Krajina
se nám mění před očima. Neprší a je sucho. Všechno je jinak.
Už
jsem asi zmiňovala klimatický paradox, který způsobil, že v jižní Evropě
nám bylo příjemněji než
u nás. Nebyla tam taková vedra, lidé s horkem umí
žít, moře také dělá své.
Nic takového nemáme.
Dřív
jsme jezdili za teplem, teď před ním utíkáme.
Neumíme
s tím tady pracovat. Některé louky
jsou úplně spálené, vody ubývá.
Tedy moře nemáme určitě, a mít nebudeme. Ale
voda není v řekách, v potocích, ba ani v umělých nádržích.
O
studnách ani nemluvě.
A klimatizace také zatím není standardním
vybavením českých domů.
Onehdá
se jeden známý chlapec udiveně vyptával svých rodičů, kteří stavěli dům před
pětadvaceti lety, proč tam, pro boha, neudělali klimatizaci?
Koukali na něj docela pobaveně. Tehdy bylo všechno jinak!
Klasický
mezigenerační dialog.
Tenkrát šlo spíš o zateplení, aby nebyla zima,
než aby nebylo horko.
A
je to jen čtvrt století a všechno jinak.
Krajina
vysychá.
Vybavuji
si zásahy minulé doby, meliorace, narovnávání řek, vysušování půdy, tedy vše,
co dnes škodí.
K tomu
klimatická změna, která tedy podle naší vlády u nás není.
Líbí se mi ten vtip, který koluje po sítích,
jaké by asi muselo být vedro, kdyby to Motoristé nezrušili, tu klimatickou
změnu.
Klesá a mizí voda, ubývá úrodná půda, ve městech je nedýchatelno…
Přitom
všem se veřejnost většinově tváří, jako že nic se neděje. Je léto, tak je
horko, no…
No,
nevím.
Praha
je šílená, tam jsou vedra nesnesitelná.
Mimo
město je to lepší, malinko, je víc kam se ukrýt. Do lesa, pod strom, k vodě.
A
navzdory všemu je krajina pořád plná domácích bazénů, byť je jich méně, než bývalo. Ale jsou pořád.
Nešetříme.
Ale
nejhorší je, že není voda, neprší a nikoho to moc neznepokojuje.
Jako
by se věřilo, že se to nějak vyřeší.
Že
nakonec přijde pořádný déšť, naplní studny, potoky a rybníky.
Krajina
se zase zazelená.
Že
příští léto prostě zase bude normální.
Jenže
ono to vypadá, že naopak, bude ještě hůř. Letos padaly čtyřicítky, ale vize
mluví i o
padesáti stupních…
A už to ani není dystopie...
