Po Praze

 Někdy při putování po Praze hledáme v centru místa, kde se skrývá běžný život. A není to lehké, protože centrum je už v podstatě takový skanzen pro turisty. Přecpaný, předražený, takový Disneyland. Žít a bydlet se tam pomalu nedá. 

Někde zase nacházíme tak prapodivné věci, že člověk jen kroutí hlavou. Třeba označení WC na papírovém tácku. U starých zámeckých schodů. Jako by neměli peníze na nějakou normální cedulku. 

V místech, kde se po staletí rozhodovalo o osudu království, dnes plebejci  improvizují  stylem „co dům dal“.

Praha navíc umí fascinujícím způsobem vrstvit luxus a nedostatek těsně vedle sebe. Často proto narážíme na přepych hned vedle totální bídy. I kolem Hradu taková místa existují. Až se jeden diví.

 Za mřížemi razítko o pronájmu, datum 2010 a kolem prapodivné existence. A hned vedle mega luxusní vila Richter, kde to vypadá, že i vzduch se podává na stříbrném podnose.

Soužití protikladů:-)

Kávu Starbucks mám docela ráda, ve městě si ji občas dopřeji. Ale když ji vidím v historických budovách Hradu, trochu koulím očima. Tady to tedy vnímám jako pěst na oko.

Působí to trochu, jako kdyby si na Karlštejně otevřeli pobočku fastfoodu. 

Ale asi to zjevně nikomu nevadí.

Zaskočili jsme i kouknout na Marii Terezii, která opravdu vypadá jako figurka z Člověče nezlob se.  

 Což je vlastně taková metafora celé současné Prahy: velkolepé dějiny, komerce, improvizace i různé absurdity namačkané vedle sebe na pár metrech čtverečních.

 

První

 První maturitní zkoušení mám dnes za sebou. A rozjeli jsme to ve velkém, všichni byli připraveni naprosto exkluzivně. 

Jestli to tak půjde i nadále, bude to paráda. 

Ráda zkouším u maturit, protože dějepis si vždycky vyberou ti, které to baví, mají přehled, zajímají se. Není to povinný předmět, jde vlastně o jakýsi nadstandard. A potom jde většinou o sofistikovaný rozhovor, v jehož závěru už jen naslouchám a někdy i obdivně žasnu, co všechno ti - dnes už absolventi- vědí. 

Ani letos to nebylo jiné. A to si skoro nikdo nevytáhl otázku, kterou si přál, nad kterou by zajásal. Přesto dokázali zkoušku složit přímo ukázkově. 

Mám z toho radost, navzdory dlouhému dni. A věřím, že zítra to bude stejné. 

Svět knihy

 Klasická květnová aktivita. Už od čtvrtka. Nakoukli jsem tam každý den. A vždycky něco zajímavého. Průmyslový palác, který vyhořel takřka před dvaceti lety, stále neopraven. Ale prý už za rok, tak uvidíme. Nyní byla část veletrhu venku, část v pavilonech. Ta venkovní část mě baví víc. Ale i pod střechou se daly potkat zajímavé události. Největším tahákem byl asi Timothy Snyder. 

Z rozsáhlého plánu se mně líbilo setkání s Pavlem Kosatíkem a jeho knihou O tom Benešovi. Zajímá mě kritický pohled a těší mě, že snad konečně mizí ta pro mě nepochopitelná glorifikace tohoto politika, podle mě až zločince. Dále mě zaujala Ditta Kůtová. Nedávno jsem četla Zlou babičku, mimochodem skvělá. A paní autorka taktéž. Zajímavé vyprávění, empatie a laskavost. Hezké a zajímavé byly besedy u České televize i rozhlasu. 

Objevila jsem Petra Čorneje, jeho novou knihu. A Martina Nodla, takže zásoby historických knih jsou obnoveny:-).

K akci Čti za nároďák jsem poněkud skeptická, nicméně PR na veletrhu měla mohutné. Výstaviště bylo knihami doslova zaplněné. Vlídní byli  k pejskům, nabízeli  dobré víno, Hruška. 

Vydrželo i počasí, což bylo zásadní hlavně pro stany v meziprostoru. Svátek knihy se prostě letos vydařil. A všichni jsme zvědaví na podzimní Frankfurt, kde jsme čestným a hlavním hostem. A to je velká událost.

Navalis

 Navalis jsou Svatojánské slavnosti, které připomínají život a smrt Jana Nepomuckého. 

Prý nejslavnějšího českého světce. 

Patrona mostů. 

A krom toho všech lidí, nějak spojených s vodou. 

Je to velká akce, od roku 2009 konaná pravidelně. Navazuje na barokní oslavy z minulosti, zejména z osmnáctého století, kdy bývaly pravidelně. 

Devatenácté století si je také pojí i s položením základního kamene ND, kdy se 16. května 1868 v Praze konala největší slavnost celého devatenáctého století. Na svatého Jana Nepomuckého.

  Dnes se do Prahy sjíždějí třeba i benátští gondoliéři a slaví se na Vltavě. Program je bohatý, od čtvrtka do neděle. 

   My se byli kouknout v pátek na Vltavu. Přehlídku lodí doplňoval seskok parašutistů, přičemž první se měl elegantně trefit pod mostní oblouk- což dokázal!!!  

A následující pětice měla symbolizovat pět Nepomukových hvězd. I ti se snesli úplně přesně tam, kam asi měli. 

To bylo krásné. 

Hezká byla i hudba, znějící nad večerní Vltavou. 

Tím - pro mě - krása skončila. 

Celé to, jako vždy, zabily davy lidí. Je logické, že to všichni chtějí vidět. Není logické, že organizátoři nebo Praha jako taková - neumí vytvořit prostor, kde by všichni normálně viděli, kde by takový zážitek s sebou nesl i stopu důstojnosti. 

To tady moc nebylo, prostě pokud jste neměl drzé lokty a neprodral se k té straně mostu, odkud bylo vidět, měl jste peška. 

Ještě se dalo něco vidět ze břehu, ale tam to bylo dost podobné. 

   Vzpomněla jsem si na náš nedávný výlet do Francie, kde třeba v Puy du Fou jsem viděla tolik lidí pohromadě, jako už dávno ne. A všichni se nějak vešli, nějak viděli. Stejně tak v Paříži při zahájení olympiády. Davy také, ale něco vidíte. 

Tady tedy nic. 

Jistě hraje roli velikost, ale podle mě to je organizační záležitost. Samozřejmě, VIP diváci si nemohli stěžovat, ale obecně ten nával na mostě slavnostem spíš škodil. A když připlul primátor a další jemu podobní, raději jsme odešli. 

  I tak to je ale chvályhodná akce, zajímavá.

A něco jsme i zahlédli, zdálky, nějaké gondoly. Viděli jsme parašutisty, slyšeli koncert. 

Ale příště raději u televize, bude to větší zážitek.

 Škoda.