Konference

 Byla jsem nominována na konferenci. O vzdělávání. Respektive o šikaně ve školství a jak se k ní postavit. Rosteme společně se to jmenovalo. Šlo o systém KiVa, inspirovaný Finskem. A hlavní referáty přednesly ženy z Pobaltí. 

Na Žižkově, v Atriu Žižkov. Takže výprava na Žižkov, navzdory letité poučce, že Žižkovu a Libni, zdaleka se vyhni. To už ale asi neplatí a na Žižkově je docela hezky.

Bez psa, protože nejsou dog friendly. A to navzdory tomu, že psi dětem ve škole dost pomáhají, ale to není inspirováno Finskem. 

Po pravdě, moc tu fascinaci Finskem nechápu. Navíc jsem měla pocit, že to okouzlení finským školstvím už pominulo, ale zjevně se pletu. 

Zajímavé je, že jsem četla, že všechny tyhle severské metody už jsou zase jinde.

A zatímco oni se vrací k papírovým knihám a tužce, protože pochopili, že co si napíšu, lépe se naučím, my zběsile digitalizujeme a naše děti už rukou skoro psát neumí. 

Ale to je zase jiný příběh a jiný problém, opravdu vzdělávací. Tady šlo hlavně o šikanu. 

Dostali jsme registrační visačky, reklamní tužku a balík letáků, abychom se opravdu cítili jako na konferenci. 

Samozřejmě, musel být zaplacen registrační konferenční poplatek. 

K dispozici byla káva a o přestávkách občerstvení. 

Nefungovalo ale topení, což bylo hlavně v odpoledních hodinách už dost znatelné, takže jsme se v závěru na konferenci choulili v kabátě. Odborně jsme tedy rostli společně, ovšem fyzicky jsme se spíš společně mrzli.

Přednášelo se v češtině a v angličtině. Probíhala panelová diskuse. I tak jsem odcházela tak napůl spokojená. Totálně tedy vymrzlá, ale hlavně s pocitem, že se točíme v kruhu. 

Něco bylo zajímavé, místy i hodně, ale některé přednášky a prezentace ve mně vyvolaly vzpomínku na vysokou školu, kdy jsme o podobných přednášejících mluvili jako

o uspávačích hadů.

A pohled do lavic, kde seděli hlavně pedagogové, přesně kopíroval školní lavice. Mnozí posluchači brzy ztratili pozornost a trochu poklimbávali. 

Z toho je brzy probrala zima, tak zírali do mobilu.  Rozdíl od klasické třídy byl jen v tom, že tady je nikdo nenapomínal ani nedostali poznámku za mobil. Ba ani jim nikdo nevyhrožoval zabavením aparátu. Jinak to bylo nemlich stejný.

Pohled do vlastních řad, tedy do zrcadla, nebyl proto moc lichotivý. Ale to je častý jev, že když se učitelé ocitnou v roli žáků, ukáže se, že se chovají úplně stejně. Ba co víc, často ti, co nejvíc svoje žáky tepají, za podobné prohřešky, jsou ve finále ti nejhorší. No, řekněme, že do takových extrémů učitelská nepozornost dovedená nebyla, ale je to smutný pohled.

Pozitivem rovněž je znovuuvědomění si toho, jak to mají ty děti těžké, sedět denně tolik hodin ve škole. Na to se hodně zapomíná a je to fakt drsný. Jeden den sezení mi docela stačil a dost mě vyčerpal.

A obsah konference? 

Zajímavá myšlenka, ale nic nového pod sluncem. Moc statistik, to se opravdu nedá poslouchat. Čísla a grafy se prostě poslouchají přibližně se stejným zájmem jako školní rozhlas po šesté vyučovací hodině.

 Málo praktických výstupů. Ty pak samozřejmě získaly největší zájem i zasloužený potlesk.

Systém KiVa budeme zkoušet ve škole, zdá se to zajímavé a rozhodně mu nechci upírat smysl. ale dospěla jsem k názoru, že lépe je to nastudovat si to doma, v pohodlí a v teple, než absolvovat kvůli tomu konferenci

I když na druhé straně to bylo zpestření pracovního týdne, člověk se něco dozvěděl, trochu se poučil, a dokonce se podíval do zrcadla, takže vlastně dobrý.

Jen doufám, že jsem si krom letáků neodnesla nějaké nastydnutí😊

 

 

.

Výkon

 

Občas mě napadá určitý splín a apatie. Z výkonu všude kolem. To pak mám pocit, že člověk vlastně nemůže jen tak strávit odpoledne.

 Musí ho využít.

 Když jde na procházku, měl by nachodit alespoň deset tisíc kroků. Navzdory tomu, že už se ví, že deset tisíc kroků je mýtus, reklamní trik. Stejně by měl

 Když čte, měl by se něco dozvědět. Když cestuje, měl by poznat místní kulturu. A když si konečně sedne ke kávě a nedělá vůbec nic, začne mít podezření, že promarnil drahocenný čas.

Sama to tak někdy mám. A někdy mě to zase strašné unavuje.

Když čtu všechny ty návody na šťastný, zdravý a úspěšný život, zdá se mi, že jsme v područí všech možných aplikací. A optimalizací.

 Máme optimalizovat spánek, hlídat si tepovou frekvenci, počet kroků, příjem bílkovin, pitný režim a duševní pohodu.

Dokonce i odpočinek se stal disciplínou, ve které lze podávat lepší či horší výkony.

Dokonce i stárnutí se dnes musí zvládat aktivně. V padesáti máme být novou třicítkou, v šedesáti ideálně ve vrcholné životní formě a v sedmdesáti bychom měli dokazovat, že věk je jen číslo. Na frázi, že věk je jenom číslo, jsem ovšem silně alergická. A nemusí mi být ani sedmdesát.

Pokud nás něco bolí, měli bychom posilovat.

Pokud jsme unavení, měli bychom lépe spát. Pokud máme špatnou náladu, měli bychom změnit myšlení.

Horší jsou ty mantry s elektronikou, že staří jí nerozumí, nechápou, neužívají.

Prostě na všechno existuje návod, kurz, trenér nebo alespoň placená aplikace.

Jenže co když nechci každý den něco překonávat. Nechci být neustále lepší verzí sebe sama. Občas bych docela ráda byla tou původní, která neměla žádné rozvojové cíle a dokázala se celé odpoledne zabývat naprostou zbytečností.

Také jí někdy jsem, ale stejně tak někdy z toho mám trochu výčitky, jako že dělám něco nepatřičného. Jako když jsem si v dětství tajně četla, zatímco jsem měla luxovat.

Umím to, to zase ano.  Umím si dát kávu, aniž bych přemýšlela o jejích antioxidačních účincích. Jít na procházku, aniž bych kontrolovala počet kroků. Přečíst si detektivku, která mě nijak intelektuálně neposune, ale zato mě bude bavit.

A klidně dokážu strávit nedělní odpoledne tím, že budu koukat z okna a přemýšlet

o věcech, které nemají žádný praktický význam.

Ale blbý je, že z toho někdy na mě padne smutek, jako že plýtvám časem…

Musím si připomínat, že není třeba neustále dokazovat, že jsme produktivní, aktivní, zdraví, úspěšní a dostatečně zajímaví.

Takže třeba dneska jsem nic nedokázala. Nesplnila jsem žádný cíl, neposunula své hranice, nezlepšila si svoji kondici a už vůbec ni osobnost.

A byl to docela povedený den. Snad to nezabije žádná následná depka.

 

Temno

 Někteří z nás ještě pamatují dávný dětský oblíbený vtípek. Zeptáš se kamaráda:

„Víš, co napsal Jirásek?“

„Temno,“ vyhrkneš a stáhneš mu čepici přes oči.

Ha, ha, ha

No, dneska už by to jako vtípek moc nevyznělo, protože Jiráska omladina většinou nezná.

I když myšlenkově je to žertík přibližně na stejné úrovni asi jako současné six seven.

Přidaná hodnota pro současný listopad by mohla být snad jen v tom, že temno opravdu v listopadu nastává. Krátké dny a dlouhé noci.

Podle pranostik by listopad měl být i barevným měsícem, plným padajícího listí, mně nicméně víc evokuje to temno. 

Jako že je to nejtemnější měsíc z celého roku.

Což samozřejmě může nabídnout i pozitiva, mezi které se dá zařadit sezení u krbu, čtení knih a popíjení nějakých lahodných nápojů. Dlouhé večery se dají využít k chození do divadla nebo už k pozapomenutým černým hodinkám.

Černé hodinky máme doma hodně rádi. Sedneme, zhasneme a povídáme si. Vyprávíme o tom, co bylo, je i bude. Inspirovala nás kdysi dávno babička a listopad je k podobným aktivitám jako stvořený.

Jeho temno se takhle nechá hezky využít. Máte podobný návod, jak prožít listopad?

Přeji vám, ať to listopadové temno dokážete hezky a příjemně transformovat v něco příjemného.

 Hezký listopad a bacha na Jiráska.

 

 

Mariánský sloup

 

Třetího listopadu v roce 1918 byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. 

Dnes už zase stojí, ale byl to proces, jeho znovu postavení. 

Tolik lidí bylo proti, z mnoha různých důvodů. 

Většinou za tím stála nějaká nevzdělanost, nevědomost nebo prostě nesouhlasili z principu. 

A dneska už zase sloup stojí, nikomu nevadí a nikdo nikterak neprotestuje. Stal se opět součástí prostoru, žádné děsivé vize, které bránily jeho obnově,  se nenaplnily.

A proč ho tenkrát strhli? 

Protože se měnily dějiny a taková doba vždycky přeje divným lidem. Neplatí žádná pravidla, staré zákony nefungují, nové ještě nejsou. Klasické divoké období.

Sloup byl stržen asi stočlennou skupinou obyvatel Žižkova, kteří v něm spatřovali symbol svržené  monarchie. 

Nenávist ke všem habsburskému. 

Přitom sloup byl postaven jako díky za konec třicetileté války, ale to v daný okamžik nikdo neřešil. 

 Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém, opilec Franta Sauer, který stržení sloupu připravil

A nijak se tím netajil.

Opilci to ale u nás vždycky mají docela dobré.

V neděli 3. listopadu se před historickým výročím bitvy na Bílé hoře  konalo shromáždění na Bílé hoře. 

 Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění.

Vrhli se na něj, povzbuzováni provokatéry z davu. Po delším,  úsilí se vandalům nakonec podařilo sloup rozkývat a strhnout.

 Ten padl k zemi a roztříštil se.

Franta Sauer jásal. 

Večer se zdivočelý dav ještě vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl zdejší sochy naházet do Vltavy. 

Tomu však už zabránili vojáci

Ti pak ještě  zachránili pomníky Radeckého a Františka I. 

Ale Radecký pak stejně padl davům za oběť. Dodnes se pořád vedou jednání o jeho znovupostavení, ale zatímco Mariánský sloup už stojí, Radeckého pomník zatím takový úspěch nemá. 

Stržení Mariánského sloupu v navíc rozpoutalo o vlnu vandalismu namířeného proti náboženským objektům.

Katolická církev se tehdy rovnala Habsburkům, nenáviděné bylo obojí 

Franta Sauer se k organizaci činu vzápětí přihlásil. Nakonec byl ale jeho vandalský čin klasifikován jen jako přečin a ten byl již během vyšetřování  promlčen.

 Mnozí umělci proti takovému ničení a vandalismu důrazně protestovali, třeba Zdenka Brauenrová, Josef Holeček či  Jaroslav Durych.

Ale marně. Doba měla jiné priority. 

Zbylé části sloupu  byly ve velkém spěchu odstraněny a odvezeny na nádvoří  na Anenské náměstí, kde se prodával použitý stavební materiál získaný při asanaci Starého Města.

Ulomená hlava Panny Marie byla nalezena v roce 1957 ve starožitnictví na  Národní. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum a umístilo ji do Lapidária, kde je vystavena

A dav byl tehdy uspokojen. Uf, něco mi to připomíná, takové davové šílenství podložené nenávistí a hloupostí...

A tak může být jako pozitivní zpráva brán fakt, že dnes Mariánský sloup už zase stojí. Třeba se toho dočká i pomník Radeckého. 

Hřbitovní tour

 Je čas Dušiček, Halloweenu, svátku svatých, vzpomínek na všechny, co už tady s námi nejsou. 

Listopadové dny proto často zahajujeme hřbitovním putováním za svými předky. 

Dušičky nás tradičně vedou na hřbitovy po celé zemi. Jezdíme s květinami, svíčkami, věnci a svými vzpomínkami.

Mezi hroby se pak často potkáváme s těmi žijícími, kteří sem vyrazili se stejným úmyslem.

Tady nám ale může listopad přichystat docela zajímavá setkání. 

Na hřbitov totiž člověk většinou nejde proto, aby doháněl společenský život, a přesto tu občas potkáme půlku širšího příbuzenstva. 

Dozvíme se, kdo má novou kyčel, kdo prodává chalupu, kdo se rozvedl a kdo už zase naopak někoho našel. 

Člověk přijde položit věneček s nápisem vzpomínáme  a odejde s přehledem o rodinné situaci za poslední rok.

Někdy jde o setkání nečekaně milá a upřímná, jindy bychom se před nimi zase radši ukryli za nejbližším pomníkem, jen abychom se nemuseli potkat.

Dušičkové návštěvy jsou proto plná dobrodružství.

I my jsme v sobotu měli tradiční hřbitovní tour. Je to hezký zvyk, klasický výlet po hřbitovech, kde odpočívají naši blízcí. 

Poté jsme nafasovali vajíčka, několik plat pro všechny pražské známé, které jsem pečlivě uložila do kufru. 

A hurá zpátky do Prahy. 

Ovšem záhrobí nás nějak nechtělo pustit ze svých spárů. V dušičkové tmě, v okamžiku, kdy jsem pouštěla chodce na přechodu, to do nás napálil jakýsi mladík. 

To teda byla rána. Chvíli jsem nevěděla, čí jsem. Trhnutí těla dopředu i dozadu a žluté auto v našem kufru. 

Ale žijeme a tak vylezu. 

Nejprve předvedu ukázkovou hysterii, co jako dělá takový jezdec za volantem. Naštěstí to netrvalo dlouho. Osmnáctiletý viník, který vypadal, že jede prvně rodičovským autem, byl vyděšený víc než já.

 Prý mu najednou nefungovaly brzdy. Navíc bylo mokro, prostě nebrzdil. Neměl havarijní pojištění, neměl ani trojúhelník....

Nějak jsem se uklidnila, vytáhla svůj trojúhelník, zavolali jsem Policii a já mezitím počítala rozmlácená vajíčka, ze kterých byla v kufru dobrá míchanice. 

Policie přijela celkem brzy, byli milí a příjemní. A prý na tomto místě byli sotva před deseti minutami, kdy tu do sebe vletěla hned tři auta. Nevím, jestli to mělo být potěšující nebo zda šlo o obyčejné pracovní konstatování. 

 My tedy byli v sobě jen dva. 

Dýchla jsem si do balónku, převzala protokol o nehodě a pomalým tempem se bez zadního blatníku přesunula domů. 

Mladík na tom byl hůř, čekal na tatínka a odtahovku. 

  Doma jsme pak večeřeli míchaná vajíčka, některá se ještě dala zachránit a použít tímto způsobem. Zbytek byl na vyhození. Kufr byl tedy nejen rozbitý, ale i zadělaný devadesáti vejci. 

A teď  musím k doktorovi, tu bolest po nárazu asi nelze úplně podcenit.

Čekáme na servis, chodíme pěšky a jezdíme MHD. 

A přemýšlím, zda už je smůla vyčerpaná či zda nás čeká ještě nějaká jobovka. Ráda bych věřila, že to byl říjnový pech a listopad nám tudíž nabídne vlídnější tvář. 

Vlastně můžeme být rádi, že jsme se na Dušičky těmi dušičkami nestali rovněž.

 A ten sotva plnoletý řidič, co nás sejmul, snad bude poučen, a v budoucnu se z něho stane uvážlivý řidič, nikoliv pirát silnic. 

I když v okamžiku, kdy odezněl můj prvotní šok, mi došlo, že on patrně musel čumět do mobilu, že nás neviděl. Však i z auta vylezl rovnou s telefonem v ruce... 

Zvon

 Dnes zase zkoušíme dětskou literaturu. Máme od Veverek. 

Pro mě neznámý autor, ale je třeba poznávat nové lidi, nové věci 

Kniha je vizuálně velmi pěkná. Anotace je hodně zajímavá, téma pro mě velmi dobré. Cestování v čase, válečné příběhy z roku 1942. 

Začátek je velmi čtivý, rychle vtáhne do děje, tak to vypadá na příjemný čtenářský zážitek.

Určitě můžeme pro dospívající čtenáře doporučit. A zcela jistě i pro ty dospělé, je to fakt zajímavé.

Hokej

 

Nejsem úplný fanoušek, ale po očku hokej samozřejmě sleduji. 

Zejména, když vyhráváme:-)

Rozhodnutí, které nyní rezonuje veřejným prostorem, mě docela zaskočilo. 

Nerozumím tomu, proč. Tedy asi rozumím, jako vždy jde o peníze, prestiž, vliv a také o to, aby se sportovní kolotoč točil dál a nikdo nepřišel o svůj podíl na zisku.

Ale i tak, v tomto případě. 

Rusové zpátky na mezinárodní scénu? 

Nějak si neumím představit, že by třeba za druhé světové války někde v normálních zemích chtěli hrát s Hitlerovými sportovními týmy?

No nechtěli, kdyby náhodou někdo váhal.

 Tehdy by asi nikoho nenapadlo vysvětlovat, že sport je přece něco jiného než politika.

Dnes se ovšem tváříme, že je.

A my s nimi hrát chceme, nám už to dneska nevadí. 

Ono už to funguje v několika sportech, kde se ti Rusáci tolerují. Jen to dosud asi nevyvolává takový humbuk, protože hokej je takový výrazný, víc lidí ho sleduje, Rusové

v něm byli vždycky dominantní. A tak se kolem jejich návratu vede velká debata.

Najednou tedy válka nevadí? Nebo už jen trochu? Případně vadí pouze do okamžiku, než začne překážet sportovnímu byznysu?

Rozhodla o tom nějaká arbitráž. 

Zapátrala jsem, co to je. 

Sportovní arbitráž je (prý) nezávislý mezinárodní soud, který řeší spory ve sportu.

A rozhodla naprosto jednomyslně ve prospěch ruské strany.

Podle této arbitráže nikdo nepředložil dostatečné důkazy, že bezpečnostní rizika odůvodňují další vyloučení ruského týmu.....

Když takové věci čtu, mám pocit, že nerozumím psanému textu.

 Jaké ještě chtějí důkazy?

Nevím. 

 Zároveň přemýšlím, jaké důkazy by tedy ještě byly dostatečné. Fotografie zničených měst? Záběry z masových hrobů? Jména mrtvých?

Opravdu nevím. 

Samozřejmě chápu, že sportovní arbitráž nerozhoduje o vině za válku.

Posuzuje konkrétní pravidla, pravomoci a důkazy v konkrétním sporu.

Jenže právě v tom je možná ten problém. Všechno se nám postupně rozpadá na byrokratické kolonky, ve kterých se dá všechno právně, procedurálně a organizačně zdůvodnit.

 Až nakonec zjistíme, že se sice všechno vešlo do pravidel, ale něco podstatného se nám cestou ztratilo.

Třeba obyčejný lidský úsudek..

 Nejlepší asi bude se úplně od nějakých informací a zpráv odříznout, digitální detox. 

Jinak každý den objevím nějakou mediální bombu, která vypadá, že je z jiného vesmíru, nerozumím tomu, proč se to toleruje, respektuje či dokonce adoruje.... 

Možná jsem jen příliš staromódní. Evidentně  jsem nepochopila, že v dnešním světě se dá všechno oddělit od všeho.

Válka od hokeje, agresor od reprezentace, odpovědnost od důsledků.

A když se někdo zeptá, jestli nám to opravdu nevadí, vytáhneme příslušný paragraf, rozhodnutí arbitráže a vysvětlíme mu, že tomu nerozumí.

Takže zmiňovaný digitální detox je určitě dobrá cesta…

Vypnout zprávy, zavřít internet, přestat sledovat, co se kde právě schválilo, povolilo, omluvilo nebo normalizovalo....

Ostatně, ono je to celkem jedno, jestli jde o mezinárodní hokej, českou politiku či americkou rozpínavost, nějak to pasuje skoro na všechno