Kastrace

 Kastrace je mezi pejskaři dost frekventované téma. Zda ano či ne, co to s pejskem udělá, kdy k tomu přistoupit... 

Prostě živá problematika.

Toriho nic takového nepotkalo ani nečeká, ale i tak mě kastrace zaujala. Zejména tím, jak se propsala do naší řeči a proč tomu tak vlastně je? 

Co tím chtěl básník říci? 

Tak básník asi ne, ale třeba naši předkové, po nichž tu terminologii přejímáme. Jak ( a proč) to proniklo do hovorové češtiny a běžné konverzace. 

Termínem vůl se chlapci titulují od nepaměti. Vykastrovaný býk se tedy dostal do běžné komunikace, aniž se nad tím kdo zamyslel. Nadávka typu vůl je běžná, ani ji jako nadávku neberou, spíš jako oslovení. Říct ale někomu ty vykastrovaný býku - nebo bejku, to má hned jiný grády. 

A přitom je to totéž.

U nás ve středních Čechách se lidem trochu při těle říkalo, že jsou to pěkní kapouni, jako tlouštíci. 

A ono to byli vlastně vykastrovaní kohouti. Vykastrovaný kohout je kapoun. A že jich u nás je, už podle příjmení. Kapounů je v ČR poměrně hodně. 

Stejné je to s mackem. Když je někdo macek, je ho pořádný kus. A nebo je to miláček, to když je to macík. A v reálu je to vykastrovaný kocour.

Hodně je i hňupů, přičemž sotva kdo, jako hňup označený, ví, že hňup je vykastrovaný kozel. Hňup se, na rozdíl třeba od zmíněného kapouna, macka či třeba valacha, tedy vykastrovaného koně, se nepropsal do ve větší míře příjmení, znám hňupy podle chování, neznám Hňupa podle jména.   Pár jich prý je, ale Macků i Valachů je výrazně více

V oslovení rezonuje i kanec a vepř, je dost rozdíl, když o někom řeknete, že : to je kanec, a to je vepř. Lze užít i neutrální prase, což třeba u drůbeže moc nefunguje. 

V ženské obdobě to tak pestré není, mezi lidi pronikla nejvíc svině, slepice či kráva, vždy v hanlivé podobě, tam to nijak s kastrací nesouvisí. Ostatně ani kachna či husa nezní nijak vlídně, byť to se tolik neužívá.  A třeba italská dívka se za oslovení huso nijak nestydí, v Itálii jsou husy vnímané jako chytrá zvířata. Ne tak u nás, takže být husa není známkou popularity. 

Nejvíc zajímavé, a vlastně i docela brutální, mi přišlo označení kastrovaného kačera. Je to ententýk.

Tím pádem dětské říkadlo, ententýky, dva špalíky, získává úplně jiný význam.... 

Lze pak snadněji pochopit, proč ten čert vyletěl z eletriky, protože pokud toto byl způsob kastrace...

Kastráty ale máme i v lidské společnosti. Někdy je to společenská nutnost, to v případně vražedných násilníků. Třeba takových, jako byl Spartakiádní vrah. 

Někde je to zdravotní záležitost, ale bývala to i umělecká nutnost. 

To když zpěváci proto, aby jim zůstal zachován vysoký hlas i v dospělosti, podstoupili -většinou prý málokdy  dobrovolně, spíš na nátlak rodičů - proces kastrace ještě před pubertou. 

Ve starověku pak bylo plnou eunuchů, kteří sloužili v harému, v orchestru či jako strážci významných žen.

Jednu historickou kastraci máme i v české historii, to když byl vykastrován kníže Jaromír, podle mé největší smolař mezi Přemyslovci.  Ostatně, v knize Nic nového pod sluncem má celou dramatickou kapitolu. 

Člověk byl neřekl, jak dlouhé zamyšlení může vzejít z obyčejného rozhovoru při venčení, zda kastrace či ne.  

Pak šle kolem nás takový elegantní fešák, že se rázem hovor stočil jinam....)

Koupačka

 Dostat se o víkendu v Praze a jejím okolí k vodě byl takřka nemožný úkol. 

Jistě tomu tak bylo i všude jinde, rozpálené jsou celé Čechy i Morava. 

My se o koupačku pokoušeli raději v širším  okolí Prahy. Pražská koupaliště totiž nabízela i hodinové fronty u vstupu a na to jsem tedy neměla. 

I tak mě ale davy lidí všude trochu zaskočily. Hlava na hlavě je ještě slabý výraz.

 Vyrazili jsme jeden den na Měřín.

K Vltavě. 

Vždycky to tam bylo v poklidu, počty lidí přiměřené. 

Ne tak v sobotu. Tolik aut pohromadě jsem u vody ještě asi neviděla. Stála div ne na sobě. 

Stejné to pak bylo ve vodě, ale Vltava se hned tak nedá, je velká a prostorná, místo na koupání se překvapivě nakonec najít dalo. I voda kupodivu i trochu osvěžila.

Neděle byla v podobném duchu.

 Již poučena, jeli jsme dřív. Ale i tak pozdě. Oblast jezer kolem Staré Boleslavi, kde jsme se loni chvílemi i ztráceli, nenabízela vůbec možnost někde zaparkovat. 

A když jsme se ve finále upíchli v takovém ďolíku, ze kterého se pak skoro zase nedalo vyjet ( asi proto tam bylo to pidimísto) tak najít místo někde na pláži se takřka nedalo. Ale vytrvalost přináší růže, tak 

i tady se nakonec zadařilo. 

Voda ale byla úplně teplá, takřka vřící, takže úplně moc neosvěžovala.

Ale pořád lepší než nic. 

Pod stromy u vody se to rekordní vedro nakonec i dalo. Pak pohodová cesta autem, dokonale vyklimatizovaným. Chvíli to připomínalo příjemný letní podvečer. 

Ale pak když vylezete na pražské ulici, je to fakt facka. Městské teplotní ostrovy v plné parádě.

 A to my na sedmičce máme stromy. Na nedávno otevřeném, roky draze rekonstruovaném náměstí Jiřího z Poděbrad, tam není ani keříček. Jakýsi intelektuál prý prohlásil, že náměstí není park a tudíž všechny stromy vykáceli kvůli rekonstrukci. Nové nezasadili. 

Asi nějaký motorista, ti totiž klimatickou krizi už loni ukončili. A nedávno to dokonce znovu potvrdili, prý je to jen naše hysterčení, že je horko. v létě přeci je horko...

Nu, pěknou reprezentaci to nyní máme. 

Nedělní klima bylo děsivé. 

Jestli nás čeká takhle rozpálená budoucnost, tak potěš pánbůh. 

Večer jsem šla ještě do sauny. Tentokrát se ale jen vykoupat do ochlazovacího bazénku. Usoudila jsem, že to je nejstudenější dostupné místo ve městě. Nabídl teplotu 19 stupňů, což tedy nebylo úplně nejchladnější, ale díky bohu za něj. 

Teď už se jen těšíme na studenou frontu. 

Snad doopravdy přijde...

Zlatá stuha

 Dnes to bude o Zlaté stuze.  

Je to významné ocenění v oblasti literatury, proto mi přijde smutné, že v širokém povědomí se o něm zas tak moc neví.

Letošní vyhlašování proběhlo v Muzeu literatury Účastníků z literárního světa tam bylo plno, jak říkám, je to významné ocenění.

Účastníků z mediálního světa tam bylo minimum. 

Jedna z účastnic mi to vysvětlila tím, že literatura nikoho nezajímá, proto tam nejsou média.

Vlastně to vím, ale na druhou stranu jsem oponovala třeba tím, že kupříkladu mě třeba nezajímá fotbal, ale všude mi ho cpou, tak že to ve finále pronikne i k mému antifotbalovému vědomí. 

A že stejné by to bylo i s literaturou, kdyby se o ní, a třeba konkrétně i o Zlaté stuze, případně o zajímavém Muzeu literatury, víc psalo a mluvilo, tak by se o něm i víc vědělo.    Odpovědí mi bylo apatické pokrčení rameny a nesouhlasné zavrtění hlavou. 

No, dobrá, tak alespoň tady. 

Zlatou stuhu získala kniha Martinů. Logicky, příběh Bohuslava Martinů. Navázala tak na skvělou knihu o Smetanovi, která cenu získala rovněž. 

Nakladatelství Verzone.

Martinů je pro milovníky historie, hudby, výtvarného umění- prostě po všech stránkách zajímavá kniha. Třeba i jako dárek ideální.

Každopádně se i hezky čte, takže i čtení na neděli. 

Nebo jenom malá zmínka o velkém úspěchu:-)

Kvíz

 Poslední hospodský kvíz ve školním roce nás konečně vyšvihl na stupně vítězů. 

Druhé místo v kvízu, který probíhal v baru, který má v názvu pravopisnou chybu. Asi úmyslně, po tom jsem nebádala, ba jsem i potlačila potřebu to někomu s obsluhujících

 v baru Milá tchýně sdělovat. 

Navíc jsou takové Tchýně v Praze dvě, takže jsme, jako vždy, původně jeli do té druhé. Nakonec jsme ale správně dorazili do Vršovic, kde probíhalo červnové klání. Dramatické, zajímavé, plné nečekaných otázek a stejně nečekaných odpovědí. 

Jako vždy, v domnění, že všeobecný přehled nějak zvládám, zjistím, kolik toho vůbec ani netuším, natož abych to věděla. 

I když ve finále jsou nakonec mnohem horší ty situace, kdy vím, že něco vím, nebo tuším, ale v té rychlosti si nevzpomenu. 

Ale celé to kvízování bylo veselé a uvolněné, aby také ne, na prahu léta 

a prázdnin. 

A i taková Milá tchýně může být příjemná a fajn. 

Letní volno

 Těšíte s na prázdniny? 

Na dovolenou asi ano, na prázdniny se pak těší určitě hlavně děti a učitelé. 

Ale co ti ostatní? 

Mají dva měsíce volna pro děti, které během léta zdivočí a všechno zapomenou, nějaký smysl? Myslím hlubší smysl než jen tradiční volno?

Už dlouho si myslím, že jsou zbytečně dlouhé. A to nejsem vůbec odpůrce volna, naopak, právě teď si prázdninový čas s radostí užívám a na ty nadcházející dny se zatím velmi těším. 

Měla jsem to tak i jako dítě, na konci léta už jsem se do té školy vlastně i těšila. To není moc populární názor, těšit se do školy, ale já to tak měla. 

Nyní spíš přemýšlím o tom, jak jsou ty letní prázdniny konzervativně neměnné. Nereagují ani na červnové vedro, kdy se děti vaří v neklimatizovaných třídách, ani na to, že vlastně původní letní prázdniny vznikly asi hlavně proto, aby děti pomáhaly při žních. To je dneska úplně passé, ale letní volno trvá. 

Sama bych uvítala kratší prázdniny a pak víc volna během roku, aby si děti stihly odpočinout, nabrat energii a snáz v té škole vydržely. 

Nebo aby nějak flexibilně reagovaly na počasí, sedět ve škole v totálním červnovém vedru a pak stanovat v deštivém červenci také nedává moc smysl. 

Stejně jako nevím, proč musí mít celá republika volno ve stejný čas. Minimálně o týden či dva to rotačně posunout, jako jarní prázdniny, by dávalo větší prostor pro kreativitu všem. 

A tak bych mohla pokračovat. 

No, na prahu dvouměsíčního volna to není dvakrát populární téma. Navíc jsou prázdniny 

u nás trochu jako posvátná kráva, moc pochybovat se o nich nedá. 

Dá se pochybovat o celém školství, mluvit o reformách všech a všeho, jen prázdniny jsou tabu. 

Přitom mít volno třeba na podzim, myslím delší volno, nabídne spoustu zajímavých příležitostí jak pro cestování, tak pro relaxaci. 

Stejně tak na jaře, či vlastně kdykoliv během školního roku. 

Nu, to nikdo neřeší, tak hurá na dva měsíce volna. 

Pospávání

Letní pospávání či spíš povalování se v chladivé trávě je nyní na denním pořádku. Léto jede na plný plyn, vedra lámou rekordy, odpočívat se musí i během dne.

Lehnout si do chladivé trávy  není v Praze zrovna jednoduchý úkol. Kupříkladu ve Stromovce se o trávu musíte dělit s pejsky a není zrovna jisté, zda všichni majitelé vyznávají ideu po svém miláčkovi uklízet. A nejen toto, jsou tu i sociálně méně zdatné skupiny lidí, kteří zde rovněž často vykonávají své potřeb. Následují mejdany mládeže, které se také dokážou na trávnících podepsat. 

A nelze nezmínit Lesy hlavního města Prahy, které zjevně mají své : úkol zněl jasně, který mnohdy plní navzdory zdravému rozumu. Alespoň tak mi to připadá, když v těchto vedrerch vysekají trávu na výšku jednoho centimetru, tedy až na prach. Romantická představa o tom, že se zkusíte ponořit  do její chladivé hebkosti, rázem bere za své.

A že se v trávě dá příjemně ochladit, o tom právě pejsci vědí své. Zaboří se do trávníku a je jim dobře. 

Ale i člověk by si v polovysoké trávě našel pohodlné místo, kde se dá hlavou opřít o vyvýšenou krtinu 

a spánek je tady. Kdyby ovšem na většině přijatelných míst nebyla tráva úplně vypálená. 

Pospávání v létě má zvláštní rytmus. Není to plný spánek, spíš horkem rozpuštěná bdělost. Věci kolem se nerozpadnou, jen ztratí ostrost, hlas z dálky, šum stromů, vzdálené auto, to všechno se promění v měkkou směs, ve které se dá klidně plavat. Myšlenky se neřadí za sebe, spíš se jen objevují a zase mizí, jako by si taky šly lehnout do trávy.

Navíc současné žhoucí slunce člověka netlačí k žádnému výkonu, nýbrž k ospalé pomalosti. Nutí oči přivírat se nejen z únavy, ale i z přebytku světla.

V tom je letní pospávání takové netradiční, přijde a odejde,  nikterak to ničemu nepřekáží, a přesto má člověk pocit, že se dokonale nabil novou energií

Je to takový letní neorganizovaný pokus o odpočinek.

Pes to má víc přirozené, prostě se složí do trávy, občas si přehodí packu, vyplázne jazyk a vyřešeno.

Žádné přemýšlení, jestli je to správně, nebo dost pohodlné. Jen základní premisa, ležet  v trávě a chladit se.

Člověk ho chvíli napodobuje, ale neúspěšně. Po třech minutách začne řešit, že má na zádech mravence, že ho tlačí kamínek a že by to možná bylo lepší na dece.

Ale i ta tráva má své kouzlo. Ostatně, jako plno letních návyků….

Psi to dobře vědí...

 

Ležáky

 Ležáky byly zničeny přesně dva týdny po Lidicích.

 Kompletně. 

Ukazatel u Lidic ukazuje vzdálenost mezi oběma místy. Fotila jsem to při odjezdu 

z lidického památníku. 

Ležáky jsme letos nenavštívili, Lidice ale ano. 

Byla jsem tam s pejskem, který je hodný, tichý, klidný. Zvyklý chodit se mnou všude a být potichu. 

A on byl v Lidicích neklidný. Ne, že by zlobil, jen pořád tahal a chtěl pryč. 

Zastavila jsem se u dětí. To sousoší v reálu je strašně silné, svírá se vám srdce a slzy tečou samovolně. 

Navíc to bylo po brzy po pietní akci, u těch zavražděných dětí bylo kromě květin i plno plyšáků.

A tady ten jinak tichý pejsek začal kňučet. On prostě taky brečel. Cítil to. To utrpení a ta hrůza tam pořád je. Brečel a chtěl pryč. ..

  V Ležákách to musí být také, stejně silné, ale tam jsme zatím nebyli. Nicméně, dneska je připomenout chci. 

V Lidicích se také některé ležácké příběhy objevily na obrazech, které jsou tam vystaveny. 

Když pak, totálně zdeptaní, odjíždíte od památníku, vidíte již zmiňovaný ukazatel. 

Je to i v Ležákách stejně čirá hrůza jako v Lidicích. 

  Je to už dávno, jeden dlouhý lidský život, přitom je to pořád hmatatelné. A když si uvědomím, že některé názory se vracejí do veřejného prostoru, je mi z toho nevolno. 

   Stejně šílené je  představit si ty červnové  dny v roce 42. Čím jsem starší, tím živěji si to představuji a tím větší je ta emoce.

 Z obrázků o ležáckých obětech na mě vždycky šokujícím způsobem zabírá ten obrázek, kde na mě kouká Mrkvička Jaromír či Sýkora Pavel. Je to ten poslední obrázek, stažený z VHÚ. Ta dvě miminka.... Vždycky si jich všimnu jako první...

Nedá se nebrečet... 

Jaromír v té čepičce. Pak malinkatý Pavel a jeho dva o kousek starší sourozenci...