Na Letné

 Na Letné se v sobotu demonstrovalo. Proti tomu, co se na nás řítí. 

Když už to máme u nosu, za humny, byla by škoda nejít. S demonstrací souzníme, na sto procent, tak jsme v sobotním odpoledni posílili davy lidí i svou osobní účastí. 

A bylo to zajímavé. Plné emocí. 

Překvapivě bylo i hezky, takže i počasí usoudilo, že je třeba podpořit ty, co vyrazili proti současné vládě. 

Opravdu bylo plno.

 I to jsem chtěla vidět na vlastní oči, protože někteří jedinci na sociálních sítích zarytě tvrdili, že tam ti lidé nejsou. 

Byli. 

A byli fajn. Naslouchali projevům, tleskali, pískali, skandovali. Plno vlajek. 

Transparenty ze všech koutů země. To tedy hluboce obdivuji, vím, že já bych nejela asi ani na Václavák, přišlo by mi to daleko:-)

Také  tu bylo  plno pejsků:-). Zjevně demonstroval každý, kdo šel kolem:-)

Vydrželi jsme asi hodinu a půl. 

Něco mě oslovilo, něco ne, ale atmosféra byla výborná. Tady letenská pláň souzněla. Jen to nikam nevede.

Nejsem úplný fanda Milionu chvilek a pana Mináře, ale to, co akcentovali v sobotu, mi přišlo důležité.

Zdálo se mi ale, že na tribuně chybí charismatičtí řečníci, kteří by ten dav vyburcovali. Hezky mluvil Ivan Trojan, pak pan Münich. 

Někteří další se také dali poslouchat, některým to zase  moc nešlo.. 

Rétorika holt není snadný obor. 

Mnohé projevy byly dlouhé, nudné, nebyli vypointované, řečníci se zakoktávali, ztráceli linii, nebyli slyšet. 

Četli to z papíru!!! Žádný charismatický projev jen tak, z hlavy....

I tak to ale mělo určitou sílu, atmosféru a dobrou energii.

Na sockách se to snažili shodit, že se na Letné sešli lidé, co se nesmířili s výsledky voleb. Moc jiných argumentů neměli. Ale jede se to pořád dokola.  

Sice se tohle tady snadno vyvrátilo, nikdo tam nezpochybňoval výsledky voleb. Ale to, co ti intelektuálové ve vládě  konají. Jak likvidují demokracii, berou do party extremisty, přiklánějí se k Rusku, ničí média, rozbíjejí neziskovky....

Jenže, něco tomu chybí..

Hlavně by bylo dobré to jasně a důrazně pojmenovat, takhle to připomínalo situaci typu, že sejdeme se na Letné, pokecáme a zase půjdeme. 

Letná třeba vůbec nebouřila, nebylo to divoké, naštvané, rozladěné. 

Hodně dobré bylo závěrečné pojmenování strejdokracie, byť já sama bych tomu řekla spíš dědkokracie, která je třeba v Praze úplně tristní.  Paradoxně je to možná nejsilnější vzkaz z Letné, zrušte už tu strejcokracii!!!!

   Obávám se, že to ve finále k ničemu nepovede, to by musely davy lidí do ulic častěji a intenzivněji. 

Nicméně, jsem ráda, že se něco děje. Nějakou naději to nabízí, když realita je tak tristní. 

Ale vlastně si od toho nic neslibuji, bohužel.

Bratři

 Seznamování se s čínskou literaturou. Nahlédnutí do jiného světa. Zajímavé čtení. 

Jarní

 Dneska chci trochu vyvážit nedávnou Sekyrárnu. 

Drsný zážitek z pohledu do minulosti nahradit uvolněným pocitem z očekávaného hezkého jarního počasí. 

Nic složitého. 

Takové bezstarostné  psaním o jarní náladě, o tom, že ta lepší část roku je tady, začíná jaro. 

Právě dnes. 

Respektive, dnes je takový zažitý první jarní den. Tak se to kdysi učilo, že jaro začíná jednadvacátého března. 

Dneska je to jinak, jaro správně začalo už včera odpoledne, někdy v půl čtvrté.

 Tak jako tak, je tady. 

Nabízí energii a dobrou náladu. Delší dny a dostatečné sluneční paprsky.

Jaro.

 Všechno kolem rychle ožívá a každý den přináší trochu víc světla a energie. 

Jen se nadechnout. Už  je to cítit, sluneční paprsky ,vzduch voní a teplo nás láká ven, do parků, zahrad, na procházky, na lavičky u řeky. 

Ptáci zpívají, stromy se zelenají a všechno se zdá jednodušší

Začíná doba naděje, nových začátků a malých zázraků. 

Není to jen o počasí, hodně je to i o pocitu, že i my můžeme zase (nebo ještě )vyrůst, rozkvést a nabrat sílu. 

Stačí otevřít okno  a nechat energii jara vstoupit. 

S jarem prostě přichází dobrá nálada.

Není to vždy jednoduché, hledět na svět rozjásaným pohledem, někdy je to i náročné, v některých chvílích snad i nemožné. 

Ale je to lepší úhel pohledu. A s jarní náladou to jde vždycky lépe. I dnes na pláni, kde se demonstrovalo proti vládním krokům.  Dobré to bylo, ale podrobněji později. 

Dnešek je hlavně o bezstarostné jarní náladě. 

Pankrácká sekyrárna

 Temné místo naší historie. Není moc o co stát, ale zase vidět bychom to měli. 

Logicky, aby se nezapomnělo na to, co člověk dokáže udělat člověku. 

Nedávno jsem se navíc popasovala s knihou Duch Pankráce, takže to bylo takové hodně neuralgické.

Vzala jsem tam maturanty. 

 Je to jedno z našich posledních setkání, jejich vysvědčení se blíží mílovými kroky. Takže v rámci maturitního semináře jsme se včera, na Josefa, vydali do bývalé popravčí místnosti. Je to přímo ve vězení, takže klasická kontrola, odložení všeho a teprve pak cesta za mříže.

V památníku nás provázel takový drsný dozorce, trochu jsme se ho i báli. Ale pověděl nám toho dost. 

Místo s gilotinou bylo logicky nejhorší. Pořád, i po těch letech, co se historii věnuji, nechápu, co je člověk schopen člověku udělat.

Jaké vraždící mechanismy vymyslet a vyrobit. 

Fotky nemám žádné. Fotit jsme tam nemohli, telefon patřil k povinně odloženým věcem. Ale stejně by se mi asi fotit nechtělo. Je to hrozně depresivní, smutné.

Pořád jsem přesvědčená o tom, že studenti to vidět musí, aby se na ty šílenosti nezapomínalo. Ale asi už je nebudu doprovázet, nechám to na jiných. 

Josef

 Baví mě takové virální video, kde se cizinci učí česká jména. Zkrácenina či zdrobělina jména třeba Tomáš jim přijde logická, je to Tom. 

Nebo Daniel jako Dan.

 Pak ale přijde Jakub jako Kuba, to se ještě dá. 

Ale Jan jako Honzík či Josef jako Pepa už většinou nedávají. Stejně jako ten vtípek, že máme tři syny, všichni mají jméno od písmena J.

 Kuba, Honza a Pepík. 

  A právě na Pepíka mi tyhle vtípky vyskakují. Josef dneska už nesedí na špičce nejoblíbenějších jmen, tam se usadil myslím právě Jakub. Ale Josef je notoricky známé jméno. I jeho svátek je tak nějak zažitý, že nemusíte říkat datum, stačí oznámit, že to bude na Josefa a většino všichni ví, že jde o devatenáctého března. 

To tady recykluji už léta, jak jsem zjistila při zpětném pohledu do svého psaní. Asi je to pro mě natolik určující, že mi to vždycky na Josefa znovu naskočí. Asi je na čase zkusit na Josefa jinou úvahu. Třeba historickou?

Že to tak máme už od Josefa II. Nebo možná od Babičky.  

Dřív u nás tolik Josefů nebývalo. 

Ani dneska už zase tolik není, ale pořád je to slavné a oblíbené jméno. I v ženské podobě, která se v poslední době šíří možná rychleji než v té mužské. 

Takže úvaha třeba o Josefách? Či Pepinách?  Třeba Učitelka Josefína?:-)

Nebo spíš o pocitech, jaké z toho máte? 

Když slyšíte jméno  Josefina,  tak vám velmi snadno naskočí třeba hřejivá vzpomínka na babičku nebo dávno zapomenutou kamarádku ze školy. 

A co Pepina? 

Pepina má v sobě cosi drzého, možná trochu rošťáckého, možná přímočarého, co nedává moc na konvence.... A nebo klidně to můžete mít i obráceně.

Každopádně je to jako u kluků Pepíků. Variant je bezpočet, pocitů také. A jedna jistota, že navzdory všem žebříčkům popularity je nejznámější české jméno právě dnešní Josef. 

Přeji všem mým milým Josefům všechno nejlepší. A těm ostatním také:-)

 

Nečti to

 Nečti to, nečti to... 

Je to jako neber úplatky, neber úplatky... a pak z toho byl blázinec.

Často mám takový pocit, když čtu příspěvky v různých učitelských skupinách. Nečti to, nečti to, říkám si, pak mi to stejně nedá a se zvyšujícím se tlakem čtu.

Příspěvky jsou tam z obou stran, z té učitelské i rodičovské. Většinou agresivní a útočné. Velmi často plné pravopisných chyb. 

Nebo naprosto nesmiřitelných postojů. Kupříkladu zastánci a odpůrci mobilů. Nebo AI ve výuce 

a o budoucnosti vzdělávání. 

Práv a povinností dětí. 

Respektive, tam je to víc o právech, povinnosti se moc neakcentují 

Říkám si, že už mě nic nemůže překvapit, ale vždycky se něco objeví. Nedávno třeba vyjmenovaná slova. Divoká diskuse na téma, proč se je mají ty nebohé děti učit? K čemu jim to je, aby uměly vyjmenovat několik slov, kde se píše tvrdé y? ¨

Vždyť je to vlastně šikana, tohle je nutit učit se zpaměti. 

A obhájci - z řad pedagogů i rodičů ( tam jich tedy bylo výrazně více) to mysleli naprosto vážně. 

A tak bych mohla pokračovat. Někdo staví budoucnost vzdělávání jen na AI . Nic v hlavě udržet nemusí, je to zbytečné. 

Jiní zase jen na právech dětí. Mají právo na všechno, na povinnosti se většinou zapomíná. 

Někde se sází na rozvolněnost, jinde jen na to, co děti baví. 

Někteří je nechtějí učit ani násobilku, protože se to všechno má nechat odvodit. 

A tak bych mohla pokračovat, protože moje mantra, nečti to, nečti to, bohužel moc nefunguje. Vždycky mě něco zaskočí, neřku-li rozčílí. 

Naposledy ta vyjmenovaná slova. Křížové tažení proti nim. Nač se je učit?

Ale nejvíc mě vždycky nemile překvapuje si to, že je to vždycky tak radikální, že je to vždycky forma útoku na ty druhé. Buď rodičů na školu, učitelů na rodiče nebo kantorů do vlastních řad. Každý to vždycky ví nejlépe, on učí nejlépe, k dětem přistupuje nejlépe, on je nejlépe chápe atd....

Někteří dokonce našli díru na trhu v honu na ostatní učitele, v jejich dehonestaci, v tom si udělali svoji vlastní novou živnost. Mediální slávu. A tepou a tepou. 

Teď tedy stíhají kritikou a opovržením ty kantory, co nutí chudáky děti naučit se vyjmenovaná slova. 

A to si pořád říkám, nečti to, nečti to...

No, uvidíme co bude na řadě jako další. 

Dnes poprvé

U Veverek probíhá první ročník minifestivalu s knihami. Začalo to už včera, neformálním setkáním s učitelkami, které se věnují literatuře. Nabízejí dětem nové knihy a autory.

Veverky jim nabídly setkání a diskusi nad knihami.

Včera se tak debatovalo celé odpoledne.

Festival pokračuje dnešním historickým přesahem.  

 A je z toho takové nové historické setkávání.

Zatím tedy jen jako součást festivalu. Uvidíme, co bude dál. 

Měla ( nebo mohla) by z toho být nová aktivita nad dějinami, nejen těmi literárními, Prahy 7.

Besedy a přednášky. 

Chceme se pravidelně scházet u 2veverek se čtenáři a zájemci. 

Prvotní idea je taková, že budeme hledat známé sousedy, tedy ty, kteří tady žili nebo žijí s námi. Mělo by to mít nějaký přesah ke knihám, ale dneska jsme zvolily prostě jen zajímavosti. 

Co na té Praze 7 bylo a už není, kdo tu žil a má tu pamětní desku, kterou třeba denně míjíme a nevnímáme. 

Kdo tu má třeba ulici po sobě pojmenovanou, ač tu třeba bydlel jen krátce. 

Určitě neopomeneme ani tu typickou Spartu, byť ta zrovna mě tady spíš vadí než těší. Ale patří sem. 

A zajímavé možná může být dnes už nemyslitelný fakt, že tu kdysi byla i Slávie. Fungovaly vedle sebe.