Viola

 V ikonickém prostoru pražské Violy se uskutečnilo autorské čtení v rámci Studentské Thálie : což je  akce, která dává prostor mladým talentům představit vlastní literární tvorbu.

Mladí autoři tedy čtou své texty. Případně interpretují cizí, prostě nějakým způsobem koketují s uměním. 

Je to zajímavá sociální skupina dětí, empatická, extrovertní, někteří i extravagantní. Mají společnou energii, ta byla v prostoru Violy takřka hmatatelná.

 Mezi vystupujícími se neztratili ani  naši studenti, naopak, měli jsme nejpočetnější zastoupení ze všech škol. Nevím jestli překvapivě, když se prezentujeme jako matematická škola. Možná je to kompenzace té matematické přesnosti a logiky, že mnozí unikají do světa fantazie. Nebo je to logické vyrovnání sil. Pro mě to tedy trochu překvapivé bylo, ale šlo o překvapení příjemné a pozitivní. 

Na jevišti Violy se představily čtyři naše šikovné studentky. Každá z nich přinesla svůj originální pohled do světa jejich literatury. V podstatě šlo o škálu od jemných postřehů přes silné emoce až po jejich hluboká vnitřní témata.

Oceňuji i jejich odvahu suverénně vystoupit s vlastním textem před publikum, navíc ve Viole.

Byl to prostě takový zajímavý, trochu netradiční, ale inspirativní zážitek

A Viola jako taková k tomu:-)

Den blbec

 Jsou dny, kdy se zdá, že vesmír testuje moji schopnost zachovat dekorum. 

Zprvu to vždycky vypadá nenápadně. Ráno se probudíte, nic nebolí, káva se nevylije, pes je ochotný venčit se v klidu a rychle, zdá se, že všechno v pohodě  stíháme.

A pak to přijde. Vesmír zavelí:

 „A teď tam pošli exota!“

První byl cyklista. Zralý pán ve sportovním dresíku a na kole, které by mu možná záviděli

i někteří účastníci Tour de France. Jenže místo Alp brázdil Stromovku a zvonil jak tramvaj v poruše.

Měl zřejmě pocit, že když má dres a sluneční brýle a jede na kole, patří mu svět. Děti, psy 

i maminky s kočárky …...Nadával průběžně úplně všem, které míjel.

I my s Torinkem jsme si odnesli pár výživných poznámek o tom, kde bychom neměli bejt,

A zatímco maminky s jejich „harantama“ posílal na dětské hřiště, nás se psy většinou přímo do patřičných míst. 

Zjevně jsme jeho cykloegu leželi v žaludku víc.

 První magor po ránu většinou nic neznamená, byť tenhle nedělní mohl být varováním, že volný den nebude bez mráčku.

Hned za ním přichází dáma s mopsíkem. Elegantní, upravená, s vnoučkem, ale tvářila se tak, že si potřebuje na někom zchladit žáhu. Los evidentně padl na nás.

Vystartovala po pejskovi, zjevně ve snaze ho odkopnout.

Musela jsem zasáhnout a ač jsem se nechtěla s někým v neděli ráno dohadovat, nešlo to jinak.

Prý jsou podle jejích zkušeností jezevčíci agresivní, tak se proti nim preventivně vymezuje.

Musela jsem se tedy rázně slovně vymezit vůči ní, byť pár facek by byl určitě lepší. A mohla bych se pak bránit, že podle mé zkušenosti jsou některé báby arogantní, tak se proti nim preventivně vymezuji.

 „No a pak už to jelo. Agresivní řidič, který měl asi alergii na červenou (tu na semaforu), muž u samoobslužné pokladny, který nadával pokladně, prodavačce a nakonec i všem kolem sebe… Bazén narvaný, hlava na hlavě. Sauna spíš studená než rozpálená.

Když jsem pak večer rozbila oblíbený hrnek, přišla mi to vlastně jako mírumilovná tečka za nepovedenou nedělí.

Ale dobrá zpráva je, že den blbec má taky konec. Dá se přežít. 

Většinou pomůže horký čaj, pes přitulenej u nohou a vědomí, že zítra třeba potkáte někoho úplně jiného – třeba prodavačku, která vám popřeje hezký den, dědu na lavičce, co podrbe Toriho za uchem a dodá: 

„To je ale krásnej kluk.“

/ I když má růžový obojek a mnozí říkají že je to holka/

A vy si řeknete: „Jo, dneska to půjde.“

Ať chceme, nebo ne.

 Poplatky.  

Věčné téma.

 Evergreen.

Nebude to dnes o těch v silničním provozu ani o těch bankovních. Bude to o těch, které si platíme za možnost dívat se na televizi. Přesněji řečeno, za možnost dívat se na Českou televizi. Třeba i když se na ni nikdy nepodíváme. 

Nebo se podíváme. Ale rozpačitě. Nebo s nostalgií, protože program občas vypadá, jako by ho někdo vytáhl z archivní krabice s nápisem „Retro - zachovejte klid a sledujte dál“.

Od května se poplatek zvýšil. 

O patnáct korun. 

Dramatické slovo „zvýšení“ u takové částky působí možná směšně. Ale ono nejde ani tak o těch patnáct korun. Jde o princip. Vždycky to tak nějak skončí u principu, byť tentokrát to naštěstí není ten Vyšší.

Já osobně platím. Protože televizi sleduju. Rozhlas poslouchám. A dokonce jim i důvěřuji, 

v rámci možností.

 Ale co mi trochu (hodně) vadí, je to, že platit musí všichni.

I ti, co o ČT nikdy neslyšeli. 

Nebo je nezajímá. Nesledují ji.

 A proč? Protože – jak se praví – mají možnost se dívat. 

Skvělá logika. Mám možnost plavat v moři, tak ať zaplatím cestu k oceánu. Mám možnost si koupit kolo, tak ať přispěju na cyklostezky, i když trpím rovnovážnou poruchou a padám i ze židle.

Ale dobře, říkám si, dejme jim ty peníze. Ať to tedy stojí za to.

 Jenže pak si zapnu televizi. A co vidím? Opět „Pelíšky“ (a ano, mám je ráda – ale pořád?), dokument o Českém ráji z roku 2003, a stopadestáté opakování Televarieté.

 Jasně, kvalita něco stojí. Jenže  v ČT to berou doslova, že stojí. Protože se vůbec nehýbe. Už roky.

A do toho se neustále připomíná, ( působí to na mě jako něco mezi žebrotu a vyhrožováním) že když nezaplatíme, nebude tvorba, nebude kultura, nebude demokracie. A nejlépe – nebude nic. 

Jenže zároveň se dozvím, že ředitel televize, kterého odvolali, dostal nejprve odměnu. Malou, prý. Jen několik set tisíc. A pak ještě dvanáct platů jako odstupné. 

A mezitím se z televizního veřejnoprávního éteru vytrvale ozývá: 

„My nemáme peníze! Musíte všichni přispět!“ 

No, nevím. Možná by stačilo o jedno odstupné méně?

A tak si říkám – co ti lidé, kteří se opravdu nedívají? Co jim televize nedává nic? Ti, kteří si místo Otázek Václava Moravce raději přečtou knihu nebo jdou ven? 

Mají možnost se dívat, ale nedívají se. A stejně platí. Možná i s větším znechucením než já. Protože já jsem aspoň ten divák. 

Ještě. 

Ale asi i mně jednoho dne dojde trpělivost a přestanu ji sledovat…!

Jenže je to na nic, protože poplatek televizi budu muset platit i tak. Protože mi zůstane ta možnost…

No, nevím…

 

A to jsou teprve začátky

 Probíráme první světovou válku. Několik hodin za sebou, jsme ukotveni v tématu i období. Tedy, to si myslím já. 

Zadávám práci na téma východní fronta. Studenti se tváří, že je téma zajímá, berou si práci dobrovolně.

Předpokládají, jak mi už dávno dochází při každé jejich práci, že to vypracuje AI a oni to pak jen přečtou. 

Doba je jiná, pedagog je většinou rád za každou kapku projeveného zájmu. Drobečková politika.-).

A tak nastala hodina H, chvíli to trvalo, protože dnes nelze chtít po studentovi, aby něco vypracoval z hodiny na hodinu. Trpělivost přináší růže. 

Hodina H je tady a jdeme na východní frontu. Se zájmem poslouchám, jak boje na východní frontě začaly útokem na Leningrad, Moskvu a Stalignrad, v roce 1941....

A tady už to začíná malinko docházet i přednášejícímu, že to patrně nebude první světová...Asi si to teprve teď poprvé přečetl, nikoli po sobě, jak se říkalo kdysi, ale po AI. 

Ještě chvíli pokračuje, třída zatím nereaguje, východní fronta jako východní fronta. Někteří si dokonce i píši nějaké poznámky. 

Až někde před Moskvou procitnou ti, co si myslí, že by měli mít jedničku. 

To je asi druhá světová? ptá se kdosi nesměle. 

Ano, je. Hurá....

My ale berme první světovou..

Zadání pro AI ovšem znělo jasně, východní fronta. A tím plnění úkolu skončilo. AI to vypracuje a já to přečtu...

Pravda, není to tak šílený, jako když mi student, který měl zadání 

Přestavba!

 předložil text o přestavbě zahradního domku, ale i tak.

Tady to ještě studenti dokázali rozklíčovat, že jim AI předkládá blbosti, že je třeba ji kontrolovat svou vlastní inteligencí. Že se musíte umět ptát a vědět, na co se ptáte, protože ona vám prostě nakecá kde co. 

Ale co se stane v okamžiku, kdy studenti /a nejen oni/ tuto schopnost ztratí? My všichni až ji ztratíme, protože to půjde rychle. 

No, nevím..

Atentát

 Dnes určitě nelze jinak než připomenout atentát na Heydricha. Jeho zatáčkou mířím pravidelně do práce, kolem pomníku, který je tam sice chvíli, ale už patří neodmyslitelně k místu. 

Letos má atentát i místo v panteonu významných dnů, poslanci ho označili jako Den národního vzdoru. 

Zapadá do koloritu těch mnoha květnových válečných výročí, byť atentát nemá letos výročí kulaté. Ale určitě v jeho souvislosti chci tradičně připomenout svoje knihy i audioknihy, zejména Svatobořické děti, které jsou jen jako audio. A jejich propojení s atentátem je nejvíc emocionální, protože oni, jako děti, se k tomu dostaly vlastně úplně nevědomky, jako slepý k houslím. 

Atentát je dobré připomínat, byť mnozí na něj mají rozporuplné názory. Někteří ho dokonce i zavrhují, jiní zase naopak, absolutně glorifikují. Dokonce se i hledají ostatky atentátníků, existuje petice, která žádá otevření nějakých hromadných hrobů v Ďáblicích. 

Hroby tedy otevírat nechci, ale připomenout tehdejší dramatickou středu a události, které následovaly, zcela určitě. Jednak proto, že o tom píšu. Druhak, že to učím. A do třetice, a to je podle mě stežejní, že na takové události a lidi kolem nich se prostě nemá zapomínat. 

Tak tedy, dnes je Den národního vzdoru. Možná by mě zajímalo, co vy si s těmi událostmi spojujete, jak o nich přemýšlíte?

Mě třeba napadá, jak by asi žili dál? Třeba v komunistickém režimu? Jestli by tedy žili, protože ten hrdinům moc nepřál. 

Nebo jak by byly jejich děti? Jak by se ony zapojily do dalšího dění?

A určitě dnešek připomínáme procházkou po Praze 8. 

Aktuální i vzpomínkové

Židovské město

 Byla jsem vyslána s dětmi na výchovně vzdělávací pořad Hanin kufřík. Nu, ne že by se mi chtělo, ale nedalo se nic dělat. 

Krom zážitku z návštěvy Židovského města, workshopu na dané téma a pobytu v rozpáleném centru města, nám to ještě navíc přineslo "vyvedení" ochrankou. 

  Měla jsem s sebou psa a ten se s návštěvou židovských prostor jaksi neslučuje. Já se sice spořádaně dopředu informovala, zda s ním mohu přijít, že jde o štěně, které bude v tašce. Netroufla bych si ho tam vzít bez souhlasu. 

 "Ano, přijďte, můžete ho vzít s sebou, " bylo nám odsouhlaseno. 

Ovšem v synagoze to viděli úplně jinak. 

Během workshopu, který byl zaměřen na zemřelé děti v Terezíně, jsme nikomu nevadili. 

Program ovšem pokračoval do synagogy, před kterou nás s velkým humbukem takřka "zatkli." Chvíli jsem si připadala, jako bych snad chtěla zdejší prostory vyhodit do povětří nebo něco podobného. A on takový humbuk způsobil malý pejsek, schovaný v tašce, ze které mu vykukoval jen čumáček, posléze ani to ne, protože se evidentně docela bál. Vůbec netušil, jak obrovskou hrozbou se pro Židovské město stal. 

Ale nijak moc jsem neodporovala. Byly jsme v tandemu, takže zbytek děti prošly s kolegyní, my jsme vyčkali u bran, kde jsme se opět připojili. 

Prvně jsem tedy byla vyvedena ochrankou. 

Dosud se mi to nestalo, ani za mlada, třeba z baru:-).

 Ale vždycky je něco poprvé, je to nový zážitek. 

Pro mě, ale i pro studenty, ani jim se nestává často, aby jim odvedli kantora takřka v řetězech. 

Ale všechno nakonec dobře dopadlo, viděli jsme, co jsme vidět měli. Prošli jsme zajímavým, byť smutně depresivním, workshopem a užili si dopoledne v centru Prahy. 

Hádanka z Bletchley

Další Ruta Sepetys. Tentokrát jde o luštění ve stylu Enigmy. Je to historický detektivní román z prostředí britské továrny na luštění kódů. Jako vždy jde o čtení poučné, zajímavé, napínavé. 

Pro děti i pro dospělé. Vřele doporučuji

 

Jenštejn

Někdy vás ani nenapadne, že hezká a romantická místa máte přímo za humny. Jako třeba Jenštejn.

O Jenštejnu jsem věděla, kdysi jsem tam i byla, ale nějak mi ta jeho atmosféra vypadla z paměti. 

O to víc jsem byla překvapená. 

Nejen hradní zříceninou a aktivitami kolem hradu, ale i prostředím Jenštejna, jeho atmosférou, náladou a klidem. 

 Je to hned za Prahou, asi se to časem stane její součástí. Teď je to taková samostatná  miniobec s jasně viditelnou dominantou hradní věže a dokonalým MHD spojením s Prahou. 

 

  Asi každý ( místní určitě) si ji propojí s Janem z Jenštejna, třetím pražským arcibiskupem. Stojí za to se víc podívat na jeho dramatický životní oblouk. 

Za  mlada to byl docela floutek, který se posléze - patrně soustavnou prací na seberozvoji- k drsnému asketismu. 

Prameny tvrdí, že k radikální změně životních postojů ho přiměla vážná nemoc. Přežil a začal úplně jiný život. 

Dostal se do sporu s králem Václave IV., se kterým v mládí bok po boku "pařil", ale nyní zastával úplně jiné hodnoty. Jejich hašteření ve finále odnesl arcibiskupův vikář Jan z Pomuku.

 Arcibiskup sám později abdikoval a dožíval vlastě v chudobě kdesi v cizině, ačkoliv měl

 v Čechách k dispozici rodový hrad Jenštejn. 

I dneska se tam středověk pořád potkává s moderními rodinnými domky. Bydlet tu asi znamená mít dějiny na dosah ruky. A zároveň Prahu v dojezdové vzdálenosti. Takže kousek do centra, ale v klidu a daleko od ruchu. 

Ideální. 

Kdyby tu slavný arcibiskup žil i dnes, třeba by se víc věnoval svým dalším zálibám, které ho proslavily už kdysi, malování, psaní básní či hudební tvorbě. Nebo by se aktivně zajímal o územní plánování, protože už za svého života vehementně organizoval náročnou přestavbu několika hradů.

 Jenštejn je vlastně pořád tak trochu pohádkový. Alespoň na první dobrou, když tam přijedete jako návštěvník či turista. 

A zatímco dřív se na hradě možná řešila spása duší, dnes se tu řeší návštěvníci, případně středověké slavnosti. Je to taková gotika v praxi, určitě stojí za návštěvu. 

I my ji hodláme ještě několikrát zopakovat. 

 

Pod palbou hvězdiček

 

 

 Někdy mě napadá, / a také dost děsí/ že všudypřítomný Velký bratr se nejen vrátil / to už dávno/, ale že už nás natolik prorostl, že fakt není uniku.

Kamery, čipy, virtuální stopa. 

 Kontrola na každém kroku. Spolu s ní hodnocení. 

Recenze od každého za vše možné.

Přiděluje se počet hvězdiček za cokoliv. 

Ale i od kohokoliv.

 Recenze kam se podíváš😊.  

Mílovými kroky se určitě blížíme i k hvězdičkování sebe sama. 

Nedávno jsem byla u lékaře a sotva jsem vylezla z ordinace, už mi na mobilu blikala výzvy, ať ohodnotím nějakým počtem hvězdiček.

Jistě, lze to vypnout, nevnímat, ignorovat. Ale už ten fakt, že to existuje a každý si vás tam může hodnotit, jak ho napadne....

Nabízí to samozřejmě takovou lehce satirickou představu blízké budoucnosti: 

Představme si kupříkladu vizi, že se probudíme, a než si stihneme vyčistit zuby, už vám přijde e-mail:

„Jak jste byli spokojeni s vaším spánkem? Dejte nám vědět a pomozte zlepšit naše služby!“

A vy napálíte hvězdičky, dneska to prostě nebylo nic moc, blbě jsme se vyspali, tak budeme také negativně hodnotit…. 

 Tak, dobré ráno, světě recenzí!

V reálu to vlastně tak nějak funguje.  Žijeme v době, kdy veřejná kontrola už dávno není výsadou inspektorů a komisí. 

Je to volnočasová disciplína, kterou trénujeme každý den, ať už veřejně hodnotíme doktora, který nám zachránil život (ale měl nesympatický pohled), nebo kurýra, který nám přivezl pizzu (o celou minutu později, než sliboval).

Prostě dnes nemám náladu, blbě se vyspím, tak napíšu negativní hodnocení. 

A my to většinou bereme vážně!

Vždyť co by to bylo za svět, kdyby se každý nemusel neustále snažit zavděčit komisi složené z neznámých lidí za displeji?

  Vstoupíte do ordinace a doktor vás ani pořádně nepozdraví?

 Dvě hvězdičky!

Servírka přinese kávu, která je přesně taková, jakou jste si objednali?

No a co? To je přece její práce.

 Ale kdyby byla o stupeň studenější nebo se netvářila dost nadšeně, hned by dostala verbální facku v komentářích. Nula hvězdiček.

Recenze jsou svým způsobem fajn určitě je nechci zatracovat. Kupříkladu když hledáte dobrý hotel nebo se chcete vyhnout restauraci, kde na vás číhá salmonela.

  Ale zároveň si myslím, jsme se dostali do bodu, kdy se každý stal potenciálním terčem digitálního lynče. 

Jsem nespokojen, natřu mu to na netu.

 /a to pořád zůstávám u recenzí, další formy digitálního násilí dnes nechávám být/

Lidská nespokojenost se proměnila v zábavní průmysl.

 Pokud někdo udělal svou práci dobře, většinou to bereme jako samozřejmost a jdeme dál.

 Pokud ale někdo udělal sebemenší chybu nebo nám prostě nebyl sympatický, vytasíme se s rozhořčeným negativním textem a naservírujeme mu online trest.

  Hodnocení na vás dneska vyskakuje všude. Po návštěvě u zubaře hned vyskakuje dotěrný příkaz.

 „Nezapomeňte po ošetření ohodnotit lékařův výkon!

Očekávám, že brzy bude následovat dotaz: 

„Byla vaše anestezie dostatečně rychlá? Bylo vrtání v souladu s vašimi očekáváními?“

A vy napíšete virtuální vysvědčení, asi tak tři hvězdičky, protože přeci jenom něco zabolelo. 

   Není asi daleko doba, kdy kupříkladu půjdeme na úřad a paní za přepážkou se na nás bude dívat s americkým ( pro mě vždy trochu podezřelým)  úsměvem. Ona se logicky bude usmívat ne proto, že by byla milá, ale protože ví, že pokud se dneska špatně zatváří, její kariéra visí na vlásku.

Někde to tak dokonce funguje už nyní.

 A někde zase vůbec, takže se tam jako zákazník cítíte spíš jako vetřelec. 

Je to zatím takové ode zdi ke zdi. 

Baví mě představa, že se to kupříkladu otočí.

 Vstoupíte třeba do kavárny a než si stihnete objednat kávu, barista vám podstrčí tablet:

„Jak jste dnes naladěni? Očekáváme minimálně čtyři hvězdičky za vstupní úsměv! Vaše celková spokojenost s tímto ránem ovlivní naše služby.“

Nebylo by to zajímavě reciproční?

Třeba bychom si konečně všimli, že žít pod neustálou hrozbou veřejného hodnocení není tak úplně pohádka. 

Možná bychom se naučili být trochu shovívavější. Možná bychom si všimli, že někdy není třeba někoho okamžitě seřvat v recenzi, jen protože měl špatný den. Možná… ale asi ne. Radši se vrátím ke svému textu.

„Jak jste byli spokojeni s tímto fejetonem? Dejte vědět v komentářích!“