Nabuco

 Šlo se do Opery. V rámci plnění přání nadace Moje velké přání jsem doprovázela paní do Opery. Vybrala si Nabucca. 

Verdiho mám ráda, baví mě jeho hudba, byť znalci o ní mluví trochu s despektem. Prý je to takový pop devatenáctého století. ...?

Možná tedy proto se mi líbí:-). Asi na vyšší hudební umění nemám úplně kapacitu, prostě Nabucco mě zaujal.

I proto,  že příběhy krále Nabukadnezara učím a vždycky je pro děti velký problém to jméno vyslovit, neřku-li si zapamatovat. Zkrácenina  slova na Nabucco je jazykově mnohem přívětivější. 

Státní opera je krásná. Mám ji ráda. 

Ukázali se i jako vstřícní k plnění přání a lístky byly na velmi hezká místa. 

Pak ovšem vstřícnost trochu zakolísala, neb když naše původní paní, která si Nabucca přála, onemocněla, k vrácení peněz či výměně lístků se postavili záporně, to prý nejde. 

Tato varianta prý neexistuje.

Nu co, poradíme si.

Ale, ne každý má rád operu, a komu tedy věnovat lístky, z nichž jeden stojí skoro dva tisíce? 

Naštěstí se našla dáma, která si přála operu také. 

Sice jinou, byla tedy v pořadí, ale na Nabucca šla ráda. 

Bylo to krásné, nádherné výkony. 

Pravda, kostýmy mě poněkud zaskočily, ta modernizace prostě frčí a dobové oblečení se nekonalo. Naopak, současné a pro Židy válečné?!!

Ale i tak, zážitek. Ani to nebylo dlouhé, jak opery většinou bývají. Dvě a půl hodiny byly pro nedělní večer úplně akorát. 

Takže, nebojte si něco přát.

 

Vymáčkni se

 Umět mluvit je skutečné umění. Rétorika.

Ve starověku třeba velmi ceněné umění. 

I dnes je dobré být dobrý rétor. 

Mistři slova ale mizí jak pára nad hrncem. Nenajdete je ve velkém už ani mezi herci, které by mělo mluvené slovo živit. 

To, že mnozí neumí promluvit sami za sebe, to je věc známá, mnozí se tím ani netají. To, že ale neumí mluvit v roli, to už je na pováženou. Špatná výslovnost, šumlování, drmolení, to vše jsou klasické věci, které dnes provázejí veřejnou mluvu.

Vady řeči jsou běžnou záležitostí, jako by neexistovali logopedi. Někteří protagonisté jsou na svou špatnou výslovnost ještě pyšní, jako by to byla jejich obchodní značka. 

O spisovné češtině  už ani nemluvím. Přesto, že by měla minimálně z veřejného prostoru znít, tak nezní. Spíš tam slyšíte hovorovou češtinu, různé typy ráčkování, šišlání, sykavky či patlavost.

O rétorických schopnostech lze také velmi často s úspěchem pochybovat.

Mě osobně hodně rozčiluje opakování slov a začátku vět. Takové to, že pořád opakuje nějaké slovo, buď proto, že neví, jaké použít dál, nebo mu to přijde zajímavé, nevím..

Je jich čím dál víc, i mezi moderátory.

Takového řečníka většinou nevydýchám a musím to vypnout. 

Pak nevydržím u projevů, které se nedrží tématu, neustále odbočky, dovysvětlování, odklony do tématu. 

O těch, co myšlenku neudrží ani neumí opustit, o těch ani nemluvím. To je na další úvahu o jazykové  kultuře ve veřejném projevu. 

Nedávno jsem náhodně zahlédla projev jednoho z nastupujících ministrů. Úplně mi u toho naskočil starý Milouš Jakeš a jeho rétorická vystoupení. A pak, že se dějiny neopakují. 

Umění mluvit je tedy fakt umění. Je to ale nedostatkové mistrovství. Dnes se spíš při poslechu mnoha veřejných vystoupení taková povzbuzující mantra, typu:  tak už se konečně vymáčkni...

Hotel Atlantic

 Dnešní nedělní čtení není s adventní tematikou, naopak. Příběh je historický, týká se židovských uprchlíků, Palestiny, války. 

I z Čech utíkají židovští dva židovští chlapci a dvě dívky. Opouštějí válečnou Evropu. 

Zatím mám za sebou jen kousek, čte se to hezky, ostatně jako všechny autorčiny knihy. 

Tak se těším na historický napínavý příběh. 

Koncert

 Jako každý rok tak i letos v prosinci proběhl charitativní koncert Nadace Moje velké přání. 

V kostele svaté Ludmily na náměstí Míru. 

O koncertu a nadaci, která umožňuje seniorům plnit jejich zážitková přání, jsem tu psala již mnohokrát. 

Tak dneska to bude o Ludmile.

Je takovou dominantou náměstí Míru.  Na první pohled je to gotika jak vyšitá, ve skutečnosti ale pseudogotika, nebo chcete-li novogotika. Je to zřetelná ozvěna devatenáctého století, které se vracelo k minulosti s velkou intenzitou. 

Milovali Přemyslovce a kostel je tedy logicky vybudován k poctě přemyslovské pramáti, svaté Ludmily. 

Architektem byl Josef Mocker. 

To je moje oblíbená zapomenutá postava. Tedy já si myslím, že je ve všeobecném povědomí trochu pozapomenutý, přesto je to on, kdo nám vsugeroval představu gotiky, která v reálu vypadala úplně jinak. Všichni si myslíme, že vidíme středověkou gotiku, a ona je to zatím Mockerova představa. 

Přebudoval Karlštejn, Hrad, Prašnou bránu, vybudoval Ludmilu, prostě  kontroverzní génius, který budoval gotiku ve velkém.

 On vlastně hromadně  vytvářel úplně nové památky. 

A  o kterém se dnes moc neví. Jednota nepanuje ani v tom, zda to byl geniální vizionář, nebo svéhlavý tvůrce, který si dělal, co chtěl? 

Asi obojí. 

Ale zpátky k Ludmile. Mně se tedy docela líbí, myslím, že na ten Mírák dobře zapadne, vypadá hezky. 

A uvnitř je také zajímavá. 

Její stavba začala v roce 1888 a dokončena byla v roce 1892, takže docela fofr. O rok později byl kostel vysvěcen. 

Když se tu v stavělo metro, tak byl dlouho zavřený. Otevřeli ho vlastně znovu až po revoluci, v roce 1992

Uvnitř jsou  krásné vitráže a také nádherné varhany,

Prostě  ten kostel, má svůj příběh a  stojí za to se na chvíli zastavit a navštívit ho. 

Třeba na náš tradiční charitativní koncert, který už má i datum pro příští rok, bude 2.12.2026. Nebo na vánoční trhy, i když to třeba pro mě není to pravé ořechové. Není to sice tak šílené jako na Staromáku, ale i tady to připomíná víc vánoční peklo než vánoční atmosféru. Hlava na hlavě, reprodukovaná hlasitá hudba, sem tam petarda, všechno předražené, ale hlavně fakt davy. Nelze se ani otočit, každý se dere dopředu za svým svařákem, přitom zírá do mobilu, takže třeba v klidu se procházet je dost protimluv. 

My jsme se tedy prodrali do katedrály, abychom zde uspořádali další koncert. Ten byl tedy velmi povedený. 

Tradičně, nejnáročnější bylo přesvědčit turisty, že se nemohou procházet kostelem během koncertu, buď jdou za kulturou nebo je vstup zakázán. 

Jak zakázán, do kostela, diví se mnozí a derou se dál. Často ještě s langošem nebo svařákem v ruce, prostě se jdou kouknout. 

No, i to se nakonec nějak ukočírovalo, koncert byl hezký, výtěžek půjde na plnění dalších přání, takže zase za rok. 

Mikuláš

 Mikuláš sice slaví svůj svátek až zítra, do ulic a do rodin vyráží ale už dnes. 

V plné sestavě, s čertem a andělem po boku. Letos dokonce otvírají víkend. Jako by měl na starosti kulturní program celé země. Tak ono to má i něco do sebe, protože, co si budeme povídat, který umělecký a kulturní managment dokáže během jediného dne navštívit tolik domácností, převléct se do tolika kostýmů. vypít tolik alkoholu a rozplakat tolik dětí? Ale i pobavit, abych nebyla nespravedlivá.

My, Jitky, jsme tím většinou ochuzeny o sváteční den, všichni slaví Mikuláše. 

Tím nechci říci, že mám něco proti Mikulášovi jako světci či dokonce proti nositelům jména Mikuláš. 

Ani si nestěžuji na uloupený svátek. Máme to podobné jako Evy a Adamové. Odsunutí v zájmu vyšších bytostí.

To nic nemění na tom, že je dnešek právě čertovskou společností veselý a zajímavý den. 

Měli jsme je ve škole, potkávala jsem je ve městě, v centru i na periférii. Čert a Mikuláš kam se podíváš. V doprovodu andělů, někdy asi i padlých. 

Některé skupinky nebeských bytostí byly opravdu veselé a vlídné, jinde jsem narazila na partu, která si do ulic nesla výraz unavených úředníků, kteří si po týdnu v kanclu šli provětrat unavené hlavy. Na nebeské posly moc nevypadali. 

Někde byli čerti petardově hluční, zahlédla jsem i rozvážného Mikuláše s výrazem lehce vyhořelého sociálního pracovníka. 

Mnohde se lidé, hlavně asi turisté, s nebešťany fotili, často byl viděn čert či anděl, jak si s kýmsi pořizují selfie. 

Mobilní mánie zasáhla už i svaté a pohádkové bytosti. Bez mobilu ani Mikuláš neputuje městem. 

A tak zatímco Mikuláš roznáší moudra, sladkosti a mírnou psychickou újmu, my slavíme svátek v jeho stínu. 

Potichu, klidně a bez anděla. 

Ale i to má své kouzlo.

Protože kdy jindy si můžete říct, že váš svátek byl skutečně… pekelně povedený?

Barborky

Trháte je? 

Dodržujete tenhle pradávný zvyk? 

A vidíte v něm jen větvičky ve váze, nebo něco víc?

Je to starobylá zvyklost, původně až pohanská. Dvacet dnů před Štědrým dnem se do vázy vloží větvičky třešní. Musejí mít šikmý řez a stát nejdřív v chladu. A pak, těsně před svátky, se přesunou do tepla, aby do Vánoc rozkvetly.

Jenže rozkvetlé barborky nebyly jen tak na parádu. Pro svobodné dívky to bývala přírodní věštírna:

 vykvetou ti? 

Do roka a do dne budeš v bílém! 

A když bylo v domácnosti více děvčat, stalo se z vázy napínavé kolbiště. Každá si pověsila na větvičku své jméno a čekala, která „rozkvete“ jako první. 

Vítězka mohla rovnou začít šetřit na svatební šaty a koláče.

Pro ty, které už o ženicha nestály, zůstával alespoň jiný význam – symbol světla a připomínka zimního slunovratu.

Tedy světlo a svatba. 

Dvě symboliky, které se v jedné větvičce šikovně potkávají. 

Takže svatá Barbora, která je primárně je patronkou horníků, by klidně mohla být i patronkou svatebních agentur.

Dnes už barborkování bereme spíš jako půvabný zvyk a dekoraci do bytu. 

Ale kdysi to byla vlastně přírodní varianta seznamovacích aplikací. Přírodní algoritmus, větvička, která vykvetla jako první, byla jasnou volbou.

Rozkvetlá barborka vám dnes už ženicha nezaručí. 

Zato vám připomene, že všechno už tady kdysi bylo. 

Kdysi barborky, dnes Tinder. 

A také fakt, že i v nejhlubší zimě se potají chystá něco nového a hezkého.

 

 

  

 

Slavkov

 Slavkov u Brna je místem, kde proběhla snad největší bitva na našem území. Slavné Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů proběhlo 2. prosince, před 220 lety.

Dost dlouhá doba, řekla bych.  

A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl. 

Další hledači tam hledají zakopaný poklad, který tam měla zanechat ruská armáda

  O letošních Velikonocích jsme zdejší muzeum navštívili, takže o místě jako takovém asi psát už nechci. 

Spíš o tom, jak to tady tehdy probíhalo?

Masakr před dvěma sty léty. 

Těžko si představit pocity těch chlapců, co jsem doputovali přes celou Evropu, aby tady zemřeli. 

U Austerlitzu. 

Skoro třicet tisíc mrtvých vojáků. Další tisíce zraněných a zajatých. 

Vždycky mě zajímalo, kam zmizela ta těla? Kdo je po bitvě uklidil? Pohřbil?

Kdysi se říkalo, že většina z nich zmizela, ale většinou se píše, že k nějakému pohřbení došlo. 

Největší část padlých byla samozřejmě urychleně naházena do masových hrobů.

Dělo se to patrně pod dohledem armádních velitelů i místních vrchností, ale určitě bez bez kněží, bez obřadu, bez jmen, bez označení hrobů.

Cílem nebyla pietní vzpomínka, ale zabránit epidemiím. 

Existuje i opakovaná legenda o utopených Rusech v okolních  rybnících. Asi má nějaký reálný základ, někteří vojáci skutečně zahynuli po prolomení ledu v místních  rybnících. 

 Do vody byly házeny i mrtvoly, jako rychlé řešení...

 Místní obyvatelstvo bylo nuceno mrtvé pohřbívat, často na svoje náklady, ve vesnicích, které samy trpěly hladem. 

Často se pohřbívala nahá těla, uniformy se pokoušeli hladoví vesničané zpeněžit. 

Vůbec si asi ti místní užili své. 

O tom se tolik nemluví, je to slavné vítězství, tak co řešit pocity tehdejších venkovanů. 

Přitom vojáci, jak je jejich zvykem už po staletí, zde rabovali a znásilňovali. Kradli vesničanům jídlo i pití, víno samozřejmě nejvíc. 

Někde jsem četla, že svlékali lidi přímo na ulici, brali jim oblečení a boty

Chtěli, aby jim lidé krmili koně.

Prostě zdejší okolí neslo zcela jistě velkou zátěž. 

Když pak armády odtáhly, zůstal po nich nejen zničený kraj, ale i epidemie a nemoci. 

V podstatě bylo mrtvých venkovanů víc než vojáků na bitevním poli. 

A to všechno si dneska připomínáme?? 

U Slavkova jistě bude rekonstrukce, rádi si dneska hrajeme na vítězné bitvy. 

Jak by na to asi nahlíželi tehdejší Slavkované, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, které je drsně semlelo??

To je tedy doba. A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl.