Rodokmen

Nějakým způsobem bych se potřebovala propátrat do Vídně. Našla jsem fotografii, mám parte, jen nemám (zatím) žádný další kontakt....
Asi je na čase vypravit se do Vídně a hledat osobně. Zatím pátrám pomocí různých inzerátů:
  Ich suche nach Nachkommen, die Vewandten der Frau Anna Kubasek, die am 11.5. 1966 gestorben ist ( Adresse : Staudgasse 21, Wien. ) Die Familie kommnt aus Václavice u Benešova....

Zatím se sice moc nedaří, ale i tak je to dobrodružství. Genealogické a to je příjemná letní náplň.
 Rodokmen se i tak utěšeně rozrůstá, velmi mi pomohly digitalizované matriky. To je výborná věc, byť naprostý žrout času. Ale hledání výrazně usnadňují. Ovšem pustit se do takového třeba sedmnáctého století, to již není žádná legrace. Jednak jazykově a jednak to vůbec vyluštit. Někteří kronikáři nebo matrikáři psali opravdu jako čuníci:-). Jiní jsou od pohledu pečliví, úhlední, to se pak bádá:-). Leč, tak či onak, vídeňská stopa žádná. 
Zatím
Ale plán výletu už se rýsuje, takže se těším. Vídeň mám ráda:-)

Nový začátek

   S novým měsícem nám do rodiny přibylo nové miminko, malá slečna Hanička. Takže už jsem zase novopečená tetička:-). 
                                   Hezké to je:-). 
              To ovšem není Nic nového pod sluncem:-). 

  

                                       je to vlasatice. Určitě má víc vlasů než tatínek:-)

Parte

  Milovníci paradoxů by jistě zajásali nad sdělením, že i parte může člověku přinést radost. A nechci zde rozvíjet žádné morbidnosti na téma, že boží mlýny či konečně padla kosa na kámenJ. Chci jen nastínit prostou situaci, kdy přijdete domů, ve schránce máte obálku, v ní parte a s ním radost.....?

   No, ono to zase tak náročné na přemýšlení není, je to prostě genealogická záležitost. Parte patří k velmi cenným zdrojům, ze kterého dokážete o minulosti vytěžit nevídané věci. Proto po nich nejen pátrám, ale i je pečlivě schraňuji. Tedy když mi přišla naditá obálka, nejprve jsem se divila. Poté ve mně trochu zatrnulo, když na mě vykouklo parte číslo jedna. Vzápětí jsem zjistila, že jde o oznámení z druhé poloviny minulého století a mohla vypuknout radost. Ta genealogická. Zároveň s ní se spustila i badatelská vášeň a podle jedné adresy, Staudgasse, Wien, mířím do Rakous.  Pravda, je třeba oprášit němčinu, ta moje je nic moc, ale co by jeden neudělal pro historické dobrodružství. Takže kdybych měla odpovědět na hypotetickou otázku, co mě tento týden potěšilo, pak je to parte ve schránce. Člověk by prostě nevěřil, co všechno mu může způsobit nečekanou radost. A tak bádám…J

Narozeniny

  Ač pondělí, vnímám dnešek jako slavnostní. Ne snad díky pondělku (zejména v situaci, kdy mě zrovna dnes skolila zákeřná migréna), ale hlavně kvůli datu.  Jednak je po změně času déle vidět a to člověka nabíjí energií, ale hlavně je dnes den narozeninový. Odjakživa vím, že dnes slaví několik významných žen.  

   Na prvním místě samozřejmě musím jmenovat svoji maminku, která, s optimismem sobě vlastním, vítá vždycky další vyšší číslovku s úsměvem a radostí (v tom se tedy diametrálně lišímeJ). Jelikož se u dámy nesluší prozrazovat věk a nejde ani o jubileum, nebudu indiskrétní a neprozradím, i když fakt, že má tak starou dceru, jistě mnohé napovíJ. V pondělí se u nás nikdy neslaví, slavnostní okamžiky byly naplánovány již na víkend, leč den D je dnes.  

  A nyní přichází řada na ty další ženy, které mi maminčiny narozeniny vždycky připomínaly a velmi často se stávaly i vděčným dárkem. Pravda, někdy víc pro mě, protože já jejich hudbu miluji asi víc než maminka, ale ta zase vždycky ocenila, že ji obdarovávám jejími vrstevnicemi. A ty dámy jsou Zuzana Michnová a Hana Ulrychová – tu ráda poslouchám neustále. A abych to genderově vyvážila, stejný den, tentokrát ovšem jiný rok, slaví i známý spisovatel Michal Viewegh. Ten zase studoval stejné gymnázium jako já. Takže se nám to doma kolem toho posledního března motá všechno tak nějak kolem dokola. O víkendu jsme samozřejmě slavili jen maminku, to jistě není Nic nového pod sluncem.  Jsem ráda, že její život není Odnikud nikam (byť život dědečkův byl pro můj román velkou inspirací).  Nemá sice Život spjatý s hudbou, jako Jan Heřman, ale hudbu má ráda a Heřman patří k mnoha jejím slavným hudebním krajanům. Žije v inspirativním kraji.

 A na Třídní knížku mě žádná asociace nenapadá, snad jen, že by mohla být jako dárek. Ale jako dárek byla samozřejmě CD výše zmíněných damJ

   Teď jen, aby odezněla moje migréna, a můžu si užívat dubnových radovánek...J

                                         a léta běží...............

Zlom

Nikoli nějaký zásadní či životní, prostě jen zlom letních prázdnin. Jeden žhavý měsíc máme za sebou, necelý, doufejme, že příjemný, ještě před sebou. Červenec letos opravdu dělal čest svému jménu, byl to prázdninový měsíc se vším všudy.

 Naši předkové ho kdysi dávno také zakončili jednou defenestrací, my jsme po letech již poněkud sofistikovanější a zpestřili jsme si ho policejní razií a odposlechy. Jak vidno, červenec je někdy na našem veřejném fóru poměrně dramatický měsíc, časy se mění jen v tom, že už nevyhazujeme z okna na nastražená kopí. Máme jiné metody:-).

Část měsíce jsem totiž trávila i v archivech, proto ta historicko- analogická vsuvka. Nechci se ale vůbec pouštět do žádného politologického rozboru, jen se podělit o zážitky z archivu. Pravda, to asi není zajímavé pro každého, vidím to doma, když se pustím do vyprávění o našich vlastních předcích. Někdo to hltá se zájmem, jiný na mě kouká, jako bych spadla z višně naznak.

Takže si se svými archiváliemi žiji sama a sama to také vnímám jako dobrodružství (a svým způsobem i drogu). Když se do toho totiž ponořím, je to jednak strašný žrout času a jednak se od toho člověk (já) těžko odtrhuje.

Za těmi matričními okénky totiž hned vidím příběhy, rozvíjí se románové osudy, a to by den musel mít nejmíň sto hodin, aby se to dalo zvládnout.  Ale objevit se dá tolik věcí, když tedy je klika, že matrikář vládl úhledným rukopisem. Někteří byli navíc i pečliví, všechno hezky vypsali. Zatímco jiní škrábali, namastili tam, co je napadlo, pak škrtali, doplňovali, a to se mnohdy opravdu vyluštit nedá. Nic nového pod sluncem:-).

Zajímavé je i to, jak se naši předci nikterak nežinýrovali, mnozí ani nectili zásadu, co je v domě, není pro mě:-). Někde je to opravdu propletenec, každý s každým, matrikář připomíná, že musel být udělen dispens. Takže vyznat se v rodinných vazbách je mnohdy opravdu detektivka.

Pak přichází doba první světové války a na scénu přicházejí vojáci, matrika praví, že voják c. k. pluku, zde na dovolené, se žení s tou a tou….Jsou tu i Italové, Rusové, genetika prostě dostala nové impulsy.

  Samozřejmě se pranýřují nemanželské děti, objevuje se termín nalezenec či později, cizí rukou vepsaný, otec, který se hlásí k původně nemanželskému děcku.

Stresující je obří novorozenecká úmrtnost i to, kolik dětí ty ženy tehdy porodily. Sedm až deset dětí je celkem běžné číslo.

 A dalších konotací bych tady ještě navykládala. Je to prostě archivní dobrodružství. ….

    A i díky jemu vím, že můj pra pra……Paulus, se narodil v roce 1740. A to už je nějaká doba. A je možné, že se v srpnu dostanu ještě dál, jestli to ovšem dál dokážu vyluštit. A třeba z toho vytěžím i nějaký ten románový příběh:-). A nastane nějaký skutečný zlom:-)

Tři králové

Když člověk vykoukne z okna ven, nedej bože, když se venku pohybuje, rozhodně by neřekl, že je leden, nejmrazivější měsíc v roce. Asi mám klasický syndrom nespokojenosti s počasím. Kdyby byl sníh a mráz, pochybuji, že bych skákala nadšením. To my, teplomilové,prostě asi neumíme. Ale tohle mě deptá, permanentní déšť, zataženo, sychravo, vtíravá vlezlá zima. Dnešek navíc vypadal, že se ani nerozednilo. Takže těžko být pozitivně naladěna, byť se snažím. Ale putování mezi domovem a nemocnicí mě nějak emočně vyčerpává. Je to typická ukázka reality, že jenom snaha nestačí. Když se snažíte a nemoc je silnější, je to marná snaha. Zdá se mi, že když je člověk v komatu, je všechno složitější víc pro jeho okolí než pro něho samotného. Je to taková marná lásky snaha. 

Ani Tři králové to nezměnili. Jen pořád nevím, jak se k tomu postavit. A počasí mi nepomáhá. Takže výsledek je takový, že ani číst mi nechutná, ani psát mi nechutná. A přemýšlím o koloběhu života. Zbytečná činnost, žel jediná, na kterou mám energii. Tupě zírat do deště a myslet na nesmrtelnost chrousta. Ještě že ten Zachariáš potřebuje a chce ven. Jinak zkapalním ve stavu apatie. Přesto, na Tři krále, o krok dále. Nevím, zda jsem o krok dále, vím jen, že jsem si vzpomněla, že moje babička by dnes měla stosedminy. Pěkné narozeniny, ne? J Pořád hledám ta pozitiva, takže to ještě jde. Jdu si připít na babičku J

Vzpomínky

Nemám ráda sedmnáctý únor.  Vím, je to iracionální, ale některé dozvuky z dětství prostě nelze přehlušit.  Sedmnáctého února mi umřela teta.  Vím, lidé přicházejí a odcházejí a moje teta rozhodně nebyla jediný blízký příbuzný, který mi odešel. Přesto to ve mně nějak je. Tetu Jarušku jsem totiž měla moc ráda. A ona mě. A hlavní problém je, že odešla moc brzy. Bylo jí 41 let, tedy věk, kdy se neumírá. Alespoň ne běžně. Dnes by jí možná lékaři zachránili. Anebo taky ne, dnešek přeje protekci a známostem, takže možná i z toho důvodu by ji nepomohli ani dnes. Prostě nad tím nemá cenu spekulovat. Odešla z mého pohledu mladá, odešla nečekaně a já to dodnes nevstřebala. A pořád si kladu otázku, jaké by to bylo, kdyby tady byla? A jaká bych byla já? Jsou to prostě jen hypotetické otázky, nechci po nikom odpověď, to je moje vnitřní záležitost, která mě provází celý můj život a sedmnáctého února vystupuje o to naléhavěji.  Kdysi jsem o ní psala i povídku, ocitla se ve sbírce Slepičí polévka pro českou duši, která se mi ovšem někam ztratila, tudíž ji nemám a nemohu poskytnout odkaz. Tam jsem to, myslím, vyjádřila tak, jak to cítím. A dnes už se k tomu nechci vracet, jen prostě vím, že sedmnáctý únor nemám ráda. Sebral mi něco, co mi nikdy nikdo nevrátil. L

Sto let

Sto let by dneska oslavil můj dědeček, který se narodil druhého srpna jako nejmladší z osmi dětí. Přitom o některých jeho sourozencích jsme léta ani nevěděli, zemřeli ještě v dětském věku a vypátrala jsem je až při tvorbě rodokmenu. Po stopách předků jsem se dostala až do sedmnáctého století ke svému prapra (tuším, že těch pra je tam asi devět), který se jmenuje Daniel, a je tedy jakýsi praotec našeho rodu. Je to zajímavé dobrodružství dostávat se ke svým kořenům a jediné, co mě mrzí, že nebyly fotografie. Ráda bych těm lidem viděla do tváře, jestli se opravdu ty rysy opakují, a zda bych našla nějakou podobu se současností. K dispozici mám jen staré fotky do generace pradědečka, už ani prapradědečka neznám podle tváře, ale jen podle jména.  Dědečka samozřejmě ano, a jeho dnešní sté narozeniny si doma náležitě připomeneme, byť už je to dlouhých šestnáct let, co nás opustil.  Zajímavé je, že stejný rok jsme měli přírůstek do rodiny, jako by jeden odešel a přišel někdo nový. A nepřihodilo se to jen jednou, v podstatě všechny děti přišly v roce, kdy někoho vystřídaly. Koloběh života v praxi.

   Ovšem sto let je sto let, takže dnešní narozeniny se budou znovu oslavovatJ

Letní bádání

Krom psaní mně ještě v létě čeká rodokmen. Jsem ráda za den, kdy jsem na netu objevila volně stažitelný program pro tvorbu rodokmenu. Do té doby se moje kusé informace skrývaly na kusech papíru a vyznačovaly se naprostou nepřehledností. Žádný přehled, žádné souvislosti. Ale s moderní technikou to nabralo nové rozměry. Najednou se začalo rýsovat, kdo ke komu patří, s kým máme společné předky a kde se jen naše kráva s vaší napila ze společné louže. Tímto způsobem jsem se přes jednu linii dopracovala až k Danielu Janouškovi, což byl pán narozen na počátku sedmnáctého století a byl to můj praprapraprapraprapraprapraprapraprapradědeček (doufám, že jsem ta pra spočítala správně:-) A letos chci pátrat v druhé větvi. Už i tam jsem objevila zajímavé souvislosti a osobnosti. Ba dokonce v Brandýse nad Labem je po jednom z mých statečných předků pojmenovaná ulice. A až dosud jsem to netušila. I proto je rodokmenové bádání věcí zajímavou a dobrodružnou. Jak jsem již řekla, v maximální míře využívám moderní techniku, přes ty papírky mi to vůbec nešlo. O to víc žasnu nad dávnými badateli, kteří podobné věci zvládali pěšky od matriky k matrice a s husím brkem v kapse. Vůbec nechápu, jak to mohli dokázat. ( ostatně-stejně tak nechápu, jak mohli třeba prát bez automatické pračky či vařit na otevřeném ohni:-)) Ale i pro ně to jistě bylo lákavé dobrodružství. A já se na to svoje letní vysloveně těším.

Kdo si hraje, nezlobí

    Jsem člověk hravý, soutěživý. Ovšem když mě Andy pozvala do hry na desátou fotku, byl to zpočátku nápor na moji nefungující logiku. Kterou desátou? Ze kterého alba? Kdo to ověří? Jaká jsou měřítka? Nicméně jsem pozvání ráda přijala, Andy děkuji a moc jí držím palce v pondělí při státnicích. Ponořila jsme se tedy do prohlížení alb, což je veskrze má oblíbená činnost a ač nefotím vůbec kvalitně, fotím ráda. Podobné to mám se zpěvem:-) Alb je doma mnoho, tady se projevuje moje úchylka archiváře, vše je evidováno, založeno. I v dnešní digitální době si nechávám fotky převádět do papírové podoby, abych je mohla zanést do alba, jelikož počítač mě pro tuto činnost neuspokojuje. Někteří konzervativci prostě zůstávájí v mnohém v minulosti. Ale abych se nezasekla u psaní, jak je mým dobrým zvykem, jdu na tu fotku. V jednom z mých alb byla opravdu - a to jsou ty pěkné náhody - desátá- a tak ji zveřejním. Je ze sedmdesátých let a společně se svým bratrancem a sestřenicí tady jucháme na svatební hostině. Fotku mám moc ráda nejen kvůli milým lidem, kteří tam jsou se mnou, ale i proto, že jsme si po letech (mnoha letech) pohráli a vyfotili se ve stejném složení. Čas prostě letí jako bláznivý:-) Rozdíl obou fotek je mnoho desítek let:-) Až se budem fotit za pár let, tak ta první už bude vzácnou historicku relikvií z jiné časové dimenze. A teď ještě pozvání. Aby se to netočilo pořád dokola, ráda bych pozvala Laďku s Pavlem, Almerku, a Babs:-) Hrajeme na desátou fotku:-)

Soutěžní otázka

Dneska má můj tatínek narozeniny. Už šedesáté sedmé. Narozen za války, válečné dítě, což jsem já, jako normalizační dítě, nejdřív moc nechápala. Jak se mohou děti rodit za války? No, nejenže mohou, ale statisticky se jich v těchto dramatických dobách rodí nejvíc. Zjevně platí heslo Carpe diem. Protože tatínek na tom není zdravotně nejlépe, jistě bude největším přáním pro něho hlavně zdraví. :-)Takže připíjím na zdraví.
  Také jsem dnes navštívila galerii DOX, která je podle mého velkou chloubou Prahy 7. Eva Jiřičná tady připravila výstavu o Janu Kaplickém. Když už jsem viděla Oko nad Prahou, myslela jsem, že by bylo dobré to dotáhnout do konce a prohlédnout si i další díla. Přes poměrně dražší vstupné to bylo dobré rozhodnutí. Skoro bych řekla, že je to lepší zážitek než film, který ve finále vyznívá jako předvolební agitka. Krásné modely, průřez celým jeho dílem. Vůbec, samotná návštěva DOX je velký zážitek, a výstavu o Janu Kaplickém mohu zejména milovníkům architektury vřele doporučit.
  Za týden vypukne dlouho očekávaný Svět knihy. Těším se, ale jsem i v napjatém, lehce nervózním, očekávání. Jen pro pořádek připomínám, že ve čtvrtek to spustí divadélko Romaneto. A v pátek budeme my. Protože se řadím k lidem soutěživým, a i ráda soutěže organizuji, i v našem sektoru Rosteme s knihou, se bude soutěžit. O knihy, jak jinak. O Odnikud nikam a další knihy z nakladatelství Jalna.Máme jednu otázku, a bude-li v pátek vícero stejných správných odpovědí, doplňkové otázky budou na místě. A pak to losneme.:-) Takže naše otázka zní. V Odnikud nikam je zachyceno Neveklovsko, za války vystěhovaný kraj. Proč bylo to území vystěhováno? Za jakým účelem? A soutěživé duše mohou začít hrát. O knihy. To je hezká odměna, ne? Ceny na Světu knihy, ale možná i poštou....? To je to napětí hry.....:-)

Jaroslav a Jaroslava

    Dnes by měl svátek můj dědeček Jaroslav. Je to u nás v rodině tak trochu jako u Lucky.Jen ta čeština asi tak hezky nepojmenuje dědečka slovem stařeček, jako moravština:-)S dovolením si to slovo vypůjčím, i když u Lucky to bylo vlastně obgenerační. Ale můj stařeček se narodil skoro před sto lety, takže to je vlastně prastařeček:-) Tak tedy stařeček Jaroslav měl syna Jaroslava, ten bohužel zemřel jako miminko. Proto jeho jméno dostala  dcera Jaroslava. A aby bylo tradici učiněno zadost, i ona slavila svátek na Jaroslava. Asi to možná bylo i tím, že Jaroslava jako žena patrně nebyla v kalendáři ( nyní připadá na prvního července) A tak se u nás vždycky slavilo společně. Ani jeden z nich už nežije. Zatímco stařeček se dožil požehnaného věku osmdesáti dvou let, teta Jaruška odešla v pouhých jednačtyřiceti. I tak si na oba vždycky dvacátého sedmého dubna vzpomenu. A spolu s nimi blahopřeji všem Jardům a Jaruškám, protože i dnes mnoho Jaroslav slaví na Jaroslava.:-) K tomu všemu se mi dnes konečně uzdravila masérka, takže po strašně dlouhé době jsem ulehla na masérský stůl a pokoušela se díky aromamasáži relaxovat. A vcelku úspěšně. Třídila jsem si přitom nápady na Svět knihy a ve čtvrtek se mohu bez obav sejít s panem nakladatelem. Večer ovšem hodlám připíjet na zdraví a vzpomínku všem mým milým Jaroslavům a Jaroslavám:-)

Josef

 Jistě nebudu ani zdaleka jediná, kdo dnes bude psát o svátku Pepíků. Josef je i přes všechny populární a populační vlny naše nejslavnější mužské křestní jméno. Když se řekne „ na Josefa,“ každý ví, kdy to je. A je to ustálené rčení. Zkuste říct třeba „ na Tomáše.“ 

Jednak se to neříká a druhak, pokud Tomáše nemáte doma, nevíte, kdy to je. Josefa ani mít nemusíte, a je jasné, že řeč je o devatenáctém březnu. I ve zprávách se tomu věnují a toto privilegium jiná jména nemají. Přitom za rozšíření toho jména vděčíme popularitě syna Marie Terezie, Josefu II. Za císaře pána se nějak roznesla fáma, že vladař je dobrák od kosti a lidi na jeho počest začali hromadně pojmenovávat své synky. A stalo se to tradicí. Sice ne každý Josef je pak dobrák od kosti, třeba Stalin toho budiž důkazem, ale i tak je to jméno hezké, české a populárni. Můj pradědeček byl Josef a v současnosti máme v rodině celou jednu generační linii Josefů. Jsou hudebně nadaní, takže jejich josefská oslava je vždycky s muzikou a plnou parádou. Tak to má být.
I touto cestou jim gratuluji, neb zazpívat jim nemohu. Na hlas vlastním zbrojní pas a nahlas nezpívám ani pod vlivem alkoholu. Kdysi dávno, ještě za studií, jsem se odvázala a v davu si zapěla z plna hrdla. Poté se ke mně otočila slovenská spolužačka, která se udiveně zeptala: „Aj, ty zpieváš, Jitka? A ja som si myslela, že to bojler chrčí.“:-( Nu, z této krátké epizodky je zřejmé, že zpívat mohu někomu jen za trest a to si žádný Josef nezaslouží.
Krom svátku Josefa je dneska i Mezinárodní den invalidů. Sama bych to nevěděla, ale minulou sobotu jsem jako každý týden (takový rituál) poslouchala v Čr.2 Tobogán, který Aleš Cibulka věnoval právě tomuto dni. Měl tam plno tělesně postižených lidí a zahájil tou pravdou, že většinová (zatím ještě zdravá) část populace se k těmto lidem neumí chovat. Pán na vozíčku tam vyprávěl, jak jde s manželkou k doktorovi a lékař se obrací na ni: „Co se mu stalo? Umí se manžel svléknout?“A žena pak k manželovi: „Pan doktor se tě ptá, co ti je?“
  Doktor většinou pochopí, ale není to pravidlo. Navíc u doktora se dá předpokládat nějaká inteligence, ale co u těch ostatních, že?
Stejně tak slepému pánovi nabízejí, zda mu mají rozsvítit?
Pravda, všichni ti lidé, co byli hosty v Tobogánu, to vyprávěli s humorem, mnohdy černým až drsným, takže jsem se pobavila. Ale v mnohém i poučila, protože ten fakt, že s postiženými lidmi většinou neumíme komunikovat, je pravda. Hostem byla i paní Fischerová, kmotra mé knihy, která hodně zajímavě vyprávěla o svém synovi. A zakončila poučením, že je třeba se k těm lidem stavět rovně, protože jsou normální, jen to mají těžší. Což ovšem mnozí neumí. Snad proto je tedy v kalendáři Mezinárodní den invalidů, abychom si to připomněli a snažili se to naučit. Protože linie je tenká, velmi tenká.
 Nicméně i tak odcházím slavit Josefa. Na zdraví, Pepíci.

Františka

     Dnes má svátek Františka. Je to jméno, které už dnes tak často nepotkáte, což je velká škoda. Učím už mnoho let, ale Františku jsem ve školních lavicích ještě neměla. Učila jsem Perlu, Pěvu, Bereniku, Aarona či Alinu. Občas dochází k méně šťastným spojením jména a příjmení, takže se v třídnici objeví Tomáš Fuk, Prokop Buben, Kevin Ledvina či Květoň Obecný (přiznám, tady jsem chvíli tápala, zda náhodou nejde o motýla, ale nešlo). Nezažila jsem ta budovatelská jména, kdy se dívenka jmenovala Pětiletka Koniprdová , Revoluce Vítězná či Lenin Syrovátka (nalezeno na netu jako skutečná jména). Zachytila jsem jen Půlnoční bouři v médiích, osobně jsem se s ní nesetkala. V současnosti se vrací móda staročeských jmen, takže mám plno Aniček, Marušek či Josífků, jen Františku žádnou. Ale já mám to štěstí, že jednu znám. Je to moje nejmilejší teta, která je nositelka toho krásného jména. A když jí manžel ještě láskyplně oslovuje Fanynko, je to jméno ještě hezčí. Může to být Fanuška, Fany, Františka, těch variant je nepřeberně. Jsem zvědavá, jestli také zažije stejnou renesanci jako třeba Marie. Ale zase na druhou stranu, ojedinělost má své výhody. Člověk je nositelem jména sám a všichni vědí, o koho se jedná. Stáváte se jedinečným. V jedné třídě jsem jednou měla pět Ann. Museli jsme rozlišovat, Aňa, Anča, Andulka, Aninka, Anka a běda, když jsem to spletla. Jedinečnost si pěstuje každý. Ale já třeba vnímala oslovení Ančo jako trochu hrubé, nebo naštvané. Leč nebylo tomu tak, víme, že každý své jméno vnímá jinak. A tak jsem se to musela naučit. Horší bylo, když přišlo na nějaké oficiality. Anna jedna, druhá, třetí…. Já sama to zažila, na gymplu jsme byly čtyři Jitky v jedné třídě. A zkuste se pak někde podepsat jen Jitka. Samozřejmě, kreativitě se meze nekladou a všichni vždycky nějakou odlišnost vymyslíme. Ale ve finále být Františkou se hodně vyplatí. Je to jen vaše.:-)Garantuji, že mnoho jich nepotkáte.
Tak já tímto své milé Františce přeji všechno nejlepší k svátku a Vám posílám kvízovou otázku: kolik znáte František Vy?

Sherlock Holmes

Dnešek je pro mě zvláštní datum. Před lety mi právě sedmnáctého února zemřela teta Jaruška. Bylo ji 41 let. Zemřela na embolii. Nikdo to nečekal. Já byla dítě. Přesto si tu sobotu dokonale pamatuji. Teta byla v nemocnici. V neděli byl návštěvní den. Tenkrát se na návštěvy chodilo jen ve středu a v neděli, od tří do pěti. Já měla konečně povoleno tetu v nemocnici navštívit. Těšila jsem se. Blbli jsme s našima v obýváku. V tom zvonek. Soused. Nebyly telefony, z nemocnice volali na naši veřejnou telefonní stanici. Teta zemřela. Pamatuji si, jak jsem to nemohla pochopit. Vždyť jsem s ní ještě v úterý mluvila. A dneska už není? Nechápu to do dneška. Obzvlášť v souvislosti s tím jejím věkem. Bylo jí tak málo. Klidně mohla ještě dneska žít. To je osud. Ale sedmnáctý únor má pro mě dodnes zvláštní atmosféru. Přemýšlela jsem o tom i v souvislosti s nedávným  zamyšlením Markéty, někdy je něco prostě neuchopitelné.

      Dnes ovšem bylo nutno i pracovat. S dětmi nacvičujeme divadelní představení o Sherlocku Holmesovi, které budeme v červnu hrát v divadle Jiskra. Ne, že bychom to obšlehli z Holywoodu, to spíš naopak, oni přicházejí se svým trhákem až po nás.:-) Zřejmě ale máme trochu smůlu, tolik lidí na premiéře zcela jistě mít nebudeme. Dnes jsme si potřebovali zkusit jevištní pohyb. Vstříc nám vyšla ZŠ Na Slovance, kde sice mají nerudného školníka, ale také jeviště, které jsme potřebovali pro naši zkoušku. Zkoušeli jsme s laskavým svolením paní ředitelky od dvou do půl páté. A byl to hezký kulturní zážitek. I když také tak trochu chápu, proč ti režiséři jsou zobrazováni tak emotivně. Někdy je totiž dost náročné, vtisknout divadlu nějakou představu. Ale budiž.:-) Na Sherlocka Holmese vás, co máte Jiskru na dosah, samozřejmě srdečně zvu. Jistě budu časem avizovat podrobněji. Zatím ale musíme ještě hodně cvičit.:-)

Tři králové

Na Tři krále by mojí druhé babičce letos byly sto čtyři roky. Narodila se v roce 1906. A přestože se dožila požehnaného věku osmdesáti dvou let, je to už hodně dlouho, co odešla na onen svět. Přesto si ji pamatuji a Tři krále s ní automaticky spojuji. Navíc ona byla za svobodna Králová:-)Za mého mládí se ovšem tento církevní svátek moc neslavil, to jen my slavili s babičkou její narozeniny. Pořád ještě u vánočního stromečku. Až později jsem se o tomto svátku dozvěděla víc a v době, kdy jsem Vánoce ještě vážně prožívala, jsem měla takovou malou radost z toho, že vlastně končí až dnes. Dneska se tedy má odstrojit stromek a svátky definitivně skončily. Jenže neznám nikoho, kdo tento zvyk dodržuje a Tři krále opravdu slaví. Někde sice na domech vidím ono známé K+M+B, ale spíš na venkově, v Praze jsem to osobně asi ještě neviděla. Tady spíš chodí Tři králové v rámci sbírky na charitu, jenže tomu já moc – lépe řečeno vůbec- nevěřím. Všechny tyto pouliční sbírky mě odrazují, i když myšlenka je jistě správná. Jenže už se na ní nabalilo tolik podvodníků, že člověk opravdu nevěří, že ty peníze jdou na dobrou věc. Když pomáhat, tak radši osobně a adresně, to je moje heslo, a proto nechávám tříkrálové prosebníky bez výdělku. Zkusím pomoci jinak. Dnes si ale budu listovat albem a vzpomínat na babičku. Zimní počasí ve mně probouzí medvědí sklony, takže bych stejně nejradši jen spala a spala, což v reálu ten leden bohužel moc neumožňuje. Ale dřív spát na Tři krále tedy půjdu..

Babička

    Nehodlám zde vytvářet jakýsi plagiát a konkurovat Boženě Němcové a její Babičce. Můj dnešní text je vzpomínkou na moji vlastní babičku, Marii. Dnes by měla narozeniny. Sté!
Je to neuvěřitelné. Celé jedno století. Narodila se vlastně ještě před první světovou válkou. I mně se to zdá neuvěřitelné, co teprve malým dětem. Napadlo mě to cestou z nákupu, když jsem náhodně vyposlechla, jak se takový pětiletý capart vyptává dědečka, co bude, až umře. A přitom dědeček byl fešák, stál by za hřích. Ovšem pro dítě to byl zjevně dinosaurus, přestože podle vzájemného zaujetí v rozhovoru spolu měli hezký vztah. Mrňous navrhoval svému prarodiči, aby neumíral v nemocnici, že lepší to bude doma.
„Mohli bychom se pak nastěhovat do tvého bytu,“ meditoval hlasitě ten malý uzurpátor. „Ale nesmí to trvat moc dlouho,“ zjevně interpretoval nějaký náhodně vyslechnutý dospělácký rozhovor. Nakonec se s dědou dohodli, že to nebudou řešit a vyrazili k Erhardtovi do cukrárny. Osladit si to hořké téma.
    Rozhovor mi připomněl pomíjivost všeho. Nechtěla jsem svoji babičku nikdy vystěhovat z jejího bytu. Ale když mě nutila poslouchat a dodržovat nějaký řád v okamžiku, kdy se mi to vůbec, ale vůbec nehodilo, klidně jsem jí řekla, že až umře, bude od ní pokoj. Bylo mi nějakých sedm, ale ještě dneska se za to stydím. Jak to asi bude mít za pár let ten sebestředný prcek?
Jeho babička je určitě kočka. Jako ostatně všechny dnešní babičky. Když znovu poněkud drze vzpomenu Babičku Boženinu, pak šlo o ženu stařičkou, v šátku a s hlubokým kapsářem, ze kterého vytahovala dárečky pro svoje vnoučata. Bylo jí padesát pět let.
Dnešní bábušky v tomto věku se svými vnoučaty smskují, skypují, případně farmaří na facebooku(to není narážka na nikoho, to je moje maminka, alias babička svých vnoučat:-)
  Zatímco tehdy babičku přivezli koňským povozem, dnešní babičky sami přisviští svým vlastním vozem. Tedy v případě, když mají čas. Péče o vnoučata už dávno není jejich prioritou, mají svůj, plnohodnotný aktivní život, a vnoučata jsou jen jeho příjemné zpestření, nikoliv náplň. A z kapsáře, kdyby nějaký na svých módních outfitech měly, by vytahovaly nový ipod, mobil či čtečku, jinak by se s nimi vnoučata nebavila. A ony sami to mnohdy ke svému aktivnímu životu potřebují.
    Já sama si svoji vlastní babičku pamatuji jen v šátku a zástěře. Prostě typická babička své doby, žádná žena v aktivním věku. Sto let je sto let. Dost jsme se hádaly, snad proto, že byla štír, divoký a svérázný. A já to s ní tehdy neuměla. Dnes by to jistě bylo jinak, ale to je ta daň za neznalost mládí. Přesto na babičku ráda vzpomínám a dnes jí, byť jen v duchu, přeji všechno nejlepší. A připíjím dobrým svatomartinským. Na to, že její život nebyl jen Odnikud nikam, ale stál za to. A sté narozeniny je třeba náležitě oslavit.

I babička se vdávala-první zleva, bylo jí 26let.

Svátek zemřelých

     Jako dítě jsem moc nechápala, jak může být svátek zemřelých? Copak i mrtví dostávají dárky? Dostávají, dnes už to vím. Tím, že na ně myslíme a zapálíme pro ně svíčku. Ne, že bych na své zemřelé myslela povinně jen jeden den v roce, naopak. Nicméně druhý listopad je den, kdy dumám u hořící svíčky o poznání déle, více a nostalgičtěji. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby…

Kdyby moje teta Jaruška neodešla v jednačtyřiceti letech. Byla jsem desetileté dítě, když zemřela. Přestože se mi díky prizmatu dětského vnímání jistě stála dostatečně stará, ten den mám dodnes v živé paměti.
 A dodnes je mi to strašně líto.

A když se dnes podívám na její parte, ten věk je pro mě nepochopitelný. Vždyť byla tak mladá.

Jaruška

Jak bychom si rozuměly dnes? Co by říkala na můj život? Byla by šťastná? Četla by moje knížky?

To jsou otázky, které mi už bohužel nikdy nezodpoví, přesto si je pravidelně v listopadovém přítmí kladu. A doufám, že je tam někde spokojená se svým Františkem, který mě jako malou houpal na kolenou a hrál mi na harmoniku. Je to jako jiná dimenze. Někdy nemohu uvěřit, že jsem skutečně s nimi kus života kráčela bok po boku.

Jak bych dnes vycházela se svoji babičkou, kterou jsem v dětství neskutečně zlobila? Co děda, už bych byla trpělivá, při jeho vyprávění o minulosti? Vzhledem k tomu, s jakou posedlostí a jak obtížně se teď pídím po detailech rodokmenu, je mi jasné, že bych seděla, ani bych nedutala. A děda by měl radost, vyprávěl krásně a rád. Jenže povídejte to natvrdlé puberťačce, která si myslí, že svět začal až s ní a největší starostí pro ni je, co si vezme na sebe.

Je to velká daň za bezstarostné mládí, že ti, které bychom potřebovali mít po svém boku, tam v dospělosti už nejsou. Proto mám tolik ráda svátek Dušiček, kdy mohu dávat svým zemřelým ten dárek tiché sounáležitosti. Povídat si s nimi v naději, že se tam někde jednou setkáme. A potom všechny své omyly povrchního mládí stoprocentně napravím.
babička

dědeček

Den v ráji

Dnes byl krásný podzimní den. Sluníčko, barvy, paráda. Využila jsem krásné soboty k doplnění rodokmenu, a k putování za nově objevenými příbuznými. Vyrazili jsme do Českého ráje a byl to vskutku ráj. Většinou jsem usalašená v Praze a ven vyjíždím zřídka.  Tak nevím, oč jsem ochuzená. Dnes jsem si ovšem užila přírody se vším všudy. A korunované to bylo setkáním s milými lidmi. Objevila jsem bratrance z třetího kolena, praneteř, třetí sestřenici a tak dále. Prostě lidi, kteří nejsou moji přímí pokrevní příbuzní, ale patří do mého rodokmenu. Máme společného praprapradědečka. Úžasné setkání. A zase o krok blíže k vídeňským ztraceným příbuzným. Vůbec to tedy dnes nebyla cesta Odnikud nikam, ale báječný den v Českém ráji. A fotky budou zítra, abyste viděli, jak i v Čechách může být krásně. A já trdlo pořád lítám někam do ciziny…

Svatební

Neděle, ač třináctého, si zaslouží svátečnější téma. A přestože jsem zažila posvícení, psát budu o svatbě. Ne snad, že ve filmové podobě JALNY se objevilo svatební téma, ale proto,že na svatební fotky narážím při tvorbě rodokmenu a je na nich vidět hodně zajímavý posun jak ve vizáži svatebčanů, tak třeba v oblékání, Pořád pátrám po vídeňském svatebním páru, který jsem už jednou vystavila. Objevila jsem svatební fotku svojí babičky, tedy z roku 1936. A pro srovnání nabízím jednu současnou svatbu. Je to svatba slovenská, tedy parádní. V Praze takové svatby snad už ani neexistují. A matka nevěsty vypadá jako její sestra.To na vysvětlení,že na fotce nejsou tři nevěsty, ale nevěsta,družička a maminka:-) Někdy je i manželství cesta Odnikud nikam, ale všechny fotky, které prezentuji, určitě mají svůj jasný a šťastný cíl. A já doufám, že najdu své Vídeňany:-)