Praha plná trabantů

 

To bylo kdysi. Ty trabanty.

Také to byl název jedné kapitoly seriálu Vyprávěj. 

Volnou asociací mi dneska naskočilo spojení Praha plná demonstrací. 

A nejen Praha. 

Mnohde se dnes demonstrovalo proti tomu, co se děje ve Sněmovně. Za svobodná média. Nebo alespoň za nějakou politickou kulturu.

Nic takového současnost nenabízí. To bylo kdysi. Dnes je to zřejmě přežitek.

Je to tady jako v nějakém Absurdistánu. 

Nebo spíš nějakém Blbištánu. Už ani Kocourkov totiž není to pravé ořechové. Ten byl proti dnešku ještě docela rozumně organizovanou obcí.

Nedávno mi jedna paní vyprávěla o svých pozorováních. Že má pocit, už delší dobu, že se všechno opakuje. Vidí to prý na vysoce postavených lidech, kteří jí tu minulost připomínají. 

Fyziognomicky. 

To mě zaujalo. 

A potvrdilo to i moje pocity.  Osobně si podobnou teorii nazývám ksichtologie. Prostě to na tom člověku vidíte. Že je to křivák...

V mnoha obličejích na vysokých postech opravdu vidím dávné soudruhy, agilní svazáky či zákeřné estébáky. 

Mají to napsané v tváři a je jedno, že dneska oblékají kabát úplně jiné strany než té komunistické. 

Jsou to stejné typy. 

Fyziognomicky.

Povahově. 

Chtěla jsem napsat charakterově, ale to by byl jasný protimluv. Charakter ten tady stoprocentně absentuje. 

Samozřejmě že obličej není důkaz. Ksichtologie není vědní obor a soudní znalci by se jí zcela jistě vysmáli. Jenže někdy člověk nepotřebuje vědeckou studii, aby v někom rozpoznal dobře známý způsob zacházení s mocí. Zvlášť když se dotyčný záhy postará, aby podezření nezůstalo jen u jeho výrazu.

Mediálním světem dneska rezonují narychlo protlačené televizní poplatky, to je asi dnešní téma číslo jedna. 

Svobodná média jsou totiž něco jako nepříjemný příbuzný, dokud mlčí, dá se s nimi vydržet. Jakmile se začnou ptát, je potřeba jim vysvětlit, kdo je tady pánem. A pěkně rychle je vypakovat z domu...

 Ale nejde jen o to, co se děje přímo dnes. Ony totiž existují i mnohé další superkousky. 

Třeba jsem četla, jak v komisi pro určení šéfa Národní galerie je jmenován vyučený kuchař. 

Nic proti kuchařům, dobře uvařit je poctivé řemeslo a někdy záslužnější než leckterá politická kariéra. Jen si nejsem jistá, zda je právě kuchařská kvalifikace tím nejlepším doporučením pro rozhodování 

o vedení jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí v zemi. To už je přece jen trochu jiné kafe.

A takových softpadesátkových recyklací by se našlo víc, když jsou vyhazování specialisté

a odborníci a nahrazování nevzdělanými nohsledy.

Rychlokvašky kdysi byly i v čele soudů, jen za zásluhy a členství ve straně. Dnes se člověk znovu nestačí divit, jak důležitá může být správná parta. Znovu je kámoši tlačí na exponovaná místa kde se dá.

 Jako bychom opětovně objevovali „kouzlo“ minulých let, kde vzdělání je podezřelé, zkušenosti postradatelné a loajalita k těm správným lidem nade vše.

Historie se neopakuje přesně. To by bylo příliš jednoduché.

Ale cíleně si vypůjčuje osvědčené metody a převléká je do nových kostýmů.

A kdo se ozve, uslyší, že volby přece vyhráli oni.

 A hlavně nám do toho nemluvte, teď vládneme my.

Kdybych neviděla, jak to dopadá na Slovensku, v Maďarsku a i jinde, myslela bych si, že se to ty zbývající tři roky nějak vydrží.

Ale ta destrukce se řítí raketovou rychlostí a za tři roky asi budeme přesně tam, kam neomylně míříme....

Takže rozumím dnešní Praze plné demonstrací.

Ostatně, výše zmíněný seriál Vyprávěj by asi bez České televize nevznikl? 

Do takového rozboru se ale teď pouštět nechci, to by bylo přinejmenším další kapitolu.

Chci jen podotknout, že se tady dějí poměrně nehezké věci, šíří se buranství a zloba, politická kultura dostává na frak úplně stejně, jako snaha o nějakou kultivovanost. 

Stačí připomenout soudruha ve Sněmovně a jeho menopauzu, vývozce plyšáků za hranice a jeho vyjadřování či umělce z filmu pro dospělé, kteří jsou dneska na místech, kde mají být nějaké vzory. 

  I když oni asi pro většinu vzorem jsou, což je na tom všem asi nejděsivější. Že se z hrubosti stává přednost, z nevzdělanosti značka autenticity a z výsměchu slušnosti důkaz síly.

Tady se jasně ukazuje, jak zoufale nízko jsme laťku veřejné debaty nechali spadnout.

Pak se nedivme, že nám současnost připadá tak povědomá. Minulost se totiž nemusí vracet

ve stejných uniformách ani se stejnými hesly. Někdy jí stačí nový oblek, staré metody a dost lidí, kteří jí ochotně a nadšeně zatleskají. 

A tak díky bohu za Prahu plnou demonstrací... 

Jen nevím, zda už není pozdě 

 

Pět set let s Habsburky

 …Nástup Habsburků na český trůn je zažitá fráze, kterou si většina z nás ze školy tak nějak trochu pamatuje. 

A některým pak i uvízl v hlavě letopočet. 

1526.

Kdy to ale bylo úplně přesně, to už nějak vyšumělo.

I to, kdo byl ten první Habsburk, který započal panovnickou éru rodiny, která byla svržena až s nástupem republiky.

Tak tedy, šlo o Ferdinanda Habsburského, Ferdinanda I., který se na český trůn dostal volbou české šlechty 23. října 1526.

Letošní říjen tady přináší onu jubilejní pětistovku. Pět set let od chvíle, kdy se dějiny českých zemí spojily s osudem habsburského rodu.

Nevím, s čím konkrétně si jeho dávnou vládu spojujete, zapamatovatelných událostí z jeho doby je povícero. Přivedl renesanci, pozval jezuity, znovu obsadil post pražského arcibiskupa…

Byl prvním Habsburkem v kontinuální řadě, protože jinak mu na českém trůně předcházel ještě Rudolf Habsburský, zvaný Kaše. A pak Albrecht Habsburský, otec Ladislava Pohrobka.

 Ale kontinuálně, rodově, to začíná až Ferdinandem I. Habsburským. 

Vládl tady docela dlouho, od roku 1526 do 1564. A pohřben je v Praze, v královské hrobce, byť žil víc ve Vídni. 

Anna byla za svobodna Jagellonská, Ferdinanda si vůbec vzít nechtěla, to rozhodl její otec, v dynastickém zájmu. 

Přesto z dohozeného sňatku vzniklo krásné manželství, požehnané patnácti dětmi.

 A letohrádek, který vznikl až po Annině smrti, měl být pomníkem jejich lásky.

Takže i strohý absolutistický vládce byl schopen silného citu a velké lásky.

Berme to jako říjnové poselství, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá. 

A že za odtažitou a přísnou tváří může být ukrytý milující manžel a laskavý otec.

 Dnes je to tedy pět set let od nástupu Habsburků na český trůn. Habsburský rok právě začíná...

Samozřejmě jsme si ho připomínali i ve škole. Měli jsme fiktivního Ferdinanda, který procházel školou, máme krásnou nástěnku- některé děti jsou fakt výtvarně nadané a báječně kreativní. Máme QR hru, takže Habsburkové jsou tu intenzivně s námi. 

A navíc, dnes začala výstava o Anně Jagellonské, v Národní galerii, takže se máme i na co těšit:-)

 

Kdysi

 Kdysi existovala jakási mantra, že když se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. 

Doba nebyla tak korektní jako dnes, takže zaznívala i drsnější hodnocení. Třeba typu, že pokud budeš blbej, nemáš šanci na dobrou práci či nějaké postavení. Že když se budeš špatně chovat, nebudeš mít ve společnosti moc příležitostí..... 

Školní prostředí bývalo těmito pořekadly prorostlé. Zraješ pro šibenici, údajně tvrdívali kantoři tehdejším nevzdělavatelným jedincům. 

Nic z tebe nebude, skončíš v kriminále, lhaním ničeho nedosáhneš, když budeš krást, skončíš ve vězení...

Neříkám, že je to pedagogicky správné. Z hlediska moderní pedagogicky určitě ne. 

Nicméně, byl to kolorit doby.  Doby, která věřila, že vzdělání, pracovitost a slušnost člověku otevírají dveře. Nebo se tak přinejmenším tvářila.

Dnešek nic podobného nenabízí. Jednak to nejde, ale i kdyby to šlo, nefungovalo by to. 

Jak totiž sdělovat dětem, že když se nebudou učit, nikam to nedotáhnou, když vidí současnou politickou "elitu"?

Většina z nich rozhodně nemohla patřit k vzdělavatelné části studentstva. 

Někdy je to skoro naopak. Čím blbější, tím vyšší funkce.

Asi podle dávného pořekadla, že nejblbější sedlák má největší brambory. To ovšem dneska nikdo nezná. A pokud ho zná, je to příliš slov na pochopení smyslu psaného textu.

A o chování a nějaké slušnosti si raději ani netroufám mluvit. Když vidím záběry z Poslanecké sněmovny, těžko mohu kázat dětem, že k mezilidským vztahům patří slušnost, respekt a žádné vulgarismy. 

Když vidím, že vysokoškolský učitel v poslanecké sněmovně hovoří a jedná jako kdysi dávno pravidelný návštěvník Jedové chýše, nechápu, jak někdo takový může fungovat nejen ve školství, ale hlavně ve veřejném prostoru.

Další se proslavil ve filmech pro dospělé, jiný neumí dát dohromady kloudnou větu, další nepromluví bez urážky všech kolem sebe. 

A světe div se, ono to  funguje....?!

 A všichni ti štamgasti čtvrtých cenových skupin  jim na to s nadšením svého nulového IQ skáčou. Konečně tam někdo mluví jako oni, nadšeně tleskají a zalykají se nadšením, jak jim to ten či onen zase nandal.

Takže těžko říkat dětem, že když budeš blbej hulvát, tak to nikam nedotáhneš...

Realita jim bohužel předvádí pravý opak,

Škoda, že jsme to nechali dojít tak daleko….

 

 

 

 

Parkoviště

 Parkování je dneska oříšek téměř všude. 

Speciální kategorií této hororové aktivity je pak parkování u obchodních center. I když větším problémem, než najít nějaké volno na parkovišti u Billy nebo Kauflandu, bývá z takového parkoviště vyjet.

Často mám pocit, jako by se tam většina lidí chovala naprosto nesvéprávně. Ať už se jedná o řidiče nebo o chodce.

 I když chodci, respektive nakupující, v tomto zápase nechtěně vedou na body. Jako by situace, kdy vlečete k autu svůj přetékající nákupní vozík, zároveň znamenala zatmění mozku. Takoví jedinci nevidí nalevo napravo, bez ohledu na to, co se děje kolem, míří ke svému SUV, které zabírá dvě parkovací místa přímo proti vchodu do obchodu.

Ale je to v podstatě stejné, pokud míří k malému city vozítku, prostě pohyb na parkovišti i OC je jen pro otrlé povahy.

Nikdo nevidí toho druhého, někteří jedinci jsou schopni vstoupit za vaše couvající auto, stejně jako jsou schopni nastavit tam svoje sotva chodící dítě, které ani parkovací čidla neumí zachytit. Poté si vzpomenou, že půjdou jinam a je na vás, jak moc se těmto rozmarům přizpůsobíte. Ideálně bez nervů, bez troubení a bez toho, abyste někoho přejeli.

Stejný chaos působí arogantní řidiči, kteří jsou přesvědčení o tom, že oni můžou všechno. Že pro ně žádná pravidla neplatí

Parkoviště u OC je prostě takový trenažer. Jak řidičských schopností, dovednosti a trpělivosti, tak 

i předvídavosti, umění komunikace dovednost předvídavosti.

Nerada jezdím autem k OC, protože je to vždycky bojovka. V poslední době navíc s příchutí všeobecně narůstající agresí. Ta je prorostlá celou společností, tudíž je logické, že se s ní potkáte i při parkování 

u nějakého obchodního centra.

Takže hrozí, že vás někdo sejme, ať už jako chodce či jako řidiče, že vám odře auto, ukradne nákup či vozíkem promáčkne plechy. A ještě vás následně seřve. 

Prostě jet k nějakému pražskému obchodnímu centru, zaparkovat a nakoupit, to je jen pro velmi silné povahy.

 A pokud se vrátíte domů bez škrábance na autě a bez potřeby uklidňujícího nápoje, můžete si gratulovat.

Nákup se podařil.

 

Nadváha

 My, co roky vytrvale bojujeme s nadváhou, dobře známe jedno dokonale fungující pravidlo. 

Nahoru to jde rychle a bez problémů. Pár kilo navíc je raz dva. Ani se nemusíte moc snažit. Je to často skokové, najednou je tam o pět, deset a někdy i více kilo navíc. 

Ale dolů to jde sotva po dekagramech. Po víkendové hladovce s bídou pár gramů. Pomalu a ztuha. 😊.

Stejné pocity lze v poslední době zažít třeba na benzínce. Skokově nahoru, to je raz dva. Dolů to leze pomaličku, těžce, sotva po haléřích.

A tak jak si časem neochotně zvyknete na svoji velikost XXXL, tak postupně rezignujete na ceny paliv, které by vám ještě před rokem přivodily mrtvici. 

Prostě si zvyknete. Na ty monstrózní velikosti a těžce klesající čísla, která už dávno překročila všechny vaše psychologické hranice.

 Nechci nijak přesvědčivě tvrdit, že pamatuji benzín za osm korun😊. Je to stejná utopie, jako když tvrdím, že jsem bývala štíhlá. 

Ale dobře vím, že benzín opravdu stával cca dvacet osm  korun a litr za třicet představoval psychologickou hranici hrůzy.  

A pak se to ustálilo někde kolem třiatřicítky a krásná dvacet osmička byla zapomenuta. 

Asi stejně, jako vaše džíny velikosti 32. 

A následoval další nenápadný růst, dolů už to nešlo. 

 Pak přišel další skok a nová psychologická hranice, tentokrát čtyřicet korun. A nyní už je to celá padesátikoruna.

A tak zatímco u džín velikosti 48 mohu nenápadně ufiknout cenovku, jen aby proboha nikdo neviděl, do jakých rozměrů to dospělo, u stojanu s palivy nic vystřihnout nejde.

  Podobně, jako se tělesná váha některých jedinců ustálí na jateční velikosti a nehne s tím ani víkendová hladovka, tak se výše cen za pohonné hmoty ustálí na částce, ze které se sleví sem tam pár haléřů. Haléře ovšem už od roku 06 neexistují, tak jsou to jen plané řeči, žádné reálné hubnutí. 

Tedy žádné snížení. 

A tak si plíživě zvykneme na ty čtyřicítky, možná i padesátky.

Prostě ta kila dolů neshodíte, i kdybyste se na hlavu postavili.

Benzín za dvacet osm najdete už jen v historické literatuře. 

Rozdíl je vlastně jen v tom, že ta vaše kila je opravdu privátní problém, sama si za to můžu.

Ale ty ceny, to je vysoká hra politiků.

A kam to vede můžeme vidět třeba právě ve Francii. Vysoké životní náklady byly údajně jednou z příčin toho, co se tam nyní děje…

A když to nikdo neřeší?

Třeba i proto, že žije v jiném, privilegovaném, světě….?

Nu, těžko říct. Na tu moji nadváhu může dieta zabrat. Co ale zabere na globální problémy, na ceny paliv, na neschopnost domluvy, ví snad jen pán bůh sám.

 

 

 

Neuvěřitelné

 Trpím, když vidím zničenou Paříž. 

A nechápu, co se to děje, kam jsme to nechali dojít. 

Žasnu, když čtu, že v Miláně rabují dokonce děti, deseti až dvanáctileté děti organizovaně rabují luxusní obchody. 

Vidím svoje stejně staré studenty, myslím tím jedenáctileté děti, a nějak si neumím představit, že by takhle staré děti vzaly basebolky a vyrazily ničit měst. Mrzačit lidi, slyšela jsem v rádiu, co se na těch ulicích děje. Nejsou asi mrtví, ale mladá dívka přišla o oko, chlapec o ruku.....?

Stejně jako nechápu, je ty lidi, které napadají, nejsou schopni ochránit?

Jistě, lze poměrně snadno vystopovat nějaké kořeny, kde to vznikalo a proč to nikdo neřešil, ale i tak je to příšerné. 

Francouzi demonstrují pořád, bagatelizují to někteří. 

Ano, to je sice pravda, ale tohle už je evidentně něco jiného. 

Píše se o tom jako o nepokojích ve Francii a Itálii. Slovo nepokoj mi v tomto případě přijde dost nepatřičné. 

Ničí se nejen obchody, ale i historické památky. Hoří historické budovy. 

To přece není legitimní vyjádření názoru? 

Uklidňujeme se, že u nás se nic podobného stát nemůže. 

Nejsem si tím úplně jistá. 

Asi ne v této podobě, ale nějaká variace takových divokých protestů jistě může přijít i k nám.

Nejvíc zarážející ale je fakt, že v jednadvacátém století, o kterém tak povýšeně mluvíme jako o vyspělém, se problémy řeší takto.  Že povýšení politici, odtržení od reality, toto dopustili. 

A děsí mě, co se z toho řetězením vyvine. Koho to vynese k moci, kdo bude dál určovat vývoj.

A je mi líto krásné Paříže a dalších měst, které jsou takhle ničeny...

 

Krvavý podzim 1938

Dnešní kniha je v souladu se včerejšími volbami. Náš nový senátor je krom jiného známý spisovatel. A tak si na neděli dám jeho průvodce. Uvádím citaci oficiální anotace : 

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

 

Mě tyhle jeho knížky baví. A hodně je mohu využít i ve škole. 

A protože včera pan Padevět vyhrál v senátním souboji, tak si dneska dopřejeme jeho Krvavý podzim.