Za uměním

 Národní galerie většinou nezklame. 

Nabízí klid a jistotu. 

Konkrétně tím tedy myslím Veletržní palác. Klid a jistota. Žádné změny, radikální inovace, něco nového, nic takového vás většinou nemůže zaskočit.

Máme ho po ruce, kde tedy jinde vyzkoušet výchovu k umění? A opakování je také matka moudrosti, takže se ví, co očekávat, co bude k vidění, co si připomenout a čemu se naopak vyhnout. 

A tak staré známé kousky. 

Na dopolední ochutnávku kulturního klimatu Prahy jako dělané. Vše při starém....?! 

Trochu při tom vždycky přemýšlím, proč v jiných metropolích je v galeriích tak narváno, ale u nás se bloudí mezi obrazy v podstatě osaměle? A přitom je tu plno krásných a vzácných děl. 

Že by špatný marketing? Těžko říct. Ne snad, že by mi vadilo, že tu nejsou davy lidí, jen mě to trochu udivuje, že tu v podstatě není ani noha...?

Ale i tak jsme si to užily, náramně. 

Monotasking

 Mám ráda Francii a její životní styl. Ostatně, už jsem se zde několikrát ze vztahu k Francii vyznávala. 

A není to jen kvůli croissantům, vínu nebo tomu, že i obyčejný bagetový sendvič dokážou povýšit na kulinářský zážitek.

Krom mnoha dalších věcí se mi totiž na nich líbí jejich schopnost udělat si na všechno čas. Mít prostor svůj volný čas, nepracovat pořád.  

Chtějí mít čas na život. Na sebe. Na kávu, která se pije hodinu, a ne cestou v kelímku mezi semafory.

Četla jsem v nějakém článku, že když Francouzům nabídnou i hodně peněz za práci navíc, většina jich odmítne. Raději chtějí volno. Mít prostor pro život. Jít do kavárny, dobře se najíst, číst si.

 To je podle mě super vlastnost.

Stojí třeba v ostrém protikladu s naším trendováním k multitastingu. Jeden čas to byla velmi módní záležitost, multitasting se nám prezentoval skoro jako olympijská disciplína: kdo zvládne telefonovat, psát e-mail, míchat polévku, a přitom ještě radit dětem s úkolem, má zlatou medaili.

V současnosti to snad už obecně tolik neplatí, ale pořád je multitasting vnímán jako určitá superschopnost. 

Jako že jste in.

Naštěstí věda nám v tomto úspěšně zkazila radost, multitasking je prý slepá ulička. Vlastně spíš jednosměrka do pekla stresu.

Mozek totiž není žádný cirkusák, co umí žonglovat s deseti míčky najednou. Když ho pořád nutíme přepínat, chová se jako starý počítač, seká se, hučí a občas spadne úplně. 

A nejhorší na tom je, že pak už si ani nepamatujeme, co jsme vlastně dělali. Jen cítíme únavu a někde v koutě nám tiká seznam nedokončených úkolů.

Tak si říkám, jestli bychom se neměli učit od Francouzů.

Preferovat místo multitaskingu „monotasking“ : tedy jedna činnost, jeden úkol, jedno potěšení.

 Dokončit, než začnu něco dalšího. A občas to něco klidně může být jen sezení u kávy, dívání se z okna a přemítání, jestli nebe nad námi má barvu Paříže nebo spíš Ostravy.

Protože když si člověk udělá čas na život, možná zjistí, že žádné peníze za přesčasy mu to nenahradí

Jak by řekl každý správný Pařížan: čas nejsou peníze. 

Čas je život. 

Po úterním pohřbu, kdy jsem se rozloučila s kamarádkou, mladší než já, která odešla tak nečekaně, že ten její odchod bolí dvojnásobně, si to uvědomuji  o to víc. 

Odchody

 Některé odchody jsou očekávané a člověk se na ně tak nějak podvědomě připraví. Některé ale přijdou jako blesk z čistého nebe. 

Těžko se tomu porozumí, těžko se to přijímá a bere na vědomí. 

Někdy prostě přijde zpráva, která člověku doslova podrazí nohy. Zpráva, která se nehodí do běžného dne, do seznamu úkolů, do představ o tom, co se má stát zítra nebo za týden.

Když jsem se dozvěděla, že odešla – tak brzy, tak nečekaně –, svět na chvíli oněměl. Telefon od jejího syna jsem brala ještě s úsměvem. Nečekala jsem žádnou špatnou zprávu. 

 Když sluchátko ohluchlo, vzduch kolem jako by zamrzl. 

Byla to žena, kterou jsem měla ráda. Ne okázale, ne na odiv, ale tak tiše a samozřejmě, jako se má rád někdo, kdo do života přináší klid, světlo a laskavost.

Měla v sobě něhu, kterou dokázali vycítit lidé i její psi – a možná právě proto ji tak milovali. I ona je. Přála si, až bude čas, vybudovat útulek pro staré pejsky. Pro ty, které už nikdo nechce, protože zestárli. Osud jí to nedopřál.

Uměla naslouchat ji lidem i zvířatům, způsobem, který byl vzácný: ne tak, že by jen čekala, až druhý domluví, ale tak, že opravdu slyšela. Byla empatická, milá, a chytrá způsobem, který nepotřeboval okázalé důkazy.

A najednou tu není.

Když odchází vrstevník, někdo „z naší generace“, dolehne na člověka zvláštní bolestivé ticho. Najednou se svět přestane tvářit jako nekonečný. Začne se ukazovat jeho křehkost, tenká hranice mezi „ještě tady“ a „už ne“.

Uvědomíme si, mnohem víc, než obvykle, že naše životy nejsou jen přímky směřující kamsi dopředu, ale spíš jemná vlákna, která můžou kdykoli prasknout.

Její odchod bolí.

Ale zároveň v sobě nese připomínku, že máme žít teď. Že máme říkat lidem, že je máme rádi, i když to zní trochu nezvykle. Že máme hladit psy, když se k nám derou, a smát se maličkostem, které možná zítra nebudou. 

A že laskavost, kterou rozdávala ona, nezmizela – zůstala tu v nás, v těch, kteří na ni vzpomínají.

Dnes myslím na ni. 

A zároveň i na všechny naše nenápadné, tiché jistoty, které si často vůbec neuvědomujeme, dokud nezmizí. Možná právě tahle pomíjivost dává životu ostrost i něhu.

A možná v tom tichu, které po ní zůstalo, nosíme kousek jejího světla dál.

Ale bolí to hodně...

 

Hrdinové

 Listopad je měsíc, kdy se hrdinové skrývají ve tmě. 

Doslova.

 Ráno vstávají, když je ještě tma, a vycházejí do práce s kávou v ruce a pocitem, že svět je ještě zavřený, ale oni už musí být čilí a vstřícní.  Nebo bys měli přinejmenším vnímat svět kolem.

A večer se vracejí domů, když je tma už zase zpátky.  Jen aby zjistili, že se jim celý den sice podařilo něco odpracovat, ale světlo v mezidobí jim zase uteklo. 

K listopadovým hrdinům bezesporu patří rodiče malých dětí. 

To jsou vlastně ti praví listopadoví hrdinové. Statečně totiž čelí školním besídkám, dětským nemocem, mikulášským přípravám, třídním schůzkám a nekonečnému plánování, kde se vzít na sobě čas na to, aby všechno klaplo. 

V listopadu si osvojují schopnosti, které by NASA záviděla: multitasking, krizové řízení, diplomatickou improvizaci a někdy i tajné schopnosti, ke který zcela jistě patří dovednost manipulovat s plastelínou a stuhami tak, aby z toho vzniklo něco, co děti doopravdy využijí. Ať už jako splněný domácí úkol nebo vyplnění dlouhých večerů.

Listopadové hrdinství se prostě neodehrává jen ve velkých věcech, které jsme si připomínali včera. 

Je v těch malých gestech, v tom, že ráno vstanete, i když byste nejraději zůstali pod dekou. Že jste ochotni postavit se čelem přesunu v narvané tramvaji, kde všichni dospávají. Že vaříte polévku, aby zahřála všechny členy domácnosti, a přitom nespolykáte vlastní nervy.

Listopadové hrdinství také většinou zůstává neviditelné. 

Nikdo vám nepoděkuje, když ráno odvedete dítě do školy, přestože jste spali o dvě hodiny méně. Nebo když po práci uvaříte večeři, která nakonec mizí rychleji než vaše plánované kalorické cíle.

Hrdinové listopadu prostě nezískávají medaile ani slavné fotografie. 

Ale bez nich by svět fungoval o něco hůř.

Listopad nás vlastně učí, že hrdinství nemusí být slavné. Může být tiché, neviditelné, laskavé, a přesto. či spíš proto -  neskutečně důležité. 

Asi právě proto má smysl se nad ním občas zamyslet, usmát se a dát si šálek čaje, jako malou odměnu.

Tak si tedy připijme šálkem horkého čaje na všechny listopadové hrdiny. 

Těm, kteří za tmy hodí do práce, za tmy se vracejí  domů, přežívají školní besídky a vytrvale bojují s ustupujícím světlem a všudypřítomnou tmou, a přitom jim nikdo netleská. 

Jen my sami, když si uvědomíme, že jsme přežili další temný listopadový den. A třeba už vidíme světlo na konci tunelu:-)

 

 

Revoluční

 Dneska je to takové vzpomínkové. Jaké máme sedmnácté listopady. 

Připomínají se dva, ty hlavní, z roku 1939 a 1989.  

V roce 1941 byl sedmnáctý listopad ve Velké Británii prohlášen Mezinárodním dnem studentů. 

V roce 1990 byl v Praze americký prezident. U příležitosti prvního výročí revoluce 17.11. 1990 Byl to George W. Bush, který Prahu navštívil jako první americký prezident. 

Ale je třeba i o akci Děkujeme, odejděte, která se objevila 17. 11. 1999. 

Klaus se Zemanem, na které byla hlavně cílená, ovšem neodešli. Nikdo tehdy neodešel, petice studentských vůdců se tehdy stala jen oblíbeným bonmotem, děkujeme, odejděte. 

V roce 1999 se také v Praze u Václava Havla sešli Helmut Kohl, Margaret Thatcherová, George Bush, Michail Gorbačov a Lech Walessa. Také oslavovali výročí revoluce, desetileté. 

A 17.11.2014 se házela vajíčka na Zemana. Když se odhalovala pamětní deska na Albertově.  Už tehdy tedy bylo vidět, že kultura projevu a chování jde prudce dolů.

Dnes se připomíná třicet šest let od roku 89. To je jeden dospělý život. 

Třeba Ladˇka Kozderková, která se revoluce bohužel nedožila, zemřela 17.11. 1986. Ve věku 37 let. 

Jsou známé případy, kdy někteří 17.11. 1989 vstoupili do strany! A jiní, kterým se povedlo právě 17.11 1989 emigrovat. Nebo získat azyl. Doba to tehdy byla opravdu turbulentní. 

 Můj dnešní sedmnáctý listopad je o tom, jaké to bylo v ulicích.

Někteří lidé na Národní mi přijdou skoro neuvěřitelní, bizarní. Takový historický oxymóron... Nicméně hlas lidu, hlas boží, skoro se mi křiví prsty na klávesnici, kdybych měla vypsat ty postavy z říše zla, které tam letos jdou zapálit svíčku. Všechno je prostě jinak. 

Nicméně, jsou i hezké chvilky tohoto svátku. 

toto jsem objevila na FB