Nesnáším televizní reklamy. Respektive audio reklamy. Možná je slovo nesnáším ještě eufemismus. Jenže se jich nejde zbavit. Jsou všude, nalezlé jako dřevomorka.
Člověk otevře internet : reklama.
Zapne rádio: reklama.
Pustí televizi: dvě reklamy, jedna upoutávka a mezi nimi omylem kousek filmu.
Plno zajímavých filmů v běžných komerčních televizích vůbec nepouštím, protože jsou prolezlé reklamami jako mor. Nedá se na to dívat. Fakt mě nebaví sledovat napínavou scénu, ve které hlavní hrdina otevírá dveře tajemného sklepa, aby se vzápětí ukázalo, že skutečné tajemství spočívá v síle nového pracího gelu.
Atmosféra je pryč, napětí také a vrah může v klidu počkat dalších deset minut.
Reklamy na vás agresivně skáčou na netu, v rádiu, a to dokonce i v tom veřejnoprávním, tím přerušují vyprávění, pořád nějaká reklama, upoutávka, lákání na to, co uvidíte, uslyšíte...
Přitom já chci koukat a poslouchat teď, ne až někdy. A když už si připlatíte, abyste to sledovat nemuseli, tak televizní magnáti využijí techniku a znemožní přetáčení reklam.
Fakt mi to leze na nervy.
A vím, že nejsem sama.
Naopak, spíš neznám nikoho, kdo by si v reklamách liboval. Lidé to buď přetáčejí, vypínají, přepínají, nebo si jdou uvařit kafe, na toaletu, prostě tu pozornost tomu nevěnují. Minimálně tu vědomou. Reklama je možná jediný televizní žánr, před kterým diváci aktivně utíkají.
Je mi vlastně trochu záhadou, co je na tom tak lukrativního, že většina televizí i sítí jede na principu toho, že vlastně film je jen vycpávka mezi reklamami.
Kdo podle reklam nakupuje nebo se jimi řídí?
Asi tací budou, když je to tak obří byznys, ale je to trapné a otravné.
Nejvíc mě to vytáčí v okamžiku, kdy chci pustit nějaký dokument studentům.
Využívám you tube a tomu podobné platformy, nehledám žádné nelegální cesty, jak jim pustit nějaký dokument či krátký příběh.
O filmech ani neuvažuji, ty se jednak nevejdou do časového rámce, není to většinou legální a je to, pro historii, často velmi zkreslený příběh.
Pouštím dokumenty, různé slavné dny či podobné platformy, které jsou, i na tak minimálním prostoru, rozpolcené reklamou.
Vydržím, se zaťatými zuby, ujeté reklamy na jar či prací prostředky, ale když mi do pětiminutového videa o třicetileté válce vrazí reklamu na alkohol, štve mě to.
Dětem je to jedno, ještě se smějí mému rozladění, ale mě to takt štve. Ale je to asi to jediné, co s tím mohu udělat.
Prostě si ulevit, že nesnáším reklamy. A možná si ještě zafilozofovat, k čemu že takové reklamy jsou, když lidem jen lezou na nervy a nikdo podle nich nenakupuje.
Nebo snad ano?
Možná jsem staromódní. Možná reklamy fungují lépe, než si myslím. Asi jo, protože jinak by za ně firmy neutrácely miliardy.
Jen si nejsem jistá, kdo jsou ti lidé, kteří po zhlédnutí reklamního spotu vyskočí z křesla a zvolají: „Ano! Přesně tento prostředek na vodní kámen mi dosud chyběl ke štěstí!“
Možná existují. Možná jich je dokonce hodně.
Já mezi ně ale nepatřím. Mě fakt štvou.
A tak mi nezbývá než čas od času sepsat fejeton, zanadávat si na reklamy a smířit se s tím, že hned vedle něj nejspíš jednou vyskočí bannerová reklama na něco, co si rozhodně nekoupím.
Někdy si to dokonce nekoupím na just, protože to bylo v reklamě. Trochu dětinské, vím, ale jak je na něco reklama, ztrácí to mou důvěru....
