Experiment

 Květnové dny s sebou přinášejí plno velkých slov. 

Již tradičně se v květnu hodně hovoří o lásce, ale jedním dechem i o válce a vítězství, o hrdinství 

a odvaze, o zradě a nenávisti. Prostě co slovo to patos.

Alespoň dříve tomu tak bývalo.

Často ještě navíc okořeněné prací, protože prvního května se dlouho prala láska s prací, povinnost prvomájového průvodu s touhu vyrazit za Máchou na Petřín.

Tak to naštěstí pominulo, svátek práce ztratil svůj ideologický podtext, prvomájové průvody zmizely v propadlišti dějin a prvního můžou všichni v klidu na Petřín.

Přesto ale dnešek něco z minulosti zachoval něco proměnil či otočil, pár věcí úplně zatratil.

 Co ale mnohdy zůstalo, je určitá dávka patosu. Zejména, když se mluví o konci války.

To patos často doslova stříká. 

Stejně, jako když se mluví o lásce či svátku matek.

Jako by květnová atmosféra automaticky vybízela k patetické oslavě jmenovaných událostí. Silná slova bývají na pořadu dne.

Někdy mi připadá, že je to rok od roku silnější, květnatější, patetičtější. Jako kdyby současná potřeba zaujmout či šokovat během několika vteřin pronikla i k těmto květnovým tradičním událostem.

Proto často mluvíme květnatě, dojatě či pateticky, přičemž podstata sdělení někdy uniká.

A tak někdy není úplně jasné, jestli události připomínáme nebo zda si třeba chceme na konci války přihřát svoji vlastní současnou polívčičku?

Někdy je to těžké rozlišit, tudíž je nabíledni, že přichází letošní květnová výzva. Zkusme měsíc lásky bez květnatých proslovů, prostě jen tak si užít nejkrásnější měsíc v roce.

Bez velkých slov, ale se skutečnými city a zážitky.  Takový malý květnový experiment. Méně mluvit

 a víc vnímat. Květen je v podstatě krásný i beze slov.

 

Květnová čeština

 Čeština je bohatý a kreativní jazyk, byť v poslední době dostává hodně na frak. A to nejen ve specifické mluvě mládeže, ale hlavně ve veřejném prostoru, který by měl být vzorem spisovné češtiny. 

Není, ale to nebudeme rozebírat.

Chci naopak poukázat na květnatost jazyka.

A to doslova, květnem.

Květnem, který, jako ostatně všechny české měsíce, nese specifické, domácí pojmenování. Přesněji řečeno, květen si v češtině nese dva zažité názvy. Máj a květen. 

Oba vypadají česky. Je to potvrzené letitým užíváním.

Máj, poženeme husy v háj.

Není to anglický may, ani německý mai. 

Je to prostě dávný staročeský máj, který vytěsnil až obrozenec Josef Jungmann svým květnem. Je fascinující, jak výstižné označení dokázal vymyslet. Kvete totiž úplně všechno, stromy, kytky, nálada, lidé, láska, energie… Prostě květen.

A k němu patří i české májky, které zdobí většinu venkovských návsí. Někde o ni dokonce stále svádějí velké šarvátky. A hlídají ji, aby jim ji z vedlejší vesnice neukradli.

Slavíme i majáles, které kdysi dávno korunoval beatnický král Gindsberg.

I dnes mají tyto slavnosti své krále a královny, které ale snad už nikdo nevypovídá ze země, jako kdysi vypověděli amerického beatnika. Současní králové majáles pak mají ke svému majálesovému vítězství většinou i květnatý proslov, čímž se vracím k bohatosti češtiny, májově zabarvené. 

Problém je snad jen v tom, že si její květnatost neuvědomují všichni. Jako by trendem byla jen angličtina. Ta ale, zakomponovaná do češtiny, někdy působí dost bezradně, a hlavně nudně univerzálně. 

Možná to bude důvod, proč se v našich krajích ujal květen i máj.

Každý totiž inklinuje k tomu, co je mu bližší. 

Květen je český, máj univerzální. 

Konečně, v českých příslovích se máj dokonce považuje za zastaralý. Patří výhradně do literatury a do učebnic.  

Domyšleno do absurdna, univerzálně se vracíme do minulosti. Řekněme, že kruh se uzavírá, máme jazyk, který umí být bohatý, hravý a obrazný, ale mnozí se tváří, že si toho radši nevšimli.

Anebo to lze vzít optimisticky, vracíme se ke kořenům. Tím spíš, že v květnu jsme všichni tak nějak víc naladěni na pozitivní závěry.

Nechť to tak trvá celý měsíc. A je asi jedno, zda ho vnímáte jako květen nebo jako máj.  Hlavní je ten optimismus a radost z květnatých kvetoucích květnových dní.

A k němu dnešní polibek pod rozkvetlou třešní... 

Hezký květen Vám přeji

Psáno jako úvodník pro Listy Prahy 1

 

Čarodějnice

 V pohádkovém světě či v lidové terminologii nese pojem čarodějnice spíš negativní konotace. 

Stačí si vybavit staré ilustrace, kterým dominuje shrbená postava, koště, kotlík a cosi bublajícího uvnitř. Tedy někdo, koho bychom se měli spíš bát. Nebo někdo, kdo nejde s davem.

Řadu současných žen by jejich běžné chování dovedlo v minulosti až na hranici.

Dneska je to naštěstí úplně jiný příběh.

Být čarodějnice je skoro vyznamenání. 

Někdo to má jako živnost. 

Jiný jako životní téma.

A  v dubnu se čarodějnice nejvíc pojí se závěrečným rejem kolem plápolajících ohňů, které tradičně osvětlují poslední dubnovou noc. Filipojakubskou, tak ji ale nikdo moc neříká. V běžné řeči se prostě pálí čarodějnice.

Tady se tedy hodně musím oprostit od historického propojování, protože v minulosti to opravdu bývaly klasické monstrprocesy. 

Ale jak už bylo řečeno, dnes je to jiný příběh.

 Jde o přátelské posezení u ohně. Nevidí v tom ani čarodějnice minulosti, ale ani žádný pohanský rituál.

A pokud je s tím spojováno něco čarodějného, tak právě to poklidné posezení s přáteli u ohně, první letošní nezdravý špekáček a čarodějná představa té vlídnější části roku.

Možná je na tom nejvíc čarodějné právě tohle. Ten okamžik, kdy po dlouhé zimě poprvé stojíme venku do pozdního večera, ve vzduchu je cítit kouř, tráva už začíná zelenat a člověk se už vidí někde u vody na dovolené.

Celý duben k tomu směřujeme.

S úsměvem na tváři, protože apríl se s námi nese od prvních výbuchů vtipných gejzírů prvního dubnového dne. Až k tomu finále v podobě planoucího ohně a přiškvařeného buřta. Jako dubnová brána do jara.

Vzpomínáte na dětství, zlatá brána otevřena?

Tak takovou bránu nám duben nabídl

 

 

 

Poslední zvonění

 Poslední zvonění jako tradiční gymnaziální rituál opět rozdivočelo prostory školy. Loučí se tři ročníky, dva osmileté, jeden čtyřletý. Takže taková velká jízda. 

U nás na to mají vyčleněné tři dopolední vyučovací hodiny. Místy to má i nápad, není to jen o destrukci, jak jsem zažívala na jiné škole. 

Mají program, aktivity, nápad. 

Loučí se. 

Někteří po osmi letech, což je opravdu velký kus života. Ale ani čtyři roky nejsou málo. Jde o formativní léta, tvoří se tu přátelství na celý život.

Loučení tedy vždycky nese určitou nostalgii. Sice se těší na novou životní etapu, na vysokou, na dospělý život, ale dneska je tam kapka lítosti. Nad tím, jak to uteklo. Něco prostě končí.

A letos to bylo obzvlášť vydařené. I pro mě dojemné. Tyhle maturanty mám hodně ráda. Mají v sobě něco, co mě nabíjí pedagogickým optimismem. 

A tak jsem si užívala jejich poslední zvonění.

Jde mimochodem o zvyk zahalený určitým tajemstvím, byť většinově se jeho počátek klade do šedesátých let dvacátého století. Zlatá šedesátá..

Takže to může být i námět pro badatelskou výuku... Nicméně, jde o zvyk na školách široce rozšířený  a oblíbený. 

Ten letošní byl dokonce i velmi pěkný:-)

Procházky

 Jaro láká k procházkám. 

Nedávno to bylo kolem Slamníku, dneska je to různě po sedmičce či po osmičce. Hledání - napadá mě ztraceného času.-) - ale je to spíš hledání hezkých a klidných míst. 

Je to vlastně taková úplně přízemní disciplína, hledání místa, kde není kravál.

Ve Stromovce jsme kupříkladu docela rádi, že skončilo dvouměsíční šílenství Matějské pouti. Je to docela na hlavu pořád slyšet ten pouťový řev, letos opepřený i intenzivním a docela protivným světelným smogem. To světské vyřvávání dokáže opravdu na dva měsíce úplně zničit atmosféru celé Stromovky. Jsou to dva měsíce řevu, který se tváří jako zábava, světel, které se tváří jako atrakce.

 A stěžovat si můžete leda tak na Hlavním nádraží, pouť prý ke Stromovce patří... No, tak to přetrpíme, protože úniku není. 

O to víc si nyní užíváme chvíli klidu. 

Někde je to až romantické. 

Někde je to nové, jinde narazíte na relikty minulosti. Dům v péči OPBH je tady pořád:-), stejně jako Obzor. Nově je tu vlaková zastávka, byť na letiště se odsud přímo pořád ještě nedostanete. Mělo to být někdy v roce 2016, teď se jako reálné jeví 2034, tak uvidíme, zda vůbec dožijeme. 

Ale nová zastávka je hezká, zapadá sem. 

Hezky to celé kvete, někde až překotně. Je třeba to stihnout, než to zase rychle odkvete. 

Magnolie, sakury.

Čekáme na rododendrony, které už se chystají...

Volavka u rybníků pravidelně číhá na svoji rybí snídani. 

To je atrakce, která nepotřebuje řvát a lákat na sebe pozornost. Stojí a čeká. 

A my s úžasem pozorujeme. 

Je to čím dál víc marnější snah najít kus města, kde se vytrvale neřve a rytmus dne nenarušují šílené decibely.  

A to, jak se ukazuje, je čím dál tím náročnější disciplína.