pondělí 3. října 2022

Běh pro útulky

 Kulturní zážitky je třeba poskytnout i pejskovi. Na Výstavišti v Holešovicích bylo v neděli psí setkání. Akce se jmenovala Běhejme a pomáhejme útulkům. Pomáhá opuštěným zvířatům v útulcích po celé zemi. 

Objevili jsme to náhodou, ale s velkou chutí jsme se zúčastnili. A nebyli jsme jediní, na akci bylo docela narváno. Tobiáš se zpočátku trochu bál, hudba a čilý ruch se mu  moc nelíbil. 

Ale plno pejsků ho zlákalo, tak se brzy zadaptoval. Navíc se běželo - no v našem případě víc šlo - Stromovkou, tam to zná, takže ho to bavilo. 

Aktivně se účastnili i herci ze seriálu ZOO, to zase bavilo děti. 

Pejskové dostali tyčinku, to se Tobiášovi líbilo nejvíc. Je tedy za jídlo dost prodejný:-).

Nakonec nás dva vyhnal déšť, nebyli jsme nepromokavě vybaveni jako jiní. Ale uběhli jsme. 

I klíčenku máme:-).

 Ale hlavně dobrý pocit a hezký zážitek. 
















neděle 2. října 2022

Augiášův chlév

Dnešní detektivní čtení je zároveň přípravou na večer Romana Cílka, který bude v úterý v kafé Letka. 

Přijďte se seznámit s novými detektivními příběhy, tentokrát v audiopodobě.






sobota 1. října 2022

Průměrnost

  Jedni moji známi jsou v podstatě nešťastní. Ze svých dětí a jejich vzdělávání. Nejhorší je, že vlastně nechápou úplně proč. Dětem to ve škole jde, jsou úspěšní a na vysvědčení nosí jedničky i kladné slovní hodnocení.

Musím potvrdit, že mají pravdu. Děti jsou studijní typy. Chytré, aktivní, s přehledem, sportovně založené, přirozeně zvídavé, celkem i manuálně zručné, trochu rošťáci, žádní klasičtí šprti…

 Však také jejich problém netkví v nezájmu o školu. Vlastně se o školu zajímají docela dost. Přesto nejsou spokojení. K jejich frustraci paradoxně přispívá pozitivní „klima“ současnosti. Všichni totiž mají samé jedničky. Jde tedy o první stupeň základní školy, kde se od učitelů automaticky očekává, že budou rozdávat jedničky a chválit úplně za všechno. Tak zní trend dneška.

A fakt se tak většinou děje. Když jsem ale mluvila s dětičkami, které si přinesly na vysvědčení tolik žádané jedničky, měly z nich radost. Při hlubším rozboru jim přišlo trochu divné, že ty jedničky mají i ti, co na konci první třídy neumí nejen zavázat tkaničku (to ostatně neumí ani mnozí primáni na gymnáziu), ale ani číst. O počtech nemluvě. Když dostali jedničku všichni, má smysl se snažit?

Odpovědět na tuto otázku prvňáčkovi je nad mé síly. Starším dětem umím nastínit souvislosti a význam poznání, ale jak pracovat s tím mrňousem, který pečlivě dělá všechny úkoly a ve finále má na vysvědčení stejnou známku jako ten, co nedělá nic a po prvním roce školní docházky sotva překoktá své vlastní jméno, víc nedá? Klasický příklad nerovnoměrného vývoje..

Hodnotit takto dlouhodobě jistě nelze, ledaže bychom se rozhodli neúspěch či jiný přístup k poznání úplně vymazat z našeho života.

 Dětí, co propadnou frustraci z všeobecně pozitivního hodnocen všech, je asi hodně. Postupně pochopí, že být průměr se vlastně vyplácí a jejich drive a tah na branku minimálně ve školním prostředí totálně vyhasne. Mimořádně nadaní jedinci se odejdou vzdělávat do speciálních škol, ti ostatní, nadaní, ale méně draví, prostě rezignují. Co se snažit, když nakonec budeme stejně dobří všichni.

Vybavuje se mi moje dvojka na pololetním vysvědčení z první třídy. Byla jsem tehdy nemocná a pro vysvědčení mi šla maminka. S bytostným přesvědčením, že si jde pro jedničku. I já si to doma v posteli myslela. Byla jsem vždycky nejlepší, možná trochu šprtka, číst jsem uměla dávno před první třídou, všechno mi šlo samo. Až na jedno. Neuměla jsem (a neumím dodnesJ) zpívat. A proto byla v pololetí na vysvědčení dvojka. Byl to šok. Pro mě, i pro všechny kolem. Taková šprtka, vždycky samé a má v první třídě v pololetí dvojku? No, měla jsem jí. Obrečela jí a šlo se dál. Byla i ve druhé třídě, paní učitelka neustoupila. Zpívat se přeci musí umět. Samé jedničky jsem měla až v okamžiku, kdy ve vyšších ročnících přestali klást takový důraz na zpěvnost.

Nechci to srovnávat, asi bych byla ráda za jedničku. Tenkrát. Ale vybudilo to moji bojovnost, dokázat, že to dokážu. Nahnala jsem to teorií. A navzdory všem psychologickým teoriím mám hudbu dodnes ráda, byť opravdu nezpívámJ. Ale jsem si jistá, že dnes by se to nestalo. Nejen kvůli trendům současnosti, ale i proto, že by ten učitel na to nenašel odvahu. Aby ho pak někdo stíhal za to, že výchovy se nehodnotí…

No, sama si myslím, že nehodnotí, ale z vlastní zkušenosti vím, že mně to neublížilo, naopak, vybudilo k větší aktivitě….

 U hodnocení prostě člověk nikdy neví, k čemu vyprovokuje.  V současnosti je trend shrnutý do tří slov, chvalte, chvalte, chvalte…

Asi po vzoru starých přísloví, že na kapku medu chytíte víc much než na sud jedu…

Akorát že to tak vždycky nefunguje. I v sudu jedu se utopí určité množství much, pro regulaci možná docela dost, aby rozpočet byl vyrovnaný…

Med zas mnohým zalepí ústa i mozek.  Asi je to individuální, aby to mělo správné grády.

Jenže na venek je požadovaný ten sud medu. A jak se v tom chudinky dětí mají vyznat, když ve škole do nich lijí recyklovaný med, zatímco život je víc o tom jedu?

A jak vysvětlit nadšeným malým prvňáčkům, že nadšení a vědomosti se vlastně nepočítají, protože hlavní je ten všudypřítomný nádech medovosti a upatlanost od průměrnosti?

Asi na to musí přijít sami. A nějak se s tím vypořádat. Jako já kdysi s dvojkou ze zpěvu na vysvědčení v první třídě…

Ale válku s průměrností to ve finále nevyhraje.:-(




 

pátek 30. září 2022

Znovu pokřtěno

 Někdy mi život přinese zážitky opravdu nečekané. Jako třeba opakovaný křest mé knihy, Statečnost je ženského rodu. Nebyl to primární cíl, tím bylo pietní setkání na Masarykově nádraží, odkud odcházeli uprchlíci v roce 1938. Československá obec legionářská zde měla vzpomínkovou akci u pamětní desky Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům vyhnaným v roce 1938 z pohraničí sudetoněmeckými henleinovci. Účast byla opravdu reprezentativní, zástupci Senátu, Sněmovny, ministerstev, Slovenské republiky, městských částí... A k tomu Tobiáš a já. Byl tedy trochu vystrašený, tolik lidí, hudba, fanfáry, kladení věnců, hymny... Ale zvládl to. A když ho pochválil pan senátor Fišer, pýřili jsme se oba dva. Radostí. A pak návštěva Masarykova salónku, kde paní Věra Kovářová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny a pan senátor Pavel Fišer pokřtili moji knihu. To jsem se zase klepala trochu já. Byl to zážitek, chvílemi pro mě až dojemný:-)









čtvrtek 29. září 2022

První pomoc

 

 Už ve svém názvu deklaruje, o čem to je. Rychle a okamžitě pomoci. Pokud vás skolí infarkt či nějaká jiná trauma příhoda, většinou se vám té první pomoci dostane. O covidu ani nemluvě, tam stačí jen omikropodezření a již máte sanitku s plnou parádou. Ale i jiné choroby či onemocnění vyžadují první pomoc. I ta psychická. Ovšem na ta se v tomto smyslu vůbec nedostává. Na dětského psychologa se čeká v průměru půl roku, když máte kliku. První pomoc za půl roku je už  podstaty věci oxymóron. Přesto to tak v současnosti funguje. Paradoxní na tom je, že se o tom ví, ale nic se s tím neděje. Stejně jako s dalším paradoxem, do covidové izolace děti nelítostně uvrhnul stát, samozřejmě za aktivní pomoci všech přisluhovačů, kteří nabyli dojmu, že jedině rouška a izolace zachrání svět a děti, na kterých nám přeci jako společnosti záleží. A nyní, když si děti nesou psychické následky covidu, jim nabízíme první pomoc za půl roku. V lepším případě. O psychiatrické pomoci ani nemluvím, tam je to asi nemlich stejný.

Vzhledem k tomu, že terapie ani jako první pomoc nebývá většinou zdarma, ba naopak, hodinové taxy jsou velmi tučné, je to prapodivné, že nabídka je tak omezená. Dostat se k nějakému terapeutovi, který tedy není tím typem, že si přečet dvě knihy a otevřel si ordinaci, není vůbec jednoduché. A oni se s vámi nijak nemažou, tady hraje roli byznys a teprve někdy možná za zavřenými dveřmi nějaká péče za luxusní taxu. Prostě nebereme.

A nenabízíte nějakou formu první pomoci?

Buď neodpoví vůbec, nebo právě ona magická formulka,

„zeptejte se za půl roku.“

Nu, čekat půl roku se svými psychickými traumaty na první pomoc je opravdu dokonalý protimluv. Jedno, zda v ordinaci pro děti či pro dospělé. Psychická péče toto v současnosti nabízí. Sice to vyznívá jako kritika, ale osobně to cítím spíš jako bezradnost. Nebo možná otázku, co s tím?

Je to tak, že ti opravdu kvalitní jsou vyprodaní? Neberou jen tak někoho?

To mě napadá v okamžiku, kdy se daný odborník, někdy i mediálně oslavovaný, ani nenamáhá odpovědět. Proč taky, když má luxusní příjem zajištěný a ona avizovaná první pomoc ho vlastně vůbec nezajímá? Proč by léčil nějaké nemocné duše, když má svůj rytmus, zajetou klientelu a pravidelný, řekněme, že většinou i nadstandardní, příjem?

Když se oklikou vrátím k dětským problémům, vnímám to ještě citlivěji, než to, co se děje dospělým, byť ani to nelze přejít pokrčením ramen.

Ale děti do toho uvrhli dospělí. Stát zavřel školy. Odstrčil je kamsi do onlinu. Po návratu se s nimi nikdo moc nebaví, hezky to všechno dožeňte, tvařte se, jako by nic neexistovalo.

Necítíte se dobře? Trpíte nějakými traumaty? Počkejte si minimálně půl roku

Tak takhle to v kostce je s první pomocí našim nejmladším… Samozřejmě, jsou jedinci, kteří se snaží a pomáhají z plných sil. Ale je potřeba masivní odborné pomoci, a té se, podle mě i podle statistik, prostě nedostává.

Protože u nás se v některých oblastech první pomoc poskytuje až po půl roce..



středa 28. září 2022

Svatý Václav

O svatém Václavovi, jako patronu české země, již bylo řečeno mnohé. Z historického i literárního hlediska. Je ale dobré zmínit fakt, že svatý Václav je také patronem vinařů. A když je dnes volný den, jistě se najde vhodná příležitost ke koštu dobrého vína. Pod dohledem patrona. Václav měl být údajně znalec, opravdový vinař. Sám révu pěstoval a vyráběl vlastní víno. Patrně měl tedy i vlastní sklípek. Třeba někde kolem vinic svaté Kláry v Troji, což je skutečně krásně vinné místo. Václav byl zdatný perkmistr své doby, Víno měl rád a je tedy nabíledni si dnes, na jeho svátek, něčím dobrým si ťuknout. Tobiáš už vybírá, ve skvělé vinotéce Nabubliny:-) 




úterý 27. září 2022

V balónu

 Povedlo se nám uskutečnit jeden narozeninový zážitek. K osmým narozeninám si Hanička rozbalila poukaz na let balónem. Letní let se nám zabukovat nepovedlo, není to jednoduché získat termín. Povedlo se až nyní. Ani tak to nebylo úplně jednoduché. Nejprve nám byl let potvrzen. Letět jsme měly z Tábora, v sedm ráno. Tudíž vstáváme úplně ještě za tmy a jedeme. Jenže v půli cesty přijde sms, že let se ruší. Prý je mlha. Uf, to je zklamání. Pro mě tolik ne, jako pro holčičku. Nedočkavě ráno skákala z postele se slovy:

" Já se tak těším"!

 Těžko se to vysvětlovalo. Ale nedalo se nic dělat. Jely jsme domů a já se vydala do práce. A tam, kolem poledne, sms, že by se let v půl páté ještě mohl uskutečnit. No tak dobrá, akčně jdeme do toho. Ochotné kolegyně odsuplují zbývající hodiny a já hurá z Prahy do Tábora. Tam se to sice ještě o půl hodiny odsunulo, ale nakonec balonáři přijeli. Takže nafouknout balón, připevnit koš a letíme. Krása. Když ale pan pilot uprostřed letu přiznal, že ještě ve čtyři hodiny  (to už jsme byly natěšené a připravené v Táboře na místě srazu) přemýšlel, že to zruší, že přeci jen to počasí není nic moc, tak se mi sevřelo hrdlo a málem jsem vypadla z koše. To jsme tedy fakt měly kliku. No, nestalo se, naopak, let byl báječný, přistání hladké. Poté jsme všichni byli pokřtěni, sbalil se balón a jelo se zpět do Tábora. Tedy chtělo se jet. Ale auto s košem a balónem zapadlo do bažiny. Uf, taháme, boříme se, moc to nejde. Valem se stmívá. Naštěstí vedle bydlel vlídný traktorista, který byl ochoten pomoci. Takže nakonec jsme z bažiny venku a hurá zpátky do Tábora. A pak ještě zpět do Prahy, tady klasická parkovací anabáze, a v půl jedenácté tedy skončil náš hodinový let balónem, který započal v půl páté ráno naším vstáváním.

Ale byl to zážitek, narozeninový. 

A navzdory všemu, ti balonáři z Tábora jsou strašně milí a fajn, jsme ráda, že jsem je poznala a že nám pomohli oslavit srpnové osmé narozeniny:-)