Bitva u Moháče

 Pět set let od osudového střetnutí. 

Výročí bylo včera, ale to dostal přednost Tori. 

 Dnes tedy Ludvík Jagellonský, který se utopil v bažinách 

u Moháče. 

Byl to "král Dítě", podle přezdívky, kterou mu dějiny přiřkly. 

Všechno měl tak trochu urychlené. 

Předčasně se narodil, brzy se oženil a předčasně také zemřel, bylo mu sotva dvacet, když zahynul. 

Skočil na špek evropským panovníkům, když mu slibovali podporu proti Turkům. 

Nakonec tam zůstal sám, proti Sulejmanovi, který měl minimálně dvakrát tolik vojáků. S tím špatně bojuje i zkušený vojevůdce, natož takový mladíček, jakým Ludvík byl. 

Když pochopil, snažil se utéct. Většinou, kdo uteče, vyhraje. 

Jenže on se na útěku se utopil v bažinách ....

Turci poté vpadli do Uher. 

Český trůn získali Habsburkové. Jagellonci u nás vymírají po meči. To byl tedy rok, 1526...

Přemyslovci

 Přemyslovci jsou moji oblíbení. Proto nejde nenavštívit výstavu, která v současnosti probíhá v Národním muzeu. A kdy jindy, než v den výročí jejich tragického konce, tedy v den vymření Přemyslovců po meči?

Původně jsem sice chtěla být dnes v Olomouci, bylo by to víc stylové, ale nevyšlo to. Tak v Praze v muzeu. 

Dnes je to 720 let od záhadné vraždy Václava III., který zemřel během svého tažení do Polska právě v Olomouci. Kdo je oním vrahem či snad zadavatelem je dosud kriminalistický pomníček. Škoda. Strašně by mě to zajímalo. 

Nicméně, dnes tedy vymírají Přemyslovci po meči. Ti z manželských svazků. Ti levoboční, opavští, pokračují dál a vymírají až osobou Valentina Hrbatého v roce 1521. To se nad jeho rakví zlomil meč a Přemyslovcům byl definitivní konec. Nicméně, dnes se připomíná ten učebnicový konec, kdy 4.8. 1306 Přemyslovci vymírají po meči. 

A výstava v Národním muzeu je krásná.  

Očima turisty

 Někdy se jen tak touláme centrem Prahy. 

 A sledujeme známá místa očima turisty. Místa, která normálně míjíme ve spěchu a moc nevnímáme. 

Teď objevujeme. 

Třeba dům, kde zemřela Božena Němcová. Kolikrát jsme letěli kolem, ale že je tam pamětní deska jsem zachytila až nyní. 

Nedávno jsme na Karláku podobným způsobem našli dům, kde zemřela Karolína Světlá. 

A teď Božena.

A kousek vedle bydlel nějakou dobu bydle slavný Rilke. 

Toho mám víc spojeného s Vrchotovými Janovicemi a Sidonií Nádherou, místo jeho pražského bydliště Na Příkopech jsme odhalili společně s pamětní deskou o Boženě Němcové. 

A kousek vedle jsme na chvíli zabočili do Nekázanky, která údajně měla vzniknout tak, že Karel IV., zakladatel, ji rozhodně nekázal postavit. Nehodila se mu do půdorysu. A oni ji pak vyšvihli asi náhodou, omylem či na truc, to úplně nevím. Vím jen, že se Karel docela dost pak na stavitele zlobil, ale ulička už tu zůstala. Z hlediska dnešních zákonů je to vlastně černá stavba. 

Ale v reálu je to zajímavý urbanistický prvek. 

Pronikli jsme i do několika otevřených průchodů, které nás odvedly z hlavní cesty. Průchody jsou kapitola sama o sobě. Někde je výstava, někde se staví, ale někde se i překvapivě 

( překvapivě proto, že u Václaváku)  tak někde si docela poklidně a postaru a podomácku žije. U Václavského náměstí by to člověk vlastně ani nehledal. 

Příkopy, které jsou dost vytíženou turistickou tepnou, tak dokážou nabídnout i nečekaně klidná zákoutí.

Podobná se dají najít i jinde, proto mě baví občas jít Prahou jako turista. Ale většinou mě to štve, protože mám pocit, že turismus udělal z centra takové neobyvatelné ghetto, předražený prostor plný proudících davů.  Z Národní, o které jsem psala nedávno, vytvořil doslova vyloučenou lokalitu, takový exkurz do devadesátek, včetně těch prapodivných obchodů plný bizarních suvenýrů. Normální život tam není běžný.

Vlastně úplně chápu obyvatele Barcelony, o kterých jsem četla, že turisty vyhánějí ze svého města, vadí jim ty turistické zóny, kvůli kterým se tam nedá normálně existovat. A Barcelona asi není jediná.

U nás to vidím spíš tak, že centrum turisty nevyhání, dost se jim podbízí, ale zároveň se je snaží co nejvíc oškubat.

Takže ve finále, město očima turisty vlastně nic moc.   

Okupace

 Vždycky mi to naskočí. Tedy i dnes. Patnáctý březen. 

Vlastně po všechny tři dny, čtrnáctého, patnáctého i šestnáctého. 

Ale myslím si, že dnešek, tedy patnáctý březen, je nejvíc symbolický. Prostě je jasné, co si dneska připomínáme. 

Německou okupaci. 

Den, kdy fašistická vojska vpadla na naše území. Řada lidí byla v šoku. Ale existovalo i mnoho lidí, kteří okupanty vítali. 

Máte takové lidi mezi námi. 

Dodnes tu jsou. 

Lísají se k okupantům. 

Řiťolezci. Nebo pátá kolona. Nebo prostě lidé se zvráceným uvažováním, protože souznít s okupantem normální a morální člověk prostě nemůže.

U nás ale ano. 

I tehdy v březnu byli tací, kteří ty nácky vítali. 

A další, co rychle přehodili kabát a přizpůsobili se. 

Dneska to dělají ve vztahu k Rusku.

Místo nedělního čtení přidám odkaz na zajímavé filmy, které se věnují okupaci. 

A ještě připomenutí knihy od Pavla Kosatíka, která má právě premiéru v rozhlase. Je to o Benešovi. Kritický pohled.

Konečně na něj někdo hledí jinak, než pozitivně. 

V den, kdy si připomínáme výročí okupace, je to docela dobré, poslechnout si o něm něco, co ho staví do jiného světla. A hledá paralely s dneškem, protože takových Benešů je bohužel plno.

Masaryk

 Dnešek k připomenutí Masaryka přímo vybízí. 

Tím, že o tomto tématu se toho napsalo už stohy, je to spíš nošení dříví do lesa. 

Nepíšu to s ambicí něco vypátrat. 

Ani s pocitem, že je mi nějaké řešení bližší. I když, to vlastně ano, je tu pocit, že si myslím, že ho k tomu skoku nějak donutili. 

Ale já dnes chci Masaryka připomenout jednak tedy jako záhadu našich dějin, kterých historie nabízí povícero. 

A vždycky by mě zajímalo to rozřešení, jak to bylo doopravdy?

 Právě  s Masarykem, jehož skon nám asi navždy zůstane zahalen. 

Nebo  kupříkladu s Václavem III., třeba, jehož vražda je pomníčkem už po staletí.

 Kam třeba zmizely hlavy popravených českých pánů? 

Kde jsou hlavy Kubiše a Gabčíka? Kdo je všechno pohřben v Ďáblicích v hromadných hrobech? 

To jsou všechno historické záhady, které mě napadají, když píši o masarykovské záhadě. 

Je to pro mě jeden z důvodů, proč dneska připomenout Jana Masaryka z jiného úhlu pohledu. 

A ten druhý úhel je takový trochu školní, také ne úplně tradiční. Chci připomenout Masaryka i jako problémové dítě. 

Z dnešního hlediska by tak určitě byl označen a vnímán. Trochu ho odsvětit, že to není ten svatý Jan, který měl pokračovat v linii svého adorovaného otce. 

Ten, mimochodem, určitě mohl za to, že Jan byl problémové dítě. 

Ono byl Jan vnímán jako problémové dítě už ve své době, proto ho ostatně tatíček poslal za oceán, aby se dal dohromady u amerického příbuzenstva. 

Moc se mu to nedařilo, ale nakonec se z toho všeho nějak dostal, dospěl a dnes je z něho historická záhada a adorovaný politik. 

Je to naděje pro všechny problémové děti, že to nakonec nějak dopadne. Nebo jen porovnání, jak se k problémovým dětem stavělo školství tehdy a teď? 

Nebo je to nahlédnutí pod svatozář jedné idealizované rodiny? Že třeba tatíček pro ostatní nebyl úplně dokonalý tatíček pro své vlastní děti?

Od každého asi trochu. 

Je to prostě připomenutí Jana Masaryka, kterého desátého března roku 48 našli ležet pod okny Černínského paláce. 

A dále už je to interpretace každého z nás...

Bitva u Chlumce

Chlumec se nám většinou pojí s katastrofou sedláků, takže často tvrdíme, že jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. 

To je ovšem jiný Chlumec. 

A dnes to bude o vítězství u Chlumce, v roce 1126, takže je tomu 900 let, kdy český Přemyslovec Soběslav I. nečekaně a slavně porazil německého krále Lothara III.

 Je to dvanácté století a to nabízí pěkný zmatek v Přemyslovcích. Je to zmatené či chaotické i pro ty, co je Přemyslovci zajímají, čímž myslím sebe:-). Ti, co jsou jim Přemyslovci ukradení, jsou z dvanáctého století docela na větvi. Tím myslím studenty:-)

Ale dvanáctým stoletím je netrápím, nicméně, kdo se zajímá, zjistí, že je tam tolik zajímavých dramat, že je to vlastně taková stoletá detektivka plná íntrik, vražd, bratrovražd, žalování v Německu, podrazů, ale i silných vazeb, přátelství či hrdinských činů. Ale protože každý chvilku tahal pilku, tedy vládl jen krátce, pak byl svržen, nastolen někdo jiný a za chvíli zas naopak, dost blbě se pamatují. Soběslav proto mezi nimi vyniká i tím, že se jako jeden z mála udržel na knížecím trůně déle. 

Byl to syn prvního českého krále Vratislava. To je dobrá indicie pro zapamatování si jeho jména i vlády. Seděl na přemyslovském trůně od roku 1125 do roku 1140.

Byl nejmladší syn krále Vratislava, takže se asi moc nepočítalo s tím, že bude vládnout. Také si dobu pobyl ve vyhnanství a v čele země se střídali jeho bratři, potažmo i bratranci. 

Maminky těžko nesou, když se jejich děti hádají a snaží se je usmiřovat. Stejně tak to dělala i matka Soběslavova, česká královna Svatava, Ale povedlo se jí rozhádané bratry dát dohromady až těsně před svou smrtí. A Soběslav se pak stal knížetem, když bratr ustoupil. A hned se dostal do sporu s německým panovníkem. To proto, že tam na něj žaloval jiný Přemyslovec, který si myslel, že vládnout by měl on a ne Svatopluk. 

Tím žalovníkem byl Ota Olomoucký. Protože byl nejstarší žijící Přemyslovec a dosud platilseniorát z dob knížete Břetislava. 

Lothar III: se ujal role mediátora, samozřejmě za tučný poplatek, Otu uznal za českého panovníka a se Soběslavem se vydal bojovat. Aby ho o své pravdě přesvědčil. 

A to byla ona bitva u Chlumce, což je nedaleko Ústí nad Labem,kde 18. února 1126 nečekaně Soběslav vyhrál. A nejen vyhrál, v bitvě zemřel jeho protivník Ota Olomoucký, takže už si nikdo nenárokoval český trůn. A německého krále Lothara III. dokonce zajal. 

Takže tenhle Chlumec je vlastně synonymem pro slavné vítězství. Soběslav I. si tady upevnil svou moc a následovala docela dlouhá doba jeho vlády. 

A o tom, že byl nejen válečník, ale i diplomat a politik, svědčí fakt, že zajatého krále Lothara III. vzápětí propustil a začal s ním spolupracovat. 

Od těchto dramatických okamžiků tedy dnes uplynulo devět set let:-)

 

Slavkov

 Slavkov u Brna je místem, kde proběhla snad největší bitva na našem území. Slavné Napoleonovo vítězství v bitvě tří císařů proběhlo 2. prosince, před 220 lety.

Dost dlouhá doba, řekla bych.  

A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl. 

Další hledači tam hledají zakopaný poklad, který tam měla zanechat ruská armáda

  O letošních Velikonocích jsme zdejší muzeum navštívili, takže o místě jako takovém asi psát už nechci. 

Spíš o tom, jak to tady tehdy probíhalo?

Masakr před dvěma sty léty. 

Těžko si představit pocity těch chlapců, co jsem doputovali přes celou Evropu, aby tady zemřeli. 

U Austerlitzu. 

Skoro třicet tisíc mrtvých vojáků. Další tisíce zraněných a zajatých. 

Vždycky mě zajímalo, kam zmizela ta těla? Kdo je po bitvě uklidil? Pohřbil?

Kdysi se říkalo, že většina z nich zmizela, ale většinou se píše, že k nějakému pohřbení došlo. 

Největší část padlých byla samozřejmě urychleně naházena do masových hrobů.

Dělo se to patrně pod dohledem armádních velitelů i místních vrchností, ale určitě bez bez kněží, bez obřadu, bez jmen, bez označení hrobů.

Cílem nebyla pietní vzpomínka, ale zabránit epidemiím. 

Existuje i opakovaná legenda o utopených Rusech v okolních  rybnících. Asi má nějaký reálný základ, někteří vojáci skutečně zahynuli po prolomení ledu v místních  rybnících. 

 Do vody byly házeny i mrtvoly, jako rychlé řešení...

 Místní obyvatelstvo bylo nuceno mrtvé pohřbívat, často na svoje náklady, ve vesnicích, které samy trpěly hladem. 

Často se pohřbívala nahá těla, uniformy se pokoušeli hladoví vesničané zpeněžit. 

Vůbec si asi ti místní užili své. 

O tom se tolik nemluví, je to slavné vítězství, tak co řešit pocity tehdejších venkovanů. 

Přitom vojáci, jak je jejich zvykem už po staletí, zde rabovali a znásilňovali. Kradli vesničanům jídlo i pití, víno samozřejmě nejvíc. 

Někde jsem četla, že svlékali lidi přímo na ulici, brali jim oblečení a boty

Chtěli, aby jim lidé krmili koně.

Prostě zdejší okolí neslo zcela jistě velkou zátěž. 

Když pak armády odtáhly, zůstal po nich nejen zničený kraj, ale i epidemie a nemoci. 

V podstatě bylo mrtvých venkovanů víc než vojáků na bitevním poli. 

A to všechno si dneska připomínáme?? 

U Slavkova jistě bude rekonstrukce, rádi si dneska hrajeme na vítězné bitvy. 

Jak by na to asi nahlíželi tehdejší Slavkované, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, které je drsně semlelo??

To je tedy doba. A přesto tam dodnes hledači kovů nacházejí knoflíky, náboje a další artefakty, které potvrzují, jaký masakr to tehdy byl.