Na první pohled divná otázka, vždyť už je to tak dávno.
Ano, je to letos osmdesát pět let od počátku německé okupace a vzniku tzv. protektorátu.
Mnoho aktivních pamětníků už není mezi námi. Nebo se v tu dobu narodili, ale v tom případě nelze mluvit o vzpomínkách. Takový pamětník, který by si se s vámi mohl podělit o vzpomínky a pocity, musí být narozený alespoň v roce 1929 a ještě dříve. Není jich mnoho, takových lidí, co podobnou vlastní vzpomínkou disponují.
Ani já jí samozřejmě nemám, ale mohla jsem se kdysi reálně zeptat. Můj děda na protektorát pamatoval. Aby ne, už mu táhlo na třicítku a to už vám něco v hlavně utkví. Vybavoval si i to, že šlo o středu, pěkně hnusnou i co se týkalo počasí. Uprostřed března taková sněhovo - deštivá plískanice, počasí pod psa. A do té sloty se hnaly kolony okupantů. Většinou lidi nadávali, někteří odvážnější hrozili pěstí či otáčeli směrovky na silnici, jiní jen apaticky či šokovaně sledovali, co se to děje.
Dědu prý ovšem nejvíc překvapily reakce lhostejné, jako že je to jedno. A pak ty vítací, že se našli
i tací lidé, kteří to kvitovali s radostí, neřku-li s nadšením.
On sám si okupaci nesl jako další životní zkušenost, kterých tedy nasbíral poměrně hodně, za svůj dlouhý život. A ta jeho sbírka pocitů a emocí pak vedla k tomu, že kupříkladu racionálně brzdil naši porevoluční euforii. My jsme tenkrát viděli budoucnost jen v růžových barvách, on říkal, že vše je relativní a že nikdy nevíš, kdy se situace zase změní. Vlastně nás tím přesvědčoval k jakémusi kritickému myšlení, byť se tomu tehdy asi říkalo i jinak.
A zkoušel nám předat svou vlastní zkušenost. Ta je ale, jak známo, nepřenositelná, všichni si musíme udělat svou vlastní sbírku zkušeností, které pak zformulují náš pohled na svět.
Navzdory tomu bychom na některé dějinné události neměli tak úplně zapomínat. Třeba na to, jak rychle lze ztratit svobodu, sebevědomí i národní hrdost. A přestože je ta zkušenost nepřenosná, osobní emoce mohou hodně pomoci k vytváření náhledu na to, jak to tehdy bylo, jak se lidé cítili, co bychom asi prožívali my samotní. Prostě je dobré se ptát.
Vzpomínku na protektorát vám už asi málokdo předá osobně, proto ho připomínáme zde, u příležitosti onoho půlkulatého temného výročí. A může to vést k pobídnutí, abychom se ptali, dokud je koho. Jaké to tehdy bylo…
Když budeme vědět, nebo znát ty pocity, bude se nám lépe chápat současnost. Myslím si...
Tak na co vy budete
vzpomínat v březnu?
Žádné komentáře:
Okomentovat