U moře

 Jezdit za teplem je v současné době trochu mimo. Horka je všude kolem nás až moc.

Nicméně, vedro se u moře vždycky trochu lépe snáší. 

Takže mít moře, nemusíme vytáhnout paty. 

Moře nemáme, tak občas musíme. Pořád nějak věřím v sílu mořského vzduchu, slané vody a pobřežní energie. 

Letos jsme paty vytáhli do Thrácie. 

Což je historický název Bulharska. Zní to ale najednou úplně jinak, až exoticky, řekla bych. 

Třeba slavný Spartakus byl původem Thrák. 

Bulharsko samé je také opravdu trochu exotika. Pro mě určitě. 

Býval to cíl výletů k moři za socialismu, po revoluci se najednou začalo hromadně jezdit jinam. 

My tam ale nebyli ani za socíku, takže ten letošní výlet je vlastně bulharská premiéra a tudíž trochu exotika.

Musím konstatovat, že exotika vlastně ve všem, respektive hlavně v tom, jak je to asi stejné jako kdysi. Prostě východ zůstává pořád trochu šmrncnutý dobou minulou.

Je to takový pel mel, guláš. Něco evokuje minulost, v něčem se snaží být současní. 

Moře není špatné, byť na to řecké samozřejmě nemá. A do okamžiku, než připluly medúzy, bylo takřka skvělé. 

V hotelu se snaží, alespoň tam, kde jsme byli, jsme narazili na velmi milé lidi. Malý rodinný hotel. 

Někde je to ale pořád drsný postsocialismus, takové upachtěné, všude nepořádek, všichni tady kouří, jsou takoví zamračení....

Jo, klimatický paradox je ten, že je tam opravdu chladněji než tady. 

Ještě navíc to moře, všudypřítomná klimatizace, takže lépe a příjemněji tam opravdu je. 

Líbilo se mi, ne že ne, moře mám ráda vlastně všude. I jídlo není špatné. Některá okolní města jsou na antických základech, hezká historická centra. 

Ale za příště pojedeme zase někam víc do kulturnější části světa. 

Měla jsem to tak vždycky, že výlety na východ mě moc nelákaly, cestovala jsem vždycky raději na západ. Někdo to má jinak, čím víc na východ, tím větší zážitek a dobrodružství. 

Tak my to máme naopak. 

Letos jsme tak trochu skočili na špek lákání, že v Bulharsku, nebo třeba také v Albánii, je krásně, že je to nový trend dovolených. 

Asi je, ale my příště asi radši zase někam do Itálie nebo Francie. 

Navzdory tomu, že blahodárný účinek moře nabízí i Bulharsko, to zase ano. 

Algoritmus

 S algoritmy jsem se potýkala ve své středoškolské matematice. Se střídavou úspěšností, něco jsem pobrala, něco už méně. Některé matematické algoritmy byly složité už od pohledu, třeba Eratosthenovo síto nebo Eukleidův algoritmus. To mi znělo skoro jako zaklínadlo. A bylo to složité.

 Tedy pro mě složité, samozřejmě. A to i přesto, že algoritmus je vlastně shrnutí všech určitých postupů pro řešení problémů nebo plnění úkolů. To je ta původní a základní definice. Docela snadná u uchopitelná. Přesto jsem se po maturitě ráda algoritmů zbavila.

Ale určitě by mě nenapadlo, jakým oknem se algoritmus vrátí do našeho života a jak vlastně ovlivňuje mnohé událostí a jednání. Že opustí učebnice matematiky a usadí se v našich telefonech, počítačích a vlastně i v našich hlavách.

Jak algoritmy sociálních sítí vytvářejí různorodé bubliny a jak chytře nastavený algoritmus může ovlivnit i ty, kteří si myslí, že mají vše pod kontrolou. Algoritmus rozhoduje o tom, co chceme vidět.

Díky algoritmům vidíme obsah, který nás zajímá a naopak nemusíme ztrácet čas s věcmi, o které nemáme zájem. To vypadá velmi pěkně

Uživatelé sítí se tím uzavírají do svých bublin, do kterých projdou jen ty informace, které jsou v souladu s naším viděním světa a všechny ostatní jsou odfiltrovány pryč.

Čím déle to trvá, tím více se vytrácí možnost, že by mezi sebou jednotlivé názorové skupiny vedly dialog.

A to je jádro problému, na kterém mají algoritmy svůj lví podíl.

Kdysi jsem se bála matematických algoritmů, protože jsem jim moc nerozuměla. Dneska se obávám těch současných algoritmů, které jsou podle mého takřka nezvladatelné.

S těmi matematickými to jde, ty se lze naučit.  

Mnohem horší jsou ty, které si nenápadně počítají s námi místo, abychom počítali my je.

 

 

Disco

 Čaje o páté už dávno odvál čas. 

Stejně jako nedělní taneční čaje či třeba taneční věnečky. 

Stejně tak dějiny odvály i pojem diskotéka. 

Onehdy jsem ji zmínila mezi mládeží a reagovali s dost pobaveným úsměvem, to už se dávno neříká. Ani nepraktikuje. 

Dnes se chodí do klubu, zábavní podniky se  prezentují jako music club, dance club, lounge, party venue apod., takže slovo diskotéka je reálné retro. Je fakt, že vedle všech těch pojmů, které skrývají dnešní aktivity,  diskoška skutečně vypadá, jako by právě vystoupila z časového portálu. Uvízla na cestě mezi barevnými legínami,  retro blikající koulí u stropu a hitem na přání od DJ.

Už to snad ani není retro, ale zapomenutá historie.  

 Zatím ale zůstávám u toho, že je to retro. Snad pro někoho ještě srozumitelné. 

Třeba taková videopůjčovna je třeba pojem, kterému už ani nerozumějí. Co by si kde jako půjčovali?

Ze slovníku vypadl i magnetofon. 

Když si vzpomenu na lidovou dobovou mluvu, kazeťák nebo kazič, jak je třeba hezky zachyceno v Pupendu, tak to už je skutečně řeč jako z historického románu, kterému nikdo nerozumí. 

Ale u té diskotéky mě to kapku zaskočilo. 

Jak odplula s časem, společně s čaji o páté, které byly retro v době, kdy diskotéka byla in. 

A teď už jsou retro obě. 

Z této taneční volnočasové aktivity zůstaly plesy, tam se asi nic nemění. Třeba u maturitních skoro vůbec nic, mnohde se plesá i při stejných písních jako před dvaceti či více lety. 

Taneční zábavy jsou ale na tom stejně jako diskotéky.  Zmizely v propadlišti dějiny. Nahradily je kluby, bary, koncerty...

Ne, že by mi to nějak vadilo, jen mě to zaujalo. 

Nejen to, jak se mění slovník, ale i jak se mění zábava. A i to, jak to mladí vnímají. 

                                                Diskotéku jako něco pro staříky:-)

 

 

Války

 V  poslední době to vnímám čím dál víc, různé rozdělování, mnohdy až válčení.

Válčí mezi sebou venkov a město, mladí a staří, pravdoláskaři a dezoláti…

Většinou je to sice mediální nálepka, ale je to celé čím dál agresivnější.

 Osobně si myslím, a doufám, že v běžném životě to tak dramatické není, ale v mediálním světě a na sociálních sítích to vnímám jako dost vyhrocené.  

Zejména válku generací, jak je mezi ně pořád vrážen nějaký klín. Jedni si o druhých nemyslí, respektive nezveřejňují, nic hezkého. Ať už je to hanlivé označování sněhových vloček či na druhé straně gerontů, kteří se nechají uplatit za pětistovku k důchodu.  

Tahle generační válka mě baví možná nejvíc. Ne proto, že by byla veselá, ale protože je vlastně trochu absurdní. Jako by někdo rozhodl, že člověk narozený v roce 1960 a člověk narozený v roce 2005 nemohou mít vůbec nic společného.

Jeden prý nerozumí světu, druhý prý nerozumí životu. Jeden je zastaralý, druhý nezralý. Jeden žije 

v minulosti, druhý zase údajně neumí žít bez mobilu a wifi.

Kdyby člověk soudil společnost jen podle některých internetových diskusí, mohl by dojít k závěru, že mladí a staří už spolu nemluví jinak než přes bojové pokřiky.

Osobně si myslím, že mladší a starší generace by se měli umět doplňovat a naslouchat si , navzdory tomu, že třeba mnohé věci musí zákonitě vidět jinak, ...ne spolu pořád soupeřit na vzájemně se shazovat

Pnutí bylo mezi generacemi vždycky. A vždycky byli ti starší, kteří nepřipustili, že by něco mohlo být jinak, i ti mladší, kteří byli bytostně přesvědčeni, že ti starší dělají vždycky všechno blbě a zastarale. Řekla bych, že každá doba měla své povzdechnutí: 

„Ta dnešní mládež už není, co bývala.“ 

Pravděpodobně to říkal už pračlověk v jeskyni, když viděl svého potomka, jak si maluje na stěnu mamuta trochu jinak, než se to dělalo po generace. A možná mu také rozladěně posunkoval, že: 

 „Za nás se lovilo pořádně.“

 A pak existovali ti napříč generacemi otevření, kterým došlo, že spojením odvahy mládí a jejich inovativních myšlenek se zkušeností a schopností předvídat těch starších se dojde k nejlepším výsledkům.

Jen v současnosti se to někdy hrotí.

Ale možná se mi to jen zdá, stejně jako spor mezi městem a venkovem, Čechy a Moravany, Prahou a zbytkem republiky…

Určité války jsou dobré pro média, prodávají. Spor přitáhne pozornost, a tak možná vedeme mnohem více válek, než ve skutečnosti potřebujeme

Ale osobně mám radši život bez války, jakékoliv😊

Když přišli psi

 Moje další setkání se Scarlett Wilkovou. Když přišli psi. A úžasné. Je to příběh, od kterého se nedá odtrhnout. Musela jsem to dočíst na jeden zátah. Je to historie kraje, který moc neznám, stejně jako jeho dějiny. Jsou to dějiny, detektivka, psychologie, všechno v jednom. Výborně napsané. Pořád o tom musím přemýšlet, vracet se k tomu. To bylo prostě super čtení.

 

Po schodech

 Na psaní mě krom mnoha dalších věcí baví i řetězení. Nějaký nápad 

a hned se s ním veze plno dalších asociací. 

Třeba dnešní schody. 

Nápad vznikl na schodech do metra, ale vzápětí už mi v hlavě naskakuje song Po schodoch, vynořují se schody do nebe, napadají mě schody v Mauthausenu i schody v Bubenči, které jsou památníkem těchto událostí a které připomínají hrůzu těch skutečných. 

Vynoří se chůze po schodech, která v poslední době u nás má dokonce i svého ministra. 

Schody bez fungujícího výtahu, když vlečete nákup do pátého patra po schodech. 

Krásné nohy, které budete mít, když budete chodit po schodech. To říkávala kdysi dávno jedna moje kolegyně, ale ani po letech tento efekt nevidím. Napadly mě Španělské schody v Římě či Staré zámecké schody v Praze. 

Jsou to všechno zajímavé asociace vždycky na celý fejeton. 

Přitom já se chtěla rozepsat o tom, co by asi Pražané říkali zrušení pohyblivých schodů v metru?

 Protože eskalátory jsou tady takový zvláštní společenský experiment.

 V jednom pruhu stojí lidé, kteří se nechávají pomalu vyvézt nahoru či spustit dolů. 

A v druhém pruhu se řítí běžci, pro které je rychlost eskalátoru zoufale nedostatečná. Nepsané pravidlo, které je ale třeba dodržovat, protože jinak se vystavujete velkému nebezpečí. 

Když totiž jedete do metra nebo z něho ven, vždycky je tam plno jedinců, kteří sbíhají dolů takovou rychlostí, že vás klidně smetou. A běda, když neuhnete. 

Stejně tak se ženou vzhůru, prostě tempo eskalátoru je pro ně pomalé. 

Ti, kteří na eskalátoru pouze stojí, se stávají téměř překážkou na jejich atletické dráze. 

Jsou postrkováni, odstrkováni a někdy i důrazně upozorňováni, že zdržují dopravu.

A tak mě napadá, co kdyby se eskalátory zrušily? 

Jak by na to běžci po schodech reagovali? 

Tak nějak si to dovedu představit, ty nadávky a rozzlobení, protože kdo by chodil po schodech, že? 

Přitom po nich běhá kde kdo. 

Docela živě si představuji všechny rozhořčené reakce. Petice by vznikla ještě dřív, než by dělníci odvezli první eskalátor. Určitě by vznikla  iniciativa Za právo na pohodlný výjezd z metra.

Televizní štáby by hledaly první oběti. 

Několik Pražanů by se možná nechalo vyfotit u schodů s výrazem člověka, který právě přišel o základní lidské právo: nechat se vyvézt z metra

Pravda, někde je to brnkačka, vyběhnout nahoru, ale třeba Hradčanská nebo Náměstí Míru, to už není obyčejný výstup, to je téměř malá horská túra. Nebo jako schodiště do pekla.

 Ale i tam potkávám netrpělivé běžce po schodech. Lidi, kteří urputně zdolávají pohyblivé schody, aby byli o pár vteřin rychleji nahoře. 

Pak stojí na chodníku, hledají mobil, čekají na tramvaj a těch třicet vteřin zase klidně ztratí.

Ale hlavně, vyhráli.

Vyhráli závod, který nikdo nevyhlásil. Porazili eskalátor. Předběhli ostatní. 

Dokázali, že v dnešní době se nesmí ani vystoupit z metra pomalu.

Asi jsme si zvykli, že všechno musí být rychlejší. Rychleji nahoru, rychleji dolů, rychleji odpovědět, rychleji vyřídit, rychleji žít.

A tak to asi  není v eskalátorech. Spíš je problém v tom, že jsme zapomněli stát. Alespoň v Praze to tak funguje. 

Nikdo nechodí pomalu. Neumí stát. Jen tak stát. Dívat se kolem sebe. Nechat ostatní chvíli projít. 

A tak mě mohu na schodišti v metru napadat takové asociace. To v situaci, kdy stojím a vezu se. Jako dnes. Mám prázdniny. 

Ale jindy taky funím k východu nebo letím dolů. Aby mi náhodou to metro neujelo, protože další jede až za tři minuty!!!!!

 Možná by zrušení eskalátorů nebyla taková katastrofa.....

Balení

 Letecké cestování na prázdniny nám rok od roku komplikuje snižující se povolená hmotnost zavazadla.

 Nejenže se už mnohdy na letišti musíme odbavovat sami, což je kapitola sama o sobě, (alespoň pro mě tedy ano,) ale většinou je plný kufr na dovolenou docela problém. 

Přinejmenším finanční. Za každý kufr navíc se platí.

Učí nás to tedy balit si velmi úsporné zavadlo.

Cestování tak s sebou nese mnohem pečlivější zvažování, co s sebou zabalit.  

Co všechno budeme potřebovat na týden u moře nebo na výletě po evropských hradech 

a zámcích?

A protože už víme, že se vždycky obejdeme bez poloviny věcí, které s sebou vozíme, zdá se, že by úsporné balení nemusel být problém? 

Někdy to prostě už víme, kolik triček, šatiček či náhradních svetrů, kdyby u moře náhodou začalo mrznout, s sebou potřebujeme. Přesto to někdy úsporně naskládat dá zabrat. 

Ale někdy paradoxně bývá větší problém to, co vláčíme s sebou v hlavě. Pracovní úkoly,

které jsme nestihli dokončit, seznamy povinností, termíny, na které nesmíme zapomenout, 

a někdy i obavy z věcí, které se možná nikdy nestanou. 

Převážíme si je z místa na místo s přesvědčením, že tentokrát už konečně vypneme 

a budeme doopravdy odpočívat.

A ony se zázračně vyřeší.

Jenže zatímco tělo leží na pláži nebo sedí na horské louce, mysl často dál běží svým obvyklým tempem.

 Možná právě proto je vynucená nutnost přemýšlet o balení kufru vlastně i příležitost ke zklidnění mysli. 

Nad otevřeným kufrem se třeba povede  si uvědomit, že nejde jen o to na čas změnit adresu, ale hlavně o to na chvíli změnit způsob, jakým prožíváme čas.

Nevozit s sebou zbytečné věci. 

Dovolit si nedělat nic užitečného. 

Nepřemýšlet neustále o tom, co bude zítra. 

A vlastně kvůli tomu ani nemusíme nikam daleko jezdit.  

Někdy stačí odložit alespoň tu část neviditelného zavazadla, které si vláčíme po celý rok. Stejně jako kufr, který se nevejde do zavazadlového prostoru. 

Prostě to nechat doma.

Někdy se to snáz řekne než vykoná, ale i za pokus to stojí. 

Psáno pro Listy Prahy 1