloužila už pouze latinská liturgie. 

Pak husité, chátrání, požár, rekonstrukce...klasika u mnoha památek. Rekonstrukce se tady mimořádně povedla, místo je to moc hezké. 

A ještě jedna psí poznámka. Tori směl na prohlídku také. Samozřejmě v přepravní tašce, ale mohl. Dog friendly. 

 Takže si pejsek spolu s námi vyslechl zajímavý výklad o svatém Prokopovi, prošel si klášter a nakonec si užil i příjemné ochlazení dole v kryptě. A nakonec, to už volně, procházku po areálu.

Ne každý historický objekt je ke psům tak vstřícný, a proto tahle vlídnost a laskavost určitě stojí za zmínku. Nás třeba hodně potěšila.