Slétávají se

 Sokolové se slétávají do Prahy. Na pět dní. Všesokolský slet znovu po šesti letech. Slétávají se hlavně do Edenu a do O2 arény, ale potkat je lze po celé Praze. Už včera, v pekelném vedru, jsme narazili na několik skupinek. Snad jim takové vedro nevyjde i na jejich vystoupení.

Tyrš s Fügnerem by určitě koukali a patrně by měli velkou radost.  Cvičení propagovali ještě za Rakouska,  ještě před vznikem Rakouska - Uherska. Na prvním sletu se sešla sotva tisícovka cvičících mužů. Tehdy se cvičilo na Střeleckém ostrově a celé to vedl právě Tyrš. Ve zdravém těle zdravý duch. 

Vždycky mi přišlo paradoxní, že zrovna pro něho tato edukativně populární poučka úplně  neplatila. Tělo si začal trénovat asi hlavně proto, že býval často nemocný. Nakonec ho asi i  utužil, ale zase pak začal selhávat právě ten duch. 

  Vymyslel dosud užívané tělocvičné názvosloví. Třeba dřep byl prý původně spojení lýtek se stehny, což je tedy proti dřepu dost složitá slovní konstrukce. Vymyslel i upažení, předpažení, sounož a celou řadu dalších povelů, které dodnes v tělocvičně můžeme slyšet.

 Dokud mu tedy duch sloužil, byl i filozof, pracoval jako kritik, divadelní i výtvarný, takže 

k dávné kalokagathii určitou dobu neměl zas tak daleko. 

  Nevím, jak by dnes bylo hodnoceno, že si jako vychovatel nebo učitel vzal mladinkou dívku, o dvaadvacet let mladší, v době sňatku sice už asi sedmnáctiletou, leč učil ji od čtrnácti. 

A znal od narození, neb šlo  o dceru jeho kolegy a přítele Fügnera. 

Asi by nadále učit nemohl. 

V tom mu ale už tehdy bránila ona duševní nemoc, která ho nakonec dovedla ke smrti kdesi v Alpách. Jak, to se dodnes neví, zda šlo o tragickou náhodu nebo sebevraždu. Každopádně zemřel neobvykle a tragicky. 

Při letošním sletu si jeho památku určitě znovu připomeneme. 

Stejně jako mnoha statečných členů Sokola, kteří zahynuli ve válce. Kteří se postavili totalitě. Nacistické i komunistické. V Sokole jich bylo opravu hodně. 

Však také soudruzi slety zakázali. Nahradili je spartakiádou. 

A tu už spolkla historie. 

Současnost je sletová. 

Právě se začalo. 

Jen malé zamyšlení

 Na větší zatím nemám sílu. Přeci jen je první den prázdnin. Člověk ze školství většinou ten den jen apaticky zírá, pozvolna vydechuje a nejistě se rozhlíží kolem. Na toaletu se dobývá s klíčem a u kuchyně hledá čip. 

Takže žádné velké písemné výkony většinou ani nepřipadají v úvahu.

Byl to pro mě nečekaně neobvykle náročný rok. Nové zkušenosti s novými školami, 

s úřadem práce a nakonec i s nějakým novým ukotvením.

Test nejen učitelských dovedností, ale i běžné mezilidské komunikace, přátelských vazeb 

i vlastní odolnosti. 

  Školství není jednoduchá oblast a navzdory tomu, že všichni o něm mluví jako o prioritě, asi bude spíš někde na chvostu. 

Vlastně jde  spíš jde o jakousi loterii. Buď máte kliku na vstřícné a inspirativní, někdy i bezpečné, školní prostředí, nebo naopak, ocitnete se někde v minulém století. Tam je těch variant víc, buď jsou to permanentní devadesátky, kdy si děláte co chcete, nebo jste v normalizačním socialismu, kdy musíte mít na všechno papír a razítko a před soudružkou - či soudruhem - ředitelem se obáváte vlastní názor byť jen naznačit, protože by to jistě znamenalo potíže, neřku-li pošramocený kádrový profil. 

  A dle sboru se pak odvíjí výchova dětí. Takže někde máme svobodné a sebevědomé studenty se zájmem a jasnou vizí, jinde rozcapenou zlatou mládež, někde vás vtáhnou do osidel normalizační šedi, strachu a boji o samé jedničky, bez ohledu na to, zda to smysl má či nemá.

Jistě je těch možných variant daleko více, ale jak říkám, dnes není moc prostoru na velké rozjímání. Snad jen zmínka ulovená na sociálních sítích. I tak dovede docela otrávit. Rozjela se tam poměrně agresivní diskuse na téma květin na konci školního roku. Zachytila jsem vlákno plné záporných reakcí. Tedy předpokládám, že existují i pozitivní diskuse, ba, že jsou i tací, co o tom ani nedebatují. 

Zde byla hlavní myšlenka, že dát něco kantorům na konci roku je úplatek a zvrácenost, že jít si pro vysvědčení s kytkou je podlejzání a trapné, a dál jsem to nečetla. 

Je to vlastně taková symbolická tečka za letošním školním rokem. 

Všude je to nějaký, někde lepší a někde horší. Někde je kytka na konci roku poděkování 

a pozornost, někde úplatek a zvrácenost.

Někde respektují vás čas, jinde vás nutí sedět ve školním kabinetě od-do, protože přeci musí být pracovní doba. Prostě, školství je prostě variabilní loterie:-)

Jediná jistota zatím je ta, že všude dneska začaly prázdniny. To, že jsou v některých školách jinak dlouhé, o tom zase jindy.

Léto je tady, konečně. 

Nelze jinak

 V poslední den školního roku prostě nelze jinak. 

Opakování je nejen matka moudrosti, ale v tomto případě hlavně potvrzuje tradici. Jako že je to každý rok / bohužel/ fakt stejný:-). Někdy dokonce ještě horší.

Ale že to byl těžký rok. Prázdniny jsou letos obzvláště zasloužené.

Franz a Žofie

 Připomínám to každý rok, atentát na následníka trůnu. 

Zítra tedy, ale to bude vysvěčení:-). 

Ne snad, že bych byla natolik krvelačná vůči Ferdinandově osobě, byť jeho vztah kupříkladu ke zvířatům vskutku není obdivuhodný, ale prostě mi to nedá.

Mě totiž baví Konopiště.

Procházky kolem rybníka, kde je malý pomníček Francimu a Sofii (po našem Žofii), kteří víceméně naplnili osud novodobých Romea a Julie.

Baví mě ta fantazijní představa nedávné minulosti, / vždyť co to je v dějinách sto dvacet let/ kdy zámek žil úplně jiným životním tempem. Tehdy to byl něčí domov, žila v něm rodina. Ještě fungovalo klasické v zámku a v podzámčí. Na zámku se večer svítilo, probíhal zde klasický rodinný  život. Nezhasila ho posední podvečerní prohlídka, kdy se zhasne, zamkne a státní zámek se ponoří do tiché tmy. Tehdy to bylo jinak.

A dokonce jsem ještě kdysi potkávala lidi, co pamatovali, jaké to bylo za císaře pána na zámku či kupříkladu v růžové zahradě. Pracovali i něho.

 Starý Ferdinand byla si pěkný morous, nebyl to zcela jistě oblíbený zaměstnavatel, ale na welbeeing v práci se tehdy nehledělo, a tak stěžejním faktem bylo to, že práci nabízel a platil. Navíc pořád někde cestoval, hlavně kvůli své patologické závislosti na lovu a zabíjení zvířat, takže na své poddané asi moc nedohlížel.

To paní Žofie byla bezesporu laskavější.

 Asi se tady protiklady přitahovaly, protože vztah jim fungoval. Ostatně, mnozí to známe buď z vlastní zkušenosti nebo ze svého okolí. Mrzutý a arogantní pán a vlídná žena. / i naopak to bývá, abych dodržela určitou korektnost, ale ta první varianta se mi zdá častější/.

Spolu ale tvořili dokonalý pár. Měli se rádi, navzdory všem. Žofie ho asi zkrotila, ovšem on se vedle ní zklidnil rád, jinak by ten vztah nevydržel.

O Ferdinandovi se vědělo, že /krom jiného/ nesnáší děti. Ale jen ty cizí, logicky. Ty svoje nadmíru miloval a také se jim nadstandardně věnoval. Opravdu je vychovával, trávil s nimi hodně času, učil je. Prostě, moderní otec.

A toto všechno 28. června 1914 skončilo. Z jeho potomků na Konopišti se stali sirotci. A to, jak se k nim zachovala politická reprezentace adorované první republiky, je jednou z republikových velkých ostud a lapsusů, které se ovšem nahlas moc neříkají. Nesouzní to se současným opěvováním Masarykovy republiky.

 Nicméně, 28.červen dosud stojí mnoha lidem za to, aby u pomníčku těchto dvou zamilovaných rodičů položili květinu či zapálili svíčku. Však oni dva ani zdaleka nemohli tušit, co se jim na romantickém společném výletě do Sarajeva přihodí. Ani že jejich násilná smrt vyvolá válku a vytvoří sirotky nejen z jejich vlastních dětí, ale i z mnoha miliónů dalších na celém světě. 

Fun aréna

 První výlet s novými dětmi. Jen po Praze, žádné velké putování. Není prý tomu tady zvykem. 

Takže jen metrem a tramvají. 

Na paint ball chtěla větší část třídy. My nestřelci včetně Tobiáše si dáváme deskové hry, ostatní mají válku barev.  

Bylo to zajímavé poznávání. Bavilo nás klábosení nad stolem. A Tobiáš byl s poklimbáváním pod stolem také spokojen.  Vyčerpaní střelci byli rovněž spokojeni. 

Poté následovala zmrzlinová seance. 

A pak rozchod.

Výletní den se nám líbil. Mně tedy určitě. Bylo to takové fun:-)

A zítra nás čeká intenzivní sportování. Pod eko vlajkou, kterou, jako jedni z mála škol, disponujeme. 

Konec roku se nezadržitelně blíží.  

Rock opera

 Po roce  zde znovu na představení. Tentokrát Kráska a zvíře.

Stejně hezký zážitek jako loni. Mladí herci nabití energií. Zpěv a tanec. Krásné to bylo.

Budova opery by si sice zasloužila nějakou inovaci. Je tam šílené vedro. 

Když se to kdysi budovalo, pro muzikál Rusalka, tak to asi jinak nešlo. Ale dnešní doba by si klimatizované prostory asi žádala. 

Představení bylo krom jiného plné krásných kostýmů. Ale už jen představa, že to mám na sobě, ve vás vzbuzuje pocit horka. A oni v tom tančili, běhali, hráli. Celé dvě hodiny. 

To už i v publiku bylo nedýchatelno a vedro.

A to zdaleka nebyl takový hic jako loni. 

Nu, to jsou technikálie. ¨

Zážitek to ale byl. Krásný. Hudba nabíjela energií.

Obdiv nejen k umělcům samotným, ale i k těm, co to s nimi připravují. Tolik herců na povel, to není snadné. 

Podařilo se. Kráska a zvíře je minulostí.

Těšíme se na příští rok.

U Solferina

 Víte, co se stalo u Solferina? 

Někteří možná znají dávnou píseň : Byla bitva byla, tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve pod kolena, hop hej...

Myslím, že kdysi dávno bývala i ve školních zpěvnících. 

Tím zároveň odpovídám na vstupní otázku. U Solferina byla bitva, kdysi slavná, hodně krvavá. Je tomu dnes již 165 let od italského masakru mnoha desítek tisíc tisíc vojáků.  Mnozí byli mrtví hned, ale mnoho jich také čekalo dlouhé a bolestivé umírání. Velká ztráta krve. 

A tím se dostávám k meritu věci. Přímý účastník bitvy,Henri Jean Dunant, to viděl na vlastní oči. Trpěl, žasnul, ale i přemýšlel, jak podobným věcem zabránit. 

A založil Červený kříž. 

S myšlenkou, že v podobných bitvách tato organizace zajistí pomoc krvácejícím vojákům bez ohledu na to, za jakou stranu bojují. 

Následují nám již známé Ženevské úmluvy, které do válečného běsnění, které se asi bohužel vymýtit nepodaří, vnáší soucit, lidskost a pomoc pro všechny.  Nese s sebou povinnost ošetřit raněné vojáky, 

o civilistech ani nemluvě.

 Všechny. Nevím, jak moc se to vždycky daří, leč myšlenka je to chvályhodná. A když je snaha její podstatu naplnit, i prospěšná. 

Ta pravidla se zdokonalují, asi stejně jako války samotné. Nicméně, je tam myslím opravdu zakontvena povinnost dodržovat i ve válce humanitární práva.

Ti, kteří na ně kašlou, a že takových je, pak mohou být trestání. Obětem to sice už nepomůže, ale třeba to někdy může zabránit nepravostem budoucím. To ale není téma pro dnešek. Dnes je to o Červeném kříži, který vznikl před 165 lety. Po krvavé bitvě u Solferina. 

Ony byly tehdy bitvy dvě za sebou, u Magenty a Solferina. Pomalu už mizí v propadlišti dějin, ani v některých  učebnicích dějepisu už nejsou. Ale Dunantova myšlenka Červeného kříže přetrvává.  

Tak to se stalo u Solferina:-)!

Ignis Fatuus

 Hororový čtenářský výlet na Šumavu. 

Mám ráda Šumavu a obecně nemám ráda horory. Tak jsem zvědavá, jak to půjde dohromady. Zatím mám jen dobrou čtenářskou zkušenost. 

U severní zdi a Prameny Vltavy mě bavily velice. 

Anglické jahody už méně, nějak jsem je nedokázala dorazit. Ale napsané jsou hezky. 

Tak se nyní těším na horor. Před prázdninami to je až takřka symbolické, protože jestli se něco podobné reálnému hororu, pak je to červen v našem školství. 

Proto si dnes dopřeji Ignis Fatuus. Je to taková bludička, co nás vede do šumavských blat. Či do prázdninových dobrodružství...

Dopravní peklo

 Praha 7 se tváří, že je čtvrtí vlídnou pro život, nicméně, není tomu tak vždy. Ani ve všech oblastech. 

Sama tady nejvíc nesnáším fotbal, ale s tím se ve finále dá celkem úspěšně žít. 

O sparťanských zápasech pak mám paradoxně možná větší přehled než skalní fandové, protože potřebuji dopředu vědět, kdy je třeba opustit prostor a buď odjet na víkend pryč nebo se odpoledne a v podvečer pevně opevnit doma a nevycházet. 

Takže to jde. 

Horší je s dopravou. Místní aktivisté až fanaticky nesnáší automobily, auta podle nich do města nepatří, na ulicích si chtějí hrát a pořádat pikniky. Dialog s nimi není moc možný, svůj úhel pohledu hájí buď dogmaticky nebo agresivně, s takovou se špatně debatuje.

 A zdejší radnice jim zdatně sekunduje.  

Nejen že máme na Praze 7 nejhustší síť cyklostezek, které sice mnohdy končí do ztracena nebo uprostřed křižovatky, což tedy bezpečnému pohybu na kolech moc nepřispívá, ale disponujeme i největším množstvím prapodivných sloupků, které jsou takřka všude. Při bujné fantazii to vypadá na nějakou sloupkařskou lobby na místní radnici. 

Největším problémem je ale parkování, které chtěla radnice vyřešit geniálním tahem zdražení parkovného v modrých zónách. V modrých zónách, které čas od času radnice nenápadně zkrátí, a navíc tam většinou místo nenajdete dřív než po půl hodině až hodině pravidelného kroužení. 

Takže nic moc. 

Platí se částka tisíc dvě stě  korun, kterou chtěli zvednout na deset tisíc ročně. 

A ti, co na to nebudou mít, určitě auto prodají, a bude víc prostoru, obhajovali radní svou myšlenku. Vrcholem geniality pak byla myšlenka, že vybrané peníze nepoužijí na budování třeba nějaké parkovacího domu, nebo alespoň zalejí díry v modrých zónách, které nikdo neopravoval od doby jejich zavedení. Oni ty peníze chtěli rozdělit mezi ty, kteří se nějak zaručí, že nemají auto a nehodlají tudíž parkovat na modré. Respektive, auto mít mohli, ale nesměli na modrou. Pak dostanou od radnice desítku... 

Zjevně tam sedí samí myslitelé, stejně jako na Magistrátu, na který se pořád vymlouvají.

Jejich inovace překvapivě v místním referendu neprošly, takže teď se alibisticky čeká, až to rozhodne, bez referenda, právě Magistrát. 

A ten, asi v představě, že si lidé natrénují, jaké to je, když nezaparkujete v okruhu pět kilometrů, fikaně uzavřel celou horní Letnou. Přešel do protiútoku. Já vám dám, myslet si, že žijete v pohodové čtvrti...!

Zavřel za naoko chvályhodným  účelem oprav vozovky, plynovodu, vodovodu, chodníku či bůh ví čeho.  Takové vrtěti psem.

Ti, co tam bydlí, asi mají létat, či, jak prosazovali před volbami, auto prodat a chodit pěšky. 

Navíc se z jediné průjezdné ulice v obytné části rázem stal objízdný tranzit, protože souběžně  soudruzi zavřeli hlavní tah, který měl být uzavřený jen do května, ale ani koncem června to nevypadá, že budou práce hotové. 

Tudíž si kupříkladu auta taxi / a nejen ony/ krátí cestu místy, kam je sice zákaz vjezdu, ale nikdo ho nedodržuje. Protože ho nikdo nekontroluje. A sviští si po třicítce rychlostí, která nápadně připomíná spíš osmdesátku. 

Takže se z jindy poklidné čtvrti stává dopravní peklo. Na několik měsíců. 

Udělat se to asi musí / byť mě tato hláška dráždí už pěkně dlouho, zejména tam, kde dělníka nevidíš, ale uzávěru ano/, ale dalo by se to udělat citlivě, s ohledem na život v dotčených čtvrtích. Postupně, třeba. Nebo o prázdninách, kdy bude z principu méně lidí. 

A ač vím, že se dost lidí pokouší s radnicí, ba i s Magistrátem, komunikovat, úředníka prostě nepřesvědčíš. Co nepřesvědčíš, nedomluvíš se s ním. 

A když vám do toho ještě z Výstaviště a ze Stromovky naplno pustí hudební festival Metronom, pro který  evidentně neplatí žádná omezení, takže doslova a do písmene řve dlouho přes půlnoc, lze o té vlídnosti k životu vskutku pochybovat.

A tak si tady žijeme.... 

Volby jsou totiž ještě hodně daleko, protože před volbami oni s lidmi minimálně mluví. Teď s vámi nemluví nikdo. 

A takto je to v naší rádoby pohodové Praze 7. 

Ono to asi bude i jinde, jen nás teď trochu tlačí bota právě na sedmičce:-)

Slunovrat

 Nejdelší den byl sice prý už včera, nicméně, konzervativně, vnímám slunovrat víc dneska. Dnes začíná léto. 

Slunovrat je proto důvodem k radosti. Navzdory tomu, že se čas láme a den se začíná zkracovat.

 Jde se dolů:-). Pomalinku, ale dolů. Do svaté Anny to jde, pak je to už sešup. 

Teď je to ale v nedohlednu, jsou pře námi krásné, dlouhé, letní dny. Těšíme se. 

A vyšlo další číslo Listů Prahy 1, takže se nabízí i příjemné lehké letní čtení