Zahradnictví

 

Návštěva zahradnictví je pro mě vždycky tak trochu jako výlet do jiného světa, výprava mimo běžnou realitu, na jinou galaxii. 

Nejsem zahradník, nikdy jsem jím nebyla a zřejmě už ani nebudu. A do podobných zařízení často nepřijdu. A to i přesto, že jedna moje teta bývala zahradnice a kdysi dávno, v dětství, jsem za ni do zahradnictví chodila. Tehdy mi to nepřipadalo výjimečné ,spíš samozřejmé, skoro nudné. 

To pak přestalo, zelené ruce jsem nezdědila, ale něco jiného možná ano, schopnost ten svět znovu rozpoznat, když se v něm náhodou ocitnu.

Opravdu do zahradnictví často nezavítám. 

Nedávno jsem ovšem v jednom byla. V Ďáblicích. 

Tam je dokonce megazahradnictví, které působí skoro jako samostatný  květinový vesmír.

 A je to opravdu jiný svět, plný nečekaných zákoutí, obrovského množství květin, stromů, stromků, keřů i různých sazenic. Hned mě napadly kouzelné květiny z dávného seriálu Létající Čestmír. Ty by tady určitě klidně mohli prodávat. 

Je tu i jiná vůně, cítím směs hlíny, deště, slunce a všech těch rostlin. Diametrálně odlišná atmosféra od sterilního vzduchu obchodních center, kde jsem přeci jen častějším hostem. 

Také se tu jinak vnímá čas, je takový zpomalený. 

Pozorovala jsem ostatní návštěvníky. Procházeli se mezi květinami s jistotou, která mi chyběla. Brali do ruky květináče, kontrolovali půdu, debatovali o tom, co kde poroste lépe. Připadala jsem si trochu jako turista v cizí zemi, který nerozumí jazyku, ale o to víc ho fascinuje. Každý květináč byl pro mě záhadou, každý druh rostliny malým příběhem, který jsem neznala.

Zaujalo mě, jak osobní vztah lidé k rostlinám mají. Nevybírali je jen podle barvy nebo velikosti, ale podle podmínek doma, podle světla v bytě, podle času, který jim mohou věnovat. Najednou mi došlo, že rostlina není dekorace. Je to závazek. 

Tichý, nenápadný, ale trvalý.

Zdejší zahradnictví má již stoletou tradici. Jeho dějiny nebudu popisovat, mají je na svých stránkách.

A je to historie úctyhodná.

Úplnou náhodou to celé souznělo s mým nedávným sledováním filmu Zahradníkův rok, kde exceloval Oldřich Kaiser. Z nějakého důvodu to anoncovali jako komedii, což ale musel být tiskový omyl. Zahradnictví v televizi tedy nabídlo pěkné drama. 

V reálu, při mojí návštěvě, to byl zase jiný zážitek. 

Určitě mi rezonuje Čapkův Zahradníkův rok, to už od onoho filmu. Čapek byl génius, o tom není pochyb. I  zahradničení dokázal zachytit jako způsob bytí. 

Prostě se všemi těmito atributy to byl poměrně nečekaně silný i zajímavý zážitek, trochu návrat do dětství, a nečekané emoce spojené s vůněmi v zahradnictví. 

A v neposlední řadě mě oslovily i zdejší modré vozíčky, takové kdysi mívala moje babička, jezdila s nimi na nákup.

Zdá se, že moje retrojízda návratů do dětství je v plném proudu.

 A možná, že právě mezi květináči a hlínou nabrala na rychlosti.

Labuť

 Napadá mě, jestli je útok na Irán Černou labutí nebo ne?

Když cituji, co to je, Černá labuť, tak jde o nečekanou, málo pravděpodobnou událost, která má obrovský dopad na všechny a kterou lidé zpětně vysvětlují tak, že byla vlastně předvídatelná.

To, více méně, současný útok na Irán vlastně splňuje. Minimálně tedy to,  že to bylo předvídatelné, byť mě třeba to vlastně vůbec nenapadlo.  

Asi to nenapadlo ani ty stovky turistů, kteří tam odjeli třeba na jarní prázdniny. 

Několik dětí mi vyprávělo, že se stihly vrátit na poslední chvíli. 

Jiní turisté tam uvízli. 

Uvízli ale i ti, co byli úplně jinde, třeba na Srí Lance či v Thajsku.

Tak ti to už patrně vůbec nepředvídali. 

Ani nemohli, myslím si tedy. 

Otázka je, jestli je to opravdu Černá labuť? A jestli je, co to všechno s sebou přinese?

  Spíš to podle všeho nepochopitelná a neočekávaná událost úplně nebude, ale zajímavé to je zcela určitě. Spíš se to ve finále vymklo z rukou, takže taková Černá labuť je až ten nečekaně dlouhý průběh. 

Ohledně vzniku konfliktu je to asi něco v tom duchu, že to jsme patrně věděli, že to visí ve vzduchu, jen jsme tomu nevěnovali pozornost. 

Nebo jsme už tak otupělí z těch všech nečekaných válek a útoků, že jsme nečekali, že najednou bude další...?

Nevím, tak nějak si to vysvětluji já. 

Ale v reálu je to trochu nečekaný šok. 

Určitě to třeba bude velký zásah do naší peněženky. 

Na benzínkách to bylo vidět hned. A leze to nahoru závratnou rychlostí. 

Takový fofr je až podezřelý, byť se dal očekávat. Dolů to zcela jistě tak rychle nepoleze. 

A jak ten konflikt trvá a prodlužuje se, přicházejí další a další změny, které útok vyvolal. Zdražování, přinejmenším. 

Komplikovanější cestování, další zasažený prvek, který se nás dost dotýká. 

Je prostě  z toho trumpovského útoku patrná taková nejistota, která se nenápadně rozlévá do každodenního života. Tedy americko- izraelského, abych tomu Donaldovi nekřivdila:-)

Možná tedy nejde o Černou labuť

Ale určitě je to potvrzení toho, jak rychle se může něco, co visí ve vzduchu, proměnit 

v realitu, která dopadne úplně na všechny.

A to navzdory tomu, že třeba mnozí studenti mi suše konstatovali, jak je to vůbec nezajímá, je to tak daleko, jaký by to mohlo mít na ně dopad?

Černá labuť to tedy asi úplně nebude, ale dopad to na nás určitě mít bude. 

A na okraj, hledat to, co vlastně Černá labuť doopravdy je, to je docela zajímavé

Krasobruslení

 Pražské mistrovství v krasobruslení začalo. Je tady celá světová špička. 

A těšíme se na krásné zážitky. 

Stylově si na počátku dopřáváme poměrně zdařilý film Nepela. A u toho mě napadá, že by stálo za to zopakovat víc našich slavných krasobruslařů. Či spíš asi připomenout, není to žádné zkoušení:-).

 Většinu z nás jistě mezi prvními slavnými českými, respektive československými, krasobruslaři napadne Ája Vrzáňová. 

A pak Hana Mašková, ta byla miláček národa. Bohužel, s brzkým tragickým koncem.

 Nezapomenutelní byli sourozenci Romanovi, ty myslím, dosud nikdo nepřekonal. Naše děti, jak se jim v době jejich slávy u náš říkalo. 

I tady se do jejich osudu vetřela tragická smrt, velmi brzy zemřel Pavel Roman.

   Z dalších známých mistrů na ledě - tedy pro mě známých - mi automaticky naskakují Karol Divín, Petr Barna a Josef Sabovčík. 

Ještě si z minulosti vybavuji Kovaříkovou a Novotného, jako slavnou sportovní dvojici. A ještě Mrázová a Šimeček, ti tančili.

A pak už je to současnost, nebo jen velmi nedávná minulost. Třeba Tomáš Verner nebo sourozenci Březinovi. 

A pak už dnes aktivní a skvělí sourozenci Taschlerovi a Mrázkovi. 

Jiná slavná krasobruslařská jména mě zatím nenapadají.

 Určitě máme v historii krasobruslení i jiné hvězdy, na někoho jsem stoprocentně zapomněla, tito mi jen vytanuli jako první. 

Nejslavnější.

Uvidíme, co nabídne letošní mistrovství. Jaké nové hvězdy se zrodí. Třeba to budou i ty české. 

Držíme jim palce. 

Čínské knihy

 Čínská literatura u nás není úplně běžná. Ale existuje. Navzdory tomu, že vydavatelce se dnes stále častěji stává, že ji někdo obviní z toho, že podporuje komunistickou Čínu.

Přitom jde o literaturu disidentskou, autorů, kteří ukazují Čínu tak, jak ji žije běžná čínská populace. Neukazují propagandu.

Sami jsou často zakazováni, omezování nebo pronásledováni. 

Včera jsem zmiňovala román Bratři. Ještě mám k dispozici knihu Žít, kde je zmapovaná čínská historie,

Něco mě baví víc, něco míň, ale v každém případě je to zajímavý pohled do úplně jiného světa. Bratři, mimochodem, jsou super, ti se skvěle čtou a jsou zajímaví.

Tím, že jsou tito čínští autoři v Čechách vydávaní, šíří se povědomí o čínské historii i současnosti. Není mnoho evropských zemí, kde jsou tyto knihy k sehnání. 

Natolik mě to zaujalo, že to tady zachycuji. Vydavatelství se jmenuje Verzone a můžete v něm najít širokou škálu čínské literatury.  Aktivně spolupracují se známou překladatelkou z čínštiny Li.  Mají krásné edice, širokou škálu témat i autorů. Je to prostě zajímavý počin, vydavatelský, čtenářský a i kulturní a vzdělávací. Třeba to někoho z vás zaujme, koukne na stránky a třeba i něco přečte. 

Ono, když hledáme odpověď na otázku, co všechno víme o Číně, není to úplně jednoduché. A když se pak chceme vyhnout stereotypům, klišé a propagandě, moc toho třeba nebude. Tak tady je možnost zkusit to změnit:-)

Na Letné

 Na Letné se v sobotu demonstrovalo. Proti tomu, co se na nás řítí. 

Když už to máme u nosu, za humny, byla by škoda nejít. S demonstrací souzníme, na sto procent, tak jsme v sobotním odpoledni posílili davy lidí i svou osobní účastí. 

A bylo to zajímavé. Plné emocí. 

Překvapivě bylo i hezky, takže i počasí usoudilo, že je třeba podpořit ty, co vyrazili proti současné vládě. 

Opravdu bylo plno.

 I to jsem chtěla vidět na vlastní oči, protože někteří jedinci na sociálních sítích zarytě tvrdili, že tam ti lidé nejsou. 

Byli. 

A byli fajn. Naslouchali projevům, tleskali, pískali, skandovali. Plno vlajek. 

Transparenty ze všech koutů země. To tedy hluboce obdivuji, vím, že já bych nejela asi ani na Václavák, přišlo by mi to daleko:-).

Také  tu bylo  plno pejsků:-). Zjevně demonstroval každý, kdo šel kolem:-).

Vydrželi jsme asi hodinu a půl. 

Něco mě oslovilo, něco ne, ale atmosféra byla výborná. Tady letenská pláň souzněla. Jen to nikam nevede.

Nejsem úplný fanda Milionu chvilek a pana Mináře, ale to, co akcentovali v sobotu, mi přišlo důležité.

Zdálo se mi ale, že na tribuně chybí charismatičtí řečníci, kteří by ten dav vyburcovali. Hezky mluvil Ivan Trojan, pak pan Münich. 

Někteří další se také dali poslouchat, některým to zase  moc nešlo.. 

Rétorika holt není snadný obor. 

Mnohé projevy byly dlouhé, nudné, nebyly vypointované, řečníci se zakoktávali, ztráceli linii, nebyli slyšet. 

Četli to z papíru!!! Žádný charismatický projev jen tak, z hlavy....

I tak to ale mělo určitou sílu, atmosféru a dobrou energii.

Na sockách se to snažili shodit, že se na Letné sešli lidé, co se nesmířili s výsledky voleb. Moc jiných argumentů neměli. Ale jede se to pořád dokola.  

Sice se tohle tady snadno vyvrátilo, nikdo tam nezpochybňoval výsledky voleb. Ale to, co ti intelektuálové ve vládě  konají. Jak likvidují demokracii, berou do party extremisty, přiklánějí se k Rusku, ničí média, rozbíjejí neziskovky....

Jenže, něco tomu chybí..

Hlavně by bylo dobré to jasně a důrazně pojmenovat, takhle to připomínalo situaci typu, že sejdeme se na Letné, pokecáme a zase půjdeme. 

Letná třeba vůbec nebouřila, nebylo to divoké, naštvané, rozladěné. 

Hodně dobré bylo závěrečné pojmenování strejdokracie, byť já sama bych tomu řekla spíš dědkokracie, která je třeba v Praze úplně tristní.  Paradoxně je to možná nejsilnější vzkaz z Letné, zrušte už tu strejcokracii!!!!

   Obávám se, že to ve finále k ničemu nepovede, to by musely davy lidí do ulic častěji a intenzivněji. 

Nicméně, jsem ráda, že se něco děje. Nějakou naději to nabízí, když realita je tak tristní. 

Ale vlastně si od toho nic neslibuji, bohužel.