Začíná se topit

 

Říjen je měsíc, kdy začínáme topit. Již jsem tu myšlenku tady zmiňovala:-). A navzdory dosud pěknému babímu létu se opravdu už trochu topí. 

Letošní léto, které nás trápilo extrémními vedry, pozvolna mizí z naší paměti a horké dny střídá starost 

o topnou sezónu. 

V říjnových nocích se už definitivně ochladilo, doma pozvolna začínáme hledat teplejší ponožky či pletený svetr, do kterého se lze zachumlat.

Většinou nastalou situaci vyřešíme tak, že se otočí kohoutkem radiátoru a za chvíli je zase příjemně.

Tak nějak jsme si zvykli, že tohle prostě funguje.

Jenže ono to zase tak samozřejmé není.

Stačí se podívat do minulosti.

Ještě před několika generacemi nebylo vytápění celého domu běžným standardem. Lidé žili

 v chladu, topili tím, co měli k dispozici, a teplo si šetřili. Teplá místnost nebyla otázkou pohodlí, ale často skoro luxusem.

A nikdo neočekával, že bude mít celý byt celý den stejnou teplotu.

My většinou ano.

Otočíme termostatem a čekáme teplo. Pustíme vodu a čekáme, že bude horká.

Pravda, poslední roky nás v tomto směru trochu znejistily, ale čekáme to pořád.

Jsou lidé, kteří si stále mohou dovolit pohodlí bez přemýšlení, ale i lidé, kteří musí každý stupeň navíc dobře zvážit.

To je možná jedna z nejméně nápadných podob říjnové reality. Jak zatopit efektivně, úsporně a také ekologicky?

Jakmile máme doma dvaadvacet stupňů, dvacet už nám připadá málo. Jakmile máme teplou vodu kdykoli, několik minut čekání je obtěžující.

Civilizace nám během několika generací přinesla něco, co lidé po tisíciletí neměli, možnost do značné míry odstranit nepohodlí z každodenního života.

Je to skvělé.

Jenže možná právě proto jsme na nějaký návrat nepohodlí hodně špatně připraveni.

Nejde mi vůbec o nějakou nostalgii po době, kdy se lidé klepali zimou u kamen.

Spíš jde o to, že než letos v říjnu otočíme radiátorem, tak bychom si mohli položit docela obyčejnou otázku.

Nejen tu klasickou, kolik stojí teplo, tu si asi klademe pravidelně.

Ale spíš se ptát, kolik pohodlí vlastně potřebujeme k tomu, abychom se cítili dobře? Třeba v sychravém říjnu.

Ať už tedy budete letos topit hodně, nebo opatrně, přeji vám, aby vám doma bylo příjemně.

A pokud možno nejen díky radiátorům.

Ať nám prostě letos říjnové ochlazení nevadí.

 Ať se máme kam se schovat před deštěm, máme něco teplého na sebe a někoho, s kým je nám dobře.

Přeji vám krásný, barevný a teplý říjen.

Psáno pro Listy Prahy 1 

 

Lanovka

 Lanovka na Petřín zase jezdí. Po pauze na rekonstrukci, kdy se na Petřín kráčelo pouze pěšky, můžeme znovu využívat lanovku. 

A hned jsme si ji vyzkoušeli, navzdory velkým frontám turistů. 

On asi ten prvotní přetlak pozvolna opadne, ale o minulém prodlouženém víkendu, kdy bylo navíc hezké počasí, byl o jízdu vskutku obří zájem.

I tak jsme vyjeli, bez řidiče, do prostoru k rozhledně. Fronty byly o víkendu všude, ta u lanovky byla sice dlouhá, ale pěkně to odsýpalo. Kabina pojme každých pět minut sto cestujících, takže se ten had lidí opravdu hýbal. 

Nedávno jsem o rekonstrukci lanovky poslouchala rozhovor v rádiu. 

Designové studio, které ji mělo připravit, má opravdu rozmanité portfolio. Designuje kupříkladu erotické pomůcky. A nyní lanovky. Tu petřínskou a patrně i tu novou v Liberci. 

V zadání petřínské lanovky měla být připomínka toho, že Petřín je nyní vnímám jako symbol lásky. Jde se randit na Petřín. 

Šikovní designeři to vyřešili mrknutím. Když se lanovky potkávají, zablikají na sebe, respektive zamrkají. A jedna se začervená. 

To je fakt hezká a milá vychytávka. Lépe vyzní ve večerním provozu, ale i my jsme si všimli červeného světla, které v kabině naskočilo po zamrkaní protější kabiny. 

Myslím, že se to hodně povedlo. Lanovka je hezká, pohodlná, rychlá. Báječné výhledy. 

A Petřín sám je krásný vždycky. Hvězdárna, zahrady, rozhledna, bludiště....

Cesta dolů raději po svých, je hezký, jak v centru města jdeme lesem, bez lidí, v klidu. A pak se vynoříte u Strahovského kláštera. 

 

Rozhodování

 Čeká nás volební říjen. Komunální volby, které jsou mnoha lidem bližší než ty parlamentní. Rozhodují o politicích ze svého okolí, které dobře znají a kteří budou ovlivňovat jejich bezprostřední okolí.  

Vybíráme naše zastupitele na radnici, a to je rozhodování velmi důležité a odpovědné. Začátek října nám k tomu dá klasický dvoudenní prostor.

Ale určitě to nebude jediná záležitost, která nám v říjnu nabídne možnost volby nebo výběru. 

Je pro mě a můj život lepší varianta A nebo snad B? 

Někdy se dokonce nabízí i céčko a déčko. 

To už je volba mnohem náročnější a je pravda, že pak člověk už někdy jen bezradně hledí na nabídku a přemýšlí, jestli by nebylo nejjednodušší nevybrat nic. 

Někteří lidé si v podobných volbách libují, zvažují všechna pro a proti. Velké množství variant jim prostě vyhovuje.

Jiní zase mají z takové volby trochu zamotanou hlavu. 

Co si vybrat? Z tolika možností... 

Sama často tímto nešvarem nerozhodnosti trpím, najednou nevím, jak se rozhodnout, co si vybrat. Někdy dokážu stát před dvěma možnostmi tak dlouho, až začnu podezřívat obě z toho, že jsou špatně. Nebo je obě prošvihnu:-)

Mám takový ambivalentní vztah i k říjnu.

Mám se na něj těšit, protože bude jako malovaný, barevné parky přece lákají k procházkám a dlouhé večery zase do divadel. 

Nebo se těšit nemám, protože zase přijdou podzimní plískanice a krátké dny? 

Je v říjnu příjemné si poprvé doma zatopit nebo naopak otravné, jak už je všude nevlídno a zima a prostě zatopit už musíme...?

Je tedy říjen vůbec něčím pozitivní?

Určitě je, jen si musíme zvolit to své, co nás na něm láká.

 Vybrat si.

 Je to takový měsíc, kde si trénujeme svoji schopnost volby. Je to vlastně taková malá škola rozhodování.

 Možná i proto je to často měsíc volební.

Tak nezbývá než nám všem popřát, aby se nám v letošním říjnu dobře a úspěšně volilo. Ve všech oblastech.  

A hlavně abychom pak svých voleb příliš nelitovali.

Protože některé volby se dají změnit poměrně snadno. 

U jiných si na novou šanci musíme počkat další čtyři roky.

Plachta

 

Plachta na fotografii není primárně ani plachta, ani deka či ubrus, ani seznamy agentů STB, ba ani reinkarnované Rudé právo.  

Je to volební lístek na pražský magistrát. 

Možná to tak na obrázku úplně nevypadá, ale je to opravdu kolosální. 

Vždycky, když tato obří plachta, která disponuje ještě čtyřmi listy, takže je to takový obrovský sešit, tak když tato plachta dorazí do schránky, přemýšlím, jaký intelektuál za tím stojí. A nejde mi ani tak o ten nevzhledný design, spíš o to, jak je to praktické a přehledné - samozřejmě myšleno ironicky. 

A když necháte pracovat fantazii, úplně jasně vidíte pražskou rodinku seskupenou kolem svátečního jídelního stolu, kam se běžně vejde celá rodina i s návštěvou, jak se snaží správně označit křížek někde uprostřed té mega plachty. Nebo nahoře, to je vskutku jedno. 

Největší jejich jistota totiž je, že celý ten papyrus probodnou špičkou propisky. 

Stejně tak, pokud jste vícečlenná rodina s několika už dospělými jedinci s volebním právem, pak vám zcela jistě nestačí jedna poštovní schránka. 

Docela živě si představuji situaci, že si to doma nepředpřipravím a budu se snažit zakroužkovat desítky adeptů na teplé magistrátní místečko přímo ve volební místnosti. 

Ono i zakroužkovat jen jednu strana dá zabrat, trefit se do toho obřího prostoru přesně tak, jak chcete. Volby se tak nenápadně mění ve zkoušku trpělivosti či šikovnosti, případně schopnosti vyznat se v té džungli. 

Takový volební orientační běh s plachtou v ruce. 

Klasické komunální volby, naše sedmičkové, to mají podobné, ale v přijatelné menší variantě. A jelikož nás čekají i volby do Senátu, je naše obálka patřičně nadutá. 

Senátní lístky jsou normální, do sedmičkové radnice to také nějak jde, ovšem magistrátní lístky, to je tedy velký bizár. 

Ale kdo chce kam, pomozme mu tam. 

A že tam chce plno lidí. Dokonce i takoví, kteří ve svém programu tvrdí, že tam nechtějí. To je pak blázinec. Máme tam stranu, která opravdu jde do voleb a v názvu tvrdí, že je spojená s mimozemšťany. Regulérní volební číslo má i strana asociálů, je tu již klasické urzo, které tvrdí, jak nechce naše hlasy. Nechybí ani Petr Cibulka se svým kyvadélkem....

No, jedna šílenost vedle druhé na obří volební plachtě. 

Pak jsou tam ti, co to asi myslí vážně a fakt tam chtějí. Mnozí maskovaně, když se jim nedaří v nějaké klasické straně, chtějí tam proniknout s podporou nějakého jiného seskupení. 

Kandidáty na magistrát jsou tady převážně  muži. Ženám je na většině kandidátek vyčleněn prostor až v té vzdálenější straně volebního lístku. Respektive tedy listu, protože slovo lístek je v tomto případě opravdu nepatřičné. 

A nejvíc zajímavé je to, že ti, co se sami sebe označují za volnomyšlenkáře, dokonce nemají na kandidátce ani jednu ženu....

Někde samozřejmě jsou lídryně- to je slovo, co?. 

Ale mužský prvek na obrovské listině kandidátů na pražský magistrát viditelně převažuje. Patriarchát prostě Praze vládne. 

Nicméně, mně nejvíc zaujala ta šílená nepraktická a nepřehledná volební plachta. 

Možná bych i ráda věděla, zda je to jen pražská anomálie či zda mají takové plachtování 

i v jiných městech??

Na dvojku

 Nedávno jsem si vzpomněla na vtipkování v době covidu, kdy se objevila hláška, vypočítávájcí, co všechno zmizelo. 

Kupříkladu, dýchni na mě, podej mi ruku, zůstaneš po škole….

 Víc mi jich teda nenaskočilo. Možná i proto, že tehdejší žhavé vtipkování už nemá ty vtipné ostny, je to vyčpělé a o ničem.

 Ale ten začátek, co všechno zmizelo, ten mi občas naskočí. Vždycky, když objevím, co dalšího zase zmizelo. 

Třeba míry a váhy. 

Menší porce za vyšší cenu. Současný trend snad všude. 

Dneska je to ale hlavně requiem za dvojku vína. 

Už totiž většinou neexistuje. Minimálně v Praze ne. Zkusili jste v nedávně době zajít na klasickou  dvojku bílého? 

Určitě nedostanete dvě deci. Většinou je to jedna a půl, za cenu výrazně vyšší, než bývala dvojka. Takže vína méně, peněz více. Současná klasika.

A to ještě za 1,5 můžeme být rádi, jinde vám za dvojku vydávají 1,15. A nejenže to stojí víc peněz, ještě navíc se to blbě říká. 

Pojď na dvojku, to je zaužívané, smysluplné a naprosto jasné. 

Jak ale vyzvat ke společné konzumaci jedna a půl deci vína? 

Pojď na jedna a půlku? 

Nebo na jedničku, v případě pečlivě odměřené předražené dávky 1,15 dc vína.?

Těžko říct. Jistě, dá se použít klasické, že: Pojďme na víno. 

A tak jdeme na víno. Někteří jdou, pravda, rovnou na lahvinku, nebo na sedmičku, ale ti, co chtějí jen na dvojku, mají prostě smůlu. 

Dvojka neexistuje.

V rámci současného ekonomickéhopokroku zmizela dvojka v propadlišti dějin. Stejně jako plno dalších kdysi samozřejmosti.

Dneska můžeme leda tak ze setrvačnosti usrkávat deci vína a nalhávat si, že jsme s kámoškou zaskočily na dvojku.

Na dvojku, která není dvojka. 

Je to taková fejková dvojka. Jako plno dalších věcí. 

Klasická dvojka bílého  je prostě definitivně pryč.

 

Poutní cesta

 Z Proseka až do Staré Boleslavi. Autem za chvíli, pokud tedy není dopravní špička. Ale jako výlet parádní. 

Dá se i pěšky, ale na to jsme neměli čas a vlastně ani odvahu. A patrně ani ne fyzickou kondici. 

Prostě autem. 

I když samozřejmě pořád existuje celá historická trasa právě po stopách bývalé pěší poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi a její jednotlivé body přesně procházejí Vinoří, Jenštejnem, Dřevčicemi, Brandýsem a Starou Boleslaví.

U příležitosti svátku svatého Václava je to až stylový výlet.  Od kostela svatého Václava až k místům, kde byl kdysi dávno zavražděn. aby se poté stal svatým. 

Jeli a fotili jsme to samozřejmě dřív, protože dnes je všude plno lidí a na nějakou klidnou pouť, ve smyslu putování, není  moc prostoru. Protože třeba prostor před kostelem je zaplněný řvavými pouťovými atrakcemi. 

A v Boleslavi je klasická mše a plno lidí, takže proplétat se tady moc nejde. Ale připomenout svatého Václava lze. 

Ovšem moje svatováclavské připomenutí ve škole skončilo fiaskem. Svatý Václav je studentům naprosto ukradený. Ani maturanty to nezaujalo. 

Vtipné mi na tom přišlo, že mnozí prostě vůbec nevěděli, proč je v pondělí volný den. Někteří ho ani nezachytili, to je zase úplně jiný level. Ale osoba a příběh svatého Václava, jeho druhý život, nějaké svatováclavské slavnosti, s tím jsem fakt nepochodila. 

Škoda.

                                                         Kostel svatého Václava na Proseku

                                    Fara ve Vinoři, kterou navštěvovala Milada Horáková

                                                    Jenštejn, rodiště arcibiskupa Jana z Jenštejna

                                            Stará Boleslav, místo zavraždění svatého Václava

                                                               Konec poutní cesty z Proseka