Poříčí nad Sázavou

 Poříčí na Sázavou je známé díky románskému kostelu svatého Petra a Pavla, který je vidět, když kolem projíždíte po věčně ucpané přeložce na České Budějovice. Alespoň já ho podle tohoto kostela znám.

Uvnitř obce je pak ještě další kostel svatého Havla. 

Také tady, u Poříčí,  bojovali husité. 

A kdysi - nebo pořád- tu probíhaly dost oblíbené a známé závody motokár. 

My jsme sem ale jeli po stopách spisovatelů, konkrétně za Josefem Topolem, který se tu údajně narodil. Ale bohužel, ani stopu jsme nenašli. Jako by tu nebydlel....

 Objevili jsme pamětní desku, ale to je slavný rodák, kterého jsme neznali. 

František Poloprudský.??! 

Nu, tak nový poznatek, to se cení. Ale Josef Topol nikde. 

Tak alespoň románský kostel a zmrzlina. Obsluha sice mírná, ale kafe dobré. 

A tím jsme se s Poříčím rozloučili.  Jedeme za dalšími...

Po stopách

 Střední Čechy jsou hodně ve stínu Prahy. Je to na jednu stranu největší kraj, Středočeský, na stranu druhou, takový docela zapomenutý, odsunutý, schovaný právě pod Prahou. 

Není to ani cíl dovolených, málokdo hrdě oznamuje, jedeme letos do středních Čech. To třeba takové jižní Čechy, nebo jižní Morava, to je jiná káva.

 Ale střední Čechy?

Kdo by tam jezdil? Co o nich víte? Čím jsou zajímavé?

No, globálně asi ničím, je to opravdu takový zapomenutý kraj. A když jím projíždím, objevuji i pěkně zaostalá místa, až by jeden řekl, vyloučené oblasti. Přitom, takový kousek od Prahy. 

Když ale jdeme trochu do hloubky, objeví se ony perly. Jak říká staré přísloví, je tam plno pokladů, jen je vykopat.

A tak vykopáváme.

Třeba, a to i díky knížce Ženy slova, která bude v nedělním čtení, hledáme stopy spisovatelů. 

Těch známých, jako je František Hrubín a Lešany, Svatopluk Čech a Ostředek, tak i těch zapomenutých, jako třeba Ludmila Grossmanová- Brodská v Netvořicích.

Jsou tu také třeba i Křečovice Josefa Suka či Neveklov Jana Heřmana. A Jana Kubelíka, jehož rodina je spojena jak s Neveklovem tak s vesnicí.

S Neveklovem je spojená i spisovatelka Eliška Horelová, která se tu sice nenarodila, ale napsala knihu Kluci ze zabraného, což je výborná knížka o vystěhování zdejšího kraje. Je to kniha pro děti, ale určitě má co říct i dospělým. Zejména třeba těm z jiných krajů, kteří o vystěhování Neveklovska a Sedlčanska neví. 

Jsme na začátku našeho putování, určitě objevíme i další skvosty středních Čech. 

Devátého...

 Devátý červenec mám už od školy nejvíc spojený s Janem Nerudou. Dnes se narodil, v roce 1834. 

Je to už skoro dvě let, přesto se jeho básně, povídky i fejetony pořád čtou. Pořád se zkouší u maturity:-) to jsou ti májovci...

Malá Strana je s ním dodnes neodmyslitelně spojená. Už to všechno je docela majstrštyk, dvě stě let se udržet v povědomí, nepovedlo se to všem. Nerudovi ano. A mě utkvěl v hlavě i ten jeho devátý červenec. Jistě mají narozeniny i jiné slavné osobnosti, třeba Vratislav z Pernštejna. 

Nebo i normální, neznámí lidé, třeba můj bratr:-). Asi proti si to datum pamatuji, i když ve spojení s Nerudou to zní vzletněji. 

Stejně tak se devátého července pokládal základní kámen Karlova mostu. To je ta slavná číselná pyramida, kterou Karel vybral proto, aby jeho most vydržel. A on vydržel staletí, takže to bylo dobré datum. 

Rudolf II. si zase devátý červenec vybral pro vydání Majestátu, což je jeho slavné prohlášení o náboženské svobodě. 

Také proběhla devátého července první úspěšná transplantace srdce. A bylo to u nás a v roce 1968.

Pořád dobrá data. 

V roce 1998 se to dost pokazilo Opoziční smlouvou. Klaus a Zeman. Ale jedna kaňka, jinak dobrý, to docela jde. 

Víc událostí mě s dnešním datem nenapadá. 

I tak to je dost, na jeden červencový den. 

Letní houbaření

   Houbaření k českému létu patří stejně neodmyslitelně jako třeba podšálek k oblíbenému hrnečku na kávu.  

A o hrnečcích já vím své😊

Část národa prostě v létě pravidelně vyráží na houby. Aby se prošli, vyčistili si hlavu, nasbírali hříbky na smaženici či na vánočního kubu.

Pravda, někdo má na houbaření talent, zatímco jiný by potřeboval, aby na něho houba volala: tady jsem, seber mě.  

A ještě existuje varianta, že by si i této křičící houbičky dokázal nevšimnut. Je na houby slepý. To jsem tedy já. Chodíme na „houby“ hlavně s cílem projít se a provětrat se.

  Někdo je skutečný houbový znalec, sbírá všechno a všechno také pozná,  jiný se neobejde bez aplikace, která dnes nahrazuje dřívější Smotlachův atlas jedlých hub. My tedy jdeme na jistotu, hříbek, babka, klouzek, liška...víc většinou neriskujeme, 

Pravda, dávný vtip na toto téma praví, že každá houba je jedlá, jen některá jen jednou, ale to nepotřebuje žádný houbař vyzkoušet na vlastní chuťové buňky.

Houbaření je prostě ojedinělý koníček, kterému asi v jiných zemích neholduje tolik lidí jako

u nás.

A neděláme to z hladu, jak si v některých státech údajně o nás myslí. Je to prostě záliba.

Pro milovníky detektivních příběhů pak dokonce i vražedný nástroj.

Vlastně i historici znají reálné příklady, kdy třeba římský císař Claudius pojedl otrávené houby, které mu podala jeho poslední manželka Agrippina, takže vraždění pomocí jedovatých hub není nic nového pod sluncem. Nabízí ho i historie.

Dneska se ale i při houbové tragédii setkáme spíš s nešťastnou záměnu než s cílem zlikvidovat nepříjemného souseda pomocí muchomůrky tygrované.

Autoři detektivek se sice v podobných námětech vyžívají už od Agáty Christie, ale dnešní houbaři cílí opravdu hlavně na výbornou letní smaženici či na sušenou zásobu na vánoční svátky.

  Zajímavou konstantou do houbové mozaiky také ale je vzpomínka pamětníků na houby po Černobylu. Ta se se nese v duchu, že tenkrát byly hub mraky. Radioaktivita zjevně houbám přeje.

Takové množství hub si my logicky samozřejmě nepřejeme, určitě stačí to, co nabídne příroda bez jaderného zásahu.

  Ve skutečnosti je totiž naše letní houbaření hlavně výmluva k tomu, abychom se prošli lesem. Plný košík potěší, smaženice ještě víc, ale největší úlovek bývá často něco úplně jiného, pár hodin klidu, vůně jehličí a pocit, že nikam nemusíme spěchat.

A teď, když  konečně i trochu prší, tak je to výzva...rostou?

Psáno pro Listy Prahy 1

Dvorecký most

Nedávno slavnostně otevřený. Měl by ulevit pražské dopravě. Zatím se to tedy nezdá, uvidíme. Ale v Holešovicích kvůli němu píšou petice. Magistrát tady totiž svévolně odebral tramvaj číslo 14, která spojovala Holešovice přímo s centrem. Radnice sedmičky to buď nepohlídala nebo neuhlasovala nebo nechala být a tak nyní obyvatelé, naštvaní a otrávení, píší petice za návrat čtrnáctky. Nicméně, já chci psát o Dvoreckém mostě v dobrém. Byli jsme se tam podívat, takový výlet. 

Kryštof Kintera o něm hezky mluvil u Světlany Witowské v rádiu, tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči. 

 

Hus

 Jan Hus a státní svátek u příležitosti jeho upálení. Úplně mi to nejde dohromady, ale je to zažité, tak budiž. Ne slavíme, ale připomínáme upálení Jana Husa. Byl první, proto se nabízí i pracovní volno. Jeroným Pražský byl také upálen, dokonce také v Kostnici, ale 30. května, kdy se tak stalo, si jeho oběť nepřipomínáme. Pokud se něco ten den vytahuje, pak je to bitva u Lipan, ale upálení Jeronýma Pražského nestojí většinou ani za zmínku, natož za státní svátek.

Přitom byli s Husem přátelé. 

Jeroným byl nadmíru vzdělaný a charismatický rétor. Dneska bychom asi řekli influencer. To ostatně Hus musel být také, když dokázal pravidelně zaplnit Betlémskou kapli. Na nějaká nudná kázání by tehdejší Pražané asi opakovaně nechodili. 

Ovšem zatímco Hus byl označován jako mysogyn, Jeroným naopak, neskrýval svou náklonost k ženám. 

Byl talentovaný hudebník, skládal písně, kritizoval modloslužebnictví, procestoval spoustu zemí. Spolu s Husem připravili Dekret kutnohorský, kázal před Zikmundem Lucemburským.

Do Kostnice, za uvězněným Husem přijel s cílem ho podpořit. Přijel inkognito, aby to okoukl. Nevypadalo to dobře, tak odjel, ale byl zatčen a přivlečen zpátky. A v následném procesu stejně jako Hus odsouzen k smrti. Stejně jako Hus upálen. Dokonce na stejném místě.

My dneska připomínáme Jana Husa, je z toho volné pondělí. A tak si jako bonus dopřejme i Jeronýma Pražského.

Mě tedy vždycky nejvíc nadchne profesor Petr Čornej svými přednáškami o Jeronýmovi. 

Věrozvěsti

 Dnešek je jejich. 

Láká mě letos v létě revitalizovat knihu Nic nového pod sluncem, kterou bych ráda převedla do audiopodoby, byť pan vydavatel se tomu zatím vzpírá. No, uvidíme, jak dopadne náš vzájemný konstruktivní dialog:-). Ale Cyril a Metoděj se k její revitalizaci sami nabízejí. 

Slavní bratři ze Soluně tam totiž svoji kapitolu mají. I připomenutí toho, že děti jejich dvojici často komolí jako zvěrozvěsti.  Někdy tedy i dospělí. 

Vysvětlení se lze dočíst v knize, tady mi  dnes jde víc o připomenutí tohoto církevního svátku v naší ateistické zemi. 

Svátku, který byl na dnešní den přidělen zcela účelově, pátého července k nám nikdo nepřišel. Později se to hodilo do krámu, vytvořit nějaké silné datum, a tím datem se stal pátý červenec. Den, který předchází Husovu upálení. 

A dnešek z toho čerpá dva volné dny. Letos tedy jen jeden, když solunští bratři připadli na neděli, stejně je to ale prodloužený víkend.

Na Velehradě probíhá tradiční mše. Je to sváteční, o tom se žádná diskuse nevede. Ráda sleduji příspěvky historika Jaroslava Šebka.