Bilancování

 Bilancování letošního roku je takové neveselé. Příliš mnoho ztrát.

Když ale po vzoru psychologických rad nejprve hledám ta pozitiva, je to bezesporu zdraví. 

Nová práce.

 Cestovatelské zážitky.

Přátelé.

       V reálu je ale spoustu věcí úplně jinak, než tomu bylo loni touto dobou. 

Negativa nechám odeznít...

Jsou hodně citlivá k zveřejňování. 

Ale jsou a tvoří ten končící rok. 

Ta zlatá dvacátá pořád nenastávají....?

Že by ta pětka na konci měla konečně onu očekávanou sílu...?

Uvidíme.

Navzdory všemu a všem přeji krásný nový rok. Všem, kteří sem chodí číst a někdy

 i komentovat. Těší mě to. 

Tak veselý poslední den v roce a do nového jen to nejlepší..

Tobiáš

 Dnes je to vzpomínka na Tobíčka. Chybí nám, moc. Nějak to pořád nejde uchopit.

S Torinkem by byli určitě kamarádi. 

Tak dnes jenom taková vzpomínková...

vzpomínka na Tobíčka.

Dárky

 Mám ráda dárky, ráda se nechám překvapit. Ráda i obdarovávám, možná raději, než dostávám. Někdy totiž pořád neumím dárky přijímat, ale trénuji se.

Stejně jako se učím dávat netradiční a opravdové dárky, krásně zabalené😊 což mi také ale pořád úplně nejde. Jako by mi v tomto oboru chyběla fantazie, kreativita, zručnost…

Máme za sebou tradiční vánoční dárkový maraton, kdy se tohle dávné pravidlo, že dávat dárky je vskutku umění, několikrát potvrdilo. Někdy se taková schopnost může proměnit v mistrovské divadlo…

Nebo, logicky, když to neumíte, v těžký propadák.

Mluvím o darování i příjímání, je to náročný výkon z obou stran.

Dárkový protokol je navíc dost nekompromisní, všechno se musí / mělo by / přijmout s úsměvem a radostí.

Ovšem poměrně snadno lze dešifrovat, zda jde o radost opravdovou či předstíranou.

Je to v podstatě dost nejistý tanec na hodně tenkém ledě.

A nikdy nevíte, kdy fatálně škobrtnete nebo naopak, kdy vyfiknete dokonalou figuru.

Největší výzvou je asi trefit se do vkusu. A potěšit, to hlavně, myslím si já.

Nezpochybnitelná pravda je, že nejlepší dárky jsou ty, které tak úplně nečekáte. Jsou pro to, aby potěšily. Udělaly vám radost.

Ale někdy se i z pečlivě vybraného dárku stane buď dekorace na poličku nebo typ „ pošlu to dál.“  

To ale asi není podstatné, když za dárkem jde pocit, že je to o nás. Že o tom někdo přemýšlel. A že se třeba tak úplně netrefil, v takovém případě nevadí.

Dávejme s rozvahou, přijímejme s vděčností.

Umění darovat a přijímat je také o tom, udržet si nadhled a smysl pro humor.

Darovat je umění zkoumat duši obdarovaného.

Trefit se je jako hledat zlatý grál: dost náročné, ale o to víc to stojí za to.

Dárky jsou jen zrcadlem našeho vztahu k druhým – a také trochu k sobě.

Moje předsevzetí do nového roku: naučit se přijímat dárky. A dávat s větším vtipem.

Mám radost ze všech dárků, některé mě ale víc baví a těší.

 

Hora papírů

 Po svátcích nám krom získaných dárků, nabytých kilogramů a vytrénovaných nervů, zbude i hora potrhaných vánočních papírů.

Vánoce jsou totiž i dobou neekologického a nekonečného boje s balicím papírem.

Každý z nás to zná: předvánoční stůl plný dárků, nůžky, izolepa a pocit, že dneska to zvládneme jako profesionál.

 Pak ale přijde realita a všechno je jinak.

Existují dvě kategorie baličů dárků. 

První skupina jsou umělci. Tihle lidé berou balení dárků jako životní poslání. Každý roh papíru je dokonale ostrý, mašle ladí s papírem a jejich dárky by mohly soutěžit na mezinárodních designových veletrzích.

Tady většinově naskočí pocit / alespoň já ho mám/ že rozbalování takového dárku je malé rouhání.

Pak je tu druhá skupina, kam kupříkladu já bezezbytku zapadám. Naše balení by mohlo sloužit jako expozice ve stylu „Jak to nedělat“. Papír je buď moc malý, nebo ho zbude tolik, že by vystačil na druhý dárek. Izolepa se lepí všude, jen ne tam, kde je potřeba, a roh dárku vypadá, jako by ho života zbavil hladový hlodavec.

Vrcholem snažení je pak situace, kdy zápasím s kulatým předmětem.

 Jak sakra zabalit fotbalový míč?

Když k balení navíc asistuje zvědavé štěně, které střídavě odnáší nůžky, papír a izolepu, aby se ve finále zamotalo do barevné stuhy,  je balení do vánočního papíru všechno jiné než nějaké umění.

Nejlepší je to řešit hezkou vánoční taštičkou, i když ani do ní se míč většinou nevejde.

Ale budiž, letos bylo všechno nějak zabaleno.

Pak je tu ještě ta část populace, která balicí papír vůbec neuznává. A pro ni existuje jednoduché řešení: igelitka s vánočním motivem.

Praktické, rychlé, ačkoli málo estetické.

Nebo ještě i takzvaná „okudlaná metoda“ – papír trháme podle oka, sem tam něco namáčkneme, někde něco přidržíme izolepou a řekneme si, že to stejně nikdo řešit nebude.

Prostě všichni nějak ty dárky zabalíme. 

    Jenže pak přijde ona fáze rozbalování. Pestrobarevná hromada papíru a stuh roste geometrickou řadou. Děti se radují, papír létá vzduchem a vy, jako správce domácí pohody, řešíte existenciální otázku:

Kam s tím?

Odpověď se sama nabízí. Tříděný odpad.

Balicí papír ovšem patří do směsného odpadu, pokud není recyklovatelný. Kartonové krabice do papíru, mašle do plastu.

 Ale kdo má v ten okamžik čas třídit?

Většina z nás to někdy prostě smete na hromadu s myšlenkou, že to vyřešíme zítra.

Nevyřešíme. Určitě ne uspokojivě pro všechny.

Takže se nám vrší hromady u kontejnerů, v lepším případě u těch modrých. Někde to končí ve směsi, jinde s tím zatopí.

   Vzpomínám, blahé paměti, jak babička vždycky dárek rozbalovala opatrně, papír vyhladila a uklidila se slovy, že se to za rok použije znova.

Jako děti jsme se tomu trochu smály.

„Babi, neškudli tak:-nm  )“

Dnes vidím, že byla nejen šetrná, ale z dnešního úhlu pohledu i ekologická. Nebo možná už šlo o myšlení udržitelnosti, které je až dnes akcentováno.

Každopádně, přecházelo to oné nerudovské otázce,

Kam s ním? V tomto případě, kam s potrhaným vánočním papírem?

Není nakonec lepší využít onu igelitku, která má opakovanou životnost?

 Nebo bezobalovou metodu?

Nevím, těžko říct. 

Mít několik holých dárků by se asi nikomu nelíbilo, ale hromada papírů po svátcích je dost děsivá. I když je to určitá satisfakce pro nás, co balit neumíme😊

A vlastně nás to nutí nezapomenout na klasiky české literatury, protože ono nerudovské Kam s ním je tady pořád, byť v jiné podobě.

Ale sama také už někdy vyhlazuji použitý papír či schovávám sváteční taštičky. Určitě se ještě hodí:-).