Sice se u nás hlasitě mluví o rovnosti, ale realita je na hony vzdálena krásným, mediálně podbarveným, frázím, které sice o rovnosti halasně mluví, ovšem ve skutečnosti je všechno jinak.
Jistě, není to tady jako někde na dalekém východě či v nějaké totálně banánové republice, určitý pokrok tady je, ale jde to pomalu a zdaleka to nevypadá tak, jak by asi
v jednadvacátém století mělo.
Klasika, rovnost mužů a žen, se hodně řeší, zdá se na první dobrou docela v pohodě, ale když do toho zaryjete, tak je to i tady jinak. Jednak platy jsou jiné, pořád má muž na stejné pozici vyšší plat než žena. Prostě proto, že je muž.
Pořád mnohde ženy diskvalifikuje mateřství, že je radši nezaměstnají, neupraví jim pracovní dobu, nepočítají s nimi dál... Prostě proto, že se očekávají nějaké komplikace v souvislosti s péčí o děti.
Ženy samotné pak čelí klasickému tlaku okolí. Buď jsou kariéristky, nejlépe ještě bezohledné. Když děti nemají nebo je nechají v péči chůvy či školky. Občas dokonce vadí i ponechání dětí v péči manžela, i to si někdy vyslechnou jako kritiku.
Nebo je okolí bere jako pipiny, které se věnují jen dětem.
To je prostě v tom našem veřejném mínění jak v koze.
Smutné je, že nositelkami tohoto názoru jsou ženy stejně jako muži.
Další výrazná nerovnost je věková. A je z obou stran spektra. Buď jste příliš mladí nebo příliš staří. Liší se to jen v tom, co diskriminační okolí skrývá za krycím termínem příliš. Zda jste příliš mladí v šestnácti či dvaceti, stejně jako příliš staří už ve čtyřiceti nebo až v padesáti.
Jisté je to, že po padesátce na vás koukají jako na aktivního adepta skoku do rakve, navzdory vládním proklamacím o odkladu odchodu do důchodu až někam k sedmdesátce.
Kde ovšem budete pracovat, když pro pracovní trh jste staří už v pětačtyřiceti, lze těžko definovat.
Další nerovnost je v sexuální orientaci, jak nám nedávno potvrdili naši osvícení zákonodárci. Manželství je tady prostě jen VIP klub pro vybrané jedince, někteří jiní prostě podle mínění zákonodárců na taková práva nárok nemají.
Sice to zní jako ze středověku, ale je to echo z naší Poslanecké sněmovny. Z té, která se prezentuje jako liberální a pokroková a moderní.
Ovšem rovná práva podle ní do moderní doby nepatří.
A tak bych mohla pokračovat. Jak moc rovní se cítí v naší společnosti nějak odlišující se lidé, ať už jde o rasu, víru či orientaci.
Ona stačí jen ona takřka hmatatelná disproporce rovnosti ohledně žen a mužů, která je na tom ze všech rovností ještě asi nejlépe.
Přesto nefunguje.
Koukněte třeba na FB stránky, hledej ženu:-) už jsem tady o tom psala.
Ostatní papírové rovnosti v reálu nefungují vůbec. Sice se o nic mluví, svým životem si žije jak vize o sto padesáti rovných si pohlavích stejně jako mýtus o vymírajícím bílém heterosexuálním muži, ale realita je úplně jiná.
A to uvažuji v pražských dimenzích, sama dobře vím, že na venkově je to zase všechno úplně jinak.
Smutným faktem ovšem je, že ti, co v Praze ve Sněmovně rozhodli o tom, že homosexuálně orientovaní lidé nemohou mít stejná práva jako heterosexuální jedinci, vyslali nejen na venkov, ale i do celého světa, jasný vzkaz, že v Česku si zatím o nějaké opravdové rovnosti můžeme jen povídat. Případně si o ní nechat zdát, ale v realitě je to všechno jinak.
Stačí kouknout na vedoucí pozice u nás, na počet žen v politice, na množství mužů na rodičovské dovolené....
Či jen na výplatní pásku svou a svého stejně vzdělaného kolegy se stejnou pracovní náplní...
/aby tady nevznikl dojem, že dehonestuji nějakého kolegu, nejde o moji současnou vlastní zkušenost./
Prostě, všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější...
a jde jen o ilustrační příklad:-)/
Žádné komentáře:
Okomentovat