Podcast

Knihovna v Benešově má také různé přidružené aktivity. Půjčování knih už je jen jednou z mnoha činností, kterým se dneska knihovny věnují. Knihovnický svět je pestré, zajímavé a kreativní prostředí. 

V Benešově krom jiného mají i virtuální činnost, bez té to dneska nejde. Rodí se tu nový podcast. 

Kafárenský podcast. 

Dostalo se mi pozvání k natočení rozhovoru.

 Tak jsme se s Torínkem vypravili na výlet. Měli jsme i kliku na počasí, takže jsme se 

v hezkém jarním podvečeru ocitli na poklidném benešovském náměstí. V knihovně nás mile přivítali a natáčení mohlo vypuknout. Vyklubala se z  toho příjemná a inspirativní hodina. Snad je i k dohledání v různých aplikacích, kde je možné najít benešovský Kafárenský podcast  

Je to zajímavá práce mladé knihovnice. Setkávání s různými lidmi ze zdejšího regionu. 

A myslím, že je to práce chvályhodná a úspěšná. 

Těšilo mě být její součástí. 

 

Úklid

    Nedávno jsem znovu sledovala dávný dětský seriál o Arabele. Jeho geniální první díly. Vtipné, originální a nečekaně aktuální.

Když kupříkladu princezna Xenie, která představuje ono klasické pohádkové zlo, chce z pohádkové říše udělat moderní lidský svět, nechá, krom jiného, navážet hory odpadků do vody a do lesů. Aby čistou pohádku změnila na špinavý svět. Docela výstižné, řekla bych.

A jak to souvisí s nadcházejícím dubnem?

Kdyby totiž nešlo o klasický pohádkový příběh, mohlo by se to vydávat za vizionářskou varovnou ekologickou studii. Podobné věci se totiž děly a stále dějí i v reálu. Snad jen, že nejde o legální řízenou činnost, ale o protizákonné aktivity. Arabela byla v tomto směru v podstatě ekologický protest.

Protože jak se dobrat poznání toho, co lidi vede k tomu, že navzdory dnešním vymoženostem, jako jsou kontejnery na tříděný odpad, popelnice na každém kroku, koše ve všech parcích, ba i v lese jsem narazila na odpadkový koš, tak co je vede k odhazování nepořádku na chodník, do lesa či prostě kamkoliv je napadne?

Líbí se jim to jako pohádkové Xénii? Žít mezi odpadky?

Možná proto, že o tomhle tématu přemýšlí víc lidí, je do dubnových slavných dnů zařazen Den Země, tedy ekologický svátek, upozorňujíc na dopady podobného chování. 

Je to taková dubnová výzva k návratu do pohádkové čistoty.

Země se v dubnu probouzí do jarních dní, znečištění všude kolem je víc patrné než v jiných měsících.

Duben se vlastně stává impulsem pro úklid kolem sebe.

A vůbec to nemusí být jen dvacátého druhého dubna, kdy Den Země září v kalendáři. Uklízet kolem sebe můžeme každý den.

Pravda, s prstenem princezny Arabely by to šlo lépe, jenže žádný prsten, který by uklidil les, nemáme. Musíme fungovat bez kouzel.

 

 

 

 

Světice

 Na jednom ze hřbitovů Tori objevil sochu světice. Povedlo se mi ho u ní vyfotit, ač zrovna neměl fotogenickou náladu. 

A přivedl mě tím na myšlenku o funerálním umění. Které je mnohdy velmi zajímavé, ale moc ho nevnímáme. 

Je to prostě hřbitov. Tam nějaké sochy patří, tak většinou splynou s okolím, neberou se jako nějaké specifické umění. 

Funerální umění:-)

Pravda, někdo má hřbitovy rád a hodně tam chodí. Ten to pak má asi jinak. 

Ostatně, my někdy také rádi zajdeme na hřbitov jen tak. Není to pravidlo či zvyk, ale čas od času je i hřbitov cílem našeho výletu či procházky. 

A nejen ten slavný, vyšehradský, který je už vlastně takovou i turistickou atrakcí. Chodíme 

i na jiné hřbitovy, kde se dají najít opravdové skvosty funerálního umění, podobné, jako tato úvodní  malá světice.

Procházka po hřbitově nese jinou atmosféru, přináší jiný druh zážitků.  Je to putování za netradiční architekturou. Objevování dávných osudů. Připomenutí pomíjivosti všeho.

    Navíc, v těchto dnech si připomínáme sto let od narození Olbrama Zoubka. Jeho funerální sochy jsou na mnoha hřbitovech, snadno se dají objevit, protože mistrův rukopis je nezaměnitelný. 

Olbram Zoubek mě vždycky bavil i proto, že jsem jeho sochy dokázala rozpoznat na první pohled. 

A nejde jen o památník totality na Újezdě, každá jeho socha je charakteristická. 

Tak se tedy obloukem dostávám k jeho výročí, které tady připomínám. Narodil se 21. dubna 1926 v Praze. 

Slavná je  jeho posmrtná maska Jana Palacha, která je dneska na Filozofické fakultě v Praze.

Spojujeme ho s Prahou a s Litomyšlí, i když do Litomyšle ho vlastně vyhnali soudruzi za "trest". On tam udělal spoustu krásné práce

Najdeme ho veřejném prostoru na mnoha místech.

Na Letné máme dokonce jeho hřiště, které připravoval v šedesátých letech spolu se svojí manželkou, Evou Kmentovou.

Byl originální, zajímavý, charismatický...

A narodil se přesně před sto lety.

Psi

 Psi jsou dneska na výsluní. Tedy někde, v některých oblastech a u některých lidí. 

Mazlíčci. 

Největší. 

S privilegii, o kterých se některým lidem může jen zdát. Na Letné mají psi dokonce několik obchodů, zaměřené na jejich luxus. Respektive, psi je ještě nevlastní, jak  naznačuje neobratná předchozí věta. Jsou to obchody pro psy, jako je třeba zdejší slavný Dog town.

A všechny jsou zjevně prosperují, byť některé jsou až nekřesťansky předražené.

Nicméně, tady je to dle hesla, že vše pro psy... 

Někde je to samozřejmě jinak, pejsci jsou týraní, množení, toulaví... 

A kdysi bývali i hojně využívání jako pokusní tvorové. Zkoušelo se na nich či s nimi kde co.

Vždycky mě to zaskočí, že to byli zrovna psi. 

Asi to taky bylo jen někde, ale i tak. 

Jako první se samozřejmě nabízí Lajka. Svého času slavná. Když si představím její osud, jak jí, vyděšenou, narvali do rakety, kde pak zemřela, aby to celý svět oslavoval, je mi z toho dost divně. A to navíc máme na Letné bar, dost populární, jmenuje se Lajka. Radši tam moc nechodíme:-).

Pak byly další fenky, Strelka a Bělka. Ty se, na rozdíl od Lajky vrátily. A jejich příběh dokonce pokračoval.

Štěně od jedné z nich totiž věnoval Chruščov americkému prezidentovi Kennedymu. Stal se z nich symbol studené války, respektive jejího chvilkové zjemňování. 

Viděla jsem film, jak se na psech testoval inzulín, to mě kdysi docela šokovalo, byť tady šlo evidentně o dobrou věc. Ale i tak, testovat to na psech...

Psi byli zneužívání ve válkách, to se už také všeobecně ví. Nosili třeba výbušniny proti tankům. Vůbec si neumím představit, že má někdo tu potřebu je tam vyslat. 

A tak bych mohla pokračovat. V tom, jak to psi mají všude jinak.

Třeba toulavými psy všude na Balkáně.... Někteří turisté to pak nemohou vydržet, zachraňují je a vozí do Čech...

Nebo tím, jak je Asiati pojídají. Prostě kde máte Bóbika....

Jinde jsou psi uvázaní u boudy, na řetěze... Sice to už od letoška řeší zákon, zakazuje to. Ale myslím, že by stačilo procestovat český venkov a vidělo by se, kolik lidí zákon dodržuje 

a kolik si z něj dělá dobrý den...

Na druhé straně,  v některých bublinách se staví psi na piedestal. 

O drsné existenci svých předků, ale i souputníků,  se takovým pejskům ani nezdá. 

Mají své prodejny, obleky, chodí na masáže, na drápky, na běhací pás, aby se proběhli. Nebo zrehabilitovali. 

Mají se prostě někde líp než lidé. 

Občas si kladu otázku, zda je to normální a kam až to dospěje, byť se na tom sama aktivně podílím.

Ale ve finále je asi lepší rozmazlovat než týrat. 

Nebo nekontrolovaně množit. Takže radši na piedestal, byť by se nemělo zapomínat na staré dobré, všeho s mírou. 

 Na Letné je psů skoro víc než lidí. A hlavním tématem veřejných diskusí jsou často psí exkrementy. Takové téma na h.....

Jak vidno, psí téma má nespočetné množství variant. A je to taková výrazná tečka za odlehčeným letenským psím zamyšlením. Neškodné téma pro dnešní den:-) 

Zpověď

 Obal knihy vypadal, jako by to byla kniha o nás, respektive  jen o mně, jako o té stárnoucí trosce, ovšem  bez jezevčíka:-), protože pes na obálce tedy jezevčíka moc nepřipomíná. 

Ten titul byl natolik lákavý, že jsem ho zkusila. 

A jde o veselé čtení, příjemně napsané , s vtipem a nadhledem. Příjemná oddychovka. Prostě zpověď....

Baví mě to. 

Jan Potměšil

 Někdy mě cosi nějak nutí zastavit se u zpráv o úmrtí známých lidí. Okomentovat jejich odchod. Většinou jsou to ti, jejichž konec mě nějak víc zasáhl, rozlítostnil. 

Nebo jsem k nim cítila zvláštní blízkost, i když jen z dálky.

Ti, kterých jsem si nějak víc vážila, nějak je obdivovala, o kterých jsem si ( možná neskromně, ) myslela, že jsme byli jakousi stejnou krevní skupinou, tedy, že bychom si i v reálu nějak asi rozuměli. Možná. 

Nebo prostě jen proto, že byli opravdoví. Měli něco, co tady bude chybět. 

Jako když odešel Jan Potměšil. 

Příliš mladý na umírání. 

Byl to samozřejmě slavný herec, ale hlavně to byl velký hrdina. Dokázal se poprat s osudem, žil naplno navzdory tomu, co se mu stalo.

Někdy o něm v hodinách dějepisu mluvím jako o velké oběti Sametové revoluce, i když on se jako oběť necítil. Jednou dokonce řekl, že je lepší být na vozíku než být s komunisty.  

Takže určitě se necítil být obětí, byť ocitnou se v třiadvaceti na vozíku není snadné. On s tím dokázal velmi úspěšně pracovat a žít.

Hodně si pamatuji na Růži pro Algernon, to byla pro mě velká bomba. Zážitek, který přetrval.

Sledovala jsem jeho kariéru, jeho život, jeho odvahu. 

To, co o něm ve veřejném prostoru nyní říkají ti, co ho znali, z něho opravdu vyzařovalo: odvaha, laskavost, vytrvalost, vlídnost, empatie.

 Je to život, lidé odcházejí…. 

Jen některé odchody jsou moc brzy. A jsou asi i víc emotivní…

Oblíbená fráze nás přesvědčuje, že všichni jsou nahraditelní.

Já si ale myslím, že to tak úplně pravda není.

A tak nějak mám potřebu si zasmutnit za odchodem jednoho skvělého herce, silného a citlivého člověka, Jana Potměšila…..

 

 

 

Parkování

 

Naše nedávné putování po památkách vedlo k poznání, že takřka největší položkou víkendového cestování je parkovné. Úzce související s uměním vůbec někde zaparkovat. 

Jsem z Prahy zvyklá na parkovací peklo, v podstatě se umím autem nacpat i do myší díry, ale co lze zažít na výletech, to často překračuje meze automobilové fantazie. Zaparkovat v malých městech, která disponují nějakou turistickou atrakcí, je takzvaně peklo na druhou. Třeba na Hluboké nebo v Českém Krumlově, to bylo doopravdy drsné. Aut mraky, míst málo. A když, tak za velké peníze, řekla bych, až nekřesťanské. Ale budiž, chceme jezdit, tak plaťme. Ale ono fakt není místo. V zoo v Táboře jsme třeba vůbec nedostali šanci zaparkovat na místě vyhrazeném pro návštěvníky, museli jsme se upíchnout téměř v lese. A to jsme tam byli brzy ráno. Když jsme odjížděli, vypadala příjezdová komunikace jako mega parkoviště, kudy se takřka zase nedalo odjet, protože auta stála, kde se dalo.

Takže auta, kam se podíváš. 

V nedávném rozhlasovém podcastu jsem slyšela, že tak obří rozmach automobilové dopravy překvapil urbanisty, kteří s ním v takové míře nepočítali. 

Zajímavé povídání. Třeba i o tom, jak v devadesátých letech znamenal automobil symbol svobody. Jako že už nemusím čekat v pořadníku a mohu si auto koupit úplně normálně. Zároveň se stalo symbolem společenského postavení. 

To prý, podle podcastu, už neplatí. 

Úplně s tím tak nesouhlasím, myslím, že minimálně v Praze pořád platí, že když kupříkladu se škodovkou zaparkujete (asi omylem) mezi elektro SUV audi či BMW, tak na vás hledí dost svrchu. Zejména, když sedí za volantem nějaká zelená vdova nebo namachrovaný mladík, který vůz patrně dostal jako kapesné, protože vydělat si na něj evidentně nemohl. 

Tak to pohrdání či společenský status určitě nezmizelo. 

Ale stejně tak nemizí auta, ta naopak přibývají. 

Pražská sídliště prý byla koncipována dle principu jedno auto na pět bytů???!!

Dnes je tedy spíš pět aut na jeden byt, proto není kde parkovat. 

A není tomu tak ani u oblíbených historických památek a turistických cílů. 

Takže se nabízí jezdit na výlety vlakem. To je vlastně rezumé celého textu, byť primární pohnutka bylo zjištění, jak velikou položku v cestování zaujímá parkovné. A to většinou všude s cedulkou, že za auta provozovatel neručí. Takže vám je tam klidně vyberou, to nikdo nekontroluje, protože hlavní je vybrat peníze za parkovné.

Parkování je prostě téma dne. Všichni chtějí jezdit a také logicky parkovat, ale není kde.