Fotbal

 

Fotbal má v sobě ten potenciál zblbnout národ. Totálně zblbnout.

Navzdory tomu, že nejsem vůbec fanoušek, toto připouštím.

  Ostatně, už nedávno jsem se zamýšlela nad pro mě prapodivným jevem, kterým je ochota vstávat v noci a koukat na fotbal a pak ještě celý den obhajovat výkon mužstva, které na hřišti působilo, jako by si spletlo mistrovství světa s all-inclusive dovolenou.

Dobrovolně sledují fotbal, na který se v našem pojetí vůbec nedá koukat.

 Řekla bych, že toto je  taková privátní neodborná sociologická studie, o vlivu fotbalu na mladou generaci. 

Je to fenomén, který mě fascinuje a chtěla bych mu porozumět, ale moc mi to nejde. 

Všichni ti naši rádoby reprezentanti a jejich vliv na děti. Mohla by to být řada vzorů, idolů. Navzdory jejích bídným výkonům jim ti kluci nadšeně fandí....

  A tak jsem na to také koukla. Abych si potvrdila to, o čem jsem četla. Že je to spíš ostuda, že tam vůbec jsou. Rozdíl není jedné, ale několika tříd.

Nejvíc ale nevadí ta fotbalová nekvalita. Tu lze při dobré vůli i odpustit. Nejvíc trapný je ten do očí bijící nezájem, neochota něco udělat navíc, běhat naplno, nějak pobavit, vydat ze sebe vše....

Prostě, jak psal jeden diskutující na sportovním fóru, je to pro ně dovolená... 

A k tomu ještě chybějící sebereflexe, arogance.

Docela mě dostal nějaký rozhovor, kde se někdo z nich brání slovy, zkuste si přeběhnout dvakrát ten trávník, víte, jak je to náročné? 

No, to asi náročné je, o tom patrně nikdo nepochybuje. Však také za to berou pěkné peníze, je to jejich práce. 

Napadlo mě, kdyby takhle uvažoval třeba doktor, víte vy, jak je to náročné, operovat? 

To jistě. A také bychom si mohli zkusit opravovat dálnici ve třicetistupňovém vedru, řídit tramvaj nebo učit puberťáky v pátek šestou hodinu.

Každá práce je náročná.

Rozdíl je v tom, že většina lidí nemá možnost po nepovedeném výkonu odjet domů ve sporťáku za několik milionů

Pravda, oni jsou hodně na očích, běhat v takové nadmořské výšce není jen tak, ale jiné týmy běhají jako draci, kupříkladu. 

Ale mě spíš zajímá, kam zmizela ta snaha a urputnost.

 Z Letné jsem zvyklá na nagelované primadony, kteří se tváří - a někdy i chovají - jako by byli něco víc...A pak přijde konfrontace a skutek utek. 

Často tak vidíme spíš dokonale upravené celebrity s účesem za půl výplaty běžného smrtelníka a s výrazem člověka, kterému svět dluží omluvu za to, že musí běhat, než nadšené a zapálené sportovce.

Mají všechno a nic moc zpět nedávají. 

Tak to na mě působí, fotbalový odborník by mi to třeba vyvrátil. 

Já jen glosuji z pohledu člověka, který sleduje ty malé kluky, kteří je doslova žerou, jsou ochotní pro ně vstávat a jsou to pro ně polobozi. Kterým ale oni žádný příklad nedávají. Navíc, ve veřejném prostoru se o fotbalistech většinu dočtu v souvislosti s nějakým skandálem, s jejich vulgaritou, agresí, alkoholovými excesy....  

    Sama jsem kdysi pracovala ve škole, kde bylo mnoho sportovců.

S fotbalisty to tedy byla bída, jezdili sice do školy nejnovější audinou nebo mercedesem, ale výuka byla dost tristní. Lepší to bylo třeba s tenisty či lyžaři, tam byla i intelektuální odezva, u fotbalistů jsem ji většinou nenacházela. Už byli nastaveni na to, že budou brát prachy, 

o jakých se mi ani nesní (cituji jeden dialog s chlapcem, který sice chodil na školu, která končí státní maturitní zkouškou, ale bez pravopisné chyby se sotva tak podepsal.) 

Pravopis? Literatura? Zeměpis? To jsou přece problémy lidí bez sponzora….

  Je to takový kruhu, možná i začarovaný. On se nesnaží ani v té škole, nesnaží se ani na hřišti, jen berou ty peníze. Protože ty ve fotbale asi jsou...

A tak si říkám, kde jsou ti inspirativní hrdinové pro ty malé kluky? Jako byl kdysi Panenka 

a jeho gól v Bělehradě, jako byl Ivo Viktor či František Plánička? 

I ta devadesátková generace v sobě měla nějakou dravost, snahu překonat sám sebe. 

To tam dneska není.

Proč to je to asi nedokážu odpovědět. Jen se domnívám, že je to cesta bez překážek, hned umělé postavení hvězdy, bezmezná glorifikace, velké peníze bez velké snahy....

Z talentovaného dorostence se u nás patrně velmi často stane hvězda dřív, než se naučí správně napsat vlastní příjmení. Peníze přijdou rychle. Obdiv přijde rychle. Reklamní smlouvy přijdou rychle.

Jen ta pokora někde cestou zmizí..

Ale jak říkám, je to amatérská sociologická studie.

Jen je mi trochu líto těch zapálených malých kluků, co jsou ochotni jim držet palce i ve čtyři hodiny v noci, protože jim pořád věří...

 

 

Na výlet

 Zachytila jsem neobvyklý ( nebo tedy pro mě neobvyklý, neboť by mě nenapadlo, co všechno vyvolá spor, a také, jak to vždycky vidí každý jen ze své strany), dialog.

Jde o školní výlety, v poslední době více než časté. 

Jedete si v klidu do práce, vlakem nebo busem. A najednou se tam nahrnou desítky dětí, které jedou na výlet. V ten okamžik je narváno, není si kam sednout, navíc děti jsou hlasité, některé si dokonce sednou i na místa označená místenkou...

Prostě skandál, vopruz...

 Diskuse začala kritikou kantorů, jak jsou neschopní, že si neumí zajistit místenky. Ať si jezdí vlastním objednaným busem a ne běžnou linkou. Jak jsou neschopní, že to nenahlásí, neobjednají si vlastní vlak...

Místy to bylo docela drsné, ta nenávist vůči těm, co vezou školní děti někam za zábavou, jsou za ně zodpovědní, starají se o ně. A musí je nějak z bodu A do bodu B přepravit.

Druhá strana většinou moc prostoru nedostala. 

Nepopírám, že někteří kantoři to tak opravdu udělají, seberou svých několik tříd s vizí, že se prostě hromadně přepraví hromadnou dopravou. Od toho také hromadná doprava je...

Nicméně, většina těch kantorů, co berou děti na školní výlet, vždycky děti hlásí. 

A většinou je to dost Kocourkov. Nebo boj s větrnými mlýny. Buď vám všechno odsouhlasí a vagón stejně nepřistaví. 

Nebo vás posílají od čerta k ďáblu a stejně se nic nevyřeší. 

Nebo dostanete rady typu, ať přijdete na stanici brzo a pak se tam vejdete jako první. 

Nebo se to vůbec nedostane k šoférovi, sama jsem viděla paní učitelku, která hlásila 

a ukazovala potvrzenou rezervaci na spoj, mimochodem už narvaný, a řidič krčil rameny, že o ničem neví, ať se tedy zkusí nějak zmáčknout...

  Takže asi tak, každá mince má dvě strany. 

Já sama, když jedu privátně a vidím, že do tramvaje nastupuje školní třída, raději vystoupím, protože vím, co to do vagónu přinese. Ale nikomu nenadávám, protože znám i tu odvrácenou tvář. Tu, když jedu sama se třídou, někam na výlet, a všichni na nás nevraživě hledí, protože třicet dětí ve vlaku prostě udělá své.... 

Ale smutnou pravdou také je, že málokterý dopravce reaguje tak, že se to snaží řešit. Spíš je tu ta tendence, že to nějak dopadne, hlavně, ať zaplatí jízdenku.

  Drsnější varianta nastane pak v okamžiku, kdy vás nějaký napružený průvodčí vyhodí 

z místní lokálky, že tu není místo. Že máte nějakou rezervaci ho vlastně nezajímá, máte mít vlastní vagón a ten nikdo nepřipojil.

Pak zůstanete s třicítkou dětí uprostřed lesů a co teď? 

Nemám konkrétně tuhle osobní zkušenost, to znám z vyprávění, ale zapadá to do aktuální diskuse o přeplněných vlacích, kterými se přepravují děti na školní výlety....

Já si to ale mohu v klidu glosovat, my už prázdninujeme...

Návraty

 S nadcházejícím létem přichází oblíbený čas cestování. S radostí vyrážíme za poznáním, za dobrodružstvím, za mořem nebo za horami, každý podle svého gusta. 

Cílem je poznat nová místa, nové lidi, mít nové zážitky

 Zároveň ale se přitom  mnozí z nás rok co rok také se stejnou radostí vracejí na stará místa. Nic nového, naopak,  jedeme na důvěrně známá místa.

Na chatu po prarodičích, do oblíbeného kempu, na koupaliště, kam jsme chodili už jako děti, nebo do města, které známe téměř nazpaměť.

Na první pohled je to trochu ( jen trochu ) zvláštní. Svět je přeci plný míst, která jsme ještě neviděli?

Proč tedy znovu a znovu míříme tam, kde nás už nemá co překvapit?

Možná proto, že nehledáme jen nové zážitky.

Hledáme také něco, co je dnes stále vzácnější, pocit známého a neměnného světa. 

V čase, kdy se svět kolem nás mění raketovou rychlostí, vehementně hledáme místo, které se nemění. Místo, kde dobře víme, jak voní ráno po dešti, kde dokonale známe cestu lesem i cukrárnu, kde už léta  mají nejlepší zmrzlinu na náměstí.

Místo, kde máme uložené vzpomínky.

Léto tak vlastně není prostor jen pro samá nová dobrodružství. Někdy raději vyhledáváme ta stará.

A může to být  ošoupaná lavička u rybníka, stokrát prochozená horská stezka, důvěrně zahrada staré chalupy nebo kavárna, kde jsme před lety seděli s přáteli. Jindy se zase těšíme na setkání se starým známým hoteliérem  či na notoricky prozkoumanou lázeňskou kolonádu. Víme, co nás čeká, kam zajít, s kým se zastavit na kus řeči...  

Některá místa totiž v sobě nesou stopy našich příběhů a my se do nich vracíme podobně, jako se vracíme k oblíbené knize. Ne proto, že bychom neznali její děj, ale proto, že v ní znovu nacházíme kus sebe.

Červenec a srpen jsou prostě i měsíce návratů. Návratů k lidem, na které během roku nezbývá tolik času, ale také k místům, která nám připomínají, odkud jsme vyšli a co je pro nás důležité.

Nemusí to být místa známá, exotická, slavná ani výjimečná. Jejich hodnota spočívá v tom, že jsou naše.

A tak vám přeji, aby vám letošní léto přineslo nejen radost z objevování nových koutů, 

ale také možnost vrátit se na místo, kde se cítíte dobře. Na místo, které možná není vaším aktuálním domovem, ale vrátit se tam je stejné, jak přijít domů.

A léto začíná právě dnes, oslavou slunovratu. 

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Štěňata

 Minulý týden jsme se vypravili na návštěvu do chovatelské stanice, odkud pochází Tori. 

A nebyla to žádná genealogicky vzletná cesta ke kořenům, byl to docela obyčejný výlet za štěňaty, která se tady nyní narodila a příští týden vyrazí ke svým novým majitelům.

 Tak jsme se jeli pokochat. 

Šest malých jezevčíčků. 

To je zhmotnělá roztomilost.  A obrovská nálož energie.

Jsou to takoví kulíšci, hned bych si je vzala domů. Jenže doma máme plno, víc jezevčíků bychom zatím nezvládli. 

Ale určitě není všem dnům konec. 

Zatím jsme se jen kochali šesti mrňousama...Nějak mi nešlo pochopit, že ještě nedávno byl Tori stejný uzlíček:-)

  Na návštěvě se potkal se svou maminkou a sestrou. Obě tedy výrazně přerostl, je proti nim jako malý obřík. Když je sám, připadá mi jako drobek, vedle nich tedy značně přebývá. Nicméně, prý to nevadí, jako pejsek může být "mužně" urostlý.

Náležitě si své psí setkání užil. Vydováděl se štěňaty i se ségrou, dostal pár výchovných od maminky, podíval se na místa, kde prožil své první týdny. 

A druhý den, v neděli, jsme je navštívili znovu, na Konopišti. Byla tam jezevčí soutěž, přehlídka jezevčíků. A Toriho sestřička soutěžila. Tak jsme se na skok stavili na čumendu. 

Je to jiný svět, psí soutěže. Chození v kruhu, přehlídka, setkávání....Byly to vlastně samé psí holky, takže Tori byl z toho docela divoký. Oba jsme byli tak trochu jako v Jiříkově vidění. Je to pro nás úplně jiná dimenze. A Toriášova sestřička získala cenu, takže jsme měli i důvod k radostné oslavě. A jako bonus výzva, ať to zkusíme také. Na podzim na pražské soutěži.

To zatím ještě nevíme, Toriho by jistě těšilo, kdyby se z něho stal chovný pes, ale úplně nevím, zda bychom se dokázali adaptovat. To si ale necháme na léto, přemýšlení o této výzvě. 

Teď se hlavně musíme vyrovnat s tím šíleným vedrem.

                                                   Tori, jeho maminka a sestra Rozárka

Vysvědčení

 Tak mi to máme za sebou. Letošní školní rok je minulostí. Školní silvestr je tady. Je to takové trochu jiné než tradičně. Jednak je to dřív, což je opravdu neobvyklé. Zdálo by se, že je to radost veliká. Na jednu stranu samozřejmě je, zejména děti se radují. A do školy jdou až sedmého, takže mají opravdu dlouhé volno. 

My to tak velkorysé nemáme. Mnohé se dá pochopit, že naše dovolená nekopíruje dětské prázdniny. Ale takový just, že dneska, když se předalo vysvědčení, bylo přikázáno, že musíme být ve škole, tedy na pracovišti, do čtyř hodin, to bylo takové prapodivné. Asi, abychom si nemysleli, že máme volno. Příští týden je home oficce. Takže žádná dovolená, jak jsme si plánovali, že to jednou zkusíme mimo tu úplně hlavní sezonu. Budeme doma vyplňovat kolonky:-).

Nicméně, tak i tak, vysvědčení dneska bylo. Moji primáni zakončili první rok na gymnáziu. Už jen sedm let do maturity. 

Prales

 Prales máme i v Praze. Konkrétně v Kbelích. Trávili jsme tam dnešní dopoledne, takový improvizovaný školní výlet. 

Z Proseka do Kbel. 

Díky zkrácení školního roku jsme se učili do poslední chvíle, odpadly ty koncové školní radovánky, jako sportovní den či školní výlety. 

Tak alespoň takto. 

Lesy hlavního města Prahy nabízejí exkurze do tohoto ekoparku zdarma.

Prostředí je tady příjemné, takový venkov na severu Prahy. Děti piknikovaly, sportovaly, relaxovaly. 

Vedro tedy bylo pekelné, ale byly tady stromy, přístřešky, dalo se uniknout. 

A teď už jen pro vysvědčení....

 

Čechova

 Čechova ulice v Praze 7 dělá na první dobrou čest svému jménu - podle Svatopluka Čecha. Stojí tu dům, kde jsou připomenuty jeho sbírky, Husita na Baltu, Roháč na Sioně čive Stínu lípy. 

Jenže při podrobnějším pátrání je to ulice pojmenovaná podle praotce Čecha.

Nicméně, všichni ji vnímají jako poctu Svatopluku Čechovi, který tady ale paradoxně vůbec nebydlel. To ale neznamená, že s Prahou 7 nemá nic společného. Bydlel nedaleko muzea, u kavárny Letka, kde má pamětní desku.

Umřel někde dole v Holešovicích, podle všeho v Šimáčkově ulici..

Narodil se v Ostředku u Benešova. A nejvíc to měl rád asi v Obříství. 

V Praze sedm je ještě jeho most, Čechův most, a pak Čechova škola v Troji. Je toho tedy požehnaně, i když si myslím, že jeho knihy už dnes nikdo ani nezná. 

Proto mě zaujal ten dům s názvy jeho děl. Jen nevím, proč je to zrovna tady. Když jsem po tom pátrala, nic jsem nezjistila.

Tedy ohledně toho domu. 

Jinak jsem objevila, jak moc byl už za svého života oblíbený, kde všude bydlel - tady tedy ale ne - a jak se jeho pohřeb stal velkou manifestací. Na Palackého to asi nemělo, ale na počátku dvacátého století se jeho pohřeb stal největším pohřbem jeho první dekády. 

Dřív si prostě na ty megapohřby docela potrpěli. 

Ovšem Svatopluk Čech byl mega slavný už za svého života. Vždycky se mi pletlo, jestli byl ruchovec nebo lumírovec? Toto dilema řeší maturanti dodnes:-)! Pořád a pořád:-)

Zajímalo by mě, co jste od něho četli? Já tedy, kdysi dávno, Výlety pana Broučka...A pak Jestřáb kontra Hrdlička..

A také by mě zajímalo, zda je ve vašem městě ulice Čechova? Nebo Svatopluka Čecha? 

V Praze jsem zapomněla ještě na Sady Svatopluka Čecha na Vinohradech. Takže dost míst, nejen Čechova u nás na sedmičce.