Harfový recitál

 Harfa jako hudební nástroj je magická. Tajemná a krásná. Obdivuji všechny, co na ni dokáží ovládnout a hrají na ni. 

Není proto možné nechat si ujít mistrovský koncert paní Kateřiny Englichové. V magickém prostředí kostela  Stětí  svatého Jana Křtitele v Chabrech. 

Prostředí často zážitek umocňuje. 

Tady tomu nebylo jinak. 

I když umění paní Englichové umocňovat netřeba, to je zážitek všude. 

Zde to bylo v duchovním prostředí. 

Krásné skladby. 

Doprovodné kultivované slovo samotné umělkyně.  

Potlesk vestoje. 

Víc takových krásných hudebních zážitků. 

Vltava asi vede, ale celé to bylo nádherné.

U lékaře

 Již párkrát jsem se zamýšlela nad lékařskou ochotou a vstřícností.

 A zas a znovu docházím k poznání, na základě vlastních zkušeností, že nejvlídnější návštěvy zažíváme u veterináře. Ne, že bych byla nadšená, že tam musíme:-). 

Ale to nejsem ani u lidského lékaře.

Prostě se stane, že tam musíte. 

 A u veterináře to zatím vždycky bylo se vším všudy. Vlídné přijetí, při rozhovoru

 o problému to pana doktora zajímá / nebo se alespoň tak tváří/, pacient ošetřen, lékařská zpráva o nemoci a problémech naprosto vyčerpávající. 

   V běžné člověčí ordinaci se s tím většinou nesetkávám. 

   Moje poslední zkušenost byla taková, že jsem se měla dostavit na kontrolu v určenou hodinu. Dostavila jsem se. Leč ošetřena jsem nebyla. Po dvaceti minutách marného čekání mi sestřička sdělila, že přišel někdo jiný, a že to prostě nestíhají. 

Ještě jsem chvíli vyčkala, je léto, mám čas, tak snad se dočkám. 

Nedočkala. 

Naopak, vylezla nerudná doktorka, štěkla na mě, že nestíhá a ať se jdu projít, že tak snad za hodinu...

Ani jsem se nestačila nijak bránit, že takhle tedy ne.... 

Tak jsem to zabalila. Odešla jsem bez ošetření. 

  Ostatně, většina vyšetření u této paní doktorky probíhá většinou od stolu, bez zájmu, co člověka opravdu trápí. Formalita. 

 Protože zatím, díky bohu, jde u mě jen o prevenci nebo malé neduhy či klasické choroby typu angína či viróza, nějak to zvládám. Hledám sice průběžně nového lékaře, ale dost laxně, není to akutní. Ale bohužel nečekám, že by to jinde bylo výrazně lepší. Možná, podle toho, co vyprávějí kamarádi, to může být ještě horší. 

Tím se oklikou vracím k té původní myšlence, proč je tomu ve zvířecím světě jinak?

Jestli to ti veterináři mají lepší, protože mají rádi zvířata? Tedy své pacienty? Jsou vlídní 

a empatičtí, protože musí? Nebo proto, že se jim většinou platí na místě? 

  Těžko říct...

Srovnávací návštěvy, v našem případě, bohužel jednoznačně vyznívají ve prospěch veterináře.

Ale třeba je to jinde jinak, Praha 7 může být v tomto specifická? Mají tu prostě radši zvířata:-). 

Gazdík je zpátky

Nehodlám se pouštět do nějakého politologického, ba ani morálního rozboru. 

Jen stručně. Takové první zmatené emoce.

Zachytila jsem to v médiích. Bývalý ministr školství Gazdík je zpátky na MŠMT. Údajně už od počátku října. 

Napadá mě jen několik edukačních stručných asociací, které často vysvětluji dětem. Jako že když tě vyhodí dveřmi, vrátíš se oknem, či známé Mňačkovo Jak chutná moc, nebo z klasické latiny, exempla trahunt, tedy příklady táhnou... 

Těžko chtít po dětech něco, když vidí něco jiného přímo v čele resortu, který se má starat o ně. Patří sem i ona pověstná ryba, co smrdí od hlavy či co oči nevidí... (o jeho cestě zpět se toho moc neví, takže navzdory všemu může v klidu poradcovat) a nikoho to asi moc nebolí...

  Ale abych zachovala premisu, na které jsem to dnes postavila, tedy, že budu stručná, skončím otázkou:                                                                

                                                  Dělají si z nás blázny?

Stručné, jasné, výstižné...

Smysluplné vztahy

 Dnešní nedělní čtení je spíš vzdělávací než odpočinkové.  Kniha je doma už asi týden, dnes bude prvně otevřená, tak jsem zvědavá, kam se spolu s ní posuneme v rámci vztahů:-)

Reference na knihu jsou víc než vynikající, tak k ní přistupuji  s velkou zvědavostí:-)

Lyžování

 Lyžování se také stalo zakázaným sportem. Pohyb, který by mohl pomáhat v posilování imunity, je již rok vytrvale zakazován. Nesmí se proto ani lyžovat. 

Je zima, leden, napadl sníh, lidé jsou zavřeni doma. Čísla nemocných sice rostou neustálému zavírání navzdory, ale to nikoho nezajímá. Zakazuje se přeci tak snadno. 

A tak nastává ona paradoxní situace, že navzdory zákazu pohybu, jsou hory plné. Neřku-li narvané. 

Zákazy už velké množství lidí nerespektuje. Otázka je, zda se tomu lze divit, zda s tím souznít či naopak, mravokárně zvedat prst a poukazovat na to, že neposlouchají. 

Asi není těžké poznat, že já bez výhradně souzním. Vnímám zákaz lyžování, respektive možnosti lyžování, protože jezdit dolů vlastně můžete, jen nahoru pak musíte po svých, jako jeden z dalších nesmyslů. Jako nedomyšlený zákaz, v neposlední řadě likvidační pro horaly.

 Jenže tento blud ohledně zákazu pohybu jde celou západní Evropou. Nevím, jestli všude tak brutálně a nesmyslně, ale zdá se mi, že ano. Asi ani v Rakousku či v Německu si letos nezalyžujete, o Itálii ani nemluvě. 

Zajímalo by mě, zda i tam lidé sáňkují na sjezdovkách či nechávají rozbité plastové boby tam, kde se zrovna rozpůlí ( většinou jde o nekvalitní čínské zboží, které se rozpůlí přibližně po třech jízdách z kopce. Sjezdovku pak zvládne sotva jednou). 

Zdá se, že ne. Tamější lidé patrně s vládou souzní, rozumí tomu, proč to dělají, a více méně to respektují. Nebo možná na dodržování někdo dohlíží.:.? 

Ne tak u nás. Vládě už nemůže věřit nikdo, kde je při smyslech. Ona se o to ale také ani nesnaží. Nekomunikuje, její rozhodnutí jsou nesmyslná, protiřečící si, chaotická, likvidační ( přičemž oni sami jedou stále na plný plat i s náhradami.) 

Navíc zmateně vlastně nevyžadují dodržování toho, co nesmyslně přikázali. Tedy většinou. Ostatně, oni samotní to moc nedodržují...

 Takže v kostce, k tomu lyžování. Nejprve deklarovali, že hory budou moci fungovat, pak jim povolili činnost pár dní před Vánoci,

 a poté je nemilosrdně zavřeli. A draze upravené sjezdovky ať si hlídají sami, mohou si na to třeba najmout agenturu. Za vlastní, samozřejmě. 

  A na horách je pořád narváno. Sjezdovky plné. Jen to nikdo neorganizuje, ani nekoordinuje, ba ani nehlídá... 

A nikdo z vlády s lidmi srozumitelně nekomunikuje....Dělání mrtvého brouka, respektive nyní mrtvého psa, jim jde bezkonkurečně nejlíp.

A pak se mediálně okázale diví, proč ti lidé na ty hory jedou? Vždyť jsme jim to zakázali....

Že se z amatérského sportování a pohybu pro radost a pro zdraví stane ilegální činnost, to by mě nikdy věru ani ve snu nenapadlo...

Koloběžky

Pražskou dopravu nyní obohatily koloběžky. Prý ekologické. Mobilní aplikací si je odemknete, za nějaký obolus se na nich proháníte po Praze, většinou jedno, zda po chodníku, vozovce či parku, jste přeci ekologické vozidlo a tak mu všichni musí z cesty. Pak dojedete na místo a dle své vlastní nátury koloběžku nějak spořádaně zaparkujete či fláknete uprostřed chodníku. Ať se neekologičtí chodci pěkně vyhnou. Poté je ještě varianta, že to někdo rozbije, ale to asi nebude ekolog. Prostě koloběžek kam se podíváš. Protože co je ekologické je dneska in. Ovšem nedávno jsem se dočetla, jak se tento ekologický zázrak nabíjí. Ve večerních hodinách je "lovci koloběžek" sbírají do svých aut, odváží do svých bytů či v lepším případě garáží, kde je nabijí vlastní elektřinou a poté zase vozem rozvezou na místa, kde je sebrali. Pokud to tak je, jejich ekologický význam to rázem vynuluje. A zůstává jen prapodivný dopravní prostředek, který ohrožuje chodce, kde se prohání nebezpečnou rychlostí, nebo řidiče, mezi kterými kličkuje nebezpečnou pomalostí a navíc bez helmy. Prostě, je to celé takové naruby. Ale zase je to děsně in, lítat po Praze na koloběžce. Minimálně na sedmičce tomu tak je. Jsem prostě hipsterská ekologická čtvrť na koloběžkách. A že je všechno trochu jinak? Kdo by to nějak řešil, že:-)?

Advent je tady

A začíná čekání:-) Nu, schválně, zda to letos dáme v klidu, pohodě a bez stresu? Již loni jsem zkoušela tento adventní kalendář z FB, letos jsem na něj narazila znovu a tak ho s velkou radostí opět vyzkouším. Lepší než čokoládičky:-). A tímto vlastně hned plním první úkol a sdílím. Sice nevím, zda to bude co nejvíce lidí, ale někdo ho snad uvidí a třeba ho také inspiruje. Hezký advent všem-

Zipování

Že pohyb na našich dálnicích, silnicích či jiných komunikacích je dost výrazný adrenalin, je všeobecně známo. Bezkonkurenčně samozřejmě vede D1, která dokonale imituje peklo.  Nedávno jsem si vyzkoušela na vlastní kůži, a přestože jsem měla štěstí, že jsme projeli, nestačila jsem se divit. Tankodrom hadr. A k tomu ty uzavírky, zúžení, opravy, tedy vyšší rychlost prostě nevyvinete, ani když to takříkajíc jede. No, lituji ty řidiče, co tuto rádoby dálnici musí využívat denně. Nechci ale kritizovat D1, to je ostatně jako nošení dříví do lesa, tedy věc naprosto zbytečná, to už lepší prostě nebude. Mě na našich „dálnicích“ zaujal jiný jev, a tím je ono nechvalně proslulé zipování. Mnohdy se píše, že to Češi neumějí.

Přesnější asi bude termín, že to nechtějí umět. Mnohdy je t o hlavně o tom, že každý chce co nejvíc dopředu, tedy ne, že neumí, je to spíš arogance a bezohlednost. Nějaké pravidlo ho prostě nezajímá. Takže naši řidiči umí zipovat, jen to nechtějí používat. Možná proto, že naše dálnice simulují peklo a tak se většina přítomných chová, jako by jim hořelo pod kotlem.

Ne všichni to tak mají. Ale na některých místech naší silniční sítě je to takřka každodenní jev. Když tudy jedu, vždycky zírám.  Pak si připomenu, že to lze považovat za typicky české nebo alespoň typicky současné, a pozoruji ještě bedlivěji. Zajímá mě, jaké typy řidičů a aut se derou dopředu bez ohledu na princip zipování. A jaké naopak zůstávají podle pravidel v koloně, čímž se logicky odsuzují k pobytu na chvostu.  Je to zajímavý pohled na (auto)svět.

A na závěr zajímavý poznatek ze zahraničí, kde frčí pořekadlo: Čecha prostě nezazipuješJ.

Asi zkušenost z výletuJ

Letenské proměny

Letná žije, řeklo by se na první dobrou při konstatování mnoha změn, které se tu dějí. Mnohdy stačí odjet na týdenní dovolenou a obchod, který tu fungoval předtím, není a v jeho prostorách pracuje někdo úplně jiný.  Často takovým tempem vznikají nová bistra, většinou s národnostním podtextem, jako čínská, arabská, vietnamská….těch je asi nejvíc. Ale mění se provozovny, obchody, kavárničky. Mění se vozovky, které se zužují a ustupují cyklopruhům. Některé provozovny mizí a nové se neobjevují, objekt pakt viditelně chátrá a zjevně se čeká, až spadne. A tím se dostávám k té myšlence, zda je úvodní věta o tom, že Letná žije, vlastně pravdivá. Protože kde něco žije, tak se nemusí měnit zavedené obchody, lépe řečeno spíš obchůdky, které by musely ustupovat těm, které jsou tu v mnoha variantách. Patrně půjde o astronomické zvedání nájmů, protože proč jinak by zavedení obchodníci odcházeli? Nemají na nájem, který se zvyšuje ne podle aktuálních potřeb, ale většinou podle jedné a zásadní, nahrabat okamžitě co nejvíc. A když nemůže platit ten, co tu podniká léta, pronajmu to jiným, kteří platí. A bez ohledu na původ peněz, hlavně když to sype. Tak to vidím já, z ulice, jinak si totiž tu náhlou fluktuaci, třeba na Milady Horákové, moc neumím vysvětlit. A nahrává mi k tomu i fakt, že když jdeme se psem večer na procházku, většina těch domů nesvítí, nejsou obydlené. Nikdo tam nebydlí, je to jen pračka peněz.  Takže pak to vypadá, že Letná ve skutečnosti spíš skomírá nebo přežívá, a to je hodně smutný fakt.  Ale třeba se mýlím a všechny ty změny jsou jen výrazem zdravého tržního soutěžení, změna je život a tak to má být… No, uvidíme dáleL

Tahá mě za uši

Mediální čeština. Zdá se, že používat spisovnou češtinu není moc v módě. A to jak na veřejném fóru, tak ve zpravodajství nebo třeba v literatuře. Patrně je trendem současnosti mluvit, „jak mi zobák narost.“  Soudě třeba podle mluvy našich politiků už dávno není český jazyk součástí jejich vzdělání. Jsou spisovnou češtinou doslova zaskočeni. A mnohdy i díky tomu vytvářejí své vlastní novotvary. I když pro některé je trendem právě lidovost, ba až vulgarita, tam ani o novotvary nejde. Jde právě o ten narostlý zobákJ.

   Skutečnost v mediálním prostředí je pak ještě horší. Zda se jedná o snahu přiblížit se hospodským řečem či o docela prostou neznalost, to si netroufám posoudit.  Ale pokud se na spisovnou mluvu zaměřím, není. A to vážně tahá za uši. Poměrně často si třeba všímám absence spisovných koncovek. Zejména ve veřejnoprávních médiích, kde by se na kultivovanost projevu mělo dbát snad už z podstaty jejich poslání, je to docela paradox. Na všeobecnou otázku, co na to říkají, většina lidí udiveně pokrčí rameny. Je jim to jedno. Nevnímají to. Neslyší. Mluví také tak.

Je naprosto zjevné, že si s podobným dotazem moc neví rady, zvlášť, když se tak přeci mluví všude.

Vysvětlit, že někdy je spisovná čeština prostě na místě, není vůbec jednoduché. Nejen ve venkovské hospodě, ale třeba i na vysokoškolské přednášce či v televizním přenosu. Uvědomuji si to často při veřejnoprávním zpravodajství, kde pracují velcí profesionálové.  I oni ale často mluví prapodivně, koncovky buď polykají, nebo proměňují, střední rod neexistuje a skloňování také často dostává na frak.

Problém je, že tak mluví opravdu všichni. Jako by spisovná čeština patřila už jen někam do skanzenu. Ani ve škole totiž není vždycky pravidlem, mnozí razí heslo, že ve snaze přiblížit se mladistvým, budou mluvit uvolněně, tedy nespisovně. Možná i to je jeden z důvodů, proč se v naší současnosti ujala hovorová čeština ruku v ruce s češtinou poangličtěnouJ.

Každý prostě mluví, jak umí. Někdo hovorově, někdo nářečím, jiný vulgárně. Málokdo klasicky spisovně. Občas se přistihnu, že některé komentátory v duchu známkuji. Jedničku jsem už dlouho neudělilaJ.

Nechci být jen za nějakého rýpala či škarohlída. Pokud je toto vývoj, kterým chceme jít, je tu čas na další reformu jazyka. Poslední byla někdy v devadesátých letech. Ta současná by mohla být hodně benevolentní, žádná pravidla, žádné vzory, pády, skloňování ani časování. Prostě jen tak, jak mi zobák narostJ.  Případně by na dané téma někdo mohl vypsat disertační práci. Někdo další by ji mohl opsat, tím by se dostal do politiky, reforma jazyka zase díky skandálu víc do povědomí a vše by šlapalo jako hodinky. Jinak to dneska asi nejde. Nebo lépe: A vo tom to je, řekli nějaký aktivisti, co chcou reformovat jazyk (krom posledních dvou slov citace z médiíJ).

Takže asi takJ. To přeci musí za uši trochu zatahat, ne?

Studna

Zlidovělá fráze, že „otec byl toho večera poněkud neklidný…“ dostala po letošním horkém létě i poněkud jiné konotace. Neklidní by dle názoru „naší“ současné vlády měli být všichni majitelé studní. Pokud bude totiž horko trvat a s ním se logicky bude zvedat nedostatek vody, osobuje si stát znárodnit privátní studnu. Toto sdělení prošlo srpnovými médií, leč nejsem si úplně jistá, zda v tom vedru někdo vnímal a mohl se tak alespoň náznakem tomuto rozhodnutí bránit? Či se k němu vyjádřit? Nevím, nejsem majitelkou studny, přesto se mi toto řešení bytostně příčí. Leč samozřejmě z vody se stává vzácná, potažmo i nedostatková komodita, byť si to mnozí pořád ještě neuvědomuji. Stále stačí jedno spláchnutí a litry pitné vody letí do odpadu, stále se intenzivně města kropí pitnou vodou, stále se s ní zalévá, plní zahradní bazény- v jejichž množství jsme snad první na světě, stále se prostě vodou plýtvá. Na to, že se otočí kohoutkem a voda teče, prostě všichni stoprocentně spoléhají. Leč nemusí to tak být na věčné časy. To nefunguje, už bychom mohli být poučeni. Ale nejsme. A tak se vodou plýtvá. A pokud náhodou nebude, znárodníme studny. Řešení hodné Šalamouna. A jen nesměle se ozývají hlasy, že si za to ve velké míře můžeme i sami. Všude beton, asfalt, velké širé (už asi ne rodné) lány. Nějaké remízky, lesíky hráze, to všechno je rozoráno, zničeno, zastavěno. Udržet v městě kus zeleně je nad lidské síly, vždycky vás nějaký developer převálcuje, přeplatí či docela prostě na vás nebere ohled.

 Ale i mimo město tomu tak je. Objevujeme Ameriku tím, že by nějaké remízky mezi poli byly vhodné?! To se přeci dávno ví, či vědělo, jen nerespektovalo.  Zmizely ale třeba i obecní pumpy, které se zdály být s nastupujícím „ pokrokem“ zbytečné. Zmizelo vše, co by nějakým způsobem zachovávalo přírodní rovnováhu. A tak ve finále, když zaprší, nemá se to kam vsáknout. A je tady další začarovaný kruh, na jehož konci může být klidně i válka o vodu. Takže, nejen starý Brůha by měl být poněkud neklidnýL

Už pomalu není co...!

I něco málo se dá dělat, nekupovat a nečíst. Je to takový malý osobní odboj. Patrně to nic nezmění, snad krom pocitu, až alespoň něco se dá. Ovšem z hlediska nákupů již pomalu není kam sáhnout....Obrázek jsem si vypůjčila z FB, kde dost intenzivně koluje. Ale FB je jak známo o bublinách, ti, co žijí v jedné, nemají ani páru o tom, jak žijí a co trápí ty ostatní. A pak vznikají iluze i deziluze. 

Kolem Paláce Stromovka

Jezdím denně kolem monstra, které se buduje ve Veletržní ulici na Letné, aby zde vznikl nový chrám konzumu. Vzniká zde bez ohledu na to, že ho nikdo na Letné nechtěl. Podepisovala se řada petic, demonstrovalo se, dokonce to přispělo i k výrazné změně v komunální politice. Vyměnila se celá tamější garnitura. Chvíli tedy existovala naděje, že megakomplex nebude. Že místo, kde rostla tráva, zůstane zachováno jako ostrůvek zeleně na velmi rušné Veletržní. Nebo že zde vznikne pietní míto na paměť odsunutých židovských spoluobyvatel, kteří se zde shromažďovali před svou poslední cestou do koncentračních táborů. Jenže naděje je, jak známo, křehká, a i tato se rozplynula. Staví se. Mega obchodní centrum bude.  Nikdo se nezamýšlí nad tím, že snad se unakupujeme k smrti, vždyť tolik obchodních center jako u nás snad nemá žádná jiná země. Nikdo nemyslí na ty lidi, co bydlí naproti. Už tak hluk z Veletržní doplní nepřetržité neony a hluk z obchoďáku. A to nemluvím o množství aut, co se sem, do míst, kde parkování je takřka sprosté slovo, nahrnou za cílem nakupování. …A jelikož většinou při cestě kolem uvíznu v koloně, dumám tady nad „nesmrtelností chrousta“. Vždyť přeci doba konzumní musí jednu skončit. Všechny doby v dějinách skončily, počínaje třeba bronzovou a konče, dejme tomu, komunistickou … Co tady zanecháme pro budoucnost, až se tady přestane nakupovat? Jednu velkou prázdnu hrůzu, protože architektonickou hodnotu to nemá, na nic jiného se to nehodí, jen to hyzdí okolí. Pravda, člověk si zvykne i na šibenici, ale proč si pořád zvykat na nákupní otrokářství, likvidaci zelených ploch a výstavbu hyzdících megakonstrukcí? Co s tím ti naši potomci budou dělat? Zase to zbourají?  Nebo to tu bude léta chátrat jako připomínka jedné nenasycené doby? Či skanzen toho, jak někdy lidé uvažují pod diktátem peněz? Nevím, vím jenom, že hledat v tom logiku a smysl je zbytečné, ale je mi líto, že si tak przníme svět. Jako by nestačila invaze plastůL: Naštěstí se kolona rozjíždí a není dál čas přemýšlet nad něčím, co nelze změnit ( byť jsem podepsala hafo petic proti stavbě!)

Cesty proti proudu času

  Tak někdy vnímám výlety do kraje mého dětství. Už to není cesta domů, je to výlet. V ulicích, kde jsme se kdysi jako děti honily a dováděly, se pohybujeme jako turisté. A sedíce u kávy rozpoznáváte staré tváře. Obličeje, které jste léta neviděly. Změnily se, některé dokonce hodně, ale některé rysy zůstaly zachovány. A při pozornějším pohledu a vytrvalém očním kontaktu se někdy dokonce i poznáte. Protože jsme se logicky změnili oba, váš právě objevený protějšek má úplně stejné pocity jako vy. Ta ženská je stejně stará jako já? Chodili jsme spolu do školy? No, ano, chodili. Někdy i do stejné třídy. Ta doba je ale dávno pryč, teď jsou tu stárnoucí ženy a pupkatí chlapíci, ve kterých jen matně rozeznáváte ty, se kterými jste kdysi chodili do cukrárny na Míšu za dvě koruny. K někomu je čas milosrdný, k někomu zase ne. Někdo vypadá pořád stejně, v jiné babičce, někdy i neupravené, byste marně hledali tu kočku z osmičky, za kterou bláznili všichni kluci od páté A až po devítku. Někdy se spletete, to když vidíte někoho, kdo vypadá stejně jako dřív. Chvíle tápání a pak se rozbřeskne, to je potomek onoho, není to Emilia Marty, ale dokonalý klon někoho, s kým jste třeba seděli na pískovišti ve zdejší mateřské škole. Ale takových není mnoho, děti svých vrstevníků z minulosti většinou neznám, tak jde o tápání ve starších tvářích, které se míhají po náměstí a připomínají staré, dávno minulé časy. A je to někdy opravdu výprava proti proudu času, nese s sebou nostalgii, překvapení, někdy šok či zklamání, ale vždycky úžas nad tím, jak to prostě rychle utekloJ

Cestování

Nikoli to uvolněné, letní. Ale cestování  po českých dálnicích. Nevím ale, zda cestování je správné slovo, možná by bylo příhodnější hovořit o nějaké variantě pekla. Nejvíc využívám D1, takže vím, o čem mluvím. Je to děsné pořád, rok co rok je to horší a horší. Sice z logiky věci a výše dálničních poplatků by se situace měla zlepšovat, opak je pravdou. Jsme prostě v tomto směru dokonalá evropská rarita- tedy v případě, že se vnucujeme na západ. Ve srovnání s východem je to běžná norma, tam se nijak nevymykáme. Nicméně, žijeme tady a teď a současná situace je příšerná. Občas (často) mám pocit, že si z nás ti, co to organizují dělají legraci. Nebo ty silnice vůbec nevyužívají. Nebo, a to je také varianta, si dělají politické naschvály. Protože jak jinak vysvětlit, že se letos v létě takřka nedostanete do Prahy? Současně rozkopali všechny přístupové cesty, včetně věčně rozkopané dálnice. Nějaký středočeský politik se navíc nezdráhal říci, že se dlouho domlouvali, aby takováto situace nenastala. A světe div se, ona nastala. Oni to sice ví, ale nic s tím nedělají. Co by také, jde o jejich posty a peníze, o nějaké řidiče, hodiny stojící v nehybné koloně, nejde nikomu, klasika. A tak dělníci občas něco dělají – to občas je tam proto, že tam často nikoho nevidím, a že jezdím- tedy ploužím se tudy- dost často, politici si mastí kapsu a své politické postavení, majitel firmy, která asi vyhrála ten dialog si také mastí kapsu, do Prahy se dostanete nejlépe pěšky nebo lodí a řidiči stojí v kolonách. Není to jen kolem Prahy, Brno by si jistě také mohlo říci své. A jistě i jinde. Je to prostě české specifikum, které je rok od roku horší a horší. Takřka masochisticky mě zajímá, kam až to může dojít. A přemýšlím, že k pohybu po vlastech českých by se asi nejlépe hodil kůň. Nebo nějaké letadlo. I když jak znám české politiky, i to by velmi rychle dokázali zkomplikovat, neřku-li znemožnit. A tak je třeba se na letošní léto obrnit. A kdo chce do Prahy, nejlépe v hluboké nociJ.

Diskuse

Nedávno – konkrétně asi den před koncem školního roku- se na netu objevil článek o darech pro učitele. Slovo dar se mi v souvislosti s květinou či putovní čokoládou připadalo poněkud nadnesené, tudíž jsem si článek přečetla. V podstatě šlo o to, co jsem shrnula v úvodní větě. Většině učitelek přistane na stole pugét, někdy i dost okoralý, ale většinou jde o krásné květiny. Někteří dostanou čokoládu, bonboniréru… A v některých případech, většinou když studenti končí nějakou etapu, jde o dárky hodnotnější, to ano. Jen to není ničí povinnost, jak se onen text snažil svým čtenářům vsugerovat. A také neznám kantora, který by něco podobného vyžadoval a nutil děti k tomu, aby mu něco koupili. Přesto se v textu hovoří o tom, jak si vlastně učitelé na konci roku přilepší! Šlo víceméně o text až urážející. To jsem ovšem netušila, co se dozvím, když si nerozvážně rozkliknu diskusi. Tolik zášti, zloby a místy i nenávisti jsem snad ani nečekala. Všechny se nesly v duchu, že co by jim co měl kdo dávat, ani kytku si nezaslouží, leda tak na hrob, nic by jim nikdo nedal….Tím jim mysleli samozřejmě kantory. Pozitivních  ohlasů nebylo, Docela mě to rozladilo, Ne snad, že bych čekala od veřejnosti nějaké pochopení učitelské práce, vím, jak moc je dehonestována, kritizována, zpochybňována….S tím vším se dá bojovat. Ale s takovou vlnu nenávisti, hrubé agrese a tupého odsuzování to tak snadno nejde. Vím, nemám číst internetovou diskusi, je to vždycky stoka, ale nějakým nedopatřením jsem do té stoky nakoukla. A udělalo se mi fakt nevolno. Nebo smutno? Nevím, jaký pocit převládl, ale světlo na konci tunelu tam fakt nebylo. A tak nevím, co je to ve společnosti? A nebylo by fakt lepší tu školní docházku zrušit, ať se o děti starají jejich rodiče? Nebo ti, co všechno ví nejlíp? Asi ano, leč jsou prázdniny, i pro politiky, tak nevím, kdo tu školu zruší?

P.S. Kytek jsem dostala několik. A mezi hmotné dary řadím několik sprchových gelů, bonboniér a kávu. Seznam dárců jsem nevytvořila, stejně jako nehodlám lynčovat ty, co nedali nic. Tak to prostě je, a pokud to v někom budí nenávist, nevím, jak s ní bojovat.

Policejní odposlechy

Tentokrát z reálu. Kráčeje s Tobiášem na procházku, sledujeme dva policisty, kteří vykonávají svoji službu v parku. Blíží se k nim babička s vnoučkem a dvěma pejsky. Klučík se postaví přímo před uniformovanou dvojici a hlasitě pozdraví, „Dobrý den páni policajti!“

„Dobrý den,“ odpoví mu zaskočení strážci pořádku.

„Já vás mám rád,“ pokračuje neodolatelný klučina. „Taky budu jednou policajt!“

Babička se rozpačitě i hrdě zároveň usmívá, muži zákona přátelsky dítěti pokynou a pochválí ho za snahu v budoucnu rozšířit jejich řady. Pokračují v chůzi a glosují svůj neobvyklý zážitek. Útržek zanese vítr až k mým zvědavým uším.

„Ty vole,“ sděluje jeden z nich. „To je snad jediný člověk v celý Praze, který nás má rád…“

Dál už můj odposlech nefungoval, naše cesty se míjely. Ale byla to půvabná ranní historka. A s tím, kolik jedinců má policisty opravdu rádo, bych asi raději nepolemizovala. Nechávám to, jak to leží a běží, respektive jak jsem odposlechlaJ

Dva v jednom

Někdy se zdržím v práci. Všichni odešli, všude je klid, dá se dobře pracovat. A v těchto okamžicích se někdy (ale čím dál tím častěji) setkávám s nečekaným hlukem na naše školním dvoře. Vykouknu ven a ejhle. Nějací mladíci zde hrají basketbal či fotbal. Pro oba sporty zde máme rekvizity, tím samozřejmě myslím koš a branky. Určené pro naše studenty. Nikde není ani náznak toho,že by šlo o veřejné hřiště. Navíc je prostor (logicky) uzavřen dost vysokým plotem. To ale zjevně nevadí sportu milovným cizincům. Prostě plot přelezou, případně prostřihnou a jdou si zahrát. Vedle stojící hostel, kde většinou bydlí, totiž žádným sportovištěm nedisponuje. Tak proč by si nezahráli, že? Když jim vysvětlím, že jsou na privátním prostoru, nikdy se nestalo, že bych se dočkala omluvy. Naopak, buď rychle zdrhnou skokem přes zamčenou branku,nebo se chovají tak, že bych se skoro měla bát, aby si sportování nevynutili násilím. Nebo se tváří, že nerozumí….Policie mi dala jasně najevo, že kvůli něčemu takovému sem nepojedou, doma mi říkají, abych si nezahrávala, že taky mohu dostat na budku ( přinejlepším). Všechny případné nedostatky našeho plotu jsou odstraněny, celý dvůr je olepen výstražnými značkami, přesto se ta zahraniční hosté vydávají dále. O víkendu dokonce posilněni alkoholem, o čemž svědčí občasné lahve na našem pozemku. Prostě klasicky uvolněné chování cizinců ve městě. Nechci si ani představovat, jaké to musí být v centru města. Vede mě o k úvaze o našem národním sebemrkačství, čili k tomu, jak se všude tvrdí, co všechno Češi v cizině vyvádějí. Jak se neumí chovat, jak je poznáte na sto honů a plno podobných tradovaných floskulí. Co pak lze tvrdit o cizincích u nás? S německými turisty s vedlejšího hostelu fakt nemám nejlepší zkušenosti. A když slyším vyprávěním zdejších domorodců, kteří unaveně vykládají těžko uvěřitelné příběhy o řádění mladých turistů v nočních hodinách, jsem ráda, že zde nebydlím, ale jen pracuji. Nicméně,směr mé úvahy to nemění, co vede cizince k tomu, že se mimo domov chovají jako zvěř. A co vede nás k tomu, že rádi zesměšňujeme sami sebe, leč zahraniční výstřelky zde vesele tolerujeme? A je asi jedno, zda jde o opíjející se dánskou mládež, které tady vesele nalejváme alkohol, který oni mají doma přísně zapovězený Či zda jde o německou skupinu respektující domácí privátní zónu, leč za hranicemi předpokládají, že jim patří naprosto vše ve veřejné prostoru? Špatně parkující auta s cizí spz jsou ponechávána (alespoň na Proseku) bez povšimnutí, zatímco česká se vytlačují do modrých zón a bezostyšně pokutují za vše možné i nemožné? O chování prostředcích MHD ani nemluvím. Jeto  prostě záhada. Nebo těžko pochopitelná realita, takové dva v jednom.

Co je lepší...

Lépe řečeno, co je horší, aneb to by jeden neřekl, nad čím vším dokáže přemýšlet. Nedávno jsem měla takovou parkovací příhodu, zajíždím do řady, sleduji tisíc věcí kolem, když tu se jakýsi muž jal přecházet. Z ničeho nic, kráčejíce po chodníku, odbočil za mým zadkem ( autozadkem:-), skočil do ulice a dost jsem se tedy lekla.Žádný přechod nebyl v dohledu a ani ho nikdo na chodníku nepronásledoval ani na protějším ho nikdo nevyzýval k rychlému přechodu vozovky. Prostě se pán rozhodl, asi dle hesla, že chodci mají absolutní přednost absolutně všude a skočil do vozovky bez ohledu na to, že tam zrovna popojíždím a složitě manévruji. Nic se nestalo, ani jsem neotevřela dveře a nenadávala, jen jsem se patřičně zatvářila. To já umím, toho jsem si vědoma a muž,který si asi byl vědom toho, že mi zkomplikoval život (nebo podle jeho mínění já jemu) se zavile otáčel a vysílal mi verbální pozdrav. Kapku odezírám, přesto jsem nedešifrovala, zda na mě haleká " krávo" či "bábo". 
A já, místo toho, abych mu také řekla své, jen zaskočeně přemýšlela, co mě uráží víc, zda kráva či bába. A v hluboké depresi dospěla k té bábě:-) Nu, jak jsem pravila, nikdy by mě nenapadlo, k čemu jednou mohu v myšlenkových pochodech dospět. Věk si zjevně říká o pozornost a prosazuje si své:-). 

Mimo systém

Minulý měsíc jsme se radovali z olympijských medailí. Dokonce i ze zlatých. Všichni. Zejména lyže Ester Ledecké vzbudily mediální senzaci. I já jsem se radovala, samozřejmě. Sport prožívám a emoce u zlata obzvláště.

Nicméně když vášně opadly, vedl mě medailový úspěch k drobnému zamyšlení. Radujeme se hezky všichni pospolu, ale co ta naše společnost pro takto výjimečně nadané jedince dělá? Skoro se mi chce rouhavě tvrdit, že nic! Ba co víc, mnohdy jim i klacky pod nohy háže. Pravda, vycházím z povrchních, všeobecně přístupných informací, ale i tak to trochu bije do očí. Uspěly hlavně ti (ty) co trénují samostatně, mimo systém.  Není to zajímavé?

Podle mých informací Ester Ledecká trénuje mimo náš olympijský výbor, či jak se jmenuje ta zaštiťující instituce. Prostě na všechno sama (pokud mě paměť neklame, blahé paměti i Šárka Záhrobská, posléze Strachová trénovala mimo systém). Podobně je na tom i Martina Sáblíková, která ani nemá halu, kde by mohla trénovat. Ne snad, že by Ester měla velehory, ale hala se na rozdíl od Alp nechá postavit. Nepostavila.

 Eva Samková též patrně trénuje mimo systém. A jistě by se našlo i plno dalších, které byrokracie na vrcholné úrovni brzdí v jejich rozletu. Když se vzepřou, jsou jim házeny klacky pod nohy. A když vyhrají, vše je zapomenuto, jsou to reprezentantky, se kterými najednou všichni sdílíme jejich zlatý sen. Nevím, jestli bych v sobě měla tolik velkorysosti, jakou mají tyto mladé dámy, abych to těm bafuňářům nedala sežrat….?!

 Štve mě to totiž i za ně, vidím i ve školství, jak doba přeje průměrnosti. Jak se věnujeme těm, co se vymykají negativně, ale těm, co se vymykají pozitivně, těm už tolik (vůbec) nepomáháme. Talent je většinou donucen k tomu, že je zprůměrován. Pak musí mít hodně síly, aby se navzdory systému prosadil. A když se prosadí, tak si to zas všichni berou za své, vyhráli jsme zlato. Ne, my jsme nic nevyhráli, všechno vyhrála tato šikovná děvčata, sama za sebe. Zlato, stříbro i bronz.

(nechci z toho vyčleňovat muže, ale ty holky byly jednoznačně lepší!). Navzdory systému. Protože ten financuje řadu nesmyslných funkcí, řadu nepotřebných úředníků a byrokracie. Kde kdo má potřebu se na tom přiživit, dostat z toho, co se dá. S co nejmenší námahou. …

Alespoň tak to vidím já.

A o to cennější jsou ty úspěchy, kterých dívky dosáhly. Protože nejdřív musely porazit ten moloch současného systému, pak teprve ty soupeřky. A tak jim budiž jejich jméno zlatem vytesáno do jakési pomyslné síně slávy. Zaslouží si to. I za to, že hrdě kráčí mimo systém, respektive navzdory systémuJ