Sidónie

 Hraběnka Sidónie Nádherná se narodila začátkem prosince v roce 1885 ve Vrchotových Janovicích. 

Je to taková nevelká vesnice ve středních Čechách, se zámečkem, který patřil její rodině. Vím, že jako dítě jsem přemýšlela, co je to za jméno, Sidonie. Přišlo mi neobvyklé. 

A ono neobvyklé je, ne. Je původem z Řecka a moderním se stalo hlavně na přelomu 19/20 století,kdy se šlechta ráda inspirovala antickými jmény. Tedy dobová módní vlna.

A Nádherná, což jsem kdysi považovala za lichotivou přezdívku, je šlechtický přídomek. Z němčiny. Schönburg. Je to prostě šlechtický rod. A u nás je asi Sidónie Nádherná neznámější členkou rodu.

Narozeniny by měla prvního prosince. 

Byla to žena,která zjevně byla nádherná nejen svým jménem. Byla nekonvenční a zajímavá. Možná právě proto ji dnes známe, alespoň podle jména. 

Ona byla, podobně jako Meda Mládková, mecenáška umění. 

Také je spojována s životem a osudy mnoha významných mužů, kupříkladu třeba Rilke, Adolf Loos či životní láska Karel Kraus. 

V jednu chvíli byl její zámek kulturní Mekkou své doby. 

Sidónii pronásledovaly oba totalitní režimy dvacátého století, nacistický i komunistický. Zemřela proto v exilu, v Anglii.

Ale ostatky byly převezeny a ona spočinula na hřbitově ve Vrchotových Janovicích.

Divadlo Ungelt o ní uvádělo krásnou hru, Touha jménem Einodis 

Představení se někdy hrálo i v Janovicích, v místním parku, na kterém si Sidónie tak zakládala. Ona byla, krom jiného, i skvělá zahradnice. Park sama navrhovala a udržovala. 

Býval ve své době snad nejkrásnější  v Čechách. I dnes ale nese její odkaz. Pořád je tam atmosféra, je hezké se tudy projít. 

A je hezké si Sidónii, zajímavou osobnost minulosti, u příležitosti výroční jejího narození, trochu připomenout. 

Do adventního ducha její povaha určitě pasuje. 

Věnce

 V poslední době jako by se s akcemi našeho fondu Moje velké přání roztrhl pytel. Včera se kupříkladu, vyráběly věnce v hotelu Panorama. 

Jde již o tradiční akci, kdy se v hotelu, který laskavě nabízí své prostory, sejdou příznivci fondu a pod dohledem zkušeného floristy vyrábějí vlastní věnec. Za účastnický poplatek, ze kterého se pak hradí další aktivity. 

Věnce bývají zpestřené nějakou kulturní aktivitou. V tuto neděli přišla Andrea Komárková, vnučka malíře Vladimíra Komárka. Četla úryvek z knihy Báječné babičky, báječní dědečkové, který fond vydal v minulém roce. Samozřejmě, že četla příběh svého dědečka.

A v pozdějším odpoledni přišla Antonia Nyas, která přečetla povídku o své babičce Aleně Vránové.

Hosté mezitím pilně vytvářeli, aby si každý odnesl domů adventní věnec na podporu Nadační fondu. Tvořilo se až do tmy, takže jsme se rozcházeli do nasvícených ulic, které umocnily slavností náladu.

Advent je už opravdu tady. 

Celé to nakonec proběhlo bez nás, protože hotel není dog friendly, takže nás se štěňátkem na akci nepustili. 

To nám sice bylo líto, ale nedá se nic dělat. 

I tak se akce vydařila, tradiční věnce proběhly, hosté dorazili, a fond se může chystat na další akce

První adventní...

 Advent je tady. 

Dnes první adventní svíce. 

A co čekat od adventní doby? 

Nečekám vlastně nic. Letošní rok je tak nevyzpytatelný, že se něco očekávat skoro bojím. Prostě tak nějak to přežít, řekla bych. 

A začínáme s knihou, je čas nedělního čtení.

Na první adventní připadla Čokoládová krev. Pravda, nejde o moc romantický ani adventní název, ale knížka je to zajímavá. Tlustá, to mě baví, když jsou knihy pěkně naducané a je co číst. 

Příběh nás vrací do devatenáctého století, porovnává s dneškem, je to prostě taková zajímavá a netradiční sonda do našich životů, vědomostí, zažitých klišé, rotujících témat...

Radka Denemarková píše vždycky zajímavě, ale tohle mě od ní asi baví nejvíc.