Letní houbaření

   Houbaření k českému létu patří stejně neodmyslitelně jako třeba podšálek k oblíbenému hrnečku na kávu.  

A o hrnečcích já vím své😊

Část národa prostě v létě pravidelně vyráží na houby. Aby se prošli, vyčistili si hlavu, nasbírali hříbky na smaženici či na vánočního kubu.

Pravda, někdo má na houbaření talent, zatímco jiný by potřeboval, aby na něho houba volala: tady jsem, seber mě.  

A ještě existuje varianta, že by si i této křičící houbičky dokázal nevšimnut. Je na houby slepý. To jsem tedy já. Chodíme na „houby“ hlavně s cílem projít se a provětrat se.

  Někdo je skutečný houbový znalec, sbírá všechno a všechno také pozná,  jiný se neobejde bez aplikace, která dnes nahrazuje dřívější Smotlachův atlas jedlých hub. My tedy jdeme na jistotu, hříbek, babka, klouzek, liška...víc většinou neriskujeme, 

Pravda, dávný vtip na toto téma praví, že každá houba je jedlá, jen některá jen jednou, ale to nepotřebuje žádný houbař vyzkoušet na vlastní chuťové buňky.

Houbaření je prostě ojedinělý koníček, kterému asi v jiných zemích neholduje tolik lidí jako

u nás.

A neděláme to z hladu, jak si v některých státech údajně o nás myslí. Je to prostě záliba.

Pro milovníky detektivních příběhů pak dokonce i vražedný nástroj.

Vlastně i historici znají reálné příklady, kdy třeba římský císař Claudius pojedl otrávené houby, které mu podala jeho poslední manželka Agrippina, takže vraždění pomocí jedovatých hub není nic nového pod sluncem. Nabízí ho i historie.

Dneska se ale i při houbové tragédii setkáme spíš s nešťastnou záměnu než s cílem zlikvidovat nepříjemného souseda pomocí muchomůrky tygrované.

Autoři detektivek se sice v podobných námětech vyžívají už od Agáty Christie, ale dnešní houbaři cílí opravdu hlavně na výbornou letní smaženici či na sušenou zásobu na vánoční svátky.

  Zajímavou konstantou do houbové mozaiky také ale je vzpomínka pamětníků na houby po Černobylu. Ta se se nese v duchu, že tenkrát byly hub mraky. Radioaktivita zjevně houbám přeje.

Takové množství hub si my logicky samozřejmě nepřejeme, určitě stačí to, co nabídne příroda bez jaderného zásahu.

  Ve skutečnosti je totiž naše letní houbaření hlavně výmluva k tomu, abychom se prošli lesem. Plný košík potěší, smaženice ještě víc, ale největší úlovek bývá často něco úplně jiného, pár hodin klidu, vůně jehličí a pocit, že nikam nemusíme spěchat.

A teď, když  konečně i trochu prší, tak je to výzva...rostou?

Psáno pro Listy Prahy 1

Dvorecký most

Nedávno slavnostně otevřený. Měl by ulevit pražské dopravě. Zatím se to tedy nezdá, uvidíme. Ale v Holešovicích kvůli němu píšou petice. Magistrát tady totiž svévolně odebral tramvaj číslo 14, která spojovala Holešovice přímo s centrem. Radnice sedmičky to buď nepohlídala nebo neuhlasovala nebo nechala být a tak nyní obyvatelé, naštvaní a otrávení, píší petice za návrat čtrnáctky. Nicméně, já chci psát o Dvoreckém mostě v dobrém. Byli jsme se tam podívat, takový výlet. 

Kryštof Kintera o něm hezky mluvil u Světlany Witowské v rádiu, tak jsem to chtěla vidět na vlastní oči. 

 

Hus

 Jan Hus a státní svátek u příležitosti jeho upálení. Úplně mi to nejde dohromady, ale je to zažité, tak budiž. Ne slavíme, ale připomínáme upálení Jana Husa. Byl první, proto se nabízí i pracovní volno. Jeroným Pražský byl také upálen, dokonce také v Kostnici, ale 30. května, kdy se tak stalo, si jeho oběť nepřipomínáme. Pokud se něco ten den vytahuje, pak je to bitva u Lipan, ale upálení Jeronýma Pražského nestojí většinou ani za zmínku, natož za státní svátek.

Přitom byli s Husem přátelé. 

Jeroným byl nadmíru vzdělaný a charismatický rétor. Dneska bychom asi řekli influencer. To ostatně Hus musel být také, když dokázal pravidelně zaplnit Betlémskou kapli. Na nějaká nudná kázání by tehdejší Pražané asi opakovaně nechodili. 

Ovšem zatímco Hus byl označován jako mysogyn, Jeroným naopak, neskrýval svou náklonost k ženám. 

Byl talentovaný hudebník, skládal písně, kritizoval modloslužebnictví, procestoval spoustu zemí. Spolu s Husem připravili Dekret kutnohorský, kázal před Zikmundem Lucemburským.

Do Kostnice, za uvězněným Husem přijel s cílem ho podpořit. Přijel inkognito, aby to okoukl. Nevypadalo to dobře, tak odjel, ale byl zatčen a přivlečen zpátky. A v následném procesu stejně jako Hus odsouzen k smrti. Stejně jako Hus upálen. Dokonce na stejném místě.

My dneska připomínáme Jana Husa, je z toho volné pondělí. A tak si jako bonus dopřejme i Jeronýma Pražského.

Mě tedy vždycky nejvíc nadchne profesor Petr Čornej svými přednáškami o Jeronýmovi. 

Věrozvěsti

 Dnešek je jejich. 

Láká mě letos v létě revitalizovat knihu Nic nového pod sluncem, kterou bych ráda převedla do audiopodoby, byť pan vydavatel se tomu zatím vzpírá. No, uvidíme, jak dopadne náš vzájemný konstruktivní dialog:-). Ale Cyril a Metoděj se k její revitalizaci sami nabízejí. 

Slavní bratři ze Soluně tam totiž svoji kapitolu mají. I připomenutí toho, že děti jejich dvojici často komolí jako zvěrozvěsti.  Někdy tedy i dospělí. 

Vysvětlení se lze dočíst v knize, tady mi  dnes jde víc o připomenutí tohoto církevního svátku v naší ateistické zemi. 

Svátku, který byl na dnešní den přidělen zcela účelově, pátého července k nám nikdo nepřišel. Později se to hodilo do krámu, vytvořit nějaké silné datum, a tím datem se stal pátý červenec. Den, který předchází Husovu upálení. 

A dnešek z toho čerpá dva volné dny. Letos tedy jen jeden, když solunští bratři připadli na neděli, stejně je to ale prodloužený víkend.

Na Velehradě probíhá tradiční mše. Je to sváteční, o tom se žádná diskuse nevede. Ráda sleduji příspěvky historika Jaroslava Šebka. 

Letní luxus

     O luxusu máme každý svou vlastní neopakovatelnou představu, všichni vidíme luxus v něčem jiném. Někdo si představí jachtu v Chorvatsku, jiný pětihvězdičkový hotel na Riviéře, a další třeba parkovací místo přímo před domem.

Na čem se shodneme všichni je fakt, že luxus je vždycky něco víc. 

Něco, co není běžné, co není ke koupení či co je opravdu vzácné. 

A jelikož nám běží prázdninové a dovolenkové léto, které má být o hlavně zážitcích, nepůjde o tentokrát vůbec o luxus hmatatelný. 

Naopak, půjde o luxusní přebytek času.

A to je opravdový luxus.

Léto nám volného času většinu nabízí nadstandardně víc. Je to takový velkorysý časový luxus, na který si ale musíme zvyknout. To není jen tak.

Volnější léto přináší klasické, byť naprosto nerealistické očekávání, že během čtrnácti dnů

u moře nebo na chalupě u Sázavy doženeme všechen vnitřní klid, který jsme od podzimu ztratili.

Najednou totiž máme času, že nevíme, co s ním. 

Až se může stát, že přechod z každodenní rychlosti do zpomaleného režimu nedovedeme vstřebat. 

První tři dny dovolené pak většina z nás trpí abstinenčními příznaky. 

Výsledkem je samozřejmě infarktový stav celé rodiny.

   Skutečný luxus letního zpomalení totiž nevzniká hned. Přichází plíživě. A někdy trvá, než si ho uvědomíme. 

Ale pak přijde. Někdy dřív, jindy později, ale přijde. Ten pocit, že nic nemusíme. 

Je to ten moment, kdy hodinky s klidným srdcem necháme na nočním stolku a čas začneme měřit podle toho, jak moc nám zteplalo pivo nebo jak vysoko postoupil stín slunečníku. 

Docvakne nám to třeba i ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už dvě hodiny sedíme na zahradě a nepřišlo nám to jako promarněný čas

Je to uvolněný stav mysli, kdy zjistíme, že největším logistickým problémem našeho dne je otázka, zda si dát borůvkové, nebo tvarohové knedlíky. A ještě nejlépe, když si je někde dáme než když je musíme sami uvařit.

 A to je právě ten luxus letního nicnedělání, kdy si uvědomujeme věci, které nás v běžném pracovním rytmu míjejí. 

 Užijte si to.

 Přeji vám krásné luxusní léto plné legálního zevlování, dlouhých snídaní a luxusu nikam nespěchat.

A pokud vás přece jen přepadne pocit, že musíte nutně něco dělat… tak se prostě otočte na druhý bok. Je tu čas, kdy si ten luxus můžete dovolit. Vlastně v rámci jakési sebepéče prostě musíme.

Tak luxusní léto… A třeba s nějakou pěknou knihou

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

 

 

Bitva u Sadové

 Dneska je výročí - takové kulaté, od slavné bitvy z prusko rakouských válek. 

V červenci roku 1866 se bojovalo u Hradce Králové, přesněji tedy u Sadové.

Zajímavé je, že i do této války císař vyzýval výzvou Mým národům.

 Pozitivní myšlení té doby bylo v tom duchu, že poženeme Praise, /Prusy/ svinským krokem a utlučeme je čepicema. Někdy se ta historie opakuje skoro úplně.

Opak byl samzořejmě pravdou. 

Rakušané dostali na frak, navzdory hrdinnému kanonýru Jabůrkovi, a Prušáci se rázem stali hrozbou pro celé Čechy. 

V neděli se slavná bitva bude rekonstruovat, takže je možné ji vidět na vlastní oči.

Začátek července není tedy v naší historii bůh ví jak optimistický. 

Včera se sice připomínala  vyhraná bitva u Zborova, ale ta byla spíš bratrovražedná, než nějak slavně vítězná. 

Ale také se druhého července připomínají děti z Lidic a Ležáků, zavražděné v plynových autech u Chelmna.

2.7. se hodně popravovalo se v Pardubicích na Zámečku. Tam vraždili ty, co nějak pomáhali výsadku Silver A.

Zemřel také mladý radista Jiří Potůček, kterého na útěku z Ležáků chladnokrevně zavraždil český četník Karel Půlpán.  

Zastřelil ho ve spánku.

Takže je to dost temný začátek července v našich dějinách. 

Snad to nadcházející prodloužený víkend, minimálně Cyrilem a Metodějem, trochu vylepší. 

Letní čas

 Nad neúprosně ubíhajícím časem si občas posteskne každý z nás. 

Nebo alespoň každý dospělý, protože všichni máme v paměti, jak byly prázdniny dlouhé v našem dětství. 

Dva měsíce volna tehdy něco znamenaly.

Do škol jsme se pak vraceli po nekonečně dlouhých letních dnech plných dobrodružství, zážitků

a setkávání, na která vzpomínáme dodnes. Prázdniny prostě byly v dětském pojetí času opravdu dlouhé.

 Dneska je tomu samozřejmě jinak. Myslím ohledně vnímání té délky. 

Čas se v našem dospělém vnímání nějak splašil, letí jako bláznivý. Sotva se trochu nadechneme, vybereme pár dní dovolené, už se v obchodech objevují školní pomůcky a v televizních reklamách nám vyhrožují návratem do lavic. 

 Nic nového pod sluncem. Je to dávno ověřený fakt, že v dětství má čas úplně jinou dimenzi, není to vlastně důvod k údivu. Ale před letním obdobím se většinou tyto dávné  pocity cyklicky vracejí. Jak jsou ty prázdniny najednou všude kolem nás, tak si najednou  zas a znovu  uvědomujeme, jak moc se čas zrychluje a prázdniny budou pryč sotva se stačíme trochu uvolněně nadechnout.

  Ale je docela dobře možné, že dlouhé prázdniny pocitově tak úplně a definitivně nezmizely. Možná jsme je jen přestali umět prožívat. Čas je proti nám. 

 A tak si na začátku letošního léta dávám malé předsevzetí. Zpomalit. Neřešit čas. Najít si alespoň pár okamžiků, kdy nebudu nic dohánět, plánovat ani dokumentovat.

Chvíli jen být. 

Třeba pak zjistím, že prázdniny jsou pocitově pořád stejně dlouhé jako kdysi.

 Jen je potřeba zpomalit natolik, aby se to nevymklo z  rukou:-) 

Krásné a pomalé léto