Svět knihy

 Klasická květnová aktivita. Už od čtvrtka. Nakoukli jsem tam každý den. A vždycky něco zajímavého. Průmyslový palác, který vyhořel takřka před dvaceti lety, stále neopraven. Ale prý už za rok, tak uvidíme. Nyní byla část veletrhu venku, část v pavilonech. Ta venkovní část mě baví víc. Ale i pod střechou se daly potkat zajímavé události. Největším tahákem byl asi Timothy Snyder. 

Z rozsáhlého plánu se mně líbilo setkání s Pavlem Kosatíkem a jeho knihou O tom Benešovi. Zajímá mě kritický pohled a těší mě, že snad konečně mizí ta pro mě nepochopitelná glorifikace tohoto politika, podle mě až zločince. Dále mě zaujala Ditta Kůtová. Nedávno jsem četla Zlou babičku, mimochodem skvělá. A paní autorka taktéž. Zajímavé vyprávění, empatie a laskavost. Hezké a zajímavé byly besedy u České televize i rozhlasu. 

Objevila jsem Petra Čorneje, jeho novou knihu. A Martina Nodla, takže zásoby historických knih jsou obnoveny:-).

K akci Čti za nároďák jsem poněkud skeptická, nicméně PR na veletrhu měla mohutné. Výstaviště bylo knihami doslova zaplněné. Vlídní byli  k pejskům, nabízeli  dobré víno, Hruška. 

Vydrželo i počasí, což bylo zásadní hlavně pro stany v meziprostoru. Svátek knihy se prostě letos vydařil. A všichni jsme zvědaví na podzimní Frankfurt, kde jsme čestným a hlavním hostem. A to je velká událost.

Navalis

 Navalis jsou Svatojánské slavnosti, které připomínají život a smrt Jana Nepomuckého. 

Prý nejslavnějšího českého světce. 

Patrona mostů. 

A krom toho všech lidí, nějak spojených s vodou. 

Je to velká akce, od roku 2009 konaná pravidelně. Navazuje na barokní oslavy z minulosti, zejména z osmnáctého století, kdy bývaly pravidelně. 

Devatenácté století si je také pojí i s položením základního kamene ND, kdy se 16. května 1868 v Praze konala největší slavnost celého devatenáctého století. Na svatého Jana Nepomuckého.

  Dnes se do Prahy sjíždějí třeba i benátští gondoliéři a slaví se na Vltavě. Program je bohatý, od čtvrtka do neděle. 

   My se byli kouknout v pátek na Vltavu. Přehlídku lodí doplňoval seskok parašutistů, přičemž první se měl elegantně trefit pod mostní oblouk- což dokázal!!!  

A následující pětice měla symbolizovat pět Nepomukových hvězd. I ti se snesli úplně přesně tam, kam asi měli. 

To bylo krásné. 

Hezká byla i hudba, znějící nad večerní Vltavou. 

Tím - pro mě - krása skončila. 

Celé to, jako vždy, zabily davy lidí. Je logické, že to všichni chtějí vidět. Není logické, že organizátoři nebo Praha jako taková - neumí vytvořit prostor, kde by všichni normálně viděli, kde by takový zážitek s sebou nesl i stopu důstojnosti. 

To tady moc nebylo, prostě pokud jste neměl drzé lokty a neprodral se k té straně mostu, odkud bylo vidět, měl jste peška. 

Ještě se dalo něco vidět ze břehu, ale tam to bylo dost podobné. 

   Vzpomněla jsem si na náš nedávný výlet do Francie, kde třeba v Puy du Fou jsem viděla tolik lidí pohromadě, jako už dávno ne. A všichni se nějak vešli, nějak viděli. Stejně tak v Paříži při zahájení olympiády. Davy také, ale něco vidíte. 

Tady tedy nic. 

Jistě hraje roli velikost, ale podle mě to je organizační záležitost. Samozřejmě, VIP diváci si nemohli stěžovat, ale obecně ten nával na mostě slavnostem spíš škodil. A když připlul primátor a další jemu podobní, raději jsme odešli. 

  I tak to je ale chvályhodná akce, zajímavá.

A něco jsme i zahlédli, zdálky, nějaké gondoly. Viděli jsme parašutisty, slyšeli koncert. 

Ale příště raději u televize, bude to větší zážitek.

 Škoda. 

  

Zahradničení

 O zahradničení uměl báječně psát Karel Čapek. Jako ostatně i o mnoha jiných věcech, ale dnes chci zůstat u zahradničení. Umění psát o rytí v hlíně s takovou něhou a humorem jako Čapek určitě neovládám, ani se o to nechci pokoušet. 

Spíš je to takové pohrávání se se zahradničením jako myšlenkou.

 Jednak proto, že současné jarní období k zahradničení přímo vyzývá. Jednak proto, že máme ve Stromovce šikovné zahradníky a baví mě fotit jejich práci. 

Tori ovšem často zastává názor, že zahradní práce je kolektivní disciplína a že by bylo nezdvořilé se nezapojit. Občas proto přiběhne a začne „pomáhat“ hrabáním, pobíháním a organizováním práce po svém. 

Někteří zahradníci to berou s pobaveným úsměvem, jiným se raději vyhýbáme, protože o podobnou asistenci zjevně nestojí. A vlastně se jim vůbec nedivím. Zahradničení vyžaduje jistý řád, trpělivost a disciplínu, tedy vlastnosti, které pes chápe spíš jako nezávazné doporučení.

 A také mě v poslední době často napadá staré české přísloví, že je někde kozel zahradníkem. Taky odnož zahradničení. 

A člověk si často říká, kolik takových kozlů dnes kolem sebe vlastně máme. Možná víc, než bychom si přáli. 

A tak raději zpátky ke klasice, opravdickému zahradničení a kvetoucí Stromovce.