S vtipem

 Mám ráda dubnové dny. Jsou delší, světlejší, příjemnější. Plné optimismu.

Navzdory floskulím o aprílovém počasí či dávném doporučení ještě tam být. Myšleno být za kamny.

Mě osobně duben hodně láká ven, na procházky.

A chůze, jak známo, je dobrá na přemýšlení. Tak takovém jarním pochodu snadno vzniká prostor o dumání o klasických aprílových tématech. 

Klidně mohou být humorná, když celý měsíc startujeme aprílovým žertováním. Ovšem pak se snadno můžeme dobrat k poznání, že humor je docela věda. A že dneska bohužel vede víc ten prvoplánový, taková ta řachanda na první dobrou. Složitější vtipy, narážky či četba mezi řádky jsou trochu na ústupu, čímž ale nechci říct, že neexistují.

 Jen se staly minoritou. Někde jsou dokonce až v ilegalitě. Není pro ně prostor ani porozumění.

Možná právě duben by jim mohl nabídnout prostor pro jejich větší rozmach.

Není to totiž vůbec žádná legrace.

Ostatně, většina komiků s vážnou tváří ráda potvrdí starý známý fakt, že dělat kvalitní humor je docela dřina. Vypointovat glosu je někdy těžší než uběhnout kilometr a nezkolabovat. Musíte hodně přemýšlet, škrtat, hledat přesné slovo. Takové to správné mrknutí oka mezi řádky.

Není to prostě žádná bezpracná taškařice.

Proto se možná tolik prosazuje takové prostoduché žertování, které se nabízí samo a nedá moc práce.

Pojďme tedy zkusit takový aprílový humorný experiment. Pustit se cestou dubnových procházek s vtipným nadhledem, vypointovaným glosováním a humornou nadsázkou.

Třeba nám to naše problémy postaví do úplně jiného světla. A možná dojdeme i k aha efektu v podobě poznání, že smát se je někdy ten nejrozumnější způsob, jak brát život vážně.

A že není větší apríl než myslet si, že všechno zvládneme bez humoru. Tak s úsměvem do vtipného dubna.

 

Pracovní sobota

 Pracovní týden je pětidenní, už řadu desetiletí. 

Schválen byl po ruské invazi, v září roku 1968. Asi jako taková náplast....

Ale dobré věci nejsou jen tak, zadarmo, proto byla takovým zpestřením života ještě dlouhou dobu pracovní sobota. S takovým soudružským dodatkem: 

„A občas si to volno vynahradíme v sobotu, soudruzi“.

Nedávno jsme se kvůli pracovní sobotě dostali do takového pracovního „sporu“.

Někdo tvrdil, že nebyly, respektive tedy že nebyly v osmdesátých letech, někdo říkal, že byly jen v továrnách, určitě že nebyly pro studenty a pro školáky.

Byly😊

 Člověk zapomíná, divné věci vytěsňuje. A pracovní soboty prostě divné byly. 

Pamatujete si na ně?

Když přišel nějaký státní svátek, spolu s ním přicházela skrytá hrozba. Taková nenápadná, leč vytrvalá.

„Užijte si volný den, soudruzi,“ říkal stát. „Ale vrátíte nám ho.“

V závěru už asi šlo jen o to, aby ten týden byl pětidenní, takže když nějaký státní svátek připadl na všední dny a do školy či do práce se nešlo, přišla ona pracovní sobota.

   Debatu vlastně vyprovokovaly Velikonoce, protože tam tehdy bývalo státem uznané volno jen v pondělí a po Velikonočním pondělí tedy pravidelně následovala pracovní sobota.

A poslední takováto pracovní sobota proběhla v dubnu roku 1990, právě jako náhrada Velikonočního pondělí.

Dnes už pracovní soboty nemáme, naštěstí. Ba se někdy uvažuje o čtyřdenním pracovním týdnu.

A když už připomínám ty nadcházející Velikonoce, tak Velký pátek jako státní svátek máme letos přesně deset let. Je to tedy kulaté výročí😊.

Ovšem proti západní Evropě jsme v otázce Velikonoc břídilové. Tam opravdu považují Velikonoce za nejdůležitější křesťanské svátky a třeba volno ve školách je až dvoutýdenní. Tak to my tady máme jen tři dny, které i s víkendem dají dohromady pětidenní velikonoční volno.

Bez pracovní soboty, díky bohu.

A to je možná ten největší civilizační pokrok.

,

Očima turisty

 Někdy se jen tak touláme centrem Prahy. 

 A sledujeme známá místa očima turisty. Místa, která normálně míjíme ve spěchu a moc nevnímáme. 

Teď objevujeme. 

Třeba dům, kde zemřela Božena Němcová. Kolikrát jsme letěli kolem, ale že je tam pamětní deska jsem zachytila až nyní. 

Nedávno jsme na Karláku podobným způsobem našli dům, kde zemřela Karolína Světlá. 

A teď Božena.

A kousek vedle bydlel nějakou dobu bydle slavný Rilke. 

Toho mám víc spojeného s Vrchotovými Janovicemi a Sidonií Nádherou, místo jeho pražského bydliště Na Příkopech jsme odhalili společně s pamětní deskou o Boženě Němcové. 

A kousek vedle jsme na chvíli zabočili do Nekázanky, která údajně měla vzniknout tak, že Karel IV., zakladatel, ji rozhodně nekázal postavit. Nehodila se mu do půdorysu. A oni ji pak vyšvihli asi náhodou, omylem či na truc, to úplně nevím. Vím jen, že se Karel docela dost pak na stavitele zlobil, ale ulička už tu zůstala. Z hlediska dnešních zákonů je to vlastně černá stavba. 

Ale v reálu je to zajímavý urbanistický prvek. 

Pronikli jsme i do několika otevřených průchodů, které nás odvedly z hlavní cesty. Průchody jsou kapitola sama o sobě. Někde je výstava, někde se staví, ale někde se i překvapivě 

( překvapivě proto, že u Václaváku)  tak někde si docela poklidně a postaru a podomácku žije. U Václavského náměstí by to člověk vlastně ani nehledal. 

Příkopy, které jsou dost vytíženou turistickou tepnou, tak dokážou nabídnout i nečekaně klidná zákoutí.

Podobná se dají najít i jinde, proto mě baví občas jít Prahou jako turista. Ale většinou mě to štve, protože mám pocit, že turismus udělal z centra takové neobyvatelné ghetto, předražený prostor plný proudících davů.  Z Národní, o které jsem psala nedávno, vytvořil doslova vyloučenou lokalitu, takový exkurz do devadesátek, včetně těch prapodivných obchodů plný bizarních suvenýrů. Normální život tam není běžný.

Vlastně úplně chápu obyvatele Barcelony, o kterých jsem četla, že turisty vyhánějí ze svého města, vadí jim ty turistické zóny, kvůli kterým se tam nedá normálně existovat. A Barcelona asi není jediná.

U nás to vidím spíš tak, že centrum turisty nevyhání, dost se jim podbízí, ale zároveň se je snaží co nejvíc oškubat.

Takže ve finále, město očima turisty vlastně nic moc.   

Válka rybníkářů

 Knížka, která zachycuje dobu Rožmberků. Petra Voka. A slavných rybníkářů. Je to pojato jako detektivní příběh....

Znám dosud jen Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan a Štěpánka Netolického, tak jsem zvědavá, koho nového objevím. 

Nový je pro mě i autor, zaujalo mě historické téma. začátek vypadá čtivě a slibně.

Komenský

 Březen patří, či patříval, mnoha významným událostem, akcentovaným podle právě probíhající doby.

Často se ocital pod nekompromisní ideologickou lupou.  

Jeden čas se proto připomínalo hlavně narození Masaryka, v jiné době zas Mezinárodní den žen.

Březen byl měsícem knihy i měsícem internetu.

Někdy se řešila smrt Jana Masaryka, jindy se o ní zatvrzele mlčelo.

Mezi tím se vytrvale a soustavně pohybuje březnový Den učitelů.

Dlouho to byl jediný učitelský svátek, alespoň já ho tak vnímala. Den učitelů u příležitosti narození Jana Amose Komenského.

Pak se objevil i druhý den učitelů, ten se slaví v říjnu, jako mezinárodní.

Tudíž ten březnový je tedy jen Den učitelů.  

Je asi jen český.

 A připomíná narození Komenského, který si dějinami nese přezdívku učitel národů. Neměl ji odjakživa, v historii byly totiž i okamžiky, kdy byl tak trochu zapomenutý.

Nicméně, dnešek se k němu hrdě hlásí, vnímá ho jako pedagogického guru a často se jeho jménem zaštiťují i moderní výukové metody.

Někdy by se možná on jako kantor divil, některá jeho konstatování o drzých a nevzdělavatelných dětech se navíc dneska raději nezmiňují, ale mnohé jeho metody jsou opravdu v současnosti na výsluní.

Březen tedy přímo vyzývá k připomenutí jeho osoby. Třeba jako průkopníka již zmiňovaných pedagogických zásad. Nebo jako filozofa, který svým myšlením předběhl dobu. Možná za zmínku stojí i jeho lidský osud, který mu připravil tři manželství a několik dětí, z nichž některé ke své smůle přežil. Zažil tedy i trudný osud rodiče, který pohřbí svoje potomky.

Zajímavé je i zjištění, že zkoušel znovuobnovit olympijské hry, což se ale povedlo až francouzskému baronovi Pierre de Coubertainovi.

Tady se tedy Janu Amosovi výjimečně nezadařilo.

Komenský pak ještě neuspěl ani v hledání perpetua mobile, o což se léta usilovně snažil. Ale jinak mu vycházelo takřka vše, na co sáhl.

 Stál pevně a dokonale rozkročen mezi mnoha směry, mezi vírou, vědou, pedagogikou i filozofií. Takový renesanční člověk. Nabízel různé varianty životních cest.

Stejně tak dnešek nabízí různé varianty výkladu jeho učení.

Třeba školy ho dnes vidí jako Zlatého Amose, o jehož soušku právě v březnu soutěží oblíbení učitelé.

Otázkou je, co by na takové zápolení řekl sám Jan Amos.

To odpovědět neumím, ale to, že si v březnu Komenský zaslouží víc než jen oficiální vzpomínku v televizním vysílání, to si tvrdit troufám.

Zkuste to i vy. Třeba vyzkoušet si v praxi jeho oblíbenou metodu názornosti. Tím, že vyrazíme do jarní přírody osobně prozkoumat, jak všechno raší. Nebo pozorovat západ slunce, který se neustále posouvá. Prostě nějak smysluplně využít březnové dny, podle Komenského zásad. Pozorovat svět a klást si otázky.

Zahradnictví

 

Návštěva zahradnictví je pro mě vždycky tak trochu jako výlet do jiného světa, výprava mimo běžnou realitu, na jinou galaxii. 

Nejsem zahradník, nikdy jsem jím nebyla a zřejmě už ani nebudu. A do podobných zařízení často nepřijdu. A to i přesto, že jedna moje teta bývala zahradnice a kdysi dávno, v dětství, jsem za ni do zahradnictví chodila. Tehdy mi to nepřipadalo výjimečné ,spíš samozřejmé, skoro nudné. 

To pak přestalo, zelené ruce jsem nezdědila, ale něco jiného možná ano, schopnost ten svět znovu rozpoznat, když se v něm náhodou ocitnu.

Opravdu do zahradnictví často nezavítám. 

Nedávno jsem ovšem v jednom byla. V Ďáblicích. 

Tam je dokonce megazahradnictví, které působí skoro jako samostatný  květinový vesmír.

 A je to opravdu jiný svět, plný nečekaných zákoutí, obrovského množství květin, stromů, stromků, keřů i různých sazenic. Hned mě napadly kouzelné květiny z dávného seriálu Létající Čestmír. Ty by tady určitě klidně mohli prodávat. 

Je tu i jiná vůně, cítím směs hlíny, deště, slunce a všech těch rostlin. Diametrálně odlišná atmosféra od sterilního vzduchu obchodních center, kde jsem přeci jen častějším hostem. 

Také se tu jinak vnímá čas, je takový zpomalený. 

Pozorovala jsem ostatní návštěvníky. Procházeli se mezi květinami s jistotou, která mi chyběla. Brali do ruky květináče, kontrolovali půdu, debatovali o tom, co kde poroste lépe. Připadala jsem si trochu jako turista v cizí zemi, který nerozumí jazyku, ale o to víc ho fascinuje. Každý květináč byl pro mě záhadou, každý druh rostliny malým příběhem, který jsem neznala.

Zaujalo mě, jak osobní vztah lidé k rostlinám mají. Nevybírali je jen podle barvy nebo velikosti, ale podle podmínek doma, podle světla v bytě, podle času, který jim mohou věnovat. Najednou mi došlo, že rostlina není dekorace. Je to závazek. 

Tichý, nenápadný, ale trvalý.

Zdejší zahradnictví má již stoletou tradici. Jeho dějiny nebudu popisovat, mají je na svých stránkách.

A je to historie úctyhodná.

Úplnou náhodou to celé souznělo s mým nedávným sledováním filmu Zahradníkův rok, kde exceloval Oldřich Kaiser. Z nějakého důvodu to anoncovali jako komedii, což ale musel být tiskový omyl. Zahradnictví v televizi tedy nabídlo pěkné drama. 

V reálu, při mojí návštěvě, to byl zase jiný zážitek. 

Určitě mi rezonuje Čapkův Zahradníkův rok, to už od onoho filmu. Čapek byl génius, o tom není pochyb. I  zahradničení dokázal zachytit jako způsob bytí. 

Prostě se všemi těmito atributy to byl poměrně nečekaně silný i zajímavý zážitek, trochu návrat do dětství, a nečekané emoce spojené s vůněmi v zahradnictví. 

A v neposlední řadě mě oslovily i zdejší modré vozíčky, takové kdysi mívala moje babička, jezdila s nimi na nákup.

Zdá se, že moje retrojízda návratů do dětství je v plném proudu.

 A možná, že právě mezi květináči a hlínou nabrala na rychlosti.