pondělí 21. června 2021

Poprava

 Dnešní doba potřebuje k udržení zájmu senzaci. Šok. Aby se o události mluvilo, jinak prý nikoho nezajímá. Zdá se, že před čtyřmi sty lety tomu bylo podobně. Protože monstrózní divadlo, které uspořádal Ferdinand II., zvaný Krvavý, šokovalo i tehdejší otrlou Evropu.

A mluvilo se o ní pěkně dlouho. Vlastně se o ní mluví do dneška.

Poprava 27 českých pánů vzbudila nejen zájem, ale i strach v tehdejší Evropě, protože do vzpoury proti Habsburkům bylo zapojeno mnoho lidí z celé monarchie. Nicméně, Ferdinand

a jeho exekutivci se nakonec spokojili s dvaceti sedmi reálně mrtvými na Staroměstském náměstí, které na onen svět odeslal mistr katovského řemesla, slavný Jan Mydlář. Poprava probíhala od páté hodiny ranní, což nikterak nezabránilo tomu, aby nebylo „narváno.“ Plné náměstí sledovalo se zájmem krvavé představení, které řídil Karel z Lichtenštejna, usazený spolu s ostatními v křesle na tribuně, pro větší efekt zahalené do černého sukna. Urozenost popravených určovala pořadí, podle kterého vystupovali na vyvýšené podium pod ostrý Mydlářův meč. První zemřel Jáchym Ondřej Šlik, následoval ho Václav Budovec z Budova

a jako třetí z vysoce urozených pánů byl popraven hudebník a cestovatel Kryštof Harant z Polžic. Další popravení již byli z řad rytířstva a měšťanů. Tudíž mezi dvaceti sedmi popravenými pány jsou páni vlastně jen tři.

Nejstarším popraveným byl šestaosmdesátiletý rytíř Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Měšťan Jan Kuttnauer naopak nedožil čtyřicítky. Jako měšťana ho potupně oběsili v okně radnice, stejně jako jeho nevlastního otce. Další měšťané viseli na šibenici, která stála v místech dnešního Husova pomníku. Milost byla v průběhu akce, zjevně pro efekt, udělena stařičkému Sixtu  z Ottersdorffu. Lékař Jan Jesenius před smrtí přišel o jazyk, který mu byl vytržen za to, že k rebelii vyzýval i ostatní. Jeho tělo bylo ještě týž den rozčtvrceno u Horské brány, tedy tam, kde se dnes říká U Bulhara.

Když v devět hodin dopoledne poprava končila, kat Mydlář měl tři otupené meče a výdělek, za který si mohl koupit několik pražských domů. Hlavy dvanácti popravených byly vystaveny na Staroměstské věži nad Karlovým mostem, kde pro výstrahu, že Habsburkům se nemá odporovat, visely dalších deset let.

Letos si připomeneme čtyři sta let od onoho krvavého letního slunovratu. Jména popravených lze přečíst na zdi Staroměstské radnice, a v znovuotevřeném Národním muzeu si můžeme na výstavě Cesta na Horu připomenout, co k tomuto brutálnímu aktu vedlo.


Psáno pro Listy Prahy 1 / 6/2021

sobota 12. června 2021

Maturitní večírek

 Tak nakonec i oslava maturitní zkoušky proběhla.:-) Bylo to chvílemi závod s deštěm, ve škole na zahradě, ale nakonec jsme suchou nohou překročili Jordán:-). Bylo to hezké, něžné, dojemné, příjemné... Jsou už opravdu dospělí:-)









pátek 11. června 2021

Národní divadlo

 Dnešní den si připomínáme otevření Národního divadla. To první, v roce 1881. 

Je to 140 let. 

Byla to tehdy velká sláva. I korunní princ Rudolf dorazil.  

I když, ono to asi bylo spíš naopak. Císařský potomek měl přijet do Prahy. A tam dumali nad tím, čím ho ohromit. A divadlo ještě nebylo hotové. Tak se na magistrátu zadupalo, všechno se urychlilo, 

a divadlo bylo na počest návštěvy prince otevřeno. Hrála se Libuše, kterou si přišel poslechnout i autor, tedy Bedřich Smetana. 

Prince asi divadlo ani opera moc nenadchly, tuším, že o přestávce odešel, což tehdejší pražskou smetánku dost urazilo.

Ale divadlo už tady bylo a mohlo se začít hrát. Jenže přesně za dva měsíce vyhořelo. 

Do druhého otevření tedy zbývaly další dva roky. 

Nicméně, 11. červen je už navždy vnímán jako první premiéra Národního divadla. 

Kdysi se pyšnilo přezdívkou Zlatá kaplička. 

Nu, někteří si tu jeho slávu ještě i pamatují. Já osobně dnes Národní divadlo vnímám jako kulisu pražského nábřeží.

Na představení už dávno nechodím. Jeho experimentální tvorba mě neoslovuje. Také některé excesy spojené s neúctou k bývalým divadelním bardům mě odradily. 

Ale z určité nostalgie ho pořád vnímám jako symbolický stánek umění. A dnešní výročí mě k tomu i popostrčilo, připomenout si, jak to tehdy bylo:-)


čtvrtek 10. června 2021

Neteče voda

 Dlouho se nic havarijního u nás doma nestalo, tak jsem skoro pozapomněla, jaké to je, když něco nefunguje. Třeba, když z ničeho nic přestane téct voda. Nikdo žádné varování, tudíž havárie.  Není doma, takže nějaký veřejný problém. To bude dobrý, myslím si. 

Když už voda neteče celý den, pídíme se po podrobnostech. Nikde se toho moc vyčíst nedá, ale vzhledem k tomu, že se v ulici objevil tank s pitnou vodou, lze dovozovat, že někde nějaký problém bude. 

Nakonec se dovoláme na vodárny, prý porucha na vodojemu, koncem týdne to bude hotové. Voda neteče od neděle. Koncem týdne se tedy zdá být dost dlouhá doba. Nu, alespoň tušíme, kde tedy je problém. 

Nakonec je  doba bez vody ještě o den delší. Na nějaké termíny se už dávno nehledí. Hlavně, že to nakonec někdo udělá.

Nu, vydrželi jsme. Voda už teče. 

Ale znovu jsme si uvědomili, jak jsme tady ve velké míře  bezbranní, závislí na okolí, cizích rozhodnutích a bůh ví ještě na čem. 

A stačí tak málo. Neteče voda. Dost problém v horkých dnech. A k tomu ten liknavý přístup  nápravě.

Pak třeba nepůjde elektřina? 

Zkolabuje zásobování? Vypadne plyn?

To jsou věci, co tady hrozily vždycky  Jen jsou najednou nějak viditelnější. Nebo jen já mám pocit, že je toho najednou moc. Nebo jsme díky epidemii nějak vnímavější k tomu, co všechno může náš relativní klid dokonale rozbít? 

Asi to bude ono, celý ten náš systém funguje tak nějak na vodě, zdá se mi. A když voda neteče, je to hned dost markantní problém:-)

středa 9. června 2021

Popelka

 Odešla. 

Svět je najednou méně barevný. Další střípek mého dětství mizí v nenávratnu. Je mi smutno. 

A je mi to moc líto:-)

úterý 8. června 2021

Maturujeme

 Dlouho odkládané, a letos tak nejisté, maturitní zkoušky vypukly. 

U nás, myslím. Ústní zkoušení. A zatím je to docela příjemné intelektuální setkávání. Tak snad to tak bude po celou dobu:-)

pondělí 7. června 2021

Bazén

 Plavat se již smí, ale tak úplně jednoduché to není. Hlavně pro malé děti. Dopoledne se školou, otestovaní, tam to šlo. Odpoledne s rodiči, na ten samý test, to už neplatí, chtějí přetestovat. 

Nehodlám děcko testovat stokrát týdně kvůli nějakým výmyslům nekompetentních mocipánů. Stačí, že otestované, s negativním testem, musí sedět celý den v roušce ve škole. Je to prostě Kocourkov hadr. 

Od zítra zase jinak. Někde dokonce i oficiálně bez náhubků, byť neoficiálně už ho takřka nikdo nenosí. Jen děti musí. A nemohou si jít ani v klidu a pohodu zaplavat. Tedy někde ano, někde zase ne. Prostě, jak si kdo určí či jak si vyloží ta nesmyslná pravidla, platící tu tak, onde zas onak. A tak se u nás bojuje s epidemií....

Sobotní Letná je plná narvaných hospod, kde roušku nevidíte ani pod drobnohledem. Stejné je to s testy a osvědčením o očkování. Ale ve škole, tam musíte všechno... 

Vím, že jsem o tom již několikrát psala, ale pořád tomu nerozumím. A po pokusu jít si zaplavat s malými dětmi, tak to už nerozumím vůbec ničemu. Nu, jak vidno, šílenství se u nás nejen meze nekladou, ale navíc, pořád roste, bují a bují...