Hlavenec

 Zase začnu kvízovou otázkou. 

Znáte Hlavenec?  

Většinou asi ne. Pokud tam třeba náhodou nebydlíte:-)?

Je to malá vesnice. Směrem z Prahy na Mladou Boleslav. Sjezd z dálnice. 

Zajímavá je ale sochou Karla VI., což je. tedy byl- otec Marie Terezie. Zavedl nás tam jeden z posledních prázdninových výletů.

Krásné místo. 

Má samozřejmě svůj příběh, proč v osaměle, kdesi v poli, stojí panovníkova socha, mistrovské barokní dílo Matyáše Bernarda Brauna. 

Za peníze hraběte Šporka. 

Byl 3. listopad 1723, svátek sv. Huberta. Císař Karel VI. byl tehdy v Čechách kvůli své korunovaci českým králem, a proto se konal velkolepý císařský hon.

Po lovu právě na tomto místě uspořádal hrabě František Antonín Špork hostinu a předal Karlu VI. insignie svého Řádu svatého Huberta, který Špork založil jako lovecký rytířský řád.

A Špork byl trochu... barokní megaloman. 😄

Chtěl událost zvěčnit opravdu monumentálně. Nechal proto v letech 1724–1725 postavit přímo na místě pomník, který navrhli Ferdinand Maxmilián Kaňka a Matyáš Bernard Braun.

A proč zrovna uprostřed pole?

Tehdy to nebylo uprostřed ničeho. Byla to součást rozsáhlé lovecké krajiny brandýského panství. Špork chtěl, aby monument stál přesně v krajině, kde se odehrál císařský lov,

 a zároveň aby byl zdaleka viditelný.

I když úplně původně to chtěl vybudovat na Karlově mostě, ale k tomu nedostal povolení. Tak to zvěčnil na svém panství.

A ne jen tak.

Špork totiž doufal, že když císaři udělí svůj řád, Karel VI. mu na oplátku udělí nejvyšší habsburské vyznamenání, Řád zlatého rouna. 

Jenže císař to neudělal.

Špork tedy vynaložil obrovské peníze na oslavu císaře a vytoužené vyznamenání nikdy nedostal.

Ale ten monument je opravdu nádherný: 

Karel VI. stojí uprostřed pod baldachýnem, nahoře je jelen s křížem mezi parohy a kolem něj sv. Hubert, psi a kůň, tedy celý příběh loveckého řádu převedený do barokního kamene. A k tomu se u Karla vystavil i Tori, prostě hezký výlet. 

 

Den svatého Rufa

 

Den svatého Rufa je právě dnes, 26. srpna. 

Kdo byl svatý Ruf?

Světec, zní ta nejjednodušší odpověď.

Jenže jsou světci, jejichž jména zná každý. Svatý Václav, svatá Ludmila, svatý Martin, svatý Mikuláš.

A pak jsou světci, kteří by možná sami byli překvapeni, kdyby zjistili, že si je pořád ještě někdo pamatuje.

Takový je i svatý Rufus.

  Přitom to nebyl  žádný nevýrazný poustevník, který by strávil život v jeskyni a živil se kořínky. 

Podle tradice byl římským konzulem, tedy mužem vysokého společenského postavení. Užíval si radostí vysoce postaveného římského politika. 

 Jenže pak přišel Kristus, Rufus uvěřil, stal se křesťanem, později biskupem v Kapui, a za císaře Nerona skončil tak, jak tehdy mnozí křesťané, kteří svou víru vzali vážně, na popravišti.

Byl sťat.

Na první pohled tedy docela běžný osud křesťanského mučedníka. Asi bychom ani nemuseli znát, v seznamu světců nenajdeme jeho jméno vytištěné tučným písmem.

Vlastně není ani ničím patronem. 

A přece se v českých dějinách jeho jméno objevuje zvláštním způsobem.

Den svatého Rufa byl pro naše předky varovným datem. 

Černým dnem.

Říkalo se, že není dobré v tento den začínat něco důležitého. 

Člověk měl být opatrný, protože tento den už několikrát přinesl českým zemím neštěstí.

Asi nejslavnější temná událost, která se stala na svatého Rufa, je Moravské pole.

Paradoxně je to místo, které není tak docela moravské

Když se řekne bitva na Moravském poli, většina lidí si vybaví rok 1278, smrt Přemysla Otakara II.

 Jenže Moravské pole není Morava.

Tedy alespoň ne ta naše.

Název Marchfeld pochází od řeky Moravy, která nedaleko protéká a kdysi tvořila hranici mezi různými zeměmi.

 Jde o krajinu v dnešním Dolním Rakousku.

A odehrály se tam dokonce dvě významné bitvy.

Ta první roku 1260 u Kressenbrunnu byla pro českého krále Přemysla Otakara II. velkým vítězstvím. Přemysl tehdy porazil uherského krále Bélu IV., přestože Uhři měli pravděpodobně početní převahu.

Tehdy se ještě zdálo, že hvězda Přemysla Otakara II. stoupá.

O osmnáct let později už bylo všechno jinak.

26. srpna 1278, na den svatého Rufa, se u Dürnkrutu, česky Suchých Krut, střetlo vojsko českého krále Přemysla Otakara II. s vojskem římského krále Rudolfa Habsburského

Přemysl Otakar II. byl muž, který ještě nedávno vládl rozsáhlému území od Alp až k Jadranu. Byl jedním z nejmocnějších panovníků Evropy. 

Říkalo se mu král železný a zlatý, železný pro sílu svého vojska, zlatý pro své bohatství.

V bitvě byl poražen a zahynul. Jeho smrt znamenala konec velkých přemyslovských ambicí

a otevřela cestu k nástupu Habsburků.

A svatý Rufus si tím získal v české paměti poněkud nepříjemnou pověst.

A jako by Rufusovi jedno královské neštěstí nestačilo.

O 68 let později, opět na den svatého Rufa, roku 1346, se odehrála bitva u Kresčaku ve Francii.

Tentokrát nešlo o boj o české země, ale český král v něm opět padl.

Jan Lucemburský, slepý český král, přijel bojovat na straně Francouzů proti Angličanům ve stoleté válce.

Bylo mu jasné, že jeho šance nejsou velké. Přesto se bitvy zúčastnil.

Podle kronik pronesl slavnou větu:

„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

A on neutekl.

Padl.

Ale aby nebylo svatému Rufovi líto, že se jeho den spojuje jen s královskými tragédiemi, připomeňme ještě jeden Rufův československý zápis:

26. srpna 1992 podepsali ve vile Tugendhat v Brně Václav Klaus a Vladimír Mečiar dohodu o rozdělení Československa. 

Pro někoho je to takový pomyslný Krecsčak nebo Moravské pole československého soužití.

Stejně jako u mnoha historických událostí totiž záleží na tom, z které strany se díváme.

Svatý Rufus opravdu není nijak významným světcem.

Ale v našich dějinách pořád rezonuje. Je to dnešní den svatého Rufa.

Jako by chtěl potvrdit, že někdy se zvláštním způsobem vracejí stejné dny, stejná místa

 a podobné lidské příběhy. 

Že se ty dějiny v nějaké podobě prostě pořád opakují.

Stejně jako se opakuji já, když o svatém Rufusovi píši: 2014. 2021,2023

 

Končí to

 

Je zvláštní, jak přesně poznáme konec léta.

A ani nemusíme koukat do  kalendáře. Dnes to navíc nepoznáme ani podle venkovní podle teploty. Dokonce ani podle toho, že ráno už není úplně příjemné vylézt z postele, protože světlo se posunulo. 

Dneska to nejvíc poznáváme podle sociálních sítí.

Ještě během srpna jsou naše displaye plné štěstí.

Objevují se uvolněné fotografie bosých nohou zabořených do písku exotických plážích. Nebo již klasických, lehce kýčovitých,  nohou na lehátku, směrem k moři. 

Aperol v ruce. 

 Západy slunce, které vypadají, jako by je někdo naaranžoval speciálně pro nás. 

Všichni radostně postujeme  ranní kávu na dřevěném stolku s výhledem na moře, hory nebo alespoň na velmi fotogenickou zahradu. 

Vidíme děti běhající po pláži, psi šťastně skákající ve vlnách, lidé smějící se tak intenzivně, že bychom skoro uvěřili, že se nikdy nehádají.

Všichni vypadají, že právě prožívají nejkrásnější období svého života. Sociální sítě to tak prezentují. 

Už koncem srpna to ale pomalu mizí, už podobně uvolněných fotografií není tolik.

Pak přijde konce srpna a ..

A kouzlo zmizí.

Místo západů slunce se objevují fotografie školních rozvrhů.

Místo kávy s výhledem na moře seznamy úkolů s výhledem na blázinec. 

Místo bosých nohou v písku boty do práce, tašky s nákupem a zamračené výrazy lidí, kteří právě zjistili, kolik práce se jim během léta nahromadilo.

A to v srpnu to ještě jde. Všichni se snaží využít posledních dní volna. 

Pak na sítě naběhnou zářijové fotky.

Děti už radostně neběhají po pláži. Smutně sedí nad úkoly.

Rodiče už hromadně nesdílejí koktejly u hotelového bazénu. Sharují teď hlavně zoufalé otázky, jak přežít první školní týden.

V prostoru se znovu objevuje strach, či obava nebo obyčejná nechuť k pondělku. 

Je vlastně fascinující, jak rychle dokážeme vyměnit pomyslný ráj za realitu. 

Jako by prázdniny a léto byly jen  krátkou reklamou na život, který bychom chtěli vést.

Minimálně sociální sítě nám každý rok ukazují totéž.

Štěstí a pohoda mají svou sezónu.

Začíná někdy v červnu a končí přesně poslední srpnovou neděli večer.

Pak se neochotně vracíme k běžnému životu. K povinnostem, termínům a ranním budíkům.

Jenže ono je to samozřejmě trochu jinak.

A stejně jako bychom asi nechtěli žít celý rok na dovolené, nemusíme ani přijmout představu, že s posledním srpnovým dnem končí veškerá pohoda.

Možná bychom si měli položit otázku jestli by to třeba nešlo i v září?

Užívat si radostí a nenechat se převálcovat povinnostmi. Dát si v září kávu venku, i když už není třicet stupňů. Jít po práci na procházku, i s dětmi, místo abychom rovnou otevřeli počítač. 

Udělat si obyčejný večer, který nebude produktivní, ale prostě příjemný. Všimnout si, že je krásné ráno, i když zrovna právě nevycházíme z hotelového pokoje někde u moře.

Letošní září může klidně být oním pilotním měsícem, kdy se o to pokusíme. Někdy totiž uvízneme v představě, že na obyčejné dny, které září nabízí, už tolik pohody nezbývá.

Přitom právě těch obyčejných dnů máme před sebou většinu. A byla by škoda všechny je jen odpočítávat do další dovolené.

Zkusme to tedy letos víc na pohodu…

A vůbec ji nemusíme hromadně sdílet na sociálních sítích. Stačí, když to budeme vědět my.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Zoo

 Letošní letní pražská zoo jen pomocí obrázků, bez tradičního komentáře.

Podbrdské ženy

 Konečně jsem je sehnala. Respektive, sehnaly mi je 2veverky. 

A tak hurá do toho. Je to tedy pěkně tlustá kniha. To mám ráda, nabízí  možnost dlouhého čtení. 

Těším se na ně, na Podbrdské ženy. 

Hradozámecká noc..

 

...probíhá dneska. 

Někde už od odpoledne.

 Docela jsem byla překvapená, kolik hradů a zámků se zapojuje. 

Je to krásné. Hrady zůstávají otevřené i po setmění. Dostanete se do míst, kam se běžné nechodí. Nebo alespoň ne v noci. 

Návštěvy hradů mě baví. A v noci je to lákavé o to víc. 

Původně jsme měli v plánu Osečany, jako něco nového a netradičního. 

Ale nakonec z toho bylo Konopiště. Je blíž:-), lenost zvítězila.

Ale Konopiště za to stojí. 

Je krásné, zajímavé a program celé dnešní noci byl super. Už ten název, Noční veselí napříč staletími. 

Cestování časem mě baví vždycky, i proto jsme se vypravili do důvěrně známého prostředí oblíbeného zámku. 

Konopiště otevřelo své brány už odpoledne. Parkoviště nabité, ale návštěvníci se příjemně rozložili v celém prostoru zámku, zahrad, parku a amfiteátru, že to bylo celkem snesitelné.

Zajímavé prostředí i doprovodný program. 

Zajímavé názvy měly i jednotlivé prohlídky. Zvítězil příběh Žofie. 

A  byla to krásná prohlídka 

Žofii jsem měla vždycky radši než následníka trůnu. Ten mi přišel samolibý, nevlídný a hlavně krutý vůči zvířatům, o čemž stěny Konopiště barvitě vyprávějí dodnes. 

Ale ona ho milovala a její příběh zdejší průvodci podávají skvěle. 

Podívat se při světle loučí a svíček do Růžové zahrady, to je také neopakovatelný zážitek. 

Hezká konopišťská noc to byla. 

A pro čtenáře z druhého konce republiky: Konopiště je jedním ze slavného triumvirátu: Karlštejn, Křivoklát a Konopiště. Za mě ještě Kokořín.

Za své sídlo si jej vybral František Ferdinand s manželkou Žofií, kteří zde vychovávali své děti. Ty pak ale vyštvali prvorepublikoví politici a zámek zestátnili. 

Tolik v kostce. Příště třeba víc z historie. Dnes jen připomínka dnešní Hradozámecké noci

Okupace

 Dneska připomenutí okupace.

Je to už skoro šedesát let. 

Zdálo by se, že je to už skutečná historie. 

Jenže ta nastává, až když zmizí pamětníci. A těch, co okupaci pamatují, je pořád ještě hodně. Paradoxní je, alespoň pro mě, že i mnozí pamětníci jako by tu ani nežili, najednou vyznávají Rusko. 

Obdivují je. Fandí jim. Věří jim. 

Okupaci jako takovou zlehčují. 

Nevím, čím to je. Jestli nedávali v hodinách dějepisu pozor? Nebo jestli žili na jiné planetě? 

Nerozumím tomu a asi nikdy nepochopím. 

Okupaci tady připomínám jako memento. Jako výročí, na které nelze zapomenout a ze kterého bychom se měli, nebo přinejmenším mohli, poučit. Třeba v tom, jak snadno lze o mnohé přijít. 

Stejně ale i v tom, jak snadno se lze přizpůsobit, bohužel.

 To všechno výročí okupace nabízí. 

Byla tam tehdy radost z celého předcházejícího jara. Měli tedy to, co chtěli.

 Pak přijeli Rusáci a rázem bylo po všem. O vše přišli. 

A dost rychle se přizpůsobili, najednou bylo tolik adeptů, co si sypali popel na hlavu, litovali pomýlení a vstupovali do strany. 

Nebyli to všichni, ale bylo jich hodně. 

Stejně jako je jich hodně dnes.

 Těch, co vidí v Rusku zemi zaslíbenou. V naší politické reprezentaci spásu...

Nu, výročí okupace je prostě třeba připomínat se vší vervou i šedesát let po okupaci samotné.